|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 23521 příspěvků, 3669 autorů a 249832 komentářů :: on-line: 23 ::
|
 |
|
:: Tak to vidím já ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: KOKeta
| Jde vlatně jen o shrnutí toho, co ve skutečnosti chci napsat. Jen mě zajímá Váš zájem...Chci vědět zda je to čtivé a slyšet kritiku. Děkuji všem za čas, který mému příspěvku věnujete |
| |
|
|
Všechny knihy začínají stejně.
Hlavní hrdina je většinou jeden a buď to končí dobře, nebo slzami.
To, o čem píši já, se stalo a ještě stále to trvá. Jak to dopadne, záleží i na tom, jestli se mi vůbec podaří dopsat tuto knihu.
Narodila jsem se v dubnu a v naší zemi panoval komunismus.
Nakupovalo se v Tuzexu, pomeranče znali jen zámožní a třeba telefon měl ještě drát.
Holky tehdy flámovali s vojákama a i kolem mojí mámy se musel tehdy nějaký ochomýtnout.
Jinak bych tu nebyla. Co je asi podstatné, můj biologický otec nebyl Evropan.
Každopádně matka mě vychovávala sama a vzala to rázně do svých rukou.
Z let dětských si pamatuji převážně svou milovanou babičku a dvě matčiny mladší sestry. Prostřední Janu a nejmladší Editu.
Edita byla o deset let starší než já, takže jsme si byli vždy hodně blízké. Jana je úžasný mateřský typ, tudíž v ní jsem měla tu mateřskou oporu. A cítím jí dodnes.
Moje matka bohužel nikdy nepřišla na to, jak být matkou své dceři.
Snad za to může špatný základ její rodiny, ale o tom já psát nemohu.
Taky si myslím, že si vždy přála mít chlapce, už jen proto, že by odpadli všechny potíže spojené s dívčím dospíváním a mateřské rozhovory.
U kluků se to asi až tak neřeší nebo co…
Dědu jsem neměla, poněvadž to s ním babičce taky moc nevydrželo. Toho člověka si prakticky nepamatuji, ač bych ho ráda poznala.
Za to o tatínky nebyla nouze. Těch bylo, že bych mohla rozdávat. Než mi tahle skutečnost začala vůbec docházet, uvědomilo si ji tvrdě celé mé okolí a díky tomu, že jsem jako malá rozhodně nevypadala jako běloch, mi to dávali patřičně znát.
Do mých pěti let si pamatuji jen jednoho muže, legračního kudrnáče, který uměl kouzlit hračky pro mě. Říkala jsem mu dokonce tati. V té době se živil tuším jako taxikář a měl dvě starší děti než já. Ze stejné doby si pamatuji i hodiny a dny trávené na hotelu Flora. Maminka tam měla vždy nějaké italsky mluvící kamarády a mě hlídali recepční. Za odměnu jsem od kámoše vždycky dostala panenku, zvanou Hanačku-turistický suvenýr na památku našeho města. Taxikář měl zřejmě dobré známé a manželčiny výlety na Flóru se mu asi nelíbili. Pamatuji si den, kdy to nekončilo jen u hádky, ale máma mi prolítla dveřmi pokoje. Pak jsme hodně cestovali. Itálie byla nádherná, milovala jsem moře a Italštinu. Líbila se mi jejich přátelskost a okouzlující láska k dětem. Byla bych tam zůstala a máma asi taky, ale párkrát to nevyšlo. Nic méně do třinácti let jsem se tam najezdila až až.
Mezitím proběhla svatba. Moje druhá, které jsem se účastnila.
Ten rok jsem byla nějak dlouho u babičky v Popradě, bylo tam nádherně. Tatry jsou kouzelné a já na ně mohla z okna koukat každý den. Babička byla ta nejlepší kámoška, kterou jsem měla.
A pak přijela máma, s nějakým fešákem, v krásném autě, celá zářící a povídala, jak bude všechno nový a krásný a jak budeme spolu všichni tři…Tři! To mě trošku vyděsilo, ale chlapík věděl, jak na mě. Byl to vlastně báječný chlap, měla jsem a pořád mám hodně ráda. Těžko jsem ho opouštěla po tom, co si našel milenku, máma začala pít a podřezala si ve vaně žíly. U všeho jsem bohužel byla hlavním svědkem. I když padala opilá z točených schodů, schovávala si láhve po domě a vyčítala mi, že to dělala kvůli mně a takhle se jí to vyplatilo. A přitom to tak hezky začalo…
Brzy po tom, co jí pustili z léčebny, jsme se odstěhovali zpět do našeho města. Měli jsme začít znovu a mě o tom nikdo nic neřekl a nikdo se na nic neptal. Najednou nebyl ten táta, kterého jsem měla ráda, ani jeho rodina, která mě přijala. A najednou se mi ztrácela z dohledu i máma. Hlídali mě chůvy, máma letěla do Ameriky, Londýna a vlastně věčně někde lítala. Děti v nové škole mě nenáviděli, kvůli všemu tomu zlatu, co na mě věšela a namašleným hadrům, které jsem zas nenáviděla já. Dokonce mě učitelky doporučili k psycholožce, poněvadž jsem se údajně nemohla srovnat se změnou školy. A paní doktorka tomu ještě naložila ortelem, že psychicky vydírám svojí matku! Tak se tak se mnou začalo i zacházet. V této době jsem dostávala snad největší bití ve svém životě. Za každou poznámku trojku, ne-li hůř, jsem dostala pořádný mazec. Taktiku s důtkami zavedla mámy sestra Jana, na jejího hyperaktivního synka Patrika. I u nás se zřejmě osvědčila. Pamatuji si, jak jsme jedny důtky tajně zakopali na dvoře bývalého kláštera, kde tehdy měli byt.
Kolikrát když už byly důtky málo, neschytala jsem to jen já, ale odnesl to i deštník a nespočet obřích vařeček. Vzpomínám si, jak jsem stála nahá přede dveřmi našeho bytu v paneláku, vysela do půl těla z okna sedmého patra, a jak jsem měla jednou po těle takové šrámy, že jsem nemohla jít do školy…
Až naivně dlouho jsem si myslela, že být na dvou svatbách své matky, nebo mít každý rok jiného tátu, je normální a není žádný důvod se nad tím pozastavovat. To za dveřmi našeho bytu vidět nebylo a sousedi to asi radši neslyšeli.
Poprvé mi to začalo asi docházet někdy v páté třídě na základní škole. Tehdy mi to docela často a celkem jedovatým způsobem servírovala na talíř spolužačka Ilona. Ani ona nebyla z ideální rodiny a hodně tím trpěla, možná proto si vybíjela zlost na mě.
Další dobrou duší byla maminka jedné mé moc oblíbené kamarádky ze stejné třídy, Saši. Neměla problém naočkovat nejen své děti, že nejsem z normálních poměrů, tudíž nemohu být vhodnou kamarádkou pro jejich „nadprůměrné“ dětičky.
Byli jsme jazyková třída a mě jazyky vždycky moc bavili. Vlastně jsem měla školu ráda…do jisté doby.
Jednou se Ilona v hodině občanské nauky zeptala, zda vede E55 do Londýna (moje matka tam byla zrovna u své kamarádky). Když se učitelka zeptala proč, odpověděla ta potvora, že jinak neví, jak by se zrovna moje matka do Anglie dostala.
Tento den mi to došlo, vidí to všichni jen já ne. Chtěla jsem na to zapomenout, ignorovat to, neřešit…
Bohužel se s Vámi některé věci táhnou dál. Třeba až na střední. Když totiž došlo na rozhodování o škole, já už měla přihlášku k talentovým zkouškám na Pražskou konzervatoř. Milovala jsem divadlo, žila jsem tím a toužila strávit život za oponou. Bohužel se mi nedostalo opory. Nějaký rok předtím, to už jsme bydleli na jiném sídlišti, přišla máma domů s tím, že jde na večeři s někým, koho už znám. No to mi byla hádanka. Po pár marných pokusech z ní vypadlo, že se jakousi náhodou, za pomocí její kamarádky, opět sešla s jejím bývalým manželem-taxikářem s kouzly! Jenže taxikář už nebyl taxikář, nýbrž Pan Velkotovárník. S otcem vedl fabriku na pánskou konfekci a !prosperova!l vysokým bankovním kontem.
Ani jsem si nestihla všimnout, jak rychle se k nám nastěhoval. Zřejmě nám zachránil prdel, poněvadž moje maminka nikdy nepracovala, takže zřejmě docházeli zásoby a nájem už byl delší dobu v prodlení. A bylo zase krásně a dobře. Postupně se měnil nábytek, šatník a životní úroveň. A jeho dvě děti? S jeho synem jsem se líbala v paneláku. Jeho dcera mě nesnáší. Zřejmě ho překvapilo, jak mě matka vychovala a snažil se obrátit výchovu k obrazu svému. Uhodil ovšem hřebíček na hlavičku! Mě v té době bylo třináct a pubertu jsem si užívala každou vteřinu. Poznala jsem super kamarádku, která mě zasvětila do tajemství cigaret, alkoholu, drog, lží a sexu. Naučila mě žít si svojí pubertu po svém a upatlat si svojí vlastní osobnost. Byli jsme bezva parta a já na každý den s těmi lidmi moc ráda vzpomínám. Rodiče naneštěstí či naštěstí tenhle můj pubertální úlet vůbec neukočírovali. Lámali to přes koleno a použili ty nejhorší způsoby -četli mi deník, dopisy a vlastně všechno, co jim přišlo jen trošku prozrazující něco o mě. Mě bylo úplně jedno, jak se s tím perou. Nepoužili ten správný způsob, jak se ke mně dostat.
Na mých vystoupeních mi vždycky udělali ostudu, záchvaty smíchu při Velikonoční pašiji v kostele nebyli ničím zvláštním. Ani jednou jsem neslyšela chválu, hrdost nebo pýchu. Vyhrávala jsem různé soutěže a odmala psala básničky, povídky a anekdoty. Byla jsem dobrá a všichni kolem to viděli. Jen jim to nepřišlo dost dobré. Chtěli by právničku, hajzla s kachním žaludkem a svědomím v temnotě. To přece nejsem já… To přece vůbec nejsem já…
Nebyla jsem svatá holčička, to netvrdím, dělala jsem jim i dost schválností, to musím přiznat. Ale psycholog by to asi vysvětlil, jako pokus upoutat na sebe pozornost. Nebo psychické vydírání matky, že paní doktorko Němcová?!
Bohužel s tou svou láskou ke všem a všemu jsem byla obdařena i ohromnou dávkou naivity.
Já jsem snad věřila všem úplně všechno. Především mužům, ale na ty je ještě čas.
Na konzervatoř jsem se nehlásila. Vyslechla jsem si, jak na něco takového přeci nemám, jak se tím nikdy neuživím a jak bych v Praze akorát zvlčila a stejně bych to nedodělala. Jakoby si o to všechno řekli samy. Abych vytrestala sebe za nedostatek odvahy hlásit se přes jejich nevoli a jejich peněženku za „rodičovskou podporu“, přihlásila jsem se na soukromou školu, kterou vedla rodina Ilony. Mé oblíbenkyně ze základky. Asi mi přeskočilo, ale ve finále mě zvolený obor bavil a myslím, že v něčem jsem byla i dobrá. Rodičům se to líbilo a já měla do druháku lepší známky než na základce.
Pak přišla druhá puberta...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
60.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 3.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 37 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jary
|
|
| (30.7.2010, 18:55) |
|
|
Magdalena
|
|
| (29.7.2010, 20:15) |
|
|
Nelee
|
|
| (29.7.2010, 11:24) |
|
|
martine
|
|
| (29.7.2010, 10:25) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
