obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."
Victor Hugo
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Den, kdy se otevřela země (6) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Den, kdy se otevřela země...
 redaktor Šíma publikováno: 09.12.2008, 22:08  
Další část příběhu o jedné farmářské rodině, kterou čeká nemilé překvapení!

Za případné chybky se omlouvám a tímto i zdravím své šotky Překlepníčky... ;-)
 

Kapitola šestá: Čarodějnice a stará kletba

      Allan udělal jednu z věcí, kterou si sám později nedokázal vysvětlit. Sedl do dodávky svého syna a zajel se podívat na onu starou bábu, o které mu Clif vyprávěl. Takřka na hřebenech kopců zahnul doprava a vydal se hledat údolí mezi vrchy, kde by měla stát polorozbořená chatrč zdejší čarodějnice. Nevěřil na čáry či kouzla, už ani jako dítě, ale vždy jej lákaly síly ukryté v samotné přírodě, kterými ony lidské bytosti dozajista vládly, ať už se to ostatním líbilo, či nikoliv...
      Po hodině jízdy zastavil před nahrubo zbitou boudou a vypnul motor. Chvíli se mu zdálo, že nenalezne odvahu vyjít z vozu. Okolí bylo pusté, avšak o to malebnější. Nedaleko tekl potok. Bylo mu divné, kolik pramenů se nalézá ve zdejší části Vysočiny. Stromy se ohýbaly ve větru a tráva tiše šuměla pod jeho doteky. Byla o mnohem zelenější než na farmě.
      Allan byl natolik zaujat pozorováním krajiny, že ani nepostřehl osobu přicházející k chatrči po prašné cestě ztrácející se v dáli kdesi ve strži. Nejprve si myslel, že jde o nějakého zatoulaného starce, který nemá nic, než nebe nad hlavou a staré otrhané hadry. Byla to však ona žena, napůl běloška a napůl indiánka. Těžko by určil její věk, natož ze kterého kmene byla.
      Nevšímala si jej. Snad měla špatný zrak, nebo to udělala záměrně, aby se vypravil za ní a překonal ostych z tohoto prostředí.
      "Starý Bears?" zvolala skřehotavým hlasem. "Co vy tu děláte u staré báby? Již nemám mladé tělo, které by svádělo kteréhokoliv muže, mámilo je a nedovolilo jim odtrhnout zrak. Ten čas je již nenávratně pryč!"
      "Nepřišel jsem kvůli vám," řekl jí a hledal místo, kde by si sedl. Tiše jej pozorovala. Pochopil, že nemá nemocné oči. Vystřelila si z něj. Allan si sedl na jedinou usmolenou židli a sundal si klobouk z hlavy.
      "Nejsem zas tak hloupá, Bearsi!" řekla mu úsečně. "Kdo ti o mně řekl? Ten proutkař? Můžu ti tykat? Jsem přece jen starší než ty..."
      "Cože?"
      "Byl tu včera... Chtěl po mně, abych mu pomohla najít vhodné dřevo! Proč ne? Pomůžu každému, kdo mě o to poprosí," zaskřehotala. Sedla si na zem a opřela se o stěnu. "Je tu smrad, co?"
      "Dívám se, že máte tu docela hezký binec..."
      "Můžeš mi tu uklidit, jestli chceš!" pousmála se. V ústech již neměla mnoho zubů. Tváře měla nehezké a poznamenané starobou. Šaty na ní jen visely a byla špinavá od prachu a hlíny.
      "Jsem už příliš stará!" řekla mu.
      "Ani nevím, proč jsem sem přijel..." řekl jí po krátké pauze.
      "Něco tě trápí," přikývla. "Vidím ti to na očích, Bearsi! Co tě žere?"
      "Nevěděl jsem, že ještě existují indiánské kouzelnice..."
      "Neodpověděl jsi mi!" zamračila se. "Nemysli si, můj čas je stejně drahý jako ten tvůj... Ven s tím! Máš problémy s mužstvím? Nebo ti onemocněl dobytek? Trápí tě rodová kletba?"
      "Já..." Allan se zaraženě odmlčel.
      "Celý život jsi obětoval farmě, své ženě i dětem! To tě ctí, Bearsi..." řekla mu vážně. "Nevím proč by měly děti pykat za provinění svých rodičů, když vlastně za nic nemohou."
      "Co je na tom pravdy?" zeptal se.
      "Copak si svou minulost nepředáváte z generace na generaci?" zavrtěla se. "Ve světě je mnoho divů... Lidé létají, plavou i jezdí v nevídaných strojích rychleji než zvířata! Bydli ve velkých městech a vymysleli si mnoho užitečných věcí! Dokonce se prošli i po Měsíci, ale jedno nedovedou, řídit samotnou přírodu, Bearsi! To nedokáže nikdo kromě Pánaboha..."
      "Co všechno o tom víte?" zeptal se jí znovu.
      "Clif ti nic neřekl?" podivila se. "Poslední dobou se tu děje mnoho záhadných věcí! Nevím, jestli se třesu strachy jenom já, nebo země samotná! Když spím na zemi, slyším uprostřed noci podivné hučení. Vidíš ten krb? Oheň z něj šlehá až k nebi! Bojím se tu spát, abych tu neuhořela. Čas od času mi boudu zaplní takový smrad, že musím vyjít ven, abych se nezadusila!"
      "Opravdu?" přitakal. "Ale co to znamená?"
      "Jsi jako malé dítě!" zavrtěla hlavou. "A co Alice, co její sny? Pořád ji straší ta hora ohně?"
      "To vám řekl kdo?"
      "Byla u mne před několika týdny," pohodila stará žena hlavou. "Nepomohla jsem jí... Jsou síly, nad kterými nemám žádnou moc. Odejdu pryč... Daleko odtud! Pořád tu vidím jen hromadu páchnoucího kamení, krajinu bez zeleně a stromů, nerozumím tomu!"
      "Řekla jste to někomu?"
      "Poslyš, Bearsi, začal jsem ti tykat, protože se mi líbíš! Mluvím k tobě, jako bys patřil do rodiny! Nechtěj vědět věci, které nedovedu vysvětlit, jsem jen stará bába..."
      "Máte pravdu!" řekl a chystal se vstát. "A co to staré prokletí?"
      "I kdyby to byla pravda, nedovedu jej zrušit!" řekla mu smutně. "Dám ti něco na tvé tělo. Neboj se, nebudeš se cítit jako ve dvaceti, ale alespoň si ještě užiješ života... Pozdravuj Alici!"
      Vyprovodila jej ven a počkala, dokud neodjel. Vrtěla hlavou. Nemohla přijít na to, co se děje. Byla zaražená z toho, že k ní Bears přijel a požádal ji o pomoc. To by jeho syn nikdy neudělal. Z komína se opět vyvalil dým. Hlasitě zaklela. Nahlédla do boudy. Byla plná kouře valícího se z praskliny u krbu.
      Tam dole je něco hrozného, na co nejde ani pomyslet. Hluboko pod zemí! Proč jsme si jen musela postavit boudu na takovém místě? Kárala sama sebe. Nevěřila na démony, na ďábly ani jiné bytosti z nitra země. Co když měla ta stará bezzubá bába přece jen pravdu? Musím odejít! Ale kam, na stará kolena, složím svou utrápenou hlavu?

***


      Další postavou, která vynikala nad ostatní obyvatele Dodge city byl Edgar. Kdysi měl i on hlavu plnou ideálů a snů, jejichž velikost sahala až kamsi do oblak. Nyní mu bylo dobrých pětapadesát let a cítil se starý a zbytečný jako všichni obyvatelé této osady, kterým bylo víc jak padesát let.
      Probudil se pozdě večer. Nikdy ve svém životě nedodržoval pravidelnou životosprávu. Jedl na co měl chuť a spát chodil, kdy chtěl. Takže často nespal celé noci a usínal až po ránu v dopoledních hodinách. Stal se jakýmsi nočním živočichem. Připadal si jako netopýr, kterému vadí denní světlo a horko, a nejraději by po tento čas zalezl do nějaké temné a vlhké díry, což také činil.
      Otřel si upocené čelo a zavrtěl se v rozvrzané posteli. Jeho chatrč stála jako poslední u hranic městečka nedaleko cesty vedoucí k Býčímu jezeru. I jeho stavení čím dál více chátralo. Někdy měl chuť zapálit svůj dům a odejít pryč, ale kam by na stará kolena šel? Kdo by jej chtěl? Člověka, který má jednu nohu v hrobě, protože se pořád rejpe v zemi a nikdy neví, kdy jej to v dole zasype?
      Sedl si na postel a prohrábl si husté černé vlasy. Byl na ně pyšný. Nezbělely mu jako jiným mužům jeho věku. Zato jej trápily jiné neduhy. Nedokázal udržet moč, takže se často probouzel pomočený jako malé dítě. Když byl opilý, čůral si do kalhot a vůbec se neobtěžoval jít na záchod nebo někam do křoví za dvůr. Šaty si prával sám ve staré rozeschlé kádi. Namísto prášku používal mýdlo, které pamatovalo čtyřicátá léta minulého století, takže jeho kvalita nebyla již to pravé ořechové pro jeho propocené a promočené prádlo.
      I on sám si začal připadat jako jedna velká pronošená dětská plena nasákla močí. Chtěl jít k doktorovi, ale v nejbližším okolí nebyl tou dobou žádný lékař. Drobné rány a odřeniny, lehčí nemoci a problémy, které nepotřebovaly akutní lékařskou pomoc si léčili obyvatelé osady sami. Do nemocnice to bylo dobrých sto osmdesát kilometrů a nejbližší doktor bydlel kdesi za Vysočinou jižním směrem od osady.
      Netušil, že se stane díky své nespavosti a touze po zlatu, pomyslným zachráncem obyvatel osady. Chodíval na procházky po okolí a těšil se na noc, kdy mohl při bezmračném nebi díky obstarožnímu dalekohledu se stativem sledovat hvězdy. Vždy si odpočinul při hledání známých souhvězdí, nebo když se díval na přivrácenou stranu Měsíce a hledal místa, kam přistáli američtí kosmonauté. Avšak pouze tehdy, pokud jej nepřepadla touha po svém dolu, který miloval víc, než hvězdy i svůj život samotný.
      Jednou za čas chodíval do místního obchodu a hostince, aby se zaopatřil potravinami a něčím na zahřátí. Nikdo se mu neposmíval, že trochu páchne močí jako nepřebalené dítě. Všichni jej znali a on znal celé osazenstvo osady. Viděli si jeden druhému do talíře a nezřídka i takřka do postele. Kdyby nebylo práce s opravami domů a s chovem dobytka, unudili by se všichni k smrti. A on nebyl žádnou výjimkou. Měl svou díru v zemi a to mu stačilo.
      Ten den vstal jako vždy kolem sedmé hodiny večer a šel se projít kolem domu. I přes pokročilý věk mu oči stále sloužily, takže často viděl lépe než-li jestřáb. Slunce se zvolna chýlilo k západu a na celý kraj se tiše snášely stíny Vysočiny. Býčí jezero se den ode dne ztrácelo pod nenechavými a dotěrnými slunečními paprsky. Přijde den, kdy vyschne docela a zbude po něm jen velká horkem rozpukaná mísa s bahnem ztvrdlým na kámen.
      "Jednou se z toho zblázníš!" řekl si nahlas sám pro sebe. "Opravdu jsi jako ten Batman! Přes den spíš a v noci rejdíš jako nějaká polní myš! To horko nás všechny jednou zabije! Jezero zvolna vysychá, půda se mění v rozpukanou pustinu a dobytek začíná chcípat hlady a žízní. Kdo jej bude chtít, až vychrtne na kost?"
      Otočil se směrem k pastvinám. Očima projel celou čáru obzoru od Býčího jezera až ke vzdálené siluetě Vysočiny, pod kterou se krčila Bearsovic farma a farma jeho souseda. Něco tu nebylo v pořádku. Buď se osada propadla o několik metrů do země, nebo se půda na pastvinách zvedla nad svou úroveň. Proč? Existuje nějaký důvod? Poškrábal se na hlavě a vydal se pro svůj hvězdářský dalekohled. Snad doufal, že něco zahlédne, avšak s prodlužujícím se večerem se pozvolna ztrácelo denní světlo a pastviny se i s celým okolním krajem zvolna ponořily do tmy. Hvězdy na nebi tiše zářily a lákaly jej k občasnému setkání. Tentokrát jim odolal. Vzal si velkou petrolejovou svítilnu a vydal se k místu, které se mu zdálo nejvíce vyvýšené nad pastvinami.
      Noc byla tichá a bezvětrná. Teplota zvolna klesla, avšak jen o dva nebo tři stupně. Držela se na úrovní sedmnácti stupňů. Ovzduší se zvolna ochlazovalo, než však jeho teplota klesne na uspokojivou mez, vynoří se nad východním horizontem znovu sluneční kotouč a promění den v jednu velikou výheň, před kterou nebude úniku.
      Kráčel po rozpukané zemi, v které se jako malé ostrůvky objevovaly jednotlivé trsy trávy a nízkého porostu. Tráva dávno ztratila svou zdravou zelenou barvu. Nyní, kdy byla již probouzející se noc, nabyla pod paprsky Edgarovy lampy až hrozivě hnědé barvy, jako kdyby ji sluneční paprsky spálily na uhel. Po hodině chůze se ocitl zhruba v místech, na které narazil při obhlížení okolí osady. Samotná osada se zmenšila do malého chumlu světélek, vycházejících z jednotlivých domů.
      Zůstal stát a položil lucernu na zem. Narovnal se a rozpřáhl ruce jako by byl on sám ukřižovaným Bohem a zhluboka se nadechl. Rozkašlal se. Vzduch měl zvláštní příměs. Měl velmi slabou příchuť zkažených vajec. Nejprve si myslel, že tak smrdí on sám a jeho oblečení, avšak po chvilce soustředění přece jenom zachytil onen pomíjivý a prchavý zápach, který přicházel odněkud z pastvin.
      "Co to, sakra, je?" zeptal se sám sebe. "Moje vlastní vejce to nejsou! Tak co tu tak smrdí? Že by na slunci uvařená kravská lejna?"
      Celou noc chodil po pastvinách, ale zdroj zápachu nenašel. K ránu se na okamžik zvedl vítr, aby jej již dokonale popletl. Zklamaný muž se zvolna vracel domů. Když dorazil do osady, byl sluneční kotouč již nad horizontem. Začal nový den. Pro něj to byl první den, kdy cítil na těle jakési podivné a znepokojující chvění. Něco tu nebylo v pořádku. Připadal si jako pes, který vycítí přicházející nebezpečí, ale to bylo také všechno.

***


      Setkali se v obchůdku starého indiána. Bylo již pokročilé ráno a teplý vítr vytvářel po osadě malé lokální prachové bouře. Obloha byla jako vymetená. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se počasí umoudřilo a spadlo by alespoň trochu deště. Jak se zdálo, bude tento rok, co se týče minimálních srážek, přímo rekordním oproti minulým letům, kdy byla příroda k lidem milosrdnější a alespoň trochu rovnoměrněji rozdávala vláhu a sluneční svit.
      Stáli proti sobě a nezmohli se na jediné slovo. Těžko říct, zda-li to bylo osudové setkání, láska na první pohled, nebo jen chvilkové opojení. Kdyby tehdy ten starý indián nezakašlal, patrně by tam zůstali stát jako dvě sochy až do nejdelší smrti. Kdesi bouchla o zeď volně se pohybující okenice. Ozval se třeskot rozbitého skla.
      "Co dělá taková holka jako ty v tomhle zapadákově?" zeptal se jí. "Vypadá to tu jako v osmnáctém století! Pár polorozpadlých stavení, obchod a jedna hospoda utopená v moři prachu!"
      "Žiju tady!" pokrčila rameny. "Ty seš ta opora národa, která sem zavítala se svou školní prací? Budeš nás studovat? Jsme tak zaostalí a primitivní, že se hodíme leda do diplomové práce? Burani na středozápadě? Usmolení a smradlaví honáci dobytka a sběrači vysušených kravských hoven, kterými pak topíme namísto dřeva? Co?"
      "Chtěl bych tu strávit pár dní, nic víc..." řekl jí. "Ale vyřídilku máš pěknou! Kde bydlíš? V tomhle městě duchů?"
      "Ne, trošku dál na jedné rozpadající se farmě bez vody a elektřiny!" zavrčela jako pes, kterému chce někdo vzít kus žvance. "Takhle balíš holky?"
      "Já?" promnul si zaprášený obličej. "Ne, jen jsi mi připadala jako nějaký posel z jiného světa, který sem vůbec nepatří!"
      "Aha, takže jsem pro tebe anděl?"
      "Něco takového," souhlasil. "Já jsem Eliot a ty?"
      "Jane! Jmenovala se tak Tarzanova holka, jak se zdá, moc daleko k ní nemám, když si myslíš, že tu žijeme jako křováci! Co tu chceš vůbec nakupovat? Luk a šípy? Indiánské čelenky? Nebo kouzelné lektvary na zvýšení potence?"
      "Víš, že jsi hezká, když se tak zlobíš?"
      "Vážně?" bouchla jej do břicha až vydechl leknutím. "Chceš mě dostat na sladké řeči? Co když jsem už zadaná?"
      "Mám nějakou práci!" řekl jí. "Omluvíš mě? Nechci tě dál rozčilovat, ještě by tě trefil šlak!"
      "Fajn," řekla mu a prohrábla si vlasy. Poprvé se usmál. Měl černé oči, nakrátko ostříhané hnědé vlasy a zdálo se, že je hubený jako lunt. "Tak už jdi, nebo nestihneš spočítat všechna kravská lejna!"
      "Jasně," zakřenil se a vydal se ke dveřím obchůdku.
      "Nic nekoupit?" probudil se ke slovu starý indián. Se zájmem pozoroval malou slovní bitvu obou mladých lidí a čekal na vhodnou příležitost. "Jestli vám to mladý muži neslouží, měl bych tu zázračnou mastičku! Budete jako býk, opravdu?"
      "Raději ne!" zarazil se mladík v pootevřených dveřích, skrze které do obchodu vnikl větrem rozvířený prach. "Za kým bych tu chodil? Za krávami?"
      "Mám tu dva televizory, kouzelné skříňky, nechcete koupit?" dobíral si ho starý indián. "Jsou na sto deset voltů, opravdu!"
      "Ne, díky," kývl mu mladík na pozdrav a odešel.
      "Co tu chtěl koupit?" zeptala se dívka indiána.
      "Velký duch ví?" pokrčil rameny. "Přišel, podíval se a odešel! Kdyby jste sem nepřišla vy, možná bych mu něco střelil! Balíkovi z města..."
      "Jasně!" zamračila se.
      "A co vy koupit u mně?" zeptal se jí s lišáckým úsměvem.
      "Trochu té mastičky na potenci!" zazubila se.
      "Pro přítele?" zamračil se.
      "Ne, pro našeho býka, nějak se mu nechce obšťastnit naše krávy..."
      "Jak je libo!" pokrčil indián rameny a vytáhl z pod pultu malou kovovou krabičku. "Uvidíte, že spokojenost bude na obou stranách..."

***


      "Nazdar Eliote, jak se vede?" zeptal se Roger zamyšleného mladíka kráčejícího po rozpukané zemi směrem k místní nálevně. "Kam máš namířeno?"
      "Do hospody! To tu máte pořád takový hyc?"
      "Jak kdy? Co celou dobu děláš?" vyzvídal dál Roger. "Můžu tě provést po okolí... Máme tu hezkou strž, jezero a Vysočina za námi taky stojí za obhlídku!"
      "Třeba byste mi mohl něco říct o lidech v osadě a okolí," řekl mu. "Můžu vás pozvat na teplé pivo?"
      "Klidně," pokrčil Roger rameny a vydal se s mladíkem do hospody, která nesla honosný název nade dveřmi: BAR. Posadili se k jednomu ze stolů u oken a objednali si pivo a slané tyčinky.
      "Co tě zajímá konkrétně?"
      "Potkal jsem v obchodě toho indiána mladou holku. Byla jako obrázek, ale hubu měla zatraceně proříznutou!"
      "Tak to byla chlouba jednoho z místních rančerů, který žije severozápadně od osady. Ale pokud vím, je už zadaná! Ledaže by ses o ni porval s jejím nápadníkem! Možná budeš mít štěstí, kdoví?"
      "Stálo by to za to?" zamračil se mladý muž.
      "Záleží na tom," pokrčil Roger rameny. "Ale proslýchá se, že to tu její fotr chce zabalit a vrátit se do města. Prý je odněkud ze Seattlu, nebo z jeho okolí! Myslel si, že se tu vrátí ke svým kořenům a prožije tu poklidný farmářský život, ale jak se zdá, zdejší podnebí a práce mu příliš nevoní..."
      "Odstěhují se?" zeptal se jej mladík. "Brzo?"
      "To nevím!" řekl mu a napil se zteplalého piva. "Takže bys měl o ni přece jenom zájem?"
      "Možná..."
      "Hej, Donalde, kdy si necháš konečně opravit ten mrazák! Pivo je jen o něco chladnější než okolní teplota!"
      "Nejsou prachy a k nejbližšímu servisu je to pěkný kus cesty," řekl mu hostinský. "Můžeš se napít vody ze studny, jestli chceš?"
      "To budu raději pít tohle pivo!" zakřenil se Roger. "Ta voda se hodí leda k mytí nebo k převaření do polívky..."
      "Co je s vodou?" zeptal se jej mladík.
      "Ale nic, někdy vypadá, jako močůvka a taky tak páchne!" řekl mu jeho společník a hodil obloukem prázdnou plechovku do koše. "Trefa do černého."
      "Jako močůvka?" nechápal mladý muž.
      "Jo, smrdí po zkažených vejcích, nic víc... Jindy je zase čistá a průzračná! Pánbůh ví, co se tu vlastně děje..."
      "Odkud ji berete?"
      "Z okolí! Všude je spousta studní, ale letos je vody zatraceně málo! Jestli to půjde takhle dál, neoplatí se ani dohnat dobytek na jatka!" zabručel Roger otráveně a pohlédl na Eliota. "Proč tě ta voda tak zajímá?"
      "Nazdar, lidi!" vpadl mu do řeči udýchaný Clif. Venku před domem stála jeho otřískaná a začmouděná dodávka.
      "Co se děje?" zeptal se jej Roger starostlivě. "Vypadáš, jako by tě potkala stará s kosou!"
      "Jsem bez vody, já starý harcovník a proutkař, jsem na suchu! Pramen v kopci nad domem je pryč!" řekl jim a sedl si k jejich stolu.
      "A stává se to?" zeptal se jej Roger.
      "Někdy ano," řekl mu Clif zachmuřeně. "Ale mně vyschl potok! Tak silný pramen a ztratil se jako mávnutím kouzelného proutku..."
      "Ještě jsem vás nepředstavil, Clife tohle je Eliot, student odněkud ze Západního pobřeží! Přijel nás studovat a napsat o nás diplomovou práci. Něco jako život prostých lidí v bouři vědeckotechnické revoluce."
      "Vážně?" zamyslel se Clif. "A co my s tím?"
      "Zajímají mě životní podmínky a osudy lidí v méně rozvinutých oblastech!" řekl mu Eliot.
      "To jako, že jsme ještě asi tak v době kamenné?" rozzlobil se Clif. "Sto let za opicemi? Mladý muži, já na váš výzkum zvysoka seru! Mám jiné starosti, než se zajímat o to, jak tu podle vás lidé žijí... Zkuste tu být měsíc, nebo půl roku! A až vám ruce ztvrdnou dřinou a vlasy budete mít až po ramena, koule otlačená od sedla a hubu plnou prachu, pak mi můžete říct o to, abych vám řekl něco o sobě!"
      "Nech ho, Clife, nemůže za to, že jsi na suchu jako leklá ryba," bouchl jej Roger do ramene. "Myslí to dobře! A přece kvůli nám nepropadne!"
      "Tak jo..." mávl Clif rukou. "Ale stejně, co se tu sakra děje?"
      "A co se tu děje?" vyzvídal dál Eliot.
      "Voda se ztrácí, kazí se a potoky mění směr toku! Pro nic za nic... A země se občas zatřese, jako by kolem tebe projel těžký náklaďák! To je tak asi všechno," řekl mu Clif rozmrzele.
      "Co vy tu vůbec děláte?" zeptal se jej Eliot.
      "Jako co?" nafoukl se Clif jako krocan. "Myslíš jako, že sedím v hospodě a blbě žvaním s mladíky, kterým ještě kape mlíko po bradě?"
      "Ne, tak všeobecně, čím se živíte?" nenechal se Eliot zastrašit.
      "Je to starý proutník!" řekl mu hostinský a položil před něj plechovku piva.
      "Proutník? To jako chodí za ženskýma?"
      "Ne, proutkař!" opravil jej Roger. "Hledá vodu, pomáhá při kopání studní a zakládá vodovody! Kdysi měl takovou malou vrtnou soupravu na náklaďáku. Tam kde si myslel, že je voda, nastrkal pomoci tohohle zařízení do země pár stovek metrů trubek a čekal, jestli z nich vytryskne voda, nebo ne. Ale neoplatilo se mu to. Provoz byl drahý a tak to vzdal."
      "Aha," zamyslel se Eliot.
      "Co jako?" zeptal se jej Clif.
      "Já jen, že se někdy stane, že je člověk na dně a musí počítat každý dolar!"
      "Vážně?" mračil se na něj proutkař. "Co ty víš o bídě? Určitě máš pěkně zazobaného fotra! Donalde, to už nečepuješ do sklenice?"
      "Schůzujete?" přerušil je místní zlatokop. "Zdá se mi, že se tu scházíme jako švábi na pivo! Clife... Byl jsem se synem od starého Bearse, došla jim voda! Chtějí, abys jim pomohl najít nějaký pramen... Do týdne budou bez vody a mají strach, že jim pochcípá dobytek žízní!"
      "Jasně," zabručel Clif. "Jsem vždy a za všech okolností k dispozici..."
      "Kdo to je?" ukázal zlatokop na mladíka u stolu.
      "Přišel o nás psát!" řekl mu Clif.
      "Cože? On je novinář?"
      "Ale, Edgare! On je student, který dělá diplomovou práci!"
      "A co studuje, sociologii? To už jsme na tom tak špatně, aby o nás psali kdejací floutci? Zítra můžeme být v novinách nebo v televizi! Banda bláznů, kteří zůstali na vyprahlém kusu země a snaží se alespoň trochu důstojně žít!"
      "Co vůbec studuješ?" zeptal se Roger mladíka.
      "Všeobecné vědy."
      "Co to je?" upřel na něj Clif svůj chladný zrak.
      "Nemám ještě vybraný obor, a tak si ještě vybírám, na co se zaměřím při pozdějším studiu," řekl jim Eliot skromně.
      "Takže co?"
      "Stejně byste mi nerozuměli..." pokrčil Eliot rameny.
      "Takže jsme zase u vesnických balíků!" plácl se Clif do stehen. "Půjdu se podívat za Bearsovic famílií. Já myslím, mladíku, že nevíte co chcete! Mějte se, hoši! Kdyby mě někdo hledal, nevíte kde jsem..."
      "On je takový morous od narození?" zeptal se Eliot mužů u stolu.
      "Ne, jen poslední dobou," řekl mu zlatokop zachmuřeně. "Dělá svou práci, ale je mu to, jak se říká, hovno platné!"
      "Tenhle podivín tu kope zlato a drahé kovy!" ukázal Roger na Edgara, který byl zablácený od hlavy až k patě. Bláto na něm za denního horka usychalo a odpadávalo ve velkých kusech. "Myslí si, že zbohatne jako Rockefeller!"
      "Tady je i zlato?" nechápal Eliot. "Vážně?"
      "Ten chlap si to vážně myslí!" přikývl Roger. "Jestli budeš hodný, možná ti nějaké kousky ukáže. Tak co? Ještě ti to tam smrdí jako ve starém kurníku?"
      "Sem tam, ale starosti mi dělá spodní voda! Neudrží se na jedné výši, často je ji plný důl! Jednou se tam utopím," řekl jim Edgar ustaraně. "Hospodo, dám si jedno teplé pivo!"
      "A co budeš dělat dál?" zeptal se jej Roger.
"Zabalím to, asi," zavrtěl zlatokop hlavou. "Přece tam nechcípnu jako krysa!"
      "To je tak zlé?" zeptal se jej mladík.
      "Jednou tě tam zavedu," souhlasil zlatokop. "Uvidíš sám! Jsem tam jako myš v tchoří díře, kterou zatopí voda! Už víš, o čem budeš psát? Napiš tam o americkém snu! O svobodě. O tom, jak si jeden těžce vydělává na chleba!"
      "Ale nemusíte to dělat?" řekl mu Eliot neohroženě. "Že ne?"
      "Nechat se zaživa pohřbít v jámě hluboké několik desítek metrů?"
      "Asi tak," přikývl Eliot.
      "Kdo zaměstná člověka bez vzdělání?" zeptal se jej zlatokop. "Vidíš to, budu první obětí tvého tvořivého ducha! Blbej a zašpiněnej krtek, který se hrabe v zemi a ani neví proč! Na zdraví..."

-- pokračování příště --



 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 16 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 29 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:45:54 Odpovědět 
   12. 07. 2014

Viděl lépe, nežli jestřáb.
Děláš si srandu? Ti ptáci vidí několik kilometrů stále ostře.
Natahování děje před katastrofou je snad nekonečné. Plus unavují popisy, kdo co dělá.
 ze dne 01.08.2014, 17:58:52  
   Šíma: Jestřábi mají dobrý zrak, ale dalekohledy namísto očí zřejmě nemají! ;-)
 Kondrakar 02.09.2009, 15:20:34 Odpovědět 
   Nu zajímavé. V městečku to začíná být docela drsné. Emoce se začínají stupňovata anavíc ten floutek ze Západního pobřeží. Uvidíme co se bude dít dál.
 ze dne 02.09.2009, 17:54:17  
   Šíma: Děkuji za výdrž a jsem rád, že se líbí! ;-)
 Apolenka 12.12.2008, 14:09:18 Odpovědět 
   Tak, milý Šímo, konečně jsem se k tobě dostala. Můj první úlek z toho, jak je to dlouhé, byl okamžitě ten tam, četla jsem to celé s nefalšovaným zájmem. Příběh farmářské rodiny mě nadmíru zajímá ... ty starosti s vodou a žíznivým dobytkem (že by nepropustné podloží?) ... je mi to tak blízké ... hádej, Šímo, proč?
Dávám jedna a těším se na pokračování. Apolenka
 ze dne 12.12.2008, 14:29:01  
   Šíma: P.S.S. Osobně sice žiju na vesnici, ale doma dobytek nechováme, jen nějaké slepice a králíky (to aby sis nemyslela, že jsme bůh ví jací zemědělci, ne, ne...) ;-)))
 ze dne 12.12.2008, 14:27:44  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík! ;-)

P.S. Hádej, hádej, hadači? Nevím! :-DDD Lépe řečeno: netuším, ale možná máš také k "farmařině" blízko! Hezký den! ;-)
 Dědek 11.12.2008, 16:22:01 Odpovědět 
   Kdybych to měl komentovat slovy mého přítele, který mi před lety dělal korektury, tak bych řekl: Krátit a předělat pointu. No, pointu ještě neznám, ale mírné krácení nebo razantnější oživení by neškodilo. Jinak dobré, čtu dál.
 ze dne 11.12.2008, 16:46:18  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík! ;-)

P.S. Pointa se měnit nebude a co se týče oživení... Asi také ne, bo to nebudu celé "předělávat"! ;-) Snad to se mnou, milý Dědku, vydržíš! Díky za kritiku, ale nechám to tu v "původním" (přepracovaném) znění, originál jsem kdesi ztratil, tedy mám ho v papírovém stavu, ale přepis do PC sežral vlk... A co se týče první verze, byla ještě více "uspávací"!!! O třetí zatím neuvažuju, protože ani šíma netuší, jak by to dopadlo... Ach jo! :-DDD

Hezký den. ;-)
 ZITULE 10.12.2008, 14:00:20 Odpovědět 
   Moc hezky pribeh Pavle, ma to spad ale mrzi mne ze kdyz se vzdycky rozectu a hltam pismenka , tak je pribehu konec. Libi. Zitule
 ze dne 10.12.2008, 14:05:10  
   Šíma: Ahoj, ZITULE! ;-) Původně jsem chtěl, aby byly jednotlivé díly jednou tak delší, ale to by zase mohl někdo "namítat", že je to zase "šímovsky dlouhé"... :-DDD

Dík za zastavení a komentík a jsem rád, že se líbilo! ;-)
 honzoch 10.12.2008, 11:52:25 Odpovědět 
   Zdravím, Šímo,
de facto nemůžu říci o moc víc než redaktor. Příběh si plyne dál svou šnečí rychlostí, které by občas slušelo něco výraznějšího. Třeba u pasáže, kde si Edgar prohlížel krajinu, jsem se hodně držel, abych o pár řádků nepřeskočil a měl pocit, že je to něco, co v příběhu už bylo (popis ticha před bouří). Překvapila mě naopak ta čarodějnice, to byla opravdu ta jediná věc, co v Tvé roztodivné společnosti obyvatel Zapadákova scházela :)
 ze dne 10.12.2008, 14:07:28  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík! ;-)

P.S. Že je to někdy "nuda"? Hm... Za to nemůžu, na to se je třeba zeptat samotného šímy! Moment... "šíííímo, proč je to někdy nuda při čtení?" Hm, raději neodpovídá! :-DDD Patrně měl svou ideu a názor na věc a určitý nadhled na celou situaci a prostě to tak chtěl, ale když se to vezme kolem a kolem, také jsem už četl nejednu knížku, ve které bych nejraději přeskakoval nejen řádky, ale i stránky! ;-))) Ještě jednou dík a hezký den přeji!
 Pavel D. F. 09.12.2008, 22:08:05 Odpovědět 
   Ani v této části se neudálo nic převratného, osudy všech postav se rozvíjejí, jakýsi společenský život v městečku stále funguje (na rozdíl od mrazáku v hospodě), lidé žijí svůj všední život a jen tak melou pantem ohledně všeho, co je znepokojuje na přírodě.
Chtělo by to nějakou zápletku, alespoň kdyby Eliot a Tom soupeřili o Jane. Nebo nějakou událost, která by všechny rozhodila nebo naopak stmelila.
Což o to, čte se to pěkně, ale jak nejspíš dobře víš, správný příběh by měl mít nějakou dějovou linku, která čtenáře přibije k monitoru. Samotné napětí a čekání na závěrečné kataklyzma asi v tak dlouhém vyprávění nestačí.
Ale pokud Ti moje kritika připadá otravná, můžeš se klidně zařídit podle svého. Sám jsem už delší dobu nic kloudného nenapsal a rozdávám tu rozumy, které nemusí nikoho zajímat…
 ze dne 09.12.2008, 22:49:09  
   Šíma: P.S. Proletěl jsem všechny zbývající části a zjistil jsem, že je zatím nechám tak jak jsou a možná je ani nebudu už do samotné publikace měnit... Sice mne jednou dobu něco napadlo, ale zatím nemám přesný plán, nebo pořádnou myšlenku, jak bych tento příběh okořenil (více, než je běžné). Ono se tam ještě stane více věcí, takže vydržať! Ještě tak dva, nebo tři díly se bude atmosféra "pomaloučku" stupňovat a pak to přijde, ale zase ne naráz... Jsem zvědavý, co si budou o jednotlivých částech myslet samotní čtenáři. ;-)

Ale nebojte se, milí zlatí čtenáři, dočkáte se... Více než-li o "katastrofu" tady jde přeci o lidi, kteří žijí na tomto světě a musí se se vším vypořádat po svém! Ale nebudu nic prozrazovat! Ne, ne, ne... Písmenka moje, stůjte při mně! ;-)
 ze dne 09.12.2008, 22:25:47  
   Šíma: Díky za publikaci i komentář. ;-)

Tvůj názor mě zajímá, Pavle! A myslím si, že máš naprostou pravdu, tiše doufám, že mi od příběhu čtenáři (kteří ještě nezdrhli) neutečou! :-DDD

Jak říká klasik: "Uvidíme, přitvrdíme!" Ono se to za chvíli zvrtne, žádný klid před bouří netrvá věčně! Ještě jednou dík! Vím, že to myslíš dobře a také tuším, že víš o čem mluvíš... Ano, do delšího příběhu patří různé zápletky, krize, včetně jejich ještě většího zamotání, nebo rozuzlení... ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
A leni terte
asi
Osmadvacátý kvě...
Louise Courbet
Vzpomínky poušt...
Naovy
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr