obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Den, kdy se otevřela země (7) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Den, kdy se otevřela země...
 redaktor Šíma publikováno: 16.12.2008, 22:41  
Další část příběhu o jedné farmářské rodině, kterou čeká nemilé překvapení!

Za případné chybky se omlouvám a tímto i zdravím své šotky Překlepníčky... ;-)
 

Kapitola sedmá – Potíže s vodou

      K Bearsovic domu přijel starý otřískaný Dodge. S rachotem se zastavil, když řidič vypnul zapalování, z výfuku se s výbuchem vyvalilo mračno kouře. Stařík vyběhl ven na terasu, aby se přivítal s dlouholetým přítelem. Clif vystoupil z vozu a třískl s dveřmi. Hned na to vyběhl po schodech na terasu. Na svůj věk byl ještě mrštný, tvář měl bez vousů a vlasy stále tmavé jako za mladých let.
      "Kde je Sam? Zdá se, že s ním šijí všichni čerti, kteří kdy na naší zemi byli a jsou, aby nás smrtelníky jak se patří potrápili!"
      "Zavolám ho. Právě přijel z obchůzky... Nic se mu nelíbí, ani to, že se mu vrátil nejstarší syn..." řekl mu Allan a chystal se vejít do dveří do domu.
      "Slyšel jsem," přikývl Clif. "Na všechno přijde, až bude pozdě!"
      "Nazdar, Clife!" rozzářil se Sam, jakmile vyšel ze dveří. Hrabal se v účtech ve své pracovně, když jej vyrušil lomoz Clifova vozu, musel se jít podívat ven.
      "Pořád jezdíš s tou plechovou rakví?" zeptal se ho. "Jednou se v ní zabiješ! Ty půjdeš pod zem a ona do šrotu!"
      "O mě se nestarej!" odbyl jej zamračený muž. "Slyšel jsem, že máš málo vody?"
      "Jo, léta jsou dlouhá a suchá a vody není nikdy dost!" přikývl Sam a s otázkou v očích se na Clifa zadíval, čekajíc na jeho odpověď. Ten si však dával načas.
      Ze střechy stodoly spadl kus plechu. Takřka zabil lenivého kocoura, který si lebedil kus ode dveří do stodoly a vyhříval se na sluníčku. S hrozným vřískotem vyběhl k domu. Chlupy na těle se mu ježily jako dráty ocelového kartáče a od tlamy mu odkapávaly potoky slin, jak prskal na celý svět. Všichni se dívali na nebohé zvíře. Ztloustlo a táhlo po zemi své bachraté břicho, stejně tak jako svůj dlouhý a objemný ocasy. Kocour se svalil do stínu pod podlahou terasy, kde mu nehrozilo žádné nebezpečí. Seděl tam dlouho do noci a nedal se vylákat ven.
      "Kurva, to jsem se lekl!" vydechl Allan.
      "Jednou ti spadne na hlavu vlastní barák, Same!" řekl mu Clif.
      "Já po tobě nechci, abys mi řídil farmu... Chci jen, abys mi našel vodu v místech, kde by mohla být a pokud tam nebude, abys vybral jinou lokalitu! Abychom mohli vykopat studnu pro skot, aby nám nepošel žízní... Rozumíš mi?"
      "Pamatuješ, co jsem ti tehdy řekl?" zeptal se jej Clif a vážně mu pohlédl do tváře. "Dnes to bude dvakrát tak dražší než před lety! Nevážíš si ničeho a nikoho, ani sám sebe! Jsi jako kus ledu, zvětralá skála kdesi uprostřed planin, jako vyschlá řeka nebo jezero bez vody! Copak to sám nevidíš? Zabiješ je i sám sebe svou falešnou pýchou! Jsi zatracený chlap! Tu vodu ti najdu, protože jsme se domluvili... A jinak, co se týče obchodu, jsi rovný chlap. Naneštěstí jenom v tom..."
      "Kdy se ti to bude hodit?"
      "Dnes už ne, ale zítra mám volný den. Chci abys jel se mnou, pak basu piva a něco k zakousnutí. Připrav se na to, že budeme na pastvinách celý boží den!"
      "Dobře, všechno připravím, v kolik přijedeš?"
      "Jen co vyjde slunce... V poledne někam zapadneme, a do tří se nehneme z místa! A počítám, než slunce zapadne, měli bychom mít několik vytipovaných míst..."
      "Dobře! Souhlasím," přikývl Sam a díval se za Clifem, jak odchází k vozu. Ještě než nasedl, zůstal stát u otevřených dveří dodávky a zamyšleně se k němu otočil.
      "Jsi stejně tvrdohlavý jako tvůj otec, jako celý tvůj rod, Bearsi!" řekl mu a pak beze slova nastoupil a nastartoval motor svého otřískaného vozu. Dodávka se brzy ztratila v mraku kouře. Než se rozptýlil, byl Clif už dávno pryč. Zůstal po něm jen ten smrad z výfuku neseřízeného motoru.
      "Nemáš ženu ani děti! Rodiče jsi už dávno pochoval, co ty víš o životě? O tom, jak vychovávat děti? Jak vyžít se svými rodiči a nevykopat válečnou sekeru?" řekl si Sam polohlasně, než se vrátil ke své práci.
      "Děsné horko, že jo?" řekl mu Allan, když se srazili na schodech na verandu. "Jednomu by úplně vyschlo v krku..."
      "Dík," zamračil se, když přijal od Allana podávanou plechovku. Byla studená. O takovém pití si mohl Donald nechat zdát. "Zítra nebudu celý den doma!"
      "Slyšel jsem," přikývl starý muž. "Máš nějaký speciální program, co se týče Toma? Přece jenom, nebyl celé dva roky doma! Měl by se aklimatizovat..."
      "Dobře, dávám mu měsíc! Stejně nás tu nevytrhne! S ním nebo bez něj, jaký je v tom rozdíl?" zeptal se svého otce.
      "To já nevím," pokrčil Allan rameny. "Jdu se projít, jestli nemáš nic proti tomu?"
      "Ne," zavrtěl Sam hlavou a zmizel za předními dveřmi se síťovinou proti hmyzu. Allan se poškrábal ve vlasech a pohlédl na oblohu. Byla vymetená a zaprášená jako všechno kolem. Zavrtěl hlavou a vydal se ke stodole.
      "Jeden by řekl, že se blíží konec světa!" řekl si jen tak pro sebe. "Nic se neděje, neprší, vítr neduje a slunce si tak jen pro legraci svítí na tuhle vyprahlou zem! K čemu to všechno je?"
      Napil se a zahodil prázdnou plechovku do kouta. Nebyla sama, bylo jich tam už víc. Vítr posměšně zadul mezi domem a stodolou a vmetl staříkovi do očí oblak prachu. Bylo parné odpoledne. Hodiny se vlekly hlemýždím tempem a horka stále neubývalo. Nikdo si ani nevšiml, že v ten den se vůbec netřásla země. Jakoby vše znovu ustalo...

***
.

      "Tak tohle je ono?" zeptal se Eliot zamračeného a ušpiněného zlatokopa. Slunce bylo vysoko na obloze a svými hřejivými paprsky nesměle nakukovalo do temné a hluboké díry v zemi, která bylo oplocena zábranami z hrubě otesaných klád a s cedulí: "Jděte pryč, tady je nebezpečno!"
      Nedaleko stála vysoká halda navršené hlíny a kamení. Kousek od dolu se na jednu stranu nakláněna nedbale zbitá kůlna, která sloužila i jako obydlí zároveň. Všechno se zdálo být omšelé a poznamenané časem, jako by tento kus země vůbec nepatřil do novodobé éry, ale kamsi do dob zlaté horečky, kdy se statisíce lidí stěhovalo za vidinou lepšího a nového života. Opouštěli své domovy, svou práci a mířili do neznáma s nejasnou vidinou budoucnosti.
      "Tohle je ono!" pokrčil zlatokop rameny.
      "Jak je to hluboké?" vyzvídal student a opřel se o napůl ztrouchnivělé klády.
      "Asi devadesát metrů, ale jestli se chceš zabít, zůstaň opřený o tu kládu. Je napůl shnilá, takže máš možnost ukončit svůj bídný život!"
      "Raději ne..." otřásl se mladík a očima zavadil k nevelké hromadě rezavého kovu s benzínovým motorem. "Co to je?"
      "Pumpa na vodu!" řekl mu zlatokop.
      "Na vodu?" zavrtěl student hlavou a šel se na ten zázrak podívat. "To ještě funguje? Tenhle krám je zralý tak akorát do šrotu a ani to by se neoplatilo!"
      "Zatím ještě šlape! Sice pomalu, ale stačí to, abych se tam dole neutopil jako myš. Trubky sice už taky stojí za starou belu, ale co se dá dělat? Všechno ostatní je riziko povolání... Jestli tam zůstanu, ušetřím práci kopáčům, až mi budou chtít vyhloubit hrob!"
      "Podíváme se dolů?"
      "Do díry?" zeptal se jej zlatokop. "Vážně tam chceš jít? Ještě sis v životě ničeho neužil?"
      "Jo, trochu vzrušení nezaškodí..." pokrčil student rameny. "Co žebřík? Udrží nás oba?"
      "Bude muset," zazubil se hledač zlata. "Stejně jsem jen starej blázen!"
      "Jasně," mávl student rukou a jako první začal sestupovat do temně zející díry v zemi. "Je tu horko!"
      "Já vím," houkl na něj zlatokop a hodil mu tenké lano. "Nechceš se přivázat? Dolů je to pěkná štreka! Teda, kdyby jsi opravdu sletěl ze žebříků..."
      "Říkal jste, že je na dně alespoň sedm metrů kalné vody!"
      "To je, ale taky bys nemusel vyplavat na hladinu!" řekl mu zlatokop vážně.
      "Kde je první chodba?"
      "Asi po dvaceti metrech... Všechny výztuže jsem si dělal sám, ale dřevo není nejlepší. Sháněl jsem jej, kde se dalo! Takže, vždycky, když sem vlezu, mám takový divný pocit..."
      "Šimrání v břiše a mrazení v zádech?" zavolal na něj mladý muž odněkud z temné jámy. "Jsem u první chodby! Máte tu nějaké světlo?"
      "Spustím ti na laně elektrickou lampu, otevřený oheň je tu od jisté doby velmi nebezpečný!"
      "Hlubinný plyn?" podivil se mladík, když vedle něj zčistajasna přistál zaprášený zlatokop. "A to bylo co?"
      "Po laně je to rychlejší, alespoň dolů..." zazubil se a posvítil mu do chodby. "Račte, mladý pane!"
      "Necítíte nic?"
      "A co jako?"
      "Takový podivný zápach! Jako... Jako, když narazíte na..."
      "Zkažené vejce?" zeptal se jej zlatokop. "Je tu tma, vlhko a smrdí to tu! Říkal jsem, že tu není pro slečinky místo!"
      "Říká se, že se tu třese země, ale co tu jsem, nepohnula se ani o píď! Co je na tom pravdy?" zeptal se jej mladík, když dorazili na konec chodby. "Našel jste tu něco? Myslím, v téhle chodbě..."
      "Kulový! Musíme sejít až dolů na třetí chodbu... Je to pořádně hluboko a smrdí to tam jako v žumpě!"
      "Že se na to nevyserete?" zeptal se ho student. "Hrabat se v zemi a pro nic za nic jako krtek? Co z toho máte?"
      "Potěšení!" zachrochtal zlatokop. Prodrali se zpět úzkou a poměrně nízkou chodbou ke kolmé šachtě a vydali se až na dno dolu. "Víš co je to potěšení, mladý muži?"
      "Trochu?" zamyslel se. "Neslyšíte? Jako by tu něco bublalo..."
      "To ta voda dole, zdá se, že ten plyn jde odtamtud! Takže raději dávej pozor, ať tam nespadneš! Jednou jsem tam slítnul a celý měsíc jsem smrděl jako prase..."
      "Je to normální?" zeptal se ho student, když se zastavili několik metrů nad kalnou hladinou ostře zapáchající tůně na dně dolu a posvítili si na nejnižší chodbu.
      "Co je dneska normální, chlapče?"
      "Třese se tu zem a ze země odtud vychází smradlavé plyny..."
      "Jasně, smradlavé! Leda, že bych tu naprděl. Je to docela možné, za tu dobu, co jsem tady! Když na to přijde, nevylezu na světlo i celý týden. Ve druhém štoku jsem si udělal hotelový pokoj se vším všudy. Potřebu dělám do té břečky pod námi! Seru tam a chčiju, no a co?"
      "Kriste pane!" zhrozil se. "Ještě, že jsem tam nesletěl. Půjdeme raději dál?"
      "Začínáš se mi líbit!" bouchl jej zlatokop do ramene a popostrčil jej do chodby. "Tak dělej, je tam stejně prd jako nahoře, ale chtěl si sem, tak si to užij!"
      "Kolik jste toho za celý čas našel?"
      "Jako žebrák bych si vydělal víc, ale jak už jsem řekl, mně se tu líbí!"
      "A co odvětrávání? Neudusíme se tu?"
      "Když je málo vody, mám tu pumpu i jako vysavač, který odsává vzduch ze dna dolu a shora mi sem jde čerstvý luft. Někdy to funguje a někdy ne. Už se stalo, že jsem se jen tak tak vyškrábal nahoru!"
      "Kolik tu je stupňů?"
      "Co já vím? Raději to nechci vědět!" řekl mu zlatokop, když se doplazili na konec chodby. Byly zde jasné pozůstatky zlatokopovy činnosti. Hromada sutě, několik kbelíků, prázdné lahve od piva a baterie do elektrické svítilny.
      "Děsná romantika!" zafuněl student. "Nenavštívíme i ten váš přepychový pokoj? Třeba tam máte lednici, televizi, koupelnu a klimatizaci?"
      "Taky že jo!" řekl mu zlatokop bodře. "Cítil jsi to?"
      "Jako když kolem vás přejede náklaďák!" souhlasil student. "Zdá se mi, že tu jednou necháte svou duši."
      "Že tu chcípnu?" pousmál se zlatokop. "Jo, nečekané jsou cesty Páně. Třeba jo, nahoře to stejně stojí za hovno. Tak co?"
      "To jste všichni v osadě tak cáklí?"
      "Skoro..." pokrčil zlatokop rameny. "Nevybereš si!"
      "Mělo by se to někomu říct!"
      "Co jako?" přerušil jej zlatokop. "Volali jsme na zemědělskou správu, na ochranu přírody, i těm vědátorům, co lezou všude možně, ale nikdo nám nedovedl říct, co se tu děje! Prostě si vymýšlíme, tak je to!"
      "Mám chuť na pivo!"
      "Tak jdem," řekl mu zlatokop a jako první se dal do prolézání nerovné a vlhké chodby k žebříků vedoucím na svobodu. "Už víš, jaké to je být krtkem?"
      "Trochu, ale krtek to má těžší!"
      "Jak to?" nechápal jej zlatokop.
      "Nepije pivo, nemá rád ženský a nemá z toho to správné potěšení!"
      "Aha!" zamyslel se zlatokop, když dorazil k žebříku a oba takřka sletěli do vody na dně dolu. "Klouže to tu! Tak pozor!"
      "Jasně, kdybych to někomu řekl, neuvěřil by mi!"
      "Čemu?"
      "Všemu, co jsem tu zažil," pokrčil mladík rameny. "Ale stejně je to divné!"
      "To všechno kolem?" zeptal se souhlasně zlatokop. "Je, ale co na tom změníme? Na některé věci jsme malí páni! Co myslíš, že se tu děje?"
      "Jak dlouho se tu třese zem a smrdí tu?" odpověděl mu otázkou.
      "Poslední dva nebo tři měsíce," řekl mu zlatokop. "No a co? Třeba to přestane samo, třeba taky ne? Třeba se tu otevře země a spolkne nás všechny jako malinu! K čertu se vším, co na tom záleží?"

***


      "Když jsem poprvé viděla tenhle zapadákov, myslela jsem si, že se tu unudím k smrti! Kam jsem se podívala, byly ploty pro dobytek, tráva a kamení. Široko daleko žádná zábava, jen ta omšelá osada s potrhlými obyvateli, kteří si myslí, že tu vybudují druhý ráj. Stávaly mi hrůzou vlasy na hlavě!" řekla Jane Tomovi, když scházeli z kopců nad rozcestím a zvolna se blížili k mostu nad lenivým potokem. "Potom jsi přišel ty a mně se zdálo, že se blýská na lepší časy!"
      "Vážně?" zeptal se ji. "Někdy si říkám, že jsem měl zůstat někde ve městě. Třeba bych dělal taxikáře nebo prodavače hamburgerů! Roger měl pravdu, když mi říkal, že tu není žádná další perspektiva pro zdejší obyvatele. Nikoho nezajímá, co se tu děje! Tady se zastavil čas. Co kdybychom se vzali a odjeli odtud? Jen tak? Nikomu nic neřekli a vypařili se jako pára nad hrncem?"
      "Jako Bony a Clyde?" rozesmála se. "Chceš přepadávat banky? To si vážně myslíš, že by tě prodávání obložených housek uživilo?"
      "Třeba jo," pokrčil rameny. "Kdybych to dělal dnem i nocí? Třeba bych mohl trhnout rekord v počtu prodaných kusů! Když už jsme u toho, neviděla jsi toho studenta, o kterém se v osadě tolik mluví?"
      "Potkala jsem ho v krámě starého indiána a asi jsem ho přivedla do rozpaků! Sama jsem tam stála jako solný sloup! Kdybys tu nebyl ty, kdo ví, jak by to dopadlo..." usmála se. "Třeba bych se nechala sbalit!"
      Na několik minut se posadili u rozcestí mezi dvěma keři a třásli se zimou.
      "Neříkej?" utahoval si z ní. "Jako špinavé prádlo?"
      "Má něco v sobě. Nevím co, ale přitahoval mě!"
      "Takže mám konkurenci? To abych se ho co nejdřív zbavil!"
      "Žárlíš?" zeptala se ho. "Co když se chci s tebou jen kamarádit? To jsi si tak jistý tím, že jsem se do tebe zamilovala? Možná, že je lepší než ty! Co ty vůbec o mně víš? Můžu být pěkná mrcha!?"
      "Možná máš pravdu, ale jestli mi bude šlapat do zelí..." zamračil se a ukázal výmluvným gestem co s ním udělá. "Má se na co těšit!"
      "Vážně?" zasmála se. "Je docela fajn! Ale raději bych byla s tebou, i když se zdá, že jsi pěkný žárlivec a možná i násilník!"
      "Určitě!" řekl jí. "Zamknu tě do temného sklepa a zahodím klíč, aby mi tě nakonec nepřebral!"
      "I ty Brute?!" zazubila se. "Klube se z tebe pěkný parchant!"
      "Neříkej," zamračil se. "Vážně?"
      "No, trošku jo..." zapochybovala.
      "Otec se bude ptát, kde jsi byla?" řekl jí s vážnou tváří.
      "A tvůj ne?" opáčila. "Nemají pro nás pochopení. Už zapomněli jaké to bylo, když byli mladí!"
      "Co bys řekla, kdybychom si o víkendu někam vyšlápli? Vzali si stan, zásoby a vytratili se z víru denních povinností?" zeptal se jí. "Jen my dva a příroda. Může se stát tisíc věcí."
      "Dobře!" přikývla. "Uděláme si malý výlet! Ve dvou nebo ve třech?"
      "Ve dvou!" řekl a naoko se nazlobil. "Nejsi ty tak náhodou na chlapy?"
      "A proč by ne? Proč bych s tebou jinak byla?" rozesmála se. "Jsi můj miláček, víš to, Bearsi? Na zkoušku!"
      "Jo, vím to," přikývl. "Ozvu se, už se nemůžu dočkat!"
      "A co když mě bude ten nový chtít sbalit?"
      "Pak tě musím přesvědčit, že to s tebou myslím vážně!"
      "Vážně?" zeptala se ho. "A jak moc vážně?"
      "Smrtelně..."
      "Hamletovsky?" zamračila se.
      "Přinesu si lebku a budu se ptát: Být či nebýt?"
      "Jsi blázen, ale mám tě ráda!" řekla mu a bouchla mu rukou do ramene.
      Dlouze se loučili. Laskali se polibky a nemohli se od sebe odtrhnout. Čas plynul a stal se jejich osobním nepřítelem. Nebe zčernalo a nad obzor vyšel cíp Měsíce. Podobal se rohlíku z krámu, byl posetý temnými body, jako by to byl výtvor lidských rukou a ne mlčenlivým svědkem lidských dějin.
      "Nemysli si, že ti hned dám!" řekla mu. "Nejsem nějaká holka do větru!"
      "Neříkej," dobíral si ji. "A co když budu neoblomný?"
      "Nakopu tě do panimandy a pošlu ke všem čertům!" zavolala na něj.
      "A to si říkáš něžná dívka?" zamračil se. "Měla jsi být chlapem!"
      "Já?" zeptala se. "Nikdy, jako ženská jsem se sebou docela spokojená! Tak čau, Bearsi a ať se ti zdá něco hrozně ošklivého!"
      "Nápodobně!" zamával jí na pozdrav a dal se do hledání svého kola. Našel jej na okraji cesty opřené o keř, avšak obě duše byly prázdné. Jane mu vzala ventilky z duší a strčila si je do kapsy. "Co teď budu dělat? Do prdele práce s holkou jednou pitomou! Vypustí mi vzduch a já abych šel pěšky..."
      Země se znovu otřásla. Tentokrát silněji než kdykoli předtím. Jediný otřes, ale kdyby tušili, kolik znamená pro sílu ukrytou pod jejich nohama. Jediný záchvěv země, který otevřel další část cesty oné zářící síle, stále se neúnavně probíjející vpřed na svobodu, aby ničila a zabíjela vše, co ji bude stát v cestě! Na ničem jiném jí nezáleželo...

***


      "Už jste postavili ten zborcený severozápadní plot? Byl bych nerad, kdyby mi tou dírou unikal dobytek! Nebudu jej potom hledat po širokém okolí a štvát vozy i koně!" vrčel na svého předáka. Muži, kteří neměli nic na práci, stáli okolo nich. Tiše naslouchali se zamračenou tváří. Ano, kus pravdy na tom bylo, ale copak nedělají vše, co je v jejich silách?
      "Pracujeme na tom!" řekl mu předák. "Opravdu..."
      "Dám vám dva dny, ne víc! Až mi Clif najde místa, kde by mohla být voda, budu potřebovat několik chlapů ke kopání studen! Nehlaste se všichni..."
      "Vyberu nějaké dobrovolníky, až spravíme ten plot!" řekl mu předák bodře.
      "Fajn," zamračil se Sam. "Budu rád, když ten zatracený plot opravíte. Přijedu se podívat, jestli jste splnili zadaný úkol, jinak vám každý ztracený kus strhnu ze mzdy! Rozumíte?"
      Všichni muži souhlasně zamručeli. Sam nasedl do džípu a nastartoval motor. Vyjel, aniž by jim věnoval sebemenší pohled. Nikdo se za ním nepodíval, kupodivu se neozval jediný náznak nespokojenosti, nebo odporu. Žádné nadávky, ani výhrůžky, všichni dobře věděli, jak na tom jsou. A konec konců, ten plot to potřeboval, byl napůl shnilý a poznamenaný časem, jako všechno kolem. Sam mezitím vyjel doprostřed pastvin. Míjel jednotlivé propustně v plotech a očima sledoval vše kolem sebe. Dobytek byl patrně na severozápadním konci pozemků, v místech, kde byl vyvrácený plot, ale i potok ze kterého chodil skot pít. Sam se zastavil u zlatokopova dolu. Vlastně to původně žádný důl nebyl, jen jedna velká díra v zemi. Pak přišel Edgar s nápadem, co kdyby tam něco bylo?
      Nasadil sám sobě brouka do hlavy. Nikdo z místních nepřemýšlel, jak a proč se tam ta díra v poli vůbec objevila. Prostě tam byla, když sem přišli první osadníci. Že by tam mohlo být zlato, na to přišel až Edgar. Všichni se mu vysmáli. Zlato a tady! Řekli mu, aby se vydal na Aljašku, jako všichni hledači pomíjivého štěstí a zlatistého lesku, ale on na nic nedbal. Dal se do rozšiřování kolmé šachty a do výstavby bednění a žebříku.
      Když byl v dobrých osmdesáti metrech, rozhodl se, že začne hledat nějakou žílu. Možná něco našel, možná to tam někdo dal, aby měl radost. Pánbůh ví, jak to vlastně tehdy bylo. Edgar zůstal u osady a hrál si na horníka. Jediné, co jej popohánělo vpřed byla falešná naděje, že zde objeví poklad svého života.
      Bylo horko k zalknutí. Slunce nemilosrdně pražilo na bezmračném nebi. Potřebovali více vody, ale kde ji vzít? Sam zamyšleně povytáhl obočí a upravil si široký klobouk na hlavě. Zamířil zvolna k farmě, jejichž silueta se vlnila před namodralými svahy kopců. Díval se na ni a myslel na slova, která kdysi vyřkla stará bába před stovkami let. Stane se opravdu tato usedlost jejich prokletím? Jaká síla by měla zničit dílo jejich rukou a ohrozit jejich životy?

***


      Další obětí studentových choutek se stal notorický pijan a ožrala, zakladatel osady v jedné osobě, John. Nikdy ani netušil, že by se o něj mohl kdokoliv zajímat. Sám o sobě si myslel, že už nestojí ani za zlámanou grešli, natož, aby o něm někdo napsal nějakou práci. V den, kdy se měl s Eliotem sejít, se vykoupal, učesal a oblékl si ty nejlepší šaty, které měl. Schovával si je na svůj vlastní pohřeb, takže se v nich cítil trochu nesvůj.
      Jelikož v sobě měl jen nepatrné množství alkoholu, třásly se mu ruce. Cítil se, jako by jej kousalo celé stádo mravenců a byl trochu slabý v kolenou. Nejprve si prohlédli jeho dům a pak se vydali křížem krážem po osadě. Eliot soustředěně naslouchal Johnovu výkladu o tom, jak sem před více jak půlstoletím dorazili a rozhodli se, že zde založí osadu. Každý začátek v sobě nese příslib něčeho nového, dobrého a podnětného. Praxe pak ukáže, jak je těžké držet se svých ideálů a splnit alespoň část svých snů a přání.
      Každý dům, každý plot v osadě i studna nesl kus ze zdejší krátké historie. Po exkurzi v Dodge city se vydali k Býčímu jezeru, které se zvolna měnilo v rozbahněnou louži. Most přes jeho východní část již potřeboval nutně opravit. Praskal a kvílel pod jejich vahou. Eliot se zhrozil nad pomyšlením, že tudy jezdí i osobní vozy. Každou chvíli se mohlo stát, že se pod vahou automobilu zřítí a uvězní jej v blátě a ve vlastních troskách.
      "Takže vy jste jedním z prvních osadníků?" zeptal se student zamyšleně stojícího Johna, který toužil po kapce alkoholu víc než po čemkoliv jiném. "Ano? Prostě jste sem přišli a řekli jste si: Tohle je naše země zaslíbená?"
      "Asi tak nějak to bylo!" řekl mu John a rukou si přejel po zaprášených vlasech. "Je horko, poslední dobou stojí počasí za starou belu..."
      "Jak se vám tu celý čas žilo?"
      "Cože?" otočil se John k mladíkovi. Stáli za mostem na břehu rozbahněného jezera. Tam, kde již nebylo ani kapky vody se bláto pozvolna měnilo v hmotu podobnou betonu, aby nakonec popraskala jako půda okolo břehů jezera. Dlouho již nepršelo. Suchá a prašná léta s nízkými srážkami byla spíše raritou. Zdejší kraj se vždy honosil chutnou stravou pro skot i další přežvýkavce, koně nepočítaje.
      "Ptám se, jak se vám tu žilo?"
      "Těžce! Stačí to? Co chceš slyšet? Myslíš si, že práce na venkově je zábavou? Museli jsme si sehnat nějakou obživu, zdroj příjmů pro další rozkvět osady a hlavně nějaké obiloviny a zeleninu, abychom tu nepochcípali hlady!"
      "Ale proč právě tady? Proč ne jinde? Co vás vedlo právě sem?"
      "Proč?" nechápal John. "Tenhle kus kraje je flák půdy jako každý jiný! V čem vidíš rozdíl, chlapče? Nějak ti nerozumím!"
      "Není tu pořádná řeka," řekl mu student. "Co je tu tak cenného?"
      "A cos čekal? Proč jsme tady? Protože mnozí z nás mají dost ruchu velkoměsta, neustálého spěchu, honby za penězma, za úspěchem a kariérou! Co z toho mají ti ulízaní a vylízaní úředníci? Ti, kteří se ráno probudí, nakážou do sebe snídani a rychle utíkají na vlak, aby byli co nejdřív v práci, kde sedí do večera? Na oběd do sebe naládují hot dog nebo hamburger a když přijdou večer domů, dají si večeři, chvíli posedí u televize a jdou spát! Jaký v tom vidíš smysl?"
      "Ale," namítl student.
      "Jaké ale?" zamračil se John. "Žijeme tu pod hvězdami jako lidé za dob Divokého západu. Jasně, jsme sto let za opicemi! No a co?"
      "Ne, tak jsem to nemyslel," bránil se mladý muž. Vítr jim rozčechral vlasy a nasypal do obličeje množství prachu. I obloha byla celá nažloutlá, její blankytná modř se ztrácela pod nenechavými slunečními paprsky.
      "A jak jsi to myslel? Tady není žádná pořádná řeka! Jo, myslíš Hadí řeku severním směrem? Tady je míň lidí, protože tu nevidí žádný smysl své existence! Máš pravdu, není tu nic, za co by tu stálo žít! Žádný průmysl, nerostné bohatství, žádný velkochov dobytka, koní nebo čehokoliv jiného... Jsme jen jedna z mnoha zapadlých vesnic v téhle zemi, ale mnohým nám tu je dobře!"
      "A utápíte svůj život v alkoholu? Proč? Ze žalu?"
      "Po tom ti je hovno, mladý muži a do mého života ti nic není! Buď rád, že jsem tě povodil po téhle díře a řekl jsem ti něco o zdejších lidech!"
      "Vážím si toho, opravdu," kapituloval mladý muž před návalem Johnových argumentů. "Co třeba Edgar?"
      "Je to blázen, nemám ho rád a on nemá rád mne! Ale přesto se navzájem respektujeme a snažíme se držet od sebe v bezpečné vzdálenosti!"
      "Je pravda že s vámi několikrát zametl?"
"Cože?"
      "Dal vám do nosu, protože máte každý jiný názor a náhled na život?"
      "Vážně, že o tom nevím?" zamyslel se John. "To asi proto, že jsem byl nalitej, jak zákon káže... No nic, mladý muži, život je pes!"
      "Co říkáte tomu, že se odtud lidé zvolna vytrácejí?"
      "Co bych říkal? Někteří odejdou jinam, někteří umřou a ti ostatní mají všeho plné zuby! Takový je život... Copak vás ve škole neučili, jak je těžké vydělat si na chléb náš vezdejší?"
      "Už se tu někdy třásla zem? Myslím soustavně?"
      "Nikdy jsem si nevšiml! Vlastně jednou, když mi upadla plechovka od piva!" poškrábal se John ve vlasech. "Bylo to divný, to ano... Proč se ptáš? Máš pro to nějaké rozumné vysvětlení?"
      "Ne," souhlasil mladý muž. "V Edgarově dole to smrdí jako v opuštěné slepičárně, kde nikdo nesbíral vejce a všechny slepice pochcípaly, protože je nikdo nekrmil. Prostě puch!"
      "No a divíš se? Edgar je staré prase... A kdo tady není? Moje stará taky! Šoustá s jinými a na mně sere! A když ji řeknu něžné slůvko, pošle mě do prdele! To je život, mladý muži! Abych si to nakonec dělal sám?"
      "Vaše žena je vám nevěrná?"
      "Ne, vlastně možná.. Ale kdyby k tomu přišlo, dělala by to i s koněm!" odfrkl si John. "Ale, proč ti to vlastně říkám? Co je ti vůbec do toho?"
      "Nevrátíme se? Za chvíli bude pozdní odpoledne a to slunce praží jako blázen! Zdá se mi, že mi usmaží hlavu!"
      "Vaří se ti závity?" zachrochtal John. "Cha, cha, musíš si zvykat! Co mají říkat honáci dobytka? Jezdí celý den v tomhle horku, nebo spravují ploty!"
      "Nedáte si pivo?" zeptal se jej mladík diplomaticky.
      "Zveš mě do hospody?" zapochyboval John. "Máš na to? Tatíček ti dal kapesné na měsíc dopředu?"
      "Vydělávám si sám! Příležitostně v obchodě jako prodavač, nebo v restauraci jako číšník... Nejsem žádný vyžírka nebo povaleč!" řekl mu mladík a vydal se po kvílejícím mostě k osadě. "Já jdu!"
      "Počkej na mě!" zakřičel na něj John. "Nechtěl jsem tě urazit! Beru to, jdeme na pivo, souhlasíš?"

-- pokračování příště --



 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 16 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:46:30 Odpovědět 
   12. 07. 2014

Tak si říkám, co mi tenhle příběh nabídne. Pohled na běžný trudný život v Dodge city? V zapadlé díře, kde lišky dávají dobrou noc a kde se nic neděje? Já nechápu, co se čtenářům na tom líbí?
 ze dne 01.08.2014, 17:59:24  
   Šíma: Netuším, já to jen napsal.
 Kondrakar 02.09.2009, 15:36:16 Odpovědět 
   Zajímavé. Řekl bych že tam začíná být obyvatelům horko pod nohama.
 ze dne 02.09.2009, 17:56:26  
   Šíma: Uvidíme v dalším díle! ;-) Dík za zastavení a komentík!
 Mariana Há 02.01.2009, 0:17:59 Odpovědět 
   Šímo, u 6.dílu není koment, ale dala jsem jednušku a to také dost vypovídá. Jistě budeš souhlasit. Píšeš poutavě. Sama bych povídky neuměla napsat a dílo na pokračování už vůbec ne. Tak ať se Ti hodně daří.
 ze dne 02.09.2009, 17:55:20  
   Šíma: Nevadí, známka také napoví! ;-) Díky za zastavení i známečky! ;-)
 Mariana Há 01.01.2009, 20:50:53 Odpovědět 
   Četla jsem jedním dechem.
 ze dne 01.01.2009, 21:21:43  
   Šíma: Zdá se, že také nevíš, co napsat za komentík, no netuším, zda je to vážně tak dobré, že jsem Ti vyrazil dech, bo u šestého dílu jsi nenapsala vůbec nic, ale to nevadí... Kritika vítána! ;-)
 honzoch 17.12.2008, 16:32:31 Odpovědět 
   Pěkné dialogy, pár zajímavých individuí, o tom tenhle příběh je. Tak zase příště :)
 ze dne 17.12.2008, 16:46:43  
   Šíma: Děkuji za zastavení a komentík... ;-) Neboj, jednou se ta "pohoda" prolomí... Hezký den!
 Dědek 17.12.2008, 11:53:50 Odpovědět 
   "Kurva, to jsem se lekl!" vydechl Dědek, když zjistil, že tu Šíma má hned dvě věci. Jinak souhlasím s Pavlem.
 ze dne 17.12.2008, 14:44:52  
   Šíma: Dík, Dědku! Na leknutí je prý dobrá "šťopička něčeho ostřejšího"! ;-)))
 Apolenka 17.12.2008, 10:23:11 Odpovědět 
   Na další pokračování příběhu už jsem se těšila a přečetla ho vskutku dychtivě. To nejen proto, že po stránce obsahové mě udržel v napětí, ale i tvoje čeština je příjemná a dobře čtivá. Ode mne jedna. Apolenka
 ze dne 17.12.2008, 11:11:24  
   Šíma: Díííky! ;-)
 Pavel D. F. 16.12.2008, 22:41:06 Odpovědět 
   Po pravdě řečeno nevím, co bych měl napsat. Děj se posunuje pomalu, spíše můžeme nahlédnout hlouběji do charakterů postav díky jejich dialogům. Chápu, že už máš příběh hotový a nechceš ho měnit. Taky to tak dělám, že nejdřív celou povídku nebo novelu dokončím a teprve pak publikuji. Začít čtenářům něco nabízet, aniž by to bylo napsané celé, je poměrně velký risk.
 ze dne 16.12.2008, 23:06:38  
   Šíma: Díky za komentář a publikaci! ;-) Opravdu nechci jakkoliv zasahovat do děje, protože už tu jeden "nedokončený" příběh mám a jsem rád, že alespoň tahle "novela" má svůj konec, přestože se opravdu mnohdy může zdát, že se děsně vleče. Určitě to tak místy může působit a já se nedivím, protože jsem do příběhu vložil poměrně málo dějových linií, zvratů a překvapení. Přestože otázek a absence odpovědí tam možná bude dost. Je to prostě šímovina a já jsem rád, že se třeba i líbí taková, jaká je. A věřím, že určité výhrady jsou a budou opodstatněné... Ještě jednou díky... Snad se mi tam podařilo začarovat trochu té "psychologie", protože ta "katastrofa" je poměrně vedlejší a slouží jako určitá "kulisa", ale nebudu nic prozrazovat, nebo dělat "chytrého"... Hezký večer přeji a děkuju za výdrž při čtení tohoto dílka! ;-)))
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Sisters Of Fate
bionic
Nota
asi
Nikdo nekouří t...
Centurio
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr