» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (2)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Důvěra a láska musí chodit pospolu."

B. Němcová

počet přístupů: 2141098

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303493 komentářů :: on-line: 17 ::

:: Trnitá cesta III-Sbohem, můj hrade ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Trnitá cesta 3.díl

honzoch	publikováno: 19.11.2008, 11:09

Dnes se v podstatě rozloučíme se Štivianovem. Čas středověkých hradů skončil a tak i Véghová na cestě za pohodlím opustila nedobytné orlí hnízdo nad Váhem. Po dlouhé době se také blíže podíváme na aktivity zbojníků, kterým nastává těžká doba. Třetí díl se pomalu, ale jistě blíží ke konci.


	11) Sbohem, můj hrade Zbojnické ležení působilo ospalým dojmem. Byli skryti mezi nepřístupnými skalami a odpočívali. Většinou leželi na zemi a hleděli k přes větve modravým nebesům. Až šelest je přinutil, aby zvedli hlavy. Kristián a Lidka se mlčky vraceli do ležení, ruku v ruce. Nenašli odvahu pokračovat ve svém zamilovaném štěbetání před zraky zbojníků. Byl v tom i kus provinilosti. Zatímco si milenci lesní život užívají a mají jeden druhého, ostatní zažívají pravý opak. Nemohou se vrátit ke svým blízkým a nikdo jim nepomáhá snášet ustavičný strach. A kdyby Cervenka viděl, co vyváděli Kristián a Lidka u řeky, asi by ho ranila mrtvice. Začali nevinným pošťuchováním, po té, co se nahnali do řeky, cákáním a skončili u hlasitého křiku, který neměl s opatrností nic společného. Trest přišel záhy. Na cestě se objevil hajduk na koni, a když ho spatřili, bylo na útěk pozdě. Chlap naštěstí nebyl zdejší a tak jen žertem prohodil, zda se může připojit. Když zaražení milenci neodpověděli, optal se, proč nejsou na robotě. Jeho drzá zvědavost vzbuzovala strach a na nějakou obranu nemohli ani pomyslet. Situaci nevědomky zachránila Lidka, když ukázala nad hladinu víc než jen hlavu. Uznale pokýval hlavou a jel si svou cestou, nejspíš v blaženém vědomí, že ho doma také čeká nějaká pěkně rostlá panenka. Zato naši milenci se ze své lekce obezřetnosti oklepali až při návratu do ležení. Klid vydržel místu za větrem už jen okamžik, to se vraceli Václav s Matúšem Luškovickým. Burcovali druhy: „Vstávat, lenoši, bude kořist!“ Zbojníci byli rázem na nohou a naslouchali. „Dnes začne baronka se stěhováním,“ vysvětlil Luškovický a uculil se, „trošku jí s tím, chudince, pomůžeme, ať to nemá tak těžké!“ „Copak už vyklízí Štivianov a stěhuje se do Olšického kaštělu?“ divil se Cyril. „Prý se už nemůže dočkat,“ odpověděl Václav, „myslím, že by se dalo vloudit mezi služebnictvo a něco si přivlastnit! Byl by hřích nechat si utéct takovou kořist!“ „Jenže se to tam jen hemží hajduky a pandury,“ vmísil se do debaty obezřetný Cervenka. „Nezapomeňte, že pod Szendreiem a tím Ondrejem to není jen ožralá sebranka, ale umí být nepříjemní!“ „Szendrei je raněný, má ruku v obvaze,“ uklidňoval jej Luškovický, „pobodali se s Brezničanem vzájemně! Ten druhý je na tom mnohem hůře! Bez velitelů budou panští bezradní a Ondrej taky všechno nezvládne sám.“ Cyrila to rozesmálo: „Když už se panští psi kousají mezi sebou, pak se nemáme čeho bát! Sebereme, co bude po ruce, a ztratíme se do lesa, než se pandurci rozkoukají!“ Po chvilce by nenašli nikoho, kdo by se stavěl na odpor proti Luškovickému plánu. Bývalý pandur rozdělil role a sám vymyslel pár zajímavých triků, jak poplést strážcům pořádku hlavy. Stěhování bylo v plném proudu a baronka ostřížím zrakem sledovala lidské mraveniště na nádvoří. „Opatrně s tím obrazem, Rózo! No tak, slyšíš?!“ rozkřikla se na služku, nesoucí těžký obraz k povozu. Děvče se leklo tak, že jej málem upustilo. Na pomoc jí ihned přispěchala Hanka a společnými silami dostali obraz do bezpečí. Zkřížili ovšem cestu skupině hajduků, přemísťující úřední listiny a registra, a volné papíry se okamžitě rozlétly do všech stran. Z toho „sněžení“ vznikl nemalý povyk a Reichertův křik hnal nešťastníky k nápravě. „Holoto mizerná! Za každý ztracený papír máte pětadvacet!“ Po zuby ozbrojení panduři se při pohledu na splašené pobíhání hajduků mohli přetrhnout smíchy. Ovšem jen do chvíle, než Reichert zverboval i je samotné… Baronka se mezitím přesunula ke kočáru, k Žofii a Zuzaně. Na chvilku se u nich zastavila i udýchaná Reháková. „Už je to všechno, Majdo?!“ „Jistě, Milosti! Na nic jsme nezapomněli!“ odvětila a kvapně odkráčela. Baronka přikývla kočímu a pobídla Zuzku: „Nastup si, dítě! Jak se zdá, můžeme jet!“ Děvče přikývlo a už bylo jednou nohou na stupátku, když Žofie podrážděně zaprotestovala: „Ona s námi nepojede! Stačí vám Rosina, matko…já se klidně obejdu se bez vlastní služky! Ale ONA nepojede!“ „Ale, Žofinko, co tě to popadlo? Pročpak nechceš Zuzanku sebou?“ „Drahá matko,“ odfrkla si mladá Véghová pohoršeně, „kdybyste viděla, jak se ta vaše Zuzanka beze studu a přímo pod vašimi okny cucala s tím poďobaným Ondrášem, ztrestala byste ji sama!“ Baronka vrhla po služce i po dceři káravý pohled a přikázala: „Zuzano, počkej! Zůstaneš tu…až se zítra vrátím, potrestám tě! A opovaž se to opakovat!“ Zuzka uposlechla a zklamaně se odplahočila. Na kaštěl se moc těšila a už si v duchu vysnila svou budoucí komnatu, o mnoho teplejší a útulnější než tu předešlou. Šlo sice jen o jedinou noc, ale kdo ví? Co když Žofie zatím získá v její nepřítomnosti u matky navrch a rozhodne jejich tichou válku o barončinu přízeň? Válku, ve které má jen omezené možnosti, a kde vyšla z poslední bitvy poražena. Bůhví, kde se Žofie dozvěděla o jejím starém prohřešku, dávno prodrbaném hradní čeládkou a promlčeném. Jakmile zmizela Zuzana v davu, utrhla se matka na dceru: „A tohle si nech příště pro sebe! Taky by ses mohla vyjadřovat jako dáma a ne jako hajduk! Zvlášť, když nejsme sami!“ Žofie reagovala ne zcela srozumitelným odseknutím a za pomoci hajduků se vsoukala do kočáru. Rosina otálela, až nastoupí i baronka, ale ta ji pobídla, ať klidně nastoupí a poodstoupila od kočáru. Jako u vytržení zůstala stát uprostřed nádvoří a minulost ji zcela uchvátila. Půlku života strávila v pyšných zdech vysoko nad Váhem a nyní má odjet a zanechat hrad pomalé zkáze? Co je její věk oproti věku Štivianova? S úctou vzhlédla k vysoké věži i paláci. Přešla pohledem přes dřevěnou střížku studny k polorozbořené spojovací zdi, jejíž kameny posloužily při stavbě nového sídla. Byl v tom kus nostalgie, kterou nedokázaly zaplašit ani vzpomínky na krušné zimní večery, kdy se ve zdech držel chlad, a střechami zatékalo. Z úvah ji nevyrušilo ani tak nesmělé naléhání kočího, ale Rózin bolestivý výkřik. Žofie, které ke spokojenosti nestačila holá hlava děvčete, ukrytá pod šátkem, si krátila dlouhou chvíli jejím trýzněním. „Tak mého bratříčka se ti zachtělo,“ slyšela baronka a hned vyrazila ke kočáru, „ale to ses spletla! Jak ses mohla toho všiváka jen dotknout, natož se s ním ještě pelešit?!“ „Neměla jsem na vybranou!“ lhala Rozina a kryla se před fackami. „Nech ji být, Žofie! Už jsi ji potrestala!“ okřikla baronka dceru. Ještě se ohlédla po Szendreiovi s Reichertem, kteří na hradě zůstávali. „Pánové,“ sdělila jim, „zítra se vrátím. Dohlédněte, ať připraví i zbytek nábytku a vymyslete, co udělat se starým brněním! A kapitáne, žádné souboje! A včas se uzdravte!“ „Děkuji, paní!“ kývl Ján Szendrei. Zkoumavě pohlédl na obvaz na své ruce. On i správce políbili paní ruku a průvod mohl opustit hrad. Matúš Luškovický se vetřel do průvodu. Díky červené uniformě snadno pronikl mezi strážci, a když se nikdo nedíval, vklouzl pod plachtu. Překvapila ho mlčenlivost hajduků, kterým jako by dusila hlas ponurá atmosféra večerního lesa. Přelezl si na bok vozu a skulinkou mezi plátnem a prkny pátral v potemnělých stráních po druzích. Jeho další pohled patřil hloučku pandurů, ale ti se drželi dost pozadu. Až přijde čas, dá pokyn, aby je zbojníci oddělili od průvodu a odlákali. „Á, pandurská krysa se přišla obohatit!“ uslyšel za sebou a krev se mu nahrnula do hlavy. Hajduk z kozlíku na něj mířil pistolí a zlomyslně se usmíval. Úlevu, že nebyl poznán, vzápětí vystřídalo zděšení. „Zavoláme pro tvého velitele! To ho bude zajímat…a ani se nehni, jestli nechceš jednu po hlavě!“ Matúš omámeně zvedl ruce nad hlavu a hleděl do hlavně bambitky. Nebyl schopný kloudné myšlenky a viděl, že je zle. Ondrej Javor ho pozná. Bývali dobří přátelé! Ale nyní? Průvod se zastavil a mladý desátník sesedl a s rozčilenou tváří následoval hajduky. Nenadálá událost vylákala ven i baronku, ač ji varovali, aby radši zůstala ve voze. Chvilka nepozornosti stačila, aby se Luškovický osvobodil. Bambitka vyletěla hajdukovi z ruky, chlap zavyl bolestí a jak dlouhý tak široký dopadl na podlahu vozu. Ten byl ovšem obklíčen. Signál! Bezmyšlenkovitě zahoukal jako sova ve snaze o vlastní záchranu. „Nestřílejte, to je Matúš!“ součastně zvolal Ondrej, který nahlédl dovnitř. „Jděte mi z cesty!“ vykřikl Luškovický a jako šelma se vrhl mezi stráže, ve snaze prorazit neprodyšný kruh. Zbojníci nebyli tak hluší, aby nezaslechli signál, a vyřítili se z lesa. Houkání je nezastihlo úplně připravené, překvapilo je, neboť podle domluvy se měl přepad konat až pod kopcem, kde postavili zátaras z kmenů a kamenů. V první chvíli se ovšem zdálo, že moment překvapení zabral, neboť strážní padali jako hrušky. Byli tu však ještě panduři, na koních a po zuby ozbrojení. Ondrej se postavil do cesty prchajícímu Matúšovi. „Máš to marné, příteli! Vzdej se a…“ snažil se jej přemluvit, protože byl sám přesvědčen, že zbojníky zvládnou a zneškodní. V Matúšově pohledu bylo něco šíleného, snad to dělaly i divoké černé vousy. Ondrej strnul, když se po něm Luškovický rozehnal šavlí. Až v poslední chvíli mu nastavil tu svojí, stále v důvěře, že je schopen přítele zachránit. Musel to být zvláštní pohled, přímo uprostřed boje se potýkali dva muži v pandurských uniformách, nelítostně, na život a na smrt. A ta na sebe nenechala dlouho čekat, Luškovický nerozvážně zaútočil, minul a vzápětí sám schytal ránu do boku a podlomila se mu kolena. Netrápil se dlouho. Zbojníci ztratili svou převahu stejně rychle, jako ji nabyli. Touha po zisku se rychle změnila na snahu zachránit vlastní život. Beno a Korčán padli ještě, než se stačili vzít nohy na ramena. Cervenka utrpěl nepříjemné zranění a oba Pleškové ho vlekli z bojiště. Takové štěstí rozhodně neměl Marián Kentoš, který byl odzbrojen a spoután. Kristián se oháněl mečem jako divý, ale stejně skončil zběsilým útěkem do tmavých hlubin lesa. Ani ty neodradily nažhavené strážce zákona, aby pronásledovali uprchlíky daleko mezi stromy. Baronka strnule pohlédla na Žofii s Rosinou, která se počůrala strachy. A přestože bylo dávno po boji, odmítala vstát z podlahy, posedlá strachem. Nikdy nic podobného nezažila. Véghová přikázala kočímu, ať pokračují. V houstnoucí tmě dorazili ke kaštělu. Ještě ve chvíli, kdy se baronka ukládala ke spánku, proháněli se někteří po lesích a hledali uprchlíky. Pak i je zahnala noc zpět na cestu a do Olšice. Chytili sice jediného živého zbojníka a tři zabili, ale i tak hulákali, jak by dobili Cařihrad.


celkové hodnocení autora: 99.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 7		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šimon	07.01.2009, 22:20:36

Taky se mi to líbilo, tenhle díl byl pořádně akční!

Gracian	19.11.2008, 13:57:12

Líbilo! - Nemám vůbec co dodat:-)


ze dne 19.11.2008, 16:26:28
honzoch: Díky

Šíma	19.11.2008, 11:20:15

Hezky akční část... Líbilo. Je to dost "lidsky" napsáno, tedy o lidech a pro lidi... (to se mi zase něco povedlo) Loupežníci ostrouhali, ale i tak naše ženy a dívky dost vyděsili. Možná i "lotrům z lesa" odzvonilo a budou mít také těžké časy, tedy že to budou mít ještě těžší! Uvidíme, těším se na další část, měl jsem ji "před očima", jako bych seděl v kině! A držím všem postávám i Tobě palec... ;-)


ze dne 19.11.2008, 16:26:18
honzoch: já vím, příznivci Jánošíka by mi dali, jaké dělám z ochránců práv prostého lidu zločince :) Budoucnost zbojnické bandy není moc růžová, bude hůř

Adrastea	19.11.2008, 11:09:23

Velmi se omlouvám za tu prodlevu v publikaci - škola je holt škola. Jako obvykle jsem našla pár chybek: "hleděli k přes větve modravým nebesům" - podivný slovosled "Na pomoc jí ihned přispěchala Hanka a společnými silami dostali obraz do bezpečí." - chyba ve shodě přísudku s podmětem. "já se klidně obejdu se bez vlastní služky!" No, a jinak stále vyhlížím, jestli se náhodou neobjeví některé z Tvých kratších děl. Popravdě mě osobně už Trnitá cesta začíná zmáhat pomalu víc než její hlavní hrdiny. Aneb i dobrého jídla se dá přejíst.


ze dne 19.11.2008, 16:22:58
honzoch: Díky za publikaci, ještě tu mám asi čtyři díly a pak mám v plánu přestávku a snad přijde i něco kratšího. Vůbec si nedělej starosti s publikací, nespěchej, škola je na prvním místě, já rád počkám.