» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (2)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."

Rochefoucauld

počet přístupů: 2141097

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303493 komentářů :: on-line: 17 ::

:: Ztracená magie II. (36) - Nic než čistý úmysl ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ztracená magie II.

Gandalf	publikováno: 06.11.2008, 17:54

36. kapitola - aneb stínům nikdy nevěř!


	Kapitola šestatřicátá - Nic než čistý úmysl "Huberte, bacha!" křikl Porth na trpaslíka. Ten však byl natolik pohlcen bojovou zuřivostí, že si varování ani nevšiml. "Přímej zásah, ty krvelačná potvoro!" zubil se Hubert. Jeho sekera se s chutí zakousla přímo do lebky krvesaje. V ten samý okamžik však vystartoval kupředu i pár odporně dlouhých končetin s hrozivě vyhlížejícími drápy. "To ne!" Porth se pokusil vlastním tělem zkřížit cestu smrtelným pařátům. Byl by na místě zemřel. Ani kvalitní ocel jeho hrudního brnění nebyla jistotou. Jenomže klopýtl a padl stranou na zem. Rozzuřený trpaslík jen nechápavě civěl na lámající se zahnuté drápy monstra. Chtěl mu ještě uštědřit jednu ránu - poslední, ale už to nebylo třeba. Krvesaj s úpěním a skřekotem padl přímo do míst, kde skončil i Porth. "Sundej ho ze mě!" volal prosebně voják. Ležel tváří v prachu cesty a na zádech měl nepříjemnou zátěž co do váhy i do zápachu. Natrávená krev společně s žaludečními šťávami krvesaje vytékaly na Porthův oděv, jenž pomalu ztrácel na pevnosti. "Jo... jasně... jo..." mumlal jen Hubert a stále nechápal, jak ten útok vlastně přežil. "Tak polez, víc už toho prevíta nezvednu!" "Začíná to pálit," šklebil se voják a stíral si odporně páchnoucí tekutiny z rukou a tváře. "Radši si skoč tady do toho potoka, ať se mi nerozpadneš, smraďochu," smál se Hubert a ohlížel se za svou sekerou. "Hrozná sranda!" vrčel Porth. "Vždyť jsi mohl umřít! Chtěl jsem ti pomoct, ale zakopnul jsem..." "No jo, dyť dík," mávnul rukou trpaslík. "Že ty zakopneš vždycky na rovný cestě, co?" "Rovný?" divil se Porth a sehnul se k zemi, "To ten šutr!" zvednul oválný kámen a mrštil s ním do nedalekého potoka. "Jo jo," usmíval se pro sebe trpaslík, přičemž se snažil vytáhnout svou zbraň z lebky krvesaje, "hlavně, že to máš na koho hodit," zachechtal se a jak zabral, sekera povolila a on vší silou padnul na znak. "Jako doma, Huberte," usmál se nad ním Porth. "Zatím si polež, já se jdu zbavit toho žravýho sajrajtu." Trpaslík chvíli vrčel, pak si cosi bručel pod vousy, ale nakonec se překulil na bok a za pomocí sekery se zvedl na nohy. Přejel si rukou po hrudníku a pak do něj dvakrát silně bouchl. Ozvalo se tiché kovové dunění. Nebylo pochyb o mistrné práci trpasličích kovářů. "Já bych jich skolil stovky!" křičel naschvál nahlas, aby to každý slyšel (hlavně pak ten dlouhán u potoka). "Říkal jsi něco?" ozvalo se od mostu. "Jo, že jdu napřed!" rozzlobeně štěknul Hubert a rázoval si to přímo k mostu, od kterého vedla přímá cesta osvětlená loučemi. V dálce bylo možné rozeznat hrubé obrysy katedrály. Trpaslík se ani neotočil, aby se ujistil, že jej nesleduje nějaká další potvora. Jen si očistil sekeru a pokračoval po cestě. Když procházel kolem Portha, na chvíli se na mostě zastavil. Opřel se do kamenného zábradlí a jen tak hleděl na drobné vlnky na potoce. Měsíční světlo jim dávalo stříbrný lesk a vypadalo to, jako by vodu brázdilo hejno zářících rybek. "Doufej, že bude zítra pořádně pálit slunce, abys ty hadry usušil," prohodil k vojákovi a vydal se dál po mostě. "Neměj péči, příteli. U ohně mi uschnou ještě rychleji." "Jo, prej voheň!" chechtal se na konci mostu Hubert. "To abys už vyrazil na klestí, pokud to nechceš sušit nad těma loučema tady." "Tomu nebudeš věřit!" volal Porth a v ruce držel kámen, který právě vylovil z vody. "Chytil`s zlatou rybku?" zarazil se Hubert a snažil se rozpoznat, co to má jeho kamarád v ruce. "Svým způsobem... ano. Ten kámen, co mi po něm sklouzla noha... v prachu tak nevypadal, ale voda odkryla jeho pravou tvář." "Šutr? Pche!" zamručel trpaslík. "Ne... Agaraš!" "Agaraš..." Hubert otevřel ústa dokořán a nějakou chvíli je nezavřel. Moc dobře věděl, co právě Porth našel. Srdce temnoty, tak se říkávalo Agarašům mezi lidmi, neboť tyto pulzující kameny dávaly jejich nositelům nové schopnosti, ale zároveň jim trávily čistá srdce temnou energií. Trpaslíci však měli vlastní jméno pro Agaraše... Zhouba kamenných síní. "Kde se tu vzal? Vždyť jej měl..." "Zahoď ten prokletej šutr!" okřikl Portha trpaslík a rychle seběhl k němu. "Počkej, může se nám ještě hodit." "Hodit? A k čemu?" vrčel Hubert a chňapl po kameni. "Jeden tenhle kámen dokázal zničit celé naše město! Stovky rodin zemřelo a tisíce našich lidí přišlo o domov. Byli jsme vyhnáni do nehostinných pustin - chceš snad, aby se to opakovalo?" "Nikdo jej nebere do Podhoří, tak neblázni!" ucuknul rukou Porth. "Jako člověk mě nemusíš chápat, ale jako přítel bys měl," zahleděl se Hubert do vojákových očí a vyčkával. "Huberte, já..." "A mám ho!" chňapnul ve správné chvilce po Agaraši. "Dej ho sem, tady ti přeci nemůže ublížit!" volal za utíkajícím Hubertem, ale marně. Když se trpaslík vydrápal zpět k mostu a hodlal Agaraš rozpůlit sekerou, obloha se nečekaně rozzářila. Jako kdyby někdo vyhodil slunce přímo na nebesa. "Co to je?!" vyjeknul Hubert. "K zemi!" zakřičel ještě Porth a sám se rozeběhl pod most. V poslední chvíli si ale uvědomil, že pokud šlo o předzvěst výbuchu, byl by okamžitě zasypán troskami z mostu. Otočil se, zhluboka se nadechl a padnul rovnou do potoka. Hladina se nad ním zavřela a následovalo chvilkové ticho. Hubert ležel na kraji mostu a rukama si kryl hlavu. Nezajímal ho už Agaraš, ani jeho překrásná zbraň. Teď tu šlo o život. Ticho se mu zdálo být nekonečné. Trvalo ale jen zlomek okamžiku. Jakmile světlo pohaslo, rozletěl se vzduchem odporný řev a následně se citelně oteplilo. Krajem proletěla silná tlaková vlna, jež drobného Huberta odhodila daleko od mostu. Porth jen pocítil znatelný úbytek vody v potoce, ale jinak přečkal vše bez úhony. "Huberte?" zvedl se zmáčený Porth a hned si musel dát mokrý rukáv před pusu, jinak by se díky zvířenému prachu rozkašlal. "Řekni něco!" huhlal přes rukáv a drápal se nahoru. Most byl zničený. "Porthe..." ozvalo se odkudsi. "Huberte? Kde jsi?!" "Chlape, ty ani nevíš, jak se teď cejtim..." skuhral trpaslík. Měl pošramocené celé tělo, ale byly to naštěstí jen drobné oděrky a škrábance. "Já vím, asi dost zle, ale..." "Naopak!" rozzářily se mu oči a nasadil i milý úsměv. "Co?" doběhl k němu Porth s jednou z těch loučí (zvláštní, že je vichr nezhasil...). "Viděl`s už lítajícího trpaslíka?" řehnil se Hubert, "Tak viděl?" "Díkybohu, ne." "Já jo!" plácl ho po noze. "A víš co je nejlepší?" "Tak to netušim." "No že jsem to byl já!" rozesmál se a ihned se rozkašlal. "Na, dej si to před pusu. Špatně se v tom dýchá," utrhnul si kousek košile, který byl beztak natržený. "Co to mohlo bejt? Taková šlupka!" "To bych taky rád věděl," zakašlal Porth a rozhlídl se kolem. "Myslíš, že nám něco z tý katedrály zůstalo?" "Určitě, tu jen tak nic nesrazí na kolena. Ale spíš by mě zajímala ta záře támhle," voják ukázal směrem k hradu, odkud vyjeli na záchranou akci. "Mohlo to jít z Hrodgardu?" "Možná... třeba už jej ti démoni obsadili. A nebo ještě bitva neskončila." "Tak či tak, náš cíl už je na dohled!" Jak se Porth otočil, aby se také podíval na Stříbrnou katedrálu, omylem snížil ruku s pochodní na úroveň Huberta. "Ty bídáku bídná!" vyjel po něm trpaslík s vidinou planoucího plnovousu. "Promiň, to jsem..." "Co?" Oba dva nechtěli věřit svým očím. Pochodeň sice svítila, ale oheň byl naprosto chladný. Žádné spálené vousy. "Ukaž, to není možný," sehnul se Porth k Hubertovým vousům. "Kouzla, čáry jsou to!" mával zděšeně rukama Hubert. "Něco zkusím," mrknul na něj Porth a pomalu položil ruku na konec pochodně. "Pálí?" "Co myslíš?" ušklíbl se na něj a čekal na trpaslíkovu reakci. "Ne, já na ten klacek nešáhnu! Mám svý vousy rád!" "Tohle může znamenat jen jedinou věc!" "Jakou?" "Že se vrátila..." Hubert strnul hrůzou a rychle se podíval za sebe přes rameno. "Kdo? Ta potvora?" "Ne..." "Veverka? Vystopovala nás!" "Že já se tu vůbec o něco snažím," svěsil hlavu Porth a zamával pochodní Hubertovi před nosem. "Magie, Huberte! Je zpátky." "Uh," odstoupil raději o krok vzad, "tak to bylo teda o fous!" *** Mojmír pomalu stoupal k hradní bráně a v hlavě se mu neustále honily myšlenky jedna přes druhou. Měl chuť vyzkoušet všechna kouzla, která zná a zároveň se obával, zda magie neutrpěla na své čistotě. Přeci jen byla uvězněná v těle démona. "Máš na spěch?" ozvalo se za čarodějovými zády. "Říkal jsem, že se máte všichni přesunout do hradu," otočil se Mojmír, aby zjistil tvář opozdilce. "S radostí, beztak tam mám namířeno," zasyčel stín a čaroděj úlekem klesl k zemi. "Šerlen!" "Osobně," usmála se na Čárymara zhmotňující se tvář, která společně s tělem slabě zářila do tmy. "Tohle setkání už nepřežiješ, červe!" Mojmír napřáhl ruce a chystal se seslat nějaké kouzlo. "Být tebou," rozzářil se Šerlen, "nedělal bych to." "Mě zastrašíš!" "To máš takovou jistotu a hlavně převahu, že to říkáš?" "Mám magii a to mi stačí!" "Nápodobně, starý příteli," usmál se Šerlen. "Neříkej mi tak!" rozlítil se Čárymar. "Pošlu tě tam, kam patříš!" "Dobře mě poslouchej, čaroději," natáhl svou přízračnou ruku Šerlen a symbolicky luskl prsty. "Všude kolem je spousta mrtvých těl. Stačí jediné lusknutí a všichni mrtví jsou rázem na nohách, plně k dispozici. Možná bys zvládl mě, ale tisíce nemrtvých? A nezapomeň, že jsou mezi nimi i čarodějové a čarodějky. To už by bylo příliš velké sousto pro Mojmíra Čárymara a jeho... armádu spásy," zasmál se zhluboka stín. "Nevěřím ti ani slovo!" "Chyba!" okřikl jej Šerlen a jedním lusknutím zvedl ze země tři nebožtíky - královské vojáky. "Co chceš?" řekl jen tiše Mojmír. Moc dobře věděl, jakou sílu mají nemrtví v noci a jak těžko se bojuje proti jejich černé magii. "Drobnost, nic víc. Je to jen kámen, chladný kus země, který bych si rád odsud odnesl." "To je vše?" Čárymar tušil nějakou lest. "Naprosto. Nikomu se nic nestane. Jen mi umožníte vstup do katakomb pod hradem. Mohl bych si tam dojít sám, ale má to jeden malý háček." "Malý?" "Ten kámen smí vzít pouze živá bytost a ještě k tomu královské krve, takže prozatím na vás budu hodný." "Pokud vím, tak král už tu není, tedy jeho tělesná schránka. Kdo jiný z královské linie by tu měl být?" "To bude malým překvapením, čaroději," Šerlen se začal pomalu ztrácet a byl slyšet už jen jeho pronikavý hlas. "Dej mi záruku, že se nikomu nic nestane teď i potom, co opustíš hrad!" "Ber tohle, jako můj slib," zasyčel do větru a trojice umrlců se rozpadla v prach. "Ty hade, beztak máš něco v rukávu!" "Nic než čisté úmysly, příteli. A neztrácejme čas, nerad bych viděl svítání." "Dobře, vysvětlím to ostatním. Ale nečekej vřelé přijetí," zamračil se čaroděj a vznesl se výš. "Od mordocha to sedí, že?" Mojmír raději neodpovídal. "Až to srdce uvidíš, možná změníš názor na smrt... příteli." "Srdce? Neříkal jsi náhodou kámen?" "Už v tom mám zmatek... tak půjdeme?"


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 8		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Alan Dark	10.12.2008, 17:12:52

Obávám se, že také přispěji pouze kladným komentářem, ale co se dá dělat... Díly s trpaslíkem Hubertem se mi už od prvního okamžiku, kdy s eobjevil, nesmírně líbí, skoro tak jako s lebkou Arturem...

Šíma	06.11.2008, 22:49:03

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 06.11.2008, 20:02:15* Hm... Taky si myslím, že byla jen jedna (velká řacha)... Jinak říkáš, že jsem vedle jak ta jedle? Ty jo, tak to vážně nevím, ale patrně půjde o pěkný "průšvih"... Tak piš, Gandalfe, piš! Rád si přečtu další část... Tvůj "věrný čtenář" šíma!!! ;-)

Fuxik(5)	06.11.2008, 22:27:30

Gandalfe, Gandalfe, doufám, že neočekáváš nějaké záporné komentáře, protože těžko nějaké přijdou :) S každým koncem dílu jen přemýšlím, co se stane dál, a hned bych pokračoval ve čtení, takže to ber jako kladné hodnocení ;)


ze dne 06.11.2008, 22:44:45
Gandalf: Čekám záporné komentáře a oni nepřichází :) Ach jo... tak jdu psát dál :)

Šíma	06.11.2008, 20:02:15

Podařený díl... Já vím, že si řekneš, že Tě ten pošuk šíma pořád jenom chválí, ale mi se líbily dialogy, které byly na jedné straně plné humoru a na druhé plné obav a co se týče výpravy (popisů), také to není k zahození... ;-) Ten kámen... To srdce... Patrně jej mají ti dva výtečníci (trpaslík a voják), takže stín patrně ostrouhá, pokud se něco nestane... A ta velká řacha, nebyla o ní zmínka také na konci první knihy? Tuším... Hnidopich by v textu určitě něco našel, ale já se nechávám unášet dějem, popisy a dialogy (když dotyčný text stojí za to), takže tak, pane! A Jednička je tam! ;-)


ze dne 06.11.2008, 22:43:30
Gandalf: Velká řacha byla jen jedna, ale jak se děj rozdělil na více rovin, tak se musí logicky objevit v každé z nich a nějak zasáhnout naše hrdiny ;) PS: S tím kamenem jsi vedle jak ten smrk! Chlapci našli jeden z Agarašů, ale to, co dřímá pod hradem, je něco mnohem silnějšího a prastarého (copak našel Vojtěch/Samuel?).