obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389833 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Den, kdy se otevřela země (4) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Den, kdy se otevřela země...
 redaktor Šíma publikováno: 18.11.2008, 22:45  
Další pokračování příběhu několika farmářů a obyvatel malého "městečka", kteří jsou utopení v moři prachu a vystavení všem rozmarům přírody... Tímto také pozdravuji své šotky... ;-)
 

Kapitola čtvrtá: Ztracená osada

      John byl vlastně starý opilec. Táhlo mu na sedmdesát let. Byl a cítil se starý, zašlý a zbytečný. Svůj život pomalu utápěl v alkoholu a lelkování. Jeho důchod stačil sotva na pokrytí základních výdajů. Co mu zbylo, propil. Neustále dělal dluhy. Den bez alkoholu byl pro něj pohromou. Nikdo z osady si netroufal říci, jak dlouho si ještě bude užívat života. Zdálo se, že se chce upít k smrti a vzdát se tak marného lidského pachtění.
      Bydlel na severním konci osady a patřil mezi její zakládající členy. Jeho dům, pokud se tak mohla nazývat polorozpadlá chatrč postavená u okraje cesty, zvolna chátral a měnil se v ruiny. To on ji dal její jméno. I když nedodělal ani základní školu, číst dovedl, ale s psaním to už bylo horší. Avšak i přesto se všem jeho návrh líbil i s pravopisnou hrubkou v názvu osady, kdosi ji pak přeškrtl červenou barvou, takže měly všechny cedule na příjezdových cestách škrtnuté jedno písmeno T ve slově: city, jak se sluší a patří... Cítili tak jakési odlišení od jiných pojmenování obcí a měst.
      Tehdy sem přišli plní odhodlání vybudovat ve zdejším kraji malou oázu pokoje a míru, obklopenou kopci a nekonečnými pastvinami, na jejichž obzoru prosvítaly matné obrysy vzdáleného pohoří. Koupili si kus pozemku od místních farmářů a vybudovali uprostřed prachu a pražícího slunce malou vesnici, která se zvolna zvětšovala. Čas běžel a sny i odhodlání se zvolna vytrácely. Nastala doba úpadku a stagnace. Samotná osada čítala v průměru sedmdesát lidských duší, od malých dětí až po seschlé starce a jejich ženy.
      Jedním z mála pořádným podnikatelů v Dodge city byl místní hostinský, který si postavil svou nálevnu s hrdým nápisem "BAR" uprostřed osady. Jeho stavba byla jedinou budovou, která vzdorovala zubu času a proměnám počasí. Osada jako celek však zvolna pustla. Každým rokem z ní odcházelo několik znechucených obyvatel, kteří již dávno ztratili vůli rvát se s přírodou a zdejším těžkým živobytím. Mimo chovu skotu či domácího zvířectva byl tento kraj chudý na jakýkoliv další zdroje financí nebo naturálií.
      Všichni to věděli, ale jen málokdo si to dokázal přiznat. Přes léto byla osada utopená v moři prachu a poletujícího písku. Omšelé trávníky s utrápenými stromy jen stěží zakrývaly zdejší úpadek. V zimě, pokud nenapadl sníh, se celé okolí proměnilo v jedno velké zablácené pískoviště. Nebylo si co vybrat. Nebyla zde žádná příležitost, nic, pro co by stálo za to zde zůstávat. Cítili, že se něco vytratilo z jejich života, jakoby přišli o všechny své představy a sny. Nezbývalo jim nic jiného, než se každý den rvát o kus žvance a alespoň trochu důstojného bytí uprostřed přírody a kraje, který byl pro ostatní nezajímavým.
      John nebyl jediný, kdo již ztratil jakýkoliv zájem o Dodge city. Až spadne poslední střecha, stane se městem duchů s poletujícími chomáči trsů a mořem prachu zaplňujícím prázdnotu mezi polorozbořenými domy. Zatím tu však žilo několik rodin. Vody byl ještě dostatek a na nedalekých pastvinách se páslo víc jak půl druhého sta kusů dobytka. Farmaření bylo mimo malý obchůdek starého indiána a již zmíněným barem jedinou možnou obživou ve zdejším kraji.
      Den se zvolna probouzel. Slunce se vyhouplo nad zvlněným horizontem. Nebe bylo bez mráčku. Zdálo se být narudlé od prachu a vysoušené hlíny drolící se mezi trsy vadnoucí trávy. Bylo pokročilé léto a dlouho nepršelo. Nedaleké jezero začalo zvolna vysychat a měnit se v kus prašné pouště. Pokud nezaprší, promění se zvolna v bažinu, a až se vypaří poslední kapka vody, stane se jeho dno jedním velkým kusem rozpukané země.
      Tou dobou seděl John na zápraží svého domu a díval se do dálav za horizont pastvin. V ruce držel plechovku zteplalého piva a něco si broukal pod vousy. Zhluboka se napil a hlasitě říhl. Vítr mu pročesal nemyté mastné vlasy plné prachu a shodil mu z hlavy zašlou a potrhanou kšiltovku. Zvedl se ze židle a s hrubými nadávkami se sehnul pro kus svého obnošeného oblečení. Do očí se mu dostal písek a prach. Vše z rukou pustil na zem a promnul si je. V tu chvíli se s ním otřásla zem. Měl pocit, že kolem něj projelo těžké nákladní auto, ale neslyšel nic, než poletující vítr a rachotící plechy, které byly nedbale přibity na prohnilých místech dřevěných stěn domu. Zemětřesení ustalo. Trvalo jen několik vteřin a stačilo by sotva na rozčeření vodní hladiny v šálku čaje.
      "E-e?" vydal ze sebe překvapeně. "Co to bylo?"
      Sehnul se k zemi a položil na ni obě dlaně. Ani se nehnula. Zavrtěl hlavou. Myslel, že se mu to jen zdálo. Že šlo o výsledek nekonečného deliria, ve kterém se každodenně potácel. Zvedl čepici ze země a kopl do prázdné plechovky od piva. Odkutálela se k hromadě odpadků a zůstala tam ležet. Díval se na ni, ale nepohnula se ani o milimetr. Mávl rukou a vydal se do domu. Slunce se zvolna posouvalo po obloze a celý kraj zaplnilo nepříjemným a všudypřítomný horkem. Lepilo se na vše živé i neživé. Nepomáhal ani zapnutý ventilátor na stropě. Zdálo se, že se vzduch proměnil v jednu hustou a lepkavou kaši. A to den teprve začínal!
      "Do prdele se vším!" řekl si polohlasně, když za sebou zavřel klátící se síťku proti hmyzu a přibouchl rozeschlé dveře. Praštil s sebou na neustlanou postel a okamžitě usnul. Zdálo se mu, že stojí před stolicí Boží a vysvětluje všem přítomným, proč se vlastně stal opilcem.

***


      "Já tě snad zabiju!" křičela asi padesátiletá žena na svého tlustého a lenivého muže. Vyhnala jej z domu a zabouchla za sebou vnější dveře se síťkou proti poletujícímu hmyzu. "Víš co jsi, Johne? Víš to? Ožralé hovno! To jsi!"
      "Čubko!" odplivl si. Ani se za ní neotočil. Když spolu začali chodit a žít, byli do sebe zamilovaní až po uši. Čas si však vybral svou daň a láska se kamsi vytratila. Nikdy neměli děti. Přišli sem do tohoto kraje a usadili se zde natrvalo. Živili se jak to jen šlo. Často jen příležitostní prací na poli či s dobytkem na pastvinách, které osadu Dodge city obklopovaly. Od mládí se distancoval od jakékoliv práce. Nikdy u žádné nezůstal déle jak dva týdny. Byl notorický průšvihář. Často chodil do hospody a vždy když si přihnul víc, než bylo zdrávo, vyhledával rvačky, nebo je sám vyvolával.
      Svou ženu potkal při jednom z příležitostných zaměstnání. Jen sám čert ví, jak se to seběhlo, že u něj zůstala, a neustále snášela jeho obhroublosti a vlastnické chování. Zastával názor, že žena patří do domu k plotně, a k tomu, aby muži ve všem posloužila.
      "Zatracená děvka!" ulevil si a vydal se po prašné cestě k místní hospodě. "Jednou zabiju já tebe!"
      "Nazdar, Johne!" kývl na něj soused, samotně žijící čtyřicátník. Hlava se mu leskla v dopoledním slunci. Otíral si z ní pot kapesníkem a bodře se na Johna usmíval. "Zase tě nasrala?"
      "Jo," odplivl si John. "Někdy si říkám, že by bylo lepší, kdybych žil jako ty... Co ti schází?"
      "Ženská ruka," rozchechtal se holohlavý muž.
      "Běž do háje!" mávl John rukou. "Nepůjdeš se mnou do hospody?"
      "Bohužel, alkohol mi nesvědčí..." pokrčil muž rameny.
      "Co jsi to za chlapa?" uchechtl se. "Ženskou nemáš, do hospody nechodíš?"
      "Nech toho, nebo tě přetáhnu rýčem!" zamračil se holohlavý muž.
      "Už mám strach..." zachrochtal John a pokračoval ve své cestě. "Jednou se z té samoty zblázníš! Vem na to jed..."
      "Starej se o sebe!" zakřičel na něj holohlavý muž a pokračoval v obdělávání svého malého políčka. John měl pravdu. Za týden jej našli oběšeného na stromě stojícího nedaleko jeho domu. Dopis na rozloučení nenechal. Nikdo jej pořádně neznal, a přesto to byla pro všechny velká rána, jeho sebevraždu považovali za špatné znamení. Za celý čas existence Dodge city si ještě nikdo nevzal život.
      "Zatracenej den!" řekl John namísto pozdravu, když došel do výčepu. Bylo v něm horko k zalknutí. Lenivý ventilátor na stropě místnosti se sotva točil, a nestačil promíchat sluncem rozpálený vzduch. "Jestli máš to pivo stejně teplé jako vzduch v tomhle pajzlu, udělám tu z toho kůlničku na dříví!"
      "Mrazák nefunguje," pokrčil hostinský rameny. "Zadřel se motor a nemá jej kdo opravit. Do města je to půl dne cesty... Nechceš tam zajet, Johne?"
      "Už se ženu!" zamračil se John. "To je tvoje starost... Já se ti nebudu starat o tvou hospodu!"
      "Tak budeš mít teplé pivo," řekl mu hostinský. "V téhle díře chcípnul pes. Sotva má cenu udržovat živnost. Asi udělám dobře, když odtud vypadnu!"
      "Měl sis tu udělat taky obchod!" řekl mu John. "Máš tady prázdno. Když jsi se nechal předběhnout tím smradlavým indiánem, pak je to jen tvá chyba!"
      "A co byste tu kupovali? Beztak všichni smrdíte dolarem! Sotva se mi oplatí kupovat pivo a tvrdej alkohol. Když už si něco dáte, nic nevydržíte a hned jste na mol! Jak říkám, že jsem sem vůbec lezl..."
      "A co dělá Edgar? Co ten jeho zlatej důl?" rozesmál se John."Myslí si, že tu něco najde? Zbytečně se rejpe v zemi. Jednou ho to tam zasype. Alespoň mu nebudeme muset kopat hrob! Cha, cha! Vidíš to? Prostě jen zaházíme tu jeho díru hlínou a bude to!"
      "Zdravíčko, jak to jde?" vlezl do místnosti muž, o kterém se bavili. Nechal otevřené dveře do teplého a prašného dne, a upravil si klobouk na hlavě. "Dej mi něco na spláchnutí prachu, tohle léto bude zase stát za to! Co tu dělá John?"
      "Kecá," řekl mu hostinský. "Ale mám jen vlažné pivo, teplou colu nebo ještě teplejší sodovku. Co se týče tvrdého, nedá se pít!"
      "Jo, všechno tu máš horký jako čerstvý chcanky!" bouchl John pěstí do pultu a otočil se k Edgarovi. "Už jsi něco našel?"
      "Jo, je to černý a létají nad tím mouchy..." řekl mu.
      "Takže hovno?" rozřehtal se John. "Tak proč se tam hrabeš jako krtek? Co z toho máš?"
      "Je tam chladno," zamračil se Edgar. "A taky tam nemusím poslouchat blbé kecy! Co ty na to?"
      "E-e?" zajikl se John. "Cos to říkal?"
      "Chceš se zase rvát? Prohodím tě oknem a tvoje stará mi aspoň poděkuje!" řekl mu zlatokop. "Tak co? Chytím tě za koule a pod krkem a roztočím jako vrtuli. Bude se ti to líbit, uvidíš!"
      "Rozbiju ti hubu!" zasyčel John a rozběhl se naproti vyčkávajícímu muži. "Udělám ti z huby novou tlamu a vlastní matka tě nepozná!"
      "Jsi pořád stejný... Když tě matka porodila, musel jsi spadnou ze stolu rovnou na hlavu! Pořád jsi stejně blbej," řekl mu Edgar a čekal, až udeří.
      "Všechno tu stojí za hovno!" zarazil se John a mávl rukou. Vycouval ven na zápraží. "Všechen tenhle podělanej svět a vy taky!"
      "Táhni k čertu!" zakřičel na něj Edgar. "Je to blb..."
      "Jo," souhlasil hostinský a zadíval se na zlatokopa s otázkou v očích. "Ty něco máš, že jo?"
      "Jo, něco jsem našel, a kočičí zlato to není!" pousmál se Edgar a vytáhl z koženého pytlíku kousek zlata. Nebyl větší než náprstek, ale sliboval novou šanci. "Co ty na to?"
      "Stojí za psí pšouk! Třeba ti ho tam někdo nastrčil, aby ti udělal radost..."
      "Myslíš?" zarazil se zlatokop. "Vlastně jsem ani nečekal, že tam něco najdu."
      "Tak proč se tam rejpeš v zemi? Nikomu nic neříkej, nebo tam budeš mít plno!" zamračil se hostinský. "Promiň..."
      "Jo," přikývl zlatokop. "Ale stejně za ty roky dřiny jsem našel jen tenhle malý kousek! Nestojí to za nic..."
      "Každý začátek je těžký," zamyslel se hostinský. "Jak hluboko jsi?"
      "Takových sto metrů. Čachtám se po kolena ve vodě a modlím se, aby se mi neporouchal motor od pumpy. Stejně mi to tam za chvíli všechno spadne na hlavu!"
      "Seš přece ve skále ne?"
      "To jo, ale začínají se dít nějaký divný věci," řekl mu Edgar. "Všiml sis dnešního zemětřesení? Už dva týdny se chvěje zem! Proč? Nikdy se tu netřásla!"
      "To já nevím," pokrčil hostinský rameny. "Co mi ještě tajíš?"
      "Ta voda smrdí po síře! Někdy se tam nedá dýchat!"
      "Po síře? Neříkej... Možná jsi narazil na nějakou kapsu s plynem," zamyslel se hostinský. "Co ty víš?"
      "Ve sto metrech?" nechápal jej Edgar. "Dějou se tu divný věci!"
      "Co uděláš?"
      "Nevím, asi si seženu dýchací masku. Takovou, jakou mají požárníci! Nejsem přece nějaká krysa, abych tam chcípnul na nedostatek vzduchu! Někdy je šachta do poloviny plná vody, jindy je jí tam sotva po kolena. Copak se svět zbláznil?"
      "Možná ne, možná se zbláznil sám pánbůh!" řekl mu hostinský. Na okamžik se rozdrnčely skleničky v baru. "Zase?"
      "Jo, zase!" přikývl Edgar. "Znovu se třese zem! Je to k posrání..."
      "Měli bychom s tím něco udělat... Pozvat sem někoho, kdo by nám řekl, co se tu děje! Copak jsme na Západním pobřeží?"

***


      Clif se zastavil na rozcestí nedaleko Dodge city a rozhlédl se kolem sebe. Bylo sucho. Každičké stéblo trávy toužilo po sebemenší dešťové kapce. Nebe však bylo jako vymetené. Slunce nemilosrdně pražilo a spalovalo vše ve svém dosahu, co neleželo v chladivém stínu. Promnul si upocené čelo a vystoupil z vozu. Už léta vlastnil starou otřískanou dodávku, ze které se odloupával lak ve velkých kusech, a zanechával za sebou pomalu rezivějící plechy. Motor vozu mlel z posledního a vypadal na to, že každou chvíli vypustí svou železnou duši. Žral vodu a olej stejně hladově jako pohonné hmoty, takže vždy, když jej Clif nastartoval, valily se z otřískaného výfuku oblaka černého kouře. Nikdy nevěděl, zda-li se ještě kouří z výfuku, nebo již hoří celá olejem a benzínem napuštěná dodávka. Usednout do takového vozu byla pro Clifa vždy sázka do loterie.
      "Zatracené počasí!" povzdechl si a vydal se do osady. Mířil k místnímu obchodu, i když dobře věděl, že v něm nenajde nic nového. Občas sem zabloudil podomní prodavač, kterému se tu a tam podařilo prodal místnímu obchodníkovi nějakou tu drobnost. Avšak vždy šlo o hloupost, která nebyla v tomto kraji příliš použitelná, a tak se obchod pozvolna měnil ve vetešnictví.
      "Dobrý den!" řekl indiánovi, který vlastnil zdejší obchůdek, když vstoupil do dveří krámu. "Jak jdou kšefty?"
      "Nebýt moc dobrý čas!" posteskl si indián.
      "Asi máš pravdu," přikývl Clif smutně. "Nezdá se ti, že se země nějak podezřele třese?"
      "Velký duch se na nás zlobí! Na nás indiány, že my nežít jako kdysi..."
      "Opravdu?" zamyslel se Clif.
      "Něco se stát, něco hrozně hrozného! Tady v okolí!" mávl indián rukou.
      "Tak to se máme na co těšit," zamyslel se Clif. "Máš tu něco, co by stálo za to? Nemyslím žádné tretky pro zabloudivší turisty! Nemáš náhodou nový výfuk pro moji dodávku?"
      "Výfuk?" zeptal se jej indiánský obchodník.
      "Jo, výfuk k motoru! Je tam proto, aby si lidé nemysleli, když jedu okolo, že se neblíží bouřka, nebo konec světa!"
      "Ne, nic takového... Mám tu ale velké a mocné kouzlo!" řekl mu indián a ukázal na malý černobílý televizor. "V hospodě mít taky jeden!"
      "Už jsi mi jeden prodal, nepamatuješ?" pousmál se Clif.
      "Vám?" zamyslel se indián. "Vážně?"
      "Jo, asi před měsícem, ale už nehraje. Spadla mi na zem..." řekl mu Clif smutně. "Ale to nic, možná, že si ještě jednu koupím. Cena je pořád stejná?"
      "Pořád!" přikývl obchodník.
      "Řekni mi, jak tu můžeš přežít? Copak tu máš pořád narváno?"
      "Velký duch mi pomáhat!" zvedl indián ruce nad hlavu. "Vážně!"
      "Věřím ti," řekl mu Clif. "Rád jsem s tebou mluvil. Přeju ti mnoho úspěchů v práci. Zase se zastavím. Nemohl bys někde sehnat ten výfuk pro můj Dodge? Do města bych určitě nedojel!"
      "Zeptám se Velkého ducha!" přikývl indián.
      "A kdo ti vůbec vozí zboží? Myslím mimo ty bláznivé obchodníky s teplou vodou?" zeptal se jej Clif.
      "Mám vnuka!" pousmál se indián. "Mluvíme spolu skrze vysílačku!"
      "Aha," rozesmál se Clif. "Jsi pěkný lišák, víš to?"
      "Já vím," souhlasil obchodník. "Já být velmi chytrý. Moc chytrý!"
      "Samochvála smrdí!"
      "To ne samochvála!" bránil se indián. "To být pravda!"
      "Zatím se měj..." potřásl mu Clif rukou. "Vážně nevíš, co se chystá!"
      "Ty nevíš?" zeptal se ho indián. "Ty hledáš vodu v zemi a nevíš, co se s ní děje? Oheň! Přijde oheň, dým a hromobití!"
      "Tak proč neodejdeš?" zamyslel se Clif.
      "Kam bych šel?" zeptal se jej indián. "Tohle být můj domov, tady já umřít, až přijde můj čas!"
      "Jasně, tak já jdu!" řekl mu Clif a prošel dveřmi do horkého dne. Země se znovu takřka neznatelně otřásla. První myšlenka, která jej napadla patřila Edgarovi. Myslel si, že v tom svém dole používá dynamit, ale ihned ji zavrhl. Všechno by to na něj slítlo! Zamračil se.
      Nasedl do vozu a vydal se skrz osadu směrem k vysychajícímu jezeru. Když projížděl po mostě na jeho jižním okraji, zdálo se mu, že se naklání na stranu směrem k nejbližšímu břehu. Možná, že otřesy poškodily kůly nesoucí most nad rozbahněným dnem jezera.
      Jednou to celé spadne! Řekl si, když byl na druhé straně a zastavil kus za mostem, aby se ohlédl zpět. Polovina jezera již byla pryč. Obnažené dno se zvolna měnilo v rozpukanou zem. Bahno ztvrdlo na kámen a čekalo na období dešťů, kdy se jezero znovu naplní až po okraj. Clif zařadil rychlost a vydal se po cestě k jižní části Vysočiny.
      Zdálo se mu, že se koryta potoků posunula blíž k horám. Nebyl si tím jist, ale nedal by ruku do ohně za to, že se zde děje něco hodně podivného. Mnozí z místních si začali stěžovat na úbytek vody ve studnách. Mnohdy se nedala pít ani po převaření, jako by vyvěrala ze samotného pekla. Byla žlutá až hnědá a čpěla po síře. Nezdálo se mu, že by někdy v tohle kraji viděl něco podobného. Dal si okraj klobouk víc do čela a soustředil se na kodrcavou jízdu k okraji Vysočiny prosvítající skrze zvlněnou hradbu vzduchu a poletujícího prachu.
      "Jsem asi už moc starý!" řekl si nahlas. "Ničemu nerozumím. Proč se ta zatracená voda kazí? Copak už toho všeho není dost? Kdo tu má, sakra, žít!"

-- pokračování příště --



 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 16 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:45:40 Odpovědět 
   11. 07. 2014

Zdlouhavé popisné pasáže a děj se zatraceně vleče. Nic zajímavého se v něm takřka neděje. Jak můžou zde čtenáři napsat, že se jedná o dobrý příběh. Vždyť není vůbec strhující.
 ze dne 01.08.2014, 17:57:04  
   Šíma: Celý tento příběh je poměrně komorně laděný - pouze na určitém místě... V tom bude asi celý problém či zádrhel.
 Kondrakar 02.09.2009, 9:27:05 Odpovědět 
   Parádá. Tenhle díl se věnoval několika obyvatelům pustiny, kde se odehrává tento příběh a kde žije Tom a jeho rodina. Uvidíme co se stane dál.
 ze dne 02.09.2009, 12:01:10  
   Šíma: Ani nevím, jak reagovat, takže děkuju, žes tu vydržel a těším se na další návštěvu! ;-)
 Mariana Há 01.01.2009, 20:32:13 Odpovědět 
   Má to šmrnc.
 ze dne 01.01.2009, 21:19:48  
   Šíma: Uvidíme, co řekneš po přečtení dalších částí! ;-)
 Dědek 20.11.2008, 10:33:42 Odpovědět 
   Píšeš pořád čtivě a nějaký ten vulgarismus tomu dává tu správnou životní šťávu.
 ze dne 20.11.2008, 11:43:18  
   Šíma: Díky, Dědku. "Sprostě" mluvím už od svých dětských let, ale patrně se nemám čím chválit a mám "podivný" charakter... :-DDD
 ZITULE 19.11.2008, 23:24:29 Odpovědět 
   Pribeh se mi moc libil cetla jsem ho s ocekavanim a take jsi mne nezklamal, zapojil jsi do pribehu nove postavy a a dej mi ubihal primo pred ocima, prijemne cteni. Zitule
 ze dne 20.11.2008, 0:01:31  
   Šíma: Dííík! ;-) Eště to má "hodně dílů"... Uvidíme, jak to celé dopadne! ;-)
 honzoch 19.11.2008, 16:50:25 Odpovědět 
   tak nám přibili nové postavy, i když některé spíš budí dojem, že se příběhem jen mihnou. Člověk si úplně představuje vedro a pot zapadákova, jak je atmosféra dobř popsaná.
 ze dne 19.11.2008, 17:00:09  
   Šíma: Máš pravdu, některé se jen mihnou, prostě proletí kolem, ale bude jich minimum... Dík za zastavení a komentík! ;-)
 OH 19.11.2008, 13:03:58 Odpovědět 
   Zdar, El-Šímo,
jsem celej paf, nevím, jestli se nemýlím, ale nemáš tam žádný ufony, ani raketoplány a publuje ti to paveldf, takový dva fantasti! Teda to čumím, bych se divil, že by jste to vydržali až do konce v čistým reálu... Jinak tam máš spoustu jhgháýš chlapů, 'o sou životy, 'o je pohoda...
 ze dne 19.11.2008, 13:09:34  
   Šíma: Ahoj, OH-sane! To jsou věci, že jo? :-DDD
 Pavel D. F. 18.11.2008, 22:44:31 Odpovědět 
   Vidím, že se příběh od minula poněkud rozkošatěl, máme nové postavy, dostáváme se do městečka, o rodinách na farmách dnes nepadlo ani slovo. Zato příroda se o slovo hlásí poměrně zřetelně.
Nemá asi smysl pořád situaci rozebírat, nakonec se jistě rozuzlení dočkáme.
Líbí se mi, jak zobrazuješ prostředí a prosté lidi. I v té slavné Americe jistě žijí takoví obyčejní lidé jako u nás. Něco je jiné, něco se naší divoké době podobá. Ono asi i ve starém Římě žili burani, a přesto to bylo nějaké impérium…
 ze dne 18.11.2008, 22:56:49  
   Šíma: Díky za publikaci a komentík! ;-) Jak se to říká? "Všude je chleba o dvou kůrkách?" Trochu jsem v ději odskočil, ale každý zde má své místo v příběhu (tedy každá postava), nakonec ne nadarmo jsem "ukecaný" šíma... Ještě jednou dík! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Kapitola 2- Osu...
Desdemone
Výstřižek z den...
Verity von Leatri
Brána
An!tta
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr