|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303494 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Přežít a stvořit pouto (9. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 12.11.2008, 6:36
|
| Přežít a stvořit pouto (9. kapitola) |
| |
|
|
Usmíření
Chtěla jsem jít k Isabeau a podpořit ji, ale vzhledem k tomu, že jsem byla stále ještě špinavá od Vallovy krve, nepovažovala jsem to za šťastný nápad a snažila se tomu ubránit. Ženy ji odváděly zpět do osady, šla pomaleji než já. Znovu se ozvala bolest kotníku, předklonila jsem se a opřela ruce o stehna, abych si trochu odpočinula.
„Pomohu ti, jestli dovolíš,“ ozval se Atan.
„Díky, budu ráda.“
Opřela jsem se o něj a vydali jsme se za ostatními.
„V kmeni jsou rozpory, měli bychom rychle zakročit, tato situace se nedá dlouhodobě udržet. Doteď to šlo, ale taková tragédie kmen rozdělí a těch, kteří budou stát na naší straně, bude jen hrstka.“
„Vím, Atane, vážím si tvé podpory, ale už mě to nebaví. Mám toho tady dost. Snažím se, ukazuji vám, jak se dá žít lépe, spolu…“
„Nevzdávej to, na něco přijdeme. Mně se líbí, jak jsme si to zařídili. Pochop, sám jsem se Paulusovi vzepřít nemohl, málo mužů je téhož názoru jako já a ženy se bály, s těmi se také nedalo počítat. Ostatně teď to není o moc lepší. Mám pocit, že nepochopily, o co bojovaly.“
„Také se mi zdá,“ souhlasila jsem s ním.
Dohnali jsme Isabeau, ale raději jsme se drželi krok za ní, aby na mne neviděla.
„Proč ze sebe nemyješ tu krev?“ tázal se můj důvěrník.
„Mám plán, ale pokud nevyjde, Atane, předám vládu tobě, snad si tě budou více vážit.“
„To nedělej! Slyšela jsi, že mne nepovažují za pravého muže, mají ke mně stejné výhrady jako k tobě,“ varoval mě před neuváženým rozhodnutím, „Smím vědět, jaký plán máš na mysli?“
„Provedeme to hned, není nač čekat. Chci…“
Isabeau vykřikla.
Muži právě procházeli s Vallem kolem ní, viděla ho mrtvého a zmrzačeného. Ženy se lekly a pustily ji.
Omdlela.
„Zvedněte ji!“ rozkázala jsem, ale nikdo nic neudělal.
Ty dvě jí sice pomoci chtěly, ale výhrůžky mužů je zastavily. Podívali jsme se s Atanem na sebe.
„Zvládneš to sama?“ zeptal se starostlivě.
„Samozřejmě, jdi,“ pobídla jsem ho.
Zvedl Isabeau a nesl ji.
„Doufám, že kvůli pohřbu se nebudeme muset dohadovat, snad je pro ně přirozené, že jeho tělo hned spálíme,“ naznačila jsem Atanovi.
„Neboj se, o Valla se postarají ještě tuto noc, to vím.“
„Pak je vše v pořádku, uskutečním své rozhodnutí hned, jak dojdeme do vesnice. Věřím, že Vall nezemřel zbytečně, lepší příležitost pro to, co chci udělat, se mi nemohla naskytnout.“
„Nepotřebuješ-li mou pomoc, nebudu se tě vyptávat.“
„Budu potřebovat jen vodu a hadr, to je vše.“
Zvedl obočí a podivil se.
„Vlastně ještě něco. Přiveď čarodějku. Mohu se zeptat, zda i na ni máš stejný názor jako já?“
„Nevím přesně, co tím myslíš. Smím mluvit upřímně?“
„Vždyť ty to jinak ani neumíš,“ usmála jsem se.
„Dobrá tedy. Podle mého soudu je pro kmen zbytečným zlem.“
„Pak jistě pochopíš, co udělám.“
„Ty jsi lord, tvé činy jsou svaté.“
„Ne, nejsou. Povedeš ji na smrt, Atane. Zabiju ji, rozumíš?“
Přikývl. Nezdálo se, že by mu to vadilo. Spíše přemýšlel, co tím sleduji. Atan byl vynikající člověk. Nedokázala jsem pochopit, jak mohl s těmi zvířaty žít. Zřejmě to byl záměr bohů. Nebýt jeho, nestala bych se lordem. Pak by byl zbytečný všechen boj, útrapy i ztráta Kaileen. Měla jsem pocit, že pouhé poděkování je málo, jak se mu mohu odvděčit, ale on o sobě nikdy nemluvil, proto jsem nevěděla, čím ho potěšit.
„Je však dost možné, že tím zabiješ i sebe,“ naznačil.
„Vím. Věřím tomu, co chci udělat. Věřím, že je to správné, věřím, že se stane to, co by pro vás bylo nejlepší. Atane, jestli to vyjde, už nikdy se darebák jako byl Paulus nedostane k moci.“
„Pak ti nejen nebudu bránit, ale budu první, kdo ti provolá slávu,“ řekl odhodlaně.
„Mně ne, Atane, uvidíš sám.“
Ve vesnici položil Isabeau na kožešiny, pro jistotu jsem u ní zůstala. Nevěřila jsem těm hyenám ani trochu. Byla v bezvědomí dlouho, já jsem si zatím přiložila pár léčivých listů ke kotníku, konečně očistila meč a ještě mi zbylo dost času na meditaci. Zjistila jsem při ní, co jsem potřebovala a měla jasnou představu, jak pohřeb proběhne.
„Pojď, vše je přichystáno, musíš zapálit hranici,“ vyzýval mě Atan.
„Isabeau! Slyšíš? Isabeau, potřebuji tě,“ snažila jsem se ji probrat.
Zamžourala. Chvíli na mě hleděla, začala se jí vracet paměť.
„Ne! Prosím tě, ne!“ rozplakala se.
„Musíme ho pohřbít,“ naléhala jsem na ni.
Neodvážila jsem se ji obejmout, přestože to tolik potřebovala. Marně jsem doufala, že to napadne Atana.
„Jak můžeš? Jak můžeš mít na sobě jeho krev? Nepomohla jsi mu, nic jsi neudělala, nechala jsi ho umřít a těšíš se z jeho krve?!“ křičela zoufale.
„To není pravda!“ dotkla jsem se jejího ramene.
Vztekle mě praštila do ruky a odstrčila od sebe.
„Vím, jak to vypadá, ale tak to není. Přece bych neublížila někomu, koho ty miluješ, Isabeau. Pojď, pochopíš,“ nabízela jsem jí ruku.
Nechtěla.
Přimkla se k Atanovi. Přidržoval ji a mlčky za mnou šli doprovodit Valla k posmrtnému soudu.
Dav se před námi rozestoupil, nechali nás projít. Stanuli jsme před hranicí, vedle ní plápolal malý oheň. Všimla jsem si vědra s vodou, přes okraj přehozený hadřík.
Isabeau opět propadla bolesti. Zapálila jsem kus větve a chystala se zažehnout hranici. Pak mě napadlo, že by to možná Isabeau ráda udělala sama. Nabídla jsem jí to, ale jen zakroutila hlavou a přitiskla se na Atanovu hruď.
„Začni, Lee, ona to nezvládne,“ pobízel mě Atan.
„Stojíte za mnou? Ať udělám cokoliv?“ ujistila jsem se.
„Samozřejmě!“ odpověděl hrdě Atan.
„Isabeau?“ bála jsem se, co řekne ona.
Přikývla.
„Pak to musíš překonat. Jsi silná, takovou tě Vall miloval. Myslel, že jsem ty. Věděl, že mu přijdeš pomoci, ať se děje cokoliv. Kdybych tě nechtěla ochránit, ty poslední bys jej objímala, když umíral.“
Neměla v očích bolest, byla mi vděčná, že jsem jí to řekla.
„Vím, že jsi mu chtěla pomoci. Odpusť mi,“ omlouvala se a sklopila zrak, „Jak ti oplatím, co jsi pro něj udělala?“ podívala se mi znova do očí.
„Stůj při mně hrdě, nepochybuj o ničem, čeho se nyní dopustím,“ žádala jsem ji.
„Budu ti po boku, jako ty jsi s Kaileen stála při nás a teď sama při Vallovi proti šelmám,“ slíbila.
„Děkuji vám oběma. Až vás vyzvu, bez váhání pokleknete, to jediné od vás žádám.“
Oba svorně přitakali.
Obešla jsem hranici a zažehla oheň. Lidé mlčky stáli a dívali se, jak se vatra rozhořívá. Došla jsem na své původní místo. Odzbrojila jsem se, sundala tuniku a hodila ji do ohně. Umyla jsem se, chtěla jsem ze sebe dostat všechnu Vallovu krev. Když jsem se očistila, přizvala jsem k sobě čarodějku. Dívaly jsme se na sebe. Sklonila jsem se k meči a pomalu jej vytáhla z pochvy. Smála se mi do očí. Byla si jistá, že před tolika lidmi jí neublížím. Zřejmě nechápala můj záměr.
„Poprvé a naposled ve svém bídném životě budeš užitečná,“ řekla jsem jí.
Uchopila jsem meč oběma rukama, ve vzduchu opsal kruh a spodem z levé strany jsem sekla. Kapky krve dopadly i na pár přihlížejících, já jsem na sobě nepocítila ani jedinou. Dav vydechl.
Svalila se na zem, roztřesenou rukou si sáhla na břicho a podívala se na ni, jako by nemohla uvěřit, že umírá. Dala jsem si záležet, aby ještě žila, když jsem ji táhla ke kraji útesu, naštěstí to nebylo daleko.
„Už nikdy s nikým nebudete zacházet tak, jak já naložím s ní! Vždy, když to budete chtít udělat, uslyšíte její křik,“ upozornila jsem je.
Stařena až teď pochopila, co hodlám udělat. Křičela. Nevím, zda bolestí, nebo strachem, bylo mi to jedno. Necítila jsem vůbec nic.
Shodila jsem ji dolů na stejnou hromadu, kde stále ještě leželi zčásti rozsápaní vojáci.
Vrátila jsem se k Atanovi a Isabeau a postavila se čelem k ohni. Už zachvátil i Vallovo tělo.
„Danar de Sha, Raam,“ pozdravila jsem Raama, „Danar i octim de nomi Sha, Tird,“ a volala jeho syna Tirda.
Zvedl se vítr a hnal plameny přímo na mě a dva věrné přátele. Neustoupila jsem, ani oni ne. Věřili mi. V duchu jsem se sklonila před jejich oddaností.
Vyslyšel mě a zjevil se.
„Danar,“ odpověděl a čekal, až ho oslovím.
Klekla jsem si, Atan a Isabeau hned po mně.
„Zdrcený vůdce lidu před tebou pokorně klečí a žádá tě o pomoc,“ dívala jsem se mu do očí.
„Vím. Kdybyste to s Kaileen udělaly už dřív, nemuselo se stát nic z toho, čemu nyní obě musíte čelit,“ káral mě.
„Má potíže?“
„Ano, velké potíže. My ji můžeme chránit před ledasčím, ale ne před tím, co má v sobě. Muselo být pro tebe těžké mne zavolat a sklonit se. Oceňuji upřímnost, s jakou jsi mne oslovila. Pomohu tomuto lidu a pomohu i vám dvěma, stojíš-li o to.“
„Stojím! Pomoz nám, Tirde,“ vyhrkla jsem nedočkavě.
„Nejprve tedy to, kvůli čemu jsi mne volala. Kaileen si nyní musí poradit sama, na ní záleží, jak silnou má vůli žít. Dokáže-li to, pokusím se vyhovět i tvému dalšímu přání, ale bude to nebezpečné. Velmi nebezpečné. Netušíš, co všechno se může stát, Lee,“ vyděsil mě, znělo to tak vážně a naléhavě, „Ona sama netušila, s čím si zahrává. Stalo se, nemohu to zvrátit. Snad ty, pokud Kaileen vůbec přežije.“
„Tak co se jí stalo?!“
„To ti nemohu říci. Doufej, že ti to řekne sama.“
„Tirde…“
„Nesmlouvej se mnou!“ okřikl mě.
„A vy!“ obrátil zrak k lidu, „Padněte na kolena, stojí před vámi bůh!“
Někteří poslechli, ale obzvláště muži k němu necítili žádnou úctu. Sjednal si ji tedy sám. Násilím. Natáhl před sebe zaťaté pěsti a pomalu je svěsil. Lidé trpěli bolestmi, jako by je sevřely neviditelné ruce, až se nedobrovolně dostali do stejné pozice, jako my tři.
„Konejte, jak vám vůdci přikáží. Nyní oni jsou mými posly. Záleží na každém z vás, zda bude ještě někdy takové opatření nutné,“ promluvil k lidu a zmizel.
Oheň klidně dál hořel, ozývalo se oddechování pokořených. Najednou už se mi nelíbilo klečet tady polonahá, jenže tunika dávno shořela. Sebrala jsem ze země své věci a rádoby důstojně jsem odešla od vatry. Atan a Isabeau šli se mnou.
„Kam to jdeme?“ zajímala se.
„Musím najít něco na sebe,“ vysvětlila jsem jí.
Podivila se, že už nic neplánuji, ale bylo znát, že se jí ulevilo. Tu noc musela být psychicky úplně vyčerpaná. Přesto jsme se všichni tři rozesmáli.
Od té doby bylo všechno jinak. Muži mne nezačali respektovat, ale nedovolili si neposlechnout. Viděla jsem vyrůstat celou vesnici. Někteří začali s farmařením, jiní se věnovali lovu, další pak ostatním řemeslům. Dokonce zde vyrostla provizorní krčma. Podávalo se tu sice jen pití, jídla měl každý doma dost, ale bylo to spíše místo pro společná setkání, mimo jiné jsme zde zvolili šest členů rady. Získala jsem zase novou zkušenost a činilo mi potěšení, když jsem viděla takové výsledky. Přesto jsem nemohla být spokojená. Přes rok jsem s těmi lidmi zůstala, protože jsem neměla kam jinam jít. Isabeau to věděla a poskytovala mi velkou oporu. Často ke mně chodívala a přidávala se, když jsem trénovala. Říkala, že jí to pomáhá vyrovnat se se ztrátou Valla. Stále na něj myslela.
Jak dny plynuly, přestávala jsem věřit, že Kaileen ještě někdy spatřím. Měla jsem toho bídáka zabít hned! Často jsem se dívala na kožené náramky, které jsem si vzala jako trofej od své první oběti a vzpomínala na staré časy. Pak jsem pokaždé běžela daleko od vesnice do divočiny a hledala jsem ji. Marně. Vždy jsem se musela vrátit do svého domu a usínat sama. Na posteli jsem se nenaučila spát, noci jsem trávila na zemi. Alespoň to mi připomínalo dobu s Kaileen. Když to počasí dovolilo, raději jsem spávala venku při ohni. Dělala jsem tím Isabeau starosti, ale věděla, že s tím nic nenadělá.
V noci byla velká bouřka a já jsem byla ráda, že mám dům, kde mohu v suchu spát. Ráno, když jsem se probudila, byly dveře dokořán, viděla jsem ven.
Stála tam.
Neřekla nic, neusmála se. Jen stála. Nedoufala jsem, že se vrátí. Zase jsem měla chuť na nějaké nebezpečné dobrodružství. Chtěla jsem ji přivítat tak vřele, jak vítáme jen nejlepšího přítele. Jako sestru. Ale po pár krocích jsem zjistila, že něco není v pořádku. Dívala se mi do očí a tak jako v mých se musela vidět radost, u ní bylo patrné, že o tu svou přišla. Otočila se a odcházela.
Přišel čas jít dál, Isabeau už znala téměř všechno a o zbytek se postaral Atan. Před radou jsem mu předala správu vesnice. Vidíce, že jsem opět šťastná, nesnažili se mě zadržet, rozloučili se se mnou a popřáli mi štěstí. Věděla jsem, kde Kaileen najdu. Když jsem vstoupila do hospody, vstala a šla ke mně. Ustoupila jsem, aby mohla projít a následovala ji. Večer jsme strávily u pláže. Čekala jsem, že mi řekne, co se stalo. Něco se dělo a muselo to být vážně, když doposud přemýšlela, jak mi to má sdělit. Bezcílně jsme se potulovaly. Chodila spát až po mně, vstávala přede mnou. Jedenáct dní. Pak ji konečně přemohla únava.
Probudila jsem se dřív než ona. Spokojeně spala vedle mě. Vedle mě? V ruce svírala dýku. Dýku? To mě snad chtěla zabít? Kdo ví, kolik nocí už takto spí. Zřejmě se vždy budí dříve než já. Dnes na ni asi dopadla únava a hned jak se z ní vyspala také moje přímá otázka.
„Ty mě chceš zabít?“
Neodpověděla, jen na mě překvapeně zírala, schovala dýku a přemýšlela nad odpovědí.
„Vrátila ses, abys mě zabila?“
Zase nic.
„Tak přece něco řekni!“
Cítila jsem se zrazená a najednou na mě dopadly všechny dobré i špatné pocity, o nichž jsem s ní nikdy nemohla mluvit, ale které ve mně její příchod opět vyvolal. Měla jsem slzy v očích. Teprve teď vstala a šla ke mně.
Chvíli váhala.
Objala mě. Nejdřív nesměle.
„Nemůžu,“ zašeptala a její stisk zesílil.
I moje ruce ji objaly, poprvé za celou tu dobu. Po chvíli se vzpamatovala a odstrčila mě od sebe.
„Khar slíbil, že mi pomůže zabít Coritu, když mu dám tebe.“
„Tys na tu dohodu přistoupila?“ nemohla jsem uvěřit.
„Za její nedodržení mě stihne přísný trest. Ty jsi však pro mě více, než Corita kdy byla. Jsi jako moje sestra. Zachránila jsem ti nespočetněkrát život, tak jako ty jsi několikrát zachránila ten můj a zůstala jsi se mnou, i když druhý už by dávno utekl. Snášela jsi všechny moje nálady a stále jsi ke mně přes to všechno vzhlížela s úctou,“ uznala.
To musí být opravdu vážné, pomyslela jsem si. Zřejmě zatím nenašla cestu, jak z toho ven, když sama připouštěla, jak protivná dokáže být.
„Máš na můj život právo. Jen to udělej rychle,“ nabídla jsem.
„Ne, budeš žít. Musíš. Mě už dlouhý život nečeká. Ty si najdi někoho, kdo ti bude stát po boku jako ty mně.“
„Přežily jsme toho spolu moc na to, abych tě nechala jen tak umřít. Ještě mě tu nemůžeš nechat. Co bych tu bez tebe asi tak dělala? Pojď!“
„Nemůžeš se postavit Kharovi.“
„Sama ne, ale společně můžeme. Přežily jsme pět černých draků se zrádcem v zádech. A ty mi tady kážeš o Kharovi? Všichni jeho démoni jsou porazitelní, on sám na svět nesmí. Tak čeho se bojíš?“
„Kam chceš jít?“
„Do Skari. Sama jsi mě to naučila.“
„Ale…“
„Neprotestuj! Klidně si tady zůstaň, já jedu. Myslím, že i Soy by tě zase ráda viděla. Přece jí máš co říci, ne?“
„Tobě taky.“
Vrátily jsme se do vesnice pro koně. Isabeau s Atanem nás obě rádi viděli. Pojedli jsme spolu a prohodili pár vět. Připravili nám na cestu zásoby, my jsme zatím osedlaly koně.
„Buďte zdrávi a nezapomeňte na nás,“ loučila se Kaileen.
„To víš, že ne. Přijeďte ještě někdy, obě,“ zvala Isabeau.
„Atane, kdybys měl potíže, zavolej Tirda, už víš jak. On pomůže, pokud ho budete uctívat,“ kladla jsem mu na srdce.
„Já vím.“
„A postarej se o Isabeau, však víš.“
„Jistě, je jako moje dcera, že, první důvěrníku?“ smál se a přivinul ji k sobě.
„Ano, tati,“ odpověděla vesele a oba zvedli ruce na pozdrav.
Opětovaly jsme gesto a rozjely se do Skari. Kaileen jela jako drak, chvílemi jsem měla strach, že si při té divoké jízdě srazí vaz. Zase měla chuť bojovat. Dnes by ji nikdo nedokázal zkrotit.
Ani Khar.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
