|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303494 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: "Padáme!" ::
Příspěvek je součásti workshopu: Kroky
 Šíma |
publikováno: 16.11.2008, 0:37
|
Klasická situace při hře na četníky a na lupiče. Banka narvaná penězi až k prasknutí. Povedená loupež a bágly plné peněz. Je tu však jeden malý háček, naši milí lupiči oblečení do černých kombinéz a kukel s dírami pro oči a ústa tak trochu zabloudili... Jak je to možné? Neptejte se, jako vyprávěč nemohu nic říci...
Kam se ukrýt? Co budeme dělat? Kde je východ? To jsou nervy! Mě snad klepne! Kde je záchod? Podobné a jiné myšlenky se jim honily hlavou. Nakonec to dopadlo tak, že se ukryli v jednom zapomenutém kumbálku na košťata a rezavé kbelíky, aby počkali, až se situace trochu uklidní... Absurdní situace, namísto aby zdrhali z banky, ukryli se v ní a čekali až zahřmí!
Že na ně nevlítla zásahovka? Nepřišel vyjednávač? Policie neudělala zase jednou manévry? Na to se mě neptejte, vím jen, že byla celá loupež dokonale naplánována a všem bylo jasné, že se nic, ale opravdu nic nemůže podělat. Ale stalo se. Nechme nyní promluvit naše výtečníky... Tak já jdu, moji milí a zlatí, než mě také chytí a do cely zavřou, dokud nezčernám. Ale já nic, já jsem jen ten, kdo vám to celé prozradil... |
| |
|
|
„Kde to jsme?“ zeptal se trpaslík svého kumpána. Oba byli povedená dvojka: čahoun a trpaslík. Kam nemohl vysoký muž, nacpal se ten malý a jeho vysoký komplic mu klidně mohl posloužit jako štafle.
„V díře!“ odpověděl mu čahoun.
„Tam budeme, až nás chytí...“
„Tak kde to jsme?“ zeptal se jej čahoun znovu a takřka vrazil do vyrovnaných násad od košťat.
„Potichu, nebo nás prozradíš!“ řekl mu trpaslík. „Asi v nějakém kumbálku... Pro uklízečky!“
„Neslyšíš něco?“ zeptal se jej čahoun. „Šlo to tak hladce, dokud...“
„Co mám slyšet?“ zuřil tiše trpaslík. „Všechno jsi podělal... Jsi sice velký, ale ne vzrůstem!“
„Jestli někdo nejde...“ pokrčil čahoun rameny. „Ještě nás nemají...“
„Nejde!“ zamyslel se trpaslík. „Nikoho neslyším...“
„Nepodíváme se?“
„Kam?“
„Ven ne!?“ šťouchl čahoun do komplice. „Nemůžeme tu sedět věčně a taky mi začínají dřevěnět nohy a ruce...“
„Tak jo, ticho!“ soustředil se trpaslík. „Buď té lásky a otevři dveře, já na tu kliku nedosáhnu...“
„Promiň... Tak co?“ zasyčel čahoun, když za hlasitého: „Skříííííp!“ otevřel dveře.
„Nikde nikdo, zdá se, že je čistý vzduch. Půjdeme?“
„Čím dřív, tím líp!“ souhlasil čahoun. „Ještě se něco zvrtne a skončíme v báni...“
„Počkej!“
„Co je?“ zeptal se jej čahoun a málem se zamotal do pohozených kbelíků, košťat a mopů.
„Někoho vidím!“ zarazil se trpaslík. „Někdo tam je...“
„Kdo je to?“
„Trpaslík, jako já!“
„A co dělá?“ zamračil se čahoun. Vidina neútulné cely se pomalu, ale jistě vkrádala do jeho mysli.
„Nevím... Asi totéž, co my, vyčkává...“ zamyslel se trpaslík.
„Že by konkurence?“ zhrozil se čahoun. „Tak přeci tu nejsme sami!“
„Nikoho jsem při lupu neviděl,“ zamyslel se trpaslík. „Myslel jsem, že to půjde beze svědků!“
„Třeba přišli po nás!“
„Zamknul jsi ten trezor?“ zeptal se trpaslík.
„Nezamknul!“ řekl mu čahoun popravdě. „A na co?“
„Cože? Tys ho nezamknul?“
„Ne!“
„Ale byli jsme přeci domluvení, že za sebou zahladíme všechny stopy!“
„Já vím, asi jsem to podělal...“ svěsil čahoun rameny. „Co dělá?“
„Kdo jako?“ zeptal se jej trpaslík. „A nezamlouvej!“
„Ten trpaslík?“
„Zlobí se!“
„Jako ty?“
„Jo...“
„Třeba se také s někým hádá... Tak co, je tam ještě někdo?“
„Kde?“
„Na chodbě? Neslyšíš nic?“ vyzvídal čahoun. „Jestli se teď sehnu, tak se nenarovnám...“
„Vidíš, jak je dobré míti sebou trpaslíka!“ naparoval se pidimuž. „Pořád tam stojí a kouká na mně zpoza otevřené dveře!“
„A jak vypadá?“
„Na to ses už ptal, skoro jako já!“ zasyčel trpaslík.
„Nedíváš se do zrcadla?“
„Do čeho?“
„Do zrcadla!“ zamračil se čahoun. „Ježíši, s tebou je taky práce...“
„Ne!“ řekl mu trpaslík rezolutně. „Tak blbej zase nejsem... I když na tu dálku?“
„Měli bychom s tím něco udělat,“ řekl mu čahoun. „Co když nás práskne...“
„Chceš ho sejmout? Ten blbec na mně pořád kouká! Co mám udělat?“
„Tak na něj zamávej!“ poradil mu čahoun. „Co dělá?“
„Taky na mně mává...“ usmál se trpaslík v černé kukle.
„Stejně jako ty?“ zeptal se čahoun a začínal pochybovat o trpaslíkově dušením stavu.
„Skoro...“ souhlasil trpaslík. „Ještě vteřinu počkáme, uvidíme, co udělá!“
„A co dělá teď? Co když sem už míří chlupatí?“
„Dloube se v nose!“
„A ty?“ zeptal se jej čahoun. „Začínám se bát...“
„Já taky...“
„Tak je to zrcadlo, půjdeme? Je chodba čistá?“
„Já ji nemyl!“ řekl mu trpaslík.
„Tak jsem to nemyslel...“ vzdychl si čahoun. „Je vzduch čistý?“
„Viditelnost je dobrá!“ souhlasil trpaslík. „Jen mě sere ten druhý na opačné straně chodby!“
„Pusť mě ke dveřím... Sehnu se a podívám se na to, jestli tam někdo nejde...“ řekl mu čahoun a sehnul se za zvuku praskajících kloubů a plotének. „Ty jo! Vždyť tam jsou dva, kdes dal oči?“
„Kde?“
„No tam na konci chodby, nevidíš to?“
„Aha, ale před chvílí tam byl jen jeden...“ souhlasil trpaslík. „Necháme tady nádobíčko i lup a vrátíme se pro to později!“
„Tady?“ vyděsil se čahoun. „Ses snad posral... Dyť to tu najdou raz dva!“
„Kdo třeba?“ zapochyboval trpaslík. „Hele teď se otočil k tomu druhému, oni se snad na nás domlouvají, hajzlíci jedni!“
„Na nás? Takže přišli po nás... Co když toho vzali víc a všechno shodí na nás...“ zarazil se čahoun.
„A my si to za ně odsedíme?“ vyděsil se trpaslík. „Vyloučeno, jdeme...“
„Na ně!“ souhlasil čahoun. „Můžeme vyjít ven?“
„Můžeme... Až na ně na chodbě nikdo není...“
„Toho budou litovat!“ řekl čahoun nasupeně a pozorně se rozhlédl, zda na opuštěné chodbě někoho neuvidí. Až na podezřelé osoby na jejím konci tam nikdo nebyl. Vypadalo to, že jsou oblečení stejně jako naši hrdinové.
„Co dělají?“
„Kdo?“ zamyslel se trpaslík, který si vybíral mezi variantou útěku, nebo útoku.
„Ti dva!“ bouchl do něj čahoun, div se od něj trpaslík neodkutálel jako míč.
„To co my, jdou po nás!“ odpověděl mu jeho menší kolega. „Asi tu bude pěkná mela!“
„Neměli bychom takticky ustoupit a zdekovat se?“ navrhl čahoun. „Nemá to cenu, když jsme skoro v balíku... Takhle dělat zbytečný rozruch!“
„Taky si myslím...“ souhlasil trpaslík. „Padáme!“
„Tady orel, jak mě slyšíte? Co konkurence?“ zeptal se jej přes rameno čahoun.
„Dělají totéž co my!“ řekl mu trpaslík. „Vzali roha!“
„Nezavřeli dveře...“ řekl mu čahoun tiše a otočil se. „My také ne! Zavřu je...“
„Ne!“ sýkl trpaslík. Pozdě.
„Skřííííííp!“ ozvalo se a pak tiché: „Klap...“
„Ty fakt nejsi normální!“ zasyčel trpaslík. „Ještě nás dostanou!“
„Hele, oni také stojí na místě...“
„Vypadá to tak,“ souhlasil trpaslík. „Nejspíš si říkají, co jsme to za blbce!“
„Kašlem na ně, jestli to praskne, možná to odnesou namísto nás!“
„Přesně tak!“ zazubil se trpaslík. „Ale stejně, to byl ale nápad...“
„A co jako?“ zeptal se jej čahoun překvapeně. Ještě jednou se ohlédl po prázdné chodbě. Nikdo v ní nebyl, zdálo se, že ti druzí také někam zmizeli.
„Krást ty peníze zrovna na Nový rok, když všichni oslavují...“
„A v tom je ten fígl, nikdo nás tu nečeká...“ řekl mu čahoun se širokým úsměvem na tváři.
„Pozor, něco slyším... Někdo za náma jde!“ šťouchl trpaslík dlouhána do nohy. „Musíme se někde schovat!“
V poslední chvíli se ukryli za pootevřenými dveřmi dámských záchodků. Tiše naslouchali a čekali, dokud neodumře dvojí klapot mužských bot. Oba si otřeli čelo a podívali se na sebe... Pak se tiše rozesmáli.
„A je to... Jsou pryč! Vypadneme?“ zeptal se čahoun trpaslíka.
„Nebudeš mi věřit, ale ti dva... Vypadali přesně jako my!“ zděsil se pidimuž.
„Jako my?“ nechápal jej čahoun. „Proč jako my? Není to lest?“
„Malej a velkej! Byli stejně oblečení a měli na zádech rance s penězi...“ řekl mu trpaslík, který si v tu chvíli připadal jako sádrový odlitek někde na zahrádce u domu.
„Malej a velkej?“ zarazil se čahoun. „Takže byli skuteční? Žádné zrcadlo? A co když už o nás chlupatí vědí a zavřou nás?“
„Nezavřou...“ uklidňoval jej trpaslík. „To by mě zajímalo, kdo měl stejný nápad jako my!“
„Pšt, něco slyším, jako by někdo mluvil...“ přerušil jej čahoun tichým hlasem.
„A co říká?“ zarazil se trpaslík.
„Něco jako: Proč jsi nezamknul ten pitomý trezor, ještě nás prozradíš... Mizíme!“
„Tady se něco podělalo, ale já to nejsem! Tady snad straší, pryč odtud! S penězi, nebo bez nich...“ řekl mu trpaslík zamyšleně a popohnal svého komplice.
Oba zmizeli za dveřmi na konci chodby. A z onoho kamrlíku je tiše sledovaly další dva páry očí...
„Už jsou pryč?“ zeptala se jedna z postav ukrytých v kumbále.
„Jo, naštěstí... Viděl jsi to?“
„Viděl, to by mě zajímalo, odkud byli a co tu chtěli... Vypadali jako my!“
„Jo, malej a velkej!“ zasmál se tiše druhý muž. „Není to k smíchu?“
„Ne!“ ozvalo se.
„Myslíš, že tu byli před námi?“
„Nevím, ale nebudu na nic čekat, ty ano?“
„Dobrá, ať jsme pryč!“ souhlasil druhý tajemný hlas. A pak nastalo ticho. Trezor zůstal otevřený a zbylo v něm ještě dost peněz pro všechny čahouny a trpaslíky. Další povedená dvojice plní pytle, jiná zmateně bloudí po chodbě, nebo dělá společnost mopům, kbelíkům a kartáčům v zapomenutém kumbále. Tak šťastný a veselý! Na Nový rok o slepičí... Kvok!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 16 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 39 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 77 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
