obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915487 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39725 příspěvků, 5763 autorů a 391383 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Lavanna melmë - 13 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 03.11.2008, 6:03  
I nu mí drazí čtenáři, máme tu další díl příběhu o princi Rínonovi a čarodějce Niemey.
Tak co dnes Rínon podnikne?
Setká se s čarodějkou?
Pokud ano?
Jaké bude jejich další setkání?
Pokusí se jí opět uškrtit?
Nebo bude již rozumější?
Čtěte a dovíte se to.
 

XIII. - Nenávist a láska.


Noc skončila a noční tvorové se ukládali k spánku a zalézali do svých nor, hnízd a jiných úkrytů. Po ránu byl les tichý a všechny denní bytosti se teprve začínaly probouzet. Niamey již byla také vzhůru a ve své pracovně připravovala bylinné směsi, vonné, léčivé olejíčky a masti. Ona sama téměř nikdy hvozd neopouštěla, a pokud ano, tak jen velmi výjimečně, ale Firiel se jednou či dvakrát do měsíce vydávala s koněm za západní hranice hvozdu. Jezdila do města Eglamonth na pobřeží Linorského moře, kde prodávala léčivé výrobky a nakupovala nějaké drobnosti, kterých se v lese nedostávalo a bylo škoda na ně používat kouzla.
Firiel mezitím co se Nia věnovala své práci, zalila květiny v ozdobných truhlíkách, zašla do stáje nakrmit koně a nemocná zvířátka obývající druhou část stání. Když byla ve stáji se vším hotová, vydala se posbírat obvazy, co včera vyvařila, a které se nyní sušily na šňůře za domem. Nandala je do koše a odnesla je na verandu. Posadila se do křesla, vyndala si zmuchlané obvazy na stolek a začala jednotlivé pruhy látek stáčet do malých ruliček.
Pozdní ráno bylo opravdu krásné. Stoupající slunce probleskovalo mezi větvemi vysokých borovic, smrků, jedlí, dubů, olší, buků a bříz. Vítr si pohrával s listovím, ptáci zpívali a z lesa se ozývaly zvuky zvířat. Prostě dokonalý klid, co víc si přát? Snad jen to, aby tato nastalá harmonie vydržela déle než pouhou hodinu.
Uběhla sotva hodina od toho od chvíle, kdy si Firiel udělala pohodlí v křesle na kryté verandě. Vetší část obvazů již měla stočenou, když její bystré elfí uši zaslechly něco, co bylo podivné. K jejímu sluchu se totiž z hloubi lesa doneslo zaržaní koně, což značilo, že se blíží nečekaná návštěva, protože obě klisny, Cassi i Bouře, byly ve stáji, takže jim to frkání rozhodně patřit nemohlo. Odložila dotočenou ruličku bílého plátěného pruhu do ošatky na stolku k ostatním a zvedla se ze svého místa. Svižným pohybem si na záda připevnila toulec se šípy, který měla opřený u stěny na terase a do ruky popadla zdobný luk z jasanového dřeva. Lehkým krokem seběhla z terasy na trávou zarostlé prostranství. Pozorovala směr, odkud slyšela přicházet šustění spadaného tlejícího listí pod kopyty koně a jeho frkání. Bedlivě sledovala úzkou cestičku nenápadně se vinoucí mezi stromy a kapradím. Hmátla po štíhlém šípu, vytáhla ho z koženého toulce, nasadila jej na tětivu a připravila si luk do pohotovosti. Vetřelec se přibližoval každým krokem. Pak se mezi stromy na okamžik vynořil muž na hnědém koni. Firiel pozvedla luk, napjala tětivu, zamířila a vystřelila varovný šíp. Střela protnula lesem provoněný vzduch svým typickým tichým svištivým zvukem a zaryla se do kůry stromu těsně vedle mužovy hlavy. Ihned vyjmula další šíp, nasadila ho na tětivu a připravila luk k dalšímu výstřelu. Tím mužem byl hnědovlasý elf. Firiel ho i na dálku poznala, přestože jí ho Nia ukázala jen jednou v kouzelném Gylfironově zrcadle. Zdálo se, že elf její varování nehodlal brát v úvahu jako nějakou velkou hrozbu. Lehkým pobídnutím patami popohnal koně vpřed, pak rukou sáhl na záda a vytasil meč, který tam měl zavěšen. Ostrá dvoubřitá čepel se zablýskla ve slunečním svitu. Kůň ladným klusem dojel až na počátek velké mýtiny s domem a zastavil se pár metrů před Firiel, jež v rukou třímala napjatý luk.

* * * * * *

Když se Rínon probral ze spánku, zjistil, že noční kouzlo lesa pominulo, a on ležel na mechu uprostřed malého výseku. Jeho hnědák Sit přešlapoval kousek od něho. Posadil se, rozhlédl se kolem sebe a uviděl na konci výseku vyšlapanou pěšinu od lesní zvěře. Vstal, protáhl se, došel ke koni, který se skláněl a zrovna pil z tůňky skryté pod kapradím. Když se oř napojil, tak Rínon přiklekl ke studánce, zanořil do ní dlaně, nejdřív si opláchl obličej a vzápětí se též zhluboka napil. Pak vzal svou koženou čutoru a doplnil ji pramenitou vodou ze studánky. Připevnil ji zpět k sedlu a zalovil v sedlové brašně a vyjmul z ní kus cestovního chleba.
Jídlo to nebylo nejhorší, vlastně bylo i docela chutné a vydrželo dlouho čerstvé na dalekých cestách. Dokázalo nasytit prázdný žaludek, když nic jiného nebylo k snědku, ale přece jen po určité době ho měl každý elf plné zuby a těšil se na to, až dojede domů, nebo alespoň k nějaké usedlosti, kde by se mohl najíst normálního pořádného jídla.
Tak se posilnil na cestu a část dal i Sitovi. Poté sroloval deku, připoutal ji k sedlu, vyšvihl se na koňský hřbet, odepnul pochvu se svým mečem a připevnil si ji na záda a vyrazil vpřed. Hvozd byl místy velmi hustý a dalo se jím dost obtížně projíždět. Musel jet pomalu a velice opatrně. Často skláněl hlavu, aby ho nějaká nižší větev nevzala po hlavě a neshodila jej dolů z koně. Vyšlapaná stezka vedla přibližně na severozápad, jak odhadoval podle postavení slunce. Neměl zdání, kam míří. Jestli na hranici lesa anebo spíš do jeho středu. Náhle pěšina navázala na širší cestičku. Teď měl na výběr. Buď stočit koně k severu nebo na jihozápad. Přemýšlel jak dál a nakonec se rozhodnul zatočit doleva a vydat se na jihozápad, i když tušil, že tudy cesta z lesa zřejmě nevede, ale něco mu říkalo, že tímhle směrem najde to, co hledá.
Popohnal Sita a ten pomalým klusem vyrazil kupředu. Brzké jitro se přehouplo ve slunné dopoledne. V hustém lese sice moc slunce nesvítilo, jen sem tam probleskovalo skrz ve větru se houpajícími větvemi stromů a těmito škvírami bylo možné zahlédnout blankytně modrou oblohu. O nějakou chvíli později zaznamenal, že stromy začínají řídnout a měl pocit, že v dálce mezi nimi zahlednul část nějakého dřevěného stavení. Pěšina se kroutila jako had mezi borovicemi, jedlemi, olšemi, břízami a dalšími druhy stromů a směřovala přímo k místu, kde zbystřil stát obydlí. Pomalu se blížil k mýtině, když tu Sit neklidně zaržál. Rínon ho poplácal po boku a uklidňoval ho. Popojel o kousek dál a jeho bystrý sluch zaslechl svištění ve vzduchu. Než se nadál, těšně před nosem se mu mihnuly šedočerně pruhované letky šípu a ten se zaryl hluboko do kůry vzrostlého stromu kousíček od jeho hlavy. Dřík šípu se stále chvěl a rezonoval od nárazu. Rínon sám pro sebe tiše zaklel. Stačilo málo a mohl být mrtvý. Jenže ten kdo střílel, buď neuměl mířit anebo naopak moc dobře věděl, co dělá a pokouší se ho tím zastrašit, aby nechodil dál. V tom případě má ten jistý smůlu, protože on se jenom tak něčeho nelekne. Už zažil horší okamžiky ve svém životě, kdy mu šlo o zdraví i o život a přesto přežil. Jeden hloupý šíp ho právě teď nezastaví. Popohnal patami koně a vytasil meč zavěšený na svých zádech. Ještě pěkných pár metrů ujel, než vstoupil i s koněm na rozlehlou mýtinu s krásným dřevěným domem a stanul tváří v tvář ženě s napnutým lukem.
Zastavil koně tak tři, možná čtyři metry od ní. Vypadala velmi nazlobeně. Její postoj byl pevný, jako by před ním stála socha, a sebejistý. Elfka byla velmi hezká a štíhlou, spanilou postavu měla oděnou do kožených přiléhavých nohavic, jež byly zastrčeny do vysokých bot z nejjemnější kozinky, bílé plátěné haleny a kožené vesty dlouhé do půli stehem přepásané v pase opaskem z malých kovových kroužků. Antracitově černé vlasy jí neposlušně povívaly ve větru a rámovaly jemný oválný obličej sličných rysů. Pronikavé šedé oči si ho podezíravě prohlížely, hodnotily a propichovaly nepřátelským, opovrhujícím pohledem.
Chtěl pobídnout koně a popojet o kousíček blíž, ale ozval se její zpěvavý hlas.
„Stůj, nebo střelím!" znělo to hodně výhrůžně a rázně. „Odejdi, nejsi zde vítán."
„Nemáš zdání, s kým mluvíš, elfko. Jsem pri…“ Nedořekl, neboť byl přerušen.
„Ai. Vím, kdo jsi, princi Rínone. Dobře tě znám." Skočila mu do řeči a velmi ho tím oznámením zaskočila. „Proto říkám: Odjeď, nejsi zde vítán. Otoč koně a zmiz z tohoto hvozdu. Nestojíme zde o tvou přítomnost."
Rínon se však nehodlal vzdát a jen tak odejít. Dál hrdě seděl na své koni a tyčil se i se svým vytaseným mečem nad černovlasou elfkou.
„Chci mluvit s pánem tohoto lesa." Pronesl rozhodně klidným hlasem.
„Není tu žádný pán, jen má paní, hodná, dobrosrdečná elfí čarodějka Niamey, ale ta nyní nepřijímá žádné návštěvy. Odejdi a nevracej se!" Elfka zněla dost nabroušeně.
„Počkám. Chci s ní mluvit." Trval na svém Rínon a stále držel meč v bojové pohotovosti, aby mohl odrazit případný útok jejího šípu.
„Ale ona netouží mluvit s tebou. Ne po tom včerejším rozhovoru, kdy jsi ji málem uškrtil."
Rínon se nepatrně zarděl studem nad svým včerejším jednáním, ale ruměnec odezněl tak rychle, jak se na jeho tváři objevil.
„Ai. To bylo pouho pouhé nedorozumění." Odpověděl Rínon a jemně naznačil koni, aby postoupil o kousek blíž k ní.
Sit poslechl svého pána a udělal dva kroky dopředu.
„Stůj!“ Vyhrkla elfka rozkaz. „Varuji tě, princi! Zůstaň, kde jsi!" ozvala se výhružně Firiel a ještě víc napnula tětivu, až jí letka zašimrala na tváři. „Nebo můj další šíp nebude pouze varovný, ale ochutná tvou krev. Padneš k zemi dřív, než se stačíš nadechnout. Věř mi, že mířím přesně."
„Nebuď tak naježená, elfko. Vždyť ti nic nedělám."
„Schovej svůj meč!" vyzvala ho.
„Proč, vždyť ty držíš proti mně napjatý luk. Musím se nějak bránit." Ohradil se Rínon na její slova.
„Nehodlám dovolit, abys ublížil mé paní."
„Já jí nechci ublížit, děvče. Jen si s ní chci pohovořit. Nic víc."
„Ai. Nevěřím ti, princi." Zasyčela. „Odejdi a nech ji na pokoji, už si toho kvůli tobě vytrpěla dost. Nejsi tu vítán. Odejdi!"
To co řekla, ho trochu zarazilo, jak to myslela, že si kvůli němu Nia hodně vytrpěla. Chtěl se jí na to zeptal, ale její výraz jasně říkal, že se s ním o ničem jiném než o jeho odchodu bavit nehodlá.

Niamey plnila plátěné pytlíčky bylinnou směsí, když bystrým elfským sluchem zaslechla nějaký rozruch na mýtině před domem. Odložila rozdělanou práci na pracovní pultík a vyšla ze své komory. Zachytila rozzlobený Firielin hlas, jak říkal.
„Nejsi tu vítán. Odejdi!"
Prošla domem, otevřela dveře a vstoupila na verandu. Zahlédla Firiel stojící v bojové pozici s napnutým lukem a proti ní s vytaseným mečem sedí na koni Rínon a jeden druhého přeměřuje pohledem. Zdálo se, že jsou odhodláni na sebe klidně i zaútočit. Popošla ke schůdkům vedoucím z verandy na trávník.
„Co se to tu děje?" otázala se Niamey s grácií vládkyně.
Firiel se na ní vůbec nepodívala a stále ostřížím zrakem pozorně sledovala elfa před sebou. Jenže jakmile Rínon uslyšel její milý hlas, odvrátil pohled od bojovnice a upřel ho na čarodějku stojící na verandě.
„Přijel sem vetřelec, má paní, a nehodlá odejít," odvětila Firiel, aniž by spustila oči z elfího prince.
Niamey se při pohledu na Rínona zachvěla a rozbušilo se jí srdce. Jen nevěděla, zda je to nadšením anebo strachem. Zhluboka se nadechla, aby se zklidnila, napřímila hrdě hlavu a pomalu sešla ze schodů na trávu. Rínon pozoroval každý její pohyb a náhle si všiml něčeho divného. Niamey kulhala. Bylo to jen stěží postřehnutelné, ale přesto lehce napadala na pravou nohu, když k nim kráčela v safírově modrých šatech, které jí dokonale ladily s očima, hrdě jako elfí královna při korunovaci. Náhle mu v mysli vytanula otázka. ‚Co se jí asi stalo?' Však hned tu myšlenku zapudil. Proč by ho to mělo zajímat, vždyť to už dávno není jeho starost.
Přistoupila až k elfce a položila jí smířlivě ruku na rameno.
„Odlož svůj luk, Firiel." Přikázala vřelým uklidňujícím tónem. Pak pohlédla na elfa. „A i ty skloň a ulož svůj meč zpět do pochvy, Rínone. Nechci. Nepřeji si, aby zde byla prolita byť jen jediná kapka vaší krve. Je vám to oběma jasné?"
„Ale on…“ Firiel chtěla něco namítnout, ale Nia její protest zastavila pozdvižením ruky.
„Už jsem řekla, Firiel. Přestaň mířit na prince a nechej nás o samotě. Prosím."
Elfka přikývla a sklonila luk.
„Ai. Dobře, Niomey, ale budu ho z povzdálí sledovat a jakmile uvidím, že se ti pokouší zkřivit jen jediný vlásek, tak ho s radostí zastřelím." Pronesla rozhodně, vrhla na Rínona varovný pohled a odkráčela zpět k verandě, kde měla rozdělanou práci.
„Máš znamenitého a pečlivého strážce, Nio. Kolik jí platíš za to, aby ti pochlebovala?" poznamenal Rínon uštěpačně.
„Nic. Ona není můj strážce, i když se tak chová. Jenom mě má ráda, na rozdíl od jiných. Být tebou, tak ji moc nepopichuji. Firiel je výtečná lučištnice. Dokázala by tě zastřelit dřív, než by ses stačil napřáhnout k seku."
Rínon si přeměřil nedůvěřivým pohledem odcházející elfku a pak váhavě zastrčil meč zpátky do pouzdra na zádech a sesednul u koně.
„Tak to jsem rád, že to neudělala." Řekl a odepnul si řemínek, který držel pouzdro meče na jeho zádech a odložil ho. Pověsil pochvu s mečem na sedlo svého koně. „Doufám, že nebude střílet na neozbrojeného."
Popleskal Sita a dal mu tím najevo, že se nyní může na čas vzdálit a třeba se pást. Udělal krok k Nie a ona o krok ustoupila, jako by se ho bála. A vlastně ani nebylo divu, po tom incidentu z předešlého dne.
„Co tu chceš, Rínone?“
„Tebe.“ Odpověděl úsečně a udělal krok k ní.
Ona o krok ustoupila, aby zachovala potřebnou vzdálenost.
„Co tu děláš? Přijel si snad dokončit to, co jsi včera začal?"
Neodpověděl a znovu udělal krok. Nia pajdavě ukročila vzad, zastavila se a odvážně mu pohlédla do očí. „Chceš mě zabít?“ Otázala se s hrdě vztyčenou hlavou. „Jestli ano, v tom případě si posluž. Sicil.“ Pronesla Nia staré elfské slovo.
V její ruce se během mžiku oka objevila překrásná tepaná dýka s umě vyřezávanou rukojetí a podala mu ji.
Princ se na nabízenou zbraň podíval. Už od pohledu byla krásná a zároveň velmi nebezpečná. Dvakrát broušené ostří v sobě odráželo zdeformovaný odraz elfovy tváře jako v pokřiveném zrcadle. Jindy by takovouto dýku přijal jako dar, ale ne proto, aby s ní zabil jejího dárce.
„Neváhej a vezmi si jí. Copak se ti nelíbí?“
Zavrtěl zamítavě hlavou.
„Ai, já se té věci dotknu a tvá ochránkyně mi střelí šíp rovnou mezi oči. V žádném případě." Poznamenal hnědovlasý elf.
„Teď váháš? Nabízím ti zbraň, kterou můžeš ukončit můj bídný život. Včera by ti to problém nedělalo.“ Natáhla ruku a vložila mu dýku do dlaně. „Probodni mě, je to rychlejší než škrcení. Pak ode mě budeš mít pokoj jednou provždy."
„Ne, vezmi si ji zpět. Tohle neudělám.“ Odvětil Rínon a vrátil jí zbraň.
„Nemáš odvahu, když tu stojíme proti sobě tváří v tvář? Tak to potom udělám sama, alespoň už budu mít klid a ty též."
V momentu otočila dýku držící v ruce proti sobě a už, už se chtěla bodnout do hrudi.
„Co blázníš! Zešílela si!" vyhrknul Rínon a hbitě jako blesk jí vyrazil smrtonosné ostří z ruky.
Dýka vylétla nahoru, zablyštěla se ve světle slunečních paprsků, ale na zem již nedopadla, protože se rozplynula ve vzduchu jako mlžný přízrak.
„Proč? Proč si mi v tom zabránil? Vždyť jsem včera v tvých očích moc dobře viděla tu touhu mě zabít." Vypadala zoufale a sklíčeně.
Najednou ho nenapadlo nic lepšího, než ji přivinout do své náruče a pevně ji obejmout. Sevřel ji v objetí a hodil rychlý pohled po Firiel, která když zahlédla jeho nečekaný pohyb, vzala do ruky luk, aby mohla vystřelit a ochránit Niu. Když ale viděla, že jí nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí, zas luk odložila, ale ostříží zrak jej stále probodával. Rínon Niumey pohladil konejšivě po zádech a hedvábných vlasech. Rozum protestoval, proti této bezhlavé reakci, ale srdce potěšeně zpívalo. Přitiskla se k němu a položila si hlavu na jeho rameno. Nejdřív váhala, a pak ho též objala. Bylo to naprosto proti logice. Rínon věděl, že ji nenávidí a přece se mu srdce rozbušilo vzrušením a strachem, tak jako už dlouho ne, když viděl, že si chce ublížit. Prostě to bylo tím, že jeho srdce ji mělo i po těch mnoha staletích stále rádo.
Po chvíli ji od sebe oddálil a zakoukal se jí do těch modrých studánek.
„Podívej se na mě a řekni mi, co teď vidíš v mých očích? Pořád je v nich touha tě zabít?"
Nia na něho upřela svůj blankytný zrak a studovala jeho vybledlý zlatý pohled.
„Ne, dnes tam nic takového nevidím."
„Nikdy bych si nepřál tvou smrt."
„Lžeš, Rínone. Tvé včerejší chování svědčilo o něčem jiném."
„Ai. Omlouvám se ti. Nevím, co to se mnou bylo, jako by mě popadl amok a všechny tak dlouho potlačované emoce mě přemohly. Neměl jsem nad nimi kontrolu, ale nyní už jsem se vybouřil."
Elfka ho pustila a odstoupil a od něj na délku paže.
„Óó, jak uklidňující," povzdechla si. „Když mě tedy nechceš zbavit života, tak proč jsi sem přišel?"
„Já… “ najednou nevěděl, co říct.
„Hmm?“
„Chci znát odpovědi na své otázky."
„Jaké otázky máš na mysli?" optala se.
„Co mezi námi bylo špatně, Nio?" Dotázal se a v jeho očích mohla číst výčitky a bolest.
„Nic, všechno klapalo," odvětila elfí čarodějka.
„Udělal jsem něco, co tě k tomu dohnalo? Věnoval jsem ti snad málo?" Zeptal se Rínon.
„Ne, vždyť jsi se mnou trávil každou volnou chvíli a byl si velmi pozorný."
„Tak co zapříčinilo to, že jsi mě podvedla a zradila jsi naší lásku?"
Niamey si smutně povzdechla. Přemýšlela, zdali mu má osvětlit to, co se tenkrát stalo, a dumala, jestli jí to vůbec bude věřit. Jak mu má vysvětlit, že to učinila z lásky k němu. Nadechla se a pravila.
„Byla to úskočná lest, Rínone, šalba a klam. Kouzla a čáry. Závist a touha vlastnit něco, co má ten druhý."
„To nějak nechápu.“ Zavrtěl hlavou hnědovlasý elf. „Co to mělo společného s námi? Možná bys mi to mohla objasnit?"
„To se jen těžko vysvětluje." Podotkla posmutněle Niamey.
„Tak se o to pokus a dovol mi to konečně pochopit. Příliš dlouho se utápím v nejistotě a užírám se tím, co se před mnoha milénii stalo. Chci znát, co tě vedlo k tomu, abys mě podvedla a udělala ze mě paroháče. Proč, Nio, proč?" otázal se a tón jeho hlasu zněl vytýkavě.
Niamey nasucho polkla.
„Prostě jsem neměla na výběr. Nemysli si, každý den poté jsem toho hluboce litovala a stále lituji mnoha dalších věcí. My dva jsme se neměli nikdy setkat. Nikdy jsem neměla přijmout práci jako společnice tvé sestry. Měla jsem odejít pryč, dokud byl čas. Dokud o mně on nevěděl. Nikdy mě však nenapadlo, že se stanu středem zájmu nějakého šíleného čaroděje.“ Mluvila nahlas, ale vypadalo to, jako by hovořila spíš k sobě než k němu. „Nechtěla jsem ublížit tobě, ani nikomu jinému. Jsem prokletá. Mám schopnosti, o nichž jsem tenkrát vůbec neměla ponětí, a to se stalo mým prokletím. Kdybych byla obyčejná dívka, vše by bylo jinak.“
Rínon na ni hleděl poněkud zmatený pohledem, protože naprosto nerozuměl smyslu jejích slov. Její řeč se zdála být poněkud nepochopitelná. Snažil se rozluštit význam oněch vět, ale nějak mu to nešlo.
„Asi mi nedochází význam toho, cos řekla. O čem si to vlastně mluvila?“
„To je na dlouhé povídání."
„Mně to nevadí. Já mám času dost, nikam nechvátám. Klidně mi to můžeš vysvětlit pěkně polopatě. Neodejdu odtud dřív, dokud nedostanu odpovědi. A věř mi, že mám opravdu hodně otázek. A jedna z nich je, jak to, že si včera dokázala zmizet? A proč o tobě tvá společnice říká, že jsi čarodějka?"
„To je jednoduché. Použila jsem kouzlo na zmizení, protože já jsem čarodějka, Rínone. Patřím mezi elfské mágy. Mnoho se změnilo od té chvíle, kdy jsme se viděli na posledy.“
„V tom případě bych o těch změnách rád všechno věděl. Já to prostě potřebuji vědět.“
Nia se zdála být trochu nesvá, jako by nebyla zvyklá na přítomnost jiného elfa než své přítelkyně. Pak se zatvářila, jako by ji něco zabolelo a přešlápla z nohy na nohu. Odevzdaně si povzdechla.
„Dobře, dobře. Odpovím ti na všechny tvé dotazy. Pokud by ti to však nevadilo, tak bych si v tomto případě k tomu raději sedla. Zdlouhavé postávání na jednom místě bez pohybu mě poněkud unavuje."
Rínon souhlasně přikývnul.
„Jak si přeješ. Prosím, veď mě." Řekl a pokynul směrem k domu za jejími zády.
Nia se vydala jakoby k domu, pak stočila kroky a vedla ho k altánku, který stál kousek od domu ve stínu rozložitého dubu a po jeho sloupcích se pnul zimostráz a planá růže. Lehce kulhavou chůzí mířila k dřevěnému přístřešku. Elf šel za ní, sledoval její spanilou štíhlou postavu a vlnící se antracitové vlasy spletené do mohutného copu, které se ve svitu slunce leskly kovovou modří. Vzpomněl si, jak rád do nich nořil prsty a proplétal je jimi a jak bylo příjemné, když ho s nimi šimrala na hrudi či zádech. Tiše si v duchu postesknul. ‚To byly báječné časy.‘
Niamey ho zavedla do altánku, kde se nacházely kožešinami pokryté lavice a malý stolek. Vystoupali po třech schodech na zastřešené šesti úhelníkové podium. Ukázala rukou na lavici.
„Prosím, posaď se."
Rínon si tedy udělal pohodlí na jedné z lavic. Nia stála před ním a zdálo se, že je trochu nervózní, protože si mnula ruce s dlouhými štíhlými prsty. Po několika vteřinách napjatého ticha, se otázala.
„Dáš si něco k pití? Třeba víno?"
Souhlasně přikývnul. Niamey vytvořila rukou určité gesto ve vzduchu a vyslovila elfské slovo:
„Miru," a na stolku se objevila broušená karafa s rubínovým vínem a dva křišťálové poháry.
Nalila jim, pak jeden podala Rínonovi a sama posadila se na lavici proti hnědovlasému elfovi. Ruce si složila do klína, jako poslušná školáčka a zahleděla se na něj tím nejmodřejším pohledem.
„Nějak nevím, kde vlastně začít." Pronesla nerozhodně.
„Možná by bylo dobré trochu se napít vína na posilněnou, a pak to zkusit vzít od začátku." Navrhnul jí Rínon.
„Asi ano," přitakala, natáhla ruku po číši a upila z ní pár loků a postavila ji zpět. „Dobře a teď k tomu proč se událo to, co se stalo."
Rínon též usrkl vína a upřel na ni pohled svých zlatých očí.
„Nu, tak povídej," vybídl ji.
„Ty víš, kdo jsem a kdo byli mí rodiče ještě předtím, než se ze mě stal sirotek?"
„Samozřejmě.“ Přitakal hnědovlasou hlavou. „Vzpomínám si, že jsi mi o svých rodičích kdysi vyprávěla. Nebylo toho moc, protože jsi je ztratila jako velmi mladá dívka. Jsi dcera Linorských mágů, v jejichž žilách kolovala i královská krev. Pokud se pamatuji, tak tvůj otec byl Linorský čaroděj Orlin Hvězdopravec a byl nějak příbuzný s velekrále Glorelem, mým pradědečkem a tvou matkou byla vznešená čarodějka Iwrein z Gilldwinu. Oba pocházeli z velmi starobylých rodů. Byli to nejstarší, nejmocnější, nejmoudřejší, nejurozenější a nejvyhledávanější elfští mágové Linorské říše." Pronesl Rínon, aby bylo vidět, že nezapomněl nic z toho, co o ní a její minulosti věděl.
Pokývala hlavou, že vše, co řekl, je správně.
„Přesně tak, a já po nich zdědila nad elfskou magickou sílu, ale protože zemřeli dřív, než jsem dospěla do věku, kdy mě jí mohli začít učit používat, tak jsem zůstala jen obyčejnou elfkou, protože jsem o tomto dědictví neměla nejmenší tušení. Věděla jsem, kým byli mí rodiče, a byla jsem pyšná na to, že jsem jejich dcerou, ale nikdo ze vzdálených příbuzných mých rodičů čarovnou mocí již neoplýval. Možná, že ve skrytu duše tušili, co ve mně dřímá, a tak mě od sebe odstrkovali. Já to nevěděla. Má moc dlouho spala hluboko skrytá uvnitř mne a já neměla zdání, jak ji probudit, vlastně jsem po tom nijak netoužila, protože mi tato skutečnost, byla utajena. Nechyběla mi, uměla jsem žít i bez ní a byla jsem šťastná. Alespoň jsem si to velmi dlouho myslela." Při vzpomínce na tu dobu se lehce zasněně pousmála. „Měla jsem volnost, mohla jsem si dělat, co se mi zlíbilo, cestovat po elfských zemích, žádné starosti mi nezatěžovaly hlavu. Byla jsem vždycky dost všestranná a mohla jsem dělat cokoliv. A taky jsem si při svém putování hodně různých povolání vyzkoušela. Byla jsem tkadlena, chůva, švadlena, zahradnice, bylinkářka, kuchařka, učitelka hudby a naposledy společnice tvé sestry. Nic mi nechybělo. A už vůbec jsem nepostrádala něco, co jsem do té doby vůbec neměla a neznala. Magickou sílu.“
Rínon si stále připadal, že je tak trochu mimo obraz, nějak se nedokázal dovtípit, co má její dědictví po rodičích společného s její nevěrou.
„Co má tvá nevyužitá magická moc společného s tím, co se tehdy stalo?" Otázal se nechápavě.
„Všechno, Rínone, úplně všechno.“ Pronesla Niamey. „To kvůli ní mě vlastně Gylfiron vypátral. Proto mě tolik chtěl. Kdybych ji už tehdy uměla ovládat, byla bych silnější než on a nikdy by si na mě nic nezkusil. Jenže zjistil, kdo jsem a to, že svou moc nevyužívám, a tak se rozhodl, že musím být jeho za jakoukoliv cenu. Proto se vetřel do paláce tvého otce jako host. Jen aby mi mohl být blíž a získal mě na svou stranu.“ Vysvětlovala mu. „Od začátku mi byl určitým způsobem nesympatický i přes svou milou tvář a přívětivý hlas. Pod tím okouzlujícím vzhledem se skrývala duše ďábla. Něco v něm mi nahánělo pocit obezřetnosti a nedůvěry. Cítila jsem z něho prýštit zápornou sílu a moc, což mě odpuzovalo." Na okamžik se odmlčela, upila ze svého poháru trochu vína a pokračovala. „Pokaždé, když si nebyl se mnou, mi nenápadně nadbíhal, lichotil, podlézal a pokoušel se mě svádět různými způsoby. Jenže se mu to nedařilo, protože jsem o něho nestála, neboť jsem tě velice milovala."
„Ai. Přesto si mu nakonec podlehla." Vytknul jí elf.
„Ještě nic pořádně nevíš, Rínone, a už zase děláš unáhlené závěry." Vyčetla mu mírně.
„Dobře, tak proč jsi mi tehdy neřekla, že tě čarodějník obtěžuje?"
„Nechtěla jsem tě tím zatěžovat, ale svěřila jsem se tvé sestře. Měl jsi svých starostí až nad hlavu. Každou chvíli jsi s patrolou jezdil na obhlídky hranic se Svobodnou zemí."
„Kdybys mi to řekla, tak já bych si to s ním vyřídil i bez ohledu na své povinnost, tys byla pro mě důležitější." Pronesl Rínon.
„Jak? Vyzval bys ho na souboj?“ prohodila ironicky. „Pochop, nejdřív jsem si myslela, že to zvládnu sama. Doufala jsem, že ho zastaví to, že jsem již zadaná. Nenapadlo mě, že nebude brát v úvahu mé postavení snoubenky korunního prince.“ Přerušila vyprávění na několik sekund, aby si mohla zavdat lok vína, protože jí vyschlo v ústech, a pak pokračovala „Dokud jsi byl v zámku, tak se to dalo vydržet a on nebyl tak vlezlý. Pak si odjel s hlídkou na čas do Elestélie a Gylfiron začal být ještě dotěrnější.“ Odkašlala si. „Snažila jsem se co nejvíc držet v blízkosti tvé sestry a dělat Anneris společnost, avšak nemohla jsem s ní být dvacet čtyři hodin denně. To by bylo moc podezřelé." Dodala Niamey.
Rínon měl v sobě rozporuplné pocity. Chtěl jí věřit každé slovo, ale zároveň něco v něm ho nabádalo, aby byl obezřetný a příliš jí nedůvěřoval.

* * * * * *

Překlad a vysvětlivky:
Ai – ach, jo – je to takové trochu neurčité citoslovce
Lavanna melmë - oběť lásky
Sicil - dýka
Miru - víno


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tracy Harper 29.01.2009, 19:56:40 Odpovědět 
   Super :)
 ze dne 30.01.2009, 11:46:22  
   Annún: Díkes :-)
 Šíma 03.11.2008, 11:39:49 Odpovědět 
   Hezké, líbilo... ;-) Konečně se čtenář dozvídá více informací o tom, co se s naší hrdinkou vlastně stalo, když šla (proti své vůli) s oním čarodějným padouchem... Jsem zvědavý na další díl a co o sobě naše elfka ještě prozradí!
 ze dne 03.11.2008, 21:28:31  
   Annún: Díky Šímo.
Věř, že přijde ještě pár odhalení, a i nějaké ty vtipné momenty, než bude konec příběhu.
 amazonit 03.11.2008, 6:03:11 Odpovědět 
   Tak tento díl opravdu začal věci objasňovat, rozhodně jsme o celé situaci věděli více než Rínon, přesto nám elfka sdělila i věci, které jsi před námi to této doby tajila. Jednoho mrzí, že se nedozvěděl více, ale právě to, ho natěší na další čtení.
Co jiného napsat - zkrátka, tohle je tvá parketa a příběh vedeš citlivě, ani pomalu ani rychle, dokážeš si udržet čtenáře:o)
 ze dne 03.11.2008, 8:30:06  
   Annún: Děkuji Amazonit, jsem velice potěšena, že se má dílka líbí. Jsem ráda, že se již těšíš na pokračování.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
obr
obr obr obr
obr
Dva bratři - 3....
Ellien
Výstřižek z den...
Verity von Leatri
Až zazpívají Fa...
Johannes Faustus
obr
obr obr obr
obr

Zpověď šedého listu
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr