obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Den, kdy se otevřela země (5) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Den, kdy se otevřela země...
 redaktor Šíma publikováno: 23.11.2008, 22:50  
Pokračování příběhu o jedné farmářské rodině... A tak dále! Už nevím, co bych napsal! Šotkům zdar...
 

Kapitola pátá: Proutkař a jiní

      Clifův dům stál asi sedm kilometrů na jih od osady Dodge city. Nahoře v kopcích Vysočiny, v jednom z malých, ale malebných údolí, které se pyšnilo množstvím listnatých a jehličnatých stromů a vydatným zdrojem vody, jimž byl malý potok tekoucí poblíž jeho domu. Byl to vlastně srub, u něhož postavil i garáž s dílnou pro svého čtyřkolového miláčka.
      Clif si potrpěl na pohodlí. Proto si sehnal pořádný zdroj energie v podobě dieselového agregátu a svou domácnost vybavil všemi vymoženostmi moderní doby. Nevědomky se vlastně stal průkopníkem v této oblasti. Na farmách, ba ani v osadě, neměli tolik strojů a nástrojů na elektřinu, jako on. Ve velkém mrazáku měl uskladněno maso a různé polotovary, které si ohříval v mikrovlnné troubě či elektrickém grilu. Koupil si radiostanici a dva televizory, z nichž byl jeden barevný, a lednici nepočítaje, protože ji měla každá spořádaná domácnost.
      Vodu z potoka si upravoval v malé vodárně, a přečerpával ji do vodojemu ukrytého v zemi ve svahu nad domem. Přes všechnu snahu se mu nepodařilo najít v okolí domu žádný jiný zdroj spodní vody. Vlastně se i trochu styděl sám za sebe, protože jeho úspěšnost v hledání vody se vždy blížila k devadesáti procentům. V každých devíti případech z deseti se mu podařilo najít pramen, a uspokojit své zákazníky.
      Umění proutkaření jej naučil jeho děda. Po několika letech jej napadla myšlenka, že by mohl na svém proutkaření založit živnost. Vody ve zdejším kraji nebylo nikdy dost. Pomáhal a radil při kopání a vykládání studní, při čištění vody a jejím transportu na delší vzdálenost. Stal se vyhledávanou a váženou osobou. Každý, kdo měl problémy s vodou, běžel za Clifem, aby mu pomohl z nouze, nebo nabídl jiná alternativní řešení.
      Domů se vrátil až k večeru. Vítr rozfoukával usazený prach a poletující písek z drolících se svahů okolních kopců. Smrákalo se. Zdálo se mu, že noc přijde každou chvíli. Zastavil u svého domu a vydal se do garáže, aby doplnil palivo a olej v elektrickém agregátu, který běžel celými dny bez přestání. Přemýšlel, že je nejvyšší čas koupit ještě jeden, záložní, který by použil v případě poruchy toho stávajícího. Očima přejel po garáži a ujistil se, že je všechno v pořádku. Pak zamkl dveře a vydal se k domu.
      Nastražil uši. Něco nebylo v pořádku. Ne s motorem agregátu, který si bafal svou monotónní písničku, avšak kdesi jinde. Obešel dům, aby se podíval na nedaleko tekoucí potok. Zbyla z něj jen malá strouha, líně se pohybující mezi velkými kameny. Zděšeně zíral na mizející vodu v korytě potoka, a snažil si všechno srovnat v hlavě. Ráno, když odjížděl za svou prací, bylo koryto plné. Nic nenasvědčovalo tomu, že se zvolna vyprázdní, a zbude z něj jen takřka suchý a vyprahlý žlab.
      "Kruci, co se tu děje?" zeptal se nahlas. Začal počítat, kolik vody mu zůstalo v zásobníku pod zemí. Určitě s ní vydrží i celých čtrnáct dní, do té doby bude muset něco vymyslet. Když se konečně odhodlal k cestě do domu, bylo slunce za hřebeny kopců a údolí zvolna tonulo v šeru. Na nebi vykoukly první hvězdy. Clif se vehnal do domu zadním vchodem a zamířil ke svému baru, kde měl nemalou sbírku alkoholických nápojů. Potřeboval něčím spláchnout prach uplynulého dne a ztlumit následky překvapení, které zažil po svém příjezdu.
      "Někdo se tu musel zbláznit!" řekl si, když si naléval druhou skleničku. "Ale já to nejsem! Já ne!"
      Kdesi zahoukala sova. Lenivě, jako by se ji nechtělo. Celý zvířecí svět byl omámen denním horkem. Noční živočichové ještě seděli ve svých norách či hnízdech a zvolna uvažovali, zda-li bude mít nějakou cenu vylézat ven, vždyť noci byly takřka stejně horké jako slunečné dny, a vzduch se ještě nestačil ochladit. Clif si sedl na verandě do svého oblíbeného křesla a zapálil si cigaretu.
      Otočil hlavu ke svahu, z něhož vytékal až do dnešního dne čistý a perlivý pramen chladné vody, který zásobovala nedaleký potok. Zmizel náhle a bez varování, až mu to bralo dech. Naskakovala mu husí kůže, při pomyšlení, že na ně příroda něco chystá, a on neví o co jde. Spát šel až pozdě v noci. Doufal, že ráno tam voda zase bude. Mýlil se. Nebyla. Ztratila se nadobro. Celou noc se převracel na posteli. Tížily jej noční můry. Několikrát takřka vyskočil z postele. Hlasitě oddechoval a otíral si čelo kapesníkem. Usnul až k ránu. Kolem šesté jej probudilo řinčení budíku. Nespal déle, než tři hodiny.

***


      Roger byl jedním z mála lidí, kteří tohle místo doslova milovali. Už od malička se toužil stát kovbojem nebo honákem dobytka. Hltal příběhy z laciných sešitů o neohrožených ochráncích slabých mužů a žen. V koutku své duše se viděl šerifem v nějakém zapadlém městečku, kde by prosazoval zákon a spravedlnost. Sny se mu vyplnily jen částečně, stal se honákem dobytka, a celý svůj život se proháněl na koni či v džípu po kraji za zatoulanými či neposlušnými zvířaty, které omrzela nadvláda člověka, jakoby tušily, co je čeká, až skončí svou službu u lidí.
      Roger bydlel nedaleko hospody na jižním konci osady. Byl dobráckým a laskavým typem člověka, který jen málokdy dovolil průchodu svých citů. Doslova si nechal srát na hlavu, jak mu říkal místní hospodský. Jeho dobrota se pro něj stala věčným břemenem. Každý jej využíval a snažil se z něj, či jeho práce, vytřískat co se dá. Roger to věděl, ale neměl chuť ani náturu cokoli na tom změnit. Neměl rád rázné změny. Toužil po klidu a usedlému způsobu života. Nerad se přizpůsoboval novým podmínkám, avšak své práci rozuměl a vždy byl každému připraven pomoci.
      Často chodil ven v kovbojském obleku. Mnozí z osady si jej pro to dobírali. Říkali mu, že přežil svou dobu, že je Divoký Západ jen pouhou vzpomínkou na prošlé časy. Doba prvních pionýrů a zákona braného do vlastních rukou byla již dávno pryč. Jemu to však nevadilo. Koupil si staré video a televizi od indiána spolu s několika westernovými filmy, na které se čas od času díval, aby alespoň na chvíli překonal hradbu času a vrátil se zpět do svého snu.
      Každý den kromě neděle byl od šesti ráno do šesti večer na pastvinách, kde hlídal dobytek či pomáhal s poškozenými ploty. Teplé dny se každým dnem stávaly samozřejmostí. Dlouho nepršelo a vody kvapem ubývalo. Mnozí lidé zainteresovaní do chovu dobytka dostali strach o svá stáda. Všichni obyvatelé Dodge city vlastnili víc jak sto padesát kusů krav. Nestačilo to ani na obživu, ale alespoň měli trochu pocit, že pro svůj bídný život něco dělají, a nevyžívají se v nečinnosti.
      Vypomáhal i Bearsovic rodině. Pastviny měl projezděné od přilehlé části Vysočiny až kamsi za obzor, kde končily pozemky místních farmářů a obyvatel Dodge city. I on si povšiml, že se nějak často třese zem. Neměl pro to žádné vysvětlení. Dobytek byl každou chvíli velmi neklidný a mnohdy odmítal jít požadovaným směrem, zvláště pak k Edgarovu dolu, ze kterého často vycházel štiplavý hnědožlutý kouř, který byl cítit po síře, jakoby tam hodovala celá polovina všech pekelných mocností.
      Samotný Edgar byl z celé věci velmi nešťastný. Mnohokrát se stalo, že byl jeho důl zatopený až po okraj, či byl zaplněný dýmem. Tak či onak se do něj nedalo sestoupit. Roger z chování skotu vytušil, že se zde děje něco nekalého, marně si avšak lámal hlavu, co by to mohlo být. Každou volnou chvíli, když měl cestu kolem Edgarova dolu, k němu zavítal na návštěvu. Oba pak naslouchali podivnému hučení vycházejícího z jeho nitra. Kroutili nad tím nevěřícně hlavou, a dohadovali se, co to všechno vlastně znamená.
      Otřesy půdy byly stále častější. Domy v osadě se začaly zvolna rozpadat. Na stěnách se tvořily tenounké a sotva znatelné pukliny. Omítka padala ze stropu do talířů jejich obyvatel. A tak se nakonec rozhodli na jednom ze shromáždění ve zdejší hospodě, že někoho vyšlou do města vzdáleného víc jak dvě stě šedesát kilometrů, aby přivolal pomoc. Telefonní vedení bylo přerušené. Patrně se vyvrátil některý ze sloupků, a strhl na něm visící svazek kabelů. Byla to nemilá událost. Vysílačku měl jen Clif, ale ten nebyl zrovna k zastižení.
      Čas se vlekl. Přijelo několik mužů. Prohlédli si osadu a její okolí. Nahlédli do Edgarova dolu, avšak jen pokrčili rameny. Neexistoval žádný důvod, proč by se zde měla třást země, vycházet z ní temné hučení a oblaka dýmu. Celých pět dní, kdy pobývali v osadě se jako naschvál nic nedělo. Vše utichlo jako mávnutím kouzelného proutku. Nakonec zanechali u Edgarova dolu měřící zařízení s vysílačem a detektorem plynů. Jen co opustili jejich oblast, začala se země znovu třást. Zdálo se, že si s nimi příroda přinejmenším ošklivě zahrává.
      Po dalších dvou dnech se k úlevě všech zúčastněných vrátil do osady opět ztracený klid. Ne však na dlouho. Otřesy byly nyní sotva postřehnutelné. Edgarův důl byl opět suchý a bez škodlivých plynů, avšak mnohé závaly zatarasily jim pracně vyhloubené vodorovné štoly. Jen na dně jámy byla asi pět metrů hluboká tůň ošklivě páchnoucí vody.
      Přesně tři neděle po odjezdu přivolané skupiny odborníků z oblasti zemědělství, geologie a životního prostředí přibyl do osady další obyvatel. Byl mladý a nezkušený. Zdálo se jim, že jde o nějakého potrhlého studenta, kterého znudil poklidný studentský život a zatoužil po dobrodružství. Nemýlili se. Chodil na jednu vysokou školu kdesi na Západním pobřeží. Sem jej zahnaly posměšné řeči jednoho z jeho učitelů, který zaslechl něco o podivných událostech v okolí Dodge city, jedné zapadlé díře státu Oregon, ukryté ve změti údolí a nízkých kopců.
      Když se tehdy zastavil u návěstidla osady, musel se pousmát nad jejím jménem. Doufal, že pozná toho, kdo jí dal její název. Jeho představy se vyplnily. Našel časem zapomenutou ves, ve které dávaly lišky všem obyvatelům dobrou noc, a kde až na několik výjimek takřka neznali elektřinu, a svítili petrolejkami, jako za dob Divokého Západu. Ubytoval se v hostinci a hned na druhý den se vydal na prohlídku okolí. Nikdo z místních nechápal, proč sem vlastně přijel. Co zde pohledává takový mlíčňák, když tu neuspěly ani pomazané hlavy?
      Roger byl prvním člověkem z Dodge city, který se s nim setkal. Dali se do družného hovoru. Mladík se zajímal spíše o zdejší životní podmínky a obyvatele, než o to, co se zde skutečně děje. Studoval psychologii, a nyní měl za úkol vysledovat zvláštnosti a kouzlo života v osadách v zapadlých částech země a vliv osamělosti života na jejich obyvatele. Chtěl se stát součástí zdejšího dění, zapojit se do jejich společné práce, a vyzvědět, jak jen to jde, o historii Dodge city co nejvíce.
      Netušil, že svou školní práci vlivem okolností přepracuje, a stane se svědkem nečekaného přírodního dramatu, jehož jednotlivá dějství se střídala s neúprosnou pravidelností jako den a noc. Brzy si povšiml, že na těch řečech, které o zdejším kraji začaly kolovat, přece jen něco je. I on byl tím vším zaskočený a překvapený. Začal si dělat podrobné záznamy o všem, co se v okolí osady odehrávalo. Každý záchvěv země. Změny toku zdejších říček, či hladiny spodní vody. Zvláště jej zarážel občasný výron plynů z ústí Edgarova dolu.
      Před očima mu začínal pomalu vyvstávat bizarní obraz až příliš paranoidní skutečnosti. Někde pod jejich nohama docházelo ke geologickým změnám spojeným s pohybem magmatu, které muselo vystoupit ze zemského pláště do horních vrstev zemské kůry. Kdesi dole se začínal tvořit magmatický krb. Nikdy po celý čas studia, kdy si vzal geologii jako svůj vedlejší obor, si nevšiml, že by mohlo dojít k něčemu takovému v oblasti Velké pánve, daleko od všech geologických a tektonických poruch. Sopečná aktivita na tomto místě se mu jevila až příliš absurdní. Avšak opak byl, jak se zdálo, pravdou.
      Svým vnitřním zrakem bloudil po zdejším kraji, který byl posetý nízkými a oblými kopci, mezi kterými se vyjímala nic neříkající a fádní údolí. Vznesl se spolu s větrem nad zaprášenými pastvinami až kamsi k obzoru. Cítil se jako pták, který plachtí ve vzdušných proudech, aby dal odpočinout svým křídlům, která jej neustále pohaněla vpřed. Neviděl pod sebou jediný náznak jakékoli sopečné činnosti v minulém období zdejšího kraje. Žádné vyvřeliny, takřka žádná torza zaniklých vulkánů. Nevěřícně se snesl k zemi a splynul s mrazivou skutečností.

***


      "Pojedu do osady," řekl Tom své matce. "Můžu si půjčit džíp? Nebudeš ho potřebovat, že ne? Do večera jsem doma, mami!"
      "Co tam chceš dělat? Dobře víš, že v Dodge city není nic pořádného k vidění, jen hospoda a vetešnictví..."
      "A Roger," řekl jí. "Rád bych ho zase viděl."
      "Toho starého blázna?" zamyslela se. "Vlastně, v téhle zapadlé díře už nepotkáš normálního člověka!"
      "Na sousední farmě prý mají mladou a hezkou holku," řekl jí. Mlčky se na něj podívala. Stáli uprostřed kuchyně. Tiše se dívali jeden druhému do očí, aby se nakonec hlasitě rozesmáli.
      "Myslela jsem, že tě holky nezajímají," zamračila se. "A ke všemu už má, jak se zdá, nápadníka! Slyšela jsem, že včera přišel do osady nějaký student a vážně se o ni zajímal! Kdo ví, jestli tě bude chtít? Třeba dá přednost studovanému chlapci, než nějakému našinci, který utekl ze školy?"
      "Ale mami..." zakabonil se Tom. "Vždycky existuje nějaká šance... Nebo chceš, abych hodil flintu do žita? Bez boje? Musím to přece zkusit, když už nic, tak se s ní alespoň seznámím!"
      "Jak chceš," přikývla. "Dědeček mě prosil, abys mu tam koupil pořádnou flašku. Babička o tom nesmí nic vědět, rozumíš? Musíme přece dědovi povolit alespoň nějakou tu lumpárnu! Už tak má dlouhou chvíli..."
      "Copak z něj chceš udělat alkoholika?" zeptal se jí. Přešel ke kredenci a vzal si z talíře čerstvě upečenou housku. Ještě byla vlažná. Hodila po něm utěrkou a vydala se do jídelny, aby uklidila nádobí z oběda. "Nezapomeň na něj!"
      "Jasně," přikývl.
      "Co se tu děje?" zeptal se jich Allan, který vpadl do kuchyně a spiklenecky mrkl na Toma. "Řekla ti už mamka, co po tobě chci?"
      "Řekla," souhlasil Tom. "Měl bys mi, dědo, sehnat nějakého koně! Otec chce, abych se přidal k chlapům od dobytka, a já jsem na koni neseděl už hezky dlouho!"
      "Máš strach, že si uděláš ostudu?" rozesmál se. "Vždyť i ta holka odvedle jezdí líp než ty! Nikdy jsi neuměl pořádně jezdit a každou chvíli jsi padal z koně... Že se chceš před ní vytáhnout?"
      "Tak já jedu!" zamával Tom na matku a bouchl dědečka do ramene. "Možná!"
      "Ano?" zamyslel se starý muž. "Ale to bys musel být z jiného těsta. Zatraceně! Přece jsi taky Bears, nebo ne? Dobře, seženu ti nějakou starou dýchavičnou herku. Aspoň pro začátek! A nezapomeň na mě..."
      "Neboj se!" mávl Tom rukou. "Koupím ti ji, i kdybych se měl pro ni vracet."
      "Ale Alici ani muk!" zamával mu jeho děda pěstí. Opřel se o rám dveří a zavrtěl hlavou. "Je odhodlaný tu holku dostat, stůj co stůj..."
      "A byli jste vy chlapi někdy jiní?" zeptala se ho Tomova matka. "Co? Žádnou sukni jste nenechali na pokoji! Vždycky vás zajímalo, co pod ní holky mají."
      "Ale," mávl Allan rukou. "Vy holky jste stejně pěkné mrchy! Klamete tělem a děláte si z nás chlapů blázny..."
      "A bavilo by vás to? Dobývat nás, kdybychom se vám hned dávaly? Chlap nesmí nikdy vědět, na čem je! To ti máma neříkala, že se musí každá holka mít před kdejakým chlapem na pozoru? Stejně ji vždycky chtějí jen připravit o věneček! No řekni, že to není pravda?"
      "Jo," zavrčel Allan. "Vlastně máš pravdu..."
      "Nechceš pivo, tati?" zeptala se ho, jako by si jej chtěla zase udobřit. "Bez lásky a bláznivých her bychom jako lidstvo vymřeli!"
      "Aspoň že to si přiznáš," zakřenil se. "Kde máš to pivo?"
      "Hned ti pro něj zajdu!" kývla hlavou a zmizela za rohem. Slyšel ji, jak jde do komory a vytahuje dvě lahve z přenosné lednice.
      "Proč je nemáš v kuchyni?" zavolal na ni.
      "Sam by mi je všechny vypil," usmála se, když se vrátila s lahví v každé ruce. Do té třetí nohy ti nedám, mamka si stěžuje, že ji pořád obtěžuješ!"
      "Kecá..." zabručel starý muž. "Měla by být ráda! Kolika starým chlapům ještě tak hezky stojí? Má být ráda, že se mi nesroluje jako roleta..."
      "Možná tě jen tak škádlí," řekla mu. "Vždycky jsi byl pořádný kohout!"
      "Jo, ale jedna slepice mi stačí!" pousmál se Allan, a rozhlédl se kolem, jestli je jeho žena nešmíruje. "Kdyby mě slyšela, musel bych spát na verandě!"
      "Jasně," přikývla. "Tvoje druhá polovička je pěkná saň!"
      "Tak já si to jdu vypít ven do stínu," řekl jí a odkráčel chodbou na terasu. Slunce bylo ještě vysoko a nelítostně spalovalo vše ve svém dosahu. Vítr rozfoukával prach z rozpukané země a vytvářel nad zemí malé prachové bouře. Pokud nezaprší, promění se pastviny v rozpukanou poušť bez stébla trávy. Allan si sedl na zápraží do svého oblíbeného křesla a očima sledoval okolí domu i vzdálené kopce a pastviny.
      "Mohlo by zapršet!" řekl si a zhluboka se napil pěnivého moku. "Nebo nám pochcípají všechny krávy! Čím je máme krmit, senem?"

***


      Tom zastavil před Rogerovým domem a vypnul motor. Dům i jeho okolí vypadalo opuštěně. Všechny okna i dveře byly zavřené. Zahrádka před domem se proměnila ve vyprahlou a popraskanou zem s občasnými chomáči trávy. Dokonce i samotný dům se zdál být na spadnutí. Střecha i okapy potřebovaly natřít. Nemluvě o stěnách a oknech domu. Barva odprýskávala z popraskaného dřeva v dlouhých pásech a dovolovala slunci a občasnému dešti, aby dokonal dílo zkázy.
      Vystoupil z vozu a vydal se k pomalu se bortícímu plotu. Strčil do vrátek. S odporným vrznutím se otevřely a vypadly z pantů. Tom je s leknutím opřel o sloupek a pokračoval v chůzi ke dveřím domu. Nejprve chtěl zkusit, zda-li nejsou zamčené, ale bál se, že mu také zůstanou v ruce. Neodvažoval se ani zaklepat, aby se náhodou něco zase nerozbilo.
      "Jsi tady, Rogere?" zavolal do šumění větru a poletujícího prachu.
      "Jasně, že jo!" uslyšel jeho hlas. "Kdo bude spravovat ten plot? Ukážeš se jednou za čas, a namísto toho, abys s sebou něco přinesl, ničíš mi tu inventář mého domu!"
      "Ten plot by potřeboval opravit..."
      "Neříkej," zazubil se Roger. "Ty jsi mi ale novinář..."
      "Snad nechceš, abych ho spravil sám?" bránil se. "Vrátka ti upadla sama od sebe! Nemůžu za to, že je ti všechno jedno... A novinářem nejsem..."
      "Tahle osada se co nevidět stane Městem duchů!" zamračil se Roger. "Nestojí za to investovat do téhle ratejny jediný dolar. Vedle stojí opuštěný dům, až mi tenhle spadne na hlavu, přestěhuju se. Uvidíš, že za dva roky tu zůstane jen pár starců, kteří se zde rozhodli zemřít. Každý, kdo bude mít jen trochu rozumu, odejde pryč. Tady chcípl pes! Cože? Tys to zabalil?"
      "To je všechno, co mi řekneš na přivítanou?" zeptal se jej Tom. "Necháš mě stát jen tak na odpoledním slunci? Chceš, aby se mi uvařil mozek? Nebo si myslíš, že pod tou skořápkou nic nemám?"
      "Kdybys v hlavě neměl piliny, nevracel by ses sem do téhle zavšivené díry. Co tvůj otec? Byl radostí bez sebe, že jo? Raději by si nechal uříznout nohu, než přivítat svého syna a odpustit mu jeho nerozvážné mladické hříchy a přehmaty! Myslí si, že má patent na rozum?"
      "Asi tak nějak," přikývl Tom. "Pozveš mě dál?"
      "Samozřejmě, ale připrav se na to, že mám v baráků hotový bordel a ani to pivo už nestojí za to! Je teplý jako čerstvý chcanky a nedá se pít... Ty stejně asi nepiješ, viď?"
      "Sem tam si dám do nosu," pokrčil Tom rameny a nechal se odvést do domu. Prošli dveřmi do prostorné haly s pavučinami v jednom z rohů místnosti naproti vchodu. "Máš pravdu! A co ti pavouci?"
      "Kteří?" zeptal se ho Roger a začal se rozhlížet kolem sebe. "Jo tam v rohu?"
      "Přesně tak! To jsou ti tví tiší společníci?" pousmál se Tom.
      "Asi tak nějak to bude," řekl mu. "Dáš si teda to teplé pivo? Nebo zajdeme do hospody? Ale pochybuju, že tam budou mít něco lepšího!"
      "Cítíš to?"
      "Co jako?" nechápal jej Roger. "Mám tu trochu smrad, no a co?"
      "Ale ne," mávl Tom odmítavě rukou. "Jako by kolem nás projížděla kolona těžkých náklaďáků! Vážně nic necítíš?"
      "Už jsem si zvykl. U vás se země netřese?" zamračil se Roger a zamířil do kuchyně. Před Toma spadl na zem kus omítky ze stropu. Zvedl mračno prachu z podlahy a na okamžik mu zamlžil pohled na odcházejícího přítele.
      "Aspoň bys to tu mohl jednou za čas vysmejčit, nedá se tu dýchat!" zakřičel na něj kašlající a kýchající Tom. "Kriste pane!"
      "Jednou se k tomu snad dostanu!" zabručel Roger. "Kde jsi byl celou dobu, co jsi se neukázal?"
      "To je tajné," řekl mu. "Vážně ti to nemůžu říct!"
      "Aha," přikývl Roger, ale ve skutečnosti nic z toho nechápal. "Nepůjdeme si sednout nahoru do patra? Je tam míň prachu a větší pořádek než tady v přízemí! Nikdy jsem nebyl na uklízení a se ženskou to nevydržím déle než dva týdny! Asi jsem nějakej vadnej! Co myslíš?"
      "Co já vím?" pokrčil Tom rameny. "Prý tu do osady přišel nějaký nováček... Odkud je? Říká se, že jde o studenta, nebo co."
      "Jo," souhlasil Roger, když se vydrápali po vrzajících schodech do prvního patra. Tom se rozhlédl kolem sebe. Opravdu bylo na podlaze o polovinu méně prachu a mimo obyčejný nábytek nezahlédl žádné harampádí. Oproti zvyklostem měl Roger v první patře svého domu jen jednu velkou místnost bez stropu, takže mohl vidět trámy nesoucí střechu domu.
      "Není to deprimující?" zeptal se ho. "Koukat na střechu zevnitř?"
      "Aspoň budu vědět, kdy mi spadne na hlavu!" pousmál se Roger. "A taky tu nepadá omítka ze stropu... Nechceš něco tvrdšího? Našel jsem led v mrazáku lednice. Nedáš si Whisku nebo Skotskou?"
      "Ne, díky!" zavrtěl Tom hlavou. "Co tu chce?"
      "Kdo? Ten kluk?" zeptal se ho Roger svým obvyklým způsobem. Dělal ze sebe blázna, ale měl pod čepicí. "Zajímá ho, co se tu děje..."
      "S čím? S námi, osadou nebo s okolím?"
      "Se vším!" řekl mu Roger a sedl si do křesla u malého konferenčního stolku.
      "Aha," kývl Tom hlavou. "Ale stejně mi to nejde do hlavy. Co je tu k vidění?"
      "Tahle osada, její obyvatelé a časté otřesy země!" odfrkl si Roger a nalil si další sklenku. "Upadá to tu..."
      "To jsi už říkal," zamračil se Tom. "Co víš o té nové holce z našeho sousedství?"
      "Bratr ti nic neřekl?" podivil se. "Hlídají ji jako oko v hlavě. Mají strach, aby ji někdo nezkurvil! Víš, jak to myslím? Pěkná holka v téhle díře nadržených honáků krav nemá moc naděje na to, že tu dlouho zůstane počestná..."
      "A co ten nový?" zeptal se jej Tom. "Zajímá se o ni?"
      "Jako každý. Už jsi ji viděl?"
      "Jo, potkali jsme se na hranicích našeho a jejich pozemku. Na koni jezdí jako ďábel! Vsadil bych se, že by každého vetřelce nakopala do panimandy..."
      "Zdá se, že je to holka, jak má být!" souhlasil Roger. "Tak si pospěš, ať ti ji nevyfoukne ten student!"
      "Mám se zbláznit?"
      "To ne, ale jsi přece syn svého otce, ne? Tak ukaž co v tobě je," zakřenil se Roger a vpravil do sebe další sklenku. "Tahle byla poslední!"
      "Co jako?" nechápal jej Tom.
      "Sklenka, nechci se opít..." řekl mu. "No tak, zvedni svou hrdou hlavu! Máš na víc, než si myslíš, mladý Bearsi! Tobě žádná neodolá, škoda že nejsem ženská..."
      "Děláš si srandu?" zeptal se ho Tom.
      "Já?" ukázal Roger na sebe. "Nikdy! Stejně nevíš, na čem jsi, viď?"
      "Asi tak?" přikývl Tom hlavou. "Kde bydlí?"
      "Ten kluk?"
      "Jo," souhlasil Tom. "Rád bych si s ním promluvil."
      "Chceš mu dát do nosu?" zeptal se ho Roger. "Taky to je možné řešení, ale napřed bych si s ním alespoň promluvil! Být tebou... Ale co já ti mám do toho mluvit! Máš svou hlavu a rozum. Ale stejně, neměl jsi se sem vracet, tohle místo nestojí za lidskou námahu! Uvidíš sám..."
      "Mám tě rád, víš to?"
      "Jako přítele?" zeptal se ho Roger a zakřenil se. "Chvála Bohu!"

-- pokračování příště --



 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 16 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 32 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:45:50 Odpovědět 
   11. 07. 2014

Jen bych se v komentáři opakoval jako v předešlých. A pro dnešek si dávám pauzu.
 ze dne 01.08.2014, 17:57:47  
   Šíma: Obdivuji Tvou vytrvalost! Nelíbí se Ti to a přesto čteš...
 Kondrakar 02.09.2009, 9:40:05 Odpovědět 
   Nu, už jsem zvědav na další díl. Tohle se mi začíná čím dál víc líbit. Už jsem zvědav na to co se stane dál.
 ze dne 02.09.2009, 12:02:09  
   Šíma: Nic nebudu prozrazovat a jen tiše a skromně děkuji! ;-)
 Mariana Há 01.01.2009, 20:36:15 Odpovědět 
   Těším se na další díl.
 ze dne 01.01.2009, 21:20:22  
   Šíma: Nevím, co napsat, asi: Klikni na další odkaz! ;-)
 Apolenka 06.12.2008, 18:35:24 Odpovědět 
   ... kam nahlédnu, všude na mě vyjukne Šíma. Pomalu jsi se vloupal do mého podvědomí a tak jsem tě začala číst. Ale jen zběžně, od konce. Je to fuška, uf, protože tvé dílko je objemné. Ale moc se mi líbí. Teď ale budu číst jak se patří, pěkně popořádku (od začátku do konce), pokud ovšem budu tvému tempu stačit. Přímá řeč mi nevadí, mně by vadilo, kdyby chyběla. Dnes ti s radostí dávám jedničku a příště si povíme ...
 ze dne 06.12.2008, 22:37:25  
   Šíma: Díky za zastavení a milý komentík! ;-)
 honzoch 26.11.2008, 16:37:53 Odpovědět 
   V tom metru to uteklo nějak rychle :)
dneska moc nemám, co bych řekl, ono se toho mnoho nestalo, těším se na příště
 ze dne 26.11.2008, 17:12:24  
   Šíma: Díky! ;-)
 Dědek 24.11.2008, 15:28:07 Odpovědět 
   Přímá řeč žene většinou děj rychleji než dlouhé popisování událostí, ale nesmí být její hrdinové ukecaní jako stará Blažková. Interpunkce to je i moje slabina. Psal jsem málo čarek a po výtce jsem je zase mastil v hojné přemíře. Inu to jsou radosti amatérských psavců. Jinak stále pokračuji a snad tu desítku zvládnu bez mentálních poruch.
 ze dne 24.11.2008, 17:07:53  
   Šíma: Díky, Dědku! ;-)

P.S. Dříve jsem měl v oblibě vykřičníky, teď čárky a tři tečky, pořád se něco děje! :-DDD
 ZITULE 24.11.2008, 0:53:32 Odpovědět 
   Pribeh se pomalu ale jiste rozviji, me se moc libi myslim ze jsi do neho vlozil hodne , docela jsem se zatrnula co se bude dit, snad nejaka katastrofa? Zitule
 ze dne 24.11.2008, 11:41:25  
   Šíma: Něco na ten způsob... Nebudu prozrazovat děj (bude to "děs a hrůza", tedy skoro), ale ještě to chvíle potrvá, snad tam té "dějové omáčky a charakteristiky samotných hrdinů" nebude příliš...

Díky, milá ZITULE, za Tvou přízeň! ;-)
 Pavel D. F. 23.11.2008, 22:49:58 Odpovědět 
   Příběh pokračuje pomalým tempem, asi to odpovídá náladě, která panuje v onom ospalém městečku. Zatím se pořád nic tak strašného neděje. Jen vyschne potok, zatřese se země nebo jsou cítit nějaké výpary. Ale kdo má dost rozumu, tuší, že blíží katastrofa.

Některé dialogy jsou trošku rozvláčné, což sice autenticky odpovídá běžné slovní komunikaci, ale možná by občas nějaké zkrácení části rozhovoru opisem neškodilo.

Po technické stránce bych upozornil na časté opakování slovesa byl (což je ovšem i moje „oblíbená“ stylistická chyba) a na interpunkci. Kupodivu čárky většinou nechybí, jak se běžně autorům stává, nýbrž přebývají. Například před spojkami „než“ nebo „jako“ se obvykle čárky nepíšou, pokud nezačíná další věta souvětí.
 ze dne 23.11.2008, 23:22:21  
   Šíma: Díky za publikaci a všechny připomínky k textu...

Doufám, že nezačnu (Tebe, Pavle a také své čtenáře) nudit, protože nás čeká ještě asi deset (10) částí... Slibuji, že to nepropukne až na samotném konci... Snad se mi to povedlo vygradovat s přibývajícími díly. Uvidí se, až toho tady bude více, možná jsem měl jednotlivé části trochu zhutnit, takže by jich bylo méně, ale zase na druhé straně by byly delší...

Ještě jednou dík a máš také pravdu, že se "vyžívám" v přímé řeči a mí hrdinové toho napovídají... Snad to se mnou vydržíš až do konce!

P.S. Je mi jasné, že kdybys narazil na nějaké "větší" chyby a přehmaty, bylo by to znát na hodnocení... Já jen, abys věděl, že jsem rád, za jakékoliv připomínky a také tímto na ně "reaguji". A také dík za "fík" (ohledně čárek), ale jak se znám, zase jimi nebudu šetřit. Když jsem zvolnil s používáním vykřičníků, snad se to naučím i s čárkami... ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Sisters Of Fate
bionic
Nota
asi
Nikdo nekouří t...
Centurio
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr