obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Nechtěměsto: Rytíř na bílém tchoři a poezie ::

 autor Leontius publikováno: 20.11.2008, 22:05  
Pokus o něco ve stylu Pratchetta... snad. Nehledejte ucelený děj, nebo nějaké průkopnické myšlenky. Jen volný sled scének a asociací... třeba se to bude i někomu líbit :-D
 

Na zaprášené stránky moudrých knih se dostávají jen zářivé úspěchy civilizací. Jen na ně se vyplatí plýtvat inkoustem, aby s téměř nábožnou patetičností líčily dávná vítězství očím vypasených mudrců a darmošlapů. Přitom si málokdo uvědomí jak komplexní a poučný by byl soupis všech chyb a neúspěchů. Právě omyly tvoří nezbytné základy pro to, aby se společnost mohla dál spokojeně hašteřit, hádat, okrádat, vydírat a činit všechny ty další zábavné věci, jenž pokládá za svůj nejvznešenější cíl.
Nikdo už tedy neví, co vše stálo za tím hrozným nedopatřením, které stvořilo Nechtěměsto (jsou tací, kteří tvrdí, že za to může jen nadbytek lihovin, nebo boží rozmar, nebo špatná administrativní práce, případně lehce opilý a rozmarný bůžek pracující v administrativě). Zkrátka při slavnostním pokládání 1. Utopijské železnice trvalo královskému poslu celých patnáct dní, než se dobelhal k těžce pracujícím dělníkům, aby je mile upozornil na to, že koleje měly podle původního plánu vést zcela na opačnou stranu. To vyústilo ve dvě nepředpokládané věci: 1. stávku pracujících v Utopijských dějinách a vznik Nechtěměsta.
Město stvořené omylem a z omylů vystavěné. Jisté je jen to, že slepý konec železnice byl ustanoven jako skladiště „živlů nebezpečných pro zdravě smýšlející společnost“. Král zde začal pomalu vyvážet všechny potrhlé vynálezce, tvrdohlavé osvícence, potrhlé mágy a užvatlané umělce. V důsledku těchto praktik přišel král o naprostou většinu poddaných a připravil tak podhoubí pro nově vznikající komunitu. Přirozeně pouze omylem.
Dnes je Nechtěměsto největším Utopijským městem. Vystavěné na neudržovaném slepém konci železnice postrádá i ty sebemenší částečky politického vlivu na okolní svět. Samo si však zachovalo vlastní rozmanitou a flexibilní kulturu, v níž se snoubí lehce chaotická moc magie s mírně nezřízeným technologickým rozvojem. Málokdo zvenčí do Nechtěměsta zavítá jinak než náhodou. A pokud se tak stane, normálnímu člověku se už nechce nikde jinde žít. Normální člověk už většinou nechce žít vůbec.

Roztržitý gnóm si vykračoval po městské ulici. Rozložité břicho, vysoký cylindr a zdobená vycházková hůlka prozrazovala někoho, kdo se sebejistě považuje za džentlmena, i když vás zrovna stahuje o poslední zlaťák. Jednalo se o redaktora jedněch z nejvýznamnějších Nechtěměstských novin (o jejich významu a kvalitě hovořilo především to, že byly na všech veřejných městských záchodcích preferovány díky své nenapodobitelné grafické úpravě – přímo si říkaly o zapatlání něčím špinavým, smrdutým).
Pan Dřistumil byl zrovna na lovu nových talentů. Miloval tyhle procházky a považoval je za nesmírně povznášející. Vždy je příjemné narazit na lidi, kteří jsou na tom hůře než vy. Náhle mu cosi přistálo na cylindru. S uštěpačným výrazem nahmatal onen objekt a podezřívavě se na něj podíval. Byl to zmuchlaný kousek papíru. Pan Dřistumil si prohlédnul otřískaný třípatrový činžák po své pravici. Okna zatlučená trouchnivějícími prkny, obitá omítka a bezpochyby zdraví škodlivá blízkost fabriky Sdružení Pozvolných Vynálezců. Dřistumil z vlastní zkušenosti věděl, že na takových místech se rodí ti nejlepší z nejlepších.
Nedočkavě rozbalil papírovou kouli a jal se číst. Jednalo se o kraťoučkou básničku. Panu Dřistumilovi se po pár verších roztáhly oči hrůzou.
„Inu… vytříbeně volená kakofonie, plná obratů a metafor, které by zlomily vaz i nejotrlejším kritikům a chyb, jaké by porazily i nejodolnější korektory,“ mumlal si pod vousy.
Po dalších řádcích jeho rudý obličejík mírně zbledl a s jektajícími zuby se podíval přes rameno. Nikdo tam nebyl, avšak přesto se mu zdálo, jakoby někdo chtěl číst s ním. Pokrčil rameny, otřel si orosené čelo a zkusil tu hrůzu dočíst.
Těsně před koncem pochopil. Jeho kůži se s úspěchem povedlo potřetí změnit barvu. Tentokráte na ovšem na zelenou, takže trikolóra se nekonala. Pan Dřistumil zahodil papír a vzal nohy na ramena. Uvědomil, si že dalším nezaujatým čitatelem básně byl jeho žaludek i se svým bohatým obsahem, který se evidentně chystal provětrat. Něco tak hrozného musí vidět na vlastní slepé střevo!

Zatímco se ubohý gnóm urychleně vzdaloval ze zóny dopadu, vyhodila slečna Libuše z okna další svůj nepovedený výtvor. Pořád byla se svými básněmi nespokojená a to už psala hezkou řádku let! Zatím jediný nepatrný úspěch své tvorby zaznamenala při návštěvě ústavu pro hluché a nevidomé. Tedy za předpokladu, že za úspěch považujete, když obecenstvo vydrží celou vaší recitaci spokojeně na židli a ani nemukne.
Abychom byli zcela upřímní, Libušiny výtvory dosáhly jistých výsledků na fakultě Případné léčby. Nebýt vysoké úmrtnosti pacientů a terapeutů, měli by konečně lékaři k dispozici účinnější klystýr než jen jídlo z kantýny.
„Ne! Pořád to není ono!“ zapištěla Libuše. Popadla další husí brko z obrovské hromady a začala ho s vražedným výrazem ořezávat mohutnou pilkou na železo.
„Eh?“
Na hromadě nepopsaných papírků v rohu místnosti se cosi pohnulo. Alkoholem zamlžená prasečí očka se pomalu zdvihly a zadívaly na plačící Libuši. Následně se ozvalo škytnutí a na zem se vykutálela malá, ale značně obtloustlá, víla. Atrofovaná křidélka naprosto marně zamávala a bytůstka se rozplácla na zemi. Baculatý obličej pokrytý jaterními se odlepil od země.
„Co jako furt máš? Jako diplomovaná múza ti dávám *škyt* jen to nejlepší!“
„Já vím, Evželíno. Pamatuji si, že jsi vystudovala „Význam exkrementů v moderní tvorbě“, ale nemyslím, že by grgání a prdění bylo to pravé pro milostnou poezii…“
„Ale houby!“ zaskřehotala múza Evželína a vyškrábala se nejistě na nohy. „Ty piš, přemýšlení obstarám já!“ řekla pevně a aby svá slova zdůraznila, udeřila se pěstí do zarostlé hrudi.
Libuše ji ale nevnímala. Hleděla z okna na druhou stranu ulice. Z fabriky Pozvolných Vynálezců se neustále kouřilo a dveře označené hrdým nápisem: „Úspěchy vědy“ byly stále zavřeny. Pro změnu ošoupaná brána s nápisem „Odpad“ se pro jistotu ani nezavírala. Co chvíli z ní vyšli dva unavení zřízenci a táhli na majestátní smetiště něco, co v sobě mělo více drátů a železa než Zubatec Ohromný s rovnátky.
Jako umělkyně Libuše věděla, že omyly občas můžou být užitečné. S mile překvapeným výrazem spadla ze svého houpacího křesla a vyběhla z bytu. Múza Evželína mezitím zaujala její místo u okna a pokuřovala doutník.

O půl hodiny později již Libuše vlekla po schodech, cosi co vypadalo jak kovová bedna se soustavou trumpet a bubínků. Evželína vytřeštila oči a opatrně se zeptala:
„To se jako dáváme na hudbu, jo? Stačí říct. Málokdo se vyzná v tom jak správně vyloudit…“
„Ne, hudbu ne. Tohle je Cykloblept, další pokus Pozvolných vynálezců o stroj, který by napodobil lidské myšlení. “
Libuše se ovšem divila, proč vědci věnují tolik času něčemu, co je asi tak užitečné jako tubera, a nevynaleznou radši vytrhávač chloupků z nosu, který by vám předčítal horoskopy na deset let dopředu.
„No sakra…“ zabrblala Evželína. „Tak co to teda neumí?“
„Eh. Asi nic moc, ale prý se jim povedlo do něj vložit veškerou slovní zásobu, aby mohl vyjádřit své myšlenky.“
„A ty jsou?“
„Nooo… kdyby nebyly tak sprosté, tak ti je řeknu.“
„Takže si tady s plecháčem budu rozumět,“ kývla spokojeně múza a potáhla z doutníku.
Libuše se posadila vedle stroje a chňapla lístek s nedopsanou básničkou. Chvíli luštila svůj škrabopis a pak se otočila k Cyklobleptovi a zeptala se:
„Co se rýmuje na slovo „probudit“? Seznam!“
Na stroji se roztočil jeden bubínek a začal rychle rotovat. Pak se v trubce ozvalo lehké akademické odkašlání a monotónní hlas profesora matematiky začal odříkávat:
„Nabudit, lebedit, trilobit, kadit, soudit, loudit, kydlit, souložit, kostrbatit…“
Libuše spokojeně pokývala hlavou. Přesně tohle potřebovala. Do dalšího verše dopsala „trilobit“ a otočila se na stroj s novou otázkou. Nikdy se básně nepsaly tak snadno. Múza Evželína se jen znechuceně plácla do čela, až se sádlo zavlnilo.
O pár minut později vyhodila Libuše z okna svou první povedenou báseň (jiný způsob publikace začínající autorka doposud neznala a ani si nemohla dovolit). Papírek se s tichým zašustěním snesl na dlažbu.
Následoval hlasitý zvuk, jenž byl něco mezi „žbluňk“ a „křup“ s lehkým zabarvením do „čvacht“. Každopádně se jednalo o nebohou múzu Evželínu, kterou dohnaly Libušiny veršovánky k zoufalému pokusu o útěk. Naneštěstí zdegenerovaná křidýlka zoufalou vílu v jejím snažení o let z okna nepodpořily.

Sir Horác de Fekt smutně mžoural na svůj denní rozpis služeb. Po třicetileté službě v Řádu Dotěrných Kavalírů doufal v atraktivnější činnosti než jen převádění vetchých babiček přes ulici (obzvláště otravné byly chvíle, kdy ty staré nevděčnice musel přesvědčovat násilím). Sám si přece uvědomoval své neodolatelné charisma a osobní kouzlo, šířící se kolem něj jako příjemný odér.
Dámy (ať už se jednalo o křehké paničky Nechtěměstské šlechty nebo o rázné trollice) v přítomnosti noblesně omdlévaly a on si to se zářivým úsměvem užíval. Zaslepen představou sebe sama v zářivé zbroji nevnímal, že poblíž něj ztrácí vědomí snad každý. Naopak ho udivovalo, že mu žádná z oslněných dam nikdy nenapsala milostné psaníčko, ani dopis ve kterém by prosila o záchranu z nějaké nedobytné věže či dračího brlohu.
Co mohlo být špatně? Sir Horác si vybavil inzerát, který nechával denně otiskovat v novinách:
„Reprezentativní mladý elegán (sir Horác de Fekt, Rytíř na bílém oři, a člen řádu Dotěrných Kavalírů), vždy ochotný ochránce spravedlnosti a cti, hledá utiskovanou dámu, ochotnou změnit postavení. Věno a krása vítány.“
Vyšvihl se na svého oře a zamyslel se nad kvalitou přiloženého portrétu. Umělec si dal za svou mizernou platbu celkem záležet. Na jedné ruce dokonce zachoval správný počet prstů a Horácova pleš zářila více než jeho brnění. I svůdné proporce zůstaly zachovány:
stošedesát centimetrů výšky a přibližně stejná cifra živé váhy. Dokonce vypadal mladší než byl, snad i na čtyřicet let.
Váhavě poklepal svého oře po zádech.
„Co myslíš, že se jim na nás nelíbí, starý příteli?“
Mrzutý tchoř pomalu zvedl hlavu a hodil očkem po svém jezdci.
„Netuším. Snad jen by sis v té své plechovce mohl více procvičit padání na kolena a zamilované vzdychání. Obyčejně to vypadá jako záchvat epilepsie u hrocha a zní to, jako když v prasečáků válcují plech.“
„Tvá slova se nemohou dotknout mé neposkvrněné cti!“ odfrkl si povýšeně Horác.
Tchoř věděl, že jeho námitky jsou bezvýznamné. Čest, spravedlnost a morálka. Vymyšlené proto, aby se mohla tahle banda břídilů považovat za hrdiny. Měli předepsané fráze, jak reagovat v každé situaci. Měli uložené přesné odění, spočívající ve vyleštěné zbroji a bílých trenýrkách (ačkoliv tchoř věděl, že zůstávají bíle pouze doby, dokud rytířův protivník nepřesáhne velikostí středně velkou krysu a někdy ani to ne).
Horác de Fekt vyrazil na svém tCh.oři do města a vůbec netušil, co ho čeká. Skutečné pohromy Nechtěměsta vznikaly nenápadně…

„Mistře? Jste si jistý, že tento experiment je nezbytný pro pokrok vědy?“ zeptal se mladý asistent ustrašeně, zatímco holýma rukama budoval v tvrdé zemině provizorní zákop.
„Zajisté,“ odpověděl dr. Kádinka a znovu zamíchal obsah lahvičky.
„Jak jinak bychom mohli dokončit 1. samohybné neběžecké tretry na světě? Dokud si prakticky neověříme, jak rychle dokážou utíkat dvě deci slizu, je další polemika zbytečná.“
Kádinka patřil mezi univerzální vynálezce. Neexistovalo odvětví, jenž by nepoznalo jeho katastrofických pazourů a šílených nápadů. Naposledy se jednalo o farmacii a většina jeho asistentů by byla raději, kdyby u ní zůstal. Ne že by věřili v úspěch kamenoužroutů v popotahovaných tabletách (prostředek na žaludeční kameny), tinktury z červotočů (na bezbolestné odstranění třísek) nebo kopytnatců v ušních kapkách (na zvýšení inteligence, takový kůň vám seno v hlavě spase neuvěřitelně rychle), ale podrobit se trepanaci lebky v případě neúspěchu některého léku je určitě bezpečnější než setrvávat v blízkosti mistrových explozivních vodiček. Naposledy se Kádinka pokusil použít sliz jako pohon stroje s pracovním názvem Cykloblept.
„Jistě pane, ale naučit sliz tančit se nám také nepovedlo,“ odvážil se namítnout námahou zborcený asistent, který zrovna nosil pytle se pískem.
Dr. Kádinka rozhněvaně zvednul oči od své práce.
„To, že se pokusný subjekt rozmáznul o stěnu při otočce ve waltzu je chyba tanečního partnera. Říkal jsem, že jde o pouhého začátečníka.“
Asistent si místo odpovědi na hlavu zoufale narazil plechový kýbl, jenž ho měl ochránit od nejhoršího.
Doktor se začal unaveně šourat na výchozí stanoviště. Bohatě nařasený plášť, který mu měl dodávat důstojnosti, se pletl pod nohy a Kádinka nečekaně zakopnul. Lahvička s nazelenalým obsahem opsala oblouk a po dopadu se roztříštila na několik kousků.
„Běž Lassie, běž!“ zachroptěl doktor Kádinka, hrdý na svůj výtvor.
„Haf!“ zabublala louže a začala se formovat.
Zelené kapénky se nakupily na sebe a nabyly zprvu neurčitého tvaru. Nakonec vysvitlo, že se jedná o vytrénovaná sprinterská lýtka ukončená těsně pod kolenem a opatřena pevnou běžeckou obuví. Sliz opět prokázal, svou nepřekonatelnou inteligenci. Rozhlédnul se a v ten moment začaly sliz-nožky uhánět jako o závod. Pryč z dvoru fabriky Sdružení Pozvolných Vynálezců. Jejich cíl byl Libušin domek, kde jejich neomylný instinkt vycítil potencionální partnerku schovanou uvnitř jakési plechové bedny.

Horác de Fekt unaveně klimbal v sedle svého tchoře. Jeho mysl se zabývala opakováním hrdinských eposů, v nichž se hrdinové vždy bili do posledního dechu, nikdy protivníkovi neukázali záda, mluvili pravdu a konali další ty věci, díky kterým všichni obyvatelé Nechtěměsta odsoudili tuto posvátnou četbu jako brakové sci-fi.
„Cejtím trable…“ poznamenal tchoř a polechtal rytíře oháňkou pod nosem. Horác se s hlasitým kýchnutím probral a sesunul se na zem. Chvíli zaraženě hleděl na poplivanou dlažbu a snažil se rozvzpomenout, odkud vlastně ten děsivě smrdutý drak zaútočil. Posléze pochopil, že pouze prožívá další všední den. S námahou se vyškrábal na nohy a začal odlepovat obtížné žvýkačky, případně doklepávat pokřivený hrudní pancíř kladivem.
Náhle jeho šilhavé oko padlo na pomačkaný kus papíru. S pocitem nesmírného očekávání se pro něj shýbnul a pustil se do čtení naškrábaného obsahu.
Tchoř se posadil a očekával další nepříjemnou patálii. Dobře věděl, jak impulzivně reaguje rytíř na lístky typu: „deset rohlíků, půl kila mouky, zavařované žabí bulvy“. Bude následovat křížová výprava na nejbližší tržiště, mohutný masakr a několika denní pobyt ve špitále. Znaky na papíru navíc připomínaly báseň. O to hůře…
Rytíř opatrně slabikoval a mumlal si pod vousy. Jeho tvář se pomalu roztahovala do vítězoslavného úsměvu. Znenadání padl na kolena, pravou ruku si položil na tukem obalenou hruď a levou učinil rozmáchle gesto.
„Och má paní! Vám patří mé srdce!“ zapištěl a v obličeji nepatrně zbledl. Špatně nasazený nárameník mu pravděpodobně vykloubil ruku.
Tchoř smutně zavrtěl hlavou. Už zase. Teď odsud Horáce nedostane kdovíjak dlouho a bude muset sledovat jeho trapné pokusy o milostné avantýry. Unavené tchoří oči se zvedly a zabodly se do vytřeštěné rytířovy tváře, který se snažil obloukovitými pohyby nahodit rameno.
„Hele kanče. Myslím, že tady to máš marné. Kromě toho, že v třípatrovém baráku na odpis zřejmě žádnou princezničku nenajdeš, tě asi před minutou předstihla větší fešák. Měřil asi šest sáhů a celého ho tvořilo něco, co připomínalo puding ze školní jídelny.“
Odpovědí na tchořův popis byl zděšený ženský výkřik z vrchního patra. Zvíře přikývlo.
„Přesně jak jsem říkal. Pokud neletí na něho, nemáš u ní šanci.“
Horác de Fekt byl v ten okamžik na nohou.
„Drž svou nevymáchanou tlamu, oři! Má čest mi přikazuje…,“ zadrhl se rytíř v řeči a chvíli listoval v růžovém deníčku. „Eh… čest mi přikazuje bránit utlačovanou dámu!“ dokončil pevně svůj projev.
Popadnul zaprášený meč a střemhlav se vrhnul do útrob domu. Tchoř neklidně zašoupal nohou a zadíval se za mizícím rytířem. Bez jakéhokoliv očekávání odpovědi se tiše zeptal:
„A zřejmě vám také přikazuje dámy utlačovat, co?“
Horác nebojácně sledoval slizkou stopu a několikrát na ní ošklivě uklouzl. To však nebylo, od věci, neboť hřmotné řinčení jeho těžké plátové zbroje už vyděsilo mnoho protivníků, kteří pak prchali před domnělou armádou namísto nešikovné, valící se plechovky.
O pár chvil později již stál před Libušiným pokojem a koutkem oka zahlédl protivníka. Cosi zeleného a mazlavého se linulo z plechové bedny a pomalu vytvářelo obrovskou hromadu uprostřed pokoje. Celá ta příšera stála na dvou tenounkých nožkách, zatímco zbytek připomínal zápasníka suma v pokročilém stádiu rozkladu a s přílišnou zálibou v zelené stravě.
„Eh uh. Do střehu?“ zeptal se nejistě Horác a pozvedl třesoucí se ruku s mečem.
Těžká železná hlavice, která vyvažovala dlouhou čepel tohoto muzejního kousku, se náhle uvolnila a tvrdě dopadla na rytířův palec. Horác začal poskakovat po pokoji a chrlil jednu nadávku za druhou.
Bytost se zaujetím hleděla na rytíře a s potěšením si ukládala novou slovní zásobu. Tolik nových expresivních výrazů od jediného člověka! Brzy však příval originálních sprosťáren opadl a bytost se začala nudit. Projevilo se to tak, že jedna z jejích končetin se zformovala do obrovského kyje a hora se pohnula směrem k Horácovi. Ten začal okamžitě hopsat ke dveřím.
„Můj rytíři! Kam utíkáš?!“ vynořila se zpoza hromady papírů Libuše.
Horác chvíli překvapeně hleděl na mladou ženu, suše polknul a s perfektně hranou odvahou prohlásil:
„Neutíkám! Pouze postupuji směrem vzad!“
A taky si potřebuji vyměnit trenýrky, dodal pro sebe v duchu.
Ve dveřích se však objevila malá, obtloustlá bytůstka. Múza Evželína kulhala a opírala se o drobné berličky. Knír se ji třásl zlostí a v jedné ruce svírala svazek papírů.
„Mám tu oficiální stížnost múzických odborů proti nepovoleným a kacířským mašinám…eh?“ zarazila se.
Bytost byla ovšem stále v pohybu a již se sápala po rytíři. Ten se pokusil zachránit svůj krk poslední rytířskou fintou, která mu utkvěla v paměti. Ukázal na drobné světýlko v temném rohu místnosti a s dětskou naivitou zakňoural:
„Hele! Světluška!“
Sliz se důvěřivě otočil.
Múza Evželína si změřila rytíře pochybným pohledem, nasadila pohrdavou masku a s arogantní sebejistotou sobě vlastní pronesla:
„To není světluška, ale vajgl.“
Na to potáhla z ubaleného cigára a zbytek automaticky zahodila. Stále doutnající nedopalek se kutálel místností a vrazil do slizové obludy. Ta se okamžitě zastavila, ale bylo příliš pozdě. Ultrasilné silné cigáro múzy Evželíny okamžitě kontaminovalo složitou chemickou strukturu. Zelená barva zčernala a sliz se roztekl. Změnil se v bezvýznamnou hromádku dehtu.
Múza nechápavě zamrkala.
„No sakra…“
Obezřetně se zadívala na tabatěrku.
„Tvrdili mi, že kouření škodí zdraví, ale takhle…?“
Horác de Fekt si neodpustil hrdinskou pózu nad poraženou nestvůrou, ačkoliv balancoval pouze na jedné noze. Aniž by to čekal, slečna Libuše se na něj vrhla a povalila ho na zem. Zatímco se koupal obličejem v odporně smrdutém dehtu, uslyšel ta kouzelná slova:
„Můj zachránce! Na tebe jsem celou dobu čekala, hrdino!“
Tchoř se venku před budovou neklidně ošil a zadíval se na Evželínu, sedící naštvaně na obrubníku.
„Tak ty dva omyly se konečně našly. A kam to teď dotáhneme my?“
„Kašlu na básničky, začnu lepit modely. Jsem koneckonců specialistka přes exkrementy.“


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 33 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Aenica 25.11.2008, 16:10:52 Odpovědět 
   Inu, pozdě ale přece (tímto se přimlouvám i za ostatní lajdáky v čele s Kevem, naše řemeslo si vyžaduje přesný hodinový rozpis). Škoda, že ses pustil do fantasy ve stylu Pratchett - kdybys vymyslel něco vlastního, bylo by tomnohem lepší, protože některé nápady byly velmi povedené, na druhou stranu ale křěčovitě vypratchettěné, jako by ani tolik nešlo o samotný text a jeho obsah, ale o to, že bude v určitém stylu.

Do Pratchetta toměla přece jen trochu daleko, autor má totiž cosi nepojmenovatelného, co dělá z jeho děl "ta jeho". Spíš by ses měl vydat na dráhu vlastního stylu, protože některé nápady by si vyžadovaly lepší, vlastní zpracování.

Doufám, že mě pochopíš, když nebudu hodnotit, souhlasím totiž s tairou, že se to v tomto případě nedá. Rozhodně ale přeji mnoho štěstí v další tvorbě :)
 ze dne 25.11.2008, 17:04:05  
   Kev: Já Ti dám lajdáky!:D
 taira 21.11.2008, 11:30:08 Odpovědět 
   Nuže... nápad je to dobrý a příjemně zábavný, nicméně trpí jedním protivným neduhem - vypointované odstavce se střídají s pasážemi, které mi připadají samoúčelné a rádobyvtipné (bílé trenýrky, které po setkání s něčím větším než velká krysa přestávají být bílé... vesměs se týkají jezdce na tchoři) a myslím, že kdyby chyběl úvod, tak by se nic moc nestalo.
Co tedy s tebou?
Na 1 na leontiovské stupnici to není... ráda bych dala 1,5 - což ale nejde. Takže 2? To by bylo řešení, při srovnání s většinou tvých povídek tam ten rozdíl třídy fakt je.
Na druhou stranu... když se podívám na věci, které píšeš jinak, tak humorná fantasy je krok stranou a měla bych ti přičíst nějaký bonus za odvahu, že ses pustil do něčeho tak tématicky a stylově odlišného - a dopadlo to hodně dobře.
Čímž bych se ale dostala k 1, a tu ti s čistým svědomím nemůžu dát.
Tedy známka nebude a pozdravuj Evželínu. :-D
 ze dne 21.11.2008, 19:13:14  
   Leontius: Díky za zhodnocení a beru si ho k srdci.
 Šíma 20.11.2008, 22:47:52 Odpovědět 
   Mi se toto dílko líbilo, hezky jsem se pobavil! ;-))) Díky!
 ze dne 21.11.2008, 19:11:32  
   Leontius: Aspoň někdo, díky :-)
 Pavel D. F. 20.11.2008, 22:03:21 Odpovědět 
   Tvůj příspěvek se nějakým nedopatřením poněkud „zasekl“ ve frontě k publikaci, když si ho zamluvil náš šéf (že mu přeji brzké uzdravení) a žádný z redaktorů neměl dostatek odvahy, aby se ho ujal. Já jsem ale osoba od přírody drzá (a Kev ví, že i když mu občas „vyfouknu“ příspěvek, stojím za ním a nedám na něho dopustit), takže si dovolím s publikací pohnout.

Přiznám se, že jsem od pana Pratchetta nic nečetl (tedy nic ze Zeměplochy, nějaké povídky asi jo - a pak skvělá Dobrá znamení, která napsal s panem Gaimanem). Takže možná nejsem ten správný kritik a nedokážu posoudit, jak Tvoje vtipné vyprávění na jeho tvorbu navazuje. Nebo spíš je inspirováno, protože prostředí je zjevně originální. Je to zvláštní příběh, trošku ve mně navozuje pocit neskutečna stylu new weird – taková městská fantasy moderního typu. Nepopadal jsem se za břicho, ale usmíval jsem se. Uvidíme, jak budou reagovat další čtenáři.

Po stránce technické jsem si všiml pár chybiček interpunkce a pak několika míst, která (podle mého názoru) mohla vzniknout díky nepozornosti při konečné korektuře textu. Uvedu pár příkladů:

král zde začal pomalu vyvážet – král sem začal pomalu vyvážet
prasečí očka se pomalu zdvihly a zadívaly – zdvihla a zadívala
baculatý obličej pokrytý jaterními se odlepil od země – jaterními skvrnami?
ačkoliv tchoř věděl, že zůstávají bíle pouze doby – do doby
neexistovalo odvětví, jenž by nepoznalo – jež by nepoznalo
tě asi před minutou předstihla větší fešák – předstihl

Celkově se mi dílo jeví jako povedené, ale na čistou jedničku mu schází právě ta závěrečná péče o text. Pokud bude pokračování, sem s ním.
 ze dne 21.11.2008, 19:10:49  
   Leontius: Díky za komentáře obou zúčastněných redaktorů :-). Inu experiment je experiment... a výrazně se projevilo to, že jsem nenapsal najednou.
 ze dne 20.11.2008, 23:11:17  
   Kev: Sakrblé, o pár minut, Pavle:) Autor měl dílko vrácené k úpravě, a dostal jsem se k němu až teď, po návratu z pohotovosti...
Se známkou souhlasím, i s hodnocením.
A autorovi se omlouvám, ono přeci jen (jak už jsem v některém komentáři tady zmínil) - pokud se ke čtení nedostanu u publikace, nedostanu se k němu vůbec - a zrovna tohle dílko jsem si nechtěl nechat utéct.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti V: ...
Lukaskon
Červená karkulk...
Barbora
Starec strach
MarkízDeSade
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr