|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 18 ::
|
 |
|
:: 11. kapitola - Faber est suae quisquefortunae ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 04.11.2008, 6:31
|
| Omlouvám se za delší prodlevu, ale škola a další záležitosti mě celkem hodně zaměstnávají :) |
| |
|
|
Celý pokoj byl ponořený do nepropustné tmy, kterou rušilo jen světlo pouliční lampy pronikající skrze žaluzie. Ondra, spící nad Jirkou, ze spánku spokojeně odfukoval a občas zamumlal několik slov, kterým nebylo rozumět.
„Jirko?“ ozvala se Monika z druhé strany místnosti.
„No?“
„Víš, napadla mě taková… hloupost,“ uchichtla se sama pro sebe. „Že třeba… až se to vyřeší na policii a… taky s taťkou, třeba by si Martina a mamka mohly rozumět.“
„Taky mě to napadlo,“ posadil se Jirka na posteli a zaskučel bolestí, když se opřel o ruku, kterou měl ještě nedávno v sádře. „Bylo by to hezké… Jenže mamka se s Martinou nikdy nebude bavit normálně, dokud nám neřekne o taťkovi všechno. Mamku v tomhle chápu a popravdě, taky mi to vadí. Pořád říká, že jsme jedna rodina, ale že by se třeba rodině svěřila, to ne.“
„Máš pravdu,“ přitakala Monika. „Ale musíme jí dát čas. Určitě nám jednou sama řekne, co se stalo.“
„Spíš mě teď trápí jiná věc,“ řekl zasmušile Jirka. Cítil nutkání se Monice svěřit už několik dní, a teď nastal ten nejlepší okamžik.
„Ten chlap, co za mnou byl v nemocnici. Možná to vypadá, že jsem na něj zapomněl, ale není to tak.“
V dálce za lesem zahučel projíždějící vlak.
„Ty nemáš strach?“ zeptal se Jirka a přitáhl si peřinu výš k bradě.
„Jo, mám,“ přikývla Monika. „Mám velký strach. Ale zároveň pocit, že bychom si to měli nechat pro sebe.“
„Měli bychom to říct aspoň Martině,“ oponoval Jirka.
„Proč ne mamce?“
„Nechci ji přidělávat starosti. Bude to tak lepší, věř mi. Zajedeme do Orlí-“
„Neměli bychom to dělat,“ přerušila Jirkovy plány Monika.
„Prosím, věř mi. Udělejme jednou něco podle mě.“
Počasí se od poslední návštěvy Orlí Hory změnilo. Když Jirka s Monikou šlapali nahoru do kopce kolem kostela, stromy už nebyly krásně zelené ani lehce oranžové. Listí z nich skoro všechno opadalo a tvořilo pod nimi veliké žluté hromady. Tráva, kterou byla pokryta stráň nalevo, byla matně zelená, a většina plochy byla pokryta neustále se pohybujícím listím.
Ocelově šedá obloha byla pokryta temnými mraky táhnoucími se po celé její šíři a dávala tím najevo blížící se déšť.
„Prozvoň Martinu,“ navrhla Monika, když stanuli před bránou zámku. Vítr je mrazil do už tak zimou červených tváří a dodával krajině kolem bezútěšnou podobu.
Ženský hlas v Jirkově mobilu mu monotónním hlasem oznámil, že je Martina nedostupná.
„Má vypnutý mobil,“ oznámil Jirka sestře, která koukala do parku tak zarytě, že málem mřížemi prostrčila hlavu.
„Třeba za chvíli přijede,“ napadlo Jirku a otočil se na druhou stranu od cesty, kterou přišli. Dolů vedla asfaltová silnice, která se kroutila krajinou a mizela v další vesnici pod kopcem.
„Nebo se půjdeme zeptat dolů, jestli někdo - Moniko?“ otočil se Jirka zpět. Monika však nestála na cestě, ale pracně šplhala po zámecké zdi nahoru.
„Třeba se jí něco stalo,“ napadlo ji, když se dostala až nahoru a posadila se na několik polorozpadlých hnědých tašek.
„Moniko, pojď dolů!“
„Jsme přece rodina, ne?“ utrousila Monika ironicky a seskočila na druhou stranu do parku. „Tak pojď,“ kývla hlavou, když se objevila před Jirkou a koukala na něj skrze zdobené mříže.
Jirka s pocitem, že dělá něco nesprávného, také vylezl na zeď, a jak nejrychleji uměl z ní seskočil na druhou stranu.
„Fajn, a co máš v plánu teď?“ otočil se na Moniku s ironickým výrazem ve tváři.
„No, co bych měla v plánu?“ zatvářila se Monika ledabyle, z kapsy vytáhla gumičku a stáhla si vlasy do culíku. „Jdeme se podívat, kdo je doma,“ a vykročila po štěrkem vysypané cestě k zámku následována Jirkou, kterému nezbývalo nic jiného, než jít za ní.
„Nikdy jsem si nevšiml toho, jak je ten zámek velký,“ rozhlížel se Jirka kolem dokola, když procházeli kolem bazénku, na jehož kalné hladině plavalo listí spadané z okolních stromů. „A vypadá to, že jsou doma,“ oznámil, když si všiml nablýskaného stříbrného auta stojícího u pravého křídla zámku, kousek od okraje lesa.
Vystoupali po zdobeném kamenném schodišti až na nádvoří, pod nohama jim šustilo listí, které neustále lítalo všemi směry. Jirka se podíval nahoru k vrcholku nejvyšší věže, připojené, jak podle svého orientačního smyslu a velikých oken kolem usoudil, k Velkému sálu. Obloha byla pořád víc a víc tmavá a vypadalo to, že se co nevidět rozprší.
„To tady nemají ani zvonek?“ podivila se Monika, když stanuli naproti velikým dřevným dveřím. Jirka přistoupil blíž a zabušil.
„Jo, to je tak dobrý nápad,“ přiznala zamračeně.
Stáli tam dobrých několik minut, během kterých znovu několikrát zabušili na tmavě hnědé dveře, nikdo však neotvíral.
„Pojď, podíváme se zezadu, tam je okno do… jak tomu říkat.. obýváku?“
Napůl chůzí a napůl během přešli nádvoří a seběhli schodiště, zabočili doleva a mezi východním křídlem zámku a lesem, do kterého vedl úzký chodník navazující na příjezdovou cestu, proběhli až dozadu, kde se na nároží budovy vypínala další kulatá věž.
Obešli ji a nestačili se divit. Stáli na břehu rybníka, nebo snad jezera, které bylo velké asi jako náves dole ve vesnici a jeho břeh omýval nízkou skálu, na jejímž vrcholu stála zeď zámku. Jirka jasně rozpoznal kapli, jejíž loď vyčnívala ze zdi ven a jejíž sloupy byly zdobeny mnoha fialami. Pod zdí zámku byl vydlážděn chodník, na který vedlo několik schodů, u jejichž paty stáli Jirka s Monikou.
Jirka pomalu vystoupal schody a podél zdi zamířil k velkému oknu, sahajícímu až k ozdobné římse pod střechou. Nakoukl dovnitř – hala byla úplně prázdná, všechny dveře zavřené, v krbu neplál oheň.
„Nikdo tu není,“ otočil se zpátky na Moniku, která se postavila vedle něj. „Asi jsme přijeli ve špatnou dobu.“
„Tak pojď, půjdeme zpátky dolů.“
„Mohli bychom to zkusit tudy,“ ukázal Jirka na chodník vedoucí do lesa. Cesta se svažovala dolů, a když se dostali až k malému mostu, pod kterým protékal malinký potůček, odvádějící nejspíš vodu z jezera, znovu se stočila zpět nahoru.
„Nenapadlo mě, že tady je park,“ koukala Monika na lavičky kolem chodníku, které vypadaly jako nové a přímo vybízely k posazení se. „Asi bychom měli vyjít u kostela, že?“ ujistila se, když na druhé straně stromovky šlapali do strmého kopce.
A opravdu – jen co nechali poslední stromy za zády, ukázalo se, že stojí na malinkém vesnickém hřbitově, jemuž vévodila veliká hrobka z černého mramoru a kostel, na kterém mohl Jirka při každé cestě do kopce oči nechat.
