obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Den, kdy se otevřela země (14) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Den, kdy se otevřela země...
 redaktor Šíma publikováno: 25.01.2009, 22:03  
Další část příběhů o jedné farmářské rodině a malé přírodní katastrofě... Šotkům zdar! ;-)
 

Kapitola čtrnáctá: Úkryt

      "Sam s Kate ještě nepřijeli!" zavolala Alice na Clifa, který k ní přiběhl, jen co ji zahlédl, jak vychází z hostince. Okolí osady bylo zahaleno do oblaků kouře z místních požárů a všudypřítomného poletujícího popílku, který neustále vycházel z rozštěpené jizvy na pastvinách vzdálené ani ne dva tisíce metrů od Dodge city.
      "Určitě nedorazí dřív než večer!" řekl jí Clif.
      "Co udělají, až uvidí to nadělení?" zeptala se jej celá pobledlá a vystrašená Alice. "Dojde jim to? Nepojedou sem, nebo nás budou chtít za každou cenu vidět?"
      "To nevím!" řekl jí Clif po pravdě. "Kde jsou děti?"
      "V hospodě!" řekla mu. "A kde je Tom?"
      "Někde tu pobíhá s Rogerem a nakládá lidi do vozů! Doufám že odjedeme! Jestli ty automobily nenastartujeme, půjdeme pěšky! A v tomhle sajrajtu se pěší cesta s nejstaršími osadníky rovná hotové sebevraždě!"
      "Věděla jsem to!" řekla mu Alice se slzami v očích. Nedaleko nich spadla další sopečná puma a rozbila se na tisíc kousků. Slyšeli několik láteřících hlasů. Asi se popálil o její žhavé úlomky. Nebe bylo zastřené kouřem. Setmělo se jako při příchodu noci, avšak podle hodin byl ještě den. Vzduch byl nasycený prachem, hukotem sopky a syčením požárů, které řádily v okolních kopcích Vysočiny i na některých místech osady, jejíž domy zapálily padající sopečné pumy. Vše bylo vysušené horkem a každičká věc, která přišla do styku z ohněm hořela, jako kdyby ji někdo polil petrolejem.
      "Musíme jít odtud!" křikl na ně Roger. "Všichni jsou už naložení! Tom s několika dobrovolníky pročesává zbytek osady, zda-li někdo nezůstal v domě! Za chvíli budou tady! Kde jsou děti?"
      "Jdeme pro ně!" křikl na něj Clif a zmizel za dveřmi do hospody.
      "Velký duch se na nás zlobit!" řekl jim starý indián, který prošel kolem nich. Jeho obchod byl již v plamenech. Celá osada se pozvolna měnila v ruiny. Nebylo síly, která by ji zachránila. Náhle se otřásla zem a nejbližší dům se sesunul k zemi. Časté otřesy půdy narušily statiku již tak bídných staveb v Dodge city a z každým větším otřesem se sesypalo další stavení. Zbytek zkázy dokonal oheň.
      "Mám je!" houkl Clif na Alici a strkal ji před sebou. "Už jsou tady!"
"Věděla jsem to!" křičela na celé kolo. "Věděla jsem to, ale nic jsem neudělala! Proč nám to Bůh udělal?"
      "Přestaň, babi!" okřikl ji Tom a pomohl jí nastoupit do Clifovy dodávky. Trvalo ještě dobrých pět minut, než všichni nasedli do vozů a nastartovali motory. Pomalu se vydali v černé prázdnotě, kterou prosvítaly jazyky ohně z osady, směrem k průsmyku. Za jejich zády hučel, bublal a syčel rostoucí vulkán. Teprve se narodil a zkoumal svět kolem sebe.

***


      "Vidíš to co já?" zeptala se Kate svého muže. Cesta z města proběhla bez problémů. Allan zůstal v nemocnici a oni se vydali pro své děti a všechny blízké, které zanechali na farmě a v jejím okolí. Už když se blížili k Vysočině, spatřili vysoký černošedý mrak, ze kterého se blýskalo na všechny strany. Okolní nebe bylo čisté a bez mráčku. Nejdřív si mysleli, že jde o bouřku, ale černého kouře nad Vysočinou přibývalo a s ním i vzdálené záblesky požárů.
      "Co se tam stalo?" otočila se k Samovi. "Alice měla pravdu?"
      "Uvidíme!" řekl jí. Za půl hodiny projížděli mezi kopci. Zešeřilo se, i když byly sotva čtyři hodiny odpoledne. Kate pustila rádio, doufala, že uslyší nějaké informace o tom, co se děje za kopci, ale žádná z místních stanic nehlásila nic nového.
      "Sakra!" vykřikl Sam a zastavil vůz na okraji silnice. Náhlý otřes půdy jej takřka shodil do příkopu. "Co to bylo?"
      "Zemětřesení?" vydechla Kate. "Tam dál v kopcích asi hoří požáry! Všude je plno kouře! Co budeme dělat?"
      "Pojedeme dál!" řekl jí Sam a nastartoval. Vyjeli na silnici a zamířili k odbočce k osadě Dodge city, která byla vzdálena ještě dobrých třicet kilometrů.
      "Co když už nebudou doma? Co když někam odjeli? Pryč odtamtud?"
      "O děti nemusíš mít strach, je u nich Clif a Tom. A Clifa hned tak něco nepřekvapí!" řekl jí Sam a přeřadil na nižší rychlost, jakmile se silnice zvedla do příkrého stoupání. "Určitě budou v pořádku, uvidíš!"
      "Jenom aby!" zabručela. "Proč nemáš Toma rád?"
      "Neříkám, že ho nemám rád, Kate!" bránil se Sam. "Naštval mě, když jen tak odešel z domu, a pak se vrátil po dvou letech, jako by se nic nestalo! Víš přece, že jsme tehdy potřebovali každou volnou ruku! A on se na nás vykašlal!"
      "Ale jsi rád, že se vrátil?" zeptala se jej Kate nejistě.
      "Jo," pohladil ji po vlasech.
      "Pozor!" zakřičela. Jen o vlásek minuli spadlý sloup telefonního vedení. Ležely na silnici jako polámaná párátka. Vyjeli na hřeben kopce. Mezi jeho sousedy spatřili stále rostoucí černý mrak kouře a popela. Vítr jej rozfoukával do okolí, takže se zářivý letní den brzy proměnil v černočernou noc.
      "V tomhle nemůžeme jet!" zděsila se Kate.
      "Pojedeme k osadě přímo! Před posledními kopci zabočíme doprava a vydáme se po místní Magistrále k Dodge city. Vede průsmykem, takže celé to svinstvo objedeme ještě za kopci. Možná je potkáme cestou! Něco mí říká, že jeli do osady a odtud průsmykem pryč!"
      "A když ne?" zeptala se ho. "Jak je v tomhle svinstvu najdeme?"
      "Neboj se!" řekl jí. "Problémy budeme řešit tak, jak přijdou, takhle bychom se daleko nedostali. Clif měl pravdu! Sny mé matky se vyplnily jako nějaká noční můra! Zatraceně, co jsme komu udělali?"
      "Třeba měla ta stará čarodějnice tehdy pravdu!"
      "Ta, která proklela náš rod?" uchechtl se. "Buď jen blafovala, nebo měla dar vidění do budoucnosti. Já v tom žádné čáry nevidím!"
      "Same?" zavolal na něj jeho žena nejistě.
      "Ano?" zeptal se ji, aniž by se k ní otočil. Měl co dělat, aby udržel vůz na prašné silnici. Stěrače jen s obtížemi udržovaly přední sklo v takovém stavu, aby skrze něj bylo vůbec něco vidět.
      "Víš, kde měla boudu naše stará indiánka!"
      "Ta babizna?" zeptal se. Na okamžik ztratil nad vozem kontrolu a nechal jej, aby se několikrát otočil kolem své osy a zůstal stát na okraji cesty. "Co je s ní?"
      "Támhle!" ukázala rukou. "Vidíš tu ohnivou fontánu?"
      "Krucinál!" vydechl Sam. Začalo pršet, ale nebyl to déšť v pravém slova smyslu. Sopečné plyny ve velkých výškách zkondenzovaly a nyní padaly k zemi jako špinavé kapky deště, kde se spolu s popelem měnily v bláto.
      "Proto ta babizna vzala nohy na ramena!" zabručel Sam. "Clif mi říkal, že odešla pryč, protože z její boudy šlehaly ohnivé plameny a smrdělo to tam jako v nějaké továrně! Bála se, že uhoří, nebo se otráví!"
      "Co to je?" zeptala se ho. Dívali se na vzdálené fontány řídké lávy, která vystupovala dobrých padesát metrů vysoko a pak padala po částech k zemi, kde zapalovala vše, nač dosáhla. "Je to právě to, co si myslím?"
      "Asi jo," přikývl. "Pojedeme! Musíme být zpátky dřív, než nám to svinstvo při zpáteční cestě odřízne únikový východ z Vysočiny!"
      "Všechno je proti nám! Osud, Bůh i příroda! To jsme opravdu prokletí?"
      "Ne, Kate!" řekl jí rezolutně. "V to nevěřím, prostě jsme ve špatnou dobu na špatném místě, nic víc!"
      "Vážně?" zeptala se jej nejistě, když se znovu vydali na cestu vstříc ostatním, kteří prchali z osady. "Nejsou to vpředu světla vozů!"
      "Možná..." řekl a sundal nohu z plynu. "Asi máš pravdu, budou to oni!"

***


      Setkali se. Na okamžik zůstaly všechny vozy stát na zablácené silnici. Sam se prodíral hustým deštěm vody a popela k automobilům před sebou. Hledal Clifa a zbytek své rodiny. V každém voze našel vyděšené tváře a páry očí vyzařující jedinou otázku: Proč? Tma byla stále hustší. Mrak zakryl již celou oblohu a noc byla dokonalá, jako vystřižená z Dantova pekla.
      "Kde je Clif?" ptal se každého, na koho narazil. Byl až úplně vzadu. "Clife?"
      "Tady jsem!" vystoupil z vozu a obejmul svého přítele. "Stalo se to, co by nikdo nepředpokládal!"
      "Já vím!" souhlasil. "Viděli jsme to z Kate ještě než jsme vjeli do Vysočiny. Nejdřív se nám zdálo, že jde o bouřku, ale brzo nás přešel smích! Jak to vypadá?"
      "Tvoje farma i farma vašich sousedů jsou pryč!" řekl mu Clif. "Stejně tak boudy honců a část osady, která se pozvolna mění v trosky! Celé severozápadní okolí Vysočiny je pryč. Dřív, než se spustil tenhle déšť zuřily na úbočí přilehlých kopců požáry. Teď je všechno zasypáno popelem a blátem, které padá z nebe! Jsem rád, že tě zase vidím!"
      "Máme tu ještě jeden problém!"
      "Všiml jsem si, je to vidět i v tomhle sajrajtu!" řekl mu Clif. "Údolí Staré čarodějnice je asi taky pryč! Vsadím se, že nejsme sami, kdo to viděl. Zdá se, že jsme obklíčení ohnivou záplavou! Jak je to daleko?"
      "Řekl bych, tak půl druhého kilometru, víc ne!" řekl mu Sam vážně. "Kam máte namířeno?"
      "Do Skautského kempu na jih odtud! Dál se v tomhle nečase stejně nedostaneme! Divím se, že ještě nikomu nechcíplo auto!" zamračil se proutkař. "Jak se má Allan?"
      "Dobře, na rozdíl od nás!" pokrčil Sam rameny. "Láva se brzo dostane na Magistrálu! Kde je ta odbočka ke kempu?"
      "Kousek odtud!" řekl mu Clif. Náhlý a silný otřes je shodil na zem. Kus od nich se sesunula část utrženého svahu, který již neunesl váhu bahna a popela. "Vypadneme odtud! Všechno jde k čertu!"
      "Zdá se!" řekl mu Clif. "Povedeš nás? Kde máš vůz?"
      "Úplně vpředu!" zamyslel se Sam. "Co když neprojedeme?"
      "Kdyby něco," řekl mu proutkař, ještě než nastoupil do své dodávky. "Trub jako blázen!"
      "Jasně," souhlasil Sam. "Snad máš pravdu a my se ve zdraví dostaneme ke kempu! Je dost vysoko, aby se k němu láva nedostala?"
      "Je, kopce v okolí nejsou vysoké, takže se nemusíme bát závalů!" zavolal na něj Clif skrze pootevřené okénko. "Tak s sebou hni, starý medvěde, nebo tu všichni pochcípáme jako krávy!"
      "Jasně!" mávl Sam rukou a rozběhl se co mu síly stačily ke svému vozu, který jen stěží našel v záplavě deště a popela.

***


      Jediným osadníkem, který zůstal v Dodge city byl starý indián. Odmítl odejít a ztratil ze bůhví kde. Skryt před zraky ostatních sledoval konec tohoto koutu prastarého kraje. Díval se do černých mračen a smýval si z čela špinavý déšť, který padal bez přestání z nebe.
      Vzduchem stále létaly sopečné pumy. Se svištěním dopadaly na zem, kde vybuchovaly do překrásných zářících vějířů tisíce jisker. Smál se. Zalykal se vodou a popelem, ale nepřestával se řechtat. Ani on sám nevěděl, co je na této situaci vlastně k smíchu. Připadal si jako šílený. Vyskakoval k nebi a tančil mu.
      Osada vzala již dávno za své. Co nezničil oheň, zbořil mokrý popel. Jediný dům nezůstal stát na svém místě. Střechy staveb se zřítily a vnitřek domů zasypal blátivý popel. Na horizontu se znenadání objevila jasná rudá záplava a pomalu postupovala k troskám osady. Indián opustil svůj dočasný úkryt a vydal se brodíc bahnem ke kopcům Vysočiny. Čas od času mu na cestu posvítila padající puma. Jako zázrakem zůstal nezraněn.
      Mnozí obyvatelé osady byli popáleni padající struskou a žhavými lávovými kameny. A snad jen přičiněním osudu si nikdo z nich v tom spěchu nevymkl klouby nebo nezlomil nohu či ruku. On však vytrvale kličkoval mezi všemi nástrahami, které tu na něj čekaly a v duchu se stále smál, i přestože mu z úst již dávno odezněl jakýkoliv náznak smíchu. Zastavil se kus nad cestou k průsmyku a pohlédl na valící se lávu, která již začala zaplavovat území osady.
      Snažil se postřehnout zdroj ohnivé záplavy, ale skrze černou hradbu deště a kouře byl neviditelný jeho očím. Čas od času se zablesklo. Hřmělo neustále o on už dávno nevěděl, jde-li o hrom blesku či tak hřmí narozená sopka. Další otřesy půdy jej takřka strhly ze svahu. Po čtyřech se drápal na vrchol kopce, kde se zastavil a snažil se nabrat dech. Kletba staré čarodějnice, jejíž kosti už dávno zmizely pod nánosem zašlých věků, se vyplnila.

***


      Den se proměnil v noc a nejčernější noční můry v děsivou realitu! Tak to cítili všichni ti, kteří utekli před návalem ohně a popela. Uchýlili se do starého tábora, jehož budovy byly takřka na spadnutí a jen zázrakem ještě stály pod náporem otřesů země. Neustále pršelo, blýskalo se a hřmělo. Země se bez přestání třásla. Čas od času se divoce vzepjala, jako by se snažila shodit ze sebe jho, které dostala do vínku při Stvoření světa.
      "Jestli tohle přežijeme, dám se na víru!" řekl Sam svému příteli.
      "Beru tě za slovo!" plácl jej Clif po rameni. "Vypadáme jako banda zmoklých slepic, Kriste pane!"
      "Jak dlouho tu vydržíme?" zeptal se ho Sam.
      "To nevím!" řekl mu Clif. "Víš o tom, že tenhle tábor je postavený na zvětralém kuželu vulkánu? Jsme teď na vyhaslé sopce, co když si také usmyslí, že se probudí k životu?"
      "Nestraš!" zděsil se Sam. "Jak to víš?"
      "Náhodou jsem na to přišel. Tahle erodovaná babička je, nebo vlastně byla jedinou sopkou Vysočiny. Zajímavé viď? Člověk by si myslel, že je to velké údolí mezi kopci! A ouha! Padla kosa na kámen!"
      "Myslíš si, že taky bouchne?" zděsil se Sam. "Kam bychom šli? Vlastně nikam, nestačili bychom se ani pomodlit!"
      "Je starší než kopce Vysočiny a už hodně dlouho vyhaslá, jen bůhví, kdy vůbec soptila!" uklidňoval jej Clif. "Není to ironie osudu? Před jednou sopkou jsme utekli na druhou!"
      "Jo, děsná sranda!" řekl mu Sam a nakoukl ven, kde se mezi zchátralými stany mísil déšť s popelem a vytvářel hluboké nánosy čvachtavé a nenechavé břečky, která je na tomto místě uvěznila spolu s jejich vozy. "Už se odsud nedostaneme!"
      "Asi ne," pokrčil Clif rameny. "Budeme muset počkat, dokud to nepřejde!"
      "Jo?" zamračil se Sam. "A kdy to skončí? Co když to nepřestane? Vydržíme tu týden, dva týdny, měsíc? Bez jídla, vody a nezbytného vybavení?"
      "Vrátíme se do doby kamenné!" zamyslel se Clif. "Myslím si, že patřičné orgány státní správy už začaly jednat! Asi jim došlo, že tohle není jen obyčejná bouřka! Ale dokud to nepřestane, nemůžou nic dělat!"
      "Co je s ostatními? Už je někdo ošetřil? Myslím tím drobné rány, odřeniny a popáleniny? Našli jste nějakou lékárničku?" zeptal se Sam proutkaře.
      "Jasně! Pracuje se na tom! John s Tomem a Rogerem kmitají jako pérko natahovacích hodin!" řekl mu Clif. "Pořád tomu nemůžu uvěřit!"
      "Čemu?" zeptal se ho Sam. Doprostřed tábora dopadla zbloudilá sopečná puma. Na okamžik ozářila prostor mezi dřevěnými stany s jídelnou a opuštěnou umývárnou, než se ztratila v bahně. "Jak jsem daleko od sopky?"
      "Do prdele! Ta bestie má snad smysl pro humor!" oddechl si Clif. "Dobrých deset kilometrů! Že by zbloudilá střela, nebo se ozvala její družka z údolí, kde kdysi bydlela ta stará čarodějnice?"
      Vyšli ven a vydali se k hranicím tábora. Prošli okolo zborceného plotu a dali se k výstupu na okraj zvětralého kráteru. Když byli na hřebenu, zahleděli se na tři kilometry vzdálenou sestru vulkánu, který řádil na okraji Vysočiny. Lávová fontána byla již jen několik metrů vysoká, ale stále zřetelná. Čas od času vyletělo z jejího chřtánu několik lávových pum.
      "Má trefu a sílu!" řekl Clif svému příteli.
      "Náhoda!" zamračil se Sam. "Neutopíme se tam dole v tom bahně?"
      "Proč?" nechápal jej proutkař. "Proč myslíš?"
      "Déšť s popelem pořád padá a tenhle kráter má jen jediný vstup na západní straně. Už tak je plný bahna a popela. Popel na svazích se stále ukládá a voda jej odplavuje dolů k táboru. Jestli nepřestane pršet, pojdeme tu jako krysy!"
      "Voda odtéká pryč, Same!" řekl mu Clif. "Dno kráteru je nakloněné k průrvě! Určitě se tu neutopíme! Hele, další salva!"
      Sledovali vylétající sopečné pumy z údolí. Zářily ve tmě a dešti jako velké prskavky. Se svištěním dopadly půl kilometru od nich a zmizely v moři bahna. Další otřes je přibil k zemi a nenechal je na pochybách. Tohle divadlo jen tak neskončí.
      "Co udělají?"
      "Kdo?" zeptal se Clif jako idiot.
      "Vláda, guvernér a všichni ti úředníci, až zjistí, že je v tomhle státě o jednu sopku navíc? Pošlou sem vrtulníky? Spadly by ještě dřív, než by se sem dostaly. A těžká technika? Magistrála je tou dobou už asi pod nánosem lávy, okolní cesty jsou zasypané bahnem, kamením a popadanými stromy. Popel s deštěm nepřestává padat, takže spadnou další a další svahy! Jak se ti to líbí?"
      "Děsně!" zabručel proutkař. "Proč jsi odtud už dávno neodjel? Kolikrát jsi mi už říkal, že to tu zabalíš?"
      "Sliby, chyby!" zazubil se Sam a vydal se zpět do tábora. "Je zima, mokro a nevlídno... Jdeš taky?"
      "Jo, není tu co k vidění!" přikývl Clif. Nad kopci se ozvalo silné zaburácení. Na horizontu směrem k Dodge city zazářilo na okamžik světlo a další otřesy strhly oba muže do starého kráteru. Klouzali po bahně a kutáleli se po něm jako dva velké balvany.
      "Co to bylo?" zeptal se Sam svého přítele, jakmile se celí umlácení a špinaví dokutáleli na dno a ztěžka se postavili na nohy.
      "Krucinál!" zamyslel se proutkař. "Skoro jsem se posral strachy!"
      "Chtěl bych to tam vidět na vlastní oči!" řekl mu Sam.
      "Cože?" nechápal jej Clif. "Ty nejsi rád, že jsi tady?"
      "Ten starý indián tam zůstal!" řekl mu Sam. "Chápeš to? Copak se rozhodl, že tam na stará kolena vypustí duši?"
      "Možná ano," pokrčil Clif rameny. "Hele, některé stany to nevydržely!"
      "A jídelna?" zeptal se jej Sam.
      "Ta ještě stojí! Chvála Bohu!" přikývl proutkař a pomohl svému příteli v cestě za ostatními uprchlíky. "Do prdele práce!"
      "Jak můžeš chválit Boha a nadávat zároveň?" zeptal se jej Sam.
      "Jemu to nevadí a mně se uleví..." zazubil se proutkař. "Jsme tady!"
      "Co to bylo?" zeptala se jich Kate, když dorazili do jídelny.
      "Naše dítě!" řekl ji Sam. "Bouchá a zlobí se, že jsme mu utekli!"
      "A to světlo kus odtud?" vyzvídala Alice, která se k nim přidala ihned na to, co je spatřila, jak jdou dovnitř. Vypadali jako dva sněhuláci obalení bahnem.
      "To je její sestřička, ale zdá se, že jen vylévá lávu, asi nebude nebezpečná!"
      "Je to pravda, že jsme na sopce?" pohlédla Alice na Clifa.
      "Jo," pokrčil rameny.
      "Dvě ti nestačí?" zeptal se jí Sam.
      "Co když bouchne i ta?" chvěla se Alice rozčílením. Nářky a lomoz ostatních na okamžik utichly. Všichni čekali na Clifovu odpověď.
      "Nebojte se lidičky. Pánbůh není zase takový parchant jak se zdá! Někde nám přece musí nechat útočiště! Jaká by to byla zkouška, kdybychom ji nepřežili? Jaké bychom si pak z ní dali poučení? " řekl všem. "Nemáte se čeho bát!"
      "Proč jsi se nestal knězem?" zavrčel Sam na proutkaře.
      "Proč?" zamyslel se Clif. "Protože jsem starý proutník!"

***


      Země se stále ještě otřásala. Vzduchem se k nim nesly ozvěny výbuchů a hřmění hromů po statických výbojích mezi zemí a hustým oblakem kouře a prachu. Déšť nepřestával padat k zemi. V jeden okamžik se zdálo, že se zřítí střecha jídelny. Nebýt několika dobrovolníků, kteří z ní shrnuli popel a bahno, pohřbila by je pod troskami.
      "Pořád myslím na toho starého indiána!" řekl Sam proutkaři. "Jsme tu už dobrý půlden a jak se zdá, sopka nabývá na síle, namísto aby se utišila!"
      "Třeba to přejde!" řekl mu Clif. "Kde je ten student?"
      "Před chvíli jsem ho viděl!" řekl mu Sam. "Šel ven, ale v tom blátě se daleko nedostane!"
      "Co bude, až se sopka uklidní?"
      "Která?" zeptal se ho Clif. "Sestřička nebo bratříček?"
      "Obě!" zamračil se Sam. "Co se stalo, sluníčko?"
      "Tati, jak dlouho tu ještě budeme!" zeptala se jej Ann. Sedla si k němu na bobek a pohlédla na něj svýma velkýma očima. "Co, tati? Umřeme tu?"
      "Kdepak!" řekl jí Clif. "Zítra bude po všem, uvidíš!"
      "Už je noc?" pohlédla na svého otce. "Pořád prší to bláto!"
      "Ano, sluníčko!" usmál se Sam a pohladil ji po ušpiněných vlasech. "Je noc, noc nesplněných přání! Možná, že se stane zázrak!"
      "Vrátíme se?" zeptala se ho.
      "Ann, proč nejdeš za svým bratrem a babičkou?" zavolala na ni Kate, jakmile ji našla v šeru mezi ostatními. "Nemůžeš jen tak někam chodit, co kdyby se ti něco stalo?"
      "Vrátíme se?" zeptala se znovu.
      "Domů?" zamračil se Sam.
      "Ano, domů!" řekla mu a chytila jej za ruku. "No tak, tati!"
      "Ne, zlatíčko," řekl jí. "Domů se už asi nevrátíme. Naše farma je pryč!"
      "Pryč?" nechápala. "To jako zbořená?"
      "Jo, zbořená, ale to nevadí, najdeme si jinou!" usmál se a kývl na svou ženu, aby si ji vzala k sobě a odešla s ní za ostatními členy rodiny.
      "Myslel jsi to vážně?" zeptal se jej Clif.
      "Co jako?" nechápal Sam. "Všechno je pryč!"
      "Ale máš rodinu!" řekl mu Clif. "Na Toma můžeš být hrdý, zasloužil by si medaili! Dneska se opravdu vyznamenal!"
      "Já vím," zamyslel se Sam. "Není ti divné, jak rychle se dokážeme přizpůsobit novým podmínkám? Prší, jak moc jsme chtěli vodu! A teď? Když ji konečně máme, je nám na nic! Není to k smíchu?"
      "Za jiných okolností?" řekl mu Clif. "Nepůjdeme se podívat na sestřičku našeho vulkánu? Zajímalo by mě, co teď asi dělá!"
      "Copak jsi se do ní zamiloval?" nechápal jej Sam. "Tak jo, jdeme!"
      "Je překrásná noc, Bearsi!" řekl mu Clif, když se znovu škrábali v blátě na vrchol starého kráteru. "Odmysli si to hřmění, ten déšť, popel a bláto!"
      "Jasně, Clife!" řekl mu Sam, když se zahleděl na záři vzdáleného ohně, který stále vycházel z kráteru v údolí Staré čarodějnice. "Děsná romantika!"

***


      Rozlícená ohnivá šelma se zvolna roztahovala okolo místa svého zrození. Vypouštěla do ovzduší ohromná mračna popela a páry, aby každý kdo ji spatří viděl, že je v plné síle a nenechá se ničím zastrašit. Třásla zemí a děsila vše živé do okruhu patnácti kilometrů. Osada Dodge city i obě farmy přestaly pro svět existovat. Staly se součástí jejího světa, zasypané popelem, lávou a chladnoucí struskou, která vyletovala z její tlamy.
      Zvolna rostla na výšce i objemu a domlouvala své sestřičce, aby i ona ukázala lidem, kdo je pánem Vysočiny. Ta však byla příliš hloupá a opojená svou vlastní mocí a tak se blížil čas jejího konce, aby se zahltila svou vlastní důležitostí. Jak osadníci předpokládali, stačila ještě zalít lávou hlavní přístupovou cestu z Vysočiny a uprchlíkům tak nezbylo nic jiného, než vyčkat ve starém táboře na záchranu, pokud nějaká přijde, avšak lidem v okolí začalo být divné, co se zde děje a osoby na odpovědných místech již také začaly jednat.
Postupem času šelma zjistila, že v její blízkosti žije ještě jeden drak, starý a vyhaslý vulkán, který soptil snad před sto tisíci lety. Ztratil se však pod nánosem usazenin a jeho tělo ohlodal zub času...
      Šelma na něj naléhala, aby zahubil tu havěť, která se usídlila na jeho těle, avšak starý drak již neměl žádnou sílu a oheň v jeho nitru již dávno vyhasl. Pro svět tato stará a unavená saň zemřela. Právě narozený drak náhle dostal strach z toho, aby zde nezůstal sám. Snažil se probudit k životu další sourozence, ale jediným rodinným příslušníkem byla jeho sestra v údolí oné staré čarodějnice. Byla neposlušná a pyšná na to, že dokáže vyhazovat oheň do výše. Nedbala varování svého bratra a přestože nebyla ani zdaleka při síle, jako její bratříček, snažila se mu vyrovnat a co nejvíce vyděsit vše ve svém okolí. Vysočina i přilehlé pastviny se otřásaly pod útoky obou draků a ztrácely se v jejich omamném dechu.
      Lidé v okolí Vysočiny si konečně uvědomili, že se zde něco děje. Něco šíleného, děsivého a zarážejícího. Zde by přece žádní ohniví draci být neměli. Začali se ptát sami sebe, co tu pohledávají a co vlastně chtějí? Životní prostor? Respekt a úctu? Co může chtít ohnivá příšera, která opustí svůj narudlý svět umístěný hluboko pod našima nohama? Když nezná slitování a bez mrknutí oka dokáže zahubit vše živé okolo sebe?
Jejich život dostal smysl. Lidé je vzali na vědomí a zařadili je do svého životního prostoru. Ohniví draci se stali součástí života lidí, součástí tohoto neklidného světa, který se neustále otřásá a stále v něm vře nepokoj spojený s marnou touhou po klidu a míru. Ať už chtěly tyto příšery cokoliv, podařilo se jim vše, co zamýšlely.
      A lidé? Ti se konečně rozhoupali k nějakému činu a začali se pídit po tom, kdo toto nadělení přežil a kolik lidí zemřelo...

-- pokračování příště --



 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.4 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:49:07 Odpovědět 
   14. 07. 2014

Jen bych se tu opakoval. Nezajímavý příběh se slabými postavami.
 ze dne 01.08.2014, 18:05:08  
   Šíma: Díky za reakci.
 Kondrakar 07.09.2009, 7:57:26 Odpovědět 
   Nu dobré to bylo. Možná bych osobně zpřeházel slova v některých větách, přihodil trochu víc emocí. Je to však tvůj příběh a čte se moc dobře.
 ze dne 07.09.2009, 9:17:40  
   Šíma: Ahoj, s těmi emocemi máš určitě pravdu! Díky za zastavení a komentík! ;-)

P.S. Pořadí slov? Hihi, pokud nešlo o dialogy pak asi také, ale jestli šlo o nějakou tu "repliku" mého hrdiny... Někdy jeden neví, co mluví! ;-)
 Dědek 27.01.2009, 9:49:15 Odpovědět 
   Je to dobrá, ale Jak píše Pavel, chybí tam trochu více emocí.
 ze dne 27.01.2009, 11:01:51  
   Šíma: Díky, Dědku! Budu o tom přemýšlet, každý názor a postřeh je dobrý, určitě je na tomto příběhu co zlepšovat! Ještě jednou dík a hezký den přeji! ;-)
 honzoch 26.01.2009, 15:54:25 Odpovědět 
   Zdravím, Šímo,
a docela se divím, že jsi dosud nevyužil svého nadání pro situace zavánějící davovou panikou :) dobré to bylo, jednička
 ze dne 27.01.2009, 8:55:11  
   Šíma: Díky za zastavení a komentář! ;-)
 Pavel D. F. 25.01.2009, 22:02:56 Odpovědět 
   Záchrana probíhá v celkem nevzrušivém rytmu, neobjevuje se žádná větší panika, nikdo není zraněn ani neumírá. Lidé spolu mluví, jako by byli někde na pokecu na návsi. To je trošku zvláštní, vzhledem k tomu, že se jejich život zcela převrátil. Starý indián sice v městečku zůstal a choval se všelijak, ale očekával bych trošku více pláče a zoufalství. Alespoň já bych asi reagoval zoufaleji, zbytečně se vztekal a nadával. No doufejme, že nás nic podobného nečeká.
 ze dne 25.01.2009, 22:44:53  
   Šíma: Díky za komentík a publikaci! ;-)

P.S. Ohledně případného panikaření... No, sám netuším, jak bych se zachoval já. I když lidé mají různé povahy a každý reaguje na případné nebezpečí jinak. Těžko říci, sám nevím, ale asi by přišlo nejdříve velké překvapení, možná určitá strnulost a to ostatní až potom, až by to byl mozek schopen zpracovat... Ale tady se určitě pohybuju na velmi tenkém ledě. Možná, když lidé neznají pravou podstatu nebezpečí a hlavně jeho stupeň nebezpečnosti, chovají se jinak, než kdyby věděli na 100 procent, že jim jde o život... Trochu jsem čerpal z historických faktů o několika erupcích, v Pompejích nevěděli o Vesuvu nic a brali jej za horu, když vybuchla hora Svaté Heleny, bylo v jejím okolí hodně "čumilů" a ne všichni to přežili (snad i díky menší zkušenosti vědců, než tomu je třeba dnes) a v případě skutečné události, kterou jsem si vzal za námět samotného příběhu, seběhlo se k tomuto incidentu hodně novinářů a vědců a mnozí přicházeli takřka až k sopce, aby si ji prohlédli... Myslím tím onu sopku Parikutin v Mexiku, v minulém století z toho byla velká atrakce, jenže v té době zuřila druhá světová válka, takže se toho o ní do světa mnoho nedostalo... Ještě jednou díky, vše v tomto příběhu je pouhá fikce a ani já samotný si netroufám naznačit, kterým směrem by se mělo chování hrdinů posouvat, prostě jsem se nechal jen vést dějovou linkou a snažit se o určitý způsob "věrohodnosti"... Snad jsem to "nepřepísk"! Ještě jednou díky a hezký večer! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Master aft Corc...
Shy
Květnatí kovboj...
pilot Dodo
Dermatha - I. K...
Thorpe
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr