|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303494 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Dokonči hlídku! ::
Příspěvek je součásti workshopu: Kroky
| Příspěvek do WS, 8942 znaků včetně mezer (dle Wordu). Čili zadání jsem s obtížemi dodržel a možná jsou i ty kroky dostatečně výrazné, aby je každý postřehl. |
| |
|
|
Mohutné hřebeny hor se ztrácely v ranním oparu. Kamenné monumenty nedávných bitev se tísnily na vrcholcích a svou hrůznou majestátností dávaly najevo, že lidstvo se stále nezřeklo zabíjení a válek ani teď, víc než třináct staletí od zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Svět tonul v krvi a dokonce i na válečných standartách se skvěl znak kříže.
Pojednou se odkudsi vynořil poutník. Nesl hlavu vzpřímeně a o hůl se opíral jen mimoděk. Chlad útočil na jeho nedostatečně oděné tělo, avšak on si toho ani nebyl vědom. Levá ruka se nepřítomně zatínala v pěst a občas sebou bezcílně trhnula. Slzavé oči těkaly z místa na místo, jakoby čekaly odkud se vynoří bledí jezdci Apokalypsy.
Nebylo divu, že postarší muž byl sám. Všichni by postřehli neklamné známky šílenství či posedlosti. I nakažený morem by se dočkal vřelejšího přijetí a nebyl by vyháněn od každého prahu.
Poutník si ovšem doposud zachoval dostatek zdravého rozumu, aby našel cestu domů a rozhodl o svém životě jednou provždy. Obhlédne místo, které před lety patřilo jeho srdci a bude čekat. Na zázrak. Na vykoupení. Na znamení od Boha, či přímou odpověď. Nebo alespoň na smrt. Minimálně jedna z těchto věcí si k němu určitě najde cestu, to bylo jisté.
Končil porost orosené trávy a poutník stanul na místě, jenž bylo desítkami nohou udusáno v rovný plácek. Znal to tu dobře. Jeho mozolnaté prsty přejely po několika vyvrácených trámech. Kdysi to bývala chatrč, ale pekelný žár ji změnil v trosky. Muž do trámu strčil a dokončil tak dílo zkázy. Kus dřeva dopadl na zem a zvedl oblak popela. Poutník se shýbnul a prohrábl ho. Byly tu stopy.
Zarazil se. Ne, nebyly. To ho už šálí všechny smysly? Minulost se vrací a sype mu do ran sůl? Jak by se mohly zachovat, když uplynulo tolik času?
Další objekt jeho zájmu však již byl skutečný. Cár látky, časem zežloutlý. Mnul ho v prstech a tentokrát již neskrývaně plakal. Heboučká tkanina poslal jeho ztrápenou mysl na pouť minulostí.
„Gabrieli!“
Mladý muž se otočil a usmál na svou manželku. Stála ve dveřích domu a v on v jejích oříškových očích postřehnul špatně hranou výtku. Přišla se s ním rozloučit a zároveň ho pokárat za nedbalost.
„Copak?“ přistoupil těsně k ní.
Se škádlivým výrazem mu do rukou podstrčila vlněný plášť a vypláznula na něj jazyk.
„Dnes večer bude zima a ty na věži budeš muset přespat. Nechci, aby ses mi nachladil.“
„Víš že nesmím usnout. Žijeme v nebezpečné době. Budu střežit váš spánek,“ prohlásil nekompromisně. Pak ji k sobě přitáhl a políbil.
„Postarej se o děti a dávej pozor,“ dodal už jemněji.
„Ty taky. Nesmí se ti nic stát,“ zašeptala na rozloučenou.
Gabriel manželce ještě jednou zamával a zanechal ji doma. Prošel mezi dalšími domečky, přátelsky pokynul rukou kováři, který zrovna připravoval výheň. Je třeba mečů. A zkušených bojovníků jako byl Gabriel. Vesnička se zvolna probouzela a mladík ji měl pod sebou jako na dlani, když stoupal do kopce k opevnění, jemuž vévodila vysoká strážní věž. Skupinka zívajících ozbrojenců se loudala do vesnice a několika žerty počastovali svého spolubojovníka.
Gabriel se zašklebil, ale uvnitř zůstal ve střehu. Uvědomil si, že životy jeho bližních nestřeží Bůh ani osud. Veškerou zodpovědnost může vzít jen na sebe a on sám ponese následky, na které by byla zbabělost se vymlouvat.
Pro poutníka byl tentokrát výstup náročnější. Stezka byla již zarostlá a nepoužívaná. Pohled do údolíčka už nebyl tak radostný a hřejivý. Viděl vypálenou vesnici bez života. Také pryč bylo to chladně vznešené místo, jenž vždy bdělo nad městem a symbolizovalo bezpečí. Zůstaly rozvaliny. Něco zbořil neúprosný čas, ale skutečný nositel zkázy byl mnohem viditelnější.
Muž se přehoupl přes trosky brány a pod nohama ucítil dlažbu. Ta přečká snad všechno. Dokonce i dusot kopyt. Tu ozvěnu a cinkot podkov slyšel i teď. Akorát nedokázal rozeznat, zda kopyta patří koním nebo ďáblům. Marně tlačil pěsti na uši, zatímco se potácel ke věži.
Gabriel se zachumlal do pláště a snažil se zmírnit nepříjemný třas. Noc byla skutečně chladná jako dotyk smrti. V duchu děkoval své věrné ženě. Zatímco procházel po hradbách a rozhlížel na všechny strany. Hory, lesy. Všude klid.
Zaťal zuby vztekem a vstoupil do přístřešku pod věží. Asi dvacítka strážců zde seděla na kožešinách a družně popíjela víno. Smáli se hrdinským historkám a trochu omluvně se podívali na příchozího.
„Promiň Gabrieli, ale víš jak to chodí. Teď máš hlídku ty, pak se vystřídáme. Jen nás přijď probudit, až přijde čas.“
„Nebo pekelní psi!“ poznamenal halasně někdo jiný.
„Tam venku by zamrzlo i peklo!“ prohlásil Gabriel přes drkotající zuby.“
„Tak se usaď nahoře ve věži,“ poradil kapitán. „Budeš mít výborný výhled.“
Gabriel přijal za vděk takovou možnost a odploužil se po dlouhém, točitém schodišti. Prkenná podlaha skřípala a šel v téměř naprosté tmě. Přesto byl klidný. Brzy stanul na ochozu.
Poupravil si plášť a natáhl kapuci. Hlasité fičení větru bylo rázem utlumeno. Odepjal pochvu s mečem a opřel si ji vedle sebe. Nepohrdne přece trochou pohodlí. Myšlenku, že by sundal i těžkou drátěnou košili, zavrhl. Posadil se u okýnka nad vesnicí a s ospalým výrazem se díval dolů. Tvrdá, kamenná zeď mrazila až do morku kostí a znovu se mu rozklepaly zuby.
Na mysl se mu začala vkrádat nepřekonatelná touha usnout. Navíc ho bolelo celé tělo a oči ho pálily. Jen aby to nebyla nějaká choroba! Neklidně se ošil a zaostřil na vesnici. Už spala. Jeho žena, stejně jako většina obyvatel. Jen světlo z kovárny zlatavě osvětlovalo drobnou výseč prostranství. Země jakoby byla ze zlata.
Slabě se zasmál. Zlato. Taková naivita. Vesničané byli chudí, nájezdníci by se nedočkali žádné kořisti. Snad by jen vybili svou brutalitu, kterou v nich vypěstovala dlouhodobá vzdálenost od domova, teplé postele a vlídné ženy. V tomto směru Gabriel kočovné vojáky chápal.
Znovu zamžoural a zaměřil se na pohyblivé stíny. Větve stromů se ve větru komíhaly a vrhaly na chatrče děsivé obrazce. Kroutily se a tetelily. Drobné větvičky připomínaly tenké chloupky na nohách ohromného pavouka. Jako by celé stádo cupitavých osminohých bytostí přebíhalo vesnicí. Bylo to odpudivé a Gabriel na chvíli zavřel oči, aby se té představy zbavil.
Zbytky zdí se mu doslova drolily pod rukama, jak se škrábal vzhůru po vratkých, trouchnivých schodech. Zatajoval dech a zavíral oči, dokud nestanul na ochozu. V jednom místě již podlaha nebyla zela tam hluboká propast. Postavil se od ní co nejdál. U stejného okna. Díval se na trosky vesnice a rázem mu vše znovu proběhlo před očima.
Řev. Řinčení. Výkřiky. Dusot kopyt. V mžiku vyskočil na nohy a ani nevnímal váhu zbroje, která mu ve spánku připravila značné nepohodlí. Jeho oči okamžitě postřehly tu spoušť. Vesnice hořela a mezi chatrčemi se proháněli diví jezdci na koních. Šavle blýskaly a utínaly hlavy každému, kdo vstoupil Tatarům do cesty.
Nemohl se na to dívat. Začal sbíhat schodiště a několikrát zakopl. Snad polovinu vzdálenosti se kutálel a jen tak tak si nesrazil vaz. Vběhl do strážnice a zoufale prohlédl prázdný prostor.
Ostatní už bojují venku. Ale nemají šanci, byli zaskočeni, nikdo je nevaroval. Vyběhl před vrata a spatřil jednoho ze svých přátel. Voják vyčkával s napřaženým mečem a Gabriel ho překvapil.
„Co tu děláš? Popadni meč a…“ nedokončil. Jeden z jezdců zasvištěl kolem a tnul šavlí. Gabriela zasáhla teplá sprška krve z krční tepny. Ruka mu sjela k pasu, ale nenahmatal kůži omotaný jílec. Meč zůstal na věži. Vydal zoufalý výkřik a proběhl kolem jezdce. Utíkal k bráně a spatřil kapitána stráži v souboji s jedním z Tatarů. Pohan se oháněl šavlí a nenechal kapitána zaútočit. Zkušený šermíř po chvíli zahodil štít a bezprostředně po krytu provedl protiútok pěstí. Tatar zavrávoral a dal tak muži dost času na to, aby ho probodl.
„Kam si myslíš, že jdeš? Musíme bránit pevnost!“ řval kapitán, zatímco vyprošťoval čepel z umírajícího nepřítele. V tom však se nedaleko mihnul další kočovník a vypálil z kompozitního luku. Střela se zaryla bojovníkovi do hrudi a bílá orlice se okamžitě zalila krví. Muž s překvapeným výrazem padl mrtev k zemi.
Gabriel na nic nečekal. Jako zázrakem se vyhnul několika šípům a proběhl branou. Nepronásledovali ho. K jeho vlastní smůle, neboť vesnici už nešlo pomoci. Byla celá v plamenech a všichni byli zabiti.
Poutník začal zuřivě mlátit pěstmi do zbytku zdi. Ostré hrany kamenů mu rozedraly ruce. Nenáviděl se a chtěl umřít. Pronásledovali ho! Pořád! V uších slyšel ozvěny jejich kopyt a nohou. Pořád je slyšel přicházet. Ale až teď, nikoliv tehdy, když to potřeboval. Jeho mysl byla daleko větším bojištěm, než kterékoliv válečné pole v historii lidstva.
Prohlédl. Věděl co musí udělat. Musí dokončit hlídku! Jinak se těch přízraků nezbaví. Narovnal se a jako loutka vyrazil po ochozu. Přes slzy neviděl na cestu a ztěžka oddechoval. Najednou nohy zahrabaly v prázdnu a v pádu jeho tělo ještě jednou zavadilo o zeď věže, na níž zanechalo rudou šmouhu. Pak už nastalo jen všeobjímající ticho. Pekelní psi se zastavili a ozvěna jejich tlap zanikla v nenávratnu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 44 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