Monika se zastavila a koukala na hrobku se zasněným výrazem v očích – na vrcholku náhrobku, napodobujícího klenbu gotické kaple, seděla holubice, které u pařátů ležely další dvě, s prapodivně vykroucenými krky. Římsy, jimiž byla hrobka zdobená, byly zasypané listím, a přestože to vypadalo, že se o hrob nikdo nestará, plápolala v lucerně mihotavým světlem svíčka.
Živým lásku, mrtvým vzpomínku.
Zde leží Anna a Josef Vogelovi
„Pojď odsud, prosím,“ ozval se Jirka, když se s prásknutím zavřela okenice malého domku, krčícího se vedle majestátného kostela.
„Co je? Bojíš se snad?“ zeptala se poštěpačně Monika a vykročila s Jirkou ven z malinké branky na cestu.
„Víš, že nemám taková místa rád. A navíc bychom si měli opravdu pohnout, jinak ten vlak nestihneme.“
„Však jezdí co tři čtvrtě hodiny,“ ohradila se Monika.
Když došli na náves, měli oblečení mokré od začínajícího deště a klepali se zimou. „Máme půl hodiny, pojď sem,“ koukla Monika na hodinky a pak ukázala na hospodu naproti.
Z oken doléhalo ven hlasité vyprávění jednoho člověka, přerušované občas nesouhlasným zahučením. Jirka s námahou otevřel dveře a zůstal zkoprněle stát. Všichni lidé, sedící kolem dřevěných stolů, se otočili ke dveřím a zírali na něj. Bylo neuvěřitelné, jak se všichni do tak malé místnosti vměstnali. Výčepní, leštící sklenice za pultem napravo, si Jirku změřil pohledem, pak se zvedl na špičkách a koukl dozadu, kam přes hlavy lidí sedících u kulatých stolků nebylo skoro vidět. Když se Jirka podíval pořádně, všiml si, že na nízkém vyvýšeném pódiu vzadu stojí jejich dědeček za čímsi, čemu by se s trochou ohledu na vesnické poměry dalo říkat řečnický pult. Nejdřív taky zkoprněle koukal, pak si odkašlal a zavolal:
„Ahoj. Pojďte sem, posaďte se,“ ukázal na stůl kdesi pod pódiem. Jirka se podíval na Moniku, tak ho ale místo jakéhokoliv sova tlačila mezi stoly dopředu.
„Proč na nás tak koukají?“ sykl na ni Jirka.
„Nevím,“ odpověděla mu tak potichu, že to mohl slyšet jedině on.
„Ahoj,“ ozval se někde zezdola známý příjemný hlas. U jednoho z kulatých stolů vepředu seděla Martina s postarší ženou, která, jak si Jirka domyslel podle její podobnosti Martině, byla jejich babička. Dost nevhodná chvíle na poznání, pomyslel si.
„Dobrý den,“ pozdravil slušně, když s obavami usedal na rozvrzanou židli vedle babičky. Ta na něj koukala s milým úsměvem a Jirka by byl přísahal, že kdyby ji viděl před několika lety, nespíš by si ji spletl s její dcerou.
„Vím, že to není slušné, ale můžeme chvíli poslouchat?“ zeptala se slušně babička a tvářila se provinile.
„No… ano, samozřejmě,“ vykoktal Jirka překvapeně. Nebyl zvyklý, že se ho někdo o něco dovoluje.
„Takže, jak už jsem řekl,“ rozlehl se po hospodě dědečkův hlas nad jejich hlavami, „nikdo nemůže koupit něco, co neprodávám. A buďte si jisti, že dokud tady budu, tak to tak zůstane.“
„A co když se někdo z nich stane starostou namísto tady Michala?“ namítla mohutná žena sedící kousek od dveří a ukázala na asi třicetiletého muže u protějšího stolu.
„Post starosty nemá se soukromým majetkem nic společného,“ odpověděl ji mile dědeček. Bylo podivné, jak všichni seděli a čekali, co bude mluvit dál.
„Takže říkáš, že opravdu nic nehrozí?“ ozvala se žena ještě jednou.
„Máte mé slovo, že ne,“ odpověděl dědeček jasně.
Lidé se začali pomalu zvedat a odcházet, jakoby pro ně Janovo slovo znamenalo vše. Když všichni odešli, zůstali v hospodě jen výčepní, Jirka s Monikou, Martina a její rodiče.
„Tak… konečně se poznáváme, já jsem Marie, ale… pokud by vám to nebylo proti kůži, jsem… prostě babička,“ usmála se na Jirku babička a podala mu ruku, kterou jí stiskl, stejně jako potom Monika.
„Omlouvám se, hledali jste nás nahoře?“ zeptal se dědeček, když se s úlevou posadil k nim. Bylo na něm vidět, že je přepracovaný.
„Jo, hledali,“ přikývl Jirka. „A co to tady bylo za schůzi?“ zeptal se nevinně.
„Tradiční vesnická schůze, nic zvláštního,“ usmála se babička.
„A o co se ti lidé tak báli?“ ozvala se Monika. Babička se zhluboka nadechla a nechala odpovědět Martinu:
„Bojí se o pozemky, na kterých stojí jejich domy.“
„Aha,“ přikývl Jirka, kterého to v tu chvíli v podstatě moc nezajímalo, vytáhl z batohu papír, kvůli kterému přijeli, a podal ho Martině.
„Ehm, tenkrát, když jsem byl v nemocnici, byl za mnou nějaký chlap. Říkal, že je psycholog, ale choval se divně. Vyptával se na to, jak žijeme doma a… tak podobně. Pak mi dal tohle,“ ukázal Jirka na papír, který Martina držela v rukou a po chvíli ho podala svému otci.
„Martino?“ zvedl dědeček obočí, v očích se mu zablesklo a otočil se na dceru.
„Dělala jsem, co jsem mohla, ale nemohla jsem tam být dvacet čtyři hodin v kuse. Střídali jsme se Michalem.“
„Dostal jsi to jen ty?“ zeptala se babička, když papír došel až k ní.
„Ne, někdo byl i za mnou ve škole,“ ozvala se Monika, která seděla vzpřímeně na židli a pozorně naslouchala. „Úplně to samé, ani jsem to nebrala s sebou.“
„Jste v pořádku?“ zeptal se dědeček s jistým podivným výrazem strachu a koukl na svá vnoučata.
„Jo.“
„Nechcete nám třeba něco říct?“ zamračila se Monika a tvářila se, jako by říkala ‚dochází mi trpělivost‘.
„Vy ho znáte, že ano?“ rozhlédl se Jirka po kolemsedících.
Martina si nervózně na židli poposedla a založila ruce na prsou.
„Ano, známe,“ přikývla.
„Nemusíte mít ale z ničeho strach-“ nedokončil dědeček větu; přerušil jej Jirka.
„Omlouvám se, ale nemusíme mít strach? Nejdřív mě srazí nějaké auto, které odtamtud ujede. Pak přijde Martina a přinese mamce fotky toho auta a říká, ať je předložíme na policii. A mezitím se mě v nemocnici vyptává nějaký cizí chlápek na věci, do kterých mu vůbec nic není. Takže jak nemám mít strach?“
Hlas se mu třásl, netušil však, jestli rozčílením, nebo tím strachem.
„Vím, že je to pro vás teď hodně těžké,“ usmála se znovu Martina, naprázdno polkla a jemně chytila Jirku za ruku, kterou měl položenou na stole. „Ale pokud se budeme bát, ukážeme lidem, kteří jsou hodně, opravdu hodně zlí, že jsme slabí. A to my přece nejsme.“
„Všimli jste si toho nápisu na bráně zámku?“ zeptala se babička.
„Ne.“
„Stojí tam ‚Faber est suae quisquefortunae‘,“ odpověděla. „Znamená to, že každý je tvůrcem svého osudu. A naše rodina se tím odjakživa řídí. Ukažme našim nepřátelům, že se bojíme, a porážka je jasná. Nedejme však najevo strach, a máme šanci vyhrát. Je to jen a jen na nás.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
