obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915539 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39800 příspěvků, 5772 autorů a 391723 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Následnice ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Čachtická paní
 autor Kiqi publikováno: 15.11.2008, 11:12  
Tento příběh je podležen některými fakty, vystupuji tam já, ovšem ten neznámý muž...kdo ví, ale v knize Joža Nížnanského to byl asistent Thurzy, ale jak se říká: "Vaše fantazie je nekonečná, tak jI NEZAVÍREJTE, ale naopak ji vypusťte do světa!"
 

21. století, nová móda, noví lidé, nový svět. Vše se změnilo, ale dějiny přesto zůstávají stejné. Některé se sice pozměnili, či úplně přeměnili, ale většina zůstává zachována ve své podstatě. Myslíte si, že máte od krutých dob a vládců pokoj? Ale to se velmi pletete. Mnozí z vás si myslí, že jsem mrtvá. Ale já jsem tu stále mezi vámi. Moje kouzla a koupele z krve panen mi zařídili moji nesmrtelnost.
Vypadám stále jako mladá a krásná žena, ale uvnitř se už cítím starší, poznamenanější. Inu jsem z dob Uherska, kdy se válčilo s Turky a jinými bestiemi, které mě vyrušovali z mých oblíbených činností. Ptáte se z jakých? No z jakých asi. Mučení, zabíjení, koupele v krvi, týrání. Už jen pouhá krev ve mně vzrušuje pocity. Natož když vidím další z mnoha mladých dam umírat mojí či rukou někoho jiného.
Sem tam se na mě přilepí nějaký ten detektiv, ale já si umím své soukromé věci ohlídat.
Nikdo si mě jen tak neomotá kolem prstu, neovlivní mě. Naopak já jim můžu udělat cokoliv.
Možná si o mě právě myslíte, že jsem nějaká krvechtivá, namyšlená žena, co vám tu nalhává věci o tom, že žila za Uherska, ale myslím, že ihned svůj názor změníte, jakmile mě poznáte. Jakmile, zjistíte, kdo vlastně jsem.A kdo, že to jsem? Inu, jednoduchá na to odpověď. Alžběta Báthoryová!
Pokud některým z vás stále nedošlo, tak mě možná poznáte pod názvem Čachtická paní.
Ano, jsem to já, ta šlechtična zapsaná v Guinessově knize rekordů, jako největší vražedkyně, žena všech dob. Och, jak já jsem na sebe pyšná.
Zavři tu pusu! Já vím, že se divíš, ale je to tak. Inu, kouzla dokážou zázraky.
Jak už jsem psala, moderní doba, se od historie liší opravdu jak nejvíce to jde. Sice je více příležitostí kde a jak vraždit, mučit a provádět moje hrátky a úchylky. Ale zase to není žádná legrace, když se o to nikdo nezajímá.
Moji dlouze předpřipravenou vraždu, promyšlenou do posledních detailů, uzavřou jako sebevraždu nebo jako neuzavřený případ a nechají to plavat. Někdy je to vcelku vhod, ale někdy jsem opravdu ráda, když mi jde někdo po krku. Navštívila jsem mnoho zemí, nejvíce se mi asi líbilo v Anglii. Tolik uliček a obětí, byly to pro mě hody. Ale jak říkám, čím větší území, tím méně objasnění.
Vrátila jsem se tedy do Česka a Slovenska. Pendluji mezi těmito zemi, nezůstávám na jednom místě více dní. A co mé tehdy věrné služky? Ilona Jó, Dora Sentešová a Anna Darabulová, ach ano, ty mi někdy doopravdy schází, ale v každém kraji se najde nějaká, která mi bude nějaký ten čas sloužit. Také jak by ne, štědře se jim za to odvděčím.
Ale dosti o mé osobě, inu některé věci, budou i pro vás nadále utajeny. Opustíme moji minulost a přesuneme se do přítomnosti. Není to lehká teď pro mě doba, ale snad se to zlepší.
Zase nastal ten čas, kdy po mě jde nějaký ten detektiv či nadšený fanoušek mé osoby, věřící, že jsem to snad doopravdy já.
Tento se, ale nevzdává. Je i docela mladý, pěkný, ba krásný. Pronásleduje mě už celé 4 měsíce, je asi nejvytrvalejší, kterého jsem kdy potkala. Je mi v patách, ať se hnu kamkoliv. Už kolikrát jsem uvažovala, zda to není jeden z mých dávných přátel. Možná, že by Thurza? Ten podlí blázen, kterému jsem kdy důvěřovala. Ale z druhé strany, si zase říkám, že to asi nebude pravda, protože svoje tajné receptury jsem věděla a uschovala jen já a moje věrná, tehdy již stará bylinkářka a jsem si jista, že ta to už nikomu, nikdy neřekla. Zavraždila jsem ji. Ale za to, že mi tak dobře sloužila, zvolila jsem pro ni rychlou, bezbolestnou smrt. Žádné týrání, bodání, železná panna, jen dýka a přesná rána, která zasáhla její staré srdce.
Ale i bez té možnosti Thurzy, je ten muž velmi zajímavý. Jednou jsem šla uličkou ve vesnici jménem Ruprechtov. Vylezla jsem kdesi na scestí. Zalíbil se mi jeden z domů. Byl docela velký, jedno patrový, venku byl kotec se psi a kolem menší zahrádka. Nevím proč, ale cítila jsem tady tu lásku. Tu odpornou, ale přesto krásnou věc. Odpornou z toho důvodu, že někde se může tato věc nacházet v tolika množství a krásná z toho důvodu, že se má co zničit. Tolik bude bolet jejich utrpení a tak velká bude moje radost z dalšího špatného skutku.
Vyhlížela jsem tam několik dní. Bydlely tam dvě rodiny dohromady, byla to vlastně jedna rodina, ale dvě pokolení. První byli matka, dcera a otec a druhá byly praotec a pramáti nebo-li babička a dědeček. Ta jejich dcera a vnučka byla vcelku nezajímavá osobnost, alespoň tak působila, ale byla jiná, byla jako já. Sice nebyla taková bestie, ale měla svá tajemství. Často chodila po lese nebo lezla po stromech, vždy se jen někde mihla a v tu chvíli byla už o kus dál. Nebyla normální člověk, musela být něco jiného, zvláštního, ale nikdo to zatím nepostřehl. Vybrala jsem si ji, ale podivuhodně ne jako oběť, ale jako moji pomocnici. Byla přesně podle mých měřítek. Všichni ji znali, ale nikdo o ní nevěděl tolik, kolik by potřeboval, aby ji aspoň trochu poznal. Připomínala mi a to velmi moji utajovanou dceru Eržiku. Její milá povaha až pobízela k okamžité smrti, ale její tajemství byla záhadná. Chtěla jsem je rozluštit, chtěla jsem je odhalit.
Po týdnu čekání, konečně přišel ten čas. Stála jsem na kraji lesa a čekala až tudy půjde. Čekala jsem hodinu, dvě ale ona nikde. V té chvíli už jsem to chtěla vzdát, když v tom se kolem mě prohnal její pes. Toho jsem se po pravdě bála, vypadal sice jako nevinné štěňátko ale bůh ví, co se skrývá za andělskou tváří, stejně jako u paničky.
Představila jsem si, jak se mnou bude společně dívat na utrpení někoho známého, někoho koho nemá ráda, později možná i její milované matky.
Toužila jsem vidět v jejich očích tu bolest. Abych ji mohla potom utěšovat. Ze začátku mě bude nenávidět, ale já si ji podmaním. Já ji dostanu.
Moje myšlenky uťaly její kroky. Blížila se ke mně. Moje následnice. Moje pra pra pravnučka.

Její šedo-modré oči hledící na mě s opovržením a úctou.
Je to už delší čas, co jsem ji přemluvila se ke mně přidat. Tenkrát, v tom lese, lekla se mě, ale neutekla. Dívala se na mě, zkoumala můj obličej a na očích jí bylo vidět, že jí někoho připomínám. Mluvila jsem na ni, byla pod mým vlivem. Přemluvila jsem ji, sice byla velmi silná a dlouho se vzpírala, ale nakonec se přece jen nechala umluvit. Už je to celé 4 týdny, tak dlouho jsem se nikde nezdržela, ale prostě mě tu něco drží. Přesněji mě tu drží ona. Cítím, že je se mnou více spojená, než si kdokoliv z vás může myslet. Musím jí být na blízku, musím ji chránit, prostě ji mám ráda, mám ji ráda více než cokoliv na světě, moje staré srdce to cítí, ale rozum si to nechce přiznat.
Nejraději bych ji obejmula a přivinula na svá ňadra, jak jsem to často dělala s Eržikou, ale rozum mi káže ji zaúkolovat stupidními úkoly, jen abych si ji držela co nejdále od těla.
Bojím se jí, ano nebojím se to přiznat. Bojím se jí, jelikož k ní cítím city, rodičovské, ochranitelské city. Prostě mám strach z toho si ji pustit blíže k tělu, jelikož by to mohlo využít ve svůj prospěch.
Jedním z těchto okamžiků je i tento. Právě jsem jí přikázala aby mi sem přivedla jednu dívku. Je to taková zvláštní dívka. V skutečnosti je to hodná, neposkvrněná duše, ale navenek se chová jako zmije. Je zlá a všem ubližuje, je to asi tím, že jí už hodně lidí ublížilo.
Kristýna, tak se jmenuje má nově objevená síla, ji ale odmítá přivést, stejně jako vždy. Měla jsem vybraných už 5 obětí, ale zabila jsem jen 2 a to jsem si je musela najít a unést sama. Vždy mě dokáže umluvit, najde si nějaký důvod proč to nedělat, moji slabinu. Ví jak a co má využít. Nejvíce na mě funguje ona, když začne mluvit o tom jak bychom se měli, kdybych byla jiná, jako normální člověk.
Stále a znovu mi opakuje, že to dělat nemusím, že se to odnaučit dá, ale já tomu nevěřím, protože je to moje prokletí. Nikdo mě z toho nedokáže osvobodit. A mojí povinností, je přivést do tohoto života svoji následnici a já si ji už vybrala, bude to ona, Moje Kris!
Ona ale nechce, nechce se mnou mít nic společného, což už bohužel nemůže vrátit zpět.
Stojí přede mnou a dívá se na mě tím pohledem, jímž mi dává jasně najevo, že s ní nic a nikdo nehne, aby se uráčila zajít pro další z vybraných dívek. Vzdoruji jejímu tvrdému pohledu a přemýšlím nad slovy, jimiž bych ji přesvědčila nakonec jsem zformulovala toto:
„Kris, já vím, že se ti to nelíbí, ale jestli to neuděláš dobrovolně, tak to uděláš nedobrovolně. Prostě a jednoduše, to uděláš a basta.“ Nevyznělo to sice zrovna jemně, ale řekla jsem v tom to, co jsem chtěla.
„A neudělám, neznamená, že když k tobě chovám jisté sympatie, tak že ti tu budu za služku!“ rozkřičela se na mě
„Co na mě křičíš! Také tě mám ráda, ale prostě jsem si tě našla jako pomocnici. Vím, že si nenecháváš platit, ale chceš se dozvědět co nejvíce z mé minulosti, ale to ti také povím jen tehdy, když vykonáš něco užitečného pro mě. A to, že tu budeš přede mnou stát a mluvit mi do života, odsuzovat mě za mé činy a vypočítávat mi možnosti, co se mnou může někdo udělat, tohle ti opravdu moc informací nepodá!“ opětovala jsem její rozhořčený pohled
„Dobře, jak chceš, hledej si novou pomocnici. Já prostě nebudu dělat nic proti mé vůli! Klidně si mě přinuť, použij svoje schopnosti, ale jednou na to doplatíš.“ Řekla uraženě, otočila se na patě a odcházela
„Kam jdeš?“ křikla jsem za ní. Nedostavila se mi ale žádná odpověď.
„Slyšíš mě, kam jdeš? Nemůžeš jen tak odstoupit z mých služeb. To nikdy, nikdo nemohl, kdo to chtěl udělat, byl zabit.“ Řekla jsem výhružně. Při mých lovech se na mě otočila, ale ne s ustrašeným obličejem, ale s pevným odhodláním se, se mnou začít hádat.
„Dobře, jen do toho, zabij mě!“ řekla posměšně, až moc dobře věděla, že bych to nikdy neudělala. Nesnášela jsem, když nade mnou měl někdo moc a nejvíce jsem nenáviděla, když tu moc měla ona. Uměla s ní až moc dobře zacházet, byla to pro mě velká nevýhoda. Strnula jsem úžasem nad její odpovědí, i když jsem ji očekávala, chvíli jsem musela přemýšlet co jí odpovím.
„Nevěříš, že bych to dokázala? Dokázala tě zabít?“ řekla jsem jí
„Ne, nevěřím. Znám tvoji slabost vůči mě. Už kolikrát jsi mi říkala, jak hodně ti připomínám Eržiku. Snažíš se mě uplatit skrz city, udělala bych pro tebe vše, ale nezabila bych.“ Odpověděla s návalem zlosti
„Nikdo po tobě nechce, abys ji zabila, jen abys mi ji přivedla a já už se o ni postarám sama.“ Řekla jsem jí mírným hlasem. Chvíli se zapřemýšlela, chvíli jako bych uviděla v jejich očích uvažování, ale pak ihned zase její výraz vykázal, že nic prostě z toho nebude
„Ne, ani toto ne! I takto bych dopomohla k její smrti. Je mi líto, ale nepomohu ti. Klidně mě zabij, muč, týrej, ovládej, ale nezapomeň, že to už nebudu já. A jestli něco z toho uděláš, už nikdy nebudu tvé city opětovat. Brala jsem tě vždy jako moji druhou matku, ale po tomto, už bych takto nikdy o tobě nesmýšlela.“ Odsekla a se smutným výrazem odešla z našeho skrytého sídla. Staré vily, která byla ukryta mezi hustým porostem lesa.
Seděla jsem jako opařená. Nevěděla jsem, co mám udělat. Mám ji prostě nechat být a zajít si pro dívku sama nebo se jí mám omluvit a tím zase prokázat, moji slabost vůči ní?
Ne, toto nemohu dopustit. Nesmím jí dát zase a znovu najevo moje city. Umí jich patřičně využívat, v tom je po mě, ale svoji mírumilovnou povahu má po své pra pramáti, mojí milované Eržice.
Rozhodla jsem se tedy, že nechám vše být. Opustila jsem hlavní místnost a šla ulehnout do mého dočasného pokoje. Vínově červená nebesa, tkvící se mi nad hlavou mě zčásti uklidňovala, ale zase mi připomínala tekutinu, kterou jsem už dlouho nepocítila na mé kůži.
Krev, ano tu blahodárnou tekutinu, kterou lidé tak mrhají.
Jistě jste o mě slyšeli mnoho pověr, jednou z nich je, že jsem se koupala v krvi panen, což je z části pravda. Zlé jazyky si to ale přetočili a tak se o to začali zajímat vědci. Je jasné, že jim vyšlo, že jsem se v ní koupat nemohla, protože má velkou srážlivost. Ovšem je nenapadlo, že jsem ji mohla s něčím namíchat.
Moje bylinkářka mi dříve dodávala spoustu bylin, až poté mi poradila tyto koupele.
Možná, že to vypadalo jako bych se koupala jen v krvi, ale ta krev byla smíchána se spoustou různých bylin, květů a lektvarů ze sbírky, již zmiňované bylinkářky.
Vůně heřmánku, drcené lilie, mateřídoušky, levandule, Cypřiše a dalších mě zcela neznámých bylin. Při vzpomínce na tuto vůni, mě zaplavila vlna vzpomínek na staré časy. Časy, kdy každý měl své určité právo, co se tedy týká šlechticů a šlechty. Časy, kdy jsem bývala tou obávanou a krvežíznivou vampýrskou šlechtičnou na území Uherska.
Čachtičané bouřící se vůči mému chování a koníčkům. Ján Kalina s ostatními zbojníky zachraňujíce Maryšu Šútovskou a Kalinovu sestru.
Moje milovaná Eržika a její utajovaná a nesprávná láska vůči Andreji Drozdovi, zbojníkovi, který jí ukradl srdce.
Ach, to byly časy, ale ty už jsou dávno pryč a s nimi i moje osobnost a hrdost. Och, jak já se ponížila a změnila. Nechám se tu ovládat jednou z mnoha dívek. Za chvíli ještě já budu sloužit jí. Proboha, proč já ji jen tak poslouchám. Jsem jako její pejsek, přestože jí vzdoruji, vždy ji poslechnu. Je to snad pravda, pravda, že jednou se objeví člověk a celou, od základů mě změní? A že by to byla ona? To přece není možné.
Myšlenky se mi honily hlavou jedna přes druhou. Ticho hostilo můj pokoj, ale já si toho ani nevšimla, jelikož moje myšlenky byly dosti hlasité.
Ani jsem si nevšimla, že za mnou někdo vstoupil do pokoje, nevítaný vetřelec.
Byl to on, ten záhadný pronásledovatel, konečně sem mu uviděla do tváře a spatřila jsem v něm jeho, mého záhadného milence, otce mé dcery Eržiky, moje jediná doopravdická láska.
Otočila jsem se na něj s nevěřícným úžasem. Je to snad opravdu on? Dívala jsem se na něj, na jeho stále svalnaté tělo, jeho krásné oči a plná ústa. On se na mě též díval, ale ne jako tehdy, když jsme zplodili Eržiku, teď se na mě díval, jako většina Čachtičanů. Jeho oči zality zuřivostí a výčitkami drásaly mé srdce na malé ostré střípky, které mě poté začaly řezat do všech částí těla.
Zrovna on, moje láska. Dívá se na mě s takovou nenávistí, že i úsměv, který se mi zprvu rozlil po mé tváři, ztuhl v návalu smutku.
„Zdravím tě, Alžběto!“ pozdravil mě chladně
„Buď zdráv, můj milý!“ odpověděla jsem mu potěšena, že na mě aspoň promluvil
„Být-i tebou moc se neraduji, zklamala jsi mě, takovouhle jsem tě nemiloval. Krvežíznivá bestie, vraždící mladé dámy, jen kvůli tomu aby se vykoupala v jejich krvi a tak měla stále svěží a mladistvou pokožku. Copak se ti ani trochu nezpytuje svědomí?“ protáhl svoji řeč
„Ty jsi mě tedy opravdu miloval!“ řekla jsem ironicky „To já tě milovala, to já na tě celý život čekala, na tvůj návrat. Na to, jak mě zase obejmeš svými silnými pažemi a přivineš si mě na svoji hruď. Jenže, ať jsem čekala, jak jsem čekala, nepřišel jsi. Ani nevím, jak se jmenuješ. Jestlipak víš, že jsme zplodili dceru? Krásnou dceru, Eržiku.“ Vyčítala jsem mu
„Jistě, že to vím. Na svoji údajnou dcer, bych nikdy nezapomněl. Byla mojí pýchou, i když tajnou. Já za tebou chtěl přijít, ale vzala sis Nádsadyho a mě za to popravili, mít s tebou poměr za zády tvého mocného manžela. Jmenuji se Andrej a jsem nevlastním otcem známého zbojníka Ándreje Drozda. Tvého úhlavního nepřítele a milence naší dcery Eržiky. Bůh, dej, že o tom nikdo nevěděl. Tehdy byly rodinné poměry sourozenců, i nevlastních, považovány za hřích!“odpověděl mi Ándrej a já jsem se nezmohla ani na jedno slovo. Tak blízko jsem měla potomka mého milého a já proti němu ještě hony pořádala.
„Je mi to vše moc líto. Takhle to rozhodně nemělo dopadnout. Ale jakto, že jsi tu?“ zeptala jsem se ho, zvedla se z postele, na které jsem doteď seděla a pomalu se k němu přesouvala.
„Dejme tomu, že jsem si pro tebe přišel.“ Nechápavě jsem se na něj dívala, až jsem zastavila uprostřed mezi mnou a jím.
„Nechápu tě, co tím míníš?“ zeptala jsem se ho udiveně.
„Je to jednoduché, je čas odejít. Sice jsi nesmrtelná, ale tvoje starší srdce to nemusí vydržet. Je na čase odejít a nechat jim tu všem volnost. Pro všechny jsi mrtvá, a tak to má také být. Nenarušuj jim jejich svět, oni ti ten tvůj také nenarušovali.“ Řekl mi mírným halsem, skoro jako by mě přemlouval
„Ale já ještě nechci odejít. Jsem tu spokojená, šťastná. Nehodlám nic měnit a opouštět lidi, na kterých mi záleží!“ až poté jsem si uvědomila, co jsem mu prozradila.
„Aha, tak toto, tě tu tak dlouho drží. O koho se jedná?“ otázal se zvědavě
„To není důležité, ale…“ nenechal mě domluvit a ihned zareagoval:
„No, to tedy důležité je. Snad smím vědět, kvůli komu jsi tu tak dlouho a nechceš jí se mnou.“ Řekl mi
„Ano to smíš, je to moje pra, pra pravnučka. Je mi vším, nahrazuje mi moji zesnulou Eržiku. Potřebuje moji ochranu, je velmi slabá. Nesmí se jí nic stát. Chápeš mě? No tak chápeš mě?“ křičela jsem na něj, až mi vyhrkly slzy. Přikročil ke mně, ovinul mě svými pažemi a přivinul si mě na svoji hruď. Slzami, které se mi kutáleli po tvářích a vpíjeli se do jeho košile, jsem ho celého smáčela, ale on nepovoloval sevření a uklidňoval mě:
„Chápu tě, a proto tě odtud potřebuji odvézt. Nesmíš navázat nějaký úzký vztah s lidmi z této doby, je to proti pravidlům, sama to víš nejlépe. Pojď, půjdeme.“ Řekl mi jemně a pomalými krůčky jsme se přesouvali ke dveřím vedoucím pryč z této místnosti do tzv. Hlavního sálu.
Nejdříve jsem s tím byla smířená a šla s ním dobrovolně, ale po chvíli jsem se mu vysmekla a zvolala na něj:
„Jestli se s ní nerozloučím, tak neodejdu. Je to moje následnice, nemusím ji tu jen tak samotnou nechat bez rozloučení.“ Prohlásila jsem vzdorovitě
„Dobře, poslední přání se ti plní, jelikož se sem blíží.“ Řekl a měl pravdu, chvíli po tom co to dořekl se ve dveřích objevila její milá tvář s obrovským úsměvem, ten však ihned zhasnul, jakmile spatřil Ándreje.
„Moje milá Kris, zlato, pojď sem!“ řekla jsem jí a sama se za ní vydala
„Co se to děje? Kdo je ten muž a kam jste to měli namířeno? Ty snad odcházíš? Řekla se smutkem a strachem v očích.
„Ano, odcházím, musím vás tu nechat všechny žít vlastní život. Nadešel můj čas, jsem tu již déle než kdokoliv jiný, je na čase odejít. Sice se mi po tobě bude moc stýskat, ale bude mě těšit, že se staneš mojí následnicí. Toto je Ándrej, je z mé doby a přišel pro mě.“ Řekla jsem jí a ukázala na Ándreje
„Těší mě, má paní!“ řekla a uklonil se jí, byl to pro ni jistě zvláštní pocit, ale teď jí to bylo jedno, odcházím a jí to určitě velice mrzí.
„Také mě těší. Inu, když je tedy ten čas. I když bych tě nejraději nikam nepustila, asi to tak bude lepší. Ale bude se mi moc stýskat, byla jsi pro mě další matkou. Budu tě ale muset zklamat. Já nechci být taková jaká ty, nechci zabíjet, nechci nikomu ubližovat. Chci žít normální život a vzpomínat na svoji pra, pra pramáti, na tebe jen v dobrém. Proto se teď jakoby omluv všem, komu jsi co udělala. Nepřevezmu tvé řemeslo, a chci abys se ho i ty zřekla. Máš na víc, než jen mařit ostatním jejich životy.“ Řekla mi důrazně. Dívala jsem se na ni, nejdříve naštvaně, tak jsem doufala, že když uvidí, že odcházím, slíbí mi její následnictví mých příkladů, zklamala mě. Ale potom jsem si uvědomila, že má vlastně pravdu. Vždy jsem jen myslela na sebe a své nejbližší. Ostatní pro mě byli, jen přítěž, pouzí paraziti.
Ona mi udělala vlastně velkou laskavost, sice její upřímnost byla tvrdá a dosti mě bolela a urážela, ale konečně jsem si uvědomila tu pravdu.
„Ano, dobře. Před vámi, budiž mi budete svědky se omlouvám všem svým obětím, které jsem už buď zavraždila, nebo je týrala, je mi to líto a uvědomuji si svoji chybu, i když pozdě, přece jen.“ Řekla jsem a byla jsem hrda sama na sebe.
„Ahoj mami! Jsem na tebe hrdá, mám tě moc ráda.“ Řekla mi Kris, byl to můj nejkrásnější okamžik, řekla mi mami a také poznamenala, že mě má ráda. Nemohla jsem se udržet, objala jsem ji a vtiskla ji letmý polibek. V tomto sevření jsme setrvala hodnou chvíli, vyrušil nás až Ándrej.
„Nechci vás rušit, je to moc pěkný pohled, na tolik něhy a lásky, ale musíme jít, je čas.“
Odpojila jsem se od ní tedy, přijala Ándrejovo rámě a společně jsme vyšli ven. Naposledy jsem se na ni otočila, její tvář byla pokryta slzami, bylo mi úzko, ale přitom se ve mně rozlévalo i štěstí, že jsem se konečně zbavila toho prokletí.
Šli jsme s Ándreje a najednou kolem začalo zářit světlo barvy sněhu a byli jsme pryč, tam kde se setkávají všichni z minulosti.
Kris nadále stála v hale a slzy se jí kutálely po tvářích. Z jedné strany byla smutná, z Alžbětina odchodu, ale srdce jí zase hřálo, že se vše urovnalo a vysvětlilo.
A tak končí jeden příběh, nelze odhadnou, je-li to dobrý nebo špatný, ale důležité je poučení.
Nenamlouvejte si, že něco nejde, protože jde všechno, ale musí se chtít a mít pevné odhodlání.
Sama Alžběta je důkazem, že je i další možnost a to sice, že vás z toho dostane někdo další,ale musí to být někdo, kdo vám opravdu rozumí a má vás rád.

Nezoufejte, že se Čachtická paní polepšila, byl to jen jeden příběh, jedna možnost a jedna verze. Doufám, že se vám to líbilo.
Ahoj, vaše KRIS


 celkové hodnocení autora: 60.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 3.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 59 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 15.11.2008, 11:11:30 Odpovědět 
   Buď vítána na saspi.
Je s podivem ani film jsem neviděl, ani knihu nečetl. což mi působí potíže s identifikací postav Přesazení do současné doby je dobrá myšlenka, byť trochu morbidní, začíná dobře, ale pak se trochu příběh rozvléka a happy end je příliš rychlý a ne dosti přesvědčivý, jako by příběh ztratil kouzlo. Moralizování na konci je účelové a nepřesvědčivé. Dramatizace konce mohla být lepší. Některé ne zrovna přiléhavá slovní spojení jsou poplatny (odpusť) tvému věku. Psát umíš, jsou v textu dobré scény, ale pak se jak by necháš strhnout a zjednoduší dobře se vyvíjející text. Pointa je romělněna a dost didaktická.
Dějiny pozměnili? bestie vyrušovali?V popisu dvojosobyje neshoda přísudků. 4 týdny., lépe čtyři týdny atd. Lovech?Jazyky přetočili? Slzy kutáleli?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
ZRCADLOVÁ PLANE...
Danny Jé
Markéta
Suneatress
Příběh mezi kap...
Radmila Kalousková
obr
obr obr obr
obr

Prostorem lahodně se vlní
Centurio
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr