obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Den, kdy se otevřela země (13) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Den, kdy se otevřela země...
 redaktor Šíma publikováno: 20.01.2009, 22:06  
Pokračování příběhu o jedné farmářské rodině...

P.S. Opět zdravím své šotky, určitě to bude i přes mou snahu znát! A pokud se vám bude zdát jednání postav malinko nevěrohodné, vzpomeňte si na to, co dokáže zvědavost, překvapení a úlek... Nakonec, kdo by tomu uvěřil, i kdyby se dokázal vžít do jejich životů? Kdyby vám někdo začal křičet do ucha, že nastal konec Světa, také byste jej poslali do háje... ;-)
 

Kapitola třináctá: Ohnivý drak

      Nazítří odvezl Sam svého otce spolu se svou ženou skrze kopce Vysočiny do nejbližšího města vzdáleného dobrých sto šedesát kilometrů, ze kterých bylo, než se dostali na dálnici, asi padesát po prašných okreskách. Clif s Tomem zamířili do osady. Allanova žena Alice zůstala s Markem a Ann na farmě a čekala na příjezd svého syna. Ráno bylo bezmračné a věštilo další horký den.
      "Zajdeš k Rogerovi?" zeptal se ho Clif, když vyjeli na cestu k Dodge city.
      "A co mu mám říct? Aby si sbalil svých pět švestek, že se blíží nějaká blíže neurčitá katastrofa? Vysmál by se mi a ostatní v osadě taky!"
      "Najdu Edgara a spolu vyrazíme k jeho dolu. Byl bych rád, kdybyste šli ty a Roger s námi! Nevím, jak to tam bude u něj vypadat, a taky se chci projet po pastvinách!"
      "Co hledáš?" zeptal se jej Tom. Minuli vývěsku osady a zamířili k domu Bearsovic rodinného přítele. "Co když nebude doma?"
      "Ale bude!" řekl mu Clif. "Co by jiného dělal? Holky tu nejsou, alespoň ne takové, které by stály za námahu! Práce tu taky žádná není, ledaže by Roger se zbývající muži z osady, kteří neodvedli dobytek průsmykem, šel zakopat mrtvý skot roztroušený po pastvinách!"
      "Může z toho být pěkná polízanice!" zabručel Tom. "Až se začnou horkem rozkládat, budou smrdět na sto honu a to nepočítám ten otravný hmyz, který se bude pást na jejich zdechlinách! Co kdybychom je posypali vápnem?"
      "Na to bychom potřebovali alespoň pořádný náklaďák s přívěsem a hrstku chlapů s lopatami!" zavrčel Clif. "Nejlepší by bylo je naházet do Edgarova dolu a ten zasypat!"
      "Proč tam vůbec jedeš?" zeptal se jej Tom, když zastavili před Rogerovým domem a Clif vystoupil z vozu a zamířil rychlým krokem k jeho dveřím. "Slyšíš mě? Co tě tam tak táhne?"
      "Hned jsem zpátky!" houkl Clif na Toma. Zabouchal na dveře, a když se nikdo neozýval, obešel dům dokola. Zdálo se, že není doma. Clif se vrátil k vozu a nastoupil do dodávky, jejíž vnitřek se začal pod dotěrnými slunečními paprsky zvolna rozpalovat. Sedl si za volant a zhluboka se nadechl.
      "Neodpověděl jsi mi!" řekl mu Tom. Země se otřásla jako při zimnici a z okolních střech domů spadlo několik tašek. Kdesi se ozval zvuk praskajícího skla, které se vysypalo z rozbitého okna. "Je to jako předzvěst Apokalypsy!"
      "Jo," mávl Clif rukou. "Asi se někde fláká, zajedeme rovnou k Edgarovi, snad bude alespoň on doma! Jestli ne, vydáme se k dolu sami! Něco mi říká, že Edgar bude právě tam!"
      "Kde jsou všichni?" zeptal se Tom proutkaře. "Nepřipadá ti dneska osada jako po vymření? Jakoby se všichni někam vytratili!"
      "A divíš se?" zavrtěl Clif hlavou. "Něco před dvěma dny zabilo dobrých sto kusů dobytka a div to neodnesli i lidé! A ty si myslíš, že tu budou ostatní nečinně čekat, až je to zabije taky? Štěstí, že foukal dobrý vítr, kdyby se otočil k osadě, byly by ztráty i na lidských životech! Nechci to domyslet!"
      "Co se tu vlastně stalo?"
      "Z Edgarova dolu vystupuje na povrch nějaký plyn! Podle něj, to tam v té jeho šachtě smrdí už dobré dva měsíce! Je možné, že se hromadil na dně dolu a pak jej nějaká síla vytlačila ven do okolí a vítr jej roznesl po kraji!"
      "A to tam ten Edgar jen tak lozil a nebál se, že jej tam dole něco zabije?"
      "Asi ne... Zdá se, že nemá všech pět pohromadě!" pokrčil proutkař rameny. Dorazili k Edgarovu domu, ale jak se ukázalo, i on byl mimo svůj domov. Clif se vrátil ode dveří ke své dodávce a rozčíleně se podrbal za ušima.
      "Tak co budeme dělat?" zeptal se jej Tom.
      "Pojedeme k dolu!" pokrčil Clif rameny. "Uvidíme..."
      "Co tu sakra děláte?" vyrušil je John, který jel na obstarožní klisně po prašné cestě mezi domy a rozhlížel se kolem, jako by se stal šerifem. "Ahoj, Clife!"
      "Kde jsou všichni?" zeptal se jej Tom. Vykoukl z okénka dodávky a zpytavě se na Johna podíval. "Co děláš na tom koni? Nevěděl, jsem, že umíš jezdit!"
      "Jak vidíš?" pokrčil John rameny. "Všichni jsou v hospodě a radí se, co budou dělat dál! Nikdo neví, co se děje a proč pochcípalo tolik kusů dobytka! Ten student si myslí, že bychom měli evakuovat celou osadu a odejít odtud pryč! Ale kam? Copak nás někdo bude čekat bůhví kde s otevřenou náručí? Bandu vagabundů a otrhanců? Co je někomu po téhle zavšivené díře!"
      "Nevíš, kde se fláká Edgar?" zeptal se jej Clif.
      "Šel k té své díře v zemi!" zamračil se John a poplácal koně po krku. Splašil se při dalším otřesu a snažil se jej shodit na zem. Neměl však již tolik síly jako za mlada a tak se spokojil se zvedáním předních nohou a otáčením hlavy na obě strany.
      "Zkusili jste se s někým spojit?" vyzvídal dál Clif. "Moje vysílačka je v troubě! Přišel jsem o celý svůj majetek!"
      "Já vím," souhlasil John. "Několik chlapů se za tebou rozjelo, ale našli jen zavalené stavení a prázdnou kůlnu! Pořád tomu nerozumím! Ten student říkal něco o tom, že by tu mohla vybuchnout sopka! Co si o tom myslíš ty, Clife?"
      "Já nevím," pokrčil proutkař rameny. "Možná by bylo lepší, kdybychom se stáhli někam do kopců a počkali, co se bude dít! Kus odtud je takový starý skautský tábor, mohl by nám posloužit jako útočiště! Co ty na to?"
      "Vodu i potraviny bychom si museli vzít s sebou!" souhlasil John. "Ale stejně bychom tam nedorazili dřív jak za tři hodiny! Nikomu z nás už není dvacet, Clife a v tomhle parném dni budeme rádi, když tam dojedeme do odpoledních hodin! Náš vozový park už není nejmladší! Co chceš čekat od starých vraků?"
      "Zajedu za Edgarem a pak se vrátím a probereme to spolu!" řekl mu Clif než nastoupil do svého otřískaného vozu. "Řekni ostatním, ať se preventivně sbalí a připraví na cestu. Může se stát, že sebou budeme muset hodit!"
      "Jasně, připravíme evakuační plán, co budeme potřebovat , naložíme na vozy a počkáme na výsledek schůze!" souhlasil John. "Stejně mi to připadá až příliš absurdní!"
      "Mě taky!" řekl mu Clif a nastartoval motor. "Tak já jedu, měj se!"
      "Nápodobně," zamával mu John na pozdrav a pomalou jízdou zmizel mezi domy.
      "Vytvořili si domobranu?" zeptal se Tom proutkaře. "Ten student se musel zbláznit! Copak je něco takového možné?"
      "Možné je všechno!" řekl mu Clif. "Za chvíli budeme... Tam!"
      "Není to támhle Edgar?" ukázal Tom na siluetu muže zvolna kráčející k osadě. Blížili se k dolu. Tráva v jeho okolí byla spálená a kam až jejich oko dohlédlo, ležely zvolna se rozkládající kusy dobytka.
      "To je smradu!" zakašlal Clif a zastavil u čekajícího zlatokopa. "Co tu v tomhle pokáleném vzduchu, sakra, děláš?"
      "Jdu domů!" řekl mu zlatokop. "Jedeš se podívat na tu mou díru?"
      "Jo," souhlasil Clif.
      "Důl je až po okraj plný vody! Děsně smrdí a vystupuje z ní pára. Nevěřil bys tomu, ale ta voda je vařící!" řekl mu Edgar. "Být tebou, nejezdil bych tam..."
      "Doprovodíš nás?" zeptal se jej Clif. "Odvezeme tě do osady! Stejně tam máme cestu. Celou noc jsem nemohl spát, jak jsem se těšil, až sem přijedu! Copak mi chceš zkazit všechnu radost?"
      "Tak jo, ale nečekejte tam nic hezkého!" souhlasil zlatokop a nastoupil do dodávky. "Kriste pane, Clife, jednou se v téhle rakvi zabiješ! Pořiď si raději nějakého koně!"
      "Houby," mávl proutkař rukou. "Dokud jezdí, nedám na tuhle káru dopustit!"
      "Hele!" ukázal Tom na černý kouř vznášející se v okolí šachty. "Vidíte to?"
      "A sakra!" ulevil si Clif a zastavil asi dvě stě metrů od ústí dolu. "Co to je?"
      "Když jsem šel do osady, byl až po okraj zatopený smradlavou břečkou!" řekl jim zlatokop. "Za tu chvíli, jak se zdá, se tu stalo mnoho věcí!"
      "Zajedeme blíž?" zeptal se Tom obou mužů. "Utéci můžeme vždycky!"
      "Jasně!" přikývl Clif hlavou a popojel z vozem blíž k dolu.
      "Co je to?" ukázal Edgar na zem.
      "Co jako?" zeptal se jej Clif a pohlédl na zčernalou trávu, která byla pokryta čímsi našedlým. Kdyby byla zima, řekl by, že je to špinavý sníh.
      "Popel?" zeptal se sám sebe a dupl na brzdu. "Hned jsem zpátky!"
      Vystoupil z vozu a chvíli se kolem něj procházel. Vzduch byl cítit vším možným a když se zahleděl ke slunci, spatřil, jak se v něm ve větru chaotický pohybují jednotlivá zrnka popela, který padal na zem okolo ústí dolu.
      "Je to popel?" zeptal se jej Tom, který také vystoupil z dodávky. Edgar zůstal zaraženě sedět uvnitř vozu. "Co? Jde to odtamtud?"
      "Slyšíš to?" ukázal Clif k šachtě. "Jako kotel s vroucí vodou! Pojedeme pryč, jestli se ta voda dostane ven, budeme jako opařená kuřata!"
      "Jasně!" souhlasil Tom a rychle nastoupil do vozu.
      "Padáme!" řekl jim Clif a otočil dodávku takřka na místě. "Ta tvá díra v zemi nemohla mít lepší název: Ďáblova jáma! Jak jsi na to přišel?"
      "Už se tak jmenovala..." pokrčil zlatokop rameny. "Včera před setměním jsem byl tam dole! Až u dna, kus pod třetí chodbou! Víš o tom, že tam nebylo po vodě ani památky? To podělané jezírko se ztratilo a zůstalo po něm jen bahno! Kdybych tam spadl, nikdy bych se nedostal ven! Hodil jsem tam starý krumpáč. Zmizel jako bys ho strčil do těsta na dort!"
      "Ty jsi blázen, Edgare!" řekl mu Clif. "Takhle si zahrávat se životem..."
      "Celou noc se nad pastvinami nesl zvuk podivného syčení, jako když něco vaříš v Papiňáku a přebytečná pára z něj vychází ven! Hned po rozednění jsem se tam zašel podívat, ale našel jsem jen velký flák země, který byl pokryt takovou žlutohnědou hmotou! Ten kus pastvin byl podivně rozbrázděný a zdálo se mi, jakoby dýchal!" řekl jim Edgar. "Věříte mi? Určitě se mi to nezdálo!"
      "Jak moc sis ho prohlédl?" vyzvídal Clif, když projížděli okolo jezera. Bylo suché a bez jediné kapky vody. Zamířili po prašné cestě do osady, která se zvolna ztrácela pod mraky prachu. Důl nebyl vidět, ale jeho existence se dala vytušit podle hustého černého kouře vystupujícího z jeho ústí.
      "Přešel jsem to tam křížem krážem!" řekl jim Edgar. "Bořil jsem se do té podivné hmoty až po kotníky. Jednou jsem tam zapadl až po kolena! Ta zem byla teplá, Clife! Jako kdyby tam dole byla nějaká parní lázeň, která to celé ohřívala. Ještě jsem nic podobného neviděl!"
      "Jasně!" souhlasil proutkař. "Já taky ne a zvlášť ne tady!"
      "Co budeme dělat?" zeptal se jej zlatokop.
      "To se ptáš ty mě?" otočil se k němu proutkař. "Jak to mám, sakra, vědět?"
      "Babička zůstala s Markem a Ann na farmě!" řekl jim Tom.
      "Zajedeme pro ně!" souhlasil Clif. "Nemůžeme je tam nechat!"
      Kdesi zahřmělo. Země se divoce otřásla a kus od jejich vozu se zhroutila ohrada pro dobytek. Jednotlivé klády se skácely v mračnu prachu k zemi a tam zůstaly ležet smířeny s osudem. Odněkud se ozvalo praskání dřeva, to se zřítil most přes jihovýchodní část jezera.
      "Začíná to být zajímavé!" vyděsil se Clif. "Nejlepší by bylo, kdybychom všichni ihned odjeli! Vzali nohy na ramena a pelášili pryč!"
      "Kam?" zeptal se jej zlatokop.
      "Co nejdál odtud!" řekl mu Clif a pohlédl na Toma. "Proč jsi se sem vůbec vracel? Aby ti utekla holka? Aby jsi viděl tohle, co se právě děje? Který čert tě sem přivedl?"
      "Určitě ne ten, co číhá v hlubinách Edgarova dolu!" řekl mu Tom nevrle a zadíval se na rostoucí černý mrak nad pastvinami. "Babička to věděla!"
      "Co jako?" zeptal se jej Clif. Projeli osadou a zabočili na cestu vedoucí k Bearsovic farmě. "Co věděla?"
      "Že se něco takového stane!" řekl mu Tom. "Zdálo se ji o tom ve snech! O hoře ohně, o černém mračnu nad pastvinami a o moři plamenů!"
      "To tu všichni zemřeme?" zděsil se zlatokop.
      "Klid, Edgare!" řekl mu Clif. "Když jsi se nebál lézt do té své díry, tohle tě přece nemůže rozházet! Nebo snad ano?"

***


      "Jsem ráda, že jste tady!" řekla jim Alice, jen co dorazili k obytnému domu farmy. Všichni tři tam stáli nedaleko schodů na verandu a dívali se na smolně černý dým stoupající k obloze. "Co to tam je, Clife?"
      "Díra do pekla!" řekl ji proutkař. "Máte sbaleno?"
      "Ano, ale měli bychom počkat na Sama s jeho ženou!" řekla mu. "Vrátí se k večeru!"
      "Přehradíme cestu k farmě a přibijeme na plot velkou ceduli se vzkazem, kde nás mají hledat!" řekl jim Tom. "Už včera jsme přece zabalili všechno nejnutnější! Naložíme to do dodávky a jedeme pryč!"
      "Co ty na to, Alice?" zeptal se jí Clif. Země se znovu otřásla a jim se zdálo, že je dým vystupující ze země stále hustější. Vítr jej rozfoukával nad pastvinami a zvolna zakrýval sálající slunce. Zešeřilo se.
      "Třeba budeme přece jen slavní!" řekl jim Clif. "Tohle přece musí být vidět široko daleko! Proč sem někdo nepřijede?"
      "Tohle je největší díra na světě!" řekl jim Mark. "Kdo by sem vůbec jezdil?"
      "Třeba ti pošahaní vědátoři, kteří tu byli před několika týdny?" zeptala se jich Alice. "Stejně berou peníze z našich daní, tak ať se starají!"
      "Uděláme ten zátaras a odjedeme do osady!" řekl jim Clif. "Tak co, chlapi, pomůžete mi? Alice zatím naloží všechny věci do dodávky a sebe s Ann taky!"
      "Jasně!" přikývl Tom hlavou a mrkl na svého bratra. "Zapíšeme se do historie, co ty na to? Budou se o nás učit v dějepise!"
      "Víš, že o to nemám zájem?" řekl mu jeho bratr nakvašeně. "Nestojím o nějakou posmrtnou slávu!"
      "Budeme potřebovat nějaké klády, pár hřebíků a kus něčeho na co by se dal napsat vzkaz!" zavolal na ně Clif, když nakoukl do stodoly. "A to jsem měl tenhle kraj docela rád!"
      "Ty taky?" zeptal se jej zlatokop. "Myslel jsem si, že jsi tu z donucení!"
      "Houby!" zavolal na něj proutkař. "Tak, bando, pohněte s sebou, nemáme na to celý den!"
      "Babi," zatahala ji Ann za sukni.
      "Co je miláčku?"
      "Proč se z té země kouří?"
      "To já nevím," řekla ji a vzala ji do náruče.
      "Co to je?" ukázala Ann na jemný prach na svých rukou.
      "To je popel!" řekl jí Tom. "Odjedeme odtud, Ann a už tě nebude otravovat!"
      "A proč padá z nebe?" zeptala se ho. "Co jsme udělali zlého, babičko?"
      "Proč myslíš, zlatíčko?" pousmála se Alice.
      "Slyšela jsem tě, jak jsi říkala dědečkovi, že si pro nás přijde sám Lucifer! Proč jsi mu to říkala, babi? Proč se tam tak kouří? Co se stalo?"
      "Neboj se, sluníčko!" přišel k nim Clif a pohladil Ann po vlasech. I na nich byla tenká vrstva šedého popela, který se zvolna vznášel k zemi. Takřka nebyl vidět v rozpáleném vzduchu dopoledního dne. Trochu se ochladilo. Vítr se otočil k farmě a spád popela zhoustl.
      "Musíme odtud!" řekl jim Clif. "Nebo nás ten popel zadusí, už tak se tu těžko dýchá! Půjdeme?"
      Nastoupili do dodávky a vyjeli na příjezdovou cestu k prašné silnici vedoucí mezi mostem a osadou. Zastavili na okraji silnice u vjezdu k farmě a shodili ze střechy dodávky několik krátkých klád, které zbili hřebíky dohromady a lany je upevnili k plotům na obou stranách cesty. Silueta budov se zvolna ztrácela pod mračny kouře valícího se z pastvin.
      Celé okolí Vysočiny přilehlé k farmám a osadě bylo zvolna zasypáváno jemným popelem a struskou vycházející z Edgarova dolu. Nikdo netušil, že jde jen o nevinnou předehru. O jakýsi žert, který jim připravila matka Příroda. Clif se zlatokopem přitloukli k zátarasu tabuli se zprávou pro Sama a Kate a vydali se k dodávce, jejíž motor stále nedočkavě běžel. Clif měl obavy, aby se nezaneslo ústí vzduchového filtru přívodu vzduchu do motoru, protože by jinak museli jít pěšky. Cesta do osady by jim tak trvala dobrou hodinu a za tu dobu se mohlo stát mnoho věcí.
      "Už pojedeme!" řekl jim Clif jen co nastoupil a zařadil rychlost. "Snad mě ta kára protentokrát nezradí!"
      "To zatracené svinstvo je všude!" zabručel Edgar při pohledu skrze špinavá okna dodávky. "Aspoň přikryje ty zdechliny na pastvinách! Co myslíte, kolik ho bude v Dodge city?"
      "Určitě méně! Kouř i popel se vznáší po větru a osada je na opačné straně než spád, takže ho tam bude minimálně!" zamyslel se Clif. Cesta se ztrácela pod jednolitou vrstvou sopečného popela a nebýt plotů stojících okolo, neměl by vůbec tušení kam má s vozem jet, aby nezapadl někde mimo silnici.
      "Co když to nepřestane?" zeptal se jej Edgar.
      "Co když to bude ještě horší?" zeptala se jej na oplátku Alice. "Co bude pak?"

***


      Kolem poledne zmizel dým nad pastvinami jako mávnutím kouzelného proutku. Jediným náznakem toho, že se valil z Edgarova dolu, byla asi patnáct centimetrů silná vrstva popela, jehož výška se měnila se vzdáleností od dolu a poloze vůči větru a ohnisku odkud vycházel. Osada byla takřka celá ušetřena, zato obě farmy i vyschlé jezero byly zasypány jako při prvním sněhu.
      Země se přestala třást a mračno kouře nad krajinou se pod dotěrným větrem zvolna rozplývalo. Znovu zazářilo palčivé slunce a teplota ovzduší opět stoupla na svou obvyklou úroveň. Osadníci se dohodli na tom, že ještě počkají do zítřejšího dne, než se vydají na Vysočinu a opustí tento kraj. Zdálo se jim, že vše skončilo. Clif s Tomem se spolu s Edgarem a Rogerem, kterého našli v hospodě s ostatními, vydali k dolu na výzvědy. Byli vyděšení a třásli se strachy. I přesto jim však jejich zvědavost nedovolila ustoupit od vytýčeného cíle.
      "Cos tam sakra dělal?" zeptal se Roger zlatokopa.
      "Co jako?" nechápal jej Edgar.
      "Přece se to nemohlo stát jen tak?" řekl mu a pohlédl na Clifa. "Všechno má svou příčinu. Samo od sebe se nic neděje, to ať mi nikdo neříká!"
      "Myslíš si, Rogere, že si tam hrál s ohníčkem?" zeptal se jej Clif a přeřadil na nižší rychlost. Jeli po vrstvě našedlého popela a kola vozu na něm každou chvíli prokluzovala, ve snaze dostat se na pevnou zem.
      "Měli jsme s sebou vzít koně!" řekl jim Roger. "Ještě tu někde zapadneme!"
      "Tolik tu toho zase není!" bránil Clif svoji dodávku. "Už tam budeme! Takže žádné hrdinství! Obhlídneme nejdřív okolí a pak tam nakoukneme!"
      "Chceš jít dovnitř?" zeptal se jej Roger. "Vážně?"
      "Uvidíme, ještě tam nejsme!" řekl mu Clif.
      Projížděli mračny rozfoukaného kouře a zvolna se blížili k Ďáblově jámě. Takřka ji nepoznali. Proutkař zastavil svůj vůz asi sto metrů od dolu na straně proti větru, kde bylo popela méně, avšak i tak se do něj začali bořit takřka po kotníky. Byl ještě vlažný a část ho stále poletovala v ovzduší.
      "Říkal jsem, že tu zapadneme!" zabručel Roger a otočil se k vzdálené siluetě osady. "Jestli se něco stane, neštěkne po nás ani pes!"
      "Hovno se stane!" řekl mu zlatokop a mrkl na Clifa. "Taky máš tady z toho takový strach?"
      "Děsný..." přikývl proutkař. "Máte s sebou ty kotouče stočených lan?"
      "Jasně!" souhlasil Roger. "Přivázal jsem jeden k dodávce!"
      "Navážeme se na něj! Všichni! Jako husy, jeden za druhým!" řekl jim Clif. "Může se stát, že se někde propadla zem a v tomhle moři popela to neuvidíme! Takže v případě potřeby se budeme jistit navzájem!"
      "Dál bych nešel!" ukázal jim Edgar rukou na nepravidelnou, asi dvacet metrů v průměru širokou a protáhlou díru v zemi, ze které vycházela za zlověstného syčení našedlá pára.
      "Jak je to hluboké?" zeptal se Roger a ušel ještě několik kroků.
      "Nikam nechoď!" varoval jej Clif. "Okraj se může utrhnout a ty tam sletíš a my s tebou! Usmažíme se jako popcorn!"
      "Důl je pryč!" řekl jim Edgar hlasitě. "Je v čudu! Zmizel! Co to bylo za sílu?"
      "Jo, to vážně nemám tušení!" zamyslel se Clif a otočil se k Rogerovi. "Vidíš tam něco? Povídej!"
      "Tam dole není vůbec nic vidět! Je tam taky popel a vychází tam odtud pára a kouř, jako když se vaří voda v hrnci! Jinak nic! Měli bychom jít!" řekl mu a otočil se k vozu. "Chcete tu zůstat? Osobně si myslím, že tady jsme hovno platní!"
      "Vrátíme se..." řekl jim Clif. V tu chvíli se země divoce otřásla a oni padli k zemi jako podťatí.
      "Ježíši, co to bylo?" ozval se Edgar nesměle. "Pořádá tu někdo manévry?"
      "Zmizíme odtud!" řekl Clif a vstal jako první. "Tak padáme, tady nezůstane kámen na kamení!"
      "Hele, támhle!" ukázal Roger na další zdroj kouře, nacházející se asi půl kilometru od nich severním směrem. "Další díra! A kouří se z ní!"
      "Vážně!" vydechl Edgar, když se konečně vyhrabal z popela a vstal na nohy. "To je to místo, jak jsem ti říkal, Clife!"
      "S těma puklinama?" zeptal se jej proutkař.
      "Jo!" souhlasil zlatokop.
      "Pojďte, jestli to tam vyletí, tak skončíme na druhé straně Vysočiny!" zhrozil se Clif a rozběhl se k dodávce. "Na co čekáte? Být váma, už jsem ve voze a uháníme pryč!"
      "Co má vyletět?" nechápal jej Roger.
      "U Edgara pomohla víc jak sto metrů hluboká jáma v zemi! Takže všechna ta síla mohla jít klidně ven, ale tam dál je to všechno pod zemí a až to bouchne, sfoukne nás to jako malinu!" zakřičel na něj Clif a nastartoval vůz. "Už ať jste v dodávce! Musíme do osady a říct jim, aby si pospíšili a na nic nečekali!"
      "Nebudou nám věřit!" řekl mu Roger, když byli vevnitř vozu a vraceli se do Dodge city. "Rychleji jet nemůžeš?"
      "Ne, strhal bych motor!" řekl mu proutkař. "Teď máš naspěch, ale když jsem chtěl, abys hnul zadkem, díval jsi se na mě jako na zjevení!"
      "Tehdy jsem nevěděl o co jde!" bránil se Roger. "Teď už to vím!"
      "Co jim řekneme?" zeptal se jich Edgar.
      "Co jako?" nechápal jej proutkař.
      "No, když dojedeme do osady! Budeme křičet, že se blíží konec světa? Ať všichni vezmou nohy na ramena? Budou si myslet, že jsme blázni!"
      "To určitě!" souhlasil Clif. "Ale nic jiného nám nezbývá! Budeme křičet a skákat do vzduchu, dokud to všem nedojde!"
      "A co jim má dojít?" zeptal se ho Roger.
      "Že se tu roztrhla zem!" zaúpěl Clif. "Chápeš? Ten student by ti to vysvětlil! Prostě se tu otevřela zem a všechno, co má zůstat pod ní se vyvalí ven!"
      "Jako když se opiješ a chce se ti zvracet?" zamyslel se Roger.
      "Kriste pane!" řekl si Clif nahlas. "Jo, ale bude to mnohem horší, to si piš!"
      "Začíná mi to docházet!" řekl mu Roger zamyšleným hlasem. "Ale stejně, nezahrajeme si v nějakém tom Hollywoodském filmu? Jednou jsem byl v kině..."
      "Tohle je skutečnost!" řekl mu Clif, když vjížděli zpět do osady a zamířili k místnímu hostinci. "Blbá realita, Rogere! Nic víc!"

***


      "Měli bychom odtud vypadnout!" houkl Clif do lokálu, jen co vpadl do hospody. Rozhlédl se kolem. Místnost byla poloprázdná. U stolů sedělo jen několik zmožených požívačů zteplalého piva, jinak nikdo.
      "Kde jsou všichni?" zeptal se jej Tom, jakmile také vstoupil do místnosti. "Kam všichni šli? Copak tu nebyla mimořádná schůze?"
      "Někam odešli!" pokrčil hospodský rameny.
      "Cože?" zhrozil se Clif. "Kam odešli?"
      "Na nejbližší kopec!" řekl jim muž za pultem. "Prostě se šli podívat na to, co se bude dít! Prý tam venku sněží popel! Co je na tom pravdy?"
      "Jo, sněží!" vydechl Clif. "A co ten student?"
      "Naštval se a šel si sbalit svých pět švestek! Podle něj se tu všichni chceme nechat zabít! Říkal, že tu do zítřka bude jen moře utuhlé lávy a popela, nebo něco na ten způsob!"
      "Na pastvinách, asi dva kiláky odtud se trhá zem! Edgarův důl přestal existovat a namísto něj tam zeje asi dvacet metrů v průměru široká a bezedná díra! Dalších pět set metrů severně je další, nebo to tak alespoň vypadá! Popel zasypal celé okolí a černý dým na okamžik zastřel sluneční den do tmavého závoje, že nebylo vidět takřka na krok! A oni se šli podívat, jak to na vlastní oči vypadá, namísto toho, aby vzali nohy na ramena?"
      "Kde je ten student teď?" zeptal se Tom hostinského. "Kde bydlel?"
      "V prvním patře!" ukázal rukou nad sebe. "Ale myslím si, že už kráčí někam do kopců Vysočiny a ani se neohlíží!"
      "Co teď uděláme!" zeptal se Tom proutkaře, který vypadal, jakoby dočista zkameněl. "Hej, Clife! Ptám se tě, co budeme dělat? Jak je přesvědčíme?"
      "Nijak, vylezeme za nima a budeme se dívat, co se stane!" pokrčil rameny a vyšel ven před hospodu, kde stál zachmuřený Roger. "Tak co? Jdeš taky nahoru nad osadu, abys viděl, co se tam na poli děje?"
      "Ne," zavrtěl Roger hlavou. "Kdyby něco, sedím tady v hospodě a popíjím zteplalé pivo! Já mám slabé nervy! Bude to moc bouchat?"
      "To já nevím," pokrčil Clif rameny. "Třeba ne!"
      "Tak fajn," plácl jej Roger po zádech. "Přeju příjemnou zábavu!"
      Vydali se k prašné cestě vedoucí do kopců Vysočiny. V půli cesty na nejbližší vyvýšeninu se otočili k pastvinám, aby spatřili, jak se z obou děr v zemi valí znovu hustý černý kouř, který vítr roznášel po okolí. Zablesklo se a několikrát zahřmělo. Došli až k čekající skupině lidí, kteří seděli na travnatém svahu kopce a dívali se nevěřícně na dva mraky hustého černého dýmu vystupující z polí pod nimi. Osada vypadala jako několik pohozených krabiček od zápalek, v jejíž blízkosti někdo zapálil dvě dýmovnice a čekal, co se bude dít dál.
      "Je to jako v Mexiku za války!" řekl jim znenadání zamračený a strhaný student, který se ze všech sil snažil přesvědčit obyvatele osady, aby odešli do kopců Vysočiny a opustili toto nebezpečné místo. Nikdo z lidí mu nevěřil. Všichni si mysleli, že přehání a chce vypadat zajímavě.
      "Hezké divadlo!" řekl mu Tom. "O čem jsi to říkal?"
      "Někdy kolem čtyřicátého třetího nebo čtvrtého roku minulého století se v blízkosti jedné vesnice kdesi v Mexiku objevila hluboká díra v zemi, ze které vycházel taky černý kouř a popel. Na druhý den tam byl již několik metrů vysoký kužel z popela a strusky. Zvolna se zvětšoval a chrlil kolem sebe oheň a síru. Pak se z něj vyvalila žhavá láva a zničila přilehlou vesnici i okolní pole. Stojí tam dodnes jako pomník nevypočítavosti přírody!"
      "Ty si myslíš, že totéž se stane i tady?" otočil se k němu Clif.
      "Byl jste u Edgarova dolu?" zeptal se ho student. "Mnozí říkají, že se tu už hezký dlouho třese zem! Z dolu vystupovala pára a plyny, které otrávily dobytek a pak tohle! Je toho málo?"
      "Co se stane?" zeptal se ho Tom.
      "Co já vím?" pokrčil student rameny. "Může tu lítat vzduchem rozžhavené kamení, rozlévat se láva po poli, nebo to tu všechno zmizí pod nánosem popela!"
      "Takže to není všechno?" zeptal se jej Clif a ukázal rukou na jednolitý a široký pás kouře a jemného popela. Oba osamocené mraky se spojily v jeden.
      "Země mezi těmi dírami se asi taky propadla a vytvořila se jedna velká trhlina!" řekl jim student. "Není nic vidět! Celý obzor zmizel pod tím dýmem! Vidíte, jak rychle se zešeřilo? A všude okolo padá popel!"
      "Není nic slyšet!" namítl Tom. "Mělo by to bouchat nebo syčet?"
      "Já nejsem geolog!" řekl jim student. "Studuju psychologii! Nechtěl jsem vám to říci, abyste se mi nesmáli!"
      "Cože?" nechápal Clif. "Čím budeš, až dostuduješ?"
      "Možná terapeutem, možná psychiatrem, ale musel bych studovat i obecnou medicínu, abych měl alespoň nějaké znalosti!" řekl jim mladík nesměle. "Možná ze mně bude cvokař!"
      "Takže tu budeš mít první pacienty!" ukázal Clif na roztroušené hloučky obyvatel osady. "Co na to říkáš? Nejsou to správní adepti na děsivé sny a noční můry? Na neustálý pocit strachu a ohrožení? Třeba za každým zahřměním, za každým kopcem hlíny uvidí tohle, co se teď rozprostírá pod námi!"
      "Vidím oheň!" ukázal Tom na nesmělé plameny, které prosvítaly skrze černý dým vznášející se u země, zatímco obrovský mrak šedého popela a žhavé sopečné strusky zvolna stoupal k obloze, kde se ochlazoval a padal k zemi, aby zasypal své okolí a nenechal nikoho na pochybách, co se zde vlastně děje.
      "Asi to bude ještě horší!" řekl jim student a pohlédl kolem sebe. "Až začne z nebe padat horké kamení, budeme mít co dělat, abychom se ukryli do bezpečí!"
      "Horké kamení?" zeptal se ho Tom.
      "Jo, kusy roztavené lávy, které jsou vyvrženy z kráteru sopky! Vyletí ven a pak padají jako bomby dolů na zem. Čím větší jsou, tím větší průser pro okolí! Klidně zapálí les, suché porosty, domy a jiná stavení! Nic je nezastaví!"
      "Ani voda?" zeptal se jej Tom.
      "Kde teď chceš vzít vodu?" zamračil se Clif. "Na co by ti byla? To chceš uhasit hořící stodolu tím, že se vyčůráš do plamenů?"
      "Seženeme lidi a vrátíme se do osady dřív, než se k ní začne valit žhavá láva!" řekl jim student. "Vážně! Všimli jste si, že se půda zvolna svažuje k Vysočině?"
      "Nepůjdou!" řekl mu Clif. "Jsou jako pomatení! Copak to nevidíte?"
      Země se znovu začala třást. Mračno dýmu nabývalo zvolna na hustotě a mohutnosti. Všude kolem něj do vzdálenosti tří kilometrů padal horký popel a vše zasypával do výše několika centimetrů. Ozvaly se první výbuchy a vzduchem začaly létat první sopečné pumy. Na okamžik zaplál oheň v místech, kde měli honci svá stavení, avšak brzy uhasl díky tomu, že tam již nemělo co hořet. Stavby byly zděné s dřevěnými střechami, které se propadly pod váhou popela, který udusil většinu ohně dřív, než se stačil rozhořet.
      Pak se mezi mračny dýmu objevily nesmělé jazyky zvolna vytékající lávy, jako když se milenec poprvé odváží sáhnout dívce na prsa nebo do klína. Vzduch byl stále hustší a naplněný poletujícím prachem a popelem. Nutil osadníky ke kašli a nedovoloval jim, aby se zhluboka nadechli. Mnozí si vytáhli z kapes kapesníky a snažili se dýchat skrze ně.
      Sopečné bomby zapálily první požáry na úbočí Vysočiny. Dlouho nepršelo a slunce vysušilo koruny stromu i trávu s nízkým porostem tak dokonale, že nyní se v místech, kam dopadly rozžhavené balvany rozpoutaly přímo ohnivé bouře. Všude kolem se ozývalo divoké praskání, hučení a syčení přicházející z pastvin a svištění padajících sopečných pum. Mnozí dospěli k názoru, že se jejich život nějakou zvláštní silou ocitl uprostřed jakési Apokalypsy a že všichni přítomní zemřou pod rukou Matky přírody.
      "Musíme odtud!" zakřičel mladý student na roztroušené a dezorientované postavy tápající v šeru a hluku. I on se stal obětí tohoto lokálního konce světa. Stál tam jako anděl zkázy a nedokázal přimět jediného člověka, aby sestoupil do osady a vydal se po nejbližší silnici skrze kopce Vysočiny do bezpečí. Lidé se dívali na vzdálené požáry, které prosvítaly šerem a kašlali popel, který se jim dostával až do plic. Vzduchem svištěly další dopadající pumy. Mnohé ukončily svou pouť jen kus od ustrnulé skupiny naprosto vyděšených a dezorientovaných osadníků.
      "Hoří už i v Dodge city!" houkl Tom na své společníky a ukázal na domy stojící nejblíže divadlu zkázy a zmaru. "Musíme něco udělat, nebo nás oheň odřízne a my nebudeme mít kam ustoupit! Všude kolem nás zuří požáry! Po svahu kopce se nikam nedostaneme! Oheň by nás dostihnul dřív, než bychom překročili hřeben kopce!"
      "Dole jsou auta!" řekl mu Clif. "Seženeme všechny jako dobytek! Vezměte si klacky a prostě je zažeňte dolů! Tam je naložíme a zmizíme odtud dřív, než se do osady vřítí žhavá láva! Kde je náš studentík?"
      "Asi už shání ostatní do chumlu a snaží se je odtud vyhnat!" ukázal Tom na nejasnou postavu v mračnu prachu a popela, který spolu s větrem vířil zteplalým povětřím. "Tak jdeme na to!"
      "Musíme dolů!" křičel Roger na své spoluobčany. "Dole jsou auta, které nás odvezou do bezpečí! Rozumíte! Musíme dolů, než nás tu dostane oheň!"
      Poslechli. Váhavě se vydávali po svahu k Dodge city, za jehož hranicemi se zvolna k nebi zvedala hora popela a žhavé lávy. Clif se na okamžik zahleděl do černého dýmu, aby spatřil temný náznak obrysu rodícího se kuželu z popela, strusky a sopečné horniny, který mu rostl takřka před očima. Ten student měl pravdu! řekl si v duchu. Zítra tu bude dobrých několik metrů vysoká hora popela a celé okolí zmizí pod nánosem lávy!
      "Jsou tu všichni?" zavolal na osadníky, když dorazili do osady a zamířili k hostinci, kde již netrpěli stál hlouček vyděšených lidí. "Na nic nečekejte a nastupte si do vozů! Nic s sebou neberte, jen jídlo a vodu! Na nic není čas! Jestli tu zůstaneme jen o minutu déle, všichni tu zemřeme!"

-- pokračování příště --



 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 17 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:48:17 Odpovědět 
   14. 07. 2014

Tvým největším mínusem je, že hrdinové mi nepřipadají sympatičtí. Ne jako v Ohnivých jazycích Jany a její přítel, už si nevzpomenu na jméno.
Nepřirostli mi k srdci a je mi jedno, zdali je pohltí láva. A víš proč? Protože si nám ukázal jenom jejich běžný nudný život a nepustil je do vyhraněných situací, tedy až ke konci, ale tři poslední díly, aby si čtenář hrdiny oblíbil, nestačí.
 ze dne 01.08.2014, 18:04:40  
   Šíma: Ano, příběhy o nudném a všedním životě netáhnou, protože se v nich neděje nic zajímavého. Čtenáři se potřebují bavit! ;-) Taky pravda...
 Kondrakar 06.09.2009, 12:51:05 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar ze dne 04.09.2009, 6:06:12

   To druhý je správně. Kondrakare (oslovovací) :-))
 ze dne 06.09.2009, 13:02:28  
   Šíma: Dobré vědět, díííky! ;-)

Ono, mi už tu lidé na SASPI také říkali všelijak... :-DDD

P.S. Já se také občas paroduji, např.: šimidlo, šímovič, šimočenko, apod.
 Kondrakar 04.09.2009, 6:06:12 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar ze dne 03.09.2009, 19:14:40

   Šímo!!!!! Nedělej si ze mě srandu. Kam na tohle chodíš? Tohle bych já v životě nedokázal napsat.
 ze dne 04.09.2009, 12:13:55  
   Šíma: Nemyslím si, že bych byl lepším autorem (než například Ty), mi se Tvá tvorba také líbí a rád si pročítám Tvá dílka! Fakt! Ono se jeden přitom hezky odreaguje a podívá se do jiné reality a jiných světů...

Když jsme u toho, někdy si říkám, že jsem to (či ono dílko) trochu odflákl! :-(
 ze dne 04.09.2009, 12:11:49  
   Šíma: Hm... Vyrazil jsi mi dech a netuším, co bych napsal, pane kolego! ;-)))

P.S. Osobně se mi zdá, že by si toto dílko zasloužilo ještě mnohem lepší zpracování, ale jaksi se k tomu nemám... Díky, Kondraku! (Jak se skloňuje Tvůj nick? Kondrakare?) Doufám, že Tě poslední dva díly nezklamou!!! ;-)
 Kondrakar 03.09.2009, 19:14:40 Odpovědět 
   Šímo, až tě potkam, tak tě praštim. Jsem pomalu nedejchal jak to bylo napínavý. Tohle bylo super. Kam na tyhle nápady chodíš?
 ze dne 03.09.2009, 20:49:22  
   Šíma: ;-)

P.S. Nevím, občas mne políbí nějaká ta múza!!!
 Apolenka 11.02.2009, 8:45:42 Odpovědět 
   Dohaním, co jsem na saspi zmeškala, tak odpusť, že to musím vzít zkrátka. Líbí se mi.
 ze dne 11.02.2009, 10:21:12  
   Šíma: Díííky! ;-)
 honzoch 25.01.2009, 17:31:15 Odpovědět 
   Myslím, že by mohli být ještě trochu ustrašenější, ale co není, může být příště. Jediné, co mi přišlo jako čiré bláznovství byly výlety k jámě, ale třeba se skutečně v lidech najde taková statečnost. Taky myslím, že už to venku někdo musel zaregistrovat a tudíž se mi zdá nepravděpodoné, že se v kraji dosud neobjevil nějaký vyslanec od vlády či někdo podobný. Ale dejme tomu
 ze dne 25.01.2009, 19:49:20  
   Šíma: Ahoj, dík za komentík, jo, lidi se pomalu rozhoupávají, na všechno dojde... ;-) Jsem rád, žes to u mně vydržel a snad vydržíš až do konce!
 Dědek 21.01.2009, 11:37:37 Odpovědět 
   Zdá se mi, že to probíhá nějak moc klidně. Žádná panika, úprk, ušlapaní ldé. No jo, ono se to neodehrává u nís.
 ze dne 21.01.2009, 12:46:25  
   Šíma: Ahoj, Dědku... Klidně? Já nevím... Možná jsou tamní lidé na ledacos zvyklí... I když bych možná já (jako autor) měl také začít (malinko) panikařit (kde mi to zase ujelo)! Dík za zastavení a komentík, ještě není všemu konec, pane! I když... Nechám se překvapit, jak tento příběh u čtenářů "dopadne" a co na něj řeknou! ;-)))

P.S. Ale dík za nápad a postřeh, možná tomu chybí trochu více zmatku a hysterie, kdo ví?
 Pavel D. F. 20.01.2009, 22:05:59 Odpovědět 
   No, konec světa z toho asi nebude, ale pro obyvatele městečka a okolních farem to není důležité. Jejich svět totiž opravdu končí.
Zajímavá psychologická studie chování lidí. Alespoň u nás by to asi dopadlo podobně. Houfy čumilů a žádná akce. Pak panika. Není důvod si myslet, že obyčejní Američané budou chytřejší.
Zaráží mě jen to, že se neobjevil nikdo zvenčí, kdo by se snažil s tímto problémem něco dělat. Geologové přece obvykle podobné fenomény léta studují, je divné, že jim to uniklo a nechali místní obyvatele na pospas živlům. Pak je taky zvláštní to hřmění a blýskání. Sopka a ještě bouřka? Zajímavé spojení. Ledaže by ty blesky a hřmění vycházely ze země…
 ze dne 20.01.2009, 22:56:43  
   Šíma: Dík za publikaci a komentík! ;-)

P.S. Ono, když se popel dostane do atmosféry v podobě mraku, může se v něm nahromadit elektrický náboj a pak dojít k bleskům (tak nějak to prý funguje), ale čert ví! A na pány geology také dojde... Hihi...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Životní krůčky
Verru
Balada
Ezra Horwitz
Balada o pádu P...
guru
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr