obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915290 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389819 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Den, kdy se otevřela země (15) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Den, kdy se otevřela země...
 redaktor Šíma publikováno: 03.02.2009, 23:03  
Závěrečná část příběhu o jedné farmářské rodině a malé živelné katastrofě! Jako obvykle zdravím své šotky...
 

Kapitola patnáctá: Mount Bear

      "Co tu, sakra, děláš?" zeptal se Sam studenta, když se spolu s Clifem znovu vyškrábal po bahnitém svahu na svou pozorovatelnu. Všichni byli promoklí, špinaví a hladoví. Očima tápali ve tmě a hledali náznaky ohně. Vítr se je snažil shodil dolů ze svahu, ale oni se jej drželi jako klíšťata. Nohy i ruce jim prokluzovaly v bahně a rozbředlém popelu. Popel padal stále a bez přestání.
      "Za chvíli bude svítat!" řekl jim Clif. "Teda, alespoň by mělo!"
      "Pořád padá!" zavrčel Sam. "Co bych za to dal, kdyby namísto tohodle, padal normální déšť a my mohli dál žít v tomhle zapadlém koutě světa."
      "Ďábel si vybral svou daň!" řekl mu Clif. "A nic si jako zálohu nevezme! Řekl si, že mu patří tenhle flák půdy a basta! Co můžeš dělat? Viděl jsi sám, co se děje okolo! Pamatuješ si na ty zprávy, že kdysi v osmdesátém roce vybuchla jedna sopka... Sakra už ani nevím, kde to bylo a jak se jmenovala, ale taky zničila kus svého okolí a doteď je tam takřka měsíční krajina."
      "Hora Svaté Heleny," řekl jim student. "Tak se jmenovala! Jenomže náš malý miláček se právě narodil a hlásí se o svá práva! Jak se zdá, nemíní s tím přestat!"
      "Co kdybychom se tam vrátili?" zeptal se jich Sam.
      "Cože?" nechápal student. "Chcete tam jít zpátky? V tomhle? Bude nám to trvat celý den, jestli se tam vůbec dostaneme!"
      "Znám zkratku, takovou strž, ale je jen pro lidi a zvířata! S auty bychom se stejně nikam nedostali!" řekl jim Sam. "Tak co? Pořád mi leží v hlavě ten starý indián."
      "Nemůžeme tu nechat ostatní jen tak!" řekl mu Clif. "Máš tu rodinu, tak si nehraj na hrdinu, medvěde!"
      "Nikdo o tom nemusí vědět!" nepřestával jej Sam přesvědčovat.
      "Co to do tebe vjelo?" zděsil se proutkař. "Mrzí tě, že žiješ? Cestou tě může překvapit lavina popela nebo utrženého svahu! Utopíš se v řídkém bahně nebo se usmažíš v horké lávě! Potřebuješ pořádnou dávku adrenalinu? Myslel jsem si, že jediným bláznem jsem tu já a pak Edgar. Kde vůbec je? Neviděl jsem ho od té doby, co jsme sem dorazili a ošetřili rány všem raněným!"
      "Já jdu!" řekl jim Sam rezolutně. "Řekněte Kate, že jsem se šel projít, ať zůstane tady a nikam nechodí!"
      "Nepustím vás samotného!" řekl mu student. "Ve dvou se to lépe táhne!"
      "Jste blázni!" zabručel Clif. "Chováte se jako malé děti a mě necháte, abych to všechno vyžral za vás! Co řeknu tvé ženě a dětem, Same? Že ses nechal zabít? Jen tak? Pro nic za nic? To tě ta sopka tolik přitahuje? Vždyť jsi jen farmářem a ne nějakým vědátorem!"
      "Chci to vidět a pohlédnout té zatracené ohnivé obludě do očí!" řekl mu Sam. "Postavit se jí tváří v tvář! Chci vidět svou kletbu!"
      "Panebože!"zašeptal Clif nevěřícně a otočil se k táboru. Slunce se již vyhouplo nad obzor, ale skrze hustá mračna sopečného dýmu jej nebylo vidět. Tma se proměnila v husté šero. Stále se ozývalo hučení a hřmění nedávno narozeného vulkánu. Jeho sestřička nezůstávala pozadu a zaplňovala své okolí řídkou a rychle tuhnoucí lávou. Netušila, že její život brzy skončí a bude odsouzena k zániku. Její velký bratr tu zůstane jako monument nepředstavitelné síly přírody, kdežto ona se ztratí pod vlastním tělem jako jeden velký a táhlý nános lávy.
      "Jdeme?" zeptal se Sam studenta.
      "Je to deset kilometrů!" varoval jej mladý muž.
      "Ne, zkratkou jen sedm!" řekl mu Sam. "Za pět hodin jsme tam!"
      "Bez vody, jídla a pořádného oblečení!" zamyslel se. "Chcípneme tu!"
      "Než přijde pomoc, tak možná určitě!" řekl mu Sam. "Vím o jedné chatě, kde bychom mohli najít něco k snědku a čisté a suché oblečení!"
      "Jste oba blázni!" slyšeli ztrácející se Clifův hlas. "Blbci! Ale jestli se chcete setkat se stvořitelem nebo samotným satanášem, tak si klidně jděte!"
      "Kudy půjdeme?" zeptal se ho student.
      "Obejdeme tenhle kráter dokola a pak sestoupíme na jeho severní straně! Je tam docela hezká stezka! Řádil jsem tu jako malé dítě!" zazubil se Sam na studenta. "Život je samé překvapení! Znám tenhle kraj jako své vlastní boty!"
      "Určitě?" zavrčel student a vydal se spolu s farmářem do šera, padajícího deště a popela, který se zvolna sesouval po svazích okolních kopců, smýván dešťovou vodou do údolí, kde se z něj tvořily bahnité říčky a jezera.
      Zablesklo se a zahřmělo. Pak se otřásla zem a odlesky ohně v údolí Staré čarodějnice zmizely v nenávratnu. Sestřička zemřela a přenechala svou sílu většímu bratru, který již dokonale poznal své nejbližší okolí a rozhodl se, že se podívá dál za hranice svého současného působení. Nikdo z lidí netušil, že den bude ještě stále noci a noc jen jejich zbožným přáním.
      Namísto půdy pro dobytek se na okraji Vysočiny pod oblaky smolného dýmu černal nános lávy. Zdálo se, že si sopka vybrala oddechový čas. Nabírala sílu pro další ukázku své moci. Dýmala a občas vysílala k nebi sopečnou pumu jako světlici, která měla svou září posvítit na okolní krajinu.
      Drak odpočíval!

***


      "Je den nebo noc?" zeptal se student Sama. "Pořád je tu takové ponuré šero, jako když se má každou chvíli stmívat, ale slunce ne a ne zapadnout za obzor! Všude tu poletuje popel! Všiml jste si, že přestává pršet?"
      "Jo," řekl mu Sam. Po půlhodině dorazili k Magistrále. Prašná cesta, která kopírovala podélně Vysočinu mezi jejími kopci, byla na mnoha místech zavalena sesuvy půdy. Po lávě však nebylo nikde sebemenšího náznaku. Nohy se jim bořily do vlažného bahna, které zpomalovalo jejich chůzi a činilo jim značné problémy při jejich cestě v údolích mezi jednotlivými svahy.
      "Slyšíte to ticho?" zeptal se znovu student svého společníka. "Nezdá se vám to podezřelé? Proč to všechno najednou utichlo?"
      "To já nevím!" řekl mu farmář popravdě. Opustili silnici, nebo alespoň to, co z ní zbylo a vydali se do svahu před sebou, míříc stále k severovýchodnímu okraji Vysočiny. "Chtěl jsi jít se mnou, tak nekecej a šlapej!"
      "Jak je to ještě daleko?" nenechával se odbýt.
      "Ještě kus cesty!" řekl mu farmář. "Opravdu se nic neozývá! Vzduch se začíná pročišťovat a zdá se, že i přestalo pršet! Máš pravdu, studente! Co o nás budeš psát? Že jsme hrdinové, nebo potrhlí blázni?"
      "My dva, nebo všichni z okolí?" nechápal jej student. "Popel stejně brzy vysuší ze vzduchu všechnu vlhkost..."
      "Za chvíli budeme na kopci," řekl mu farmář. "Porozhlídneme se kolem, snad něco uvidíme, ale nedělám si nějaké velké naděje!"
      "Všude je to stejné!" vydechl si, když dorazili na vrchol kopce. Kam až jejich oči dohlédly, byl jen popel, bahno, spáleniště a stržené stromy, které padly za oběť zemětřesení a sesuvům půdy.
      "Jsme blázni!" řekl mu mladý muž při pohledu na takřka měsíční krajinu. Odněkud se přihnal vítr a začal zvolna rozfoukávat černá mračna sopečného popela a kouře. Na okamžik se na nebi objevil našedlý sluneční kotouč.
      "Kdo říká, že nejsme?" zasmál se Sam. "Hele, mladej, konečně kolem sebe pořádně uvidíme!"
      "Co tu chcete vidět?" zeptal se ho student. "Jako by se tu prohnal velký ohnivý drak a všechno spálil na popel!"
      "On neletěl," zavrtěl Sam hlavou. "Sedí kus od nás a čeká, až se na něj zajdeme podívat! Viděli jsme, co jsme chtěli a jdeme najít tu zkratku!"
      "Myslíte, že teď přiletí, když se situace pozvolna uklidňuje?"
      "Kdo?" otočil se k němu Sam, když sestupovali po svahu dolů do údolí.
      "Záchranáři!" vydechl student. "Co?"
      "Možná!" pokrčil rameny. "Co tu chceš kromě lidí zachraňovat?"
      "Nás, osadníky a další sousedy, kteří žili v tomhle kraji!" řekl mu student.
      "Vlastně máš pravdu!" zamyslel se Sam. "Jo, určitě přiletí!"
      "A co my? Měli jsme tam počkat! Budou nás muset hledat! Proč jim musíme přidělávat práci?" zeptal se ho student a zastavil se v půli cesty mezi vrcholem a patou kopce.
      "Cože?" otočil se k němu Sam. Takřka uklouzl a sletěl po hlavě dolů ze svahu.
      "Možná jsme tam měli zůstat!" pokrčil rameny.
      "Tak jdi a vrať se tam!" ukázal mu na zvětralý kužel vyhaslého vulkánu. "Trefíš tam sám, nebo snad ne?"
      "Já jen říkám, že..."
      "Ne, ty neříkáš, ty tu kňouráš!" zazubil se farmář. "Brečíš tu jako nějaká bába, která ztratila odvahu! Jasně, zbláznil jsem se, ale ta hora mi zničila můj život, můj rodný kraj i všechno, co jsem měl!"
      "To je mi líto!" řekl mu student. "Dobře, jak daleko je tedy ta chata?"
      "Tak se mi líbíš!" přikývl farmář. "Takových dvacet minut chůze!"
      "Po tomhle?" ukázal student na bahno pod jejich nohama.
      "No dobře, tak tři čtvrtě hodiny! Stačí?" zeptal se ho jak začal znovu sestupovat po svahu do údolí mezi kopci. "Tak jdeš nebo ne?"

***


      "Neměl jsi je pouštět!" vyčítala Kate proutkaři, když sestoupil zpět do tábora. "Co když se jim tam něco stane?"
      "Mají svůj rozum, Kate!" bránil se. "Udělal jsem, co jsem mohl! Opravdu!"
      "Co se stalo?" zeptala se jich Alice, když spatřila přicházejícího Clifa. "Kde jsou ostatní? Sam, Tom, Edgar a ten student?"
      "Tom je někde v táboře! Edgar taky a co se týče Sama a toho studenta..."
      "Šlí zpátky k osadě!" řekla Kate své tchyni.
      "Cože?" znejistěla. "Kam šli?"
      "K sopce!" pokrčil Clif rameny. "Nedali si říct! Teď budou asi na Magistrále! Počítám, že do dvou hodin by měli být v jedné chatě kus nad osadou, kterou jsem taky používal při svých toulkách přírodou!"
      "Co budeme dělat?" zeptala se Alice.
      "Čekat!" zabručel Clif. "Co jiného chcete dělat?"
      Čas ubíhal. Lidé z osady a jejího okolí leželi či seděli netečně na matracích, které našli v táboře a hodili přes sebe staré pokrývky. Ochladilo se. Postrádali sluneční svit a jeho každodenní žár. Jejich životy se obrátily naruby a nadobro opustily vyjeté koleje každodenního stereotypu.
      Bylo poledne. Obloha se začala pozvolna vyjasňovat díky zdivočelému větru, který vtrhl do Vysočiny a jejího okolí. Spád popela se zmenšil na minimum a neustále se ozývající hřmění znenadání utichlo. Nastalo období klidu. Nikdo se neodvažoval ani pohnout, natož promluvit. Báli se, že svým projevem protrhnou onu posvátnou chvíli, kdy se zdálo, že je opravdu po všem. Pak zaslechli v napjatém očekávání zvuky motorů.
      "Co to je?" zeptal se John ostatních. Toulal se po táboře a hledal nějaké použitelné zásoby. Kemp nebyl již dlouho v provozu, takže nic k snědku nenašel a zásoby z osady docházely i přes zavedený přídělový systém. Byli zde již druhý den uprostřed bahna a popela.
      "Vrtulníky?" řekl Clif a vyběhl ven. Poskakoval v bahnu kolem jídelny a rukama mával nad sebou. "Tady jsme! Tady dole!"
      Zdálo se, že jej viděli, avšak nikde nebylo místo k přistání. Oba stroje zakroužili nad vyhaslým kráterem a vydaly se hledat nějakou vhodnou přistávací plochu. Hukot jejich motorů zanikl stejně náhle, jako se objevil. Proutkař vešel zklamaně do stanu. Zavrtěl hlavou a sedl si vedle obou žen.
      "Tak co, viděli nás?" zeptala se jej Kate. "Ano?"
      "Jo," souhlasil. "Nemají tu kde přistát, budeme muset počkat na pozemní jednotky, které sem možná dorazí se zpožděním! Ty potom patrně vybudují nějaké přistávací plochy pro vrtulníky, které nás odtud odvezou pryč!"
      "A co Sam?" zeptala se jej Alice. "Co bude s ním?"
      "Řekneme jim, že šli k sopce!" pokrčil Clif rameny. "Najdou je později!"
      "Jsou tady záchranáři, ale nemohli tu přistát!" řekla Alice všem v jídelně.
      Nikdo ji neodpověděl. Nad táborem znovu přelétly helikoptéry. Na okamžik se zastavily nad starým zvětralým kráterem, aby po lanech sjelo několik mužů ve vojenských kombinézách a pak odletěly. Muži prozkoumali okolí a pak jednotlivé stavby v táboře, aby nakonec vešli do jídelny.
      "Jste tu všichni?" zeptal se jeden z nich. "Tady je národní garda Spojených států, přišli jsme vás zachránit! Přivezli jsme potraviny a léky! Víte něco o dalších lidech, kteří přežili?"
      "Až na malé výjimky tu jsme všichni!" řekl mu Clif. "Já jsem jen proutkař, hledač vody! Bydlel jsem kus nad osadou, než se to strhlo! Rádi vás tu vidíme!"

***


      "Tady je to!" řekl Sam studentovi. Našli ji. Chatu sroubenou z jednotlivých klád, napůl utopenou ve svahu. "Zajdeme dovnitř! Byl jsem tu před měsícem! Měla by tam být voda, nějaké konzervy, chleba a suché oblečení!"
      "Jasně!" přikývl mladík. "Co když nám ten svah spadne na hlavu?"
      "Aspoň budeme mít ode všeho pokoj!" zabručel Sam a jako první vešel do chaty. Všude byl nepořádek a plno prachu.
      "Tady to ale vypadá!" řekl mu student. "Jak dlouho se tu neuklízelo?"
      "Na tom nesejde!" řekl mu Sam a zašel k obstarožní skříni, ze které vytáhl několik kusů oblečení. "Něco z toho ti určitě padne! Bude to pořád lepší, než chodit v tom, co máme od včerejška!"
      "Díky!" přikývl student. "Já..."
      "Stydíš se, nebo nejsi chlap, ale převlečená ženská?" zasmál se Sam.
      "Ne, já jen, že vám to do smrti ne..."
      "Umřít můžeme každou chvíli!" řekl mu Sam bodře. "A koneckonců v nouzi si mají lidé pomáhat, nebo ne? Tak jaképak copak?"
      "Jasně!" přikývl znovu mladý muž a převlékl se. "Potřebovali bychom nějaké gumáky!"
      "Mám tu dvoje vysoké gumové rybářské boty, jsou to vlastně takové nohavice, budou se hodit v tom blátě!" zamyslel se Sam. "Někde by tu mělo být nějaké jídlo, ale nevím kde!"
      "Řekněte mi, jak dlouho jste farmářem?" zeptal se jej student, když seděli za zaprášeným stolem a jedli vysušený chleba s masem z konzervy. Kdesi nad jejich hlavami zapraskal strop. "Slyšel jste to?"
      "Slyšel!" přikývl Sam. "Farmářem jsem už od narození! Můj otec byl farmář, můj děda taky, stejně tak praděd a prapraděd! Jsme rodina buranů, kteří neumí nic jiného, než pást krávy a sázet brambory!"
      "Určitě?" přimhouřil student oči.
      "Samozřejmě, byl jsem taky na vojně, žil na chvíli ve městě a poznal kus světa, ale pořád mě to táhlo sem domů!"
      "A ta stará kletba, o které se tu mluví?" přerušil jej student. Klády nad jejich hlavami znovu zapraskaly pod tíhou svahu.
      "To ti povím pak!" řekl mu Sam. "Rychle dojez, vem na sebe tu prošívanou bundu, obuj si gumáky a nezapomeň na kalhoty! Vypadneme odtud!"
      "Proč váš rod proklela?" nenechal se student odbýt, když stáli před chatou a přeměřovali si pohledem svah nad ní. Zdálo se, že se každou chvíli utrhne a zasype je i chatu do výše několika metrů. Vydali se dál na cestu. Díky větru se vzduch trochu pročistil, ale stále bylo až strašidelné šero. Sopka neúnavně chrlila dým a popel do svého okolí, a i když nyní trochu polevila ve svém snažení, nedovolovala slunci, aby se přihlásilo o svá práva.
      "Tak co?" vyzvídal student na farmáři. "Proč to ta bába tehdy udělala?"
      "Protože můj prapraděd utekl ze svou holkou od jednoho otce a ten ji už v životě neviděl! Asi proto! Tohle není procházka růžovým sadem!" řekl mu Sam. "Kdykoliv tu můžeme zhebnout! Uvědomuješ si to, mladej?"
      "Věříte tomu?" zeptal se ho, když se brodili bahnem v úzké rokli, tvořící jeden z přítoků vedoucí k říčce, která kdysi tekla okolo Vysočiny poblíž Dodge city a obou farem, než zmizela pod nánosem lávy a popela.
      "Čemu?" zeptal se jej farmář a zastavil se. "Musíme z rokle!"
      "Cože?" nechápal student.
      "Ven!" řekl mu a rukou ukázal na zával bahna, hlíny a kamení před nimi. "Vylezeme z rokle! Jestli je za tím bahnité jezírko, a ta hráz povolí, můžeme se tu utopit jako koťata!"
      "Dobře!" přikývl student hlavou a dal se do šplhání z rokle. Sam se vydal za ním. "Tak co, byla to podle vás vůle osudu nebo jen pouhá souhra náhod?"
      "A co chceš slyšet?" zavolal na něj, když oba vystoupili z rokle a ocitli se na svahu jednoho z kopců, který stál nedaleko průsmyku vedoucího k osadě. "Nic tu nepoznávám! Jeden kopec je jako druhý! To bahno s popelem všechno zasypalo! Budeme patrně kus od osady, ale kde, to ví jen pánbůh!"
      "Co je to?" zeptal se jej student. Zvedl obě ruce nad hlavu a zamával s nimi jako pták. "Neslyšíte to? Vypadá to jako hluk letadla nebo helikoptéry!"
      "Co jako?" zeptal se jej farmář. "Nic neslyším, asi jsem hluchý jako poleno!"
      "Jakoby kolem letěl vrtulník!" řekl mu student a snažil se najít stroj v mračnech prachu a popela, který stále padal k zemi. Nenašel jej. Zvuk motorů se ztratil kdesi za kopci a nastalo opět ticho, které rušil jen dovádějící vítr a nejasné syčení vulkánu.
      "Něco se ti zdálo!" pokrčil Sam rameny. "Jestli přiletí, tak nás najdou! Uvidíš, že se nespokojí s málem a pořádně to tu pročešou!"
      "Snad!" zamyslel se student. "Ty gumáky jsou k nezaplacení!"
      "To jo!" zazubil se farmář. "Jdeme dál, už je to jen kousek! Vydrápeme se na nějaký kopec a rozhlédneme se kolem sebe! Tak co, na co čekáš?"
      "Až zahřmí!" usmál se mladý muž. "Vy nejste jen obyčejný farmář, že ne?"
      "A čím bych podle tebe měl být?" nechápal jej Sam. "Tajným agentem?"
      "Třeba," pokrčil student rameny. "Kecáme tu jako malé děti!"
      "Jo, moc se díváš na seriály!" řekl mu a zhluboka vydechl. "Kriste pane!"
      "Co je?" zeptal se jej mladý muž. Zastavili se na nejvyšším bodě kopce a rozhlédli se. Všude kolem sebe nalézali jen spáleniště s kmeny stromů bezmocně trčícími k nebi, které byly až po holé koruny uvězněné v moři bahna. Osada zmizela pod vrstvou lávy a popela. Vulkán samotný se vypínal nad pastvinami do výše několika desítek metrů a chrlil kolem sebe černý dým. Farmy nenašli. Přestaly existovat. Namísto nich zahlédli jen rozsáhlá lávová pole, ze kterých se ještě nyní, několik hodin po erupci, kouřilo.
      "Pro pána krále!" zhrozil se student. "Šálí mě zrak?"
      "Ne," řekl mu Sam. "Půjdeme blíž, nebo vezmeme do zaječích?"
      "Když už jsme tady?" zapochyboval mladík.
      "A co když znovu začne řádit?" otočil se k němu Sam. "Co uděláme pak?"
      "Vezmeme nohy na ramena!" zamračil se student a pohlédl farmáři do očí. "Nikdy jsem nic podobného neviděl. Co myslíte, půjdeme dál?"
      "Dobře!" přikývl Sam a jako první zamířil k dýmající sopce. "Co na tom záleží, jestli umřeme teď nebo později?"
      "Jak to ta zatracená babizna mohla vědět?" zavolal za ním student a začal také sestupovat z kopce směrem k osadě. "Pane, stůj při nás!"
      Vulkán si posměšně odfrkl a vyvalil hustý oblak kouře a páry. Země se otřásla a z okolních svahů se sesuly laviny bahna. Z kráteru vyletělo několik pum, ale ty jen neškodně vybuchly v jeho okolí. Zdálo se, že stále nabírá sílu k dalšímu útoku. Nyní byl příliš slabý na to, aby je ohrozil, ale jako by byl živou bytostí a věděl, že jsou vedle něj a snaží se vetřít do jeho přízně.

***


      "Uděláme tu provizorní přistávací plochu a odvezeme vás odtud!" řekl jim velící důstojník. "Do hodiny tu budou vrtulníky! Jak jste to mohli přežít? Celá tahle část Vysočiny je zničená!"
      "Stal se zázrak!" usmála se Alice a pohlédla na proutkaře.
      "Utekli jsme před sopkou na další sopku, není to ironie?" zeptal se Clif důstojníka. "Už napřed nám dávala příroda znát, že se něco děje, ale byli jsme hluší a slepí!"
      "Ano?" zapochyboval muž v uniformě.
      "Místní zlatokop by vám mohl vyprávět!" usmál se Clif. "A taky ostatní, kteří tu žijí, vlastně žili, protože tu nezůstal kámen na kameni!"
      "Lidé od USGS tu budou co nevidět!" řekl důstojníkovi příchozí muž v maskované uniformě. "Jsou zklamaní, že jim to ušlo! Neděje se každý den, aby se narodila nová sopka!"
      "Kdo to mohl tušit!" řekl mu jeho nadřízený. "Jak to vypadá s raněnými?"
      "Ti, kteří ošetřili zraněné si dali záležet. Měli sice velmi stísněné podmínky a zúžený výběr léků a obvazového materiálu, ale udělali, co bylo v jejich silách. Převázali jsme popáleniny a odřeniny. Naštěstí jsme nenarazili na žádné zlomeniny, jen pohmožděniny... Těm, kteří to potřebovali jsem dali léky proti šoku a bolesti! Nikdo není v ohrožení života!"
      "Fajn!" přikývl důstojník. "Stáli při nich všichni svatí!"
      "Asi ano!" souhlasil muž a dal se k odchodu. "Málem bych zapomněl, pane!"
      "Ano?"
      "Těžká technika sem hned tak nedorazí, ani to nebudou zkoušet! Všechny přístupové cesty jsou buď zavalené blátem, kamením a popelem, nebo zality lávou. Zemětřesení nadělalo značné škody na svazích Vysočiny. Zdá se, že letecká pomoc bude jedinou možnou alternativou!"
      "V pořádku! Řekněte základně, ať pořádně pročesají okolí a to dřív, než se ta sopka zase probudí!" řekl mu a otočil se k ostatním. "Řekli jste, že tu nejsou všichni! Co o nich ještě víte?"
      "Tady manžel této dámy," ukázal Clif rukou na Kate. "A jeden student se vydali podívat na sopku! Odešli ještě zrána!"
      "Student?" nechápal voják. "Jaký student?"
      "Přijel sem dělat nějakou diplomovou práci. Nevím, říkal, že studuje psychologii nebo tak něco!" pokrčil Clif rameny.
      "Proč tam šli?" nechápal důstojník. "Zpátky k sopce?"
      "To já nevím!" bránil se proutkař. "Prostě se sebrali a šli! Co jsem měl dělat? Copak jsme tu neměli dost starostí?"
      "To je pravda!" přikývl a rozhlédl se po stanu. "Udělali jste kus práce. Můžete být na sebe hrdí!"
      "Snažili jsme se jen přežít!" řekl mu John, který obcházel každého osadníka a dával jim přivezené jídlo a pití. "Nic víc a nic méně!"
      "Vy jste kdo?" zeptal se jej důstojník národní gardy.
      "Já patřím k zakladatelům osady, která vzala za své!" zamračil se John. "Všechny nás to zaskočilo!"
      "Aby ne!" přikývl. "No nic, na chvíli vás budu muset opustit! Kdyby jste něco potřebovali, já a mí muži jsme venku! Tady vám bude nejlíp. Tuhle stavbu jsme zabezpečili proti zřícení, takže na vás aspoň nebude pršet a padat popel!"
      "Díky!" zazubil se Clif.
      "Za málo!" usmál se. "Lidé si mají pomáhat, nebo snad ne?"

***


      "Já jsem říkal, že tu lítají vrtulníky!" ukázal student na jeden na šedou natřený stroj, který mířil k nim. "A letí sem!"
      "Vážně?" otočil se k němu Sam. "Přišli si pro nás?"
      "Letí k sopce!" zamračil se student. "Co jsou zač?"
      Vrtulník opatrně obletěl kráter a lávové pole. Několikrát zakroužil nad místy, kde stála osada a vrátil se k oběma mužům. Takřka se dotkl lyžinami země, když se snesl nedaleko nich a vyskočili z něj dva muži ve větrovkách a čepicemi s označením USGS. Přistoupili k nim a ukázali na sopku.
      "Co tu děláte?" zeptal se jich jeden z mužů. Byl starší než jeho kolega, který se neustále otáčel k dýmajícímu vulkánu a něco říkal do diktafonu. "Chcete se nechat zabít?"
      "Co je vám po tom!" zamračil se Sam. "Bydleli jsem tady, než se strhla tahle pohroma! Celý čas jste nás ignorovali, dokud se na tomhle poli nevytvořila nová sopka a teď tu přiletíte jako hrdinové a myslíte si, že jste sežrali všechnu moudrost světa!"
      "Omlouvám se!" pokrčil muž rameny. "Jsme od USGS, monitorujeme všechny sopečné aktivity po celém světě a snažíme se pomoci tam, kde je nás potřeba! Ale tohle jsme netušili!"
      "Víc jak dva měsíce se tu třásla země!" řekl mu Sam. "Copak nemáte ty přístroje na měření otřesu půdy? Kouřilo se tu ze země a nějaký podělaný plyn nám zabil takřka celé stádo!"
      "To je mi líto!" zachmuřil se vousatý muž a mávl na svého kolegu. "Vezmeme je s sebou, tady je nemůžeme nechat!"
      "Dobře!" přikývl muž s diktafonem. "Vezmu ještě kameru a natočím to!"
      "Co znamená ta zkratka?" zeptal se jej Sam.
      "Federální úřad pro mapování a průzkum vulkanického a seismického nebezpečí. Zabýváme se analýzou sopečných hornin, složení vody a plynů v ovzduší v okolí kráteru a horkých pramenů. Podle naměřených výsledků vyhodnocujeme stupeň nebezpečí pro obyvatelstvo v daném sopečném regionu. Měříme změny výšky hor, jejich charakteru a vzhledu. Všechny údaje zapisujeme a uchováváme pro případ potřeby. Jsme všude, kde se třese země nebo vybuchují sopky! Tohle jsme propásli! Je to pěkná ostuda, ale jak se říká, pod svícnem je největší tma! Nečekali jsme, že by se právě tady mohla otevřít země!" řekl jim po pravdě. "Je to škoda! Samozřejmě s vámi hluboce cítíme! Tenhle malý prevít vám zničil vaše životní prostředí a ohrozil vás na životě, zdraví a majetku! Poletíme? Co kdyby ho napadlo znovu vyvádět psí kusy?"
      "Můžeme letět!" zavolal na něj jeho kolega. "Vypadá to, že tahle sopka hned tak nepřestane! Nabírá sílu k další erupci! Měli bychom někde v bezpečné vzdálenosti vytvořit základní tábor a pozorovat, co udělá dál! Každopádně je tenhle kus krajiny odepsaný!"
      "Fajn," souhlasil jeho starší kolega. "Poletíte s námi? Je to lepší než se brodit v bahně a popelu!"
      "Proč by ne?" přikývl Sam. "Takže to neskončilo?"
      "Budoucnost nám ukáže!" řekl mu vousatý muž a nastoupil jako první do vrtulníku a udělal ostatním místo. "Kde jste se uchýlili? V tom starém kráteru?"
      "Zdálo se to jako jediné rozumné místo!" pokrčil Sam rameny. "Vám ne?"
      "Jaké to bylo?"
      "Nebe zastřel hustý mrak a všude padal popel, kamení a sopečné pumy. Země se bez ustání třásla a ohlušovalo nás divoké burácení a syčení. Neviděli jsme takřka na krok! Báli jsme se, že nastala naše poslední hodinka!"
      "Naštěstí ne!" řekl jim vousatý muž. Kývl na pilota, aby se vznesl k nebi a zamířil směrem k táboru, kde již vojáci postavili provizorní přistávací dráhu. "My zůstaneme tady, ale vy ostatní budete evakuování vojáky. Myslím si, že jste zažili už dost! My se tím živíme, ale pro vás musela být tato erupce hotovou noční můrou!"
      "To byla!" souhlasil Sam. "Co bude dál?"
      "Usadíte se někde jinde! V okolí tohodle miláčka stejně nedovolíme stavět další usedlosti. Tahle část Vysočiny zůstane neobydlená a přilehlé pastviny taky! Nemůžeme si dovolit riskovat další životy!"
      "Samozřejmě!" přikývl Sam.
      "Za chvíli budeme přistávat!" řekl jim pilot. "Připravte se!"
      "Můžete nám napsat podrobnou zprávu? Svými vlastními slovy?" zeptal se jej starší z vědců. "Byli bychom vám vděční!"
      "Pokusíme se!" souhlasil Sam. "Ta sopka!"
      "Ano?"
      "Můžeme jí dát jméno?" zeptal se jej Sam.
      "Samozřejmě!" přikývl. "Prakticky je vaše! Vyrostla na vašem pozemku a myslím si, že nikdo nebude mít námitky!"
      "Co takhle Medvědí hora?"
      "Jasně," souhlasil. "Bude se jmenovat Medvědí hora!"
      "Díky..." řekl mu Sam a vystoupil, jakmile přistáli. "Mohli bychom tu vybírat vstupné, až to bude bezpečné! Zřídit tu národní park, nebo tak něco!"
      "Nebyl jste před tím, než jste se stal farmářem, obchodníkem?" zazubil se vědec se zarostlou tváří. "Dělám si legraci! Snad se ještě někdy uvidíme!"
      "Bůhví!" řekl mu Sam a počkal, dokud stroj neodstartoval a nezmizel kdesi v zašedlém nebi. "Doufám, že už ne!"
      "Same?" zavolala na něj jeho žena. "Co jsi tam hledal? Trnuli jsme strachy!"
      "Promiň," řekl jí a nechal se sevřít v obětí. "Musel jsem to vidět!"
      "Ano?" zamračila se.
      "Tady nemůžete zůstat!" řekl jim jeden z vojáků. "Běžte do jídelny! Dají vám tam nějaké jídlo, pití, léky nebo oblečení! Za chvíli tu přistane další vrtulník!"
      "Budeme muset odejít!" řekl jí. "Není ti to líto?"
      "Začneme nový život?" zeptala se ho. Země se náhle otřásla a muži v uniformách se přikrčili k zemi. Mrak nad kopci zhoustl a z nebe znovu začal padat popel. "Nikdy to nepřestane!"
      "To nemůžeš vědět!" řekl jí Sam. "Jednou se tu vrátíme a postavíme si tu vlastní park! Už jsem dal té sopce jméno!"
      "Jaké?" zeptala se ho, když vcházeli do stanu.
      "Medvědí hora!"
      "Vážně?" usmála se. "Nemám ráda šťastné konce, připadají mi až příliš kýčovité, ale tenhle se mi docela zamlouvá!"
      "Jasně!" pohladil ji po špinavých vlasech. "Ztráty na životech tu jsou, všechna zvířata, která nestačila uprchnut zemřela, ale my lidé jsme přežili! Není to zázrak?"
      "Díky Bohu!"
      "Myslíš, že v tom měl taky prsty?" zachmuřil se. "V tom případě s ním nepromluvím, co budu žít, jediné slovo!"
      "Proč?" nechápala. "Zachoval nás při životě!"
      "Vlastně ano," souhlasil.
      "Všichni poslouchejte!" vyrušil je hlas příchozího příslušníka národní gardy. "Právě přistává první z vrtulníků! Odveze nejdřív ty, kteří jsou ranění a pak přijdou na řadu ostatní! Do půlhodiny budete všichni v bezpečí! Postaráme se, abyste se dostali v pořádku z Vysočiny! Máte nějaké otázky?"
      "Zůstal tam jeden starý indián!" řekl mu Clif.
      "Jaký indián?" nechápal muž v uniformě.
      "Měl takový obchůdek v osadě! Nechtěl odejít, řekl, že tam raději zemře!"
      "Zatím jsme nedostali od pátrajících vrtulníků žádné zprávy!" řekl jim. "Jestli tam někde zůstal a zasypalo ho to, nemůžeme pro něj nic udělat!"
      "Samozřejmě!" přikývl Clif. Voják na nic nečekal a zmizel za zástěnou z impregnované plachtoviny. Další otřesy vylekaly všechny v jídelně. Hned na to uslyšeli hluk přistávajícího vrtulníku. Část raněných byla přenesena do stroje, který hned na to odstartoval, aby udělal místo dalšímu.
      "Stejně ani teď tomu nemůžu uvěřit!" řekl proutkař Samovi a jeho rodině, když nastoupili do jednoho z dalších strojů a odlétali pryč. Skrze okna vrtulníku pozorovali stále stoupající kouř a páru z kráteru. Přilehlá část Vysočiny byla pokrytá bahnem a popelem. Míjeli zničené chaty, pokácené stromy a utržené svahy kopců. Po několika minutách vše zmizelo. Sopku nechali za zády a vrátili se do civilizace. Pro ně všechno v tuto chvíli přestalo být realitou a všechny zážitky se staly jen jejich vzpomínkami, které je budou děsit ještě dlouhou dobu.
      "Co budeme dělat dál?" zeptala se Kate svého muže.
      "Žít!" řekl jí a pohladil svou dcerku, která mu seděla na klíně.
      "Ještě pořád tě štve, že se Tom vrátil?" zeptala se jej Alice.
      "Teď už ne!" řekl Sam po pravdě. "Teď jsem na něj jak se patří hrdý! Ty ne, mami? Nejsi pyšná, jakého máš vnuka?"
      "Já ano," souhlasila. "Ale jsem zvědavá, jak dlouho si to budeš pamatovat!"
      "Neboj se, mami!" řekl jí a pohladil její ušpiněné vlasy. "Někdy člověk potřebuje k tomu, aby něco udělal, pořádný kopanec! My, a hlavně já, jsme ho dostal! A dala nám ho samotná matka Příroda! Farma je pryč, pastviny jsou taky pryč a dobytek s nimi! A to málo, co jsme zachránili, nám sotva pomůže k nějakému živobytí!"
      "Třeba se to muselo stát!" pokrčila Kate rameny. "Hlavně, že jsme všichni spolu, a že tam nikdo nezůstal!"
      "Máš pravdu!" přikývl Sam a rozhlédl se po své rodině. Byli špinaví, mokří a unavení, ale přežili. Vulkán dál běsnil kdesi za kopci Vysočiny a liboval si ve své síle a důležitosti. Co může člověk očekávat od sopky?
      "Co kdybychom se spojili s našimi sousedy?" zeptal se Tom svých rodičů. "Mohli by nám pomoct při hledání práce a domova! Dostal jsem adresu..."
      "Uvidíme!" řekla mu jeho matka. "Tak co, Same? Jak by se ti líbilo, kdyby si Tom vzal tu holku od sousedství?"
      "Svatba? A teď, když nemáme takřka ani cent?" nechápal ji její muž. "Ty jsi se normálně zbláznila! Víš o tom? Nechci o tom nic slyšet! Nikdy!"
      "Nesnáším dobré konce!" ozval se Mark. "A co bude se mnou? Na to jste nemysleli? Zatraceně!"

***


      Starý indián sledoval, jak se z kráteru hrnou další oblaka smolného dýmu. Vyletují z něj kusy rozžhavené lávy a dopadají kolem zuřící sopky. Očima bloudil po zdejším zdevastovaném kraji a v duchu se připravoval na dlouhou pouť do země předků. Děkoval velkému Duchu, že nikdo při tomto incidentu nezemřel. Seděl se zkříženýma nohama pod převislou skálou na jednom z kopců a zvolna upadal do letargie. Hřmění vulkánu již takřka nevnímal. Ignoroval jej. Byl na daleké cestě, kterou začal prvním krokem za hranici svého bytí. V duchu se sopce smál! Nezabila ho. Přelstil ji a vyhrál nad ní. A i když zničila celý tento kraj, nepokořila jediného člověka.

Epilog

      Uplynulo několik dní. Přísun magmatu do hlavního kráteru se načas zastavil. Sopka se propadla do hlubokého spánku, o kterém nikdo nevěděl, jak dlouhé bude mít trvání. Dýmala obrovská oblaka šedé páry a ohřívala okolní vzduch. Láva pomalu chladla. I z ní stoupal k obloze jemný opar unikajících plynů a přebytečného odpadového tepla.
      Uplynulo víc jak sto hodin od prvního výbuchu. Za tu dobu se okolní svět změnil k nepoznání. První příznaky se objevily před několika měsíci neustálým chvěním země. Necelý měsíc před erupcí se začal pozvolna měnit profil krajiny. Hladina spodní vody začala kolísat a všichni brali tento fakt za přechodný stav, stejně tak jako změnu koryta bezejmenného potoka, který obcházel farmu a mizel kdesi v poli.
      Ve skutečnosti nikdo z těch, kteří přežili, tomu neuvěřil, dokud se hrozby nestaly skutečností, faktem, že by se mohla otevřít země a vyvrhnout svůj obsah na povrch. Tato skutečnost byla pro všechny nemyslitelná, a až příliš absurdní, než aby to byla pravda! A přesto k tomu došlo!
      Smrákalo se. Slunce zapadlo za zubatý obzor a vítr rozfoukával stoupající páru z kráteru a mísil ji s prošedivělým umírajícím dnem. Země se stále třásla. Kdesi v hlubinách se neustále probíjelo na svobodu spoutané moře magmatu, avšak ta mu byla dočasně odepřena.
      Na obloze zakroužilo několik ptáků. Nejspíš to byli havrani nebo krkavci, kteří se pásli na mršinách pošlého skotu, ležícího nedaleko stržených domů a stodol, které byly ušetřeny před ohnivou záplavou.
      Večer byl tichý. Z mraků se spustil znovu drobný déšť, který brzy přešel ve vydatný liják. Tam, kde byla ještě chladnoucí láva, se ozývalo hlasité syčení. Jezírka špinavé vody se rozšiřovala a mísila se s popelem, aby vytvořila lepivé bahno, které zvolna zaplňovalo celý kraj. Kdesi zavyl divoký pes.
      Hned na to mu odpověděl jiný tvor téhož druhu. Zvířata se začala stahovat do postižené oblasti. To bylo dobré znamení. A snad se tu znovu uchytí život, dokud se znovu neotevře země a Bůh Podsvětí nevyjde ven ze svého sídla. Mezi kusy ztuhlé lávy se krčila malá rostlinka. Kdo ví, jak se tam vzala. Déšť ji smáčel svými konejšivými kapkami a omýval její zvadlé lístečky. Lidé odešli. Kraj osaměl a propadl se do tmy. Na nebi se tu a tam mezi mraky objevily první hvězdy. Nastala další noc, plná nesplněných přání a zázraků.

Poznámky:

      20 února roku 1943 objevil místní farmář ve státě Michoacán v Mexiku díru v poli o průměru cca. 4,5 metru. Na druhý den bylo možno na tomtéž místě spatřit 9 metrů vysoký kopec, z něhož sršel oheň a oblaka hustého dýmu a popela. Za týden byl vysoký 150 metrů. Láva vytékající z kráteru urazila za 8 měsíců od zrození vulkánů vzdálenost 4,5 kilometru. Sopka dostala jméno Paríkutin, podle jedné z nedalekých obcí, které byly ohroženy tekoucí lávou, San Juan a Paríkutin. Tyto vesnice byly již poškozeny zemětřesením v únoru 1942, rok před samotnou erupcí. Městečko San Juan bylo v důsledku lávové záplavy evakuováno a přestěhováno, dostalo nový název: San Juan Nuevo. Samotná sopka se uklidnila až po erupci v ruce 1952. Její život trval pouhých devět let, ale vyděsila obyvatelstvo v širokém okolí a přilákala k sobě ohromné množství fotografů, vulkanologů a novinářů. Nyní se pokládá za takřka vyhaslou a nevykazuje žádnou aktivitu.
      Hora Sv. Heleny vybuchla 18. května 1980 mohutnou explozí, kdy se odtrhla část sopky. Při erupci zahynulo 61 lidí, 6.700 větších zvířat, milióny ptáků, ryb a dalších živočichů v oblasti Jezera Duchů (jehož okolí bylo zničeno mohutnou erupcí a lavinou bahna, horkých plynů a lávy, včetně přilehlých zalesněných svahů nedalekých kopců, kde měli lidé postaveny své příbytky). Ve státě Washington ve kterém se tato hora nachází, tehdy naměřili takřka pět centimetrů popela. Dříve, než se tak stalo se hora probudila malou erupcí, která zohyzdila do té doby její bělostný vrcholek. Pak se začal pomalu nadouvat jeden ze svahu sopky. Odborníci varovali všechny přítomné, že by mohla explodovat a doporučili evakuaci, která proběhla několik dnů před výbuchem. Někteří z obyvatel neuposlechli a zůstali, jiní byli jen zvědaví.
      Osada Dodge city („city“ což v angličtině znamená "město, městečko") nikdy neexistovala, ba ani se nenachází v této podobě, v jaké je popsána v tomto příběhu, na žádné mapě území Spojených států. Přestože mohlo v minulosti takto pojmenované město za dob divokého západu existovat, či možná, existuje doposud, jde patrně jen o parodii názvu a formy skutečných měst, které tehdy vznikaly. Názvy ostatních měst, řek a dalších zeměpisných údajů ze zakládají na skutečnosti. Místo vybrané pro děj tohoto příběhu je však plně fiktivní a neodpovídá popisu žádného skutečného místa, jakožto i jeho obyvatel v něm žijících.

K O N E C


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:49:10 Odpovědět 
   14. 07. 2014

Tak, poslední tvoji knihu mám za sebou. Nejhorší ze všech, které jsem od tebe četl a můžu se konečně posunout dál.
 ze dne 01.08.2014, 15:41:02  
   Šíma: Díky za kritiku! A hlavně věnovaný čas, číst dlouhá díla na pokračování to není jen tak! ;-) A že se nelíbilo, či text nesplnil Tvá očekávání? Nevadí, záleží tady hodně na vkusu a chutích čtenáře. Autor se do nich jen strefuje... ;-)
 Kondrakar 07.09.2009, 8:16:42 Odpovědět 
   Nu, paráda. Já jsem si říkal, že je mi téma příběhu odněkud povědomé a taky že ano. Je to podobné tomu příběhu o mexickým farmáři, který tu zmiňuješ. Líbilo se mi to.
 ze dne 07.09.2009, 9:18:59  
   Šíma: Díky, Kondrakare, jsem rád, že se dílko líbilo a žes u něj po celý čas vydržel! ;-)
 honzoch 05.02.2009, 7:40:35 Odpovědět 
   Zdravím, Šímo,
za celou povídku můžu říci, že se mi moc líbila a že nemůžu vytknout nic, než co už tu bylo zmíněno. Překvapilo mě, že s evšichni zachránili, ale to je spíš dobře, než špatně. Nakonec je pro čtenáře už překvapením to, když očekává od první kapitoly boj o život, jak mu to občas servírují media a pak přijde poklidné vypravování o Dodge City a jeho obyvatelích, které zatlačuje hrozící nebezpečí do pozadí. Tak zase příště, třeba u Králíkopsů :)
 ze dne 05.02.2009, 12:06:13  
   Šíma: Díky, Honzo, ono prý při tom výbuchu ve čtyřicátém třetím v minulém století v Mexiku také nikdo nezemřel, ale jisté to není. Ta sopka prostě jen vyděsila spoustu obyvatel (farmářů, zemědělců a obyvatel dvou obcí - viz poznámky), ale všichni stačili zdrhnout... ;-)))
 Dědek 04.02.2009, 23:40:21 Odpovědět 
   Tak jsem dočetl Tvoji povídku, rozloučil se s hrdiny a Medvědí horou. Povídka se mi celkově líbila a jak jsem už předtím psal, snad by to chtělo trochu více emocí do jednání obyvatel městečka. Celkový dojem je však velice kladný. Nakonec to, že jsem to dočetl, ukazuje na kvalitu textu. Další pitvu nechám na povolanějších.
 ze dne 05.02.2009, 0:46:08  
   Šíma: Díky, Dědku, za kritiku i milý komentík (a hlavně za výdrž)! Určitě máte pravdu (nejen Ty, ale i Pavel a Honza - honzoch), že tomu možná chybí i větší "šťáva a vše se odehrává v "relativním poklidu)... Jsem pro jakoukoliv připomínku, nebo nápad, ale i tak jsem velmi rád, že se líbilo a že jsem u vás čtenářů nepropadl! ;-)))
 Pavel D. F. 03.02.2009, 23:02:08 Odpovědět 
   Tak jsme dorazili na konec příběhu, který nám ukázal sílu přírody i sílu lidského charakteru. Možná bylo jednání jednotlivých hrdinů trošku zvláštní, možná se chovali až příliš disciplinovaně, na straně druhé ale neztratili svoji přirozenou zvědavost a vůli po životě, což se mi jeví jako podstatné poselství této novely. Těžko říct, jak bychom se chovali my, kdyby nás postihla podobná katastrofa. Nedávné povodně v letech 1997 a 2002 nám ale ukázaly, že to ani s našim národem není úplně špatné. Nejsme jako Američané, ale taky dokážeme žít a přežít.
Příběh byl napsán čtivě a poutavě, možná by se dalo něco proškrtat, možná něco přidat, ale z vlastní zkušenosti vím, že člověk nikdy není se svým dílem spokojený a kdyby ho pořád předělával, nikdy by ho ostatní číst nemohli. A to by v tomto případě byla jistě škoda.
Tak doufám, že se brzy sejdeme u další Tvé práce. Nebo že se dozvíme, jak to dopadlo s těmi králíkopsy.
 ze dne 03.02.2009, 23:16:37  
   Šíma: Díky za publikaci i komentík! ;-)

S těmi "králikopsy" to vypadá dost "bledě", zatím jsem se nedohodl se svým druhým "já", jak v příběhu pokračovat, i když nějaké náznaky by tu byly, tak snad někdy v budoucnu se bude "blýskat na lepší časy"...

Ještě co se týče této verze "Dne, kdy se otevřela země", existuje ještě jedna (v papírové podobě). Základní kostra je takřka totožná, avšak nevystupuje v ní nikdo z Osady, protože v první verzi není po Dodge city ani památky, ale to ostatní (včetně postav čarodějnice a proutkaře) tam je... Máš pravdu, Pavle, že by se jeden pro samé upravování ani nedostal k "publikaci" a nedozvěděl se, jak na tom jeho dílko je... Co se mně týče, strašně nerad po sobě své texty čtu! ;-)

Každopádně se těším na další spolupráci a budu rád, když se ujmeš nějakého mého příštího dílka na pokračování. V šuplíku mám mimo nedokončený příběh o těch příšerkách ještě dva další texty (jedno scifko a jeden akčnější příběh s nádechem tajemná a víry)... Jenže, múzy spí a krizovka pokračuje... Snad bude lépe!

Ještě jednou díky a přeji hezký večer! Šotci opět řádili a pěkně jsem svůj komentík zamotal... ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Dekadentně-cito...
Bel Riose
Srdce v sametu
Lord Mordvig
Anuran Agnus - ...
Dandy518
obr
obr obr obr
obr

Smrtelná
Polly
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr