|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303495 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Opus Pictum XXXI ::
| Dokončeno. Hurá! Teď je čas dlouhého čtení a doplňovaček... |
| |
|
|
Dnes kašlu slova. Ale ne na, zkrátka. Hlen, kolonie bacilů, bakteriálních státečků bez hranic. Ovšem. Nemyslete si, že bych snad kdy kašlal na své postavy. Chraň bůh - ať je jakýkoliv! Nebo že bych se vykašlal na vás, imunitní čtenáři! To by se nebe zřítilo na zem nám na hlavy, nebo z něho padal bůbůbůčící dobytek přímo na pastvu mezi pasáčky či dokonce na ně, a hovězí bylo propichováno kostěnými jehlami jako v nějakém přitroublém filmu o době bronzové, nebo zachráněno strachy ustrnulými těly těch, kteří mají držet hůl nad stádem nad honáckým psem koněm. Nikoliv. Nikdo na vás nekašle tím teplým, zaškobrtávajícím dechem - ani já, se zánětem dolních dýchacích, i cest k jádru textu. Zde však, na tomto kusu papíru, na který přímo teď zapisuji tyto chorobné řádky, se setkává můj infikovaný dračí dech s písmem - mění se charakter sdělení, něco je modifikováno. Nakaženo. Ano, mikroorganismy se rozebíhají po listu a písmena jsou tou intervencí poděšena. Ubíhají do stran, aby uvolnili cestu - vzniká vchod, a je to jako ukoulený křišťál. Ledové na omak, průzračné na odiv. Na druhé straně může být viděn Hrdina, jak čelí proměnlivosti podnebí a jak zapisuje den co den co noc to týden atakdál deník, či spíše dennonočník, protože čas a klid na psaní má jen tehdy, kdy Jeho mučením pochlapení bratři ve zbrani, ostražití před Ním, neboť ani v takových podmínkách není lehké se dokonale poznat, důvěřovat si, spí nebo předstírajíc mrákoty hlídkují, aby se divocí psi nepřiloudali a neukořistili si něco málo z tzv. hrdinně padlých v boji, kteří mají být hned další ráno pochováni s bleší ctí při nahodile zvolené státní hymně pod falešnými jmény do masového hrobu, jenž je však pravý jako papežova pleš, tedy: píše o denních událostech výhradně v noci, při dostatečném, nikoliv však dobrém, chvalitebném nebo nedej nějaký bože výborném osvětlení. Ano, může. Co je však v tom momentu jisté: začíná pokašlávat. Zprvu nenápadné echrm ehm echrchr se postupně stává refrénem. Jako kdyby znovu začínal mluvit, učit se mateřskému jazyku. Skoro tomu neuvěřil - z hrdla se derou zvuky. A věci. Vykašlávané na prašnou půdu polopouští, kde se bělavě ztrácejí kostry - jsou rozebírány lovci a sběrači vzniklými pářením koz s odulými vesničany, jeskynní lid milovníků vemen, ale ani ti neví, že se v nejbližším sousedství usadila žoldnéřská banda, natož to, že Ten, který se po letech učí mluvit zašlapává své zpěněné hleny do země a předříkává abecedu jako mantru: "Ahé, bchů, ccho, dch, echr, fch, gehr, hepčí, chrr, ich, juch, kašl, lmn, mrch, nchou, ouch, pche, qhuch, ryhc, schš, terch, uoch, vujš, wakliš, xecht, yls, zojch." Znovuobjevuje v celé své kráse.
Tento odstavec má něco z Hammeln. Když Válka vrcholila, zeměmi koruny čuchonské zaznívala hudba. Vycházela možná z Metropole, možná od jinud, na každý pád se však zdroj tónin blížil k jednomu jmenovanému městu na Divokém západě. Důvod psaní. Takových slov: Nedaleko města-brány, přízračného domova prodejných ženštin se země otevřela. Mohlo se to předvídat. Kdyby ovšem ti, kteří hlídkují u seismografů. Ne že by nespali, ale nebyli odvedeni za jinými zvuky, tedy údery bubnů. Do Války. V zemi zůstali jen staří-mladí-chromí-ženy-děti a ti, probuzeni ze spaní, uprostřed rozlévání bramboraček, z veselého bloumání dny, šli za zpěvem píšťaly do Chebegeru, kde čekala průrva. Díra Šklíba litosférických desek. Náš komorní příběh tedy nezadržitelně směřuje i pochody k tomuto zázraku přírody, proudí za hnilobnými zády Strýčka, jenž jako na truc vyvedl své Děti na světlo boží. Flétna. Dá se předpokládat, že Muzikantův Rádce se opět proměnil, že se nabídl jako nástroj zkázy nebo jako podměstský doktor, aby vzduch vnikající do instrumentu mohl být modifikován prsty na patřičných místech a skrz síto se tak do uší slabých zahnízdilo odhodlání jít vstříc. Spasení. Šli jako v kolektivním orgasmu – dlouhém jako Velká smrt, trmácení a pak pád. Kamsi za tělo. Za mysl. Mimo víru, mimo naději. Pád s Dětmi – ve volném stylu, dokud schránky neshořely, se hlodavčí oči setkávaly s lidskými, někdy došlo na polibky a darování Nemoci jazyk na jazyk. Družina hledačů, přesněji občanské sdružení Desperatio, mizela v roztoužených záchvěvech údů i zemské kůry, Muzikant, v této zlé chvíli překřtěn na Mstitele s píšťalou (jakákoliv podobnost s japonským filmem pro děti je zde čistě náhodná), stojí nad vším, ale on sám už je ničím v souvislosti s naším příběhem, přestává existovat. Tak. Jednoduše. Jako plácnutí do stehen.
Překvapím vás, ó vy vzdělaní! Nebe se toho dne zbarvilo. Do ruda. Voda mezi břehy všech hornin, ve všech prohlubních se změnila ne ve víno, ale krev. Těch, kteří zemřeli nejbolestivější. Ptáci se snesli s nebe. Perutě všech barev, zobáky všech specializací, doklad boží proměny, to všechno a mnohé další, milí výletníci, se vrhalo sebevražedně blouznivým lidem do vlasů, škubalo kůži, tlouklo křídly do, vřeštělo. Z krhavých mraků i z pórů země duněla andělská hudba. Hrála, aby byla chuť. Se vraždit na všemyslitelné způsoby. Nešlo to. Místo toho: bolest. Zmaterializovaná krustou na tělech – kdyby tehdy byl aspoň jeden vědec příslušného oboru při smyslech, popsal by snad v rozkřiknuté agonii novou entitu. Živel utrpení – pátý aspekt. Jenomže všechno živé bylo zaměstnáno. Čuchonci buď kdesi v bojových situacích, nebo karbonizováni pod zemí, navrátili se. A tak se jizvy po způsobných příborech, samosebou ze stříbra, otevíraly a zase zavíraly, nervy byly rozechvívány jako onehdy v podzemí zasmušilým Strýčkem se sladkým dřevem. A tak se obratel s obratlem znovu potkávaly, viselci neviselci, provaz neprovaz, marno kopat do té bedny, ať čtenářstvo nečeká, jsou dlouhé schody do a cíl je nikde. A tak se plíce konečně učily dýchat jiné plyny a přežít, i když naleptané sklípky, poškozená mozkovna, propalování za žebrovím. A tak dále. Spekuluji o Droze. Už vím, jakého je původu, jak osidluje mozek a centrum bytí. A je to bolest. Svěrák těla. Veškerenství organismů zaléváno rozkoší z bolesti. Kdybych byl posledním člověkem, stal bych se kronikářem, bolest bych psával s velkým B. Ale to není můj úkol. Nechám na jiném opovážlivci, aby napínal svou dlouhodobou. Co se musí udělat. Je odkaz. Cosi jako vzpomínka na ten poslední výstup a pak ne sestup, ale snášení se. Velký orgasmus z volného pádu. Velká smrt, anebo: Smrt ve velkém, jediná naděje na přežití. Potopa zaplavující lidství, ale už žádná Archa, žádný jednokaždý pár všeho živého. Už bude boj každého o tu svou soukromou, utajovanou existenci. Nebude cílená záchrana, toho nejšťastnějšího. Jen. Uvažovat o tom jediném, co má právo být a nebýt: má takové uchování smysl? Co si počne na světě sám? Nedosáhne pak šílenství vrcholu? A kdo je strůjcem onoho štěstí v neštěstí? Že by náhodné psaní znaků, jen podle chvilkového stavu mysli? Je snad tato nepovedená kronika jednoho lidství pouhé hnutí myšlenky? Je to peklo? Ráj? Očistec? Jsem stále silnějšího přesvědčení, že je to pouze krásná lež.
Byla mezi nimi. Šla s Orákulem a na té svaté pouti se neštítila. Smrti. V ní se už všechno skončilo. Opustila zdi svého rodného, kde stálo neuměle zhotovené grafiti: H + H = VSL, jako něčí výsměch či memento. Byl to symbol. A neptejte se mě jaký. Třeba teď. Nemusím nic vědět. Když nechci. Vím jen, že boží slávu provolávající dav se blíží. Ne. To už bylo zobrazeno. Hrdinka se blíží. Ani krev se v Ní nechce točit, leda tak pozpátku, namítá, zrazuje Ji tělo, pak mysl a nakonec i duše. A co Polobůh? Jde a zažívá svůj první. Vrchol. Je tam, nejvýše ze všech, protože věděl. Předpověděl to před drahnou dobou, snad ještě před tím, než první stránka věcí otevřela pumovnice. Chápal, že ti nejslabší půjdou sami, v extatickém zamžení, že nebudou zdaleka poslední.
Dnes jsem jedl mnoho. Fazolí. Jsou to zlé luštěniny. Cítím, jak mi spalují útroby. Je to něco jako zemětřesení. Že by tam uvnitř skončil celý zbývající národ čuchonský? Strávil jsem je – Nové i staré lidi, bez ohledu na milostné vzdechy padajících do obrozeného vulkánu poblíž města chebegerského. Tumáte. Genocida se děje i při dobrém trávení. Kvrk! Slyšíte to? Jejich duše umírají – pár jsem jich propustil do vzdušněprázdného prostoru, kde se rodí tento text, aby zmíral a znovu procital? Duch textu se zjevuje pokaždé, když otevření na stránce XYZ, a odchází vždy s každým zaklapnutím, ať je zlostné nebo zasněné. Nebál bych se té Pandořiny skříňky – je možno ji spoutat, mít propuštěného Ducha pod kontrolou. Ale musí se vědět. Jak. Nenabízím návod – pobízím k cestě. A aj! Nejste, milí vytrvalostní čtenáři na konci – jste na samotném startu a cíl: ten je v nedočtenu. Kdo z nás je želva? Kdo Achilles?
Hrdinu zastihlo běsnění živlů. Když se rozmýšlel, zda zasadí či uštědří. Rána a život. Dá se to spojit. Něco jako nezhojitelné zranění. Žádní červi, co by vyžrali mrtvou tkáň, jen pouhé hnití až do začátku konce a konce začátků. Začíná rudnout. Asi někdo změnil filtr, nastavil na Zjevení. Náš. Jakoby tušil, nepřekvapený. Asi před tím s někým rozmlouval u rozpáraného zvířete, u horkých vnitřků – ponořoval se do měkkých záhybů pohledy toho, kdo chce vyjevit časy budoucí. Bude to taky trochu bolet. Pomyslel si. Ale neukazoval vojákovi, který Mu byl vydán na spasení, tabulku s obrázkem. Díval se, vyčkával. Ze zákopů se vyvalil dav střeva, jako na něčí zavolanou, rozpaženě běžel vstříc střepinám olovu, a při tom provolával slávu Bohu, konečně konvertoval. Ale ti, co měli obsluhovat granátomety a dělat pomyslné znamení kříže nad těly přicházejících skrz zaměřovače, obraceli své poboční zbraně a tiskli si spouště do vlastních úst. Náhle prozření se zastavovali na území nikoho a všech a zklamaně odjišťovali své granáty, avšak bez hodů, a tak přijímali tělo J. K., vkládali si fragmentární těsně před aktivací rozbušky pod jazyky a tu věčnost vteřin čekali na rozlétnutí. Oběť Našeho, už s mariňáckým nožem v hrdle, přijímá krev Spasitelovu přes rozšklebený hltahrtan do prázdného žaludku, světlá, jasná krev zbarvuje uniformu Našeho, skrz skulinu sykavá modlitbička a únik před očima v úsměvu blažených. Zůstal sám, nestržen šílenstvím. Na poli zabitých vlastními činy, těch, co odešli za svými bohy, odlesky sebe samých.
Šeptalo to k Němu. Všemi zlatoústy sebezničených. Ten tvor se zvedal. Všemi mrtvoúdy nanebevstoupených. Teď nás máš ve své plné moci, ó Vyvolený, orej v nás, vlastníma rukama zasej. Poslední prochází, svou teplou dlaní se dotýká studeného, je to masa slov, co k Němu mluví již nezastřeně. Jazyk jazyků. Legie. Máš svět, copak jsi ho nikdy nechtěl? Je to všechno, tak nač čekáš? Jediný, kdo může čekat, jsme my. Už nejsme mrtvi, jsme živější než Ty. Dotkni se našich životů, hmatej. A skutečně. Osahává chladnou tkáň, vyjímá srdce. Je led. Ale stahuje. Ochutnej nás. Jsme Tvé poslední ovoce, klíč k obrodě, k dalšímu osvobození, učiň to, co bylo předpovězeno. A skutečně. Zub protínající mrtvý sval. A chuť. Jako Jablko smíru. Chlopně chlopní. Až dochlopní k nitru. Je rozlévání. Do stran se to táhne, jakoby objímal celičce tichý svět, od rovníků k pólům, od pólům k poledníkům až k jádrům věcí, které byly a mohly být. Je už božstvem, tím pravým součtem? Nebo jen tak stojí klečí před sebou Samým a dělá, jako by se chumelilo? Ještě ne, drazí soukemnovci, zbývá Poslední soud.
Odněkud se přišourala. Vzpomínka. Na lásku, když byla. Myslí na to krásné otroctví, kdy už je jen sladké uvědomování. To už člověk nikoho nemiluje - jen samotný stav zotročení. Láska ztratí tvář. Na úsměvy všech milých, co mu skončily v náruči, na všechnu tu překroucenou špínu, kdy vše vidíme skrz milovanou osobu, posléze skrze význam celého vztahu. Proč se Mu ale hlavou táhnou takové myšlenky? Je po kolena. V mrtvých. Ale bez volby. Bez možnosti uložení pozice. Sám živ. Už zná ten pocit. Být posledním. Vítězem. Zvítězil tedy definitivně nad láskou? Zapomněl nadobro na Hrdinku? Zformátoval snad své pevné svědomí? Už Ho nezajímá, jak mohla skončit, padlá to žena? Ani ti, co Jej milosrdně přivedli na svět? Ne. Nemohl to vědět tušit. V poslední milostné hrátce na utlačovatele a -nou se zavraždili navzájem. Nemohli se shodnout na svých rolích. Poprvé za život chtěli být ve styku oba dominantními. Snad tehdy mysleli na svět, splynuli s ním, už nazlo osvobozeni. Od Našeho. Od sebe samých, zemřeli, ano, jako svobodní lidé s úsměvy vyvrcholených. Takový stav mysli však na Hrdinu teprve čeká - vím jen já, opět osvícen půlměsíčným Thovtem.
A nebe se schovalo. Jak kniha zavřená, vámi, námi všemi, mnou. Zavřená jak propast. Klíč od ní nemám – zeptejte se Abbadona. Třebas ví. Nebo naopačnou stranu. Tu odvrácenou. Rudá přestávala zářit. Nebylo krvánků, už ani ptáci, savci, ryby, atakjistědál. Všechno dobrovolně odešlo nebo zpožděně podstupuje neplánovanou sebevraždu. Pokoj všem dobrým tvorům, pronesl bych, kdybych tam mohl být na tu krátkou chvíli před novým děním. Chlácholil bych Našeho, tedy Svého, aby se neztratil. Aby našel další cestu. Už není světla. Jsou pouhé věci. Prosvítají svými podstatami. Je to krása vidět. Krajina emanuje teplo a třas a neochvějnou tvořivou. Sílu. Neztrácí ji. Přesto však, schoulením pohroužen do sebe, vzlyká. Je to dlouhé štkaní. Jako samotné dějiny díla. Z kdejaké dáli je slyšet. Slyšet? Zvuky jsou tím, čím vždy byly? Nejsou to snad klamavé vjemy? Cizopasníci smyslů? Ne. Je to vskutku klapot kopyt. Zvuk. Již splynut sílí k Němu. Až přestane. Je opět rozložen na čtvero ržání a pohledy. Hrdinsky slzavé vzhlédnutí. Vidí je, každý ze Čtyř vyzařuje tu svou. Asi to je láska, ta, co zbyla. Smítko. Drobty po lidech. Přijeli jste pozdě, všechno jsme za vás stihli udělat. Po předlouhých letech Náš promlouvá - tak vysvěťme tuto stránku, smočme svěcenou, pějme chvalozpěvy, zbyl-li nám hlas, nedošly nám slova! K nečlověku - k nějakému nesmyslně rozčtvrcenému bohu ze strojovny. Mohla to být čarodějná věta, protože po jejím vyslovení luk, meč, váhy, klíč od pekla přestávali mít smysl, slábly jejich podstaty, už nebylo koho proklát šípem, do koho tít, co vážit, odemykat. Člověk nebyl. Ztratil se v sobě. Písmo pozbylo čtenářů, mohlo leda naze být.
Tak nám zrušili literaturu. Dí Krtek. A ví, o čem. Jak se to stalo, že se řeklo najednou. Stop! Už žádné verše, odstavce. Nic v nich. Je to patrně tímto: Když přestane člověk věřit v boha, bůh přestane. Tepat. Anebo se přesídlí. Posedne nás jako duch nikdy nezemřelých. Zasekne své drápky zevnitř, ale nebolí to. Nevíme pak o něm, že čeká. Jako lev. Na kořistění. Aby vylétl, popadl příležitost jako šelma a letěl, volný a sám o sobě. Vím, o čem tu píšu? Víte, o čem tu čtete? Čtete vůbec? Teď? Je teď? Nebo snad zítravčera? V jaké chvíli přestávají slova, budou zarytě mlčet, už neproniknou jejich šedě zářivé významy. Přes, možná, život zamrazený kdejakým tím dějem, záplatou zápletky? Kdy se mám obávat kataklyzmatyckého zhroucení mých vět? Čekat na zázrak znovusestavení? Kdy budou písmena sežehlá, spečou se dohromadnou láskou, nepůjdou přečíst, té černé bude příliš? Ale tohle není bezpečné místo pro otázky. Otazníky se vystavují hrozbě přepadů - skákavé full a stopy připomínají hru na vybíjenou, avšak. Mívají značnou hybnost. Klasická mechanika. Už se to děje. Nekazí se to. Jen hádci se svinují zpět do proutěných košů a fakír. Ten nečeká. Ani Krtek. Balí si svá fidlahudlátka, už ho nebudou potřebovat. Je tu falešným knězem. Cosi jako štěnice. Piha ohyzdnosti. Třeba vidím, jak se vytrácí. Ne, že by zahnul za roh, za otočením stránkou a zůstal tam schoulen dokud se nevyčasí. Spíš průsvitní. Celé tělo najednou. Žádná vnitřnostní přehlídka, nic, co by se za lalok vešlo. Pouhost zduchovění. Tak se skrývá samotný text a jeho věrozvěst.
Na koleji. Smutno. Bez Dandyho. V obchůdku s chemikáliemi se vyptávali, vyptávali. Rozpustil jsem ho. Ve vaně. Napoleonek se vyptával, vyptával. Musel jsem ho udat, zachránit se. Zapsat do archů, kde se skrývají jména, aby byla po letech vynesena na světlo, pronášením oživena. Volám: "Dobrý den. Mám tu nepřítele státu, chce provést vojenský puč. Bydlí tu. Na pokoji se mnou. Teď. Jmenuje se." Odpovídají: "Ano, chápeme, v momentu k vám vyšleme úklidovou četu. Vydržte! Kde přesně bydlíte?" Já: "K5, 2/5." Oni: "Dělejte jakoby nic. Buďte dobrý." Jsem takový a pokládám telefonní - dozajista opentlené odposlouchávadlem. Generál mezitím cosi vyřizuje na vzdálenost Evropa-Transatlantickávodníplocha-Mateřskázeměotcůzakladatelů, kdo ví: třeba píše kámošům, že je vše připraveno českou spojkou a útvary čekají na rozkazy. Ohlédne se. Je to součet. Pochybovač plus zrádce. Řádu. Nerovná se nic. Ale ano! Tento text má taky pravidla - copak jste to nepoznali? Pravidla smíchu. Rozrážení dveří. Úlek. Napoleonek pod stolem. Třas. Půjdete s námi, pane XYZ. Skoro si nás dva spletli. Už už jsem ukazoval na něj - to on, to on spřádá úklady! Poklepali obušky. Bolí. Trochu mlácení. Aby byl poddajný. Vláčný. Zas o jednoho méně. Říkám. Odnášejí ho a další součty. Ale teď už = to se ti vymstí, odskáčeš si to, provalí se to, oni ti to spočítají. Ano. I to se musí vyřešit.
Sladké nicnenapsání. Nic takového. Mrtvoly písmena. Celé pole textuchtivých kláves. A je tu. Nermal. Asi se vynořil z něčí imaginace, nabízí se. Jako děvka. Hraj na mě. Jsi zvolen. Tak se chop toho úkolu, prohmátni chladnoucí tkáň, věštěním z mrtvých napiš kroniku. Slyší to v sobě. Myšlenky jsou již propuštěny, škvírkou proudí jako čerstvý vzduch. Bude se řádit. Aneb: uskutečňovat nový řád textu. Našeho textu. Se může chopit jedině Náš. Hrdina. A tak se shýbá a v rozdivočených vlnách halucinací se dotýká těl. Píše jimi. Hlasy z tuhých úst se vznášejí nad hromadným hrobem jako by Ho chtěly povzbuzovat kvilem, vzdechy, nářky, nesrozumitelným vrněním všehlasu. Dotýká se brad, ustrnulých prstů, mrazivých čel, proměňuje konfiguraci. Mluví s nimi. A oni s Ním. Mohylou z mrtvol ukončuje zápis. Žehnám Mu pocity. Vštěpuji je do mozku, infikuji, injektuji. A není to danajský dar. Vrší. Je jako jeřáb, nebo spíš bagruje v tělech, přebírá je jako kdysi. Odpad. Nadlidská práce, dí Mu díra ve svědomí. Zničehoněco, šelmím řevem se přibližuje. Lvice. Dojde k Našemu. Na úpatí pyramidy. Setkání. Matky se Synem. Posadí se, jak to dělávají po lovu. Otřou se o sebe. Je v tom něžná síla. Taky lehké skousnutí. Vidí se jako Lvíče. Hra s kořistí. Dějí se slova: Naplň a podmaň si, a panuj, ale tvorečku, já, Tvůj sudič, vyměřuji život, tak věz, že jsi blíže a blíže. Blížíš se ke mně, neb já jsem Tvůj otec, kluku nohatá. Před tím, než Tě zavedu do domu nože, odměřím plátno, seberu míru pro tělo, uhnětu hlínu, vypálím nádobu pro duši, nabrousím nůž, budu pak připraven. Buď připraven. Až se Ti ztratí před očima Sýrius, pohřbím Tě. Třeba za živa, abys pochopil, ochutnal hlínu. Muka. Palác ducha, v nejnižších komnatách bude Tvůj dům, sarkofág už čeká. Tak čekej i Ty. Hra šelem a hlas uvnitř. Čekání na namohyluvstoupení.
Zvířený obrazy stoupá. Jsou všude kolem Něho. Víry možných dějů, atak na naratologii. Ale to se Mu neděje v hlavě, plouží se to tak nějak bokem, v závěsu. Kdo ví? Třeba jednou prohlédne, bude se svými myšlenkami jedno zrůdné tělo. Troufá si stoupat. Našlapuje tiše měkce jako na číhané tehdy s Prokletým. (Kde je mu konec? Kam se vytratil, ten se stonožkou? Skončil snad někde coby náhradník tělesné stráže? S kudlou v očnici? Takové bodnutí je v nedohlednu. Zasahuje přední lalok, něco za čelem. Dá se to přežít. Tak kde to jenom doklepal? V zapomnění? Už se ti dva zelenáči neznali? Dost možná, že byl taky naverbován, nejen mnou, ale těmi myslícími na budoucnost, to já neumím, jsem špatný šachista. Zůstal tedy v zákopu s kyanidovou kapslí mezi zuby? Na střídačce? Patrně ano, ale není to pro nás podstatné.) Stoupá po kosterně chrupavkových schodech kamsi k vrcholu. Výstup. Tuší změnu. Trvalou. Nezvratitelnou. Kopec těl snad i v Jeho očích začíná zářit. Ponechme stranou možnost, že by se jednalo o další sérii přeludů, mysleme na nejvyšší místo. K s číslem X. Tam zabodne svou vlajku, tam se bude smát, špatně dýchat, vidět neviděné. Tam bude Ráj.
Pomalu se Mu v hlavě odvíjí příběh. Je od narození, přes odbočky, zavitě zavilé zákruty, k sestupům. Už to jednou viděl. Ale jakýma očima? Bylo to Jeho vidění? Nebylo snad vnímání řízeno nějakou jinou mocí? A pokud si to kdy uvědomoval, chtěl ji odhalit? Nechtěl - bylo Mu to jedno, asi přirovnání k tomu, zda chceme znát způsob našeho úmrtí. Jenomže tam vždy bude rarach zvědavosti, semtam skrývaný, stydlivý, jakoby nechtěné dítě. A když už jsem to nakousl: Cítil se někdy Hrdina jako nechtěný? Rozhodně musím napsat: Ano! Znal ten zápach, že Ho svět nechce ani cítit. Teď, když Mu v hlavě vrcholí film, se chápe jako nutnou přítěž. Ale jakápak přítěž! Co by byl náš příběh bez Hrdinů? Každá doba, i ta fiktivní, vyžaduje hrdinské skutky. Ale Náš: Masochistickým šlehy si zkrášluje vzpomníky na to, co bylo, modifikuje je na to, co může být a je. Poněkud si upravuje svůj vnitřní svět - tak nějak by vypadala práce chirurga, který se při lokálním umrtvení patlá ve svém nitru. Anebo bez narkózy? Chce bolest - prožívat ji a tímto poznat, že vůbec kdy žil, že se přes veškerou nevoli stal součástí. Defragmentace probíhá. Nebude to dlouho bolet, chce to malé strpení, dokud se nezačne končit.
Slovy se Mu vznáším. Nad hlavou. Ptaní. Dosud nedosáhl toho stavu. Nikdy, ani na těch nejdivočejších drogových výletech. Kdy se vše blyštělo peklem, zůstalo přetřené. Zmarem. Ech. Asi je to únavou. Kde stane jedině On. Na tělech všech nicotných, kteří neobstáli. Slehli. Jak jsem Ho vlastně našel? V planetární rozlehlosti je snadno se ztratit. Zůstat zmrzlý v muréně, anebo roztát. Zabloudit v proudech. Být vyplaveninou. Ale nebudu bludem, nezmizím z dohledu. Mám na to lidi, tedy, ehm, jisté, jaksi, nástroje. Tak. Sidererrata. Dvojjediní. Má pomoc. Dovedli mě k Němu. Volali na mě přes povražděná místa v nás samých, přes vulkánostroje, ztichlé lesy, už se naučily tomu životu, statky, na nichž duchové, nikdy se jich nenaučím bát, přestože vichry mě nechtějí pustit ke slovu. Blížil jsem se. Poryvy větrů. Nad nejvyššími štíty až k. Mohyle. Tam stoupal. A už je vidět. Po letech poznávám ta neslova. Patří ke mně. Zapadají do jamek jako možná do těch míst v duši, kde jsou jiné zákony. Napadá mě. Jak to vypadá bez těl. Když se přestanou hýbat. Jsou to ještě těla? Nejedná se snad o pouhou hmotu? Zanedlouho bude stát na. První člověk je nakonec tím posledním. Třeba jsem koutkem úst i očí zachytil hmatové vousky, uši, tesáky, drápy připravené k ničemu, neboť není obětí. Hmotě. Stojí. Vidíme si do očí, mám-li nějaké v tom fofru. Vpíjíme se. Pod námi tanec. Kostlivé duo v jednom vítězném reji. Plus lví sledování. Přikrčení. Asi čistka před tím, než skoncuji. Se sebou? S Naším? S námi oběma? Už to vím. Milujeme se navzájem, i když to tak nebylo. A skok. Slavnosti průtrhů, když tesákydrápy konají svou povinnost. Ale není v tom bolest. Ta už se stačila vytratit. Je jen Smír se vším a s ničím. Sjednocování. Myslím, že je čas otěží. Jejich přejímání. Na tuto chvíli čekal celým svým životem. Jsme tu teď oba - otec Syn. Dýcháme do sebe všechnu sílu z nás samých, osvěžujeme se mocí nad nehybnými. Pouze my máme právo pohybu do veškerých směrů, ve všech časech, jsme pány čteného. Tady jsme krutovládci. Jenomže. Tak prosté to není. Děje se tání. Hrdinovi stékají kontury, vsakují se do těl poražených, louže se rozlévá po zemi kolem hodující Lvice, Pomocníci opět smrtí splynou s něčím, ba ne, zde musím napsat, že se mnou. Těla se okapáváním slévají v jediné mnohozvíře, které nadobro spí, neschopno činů sní o možných realitách, v kolektivně imaginační krajině torza rozvzpomínaných snů, je kopulace představ v těch spáčích. Je rozlišitelnost touhy k dokonalosti. Je slyšet. Chlemtání té krve, kterou jsem před notnými dobami vehnal do nově stvořených žil. Narušování těch vnitřností, které jsem nechal vykvést. Rozmotávání masa, které jsem nechal obmotávat exhumované kosti, v těch dobách bezmoci. Jistěže jsem tehdy věděl, kterak se skončí náš příběh, jen jsem nevěděl jakými cestami. Musel jsem čekat, až to přijde. Až se myšlenka na dokonání ozve sama, až slova dojdou skokem do neznáma kdesi za kakofonie nesmyslů.
Co se to tu děje? Už jsem dopsal poslední větu? Už jsem znechutil posledního čtenáře? Sestoupil snad Hrdina ke své lví, nepřidal se k hostině? Ne. Myslím, že jsem svědkem srůstu. Tuším ten běh věcí. Cosi jako slovopád: Mám sluchátka na uších, ale už není hudba, poslední tóny dohrály, doběhl poslední rytmus, trochu pálí kdeco v mozku, někde hluboko, vím, že přemýšlení nebolí, pálí, to je jiná písnička, mám to v sobě, hudbu, asi se budete ptát, co je vám po tom, že se nezajímáte, ale to byste tu teď nebyli, nedívali se na slo slov slova, která se vynořují jako leviathaní děcka, takhle se poker nehraje, nebo jiná hra, jaké je lepší přirovnání?, tu myšlenku nechám na vás, zádumčiví čtenáři, je zrádnost ticha, větné celky už neválčí v syntaktické válce, už žádné sémantické trosky, spíše slepičince v zablácení, hra na šedosvit mozkové hmoty, prosvítání do textu, je tu s námi, Bůh, neradí, jen tiše přihlíží, je zahrnut, vím to jako nic, Alfoomego, Erratosidere, buďte součástí, jedinými svědky zániku tohoto světa, třeba bude někdy, v jiných souřadných souvětích, šance, druhý Velký třesk, cosi jako pozdrav, vlídné pohlazení, posvěťte jméno mé, přijďte v království mé, buď vůle má, jak v pekle, tak i v ráji, amen, a oni světí svými vyrvanými čelistmi, zahryznuti do hlíny, pohozeni kostmi tu a tam na počest toho a toho božího tvoření, umělými čočkami pozorují mohylu, Lvici na stráži, a nikoho, neboť postava s velkým H zmizela, zbyla uniforma, v ní snad i plyšový pavián pro štěstí a dopis napsaný před mnoha měsíci, ale neodeslaný, marno čekat, Soud se přiblížil, soudce je tu. Myslím, že jsem absolutně získal duši Našeho. Pozření. Jsem nyní muž se všemi vlastnostmi. Ano, bůh mezi smrtelníky. Mám to vepsáno. V kronice. I když jsem nepostupoval zcela chronologicky. Nezbavím se pocitu, že pokud jsem kdy měl právo stvořit svět, mám nyní výsadu jej pohým napsáním několika málo odstavců zrušit. Napsat: "Padla." Slovům se ale nedá jen tak odvětit na otázku: "To už opravdu končíme? Bylo opravdu všechno řečeno?" Mělo by se mlčet. A konat. Když vezmu do rukou předivo našeho příběhu, skoro cítím slzy na řasách. Už jsem to párkrát dělal. Verdikt. Na ten se nezmohu. Nechám jej na ostatních. Tam venku. Teď půjde o sakrální akt ničení. Horské masivy se propadnou do lůn zemských vrstev, řeky se vrátí do podzemních praoceánů, vzduch bude mou dlaní stlačen, přeměněn ve vakuum, horniny se budou drolit k písčení, voda vypita mým prahnoucím organismem, zemské jádro zhltne hmotu jako červivou dužinu, celý svět se smrští do jediné trepky, a bude pouze otázka, co zbude. Budu při tom hrát na klávesy. Mám je před sebou jako varhanní - ne, nebojte, myslím, že pravidla hry jsem nezapomněl, ani je neporuším, je to jako jízda na kole nebo sex. Jsou svatá. Jako Hrdina. Mučedník. Bydlí ve mně. Na způsob: Fifty - fifty. Žádné kompromisy. Teď třeba slova, která čtete, jsou možná Hrdinova, že bych se stal břichomluvcem nebo jiným -mluvcem, asi na tom něco bude, že jsme se sobě navzájem. Zdáli. Chtěl bych, abyste si nemysleli, že Náš zemřel - vím, že jen postoupil dál. Pokračuje. Celá Jeho kniha napsaná na bezdeché rty mrtvých, v horečce. Je zmařena. Propadla se, tkáňovým pádem, zradou hmoty. Možná, že ty znaky jsou v brvách trepky, vibrují. Jde jen o rozluštění. Nedá se zpochybnit možnost, že některé střípky se dají nalézt na těchto stránkách, v některých jménech. V souvislostech. Ale možná, že celý tento text je jeden dlouhý vtip, po jehož vyslovení se celý svět rozplakal. Pokud tomu vskutku tak je, musím plakat s vámi, vítězní čtenáři.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 1 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 31 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
