|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303493 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: NEOnČLOVĚK ::
| Už jsem na tuhle povídku slyšel jak vyloženě pochvalná, tak dost negativní slova. Což jednak znamená, že jsem zvědavý, jak tomu bude tady a... Že nejspíš nebudu ani z jedné varianty překvapení nebo vyděšený. |
| |
|
|
První tóny ústřední melodie filmu Navždycky ohoblovaná s vatou mezi sny polechtaly mé uši zrovna v okamžiku, kdy jsem bezmocně sledoval, jak se můj jediný slimák potřetí za sebou udusil vlastním slizem.
„Rychle,“ křikl jsem do telefonu.
„Pane Dvořáku,“ ozval se hlas mé externí sekretářky, slečny Dá Šťávové.
„No tak co je?“ otíral jsem si levou ruku do ručníku a pravou se snažil držet mobil tak, abych si ho nezaslizil.
„Jde o tu soutěž,“ vysvětlila slabým hláskem.
„Zase jsem poslední?“
„Ne, pane.“
To světýlko naděje, které odmítalo v předchozích vteřinách plát, pohltilo mé útroby jako nezvladatelný požár.
„Diskvalifikovali vás,“ řekla s falešným soucitem takřka hasičsky slečna Šťávová.
„Děkuji, slečno,“ řekl jsem já, schoval mobil a otřel si i pravou ruku.
Můj slimák si zatím opatrně odlepoval oči z betonu.
Takže diskvalifikace… Vztek, který naopak brázdil moře mé osobnosti téměř každý den, ať už skrytě nebo s pirátskou vlajkou mezi zuby, začal dnešní našeptávanou. A já najednou věděl, co musím udělat.
Spěšně jsem odklusal pod tubus, vybavil si v hlavě kavárnu U Plešaté stonožky a v momentě zmizel v městské potrubní dopravě. O něco málo chvil později jsem už popíjel děsně sladké kafe a nadával sám na sebe, že si nedokážu žádnou jinou kavárnu před cestou do potrubí představit. Vytáhnul jsem mobil, a zatímco mi plešatá stonožka dolévala tu břečku, co vydávala za kafe, vytočil jsem Jimmyho.
„Tož to kurva ani náhodú,“ odpověděl mi telefonicky Jimmy poté, co jsem ho poprosil o zapůjčení jeho armádní nudle.
„No tak, zase se ti vrátí,“ lhal jsem.
„Hovno vrátí, chytnú ťa s ňú už na recepci a akorát do teho namočíš aj mňa. Nic takého.“
„Jimmy, já vím, že máš k té nudli citový vztah. Vím, že ti za války několikrát zachránila život a věř mi, připravit tě o ni je to poslední… Ne, ani to poslední, takové přání vůbec neexistuje, rozumíš? Na den si ji půjčím, ukážu jí centrum, a pak je zase jenom tvoje. Plus dvacet nekorun.“
„S dvaceti si vyliž prdel. Gdyž totok, tož scu pětatřicet, ináč ee.“
A bylo to. Domluvil jsem s ním schůzku v jeho ateliéru a kývnul na stonožku. Ta sladká voda mi začala chutnat.
V deset dvacet třicet jsem už svištěl městským potrubím k Jimmymu. Jeho ateliér byl trošku stranou, skoro až v těch místech, kam nevedlo potrubí pro osobní přepravu a kde lidé přesedali na dopravní slimáky. Při představě, že ten můj mezitím už dobře dvacetkrát umřel, jsem málem zapomněl, co mám dnes v plánu. Ale pošlapaná hrdost umělcova se brzo připomenula, takže při vypadávání na chodník v potrubním uzlu Wágnerova zas. jsem už zase cítil ten prvotní vztek, který mne ovládal od onoho odmítnutí.
„Ahoj Jimmy,“ pozdravil jsem ho.
„Máš prachy?“ pozdravil on mne.
Ukázal jsem na tašku.
„Tož ně ich daj.“
Podal jsem mu tašku a připadal si jako ve filmu pro pamětníky.
„A nudle?“
„Pořád ju sceš?“
„Proto jsem tady.“
„Na,“ ukázal prstem. „Hen ju máš. Ale vrátit ve stejném stavu, ináč…“ nemusel říkat víc. Oběma nám bylo jasné, co by mne jinak čekalo.
„Díky, Jimmy,“ řekl jsem a vytratil se z ateliéru, sledován jen pohledy obrazů.
Nemáš šancu pronásledovala mne slova majitele nudle, kterou jsem schovával pod tričkem, zatímco jsem potrubím padal do nejmenší budovy ve městě, jejíž střecha byla cca dvacet centimetrů nad silnicí, čímž rozhodně skládala hold moderní architektuře. Stejně tak jejích šestadvacet pater v podzemí.
Nemáš šancu. To jsem už zdravil ochranku u hlavního výpadu a lezl do výtahu.
Nemáš šancu když jsem děkoval sekretářce za kávu a ona se pousmála.
Nemáš šancu. Zamrkal jsem. Najedou naproti mně stál prezident Kúříkůlům Víte, potil se a já na něj mířil nudlí.
„Co?“ řekl jsem, abych něčím přehlušil ticho a dopřál si čas na vzpomínání, jak jsem se octnul až skoro u konce svého činu.
„Prosím?“ podivil se ředitel.
„Ptám se já!“ vylovil jsem čísi repliku ze starého filmu.
„Nechcete si pospíšit, mám za chvíli jednání a… Znáte to.“
„Neznám.“
Ředitel se posadil za stůl. Najednou vypadal mnohem klidněji.
„Vy jste nejspíš Antonín Dvořák, že?“
„Proč si to myslíte?“ nudle mi začínala být těžká.
„Kdo by neznal toho stu- neúspěšného soutěžícího, který to zkouší už dobře… Deset let?“
„Tak,“ potvrdil jsem. Pořád byl na mušce nudle, stačilo jenom stisknout…
„Víte, pro odmítání vašich prací máme jisté důvody,“ vymlouval se. Jednoznačně se vymlouval.
Zatřásl jsem rukou, v níž jsem držel nudli, abych zabránil šíření mravenčení, které se rozlézalo od prstů.
„Nechcete se posadit? No tak ne, jak libo. Pane Dvořáku, uvědomil jste si, že naše společnost pořádá soutěž tematicky se orientující spíše na díla, která spojují praktičnost s uměním?“
„Drž hubu!“ dostal jsem ze sebe.
„A, promiňte mi to, ale vaše koncepce záchodových mís nebo ta vaše obrácená vana… Všechna čest, vypadá to velmi efektně a neobvykle, ale míra praktického využití těchto věcí je, abych tak řekl, nulová.“
„Drž hubu!“ řekl jsem a měl pocit, že se opakuji. Takže já celou tu dobu toužím uspět ve špatné soutěži? To je nemožné. „Nemožné,“ vyslovil jsem své pochyby nahlas.
„Zkoušel jste kontaktovat naši dceřinou společnost?“ navrhnul ředitel.
„Proč?“
„Víte, myslím, že by je vaše práce mohly zajímat víc než nás tady. Jsme přece jen konzervativní společnost, nezdá se vám?“
Najednou mi povolily nervy a já dvakrát stiskl spoušť nudle. S hrůzou v očích jsem sledoval krvácejícího ředitele, který se sesul na stůl a nuceně se pousmál.
Trvalo deset hodin, než se vše vysvětlilo. Za tu dobu jsem si zdi policejní vazby znepřátelil natolik, že mi (za jisté ochotné pomoci) vyrazily tři zuby a zlomily nos. Nakonec jsem dostal omluvu a potvrzení na nudli, kterou mi však nevrátili s tím, že si majitele ještě předvolají k nějakému formálnímu tentononc. Takže jsem se do svého bytu vracel jednak potlučený a s vědomím, že Jimmyho nejspíš pořádně naseru, ale též se vztekem, že jsem docela opomenul skutečnost, že významné osoby dnešního světa většinou používají pro oficiální sebereprezentaci své bioložky. Možná proto jsem dostal možnost projít celou budovou KV až k domnělému řediteli. Ovšem mezi jednotlivými záseky vzteku, kdy jsem díky potrubí cítil každou čerstvou modřinu, zasvítila mi naděje v podobě loutkou zmínění dceřiné společnosti. Snad proto jsem nakonec usínal celkem klidně, byť jsem věděl, že můj slimák se může dusit i zítra nebo klidně i za týden.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 34 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
