obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."
Publilius Syrus
obr
obr počet přístupů: 2915487 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39725 příspěvků, 5763 autorů a 391383 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Lavanna melmë - 14 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 11.11.2008, 6:05  
A už je to další pokračování našeho příběhu o zradě a lásce mezi elfským princem Rínonem a čarodějkou Nioumey.
Tak jak se dál odvíjí jejich rozhovor?
Co se Rínon dozví?
Jaká odhalení prince čekají?
začtěte se do příběhu a uvidíte sami.
 

XIV. – Zpověď


Princ se napil ze své sklenice, upřel na Niu tázavý pohled.
„Tak co jsi dělala?"
„Usilovně jsem se mu snažila vyhýbat, jak jen to šlo. Jenže mi to dlouho moc platné nebylo. Toho dne dopoledne, kdy jsi měl přijet po splnění svého poslání domů, mě překvapil v zahradě, když jsem si četla v besídce v růžovém sadu, a opět byl velmi vtíravý. Dělal mi nemravné návrhy. Řekla jsem mu, že pokud nedá pokoj, tak ti to povím hned, jakmile se vrátíš a necháš ho vypovědět z paláce a vyvést za hranice města."
„Co ti na to řekl?" Optal se Rínon.
„Vysmál se mi od očí a odpověděl, že si to můžu klidně zkusit, ale pokud to udělám, nechá tě zabít. Nevěřila jsem mu, protože do té doby na mě žádná kouzla nepoužil, myslela jsem si, že blafuje, aby mi tím nahnal strach." Odmlčela se a napila se vína.
„Pověz, Nio, co bylo dál?" zeptal se a též usrkl ze svého poháru a odložil ho na stolek.
„To odpoledne, co jsi přijel, jsem se ti chtěla se vším svěřit. Čekala jsem netrpělivě na tvůj návrat. Věděla jsem, že už se máš vrátit každým okamžikem a chtěla jsem ti to o Gylfironovi říct a požádat tě, abys toho protivného čaroděje nechal vyprovodit za brány Ilcatirionu a…“ odmlčela se a s mírným zarděním sklonila hlavu, aby jí neviděl do obličeje.
„A co?“ otázal se Rínon.
„A krom toho jsem tě chtěla poprosit, abychom pro jistotu co nejdřív ohlásili nejbližší datum naší svatby. Doufala jsem, že by naše svatba mohla problém s Gylfironem vyřešit. Zmýlila jsem se a nejen v tom. Věřila jsem, že si na mě v našem, tedy ve tvém domě, netroufne. Byla jsem doma úplně sama, neboť Geillan šla navštívit svou sestru do města, a tak jsem seděla v pokoji a četla si. Najednou jsem slyšela v hale cvaknout kliku a ty ses objevil ve dveřích…“
„Cože?" skočil jí do řeči Rínon. „O čem to mluvíš? Vždyť…“
„Nepřerušuj mě, prosím." Napomenula ho jemně Nia. „V tu chvíli jsi to byl ty, nenapadlo mě, že by to mohl být klam a lest, jak mě obelhat a zkompromitovat mě ve tvých očích. Vrhla jsem se k tobě a chtěla jsem ti vše říct, ale tys mě zadržel. Řekl si, že se ti stýskalo…“ znovu se odmlčela a tváře jí zbarvila červeň. „…a začal si mě vášnivě líbat a odvedl si mě do své ložnice a…“ najednou to nemohla dokončit. Tolik se styděla za svůj čin. Polkla. „No a pak se po chvíli rozrazily dveře pokoje a v nich si stál ty. Byla jsem zmatená, vždyť jsi ležel vedle mě a zároveň si doutnal vzteky mezi dveřmi. Najednou jsem nemohla věřit svým očím, a když jsem se pak podívala vedle sebe, zjistila jsem, že tím, kdo se mnou sdílel lože, byl Gylfiron a ne ty."
„Takže chceš říct, že on se za mě vydával?" znělo to trochu nedůvěřivě. „A to jsi nepoznala, že to nejsem já? Vždyť si říkala, že jsi z něj cítila zápornou energii?“
„Ai, jindy, ano. Ale v té chvíli jsem byla ze všeho příliš rozrušená, přestala jsem se být obezřetná, protože mě ani ve snu nenapadlo, že by mě takto obelstil. Pomocí magie vzal na sebe kompletní tvou podobu i s hlasem, byl velmi přesvědčivý, dokonce měl na krku i tvůj dračí medailon, takže jsem vás prostě od sebe nerozeznala. Pak už bylo pozdě.“ Polknula, aby zahnala pocit, že začne plakat. „Stál si tam, hněval si se, pak ses otočil a odešel jsi a já hned vyběhla za tebou, ale…“
„Ale co?" otázal se netrpělivě. „Že jsem si toho nevšimnul, jen jsem zaslechl své jméno, nic víc." Poznamenal uštěpačně Rínon.
„Ano, máš pravdu. Nemohl jsi mě vidět, nešlo to. Nedostala jsem dál než ke dveřím. Gylfiron mě spoutal magickou formulí a já nemohla udělat ani krok dopředu. Žádala jsem ho, aby mě pustil, ale on řekl, že pokud to udělá a já půjdu za tebou a pokusím se tě snad jen oslovit, zabije tě. Nemohla jsem to dopustit."
„Ty jsi mu to tenkrát uvěřila?"
„Nechtěla jsem tomu věřit, protože jsem věděla, že na takovéto kouzlo potřebuje kromě magie i něco osobního, co patřilo té jisté osobě, na kterou chtěl uvalit svou kletbu. Jenže pak mi ukázal něco, co změnilo můj názor."
„Vážně? Co ti ukázal?" zeptal se zvídavě elfský princ se skeptickým pohledem.
„Tohle," pozvedla svou levou ruku před jeho obličej, aby viděl tu jistou věc.
„Můj smaragdový prsten." Údivem se mu rozšířily oči.
„Ano, přesně tak, tvůj prsten, ten, který jsi nemohl najít těsně před odjezdem do Elestélie. Gylfiron ti ho ukradl a díky němu tě měl ve své moci."
„Takže tě s ním vydíral?" Náhle to začínal chápat.
Přikývla a potom si sundala prsten z ruky a podala mu ho na otevřené dlani. „Teď už jsi v bezpečí, Rínone, prsten je opět tvůj."
Zlatý kroužek se zeleným kamenem se duhově zatřpytil ve světle slunečních paprsků. Rínon si ho vzal a s otáčením si ho prohlížel. Co se ho tenkrát nahledal a nakonec se s jeho ztrátou smířil. Niamey už chtěla stáhnout ruku pryč, když ji elf zadržel. Uchopil její ruku a vložil jí zlatý kroužek zpět do dlaně a překryl její svou dlaní.
„Ne, už dávno není můj, nyní patří tobě. Ponechej si ho."
Nevěřícně na něho hleděla, a pak se nadechla k námitce, ale Rínon ji zastavil dřív, než stačila cokoliv povědět.
„Nic neříkej a neodmítej ho." Sebral prsten z její dlaně a navlékl jí ho na prostředníček levé ruky.
Nia neměla slov a tak mlčela. Rínon stále držel její dlaň a musela přiznat, že se jí to líbilo, protože to bylo dávno, tak převelice dávno, kdy jí naposledy někdo takhle něžně držel za ruku. Hleděli si do očí a několik vteřin mlčeli, než to zvláštní ticho přerušil Rínon svou otázkou a pustil její ruku.
„Co jsi udělala potom, když ti ho ukázal?"
„Co asi? Jak jsem řekla. Nemohla jsem přece dovolit, aby ti odebral život. Na to jsem tě příliš milovala, Romone, a tak jsem souhlasila se vším, co chtěl a odešla jsem s ním sem do Černého hvozdu."
„Proč si mi nechala tak krátký a podivný dopis?"
Smutně se pousmála a v koutku oka se jí zaleskla třpytivá kapička.
„Gylfiron mi zakázal dát ti sbohem, už jsem tě nikdy nesměla spatřit zblízka a promluvit na tebe, ale nechtěla jsem odejít bez jakéhokoliv rozloučení. Těžko bych ti mohla v dopise vysvětlit, co se opravdu tehdy přihodilo. Byl si příliš rozrušený a stejně bys mi to nevěřil. Řekla bych, že mi nevěříš ani nyní. Jenže kdybych ti cokoliv o té záležitosti svěřila v dopise, mohlo tě to ohrozit na životě, kdybys tehdy věděl víc. Přesto jsem si přála, abys věděl, že mě moc mrzelo to, co se stalo a čeho si byl svědkem a že mé city k tobě se nikdy nezmění." Pronesla Nia smutným hlasem.
Rínon náhle nevěděl, co na její zpověď odvětit. Mlčel a přemítal o tom, co mu řekla. Pak na ni pohlédl.
„Tolik si mě tím skutkem ranila."
„Já vím,“ povzdechla si s přikývnutím, „A věř mi, že to velmi bolelo i mé srdce. Měla jsem na vybranou dvě možnosti. Buď zradit lásku, mít zlomené srdce a ochránit tvůj život, anebo mít svou svobodu, být věrná lásce, ale přijmout tvou smrt, která by mě časem stejně zabila. Vybrala jsem si tvůj život, ačkoliv jsem ho zaplatila tou nejvyšší cenou. Svým životem, neboť jsem se obětovala pro lásku k tobě, i když jsem tušila, že mě budeš nenávidět."
Elf se postavil, otočil se k ní zády, zadíval se na dřevěný dům. Poznání pravdy ho zasáhlo. Tiše si povzdechl a vztek, který celou dobu dusil jeho duši, se najednou rozplynul díky pochopení.
„Podstoupilas Lavanna melmë a já to nevěděl.“ Pronesl zastřeným hlasem. Polkl knedlík, který mu rostl v krku. „Myslel jsem si, že mě už nemiluješ. Že jsem byl pro tebe pouhou hračkou.“
„Ne, to nikdy, Rínone. Mé city k tobě vždy byly čisté a vroucí. Nikdy jsem ti v tomhle nelhala a nic nezatajovala.“
Přikývl, ale stále k ní byl obrácený zády, nedokázal se na Niu v tuto chvíli podívat.
„Teď už to vím.“ Stál a tvář skryl do nastavených dlaní. „Bože, jak jsem byl hloupý a zaslepený žárlivostí a nenávistí, když jsem neviděl to, co jsem měl přímo před očima."
„To se stává. Nech to být, Rínone, stejně už tím minulost nezměníme."
Elf se otočil a upřel na ni zlatý pohled.
„Odpusť mi." Pronesl nečekaně princ.
Tohle Niumey překvapilo, neboť nečekala, že by ji mohl žádat o odpuštění.
„Není co. Ty ses proti mně nikdy ničím neprovinil. Tys nezradil, ale já ano. Přesto tě o odpuštění žádat nebudu, protože to v tu chvíli byla správná věc. Dáš-li mi ho, přijmu ho, nedáš-li mi jej, přijmu to též. Byla to pro mě oběť, ne hřích." Řekla tichým vyrovnaným hlasem.
Rínon se otočil zpátky čelem k ní. Opět se posadil na lavici proti ní.
„Myslím, že ti rozumím. Jak si zde celou tu dobu mohla žít?"
V očích měla smutek a na rtech hořké pousmání.
„Dost těžce, to mi věř. Neměla jsem však na výběr. Gylfiron mě držel v šachu a já musela dělat to, co on chtěl. Přes den jsem byla jeho žačkou a on probouzel mé magické schopnosti a v noci…“ odmlčela se. Ztěžka polknula. Jen při vzpomínce na to, co Gylfironovi dovolila, se jí dělalo špatně od žaludku. Tolik se styděla za svou slabost a pokoru.
„Co v noci?" Naléhal, jako by neviděl její odpor se k tomu vyjadřovat.
Zavřela oči zhluboka dýchala, bylo to tak ponižující.
„Musím ti snad říkat, co se dělo v noci?“
„Ai, chci to vědět.“
„Postačí ti, když řeknu, že i tehdy jsem mu musela být po vůli. Ale nikdy nedostal to, co chtěl nejvíc." Rínon pozvedl tázavě obočí, ale mlčel. „Mohl mít mé tělo, ale ne mou duši, lásku a dítě." Pousmála se smutným, ale škodolibě vítězným úšklebkem.
„Dítě? Jaké dítě?" podivil se elf.
Nadechla se zhluboka.
„Jeden z důvodů, kromě mých utajených magických schopností, proč si vybral zrovna mě, bylo to, že chtěl, abych mu povila dítě.“ Při té vzpomínce se otřásla odporem. „Dychtil se mnou počít svého dědice, budoucího elfského velekrále a obnovitele staré říše."
Princ ji zarazil gestem ruky.
„Počkej, Niomey, to je hloupost. Nikdo přece nemůže obnovit Linor. Stará říše padla a zmizela v zapomnění časů. Ostrov Linor se při přírodní katastrofě propadnul na samé dno nejhlubší podmořské propasti. Nelze ho vyzvednout, žádnou přirozenou ani nadpřirozenou silou. Takovou moc nemají snad ani bohové."
Souhlasně přikývla.
„Ano. Já to vím, ty to víš, ale on si usmyslel, že legenda, které se vypráví po mnoho milénií je pravdivá, a že jedině potomek z krve nejstarších Linorských čarodějů a králů, dokáže pozvednout starou elfskou zemi k její původní kráse a slávě. A že ji dokáže vyzvednout z hlubin oceánu. Toužil po svém vysněném následníkovi a doufal, že naplní legendu a stane se otcem velekrále. Jenže ať se snažil, jak chtěl, nešlo mu to, protože když jsem byla seznámena s jeho ideou, začala jsem si tajně připravovat bylinné čaje, které bránily početí." Pronesla a byla spokojena sama se sebou.
„Takže jsi ho pěkně doběhla." Podotkl Rínon.
„Jen jsem mu oplatila stejnou mincí. On mě oklamal a já mu to vrátila. Mám ráda děti a jednou bych je chtěla. Ale netoužila jsem po tom nosit pod srdcem Gylfironova bastarda. Nakonec se mi zprotivil natolik, že jsem ho začala odmítat a on mě za to trestal."
V Rínonovi se při představě, že Niu někdo bije, hnula žluč.
„Jak tě trestal? Vztáhnul na tebe snad ruku?"
„Ne, až na pár drobných výjimek, mě skoro nikdy osobně neuhodil, na to používal magii. Rád mi ubližoval kouzly a proměňoval mě ve zvířata, květiny, ale nejoblíbenější u něho byly neživé předměty. Často mě přeměňoval ve svícen, který v podobě nahé dívky držící ve svých rukou svíčky stál v noci u jeho postele.“ Neelfsky si odfrknula odporem. „Bylo to sice pokořující, ale příjemnější, než s ním dál sdílet lože. Nakonec ho to omrzelo a dal mi v tomhle ohledu pokoj, i když předtím mě zavedl do své pracovny a ve svém magickém zrcadle mi ukázal tebe, abych nezapomněla, že mě má stále v hrsti." Pronesla Nia a upila ze své číše, neb jí při vyprávění vyschlo krku.
„Takže ti připomněl, jaký trumf díky mému prstenu drží v ruce." Zkonstatoval Rínon.
„Ai, přesně tak, a aby mi dokázal, že stále ovládá tvůj život, předvedl mi hned malou demonstraci své síly."
„To myslíš jako na mně?“ Přikývnula. „Kdy, že si toho nejsem vědom?"
„Nevím, zda si vzpomeneš. Tehdy si cvičil nějakého koně na louce za palácem a on se ti splašil."
Rínon pokýval hlavou.
„No, tak na to si dobře pamatuji. Najednou se ve trávě objevil černý had, kůň se ho leknul, shodil mě a já si přitom pádu zlomil nohu a lehce pohmoždil sedací svaly."
„Toho hada tam přičaroval Gylfiron."
„U všech svatých, to byl, zmetek." Zaklel nazlobeně princ.
„S tím musím jen souhlasit. Byl to nejhorší mizera, jaké ho jsem kdy poznala, ale teď už nikomu ubližovat nebude."
„Opravdu?“ Otázal se trochu nedůvěřivě.
„Ano.“
Náhle si Rínon uvědomil, že mluví o čarodějovi, ale nikde se s ním zde nesetkal, že by jen tak odešel, tak to se mu nějak věřit nechtělo. Proto mu na jazyk přišla otázka.
„Kde je vlastně ten zpropadený čaroděj? Moc rád bych si ho podal.“
„To půjde jen těžko. Už tady nežije. Vlastně nežije nikde na tomto světě.“
„Co se s ním stalo?"
„Je mrtvý.“ Hlesla Nia.
„Cože?“ Podivil se upřímně Rínon.
Nia provinile sklonila hlavu a tiše skoro neslyšně mu odpověděla.
„Zabila jsem ho."
Rínon vytřeštil nevěřícně oči, protože si nikdy nemyslel, že by Nia byla něčeho takového schopna.
„Já asi špatně slyšel, mohla bys to zopakovat? Cože jsi udělala?"
Zvedla hlavu a upřela na něho pohled svých modrých očí.
„Zabila jsem ho," odpověděla tentokrát nahlas. „Bylo to v sebeobraně," dodala.
„Jak to? Co ti udělal, že ses musela bránit?“ otázal se Rínon.
Bylo jí trapné mu to říct, proto se zhluboka nadechla, aby si dodala odvahy a pak odvětila.
„Jak jsem ti již předtím říkala, dřív jsem mu byla v loži po vůli, i když se mi to příčilo. Pak jsem ho začala odmítat. Nepustila jsi si ho víc k tělu. Na dlouhou dobu mi dal pokoj, ale pak… Chtěl mě znásilnit." Teď mu bylo jasné, že to musela udělat z nutnosti. Viděl její posmutnělou tvář a něco v něm ho donutilo vstát z lavice a pokleknout před ní. Vzal její ruku do své a konejšivě ji pohladil.
„Proč? Jak se to stalo?"
V očích se jí zaleskly slzy, ale neplakala.
„Byl tehdy pod vlivem svých povzbuzujících lektvarů a elixírů, které si vařil od té doby, co jsem ho naposledy odmítla. Myslím, že si tím dodával mužnou sílu, aby překonal to, že nedokázal zplodit svého dědice, když jsem mu byla po vůli. Přehnal to zřejmě s dávkování a dostal se do transu. Usmyslel si, že mě musí mít, když ne po dobré, tak po zlém, a napadnul mě. Bránila jsem se.“ Odmlčela se a smutně se usmála. „Takový rachot tenhle hvozd ještě nezažil. Celý dům se otřásal v základech, když se do sebe v magickém souboji pustili čaroděj s čarodějkou. Vrhal na mě kouzla v podobě zářících koulí a blesků, já je odrážela světelným štítem a vracela mu je zpět. Myslela jsem si, že jsem ho dostala posledním energickým výbojem, protože nehnutě zůstal ležet na zemi.“ Přerývavě se nadechla k dalšímu líčení oné události. „Otočila jsem se k němu zády, neboť jsem byla z té naší potyčky unavená a utržila jsem pár drobných šrámů. Nepřesvědčila jsem se, že je mrtvý. Byl pouze omráčený a za chvíli se z toho zberchal a vrhl se na mě. Ani nevím, jak se to semlelo, prostě jsem se ve stejné chvíli obrátila a viděla, jak se proti mně řítí s vražedným úmyslem v očích. Pak se mi náhle v ruce zjevila dýka, a když mě svou vahou srazil k zemi, tak já ho probodla. Té noci Gylfiron zemřel a já byla volná. Sebrala jsem mu z ruky tvůj prsten a jeho tělo jsem proměnila v prach, který se vznesl do vzduchu a vítr ho odvál pryč do lesa." Mluvila, ale pohled neupírala na elfa, hleděla někam do dálky za Rínonovu hlavu.
Rínonovi jí bylo náhle líto. Celou dobu si myslel, že je bez něho šťastná a ona přitom trpěla stejně, nebo i víc než on. Náhle si opravdu připadal jako nehorázný sobec. Vstal z pokleku a posadil se těsně vedle ní na lavičku a objal ji.
„Moc mě mrzí, že jsi něco takového musela prožít. Co jsi dělala potom? Proč jsi odtud neodešla pryč?"
„Jak jsem řekla, byla jsem volná a věř mi, že jsem chtěla odejít, a pak jsem si uvědomila, že nemám kam jít. Že není žádný jiný domov, do kterého bych se mohla vrátit, protože jediný domov, který jsem měla, byl u tebe, ale potom všem by si mě zpět stejně nepřijal a tvá rodina zřejmě také ne. Tak jsem zůstala zde a převzala opatrování lesa na sebe. Stalo se z toho mé panství a přejmenovala jsem ho na Magický hvozd. Pomocí mé síly jsem lesu vrátila jeho prapůvodní podobu, aby se zas skvěl svěží zelení a byl v něm čilý život. No a samozřejmě jsem též zařídila, aby jeho název Magický hvozd měl své opodstatnění. Tak to je celý můj příběh o mém životě zde." Uzavřela své vyprávění Nia.
Najednou Rínon nevěděl, jestli ji má po tom všem, co mu řekla stále nenávidět anebo jí odpustit a prominout. Protože odpuštění by si měl spíš zasloužil on než ona. Vždyť mezitím, co on se jí snažil vypudit z mysli a žil svůj život plný volnosti a zábavy, ona se ho snažila chránit i přestože věděla, že ji nenávidí a obětovala se pro jejich lásku. Bože, jak byl malicherný, když se celou tu dobu užíral záští místo toho, aby ji vyhledal a zjistil, co ji vedlo k tomu jistému činu. Proč ji přestal věřit kvůli jedné bezvýznamné nevěře? Měl po ní pátrat a chtít po ní vysvětlení a ne se litovat a brečet nad tím, že je z něho paroháč.
„No, jak se zdá, tvůj život tady nebyl zrovna medový.“ Prohodil na odlehčení. „Vždycky jsem si myslel, že si užíváš štěstí a radosti v náruči svého milence a vypadá to, že jsem se šeredně mýlil."
„To tedy ano. Štěstí a radost bylo to poslední, co bych u Gylfirona hledala. Jediné okamžiky štěstí mi přinášely vzpomínky na tebe. Bývalo mi ze začátku často velmi smutno a některé noci jsem i proplakala. Jen myšlenky na to, co jsem s tebou prožívala, mi dodávaly sílu nevzdat se a čelit Gylfironovi. Díky citům skrytým v mém srdci jsem nepodlehla jeho mámení a nedala mu svou duši." Pronesla špitavým hláskem.
„Asi bych se ti měl omluvit a poděkovat za to, cos pro mě, nebo spíš pro nás obětovala."
„Neděkuj, jako vděk mi bude úplně stačit, když budu vědět, že jsi mi uvěřil, že si mě již přestal nenávidět za hřích, který jsem spáchala z lásky k tobě."
Podívala se mu do očí a jejich pohledy se střetly. Hleděli na sebe a Rínon spatřil v jejích modrých tůních stejnou beznaděj, jakou cítil i on celé ty věky a tichou prosbu, aby jí přestal nenávidět a pochopil její jednání. Upíral svůj zrak na ni a mlčel.
Sklesle si povzdechla, neboť se domnívala, že jí již neodpoví.
„Chápu, to, co jsem učinila je neodpustitelné. Tvá nenávist vůči mně je oprávněná.“ Nadechla se zhluboka, aby zadržela slzy, které se jí snažily vstoupit do očí. „ Alespoň teď už víš, jak to tenkrát doopravdy bylo.“
„Ano, nyní to vím. Je to pro mě těžké po tolika letech, kdy jsem se mylně domníval, že si mě podvedla, ti prominout, ale myslím si, že to dokážu. Odpouštím ti, Nio a ty pro změnu odpusť mně."
Niamey si oddychla, jako když jí spadne kámen ze srdce, a jemně se pousmála.
„Rínone.“ Uniklo jí tiše ze rtů jeho jméno.
Rínon natáhl ruku a chtěl ji pohladit po tváři, když se ozvalo diskrétní odkašlání.
„Ehm, ehm. Omlouvám se, že ruším vaši rozmluvu, ale polední pohoštění je připravené v domě." Pronesla černovlasá elfka.
Niamey se udiveně podívala na Firiel, která se převlekla do žlutooranžových šatů a teď stála u vchodu do altánku.
„To už je poledne?" Podivila se Nia.
Elfka souhlasně pokývnula hlavou.
„Ai, dokonce je již jedna hodina po poledni.“
„Vůbec mi nepřišlo, že tu spolu rozprávíme tak dlouho. Děkuji ti."
Firiel se chtěla otočit a odejít, když ji zastavil Rínonův hlas.
„Počkej, prosím."
Elfka tedy zůstala stát a pohlédla na něj. Ten pohled říkal: ‚Co po mně chceš?‘
„Vím, že mě znáš a že naše první setkání nebylo… hm … no… řekněme zrovna přátelské. Dovol mi, abych se ti nyní představil tak, jak se sluší a patří. Princ Rínon jméno mé, jsem nejstarší syn krále Darnela, pána Dračích elfů."
Firiel pokývala na srozuměnou a též se zdvořile představila.
„Jsem Firiel, dcera pána Fingela z Nimory."
„Těší mě, že tě poznávám," odpověděl Rínon.
Vstal z lavice, přistoupil blíž k Firiel, vzal její útlou paži a políbil hřbet její ruky.
„I mě těší, ale teď dost těch formalit. Jídlo čeká a zbytečně chladne." Pronesla chladně, neb nechtěla dál najevo, že ji princ svou galantností okouzlil.
Rínon tedy nabídl Nie své rámě a ona se do něj téměř nesměle zavěsila. Všichni tři se společně odebrali do domu poobědvat.

Oběd probíhal v tichosti. Niamey po očku sledovala Rínona a ten zas ji a Firiel pozorovala střídavě oba. Nakonec to byl Rínon, kdo prolomil to tíživé ticho. Odložil příbor na prázdný talíř a zahleděl se na Firiel.
„Musím říci, že to jídlo bylo opravdu vynikající. Jsi výtečné kuchařka, Firiel. Královský šéfkuchař Miracl je sice mistr svého oboru a téměř nepřekonatelný, ale musím uznat, že v tobě by mu vyrostla velká konkurence, samozřejmě kdyby si pracovala v paláci v Ilcatirionu." Pochválil upřímně její kuchařské umění.
„Děkuji, jsem ráda, že ti chutnalo, princi." Odvětila tónem, který nevyjadřoval jakékoliv emoce.
Rínon se kouzelně usmál.
„Ano, to tedy chutnalo. Ty křepelky na víně byly velice delikátní." Nešetřil chválou na snědený oběd.
„To je Firielina specialita," prohodila Nia na adresu své přítelkyně.
„V tom případě ti skládám mou nejupřímnější poklonu, Firiel. Jsi učiněná kuchařská umělkyně.“ Zalichotil jí Rínon.
Nia pohlédla na svou společnici. Spatřila u ní něco nevídaného. Firiel se červenala snad až za svýma špičatýma ušima.
„Jděte s tím lichocením někam," mávla rukou. „Jen mě tím přivádíte do rozpaků," pronesla elfka.
„Koupila si ty křepelky na trhu ve městě?" otázal se zvědavě Rínon.
„Nikdy zvěřinu nekupuji na trhu v Eglamonthu," ohradila se Firiel. „Vše si vlastnoručně ulovím, tak mám jistotu, že bude maso zaručeně čerstvé a ne zkažené. Protože to se občas může u kupců na trhu stát."
„Ano, s tím souhlasím. Není nad to sníst co si jeden sám ulovil." Přitakal na její pravdivá slova Rínon. „Též musím pochválit vaše výtečné borůvkové víno. Je velmi jemné a lahodné."
„Není nad domácí výrobu. Víno u nás dělá Niamey. Je na to odbornice. Ve sklepě máme několik ročníků borůvkového, ostružinového a bezového vína. Musím říct, že lepší jsem zatím ještě neochutnala," pro změnu zapěla chvalozpěv Firiel na adresu Niimey.
„Úplně jsem zapomněl, že jsi ho kdysi dělávala i u mě doma. Myslím, že ve sklepení mého domu by se pár lahvinek toho delikátního moku ještě našlo. Zřejmě pod mohutným nánosem prachu, ale určitě tam je." Řekl Rínon a pak upřel pohled na prázdné skleněné číše. „Mám vám nalít, mé milé dámy?"
„Zajisté," přikývla Firiel. „Klidně si nalijte, já si to vypiji za malý okamžik, jen co sklidím ze stolu."
Rínon dolil nápoj do sklenek a vstal od stolu.
„Počkej, pomohu ti, když dovolíš," nabídnul se a začal sbírat špinavé nádobí.
Za okamžik už nesl tác plný talířů za doprovodu Firiel do kuchyně. Během několika minut se černovlasá elfka vrátila ke stolu a naklonila se k Nie.
„No, tak teď už pomalu začínám chápat, jak ses do něho mohla tak bezhlavě zamilovat. Je tak milý, pozorný a sladký," rozplývala se Firiel, která se jindy tváří naprosto nedotknutelně a chladně.
Niamey se musela usmát.
„A kde máš ten svůj ostražitý, bojový pohled a chuť ho prošpikovat šípy?" Utahovala si z ní Nia.
„Myslím, že mě dokonale odzbrojil tím svým šarmem." Povzdechla si Firiel.
Nia se culila, protože věděla, jak dokáže být Rínon galantní, milý a milující muž, když ovšem chce. Pár sekund za Firiel přišel zpět do jídelny i Rínon a usadil se ke stolu.
„Zůstaneš i na večeři nebo pospícháš domů, princi?" zeptala se najednou Firiel aniž by si uvědomila, co dělá.
„Pokud vám má přítomnost nebude vadit, rád bych zůstal. Doma na mě nikdo nečeká, takže nemám kam chvátat."
„Ale co….?“ vyhrkla ze sebe Nia a hned se zarazila.
„Ale co? Chtěla jsi něco říct, Niomey? Vadí ti, že chci zůstat?" otázal se Rínon. „Pokud ano, tak já odjedu. Stačí říct."
„Ne, vůbec mi to nevadí, jen…“ opět větu nedořekla.
„Jen co?"
Mávla rukou. „To nic, jen si mě překvapil, to je vše." Snažila se, aby to znělo, co možná nejupřímněji.
„Doufám, že alespoň mile. Přesto cítím, že máš v sobě nějakou nevyřčenou otázku. Tak co to je?"
„Myslím, že vás nebudu rozptylovat svou přítomností při vašem rozhovoru. Půjdu si po svých povinnostech, když mě omluvíte." Řekla Firiel, vstala od stolu a vzdálila se pryč z místnosti.
Rínon s Niou osaměli a upřeně na sebe hleděli, jako by jí princ chtěl číst myšlenky.
„Zdá se, že tvá ochránkyně již ve mně nevidí žádnou hrozbu, když nás nechává bez dohledu.“
„Pochopila, že mi neublížíš.“
„Tak mi nyní řekni, co máš na srdci?"
„Mohli bychom se vrátit do altánku? Venku je tak krásně a svěží vzduch." Pronesla čarodějka svůj návrh.
Přikývnul, obešel stůl, nabídl jí rámě a vyšli spolu ven z domu a zamířili do ze dřeva pečlivě postaveného a vyřezávaného altánku. Nia kráčela vedle Rínona a snažila se jít co nejvyrovnaněji, ale přesto bylo patrné její jemné napadání na jednu nohu. Elf cítil její kulhavou chůzi, zpomalil, aby nešli tak spěšným krokem. Dorazili k besídce a tam se opět usadili na lavičky. Tentokrát si Rínon nesedl naproti ní, ale rovnou vedle Niimey.
„No, tak jsme zde. Na co si se chtěla zeptat?"
„Jak se vede tvé rodině?" Zeptala se ho se zájmem.
Rínonovi bylo jasné, že tohle není ta věc, co jí leží na srdci, ale přesto jí rád odpověděl.
„Má rodina se má dobře. Matka a otec jsou teď štěstím bez sebe z vnučky, která se narodila před třemi lety mé sestře Anneris."
Nia se něžně usmála a spokojeně si povzdechla.
„Tak přece jen si Anneris vzala Mirimona za muže? Jsem ráda, že jsou šťastní. Moc jim to přeji."
„Ne,“ zavrtěl zamítavě hlavou Rínon. „Anneris si Mirimona nevzala."
„Jak to? Vždyť se měli tak rádi a jeden bez druhého si neuměl život představit." Podivila se překvapeně Nia.
„Možná, že by si Mirimona vzala, kdyby nezemřel."
„On je mrtvý? Ach, to je mi líto. Nevěděla jsem o tom. Jak se to stalo? A koho si tedy vzala za muže?" Vyzvídala Nia.
„Je to pěkných pár let, co Anneris a její doprovod přepadli skřeti a stínoví lidé. Celou její družinu včetně Mirimona povraždili a ji unesli. Rok ji věznili v kobkách pevnosti Krull a mučili ji, než se jí podařilo s boží pomocí utéci. Pak ji velkou shodou okolností našel můj přítel půlelf princ Dorien a zachránil jí život. Když to vezmu zkráceně. Zamilovali se do sebe. Chvíli jim sice trvalo, než se dali dohromady, a pak se jim narodila dcera Fëa, no a hned na to se vzali. Takže teď jsou šťastní a spokojení. A pokud vím, tak teď se vehementně snaží, aby Anneris opět přišla do jiného stavu, protože si moc přejí druhé dítěte."
„Těší mě, že je spokojená se svým manželem, až je uvidíš, vyřiď jim ode mne upřímné pozdravy a že jim přeji mnoho štěstí."
„Rád to sestře a jejímu choti vyřídím, ale věřím, že by tě Anneris ráda viděla. Byly jste jako sestry a ona nikdy nevěřila tomu, že by si mě schválně podvedla. Věřila ti víc než já." Povzdechnul si.
„Anneris měla vždycky velmi dobré srdce, které překypovalo důvěrou a laskavostí.“ Zkonstatovala Nia. „A co tvůj malý bráška Diriel? Jak ten se má?"
„No,“ odmlčel se a okamžik a pokračoval dál. „Diriel už dávno není malý, vyrostl a je z něho dospělý muž se vším všudy. Touží po dobrodružství a prohání jednu sukni za druhou." Poznamenal Rínon a musel se usmát při pomyšlení na svého mladšího bratra. „Otec mu to však na nějaký čas zatrhnul, protože ho poslal na pár let na výchovu ke strýci Gilldarovi do Dragoladu."
„Tak to mu nezávidím, i když na druhou stranu to v Dračí zemi zas tak špatné není. Líbilo se mi tam, když si mě zval tenkrát sebou na návštěvu k příbuzným."
„Ano vím, tehdy jsem tě na břehu jezera požádal, aby sis mě vzala, a ty jsi souhlasila." Řekl posmutněle a v hlase mu zazněla i trocha hořkosti.
„Taky si to dobře pamatuji." Podívala se mu do těch jeho zlatých očí. „Byla jsem v ten den nesmírně šťastná. Ach Bože, je to tak dávno a přesto, když na to pomyslím, jako by se to stalo včera. Vládnu neomezenou magií, tak proč nemohu vrátit čas zpět a všechno změnit?"
„Protože tak to chtěl osud. Bylo nám to souzeno."
Smutně se tomu zasmála.
„Láska a nenávist byla až doteď mým osudem. A co je mi souzeno nyní? Být stále sama?“ zeptala se nahlas. Potřásla hlavou a sama si hned odpověděla. „Ano. Nic jiného mi už souzeno není. Já už nepatřím tobě, i když bych si to přála, a ty nepatříš mně, protože jsi dal své srdce jiné." Odvrátila od něho zrak, v němž se začínaly třpytit slzy, a zakroutila hlavou, až se jí zavlnily černé vlasy. „Jaká ironie osudu. Tolik jsem si přála, aby si byl šťastný, aby si na mě zapomněl, našel si jinou ženu a žil s ní šťastně až do smrti.“ Polkla, protože jí vyschlo v krku. „A teď, když tě vidím vedle sebe, může mi tohle přání srdce utrhnout. Budu sama napořád." Povzdechla si s pláčem na krajíčku.
Rínon ji sledoval a začínalo mu docházet, že přesto, jak se k ní choval, ona ho nepřestala mít ráda a stále ho milovala. A nyní si myslela, že se zamiloval do jiné. Potřeboval se přesvědčit, že jeho domněnka je správná. Opatrně ji uchopil za ramena a natočil ji k sobě čelem, aby si opět hleděli z očí do očí.
„Podívej se na mě a řekni mi, o kom to mluvíš?"
„O tvé ženě."
„Mé ženě?“ otázal se nechápavě a překvapeně. „O jaké ženě to mluvíš? Nio, ale já nemám manželku. Jsem stále svoboden."
„Rínone, nelži mi. Nepotřebuji žádnou milosrdnou lež.“ Třpytivá slza nenápadně skanula po její tváři. „Já vás dobře viděla a musím říct, že vám to moc sluší. Jste krásný pár a šťastný k tomu."
„Kde si mě viděla a s kým?"
„V magickém zrcadle. Já…“ polkla, „občas se do něho dívám, abych viděla, jak se ti vede. Nechci tě nijak špehovat, jen jsem toužila vědět, jak žiješ. Zahlédla jsem tě několikrát s jednou nádhernou plavovlasou elfkou. Byl si v její společnosti tak šťastný."
„Nio, já opravdu nemám žádnou ženu."
„Zapíráš svou ženu a to dítě, které jsem viděla, taky zapřeš?"
„Jaké dítě?"
„Rínone, vím, že sis ji vzal, viděla jsem vás ve svatební den, jak jste spolu tančili, a před nedávnem jsem spatřila, jak v náruči držíš malého chlapce a směješ se na něho a ona stála vedle tebe."
Najednou mu došlo, o kom to vlastně mluvila a začal se smát té neuvěřitelné mýlce.
„Proč se směješ? Copak se ti to zdá být vtipné?" Otázala se pohoršeně.
„Nio, to tvé zrcadlo, přenáší jen obraz a ne i zvuk, že?" Přikývla. „Popletlo tě. Ukázalo ti mne a shodou okolností pokaždé, když jsem byl na návštěvě u svého bratrance Aernila. Ta žena, kterou považuješ za moji choť je Liliath. Je to manželka prince Aernila a ten hoch je jejich syn Ardil. Máš pravdu, že jsem ho držel v náruči a smál se na něho, ale nediv se mi, jsem totiž jeho kmotr."
„Takže ty nejsi ženatý, ani zaslíbený?" otázala se s nadějí v hlase.
„Ne, nejsem, a pokud vím, tak jediná žena, které jsem se kdy zaslíbil, si byla ty.“ Vzal ji za ruce a něžně je stisknul. „Bože můj, snažil jsem se celá staletí na tebe zapomenout, vystrnadit tě z mysli, ale nepodařilo se mi to. Neříkám, že jsem nějaký svatoušek, Nio. Po té, co jsi odešla, dělal jsem všechno proto, abych našel zalíbení v jiné. Měl jsem své potřeby a touhy, které jsem hasil v náruči mnoha žen, ale žádná z elfek, které jsem poznal, nedokázala uchvátit mé srdce. Už jsem se nikdy znovu nezamiloval, protože ačkoliv jsem tě nenáviděl k smrti, miloval jsem tě stejně. Jak si řekla. Ironie osudu. Láska a nenávist."
Niamey hleděla na Rínona. „Je to vůbec možné?"
„Myslím, že ano."
„Rínone." Povzdechla si a z oka jí sklouzla slza a zanechala jí vlhkou cestičku na tváři.
„Niomey." Zašeptal, natáhl se, uchopil ji a přitisknul ji k sobě.
Objímali se a drželi v náručí, jako by ty dlouhé staletí odloučení a plné bolestných vzpomínek zmizely. Teď tu už byli jen oni dva.

* * * * * *


Překlad a vysvětlivky:
Ai – ach, jo – je to takové trochu neurčité citoslovce
Lavanna melmë - oběť lásky
Miru - víno
Dračí medailon - jediný šperk, který nosí děti královny Dalian, jejž dostali v den
svého narození. Rínon a Diriel jej nosí zavěšený na koženém
řemínku a Anneris na stříbrném řetízku. Medailón má tvar kruhu, v
jehož středu sedí drak s roztaženými křídly a malou korunkou na
hlavě. Kruh značí nekonečno a věčný život, drak je symbol síly a
oddanosti a korunka značí vznešenost a příslušnost ke královskému
rodu.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tracy Harper 29.01.2009, 21:23:34 Odpovědět 
   Fajne. :)
 ze dne 30.01.2009, 11:47:02  
   Annún: Děkuji.
 Maxi 14.11.2008, 15:45:07 Odpovědět 
   Ahoj,
to bylo bezva. Těším se na pokračování...
 ze dne 14.11.2008, 18:19:11  
   Annún: Díky Maxi za milí komentář.
 Šíma 11.11.2008, 18:37:43 Odpovědět 
   Ahoj... Líbilo! Držím oběma palec a jsem zvědavý, jak to s našimi hrdiny nakonec dopadne! Snad se vše zlé v dobré obrátí... ;-)
 ze dne 11.11.2008, 18:39:40  
   Annún: Děkuji Šímo. Určitě se vše v dobré obrátí, jen to chce čas, kterého mají elfové nezměrné množství.
 Annún 11.11.2008, 8:52:29 Odpovědět 
   I nu naskytla se dřívější příležitost, tak jsem poslala další díl, hned jak to šlo, aby čtenáři nemuseli příliš dlouho čekat. Ano, jak se zdá vše bylo odpoštěno a možná ui zapomenuto, ale dá se tak snadno zapomenout na stovky let podezírání a nenávisti? I když někdejší činy byly provedeny v dobrém úmyslu?
Ano, ano pomalími krůčky se blížíme k závěru tohoto příběhu, ale ještě pár kapitol máme před sebou. Neb nic není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát.
 amazonit 11.11.2008, 6:05:23 Odpovědět 
   Tentokrát jsi nenechala své příznivce dlouho čekat, jindy to také není nikterak předlouhé, ale přesto, tohle bylo rychlé. Zdá se, že je vše vysvětleno a odpuštěno - oboustranně, i když s vinou jeho milé je to malinko komplikovanější - dá se vůbec označit za vinnou?
Pěkně jsi pospojovala i drobnosti, které se vyskytly v minulých dílech - třeba toho hada nebo návštěvu bratrance...
Myslím, že se blížíme ke konci tohoto příběhu, tedy vše tomu nasvědčuje.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
obr
obr obr obr
obr
Ráno
petulin
Pohřbený
Seraph
NARKÓZA
Tilda
obr
obr obr obr
obr

Zpověď šedého listu
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr