» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (2)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."

Elbert Hubbard

počet přístupů: 2141099

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303493 komentářů :: on-line: 17 ::

:: Jak se málem dostal do knih ::

Matylda Kratinová	publikováno: 12.11.2008, 6:11

Po delší době vkládám zase nějaké dílko, které původně mělo jít do workshopu "Tři" (figurují tam tři kamarádi se třemi kily másla na hlavě - tedy jen obrazně), ale nějak jsem se nedokopala k tomu, abych to dodělala včas... takže přeji opožděné příjemné počtení.


	Lidé říkali, že dobří holubi se vracejí. Po vsi se totiž rozneslo, že nehodný syn se stěhuje zpátky do svého rodiště. Že by se přeci jen usadil? Pavel Sláma se tomu rčení vysmál. Za prvé nebyl holub, za druhé v sobě nespatřoval žádného dobráka a za třetí se nevracel do rodného domu. To by ho nenapadlo ani ve zlém snu. I kdyby neměl ani vindru a nad hlavou širou oblohu místo střechy, šel by radši bivakovat do kanálu než do království stárnoucích konzervativních rodičů. Ale protože vinder měl momentálně plný účet a vyspávání ve sklepní zkušebně vlastní punkové kapely už ho omrzelo, rozhodl se koupit dům. Ale kde? Hlodal v něm zlomyslný červík, už dlouho nikomu pořádně nenadzvedl mandle. Vedle bubnování to byla jeho druhá droga... Ach kde byly ty roky, kdy si musel nechat líbit, že mu pořád někdo sere na hlavu... ty roky byly zaplaťpánbůh pryč. Snad poprvé v životě vlezl do realitní kanceláře a zrovna tam našel inzerát na sešlý statek v jeho rodné vsi. Pracovnice dotyčné firmy zpočátku od Pavla nečekala nic kloudnějšího než problémy, ale sotva odtajnil svou schopnost investovat, její přístup se radikálně změnil. A tak teď Sláma zdravil své drahé blízké buď významným mlčením nebo rovnou vyplazeným jazykem. Pavel se nastěhoval společně s bicími a svými pěti švestkami do patrového kamenného domu, z nějž za léta nezájmu úplně opadala omítka. Ne, že by Sláma zahrnul svůj novopečený příbytek nějakou zvláštní péčí... soustředil se jen na to, aby mu neteklo na hlavu. A že by opravami dal vydělat místním podnikatelům? I to devatero rekvalifikačních kurzů se člověku občas hodí... Venkovské drbny v okruhu deseti kilometrů si začaly šuškat, že do Hostoměřic se nastěhoval nějaký podivný živel s pruhem vlasů uprostřed vyholené hlavy. Prý nepracuje, celý den se z jeho domu ozývá nějaký divný rámus a po večerech někam mizí. Zkrátka, není to nic pro slušné lidi. ... Pavel Slámů se právě prohrabával došlou poštou. Reklama, účty, účty, nabídka zájezdu pro důchodce, zase reklama... Jeho mobil začal vyřvávat clashácké „Should I stay or should I go...“ „Haló?!“ zavrčel do mikrofonu. Už si pomalu zvykal, že mu na pevnou linku volá pořád někdo z telemarketingu, ale že opruzují dokonce i na soukromém čísle, to je vrchol... V příští vteřině jeho nasupená grimasa zmizela. Tvář se mu protáhla úžasem. To přece... Při té poslední ráně před půl rokem si přece opravdu dobře hlídali záda, tak co se mohlo stát? Pavel zavěsil. Posadil se znovu ke kuchyňskému stolu a přejel si dlaněmi po obličeji. No... tohle se teda povedlo... ... Nasedl do auta a řítil se ku Praze. ... Chvíli hledal tu správnou ulici. Byla stejně šedivá jako ta, ve které prožil své nezávislé mládí. V garsonce a s nejlepším kamarádem Michalem Drápkem po boku. Zaparkoval. V chůzi očima přejížděl po tabulkách a zvoncích u dveří. Zastavil se před prostým, ale pečlivě naleštěným vchodem. Přečetl si jmenovku... Pan doktor si rozhodně nežije špatně. Podíval se na špinavé špičky svých okovaných bot. Otřel si je o kalhoty. Vlezl dovnitř. „Brej večír...“ Sekretářka maličko vykulila oči. Sem přece jen chodila vybranější klientela. „Pavel Sláma,“ představil se. „Vy..? Ehm, pan doktor už má po ordinačních hodinách...“ „Já taky nejsem pacient,“ vzal sebejistě za kliku dveří od pracovny. Byl za nimi dřív než ho stihla zadržet. Skrz žaluzie v oknech prosvítalo do místnosti podvečerní slunce. „Nazdar Miško...“ Michail Tarnadze teprve teď zvedl oči od zlatých manžetových knoflíčků. „Nazdar Pavle,“ provlékl si druhý dírkou v rukávu černého saka. „Drápek zmizel.“ Gruzínec nechápavě nadzvedl obočí. „A co s tím mám dělat? Vy dva jste odešli v půlce devadesátých let, to už je alespoň deset roků.“ Pavel ale nutně potřeboval nějaké informace... A Tarnadze ví o všem, co se kde šustne. „Tak bys mi aspoň moh říct, jestli jsme s Drápkem poslední dobou nepřišli na přetřes...“ Nechtěl Michailovi říct, že před půl rokem o toho zase spadli, že se načas vrátili ke starému řemeslu. A doufal, že Drápkovo zmizení nemá s tou záležitostí nic společného. Michail si Pavla přeměřil svýma černýma očima. „My tři jsme byli partneři. To ale neznamená, že ti budu vykládat důvěrné informace o svých klientech.“ Sláma se rukama opřel o naleštěnou desku stolu. Tarnadze si nemohl nevšimnout, jak je má zjizvené. Přitom když kdysi toho blázna potkal a dal se s ním do spolku, měl Pavel ruce v pořádku a na bicí hrál jako bůh s devíti pažemi. Kdoví, jak na tom byl teď. Michail ztratil osudy Michala a Pavla ze zorného pole, když ti dva spolu zmizeli neznámo kde... Pavel zpocenými dlaněmi umatlával leštěné dřevo. „Ale ty sračky z našich začátků máš na sobě stejně jako já nebo Drápek. Neumeješ je drahým kvádrem ani hektolitrama kolínský. A jestli Drápka vopravdu někdo sbalil a donutí ho mluvit, tak sme v tý žumpě voba dva.“ Tarnadze si zamyšleně zakryl nos a ústa rukou. ... S funěním pomalu vydechl. „No dobrá, podíváme se po Michalovi... Teď ale musím vyřídit jednu zakázku. Zavezu tě k Černé kočce, počkáš tam na mě.“ Ve střešovické hospůdce Pavel lemtal nealkoholické pivo a přemýšlel, kolik profesionálních zabijáků jako Miško sem chodí. Jemu podobných chlapíků tu totiž vysedávalo víc. Ve dveřích se zjevil Tarnadze, jako vždy perfektně nažehlený. Usadil se a chvíli pozoroval Pavlovu sklenici. Pak si poručil stejnou značku. ... „No, musím uznat, že co se alespoň piva týče se tvůj vkus dost zlepšil,“ poválel mok na jazyku. Sláma se stroze ušklíbl. „Byl jsem eliminovat jednoho floutka, žádná práce,“ utrousil Michail mezi řečí. „Tak odkud víš, že Michal zmizel?“ „Volal mi jeden Drápkův kámoš, že najednou prostě nejni... všechno zvostalo ležet jak bylo a Drápek nikde...“ Michal Drápek vyrostl v dětském domově. Když byl v osmnácti jako plnoletý vysazen před jeho bránu, nedokázal se začlenit do společnosti. Tak obsadil zděděnou garsonku po babičce a začal se nějak protloukat. Drápek byl ve své podstatě velký dobrák, kdyby zažil aspoň trochu normální dětství, stal by se z něj bílý mág místo černého. Jenže roky strávené ve státním výchovném zařízení ho přesvědčily, že společnost si jeho velké srdce nezaslouží. Co se mu vlastně stalo? Byl unesen, popravili ho někde jako psa nebo mu prostě přeskočilo? Záhada... Kdyby nepatřil k trojici, která měla másla na hlavě tři kila, možná by ani nikdo netlačil na rozřešení mystéria jeho osudu. Té noci přespal Pavel na kožené pohovce v Tarnadzeho rozměrově skromném obýváku. Michail ráno sám sobě vystavil neschopenku, Pavel obvolával své spoluhráče z kapely, že zvukovka se ruší. Místo práce oba dva vyrazili po Drápkových stopách. Nejdřív se zastavili na zámku Stránov. V jeho pokojích, plných odcizení a trubkových postelí, prožil Michal dospívání. Ale čas s dětským domovem zametl a v romantické stavbě nad údolím Jizery teď rejdili turisté. Pak navštívili Michalovu garsonku. Na ni se Pavel pamatoval dobře. Michail si v ní prohlížel všeobecný nepořádek. „Bude tu ještě spousta věcí po jeho babičce. Měli bychom to všechno prohrabat, pokud to už neudělal někdo před námi...“ „Tohle je Drápkův bordel, jeho autentickej produkt..,“ uklidnil ho Pavel. Všechno vytahali ze skříní... oblečení, papíry, fotky, historický tranzistorák, mixér, několik výtisků Rudého práva z roku sedmdesát šest, parte Michalova otce... Michal Drápek o své rodině nikdy nemluvil. Mlčel, jako kdyby byla vosk. „Should I stay or should I go...“ V pokoji se rozezněli The Clash. Pavel se letmo podíval na displej. Vykulil oči. Pustil hovor přes reproduktor. „Kde seš vole, hledáme tě...“ „Zdar Pavle... je sice hezký, že se mi s Miškem právě hrabete ve skříni, ale já sem u tebe doma. A vypni si ten reprák,“ zavěsil. Cože...?!!! Sláma s Tarnadzem zírali jak sůvy z nudlí. Oni jsou sledováni? Co se proboha stalo? Drápkův hlas zněl v telefonu vyděšeně, je dva někdo šmíroval... Dostihla je minulost... kdysi dávno odfláknutá práce, podrazárna na zadavatele nebo jiná špína. ... Tarnadzeho fáro se řítilo po silnicích třetí třídy snad stotřicetikilometrovou rychlostí. „K čertu Miško, přestaň řídit jako starej páprda!“ Michail věnoval Pavlovi nevěřícný pohled a sešlápl plyn až k podlaze. Zatáčky řezal ruční brzdou. Auto přestávalo respektovat fyzikální zákony. Pavel se podíval z okénka. Nikde nebyli žádní svědci. Přitiskl dlaně na přístrojovou desku a nakrmil auto další koňskou dávkou černé magie. „Jeď, kurva!“ Motor řval jak šílený. „Zkratkou!“ strhl Pavel Michailovi volant do pole. Auto přeskočilo příkop, jen tak tak se vyhnulo vzrostlé švestce a řítilo se řepným polem dál. Na obzoru se vylouply Hostoměřice, Pavlova rodná vesnice a současné bydliště. „Objeď to zezadu... doprava... zastav!“ Zabrzdili v obilném lánu, za zdí Pavlova pozemku. Sotva Tarnadze otevřel dveře, přivítala ho vzrostlá pšenice. „Máš tu dalekohled?! ... Díkes.“ Pavel Gruzínci vyškubl triedr a přes zeď pozoroval svůj vlastní dům. Na vstupních dveřích bylo něco vyškrábáno. „...na krchově...“ Běželi dál podle zahrad a stodol. Michail zahodil své sako, překáželo mu v pohybu. Zahodil ho i se zlatými manžetovými knoflíčky. Přece jen v tom navoněném kravaťákovi zůstalo něco ze starých drsných časů. ... Zpoza hřbitovní zdi zarostlé břečťanem se vynořilo Pavlovo neupravené číro. Za ním ostražitě vykoukly zelené oči. Zhodnotily situaci. ... Nebyla valná. Pavel hned zase zalezl do bezpečí. „Máme tady Barona, Huláka a Jelimana, do prdele,“ zasykl. Tarnadze praštil pěstí do zdi. Tři Komárníkovi nejlepší lidé... Měl se znovu pustit do křížku s gangem opravdu mocného a dobrého černokněžníka? Komárník měl dnes pod palcem celou zabijáckou branži, kromě úzké skupinky čarodějů kolem Tarnadzeho. A Michail s Pavlem a Michalem Drápkem byli mezi těmi, kteří kdysi neváhali tohoto mocipána podrazit. Tenkrát se měli postarat o odchod několika nepohodlných lidí ze světa, ale místo splnění zakázky všechno promptně nahlásili vykonavatelům zákona. Komárník načas skončil za mřížemi a zrádci mohli rozjet vlastní živnosti. Po jeho návratu Pavel s Michalem raději odešli do ústraní, Michail se rozhodl zůstat a bojovat. Teď se šéf cechu vrahů rozhodl pomstít. Nějak se dostal na Drápkovu stopu a chystal se zúčtovat s celým trojlístkem. Přímo na Tarnadzeho se neodvážil vztáhnout ruku, na to měl Gruzínec už příliš velké renomé, ale ztroskotanec Drápek, to byla jiná káva. A Tarnadze mohl být zabit v boji, kam se jakoby náhodou připletl. ... Michal klečel na písčité cestičce mezi náhrobky, s rukama svázanýma za zády. Hlídal ho malý a tlustý chlapík, Jeliman. Držel Drápka za pačesy, schválně ho za ně tahal a zvedal mu tak hlavu nahoru. V Michalově popelavě šedém obličeji se skvěl parádní monokl... Očividně už dostal pár přes papulu. Zbylí dva černokněžníci vytáhli z hrobů místní mrtvé. Kostlivci a další kreatury se klátili kolem Komárníkových přisluhovačů jak opilá garda. Pavel zhnusením zkřivil rty. Budou ho mlátit hnátem po hlavě jeho vlastní babička s dědečkem... A Baron s Hulákem jsou pěkně nenažraní, když mu nenechali ani jednu mrtvolu. Všechny si očarovali pro sebe, sprosťáci... Tři poskoci napjatě čekali, až se objeví Drápkovi kumpáni. Jejich protivníci zatím stepovali za hřbitovní zdí a doufali, že Jeliman a spol. přestanou aspoň na chvíli dávat pozor. „No, na krchově sem eště nikoho nevoddělal... všecko je holt jednou poprvý...“ Sláma si utáhl tkaničky od bot a přehoupl se přes zeď. Jeho okované podrážky dusaly po náhrobních deskách. Od nohou mu odletovaly jiskry. Komárníkovi mágové proti nim poslali své vojsko oživených oblud. Sláma s Tarnadzem se srazili s obživlými mrtvými. V mžiku dostali pořádně vyčiněno. Dopadaly na ně desítky kostnatých pěstí a kopanců od bosých nohou. Do obličejů se jim smály tváře s obnaženými čelistmi a páchnoucím dechem. Michail jednu oživenou nakopl do pozadí. „Co kopeš do mojí pratetky, vole?“ rozpálil se Pavel. Tarnadze obrátil oči v sloup a snažil se nemyslet na naražený palec. Prý pratetka... to je snad Sláma příbuzný s celou vesnicí? Michailovi se zaklínadlem konečně povedlo dosáhnout až na Komárníkovce. Předtím jeho pokusy končily mezi místními mrtvolami, kterým bylo všechno jedno. Trefil se a vyrazil kouzlem Jelimanovi oko. Moc nepřátelské trojice zakolísala. Pavel bleskově ovládl většinu povstalých z hrobů. Teď poslouchali jeho. Mrtví se zastavili. V jejich řadách to zašumělo. A obrátili se proti těm, kdo je vzkřísili. Jeliman rychle popadl Drápka kolem krku. Michal cosi nesrozumitelně řval. Komárníkovec ho přiškrtil ještě víc. Z jeho rukou do Drápkova krku přeskočilo zářící světlo. Z Michalových úst vyšlehl ohnivý proud. Pavel se před ním snažil uskočit. „Miško! Vypadni!“ Oheň narazil na masu nestvůr. Sežehl je a plnou silou zasáhl Pavla Slámu. Jeho pronikavý řev se rozlehl široko daleko. Utíkající Tarnadze vyslal tři smrtící paprsky. Všemi zasáhl. Komárníkovi poskoci se prostě vypařili. Nezůstal po nich ani mastný flek. Žlutavý oheň deroucí se z Michalových úst zbělel a pak zčernal. Žhnoucí koule, kterou Pavla obklopil, s ním proletěla vzduchem a rozprskla se o leštěný kámen. Drápek padl tváří do písku. Pavel se válel na hrobu své pratety. A Michail Tarnadze se zaraženě rozhlížel po hřbitově, který vypadal, jako by se tu nic nestalo. Sláma nadzvedl víčka. Svět se mu v očích točil. „Asi sem viděl všecky svatý..,“ prohlásil zemdlele. Drápek se vrávoravě zvedl. Udělal pár nejistých kroků. „Bože, já sem přežil Ohnivou duši...“ „Jen proto, že jsem zabil Jelimana, než to dotáhl do konce,“ prohrábl si Michail vlasy. Kdyby Tarnadze nevyřídil černokněžníka včas, mohl Komárníkův pohůnek z Drápka vyhnat kouzlem duši úplně. A to by byl konec... Michal se sehnul k ležícímu kamarádovi. Pavel se tvářil, jako kdyby dostal po hlavě bucharem. Drápkův pohled zůstal jako přibitý na Pavlových rukou. „Hele vole, tys měl zjizvený pazoury... co se ti to s nima stalo?! A vubec vypadáš nějak mladší..,“ pozoroval nevěřícně jeho zešedlý obličej. Pavel zvedl paže proti odpolednímu slunci. Kůže na prstech a hřbetech dlaní byla zase hladká. Posadil se. Málem se mu přitom zvedl žaludek. Svlékl si triko. Kdysi mu zlámaná žebra prorazila kůži a zůstala mu spousta jizev. Jenže ty také zmizely. Oba přátelé zírali na Pavla Slámu s otevřenými ústy. O tomhle zázraku se psalo jen v knihách... Básnili o něm vědci, šarlatáni i spisovatelé. Kmenové buňky, kámen mudrců a kdesi cosi. Věčné zdraví, věčné mládí. A Pavlovi stačilo jen připlést se do cesty nedokončené Ohnivé duši, která do sebe nasála desítky jeho předků. Navztekaně otevřel ústa. Zase musí všechno vyžrat on... Nějaký packal sáhne po zaklínadlu, které v životě nedělal, použije ho na chudáka Drápka, ten málem v ohni vydáví sám sebe a celý tenhle kolos zavalí zrovna jeho, Pavla. Sakra, kurva, do pr...kýnka. Co komu proboha udělal? Samou hrůzou se zpotil. Pavlův věk se totiž zastavil na třiatřiceti letech. On přestal stárnout... pokud to nebyl nějaký zlý hašišový sen.


celkové hodnocení autora: 94.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 14		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Tuax	11.01.2009, 12:53:39

Ahoj, tak koukám, že mi jedno dílo, toto, uteklo. Tak doháním rest :) Vzhledem k tomu, že jsem od tebe četl i zbylé příběhy v nichž se vyskytují tví hrdinové, neměl jsem moc potíží si to propojovat. Takže v tomto směru se mi text vnímal docela dobře. Jinak tvůj styl je pořád řádně ulítlý, má to osobitost a šmrnc. Jen pro mnohé, hlavně nezvyklé tvého psaní, to bude vždy trochu jako čtení na způsob léčby šokem :) Není to úplně špatně, ale omezuje to spektrum tvých čtenářů, většina předtím asi uteče a bude ječet ještě pár dní :D Je pravdou, že kdyžby se ti dařilo dát jednotlivým dějovým přechodům trochu plynulosti a návaznosti, pomohlo by to o dost k lepšímu chápání a vnímání textu. No a pak bych ti doporučil prohloubit charaktery jednotlivých hrdinů. Píšeš celkem obsáhlé popisné díla. Popisuješ příliš z vnějšího pohledu, zkus svým postavám dát víc myšlenek, pocitu, popisovat dění i více z jejich přímého pohledu. Posílí to i děj a sílu tvého vyprávění. Bude to víc vtahovat a řtenáře to bude nutit dělat si k tvým postavám nějaké pouto a budou snimi i prožívat jejich osudy, nejen je sledovat. Těším se na další tvé příběhy. Ono i to tvé pojetí magie, celkem násilně vnášené do našeho světa má něco do sebe :) Tuax


ze dne 13.01.2009, 23:09:14
Matylda Kratinová: Ahoj Tuaxi, díky za takovou pozornost ve čtení ;-) PS: ten pohled na magii je daný maturou z fyziky (s celkem dost dobrou profesorkou, která uměla i ty nejdrsnější Maxwellovy rovnice převyprávět jako pohádku ve čtyř větách), takže okecat se dá všechno... kvantová fyzika je Bůh a trocha vymýšlení nikdy neškodí :-D Přeju krásný večer a krásný den..

Šíma	12.11.2008, 10:19:04

Hm... Začátek se zdál být o docela "nudném" životě na vesnici, kde se dohromady nic neděje. Pak přišli na řadu "nájemní vrazi" a já jsem malinko zbystřil, avšak když jsem dočetl toto dílko až do konce, byl jsem překvapen trochu "hektickým" fantasy, které se odehrává v našem reálném světě... Možná byl celý příběh trochu hrr, ale když se nad tím jeden zamyslí (že byl původně psaný pro Workshop s omezeným počtem znaků), jenže teď nejsi limitovaná délkou a možná ses do toho mohla pořádně opřít a příběh hezky rozvést... Líbil se mi, to ano, ale jako by mi v něm něco chybělo, jako bych "klouzal jen po povrchu" a pořádně ani nevěděl, o co tam vlastně jde, protože mě děj sebou strhl a vyhodil kdesi na konci (na hřbitově)! Patrně šlo o nějakou zradu, vyřizování účtů a staré dluhy... Dvojka? ;-)


ze dne 12.11.2008, 19:34:27
Matylda Kratinová: Ahoj Šímo, možná bych někdy mohla zkusit vystavět příběh naopak. Nejdřív akce a potom nuda, to by bylo asi hodně dobrodružné, zvlášť to vůbec napsat :-D. Zápletka je vymyšlená jako hodně nadsazené "Uděláš špinavost, jednou za to zaplatíš a zrovna tím nejméně příjemným způsobem." Ale je klidně možné, že děj nenechá čtenáře přemýšlet nad nějakými hlubšími věcmi, které jsou zakopané někde tam dole (já je vidím, nejspíš proto, že jsem si to vymysela, kdo by to byl řekl? :-D). Do budoucna by to možná chtělo nějaké ty rýpavé otázky, které si jakoby protiřečí a nutí zamyslet se... ale není to už moc přímočaré? No, jen lesní muž ví... Díky moc za přečtení a koment a přeju hezký den (pro mě večer)

amazonit	12.11.2008, 6:10:47

Děj mi přijde malinko chaotický, jednotlivé střihy, která nás posunují dál jsou někdy dost razantní - nechá kamaráda v hospodě a hned další věta, že je zase zpátky. Zpočátku to vypadá tak, že se příběh bude ubírat zcela jiným směrem, že bude více střízlivý a více ze života, konečná část je tedy překvapením, ale pro někoho může být překvapení spíše nemilé, když děj sklouzne k jakési humornostrašidelnosti. Na některých místech by šel trochu obrousit slovosled. Někdy by sedalo zvolit lepší slovní spojení : ale sotva odtajnil svou schopnost investovat, její přístup se radikálně změnil - pod schopností investovat si spíš představím něco aktivního - třeba burzovního makléře, zkrátka někoho, kdo peníze ,,otáčí"...


ze dne 12.11.2008, 19:23:18
Matylda Kratinová: První odstavec je ok (kdybch zatvrzele lpěla na tom, co jsem napsala, byla bych sama proti sobě). Takže dál: Jestli je pro někoho konec nemilým překvapením, řekněme, že třeba očekával jaksi střízlivější konec, musím ho bohužel zklamat. Razím totiž heslo, že "Čím přitaženější za vlasy, tím lepší." Může se to zdát jako šílenost, ale nevím proč, mám prostě slabost pro hodně exponované příběhy (a nenormální hrdiny obecně). Možná je to důsledek četby Alfréda Jarryho (o jeho knížce Nadsamec by se taky dalo tvrdit, že je naprosto šílená a nedává v ničem smysl, ale pod tou přímo brutální nadsázkou se dá najít Jarryho výsměch všem Supermanům a jeho hrůza z nezvladatelné techniky a jí odlidštěného člověka). Ad závorka: Pavel a Michal Drápek jsou koneckonců spíš tragičtí packalové, kterým se smůla lepí na paty (viz povídka Pro nádobíčko by udělal cokoliv). To mě přivádí taky k tomu, jestli má smysl psát cykly (Černá a bílá, pro nádobíčko by udělal cokoliv, tohleto) s částmi vzájemně provázanými hrdiny a narážkami, aniž by člověk zpočátku sáhodlouze neshrnul předchozí události (protože drtivá většina lidí to stejně na jeden zátah nepřečte). Tak jsem to nějak shrnula (snad ne proboha chaoticky). PS: slovo investovat beru jako "vrazit do něčeho peníze s tím, že mi to pomůže je zase nějak získat". Investovat peníze do auta je asi z hlediska makléře docela prohra, ale kde by bez nich podnikatelé byli. Mimochodem bez střechy nad hlavou se vydělává dost těžko ;-)