obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915264 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39348 příspěvků, 5725 autorů a 389614 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Není postel jako postel ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky od domácího krbu
 autor Vlaďka publikováno: 14.08.2006, 10:56  
Jestli jste někdy rekonstruovali byt nebo alespoň jeho část, víte o čem mluvím. Snad vás potěší, že v tom nejste sami. Dobře se bavte :o)))
 

Není postel jako postel aneb Jak jsme dělali ložnici

Taky si říkáte,že se chcete konečně pořádně vyspat? Taky vám namluvili, že pružinová matrace je zdravotní? Taky vám lezou péra do žeber při každé noční otočce? Taky vám, dámy, více vyhovuje poloha „na koníčka“, protože trpí ten dole?… Pokud ano, je na čase změnit postel. Budeme dělat ložnici.
Otázka :„Miláčku, opravdu nutně teď potřebuješ to domácí kino?“ je na místě. Je to ale pouze první z překážek na dlouhé cestě.

Bod číslo jedna – co chceme? Zlikvidovat koberec – lapač prachu, ( znáte to, roztoči, broučci, prý mají hodně nožiček a bez diskuse jsou hnusní). Taky skříně, starou postel, vybrousit parkety (mimochodem… pravé, dubové, historické, 60 let staré!) vymalovat, koupit voňavou smrkovou masivní postel, skříň a PĚNOVÉ matrace (ještě jednou uvidím pružinu a chytnu hysterický záchvat. Nevyslovujte přede mnou ani slovo péro, prosím). Zásada – zbavit se všech věcí, co se kdy „mohly hodit“ a deset let je nikdo neoblékl, nepoužil a neprovětral.( Jó, postel s úložným prostorem, to je poklad. Bude stačit jeden kontejner? U armády spásy už to nechtějí. Prý děkují, ale že oblečení na zimu pro 50 osob jim už stačí. Navíc móda 80tých let není zrovna IN)

Bod číslo dvě – kam s našim fakírským lůžkem? Ani zadarmo ho nikdo nechce. Potřebujeme najít zoufalce, který doteď spal na žiletkách a tím pádem si může jen polepšit. A podařilo se.
Kamarádka v práci mi sdělila: “Víš, známý se rozvedl ( ta jeho byla strašná mrcha, o všechno ho obrala a on teď má prázdný barák) a potřebuje postele“ .
Halelujáááá.

Bod číslo tři – skříně. Dvě obrovské těžké překližkové doma vyrobené „dědo díky“ almary. Museli jsme rozebrat barák cihlu po cihle, abychom je kdysi dávno dostali do ložnice a teď to vypadá na stejný postup (ano přeháním, ale jen nepatrně). Zničit, zlikvidovat, rozebrat……Po pěti hodinách dřiny :“.Uf, jsou pryč. Tady je ale místa….“
Co ale s těmi deskami? Zdá se, že je jich dost na novou horskou chatu. Něco vymyslíme. Taková vestavěná šatna v komoře….

Bod čtyři – vymalovat. Co bychom si míchali doma barvu a cákali v koupelně, když si můžeme vybrat odstín a nechat si ho nakouzlit přímo na prodejně. Bože my jsme geniální. Plni radosti jsme jeli do dobře zásobené prodejny a vybrali příjemný meruňkový odstín. Následoval rozhovor s „odbornicí“:
„Opravdu slečno se ta barva už nemusí ředit, i když je tak hustá? Nebude se odlupovat předchozí malba?“ Ptal se s obavou v hlase můj desaterým malováním zkušený muž.
„Ale kdepak“, zašvitořila ta křehulka „ A stačí jen jeden nátěr, nemusíte malovat dvakrát. Perfektně kryje.“

O dvě hodiny později, bych ji s láskou přikryla já…. hlínou!.…Když manžel roztíral na stěnu barvu hustoty mrznoucího téru, po hodině jí spotřeboval všechnu a natřeno bylo tímto množstvím pouze 10% pokoje, číše přetekla. Reklamace, je pouze kulantní výraz pro scénu z grotesky. Zamazaný, vzteklý manžel a proti němu úhledný vedoucí supermarketu, řečený „pane, já jsem vyučený natěrač“, máchající mému muži před obličejem štětkou. (To jsem nevěděla, že i natěrač může dosáhnout tak vysokého postu v manažersko-obchodnické kariéře.)
Dialog se odvíjel se stupňujícím napětím.
Scénu rozjíždí můj napružený manžel : „ Bla, bla , bla …je to vaše vina!“
Na to kontruje vedoucí: „…Bla, bla, bla,…“tohle vám nemohla říct!“
Eso z rukávu vytahuje můj muž: „…..Bla,bla,bla…..“už si u vás nikdy nic nekoupíme!“ A následně rezignuje „odborník“ :….Bla,bla,bla…dobrá, barvu vyreklamujeme. Tak si přijďte za měsíc.!“
Takže se tomu cákání barvou ve vaně a míchání správného odstínu nevyhneme.

Bod pět – vybrat postel a skříň. Dnes v době internetu, hračka. A hele, nejlíp zajet za výrobcem. Pouze hodina cesty, a nemálo ušetřených peněz za provize maloobchodu.Ochotný majitel pan Šimek na nás počkal i po pracovní době. (To se
pozná, že mu na firmě záleží, kdepak nějaká unuděná prodavačka v nábytku.)
Ach ta matrace…sen, rozkoš, vánek, sněhová peřina. Ano, ano , ano…tu chceme a žádnou jinou. Kokosové jádro, studená pěna, středně měkká, snímatelný potah…. na tu jsme čekali celý život. A postel? Kdyby měly postele olympiádu, tak tahle by přijela s několika medailemi – prostorná, voňavá, jednoduchá, elegantní……a cenově dostupná. No nic holka, budeš mít své Nagano.A že by i poličku? Je tak netypická. A co šuplík? Nějaký úložný prostor pod postel…samozřejmě minimální…musí být. Vybráno, usmlouváno bude to příští týden. Na světě je krásně, nezdá se Vám?

No za týden to ,pravda, nepřivezli…
Po třech týdnech telefonát pana majitele :“Tak dneska v jedenáct vyjedeme paninko a ve dvanáct jsme u vás!“.
Radostně jsem tuto novinu oznámila manželovi: “ Už ji přivezou!…Ano, miláčku, přijedu z práce a počkám tady“ ( No nic, pracovní doba, kdo by ji dodržoval, že?) Jedenáct, dvanáct, jedna hodina…auto nikde. To si dělají srandu.
„Jo, voni hoši se trošku zpozdili, ale už vyjíždějí, teda vyjedou…. tak za čtvrt hodiny“. Sdělil mi pan majitel, který už nebyl až tak sympatický.
No prima. Takže náhradní plán: „Tati, prosím tě, bla, bla bla…můžeš mi tu počkat? Já musím zpátky do práce“
Ještě, že má člověk v rozhodujících životních chvílích rodiče.

V podvečer, těšíce se jako malá holka na první střevíce na jehlách, jsem dorazila z práce domů. A ano….. stála tam, uprostřed ložnice, naše krásná vysněná postel. Ale moment, tohle není ona!
„Zlato, tohle není naše postel, že?“ otázala jsem se s nevírou v hlase.
„Ne, má jiná čela “ řekl manžel ztuhle a pokračoval. „ A miláčku, taky to nejsou naše matrace, tyhle mají tvrdost betonu….. a taky nemají snímatelný potah ……a rošty nepřivezli……. a polička ještě není…… a šuplík taky ne“
Fuuuuuuuck !!!!!!!! (vím, je to neslušné, ale když jsem to viděla jako titulek ve filmu Deník Bridget Jones, věděla jsem, že to jednou musím použít. Snad nebudu mí popotahovačky ohledně autorských práv. Znáte tu scénu “Děkuji za zavolání profesore Leavesi“?…. Navíc… s trochou snahy se to dá přeložit i jako „do háje“).

Zjevně jsme chválili den před večeří. Zjevně né každý majitel je ten správný tatíček své firmy. Zjevně se dnes nevyspím na prachovém peří. Vytočili jsme příslušné číslo.
Následně pán na onom čísle vytočil nás.

Pan Šimek, majitel a výrobce, neměl nejmenší tendenci se omluvit " Jó, oni kluci naložili špatnou postel, já vím."
Zalapali jsme po dechu: “Ale pane Šimku, i ty matrace jsou jiné. Tyhle jsou strašně tvrdé”
Na to pan majitel: “Kdepak, to jsou ty Vaše”
Další kolo:” Ale ty naše vybrané byly daleko měkčí, vždyť jsme je u vás zkoušeli” Nyní již pan Šimek netrpělivě: “To jsou ony, ale chybí ten pružný rošt, tak se Vám to na tom obyčejném zdá tvrdé…”
Po dalších 15 minutách dohadování došel pan Šimek k závěru, že jsme opravdu, ale opravdu otravně nepříjemní a ať teda jednu matraci nabereme do auta a přijedeme s ní zítra na vzorkovnu " se válet".
Následující noc na nové “matraci” ani nepopisuji. Ještě ne, ještě je brzy. Ještě se mi neprokrvují některé části těla. Až se s tím jednou srovnám, tak pak…možná.

Před polednem následujícího dne jsme opět utekli z práce (pak má to naše hospodářství k nečemu vypadat! Na naši obhajobu uvádím, že své si každý musíme udělat a je celkem jedno, jak si čas rozvrhneme). Naložili jsme matraci do auta (pozor, to není jen tak, má metr krát dva metry krát 16 cm, takže žádná karimatka do batohu). Domluva zněla - ve12 hod u pana Šimka ve vzorkovně. Někde 5 km před prodejnou se nám v autě rozbzučel mobil.
Paní Šimková nám sdělovala, že “teď, zrovna teď ......panu Šimkovi
zemřel tatínek”.
Řekli jsme :” Ale božíčku, to je nám FAKT líto !!!!…… ale my jsme už u vás, takže si to vyzkoušíme “. (nechci být hnusná, ale to nám určitě udělal schválně!)

Matrace byla opravdu stejně betonová jako doma - rošt nerošt. Když jsem si na ni zprudka sedla, tak zaduněla. V noci, kterou jsme na ní museli přežít, nám v místech kontaktu těla a matrace neproudila krev. I paní Šimková musela uznat , že to co jsme ve vzorkovně zkoušeli a to co nám dodali je asi takový rozdíl jako mezi prachovým peřím a pryčnou se staletého dubu pod kterým Oldřich poznal Boženu.
Paní zvolila taktiku schoulených ramen a odevzdaného výrazu. Zkušené oko ale mohlo hravě přečíst na jejím čele zhruba tento názor:”Klidněsikecejteapruďtemyjsmeužstejnězavodouanějakýotravnýblbsenajdevždyckyjátonějakpřežiju”.
"Víte, ta vzorová matrace je tady tři roky, takže možná začli tu pěnu dělat tvrdší...ale je to určitě ona. Tak si vyberte jiný typ"
Tím nás dostala. My si podle vzorku vybereme jinou a oni nám pak dovezou stejnou, ale z "tvrdší pěny"? No síla.
Mezitím padaly argumenty jako :"ona se musí oležet”, případně “zatím si nikdo nestěžoval,” nebo” to je nejtvrdší typ matrace, já jí říkám prkno, cha, cha..."
Vůbec jí ale nevadilo, že jako vzorek mají vystavenu stejně se jmenující matraci s úplně jinou měkostí. Nakonec jsme jí tam tu jednu rovnou nechali, objednali dvě jiné a modlili se, aby je dovezli takové jaké chceme. Vzali jsme dvě čela, které nám měli dodat k naší posteli a dodali jiné a jeli domů, v naději,že za týden budeme mít matrace, rošty, šuplík a poličky.

Zbytek noční můry je už sranda. O týden později bylo všechno v cajku a dokonalé.
V den Dé dorazily správné propriety a konečně jsme mohli padnout do kanafasu.

Jenom jsme trnuli hrůzou, aby pět minut před dodáním panu Šimkovi – promiňte mi ten cynizmus - nezemřela matka.


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 33 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 25.08.2007, 19:01:21 Odpovědět 
   Tak tomu se říká "rekonstrukce" ložnice, která mi připadá jako taková menší živelná katastrova rovnající se zemětřesení, výbuchu sopky nebo tsunami... ;-) Ale smál jsem se celou dobu! Ti obchodníci si vážně myslí, že zákazníci patrně žerou seno! ;-) Co říci na závěr? Dal jsem Jedničku...
 ze dne 25.08.2007, 19:25:04  
   Vlaďka: Když už spíme na dubu, proč bychom i nežrali seno?...:o) Díky
 Imperial Angel 12.08.2007, 16:33:28 Odpovědět 
   Další příběh, který mě dokonale pobavil :)
 ze dne 13.08.2007, 8:32:24  
   Vlaďka: Za měsíc vyjde knižně...Teď dávám do kupy grafickou úpravu, kresby už mám hotové, takže 28 kapitol "Vyprávění od domácího krbu" bude na světě.
 sirraell 12.08.2007, 15:50:33 Odpovědět 
   JO timhle jsem si prosla a ne jednou, cloveku opravdu neni do smichu kdyz tim prochazi, ale je mu tak nejak lehceji u srdce, kdyz vi ze v tom neni sam/a. dik
 Mountainer 28.10.2006, 0:29:41 Odpovědět 
   Libuji si teď, že bydlím ještě u rodičů - sám na rozkládacím gauči pro dva. Bavil jsem se dobře, ale ani trochu Ti nezávidím, a s obavami trnu při pomyšlení, že mě za pár let čeká něco podobného ... díky za možnost poučení :-) a teď už honem do tvrdé, úzké a i jinak hrozné postele na koleji ... Dobrou noc.
 Das 16.08.2006, 13:25:09 Odpovědět 
   Tohle je tak typické, tak reálné a tak současné (na zátylku se ještě stále usazuje stavební prach po práci obkladačů v kuchyni) že se snad ani dobře bavit nemůžu :-)
 ze dne 16.08.2006, 13:30:43  
   Vlaďka: :o))) Jak já Tě chápu...Dneska už se směju (ale chvíli to trvalo)
 Adrastea 14.08.2006, 10:56:48 Odpovědět 
   Opravdu svérázně pojatá situace z každodenního života :) Jinak příkaz splněn - bavila jsem se dobře ;)
 ze dne 14.08.2006, 11:13:21  
   Vlaďka: ...a vo...vo...vo tom to je :o))) Díky za hodnocení.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Untitled 1
Marek Dunovský
Výstřižek z den...
Verity von Leatri
Seance
Schorpitron
obr
obr obr obr
obr

Zkouška z Ekologie
Thea
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr