|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303494 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Pro kytičku ::
 OH |
publikováno: 14.11.2008, 6:22
|
O loupežné výpravě na hraně.
Děkuji za upozornění na pravopisné chyby. |
| |
|
|
„Nó, Petříčku, prosím, prosím, mmm...“
Jitka se ze svého místa snaží k Petrovi přitulit, hladí ho prsty po rameni a špulí ústa do prosebného tónu. Začíná slabě kňučet a svoji židli s příšerným skřípěním přisouvá po podlaze k té Petrově.
Ten se na svoji spolupracovnici nechápavě dívá, žvýká žvýkačku, která musí být obrovská a nechápavě poulí oči. U stolu se o přestávce baví s ostatními o podzimním počasí a starší dámy vypravují o svých zahrádkách.
Jitka se ramenem přimkne k Petrovi, před obličejem si mává svým krátkým culíkem a třebaže je jí dvacetsedm let, má je sepnuté dětskou sponou v podobě motýlka.
„No do těch Přiměříc, dyť se vo tom teď, já bych ti zaplatila benzín...“
Paní Jeřichová se uchechtne a radši se od omladiny otáčí ke své misce se zelným salátem.
„Petřé, Petříčků, pro kytičků, to bude jen na votočku! Já si ji tam jen vyrejpnu a jsme hnedkonc zpátky...“ pokračuje Jitka v žadonění.
Petr se na ni skepticky dívá a potom s pohledem na oprýskanou podlahu říká: „Vyrejpnu, jo?“
„Čááu...“
Na ospalém náměstí maloměsta odpoledne Petr otvírá dveře otcovy nové Octavie, aby Jitka mohla nasednout. Prohlíží si její tmavě modrou krátkou džínovou bundu a culíky, které tentokrát spínají tmavohnědé umělohmotné skřipce.
Jitka nasedá, na klín si dává malý kožený batůžek, s úsměvem se na Petra obrací a říká: „No... Tak můžem jet.“
Nato Petr stiskává na přehrávači tlačítko play, autem zazní hlas Robieho Williamse a nová kola vozu se protočí na kočičích hlavách náměstí.
Za okénkem ubíhá podzimní krajina zoraných polí a šedivých luk, okresní silnici vroubí pestře zbarvené javory, kterými prosvítá podzimní slunce.
„To je tvoje auto?“ ptá se nedůvěřivě Jitka a ruka, kterou přejíždí po palubní desce, připadá Petrovy neuvěřitelně malá. Přemýšlí, proč se s Jitkou nikdy moc nebavil a zjištuje, že o ní téměř nic neví.
Jitka i přes Robieho píseň Road to Mandalay myslí na svoji oblíbenou písničku Little girl in the big world a aby si dodala odvahy, volá na vedle sedícího Petra: „Hele, víš, že prej někde ve Francii v těch velkejch rovinách, jak tam jsou ty nekonečný dálnice... Tak prej aby tam řidiči neusnuli, tak tam maj podél tý silnice třeba obrovskou kostku, nebo takovou jako pyramidu... A prej ji nejdřív vidíš jako úplně malinkatou tečku na obzoru a furt se jako přibližuje a zvětšuje... Dobrý né? To by tady taky mohli...“
Petr se dívá na černobíle lemovaný štít roubené chalupy, kterou právě míjejí a protože neví, co má na obří kostku ve Francii říct, jen dodává : „Nó, jasně...“
Myslí na své stihačky, jak schizofrenii nazývá jeho bratr a zjištuje, že si ráno opět zapomněl vzít Itareps.
Však jsem teď okej... Si vemu, až přijedu... Jsme za chvíli zpátky... Vždyť je to tam jen pětadvacet, nebo kolik...
Za necelých dvacet minut v Přiměřicích parkují auto vedle kašny s morovým sloupem, ze kterého odlétá hejno holubů, kteří v Petrovi vyvolávají nepříjemné pocity.
„Hele, Jituško, ty to tady znáš... Moje teta vždycky říká, že každej pořádnej výlet má končit v hospodě, takže až přijdem z toho tohó, tak...“
Ačkoliv podzimní slunce ještě hřeje, Jitka se v džínové bundičce zimomřivě choulí a v roztřesených rukách si zapaluje cigaretu. Batůžek si nasazuje školácky na záda, ramenem se přimkne k Petrovi a kouř z cigarety vyfukuje směrem, kde je městský park a někde v něm i modrá protěž.
„Tak támhle za tím tím... Tak jdem...“ říká velitelsky a vykračuje směrem k rohu náměstí.
V parku na úzké cestičce mezi stromy nějaký muž s dlouhými vlasy a bílým vousem shrabuje spadané listí na hromady a Petr je, jak k jedné za druhou s Jitkou přicházejí, zase botami rozhrnuje.
Jitka si ho nevšímá a očima pátrá po místní skalce.
„Héj , Jitko, tak mi aspoň řekni, jak to vypadá, né? Jakou to má barvu a jak je to vysoký?“ křičí Petr na Jitku, která si prohlíží jehličky jakéhosi keře u cesty.
„Jéžišmarja, neřvi tak!“ tlumeným hlasem mu domlouvá právě v okamžiku, kdy vyvýšenou skalku spatřuje za tisovými keři.
Za pár minut Jitka ze svého batůžku vyndává igelitový pytlík, z něho malou zahradnickou lopatku, kterou se v zápětí snaží jednu z rostlinek opatrně vyrýt.
Petr za ní stojí s rukama v kapsách, zaujatě ji pozoruje a botou současně okopává přízemní růžici listů.
„Hele, Jituško a co je tohle?“ ptá se šeptem a překvapeně pozoruje, jak pěkné pozadí Jitka má.
Ta se jen nerada od právě vyryté balkánské protěže obrací a nervozně Petrovi odpovídá: „To je přeci netřesk...“
„Tak já do toho netřísknu...“ odpovídá zadumaně Petr, sklání se a dlaní lehce přejíždí po Jitčině zadku. Ta spokojeně zapíná batoh s uloupenou rostlinkou a klidně říká: „Copak tam hledáš?“
Oba se napřimují, stojí těsně u sebe, dívají se každý jinam a Petr upřímným hlasem začíná Jitce vypravovat o její krásné puse.
Na barvami hýřící spadané listí dopadají odpolední paprsky slunce, Jitka si s povzdychnutím kleká a rozepíná Petrovy kalhoty. Petr se oddává příjemným pocitům, pozoruje nedaleký letohrádek obklopený mohutnými duby a představuje si, že je zámecký pán a Jitka jedna z jeho konkubín.
Zanedlouho už si zase vykračují po náměstí kolem Obuvi, ale Jitka bere Petra za ruku a s pohledem upřeným ma dlažbu chodníku bojácným hlasem říká: „Hele, Petře, radši vodsuď jdem pryč, pójď... To by zase dopadlo...“
Na nechápavý Petrův pohled vysvětluje: „Já jsem tam zase viděla kožený boty, ty vysoký a ... Já už mám doma takovejch podobnejch jedenáct párů, víš a...“
Vcházejí do restaurace, usazují se u velkého okna do zahrady a Jitka vyčerpaně dodává: „Já tu sebou sice nemám moc peněz, ale to ty bys mi půjčil, to ani nevíš...“
Objednávají si kávu a pomerančový džus, Petr se nevrle rozhlíží po výzdobě restaurace.
Na nefunkčním šicím stroji vedle jejich stolu stojí staré radio s obrovskými knoflíky a látkovým reproduktorem prokousaným od molů. Petr se dívá na jehlu šicího stroje a aniž by věděl proč, představuje si k dřevěné desce přišitou dětskou tvář. Ze stropu visí dřevěné lyže i s botami a Petrovi to v mysli evokuje fotografii fialového jazyku oběšence, kterou viděl kdesi na internetu. Na všech stolech a prapetech jsou zářivé kytice umělých květin a Petr opět myslí na vynechanou tabletu Itarepsu.
Ale Jitka je z interiéru restaurace nadšená a vypravuje Petrovi o malinkém vyšívaném čepečku, který viděla v aukci na internetu. Špulí ústa, šišlavým tónem popisuje a rukama naznačuje jeho podobu.
„Mně to všecko připadá jako plesnivý starý krámy a všecko bych to ROVNOU spálil... A toho debila v tý HNUSNÝ zástěře bych za odměnu kopnul do držky...“ dodává Petr ještě na adresu číšníka, který má na sobě starou mlynářskou zástěru.
Jitka obrací oči v sloup, kroutí nad Petrovými slovy hlavou, ale ten ji překvapuje: „Ale mám doma orchidej a ta potvora furt kvete, já už se normálně těším, až konečně přestane...“
A protože na něho Jitka upírá nevěřícný pohled, trochu uraženě přidává: „No vopravdu... Tak mi napiš svůj mail a já ti pošlu fotku!“
Nato otáčí lístek s účtem a přistrkuje ho k Jitce, která se zamračeným výrazem pomalu hledá ve svém batůžku propisku.
Překvapeně ji pozoruje, jak pomalu píše a když si lístek prohlíží, zděšeně z něho vylítne: „Co to jé? Co to, to jako má bejt té, nebo co? Vždyť ty normálně neumíš...“
Ale když vidí, že Jitka má slzy na krajíčku, utichává a ke svému překvapení ji má najednou chuť obejmout.
Po chvilce ticha Jitka zbrkle vyhrkne: „Ale podepsat se umim!“
„Vždyť okej... Já taky nejsem zrovna hvězda... El-em-dé, có?...“
Podávají si nad stolem ruce, spiklenecky kývají nad svými lehkými mozkovými dysfunkcemi hlavou a jejich přátelství je zpečetěno.
Na náměstí potom s ulehčením zjišťují, že auto u kašny stále ještě stojí a že ho nikdo neukradl. Když vyjíždějí na silnici, hejno holubů z morového sloupu opět vzlétává a Petr z toho již dostává strach. Jitka spokojeně tiskne na klíně svůj batoh s ukořistěnou protěží a autem opět zní hlas Robieho Williamse.
Několik kilometrů před rodným městem slyší Petr v písničce podivný šum a napíná uši, aby lépe slyšel. Po zádech mu přejíždí mráz a ježí se mu chlupy na těle. Křečovitě svírá volant a poslouchá hlas svého otce: „Vodjakživa, řikám ti, že vodjakživa jsou s ním jen samý problémy! Ať vymajzne z baráku a najde si někde nějakej... Nebo ať si jednou ty ruce podřeže pořádně, no né? Já ho už zachraňovat nebudu...“
„No, mně by se taky líbilo, kdyby se mu to jednou už konečně podařilo... Kdybych ho měla z krku, ale jestli se zase podřeže u sebe v pokoji... Další koberec...“ přerušuje otce hlas Petrovy matky. Petr, kterému po čele stéká pot, si umiňuje, že jestli své deprese opět nezvládne, tak se pořeže v koupelně na kachličkách. Šilhá po Jitce, co ona říká na rozhovor jeho rodičů.
Ale Jitka dál nerušeně sedí se svým baťůžkem na klíně a prstem si spokojeně vyťukává rytmus do kolena. Petrovi dochází, že Jitka o všem ví a že je s jeho rodiči proti němu.
Dostáv chuť auto zastavit a od toho všeho odejít , ale Robbie Williams nepříjemný rozhovor přerušuje zpěvem a Petr se pomalu za hlubokých nádechů a výdechů uklidňuje.
„Na ten beňol mi nepřidala... No, ale zas mi ho...“ říká si potom doma, když zapíjí opomenutou tabletu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 32 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
