» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."

Gustav Flaubert

počet přístupů: 2141092

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303492 komentářů :: on-line: 18 ::

:: Dům bez oken (MTP 2007 - originální zadání) ::

Gandalf	publikováno: 04.11.2008, 0:18

Nyní máte možnost shlédnout originální text, ze kterého byl použit začátek jako soutěžní zadání pro MTP 2007.


	Ten dům byl jako každý jiný. Tedy až na jednu maličkost - byl bez oken. Sama jsem byla zvědavá, jaká podivínská rodina tam může žít. „Paní Woodsová? Jsem Marie Hartlová,“ přivítala mě hned u branky postarší žena. „Miriam Woodsová, těší mě.“ Dáma v temně modrých saténových šatech jen souhlasně kývla a rukou naznačila směr cesty. „Nebudu dlouze mluvit, paní Woodsová. Náš pán je muž vytříbených zvyků a hodnot, které uznává. Především si potrpí na precizně provedenou práci služebnictva,“ žena zvolnila krok a zlehka přejela třemi prsty po zábradlí u vchodových dveří. „Je mi to jasné, paní. Myslím, že bude spokojen.“ „V to doufám,“ odfrkla si madam a zhluboka se nadýchla: „Rose! Říkala jsem i to zábradlí!“ Odpovědí bylo hrobové ticho. „A hned!“ dodala rázně. Byla jsem mírně zaskočena, jakou razanci má dáma, které mohlo být kolem padesáti let. Když po chvilce z domu vyběhla ustrašená dívka a začala vlhkým hadříkem přejíždět chladný kov, mohly jsme pokračovat dál. „Teď vás poprosím, abyste si nasadila tyto brýle.“ „Prosím?“ Brýle s černými skly v domě bez oken? „To bude váš první úkol - pokaždé, když půjdete za pánem, musíte mít tyto brýle, rozumíte mi?“ Nechápala jsem. „Ano, paní.“ „Lord Sey, má milá, je velmi zvláštní muž, jak sama zjistíte,“ pousmála se a otevřela masivní dubové dveře. Vedla mě temnou chodbou osvětlovanou jen mdlou září svíček. Všudypřítomný chlad pronikal až do morku kostí. Po několika klikatých chodbách a třech schodištích jsme stanuly v dlouhé úzké chodbě s jedinými dveřmi. „Můžete vstoupit, pán vás přijme,“ šeptla Marie a třikrát zabouchala na velké dřevěné dveře. Zvuk, jenž se vzápětí ozval a jehož ostré tesáky se s chutí zakously do mých uší, byl ten nejpodivnější, jaký jsem kdy slyšela... *** „Jonesi! Sakra pohni tím svým líným zadkem!“ zařve krátce šerif na svého pomocníka. V hustém dešti sotva rozeznává jeho postavu. Měl tu být už dávno, tak se domluvili. Šerif nemá rád, když někdo chodí pozdě. „Omlouvám se,“ řekne jen Jones. Dneska si parádně užil s hezkou holkou, tak co by ho rozhodil nějakej šerifův manýr. „K čertu s tebou, Jonesi!“ zakleje šerif. „Měl’s tu holku vidět! Roztrhaný šaty a celá od krve… taková hezká holka,“ odplivne si na zem a zakloní hlavu. „Volal jste mi, že přiběhla na stanici celá vyděšená, ale o krvi ani slovo.“ „Nemám čas teď a neměl jsem ho ani před hodinou, Jonesi. Ještě ti toho hodně novýho řeknu.“ Šerif zamžourá očima ve tmě a udiveně zavrtí hlavou: „Co to tady, k sakru, žije za podivíny, že nemaj ani okna!“ „Odsud přiběhla?“ podívá se Jones směrem ke vchodovým dveřím. Jsou stále pootevřené. „Jo. Rose měla velký štěstí.“ „Rose?“ „Tak se mi představila. Dělala u pána služebnou.“ „Asi pěknej kousek, co, šerife?“ Jones si olízne rozpraskané rty a oddává se ještě vlhkým vzpomínkám na dnešní sexuální orgie. „Klídek, Jonesi!“ štěkne šerif a vytáhne zbraň. „Jdeme dovnitř.“ „Nezavoláme chlapy z centrály? Tohle může bejt dost nebezpečný!“ „To už je, Jonesi,“ usměje se šerif a vchází do temné chodby. „Kurva!“ zakleje Jones a tasí svou zbraň. Nejistým krokem následuje šerifa. Uvnitř jim dělají společnost jen dohořívající svíce. Nikdo je nevyměnil za nové. Domem se nese tíživý pach zatuchliny a rozžhaveného vosku. „Celá se klepala,“ začíná se šerif vracet k prvnímu setkání s Rose. „Cože?“ „Ta holka, Jonesi!“ otočí se a hlavní ukáže na vchodové dveře. „Zavři je.“ „Jasně,“ kývne hlavou Jones a rychlým pohybem zavírá masivní dřevěné dveře. „Měla v očích strach a brečela… ty oči, mohl jsem v nich vidět, jaký odpornosti tady asi zkusila. Krásný pomněnkový oči.“ „Jako ta moje,“ olizuje se znova Jones a vzpomíná na plná ňadra, pohupující se mu nad hlavou. „Tady!“ sykne šerif. „Chcete tam jít?“ Jones začíná mít strach. Jsou v domě bez oken a někde tu pobíhá psychopatickej vrah. Tohle nemůže dobře skončit. „Vykopnu ty dveře a ty tam skočíš s bouchačkou, jasný?“ „Co?!“ „Ty se bojíš, co?“ nasává šerif Jonesův strach. „Kecy!“ „Tak dělej!“ vzburcuje ho a plnou silou rozkopává omšelé dveře ze světlého dřeva. „Do prdele!“ vrazí si Jones ruku před pusu. Celej žaludek se mu obrátí vzhůru nohama a on má co dělat, aby nevyklopil dnešní večeři na podlahu. „Co tam je?!“ strká do něj šerif, ale přes Jonesova záda nic nevidí. „Bože!“ Svíce pomalu dohasínají. Déšť neustává. Jones s šerifem sedí nalepení u zdi na chodbě a snaží se zhluboka nasávat něco málo čerstvýho vzduchu. „Sadistický prase!“ zařve zničehonic šerif. „Co?“ „Kdo jinej by byl něčeho takovýho schopnej? Musela nehorázně trpět.“ „Kdo asi byla? Neříkala něco Rose?“ „Tohle bude Marie,“ otře si šerif sliny z koutků úst a pomalu si stoupá na nohy. Třesou se mu jako vystrašenému děcku. „Paní domu?“ „Ne, stará služebná. Lord Sey je vdovec. Jeho žena zahynula při autonehodě.“ „Lord Sey?“ „Pán a majitel domu. Rose o něm říkala, že je to podivín… ale kdo mohl tušit, že až takovej!“ zařve si znovu šerif a v návalu vzteku kopne do dveří, které před chvílí znechucením musel zavřít. Dveře se rozletí a poslední záblesk skomírající svíce dopadne na zmučenou tvář staré ženy. Oči má odporně vyboulené ven. Ústa rozevřená dokořán, jakoby chtěla křičet. Nebylo by to nic, co šerif již za svůj život neviděl, kdyby neměla v krku zaražený stříbrný svícen a břicho rozpárané tak, že její vnitřnosti pokrývají většinu podlahy místnosti. „Asi už bude v trapu, šerife.“ „Kecy!“ odplivne si na zem. „Ten bastard tu ještě je… cejtim to!“ „Jo, to já taky a je mi z toho zle.“ „Jdem dál, Jonesi.“ „Sakra, moc se mi nechce.“ „Dělej! Já ho dostanu.“ Šerif se pořád vrací zpátky k prvnímu setkání s Rose. Vidí ty její nádherný oči. Přibíhá na stanici, celá od krve a smáčená prudkým deštěm. Brečí a prosí o pomoc. Šerif volá Jonesovi, aby na něj čekal na smluveným místě. Ještě chvíli Rose zpovídá, a když má dost informací, vydává se ven. Rose zůstává na stanici se zástupcem šerifa v bezpečí a v teple. Šerifův hněv roste každým krokem k domu bez oken. Nemá rád chlápky, co ubližujou mladejm holkám. A nemá rád zpoždění… a Jones pořád nikde. „Sakra!“ praští do zdi Jones. „Co je?“ „Tohle už jsou třetí schody!“ „A co?“ „Bloudíme tu! Kašlem na to, šerife.“ „Hovno, Jonesi! Slyšíš?! Ta holka mi pořád brečí v hlavě a já to musím uzavřít. Najdu toho zmetka a vychutnám si ho. Tak se laskavě seber, chlape!“ Jones ani necekne. Právě když jdou dlouhou chodbou, dohoří poslední svíce. Byla na začátku chodby a uprostřed, ani na konci už žádná není či nehoří. „Tak jo, teď je řada na tobě,“ zaklepe Jones baterkou. Žlutý kužel osvítí chodbu až na její konec. „Tam,“ ukáže šerif na velký dřevěný dveře, „tohle nevypadá na obyčejnou místnost. Ty dveře mají drahý dřevo.“ „Tohle bude těžký vykopnout.“ „Možná je tam za nima. Radši jdi stranou.“ „Jasně. Nechám tady světlo,“ utrousí Jones a zasune baterku do místa na zdi, kde by měl být veliký stříbrný svícen… Šerif jemně přejíždí dlaní po dřevě. Sahá na kliku a míří zbraní do místa, kde by teoreticky mohl sedět Lord Sey. Jenže on už o nich ví a určitě bude čekat přitisknutý ke zdi u dveří. Šerif nakonec jen bere za kliku, ale nevráží dovnitř. „Je tam někdo!?“ křičí a snad i očekává odpověď. „Sakra, šerife, takhle mu jen dáváte čas.“ „Sklapni, Jonesi!“ Dveře odporně zavrzají v pantech a zůstávají napůl otevřené. Uvnitř je slyšet praskání dřeva v ohni a cítit prazvláštní pach. Odkud jen ho šerif zná? „Tak pojď, ty bastarde! Pojď si pro mě!“ zařve zuřivě šerif a běží do místnosti. „Šerife, ne!“ křičí za ním Jones. „Ten hajzl!“ padá šerif na kolena. V rozčílení si nevšímá detailů, přehlíží otevřenou nádobu s tekutým podpalovačem, rozbité brýle s černými skly. „Je… mrtvej?“ „Nezvládnul to… byl podělanej strachy a radši se podřezal!“ „Sakra! To je všechno jeho?!“ nadskakuje Jones, když si všimne lepkavé tekutiny rozlité po celé podlaze. „Čímpak sis to udělal, co?“ rozmlouvá šerif s mrtvolou Lorda a přejíždí prsty po jeho zápěstí. „Byl na vozejku. Asi ta autonehoda, co?“ „Ochrnul na spodní část těla. Tenkrát byl zázrak, že to vůbec přežil.“ „Tohle, šerife,“ ukazuje Jones na černé střepy, „vypadá to jako z těch brejlí. Byl snad slepej?“ „To už nezjistíme… ale šikovně si ty žíly rozříznul podýl. Jakoby chtěl mít jistotu, že mu už nikdo nepomůže.“ „Mizíme odsud, tohle už není naše práce.“ „Necítíš něco, Jonesi?“ „Jo a pěkně to smrdí!“ „Ne… tohle je něco jinýho… něco spálenýho.“ „Je tu krb, tak asi dřevo nebo tak. Kdo ví, co tam ten dědek pálil.“ „Jonesi?“ „Jo?“ „Rose mi říkala, že byli v domě čtyři.“ „Cože?!“ Náhlý ticho narušoval jen krb s tichým praskaním několika polínek, co tam ještě zbyla. Šerifovi právě došlo, že v domě bude ještě někdo. Ještě jedna osoba, kterou měl na seznamu od Rose… Miriam Woodsová. „Ten starej zmetek si najal ještě novou služebnou, aby si ukojil svý choutky na mladejch holkách… a pak je všechny chtěl zabít. Jenže Rose mu utekla a on to nepřenes přes srdce. Byl poníženej a jediný, co dokázal po tak nechutným činu, bylo to, že si podřezal žíly.“ „Kde je teď, šerife?“ Šerif se zvedne a vezme do rukou otevřenou nádobu s tekutým podpalovačem. Je prázdná. Ten pach spálenýho tu pořád visí ve vzduchu. Udělá tedy dva kroky a najednou se to zintenzivní. Před ním je vyřezávaná skříň z mahagonu a pravý křídlo není úplně dovřený. Něco tam je. „Kde je? Ptáš se mě, kde je?“ otáčí se šerif na Jonese a raději se nekouká před sebe. Zabere a pravý křídlo povolí. Ze svého sevření tak propustí poslední oběť. „Bacha!“ zařve ještě Jones. „Kruci!“ lekne se šerif, ale instinktivně chytá padající ohořelé tělo do náruče. Je to ženské tělo. „Miriam!“ Šerif pokládá tělo na zem a znechuceně si otírá černé ruce o kalhoty. Plameny ohlodaly dívku místy až na kost, někde však ponechaly i kusy kůže a vlasy. Šerif pláče a Jones kleká na kolena, aby přikryl mrtvé tvář. „Jdeme, Jonesi,“ procedí skrze zaťaté zuby šerif. „Nezasloužily si to,“ prohodí jen tak Jones, jako by mu na těl cizích lidech záleželo. Přehodí té holce svou bundu přes hlavu a letmo přejede pohledem po kovovém štítku na prsou dívky. „Co děláš?“ „Služebná… měla jmenovku. Pěkně si je ten hnusák označkoval.“ „Nech to tam, Jonesi.“ „Šerife?“ „Co?“ „Jak že se jmenovala ta holka?“ „Která?“ „Co je teď s Gregem na stanici.“ „Rose. Proč?“ „Ona je tady, šerife…“ Slabé plameny v krbu právě dohořely, když si šerif dává v hlavě dohromady to, co mu před chvílí řekl Jones. Už to však nestihne promyslet. Baterka na chodbě cvakne a oba se rázem ponoří do naprosté tmy. Černou oponu prořízne zapálení krbové sirky. Nebyla to krev, jež zaplnila podlahu celé místnosti, ale kvalitní tekutý podpalovač, rafinovaně smíchaný s potravinářskou barvou. To byla ta vůně, snažící se šerifovi cosi naznačit. V okamžiku jsou oba v plamenech. Poslední, co zaslechnou před odporně krutou a bolestivou smrtí, je ženský smích a následně i prapodivný zvuk, jehož ostré tesáky se s chutí zakousnou do jejich uší.


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 16		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	04.11.2008, 0:24:47

Hezký hororově-detektivní příběh s jadrnou mluvou, něco podle mého gusta, pane! ;-) Líbilo a snad se neurazíš, když Ti dám za toto "netradiční" pojetí Jedničku...


ze dne 04.11.2008, 0:35:45
Gandalf: Šímo, ty ještě nespíš? :) Neurazím a rád jsem si vyzkoušel taky něco jiného, než jen uhlazené dialogy ;)