» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."

Miguel de Cervantes y Saavedra

počet přístupů: 2141109

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303495 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Kroky ::

Příspěvek je součásti workshopu: Kroky

FeBs	publikováno: 16.11.2008, 0:36


	„Kláro? Přijdeš večer? Dělám mejdan!“ „Nemůžu, zítra je ta písemka z dějáku. Musím se trochu učit. Snad příště… Promiň, já musím ještě letět pro bráchu, slíbila jsem, že ho dneska vyzvednu, když nás dneska pustili dřív. Tak ahoj zítra!“ Klára se rozloučila se svoji spolužačkou, která jí jen mávla na pozdrav a mumlala u toho něco o vzorňácích, a vyrazila se směrem k základní škole, kde na ni už čekal její mladší bratr. „Ahoj, čekáš dlouho?“ usmála se na něj. „No nazdar. Celou věčnost! Nechápu, proč nemůžu chodit sám. Nejsem už malý dítě. A ty mě navíc jen zdržuješ. Peťan mi půjčil perfektní střílečku…“ „Kajane, měl bys myslet víc na školu než na ty tvoje pitomý hry,“ přerušila Klára jeho hudrování. „Jestli si neopravíš tu matiku, tak tě máma přetrhne!“ „Jěžiš, no jó… Mužeme už jít?“ Karel se zatvářil otráveně. Nepřestal se kabonit, ani když o půl hodiny později vcházeli do jejich malého bytu. „Ahoj, děti moje! Tak jak bylo ve škole?“ zahlaholila jejich matka, když nakoukla do chodby. „Dobrý,“ zavrčel Karel otráveně. „Copak? Stalo se něco?“ zeptala se starostlivě. „Já už chci chodit sám! Nejsem malej, aby mě musel furt někdo vodit za ručičku. Mamííí, že už nemusim čekat na Kláru… ona se strašně courá. Prosííím.“ Karel moc dobře věděl, co na jeho matku platí. Úpěnlivě kulil na matku své modré oči a když dodal, že ho to čekání před školou zdržuje od učení, měl vyhráno. Klára jen zakroutila hlavou. Prošla obývacím pokojem a pozdravila otce, který jako obvykle seděl za psacím stolem a něco zuřivě ťukal na klávesnici počítače. Kolem sebe měl stohy různých formulářů a příchod své dcery sotva zaregistroval. „Jdu se učit,“ houkla Klára směrem do kuchyně, kde její matka zrovna telefonovala se svoji přítelkyní. Probíraly jejich sousedku, která zřejmě už půl roku nemyla okna ani neprala záclony. Klára za sebou zavřela dveře svého pokoje, tašku hodila do kouta a posadila se na postel. S povzdechem se natáhla pro knihu, kterou měla od včera na svém nočním stolku a nalistovala příslušnou kapitolu. „Záminkou k rozpoutání první světové války se stal atentát na následníka Rakousko - Uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Atentát byl spáchán 28. června 1914 v Sarajevu...“ Klára začala zpaměti odříkávat věty, které si v učebnici podtrhla, ale už po prvním odstavci se jí začaly klížit oči. Promnula si je a znovu se snažila soustředit se na text před sebou. Nakonec to vzdala. Jen si chvilku zdřímnu a hned se do toho dějáku dám, slibovala si v duchu a natáhla se na postel. Vzbudilo ji zaskřípání podlahy. Prudce otevřela oči, aby zjistila, kdo ji nachytal v nečinnosti. Ale pokoj byl prázdný. Posadila se a znovu se rozhlédla, jako by čekala, že se ten dotyčný schoval pod stůl nebo za skříň. „Večeřééé,“ ozval se za dveřmi ječivý hlas jejího bratra. Klára sebou trhla. „Nemusíš tak řvát!“ zavrčela na něj a naposledy se rozhlédla po pokoji. Nikdo tam samozřejmě nebyl. Nikdo. Jen ta tvář u okna... „Pořád dokola jim opakuju, že musejí zaplacené faktury ihned zakládat a v žádném případě je nesmějí míchat s nezaplacenými. Ale oni ne! Pořád házejí všechny faktury do jednoho a já abych se z toho teď zbláznil...“ „Tak si představ, jak to u ní musí vypadat, když ani ty okna neumyje. Musí tam hnít ve špíně!“ „Má perfektní grafiku. A nezabere ani moc místa na disku, na to jak je vymakaná. Každý level si můžeš zahrát z pohledu několika postav. Je tam třeba mutant, který má dvě ruce navíc, takže může střílet z více zbraní najednou!“ U večeře se tradičně sešla celá rodina a každý se snažil strhnout pozornost na své zážitky. Jen Klára byla dnes trochu zamlklá, protože ji otravovala představa zítřejší písemky z dějepisu. „Copak? Nechutná ti to?“ všimla si jí její matka. „Ne... Teda ano, je to dobrý. Jen mám ještě moc učení, zítra píšeme...“ „Aha. No ten recept jsem dostala od Magdy. Mimochodem, ona už začala s úklidem na Vánoce! Ale mě to přijde brzo, to se ještě všechno zapráší...“ „Mám pocit, že s tím nikdy nebudu hotov. A šéf na mě tlačí, to víš, čekáme kontrolu z finančáku...“ „A Peťan tvrdí, že to bude mít i pokračování. Chápeš? Ještě lepší a krvavější verze! Už se nemůžu dočkat. Koupíte mi ji? Mami, prosíím...“ Kláru začala bolet hlava a rozhodla se, že si odpustí dezert a vrátí se do svého pokoje, kde je alespoň ticho. „Jdu se zase učit,“ zamumlala a vstala od stolu. ... „Konečně...“ oddechla si Klára, když zavřela učebnici. Bylo něco po jedenácté a ona se cítila doopravdy vyčerpaná. Odložila knihu na noční stolek a zhasla lampičku. Požitkářsky se protáhla a potom zavřela oči. Měla pocit dobře odvedené práce. Byla přesvědčena, že dnes rozhodně nebude mít problém s usínáním. Přesto uběhlo už půl hodiny a ona se stále převalovala. Měla nepříjemný pocit. Pořád znovu otvírala oči a rozhlížela se po svém pokoji. Cítila se, jako kdyby na ní někdo upřeně zíral. Věděla, že to je absurdní, ale ten pocit neustával. Nakonec to nevydržela a znovu rozsvítila lampičku. Rozhlédla se po pokoji, ale pochopitelně tam nikdo nebyl. Natáhla se po vypínači a chtěla zhasnout, když v tom zaslechla vrzavý zvuk. Znělo to přesně, jako když někdo šlápne na uvolněné prkno u dveří. Klára sebou trhla a vytřeštila oči na místo, kde tušila to zrádné prkno. Trochu se otřásla a zjistila, že jí srdce tluče rychleji než obvykle. Bála se i vydechnout. Ale nic se nedělo, pokoj byl prázdný. Klára vydechla a trochu nejistě se ušklíbla. Že by jí to učení doopravdy lezlo na mozek? Pohlédla na hodiny. Jedna hodina ráno. Klára nad svým počínáním zavrtěla hlavou a znovu si lehla. Zhasla aniž by se rozhlédla jako prvně. Naštěstí, protože ta tvář u okna by ji asi vyděsila. ... „Co je s tebou, Klárko? Poslední dobou jsi taková zamlklá. Bolí tě něco?“ zeptala se starostlivě Klářina matka, když viděla její bledý obličej a tmavé kruhy pod očima. Klára byla pevně rozhodnuta nic jí neříkat. „Jestli to je kvůli škole, tak si z toho nic nedělej. Ty to zvládneš, jsi chytrá holka. Těch pár horších známek si opravíš raz dva... Co? To bude dobrý,“ chlácholivě jí pohladila po ruce. Ne, nevydrží to. Musí jí to říct. „Mami? Já... Myslím, že mě někdo pronásleduje,“ začala Klára. Musí to vyklopit rychle, jinak si to rozmyslí a nakonec se z toho zblázní! „Nemyslím člověk... Možná duch nebo něco takového. Nevidím ho, jenom vím, že je všude, kam jdu. Tady, ve škole, na ulici... Všude! Slyším, jak za mnou chodí, slyším neustálé cupitání nebo skřípe podlaha a tak. Mami, nesměj se, já už nevím, co mám dělat!“ Klářin hlas vylétl o oktávu víš, když zjistila, že se přes matčinu původně starostlivě vyhlížející tvář mihl shovívavý úsměv. „Miláčku, to se přece stává, že občas praská podlaha,“ matce se evidentně ulevilo. „Mami, ale to není podlaha! Zní to jako... Jsou to prostě... Mami, ty mi nevěříš?“ Klára byla zoufalá. „Ale no tak. Duchové ani strašidla přece nejsou. Jenom se ti něco zdálo.“ „To nebylo jednou nebo párkrát. Trvá to už celé týdny!“ „Máš prostě bujnou fantazii. Jsi přepracovaná, moc to s tou školou přeháníš. Odpočiň si trochu. Nechceš zůstat zítra doma?“ „Ne,“ zašeptala Klára. „Máš pravdu. Bude to zas dobrý.“ Ale dobré to nebylo. Z počátečního praskání podlahového prkna u dveří se stalo cupitání, které se objevovalo nejen u ní v pokoji, ale i v dalších částech domu. Klára měla pocit, že ať se hne kamkoliv, tak je jí někdo na blízku. Někdo, kdo ji ustavičně pozoruje a tiše našlapuje kolem. Bylo to k zbláznění. Bylo to šílené, ale bylo to tady a neustávalo to. A Klára věděla, že to nedokáže vysvětlit ani sama sobě, natož aby o tom, že je to skutečné, přesvědčila někoho jiného. ... Chtěla to skončit, ale nenechali ji. Jakmile se ostrá žiletka dotkla jejího zápěstí, rozlétly se její dveře. Samy od sebe. Ale Klářina matka, která šla zrovna kolem, nevěnovala dveřím pražádnou pozornost. Víc jí upoutalo Klářino počínání. A tak tu teď seděla na bíle povlečené posteli a snažila se nevšímat si otisků chodidel na linoleu. Otisků, které se objevovaly a mizely tak, jako kdyby někdo rázoval po pokoji. Sem a tam, od okna ke dveřím, od dveří k oknu. Klára zavřela oči, zakryla si dlaněmi uši a začala si zpívat tichou písničku. Nechtěla už vidět ty stopy ani slyšet to tiché dupání. Snažila se nepřipouštět si existenci ničeho z toho. Ani té tváře u okna...


celkové hodnocení autora: 95.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 9		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.2		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 23		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 44		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Tuax	29.11.2008, 3:46:26

Zdravím, téma splněno, ale přijde mi že hlavně první třetina je taková omáčka, která je až moc hutná. Dost z toho by tam ani nemuselo být a příběh by měl pořád stejný dopad. Hlavně protože dost z těch informací v takto krátké povídce, ani neměly dostatečnou důležitost pro další dění. V momentě kdy se objevily první příznaky, něčeho tajemného, to získalo určitou atmosféru. Do té doby, to bylo pro mě osobně takové příliš vlažné. Povídání u večeře je taky takové, celkem nepřehledné, jsou tam čistě výroky. Ale je to jako z rádia, chybí tam podkreslení buď jejich čiností, nebo jejich okolí, něco co by čtenáři podněcovalo fantasii, dokreslovat si jednotlivé aktéry těch výroků a atmosféry u večeře. A závěr, ten se mi líbil. Je to takové poměrně dost uvěřitelné a čtenáři to může přehnat mráz po zádech. Celkově tedy líbilo.


ze dne 29.11.2008, 12:09:26
FeBs: Děkuji za komentář, jsem ráda že se ti to nakonec líbilo. Omáčka, se kterou je dílko servírováno je ta nejzákladnější pro to, aby čtenář pochopil o co tam jde. Abych jako vypravěč nemusela psát - Karlík: malej prcek, žije počítačem; otec: žije prací, děti nevnímá; matka: vzorná mamča, posedlá úklidem a péčí o domácnost; Klára: svědomitá, hledá se, nenachází podporu od svého okolí. Chtěla jsem, aby jejich charakter postav a motivy jejich jednání čtenář pochopil z kontextu. Ale nevím, nakolik se mi to podařilo:( Budu se opakovat, ale asi to je tím omezeným rozsahem, že to není úplně ono...

Rockwood	27.11.2008, 11:19:57

Ahoj. No já sem asi nějaký vděčný čtenář, nebo nevím. Zatím tady skoro všechny práce chválím a tahle rozhodně nezůstane po zadu. mě se to líbí. Akorát co se týče zpracování... Ten konec mi přišel až moc rychlý, náhlý a kdesi cosi... :D. Ale jinak dávám za jedna.


ze dne 27.11.2008, 17:20:37
FeBs: Díky;)

LauraKošinová	23.11.2008, 22:11:13

Povídka se mi líbila. Vidím v ní rodinu, která zdánlivě funguje, ale ve skutečnosti její členové žijí jen vedle sebe. Klára jediná se snaží o bližší vztah k bráškovi, k matce, ale marně. Maminka si sice alespoň na rozdíl od tatínka všimne, že dceru něco trápí, snaží se jí pomoct, ale nedokáže se do ní vcítit, napojit se na ní. Ptá se spíše z mateřské povinnosti/Co by byla za matku, kdyby se nezeptala/. Ale řešit se jí to nechce, zajímají jí víc neumytá okna sousedky než problémy dcery. Zdržuje jí to, raději vše zametá pod koberec, vlastně linoleum. /Koberec by Klářin pokoj sice zútulnil, ale linoleum se lépe udržuje čisté/. A možná už tam toho je víc. A žije si to vlastním životem a odpovědnou, vnímavou Kláru to začíná strašit. Ona jediná cítí, že všechno doma není, tak jak by mělo být. Tak jsem si tu povídku vyložila. Dávám zaslouženou jedničku.


ze dne 24.11.2008, 0:07:58
FeBs: Děkuji velice:) Tvůj výklad je celkem správný, jen malé upřesnění: Matka si nepřipouští jiný než jasně hmatatelný problém (škola). A ta poslední scéna byla myšlena jako scéna z nemocnice (proto bíle povlečená postel a linoleum). Jestli má Klára ve svém pokoji koberec není důležité, podstatné je, že tam má starou podlahu, která vrže (inspirace z mého pokoje;-)). Ale chápu, že můj původní záměr není tak úplně patrný, požadovaný rozsah byl na mě moc krátký:)

Leontius	22.11.2008, 20:33:59

Povedené, rozhodně po stylistické stránce. Povedlo se ti vytvořit hodně věrohodný obraz (takhle oživlou realitu snad nikdy nesvedu, ty dialogy...) a celkem názorně ukázat takový menší rozpad osobonsti (nebo se pletu? :-D). V dnešní době mi to skoro příjde obvyklé. Líbilo a dávám za jedna.


ze dne 22.11.2008, 21:27:48
FeBs: Moc díky. Když už nic jiného, snažím se vžít do situace a popsat situaci co nejrealističtěji. Občas mám potíže najít vhodný námět, proto jsem ráda, že se ti to líbilo:)

Charlotte Cole	22.11.2008, 17:36:49

Podívej... nápad dobrý... opravdu se mi nápad líbil. Jenomže! Samotné zpracování se mi místy nelíbilo a poslední dva odstavce bych vynechala úplně. Na začátku mi hodně vadilo dost opakované slovo "ahoj" na tak malém prostoru. Pak jsem narazila na nesprávné použití ni/ní... a také opakování slovíčka "to" třeba i dvakrát v jedné větě... což je dost. V onom odstavci jsem jich napočítala až překvapivě moc... Vyškrtala bych i nadměrné použití zájmen, které text zbytečně zahlcují.


ze dne 22.11.2008, 21:36:47
FeBs: Děkuji za zastavení. Přiznávám, že jsem celou povídku spíchla dost narychlo, a tak je možné, že se tam několik nedostatků najde. Při zkracování na požadovanou délku jsem měla trochu potíže s udržením původní myšlenky. Nejsem si jistá, čím nahradit "ahoj" při pozdravu. Kdybys měla trochu času, pošli mi prosím do vzkazníku alespoň příklady těch chyb, ať je už nedělám. Díky moc.

Mab	18.11.2008, 20:03:41

Já jsem chtěla vědět, co to je, to záhadné "něco"! Ten dějepis vymejvá člověku uplně mozek, já to řikám pořád, učení je mor. Ničí nám to život=)) Jestli se dneska budu kvůli tobě večer dívat do okna, a jestli tam něco uvidim!!! - tak si mě nepřej=))


ze dne 18.11.2008, 20:18:31
FeBs: tak sorry, no O:-D (P.S. Děkuji;-))

Šíma	16.11.2008, 23:35:53

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 16.11.2008, 23:25:21* Záhady mě přitahují, ale také děsí... Tak nevím, možná jsem pěkný masochista! ;-) Od Základní školy se zajímám o Tajemno (v jakýchkoliv podobách) a pořád mě z toho "mrazí v zádech". Co když opravdu něco existuje? Něco mimo nás, co řídí chod všech věcí? Zachraňuje nás, hýbe s hmotou kolem nás a také způsobuje katastrofy? Kdo ví? Lidé dokáží vidět budoucnost, čtou myšlenky druhých a vítězí myšlenkou (myšlenkami) nad hmotou, ale třeba na to nejsme (jako lidé) připraveni... Každá věc, kterou člověk stvořil začala myšlenkou a myšlenky také dokázaly v lidské historii nehezké věci. Mnohé věštby se naplnily, stejně tak pocity některých lidí, kteří dali na svůj šestý smysl a buďto "vyhráli" nad smůlou, nebo nad smrtí... Takže jsi mi také i "malinko" kápla do noty! Snad Tvá hrdina neskončila nadobro v blázinci... ;-) P.S. Omlouvám se za to "vychrlení", ale přestože trochu "bojím, bojím" zajímají mě tyto věci "mezi nebem a zemí"... :-DDD


ze dne 17.11.2008, 11:30:01
FeBs: Moc děkuju za koment i za známku. Je pravda, že jsem tajemného cupitala odsunula trochu do pozádí, ale o něj mi nešlo. Chtěla jsem ukázat, že je jedno, jestli je něco mezi nebem a zemí, nebo ne. Důležité je, jak se k tomu postaví lidé. Klára má problém (buď je jí v patách duch a nebo trpí nějakou duševní poruchou), ale nikdo to nechce řešit, protože to je něco neznámého, co nezapadá do normálního života její rodiny. Bohužel jsem byla malinko limitována požadovanou délkou, a tak to možná celé vyznělo trochu jinak. Tvůj masochismus naprosto chápu. Jsem na tom podobně. Když jde do tuhého, tak si říkám, že už nikdy víc nebudu vyhledávat horory v žádné podobě (film, kniha, skutečnost). Ale když je povšem, tak se už nemůžu dočkat dalšího "strachu". Ta tvář u okna vlastně vznikla na základě mé paranoidní představy. Průšvih je prostě v tom, že čím víc pronikám do tajů "tajemna", tím víc mě to děsí a tím víc nemůžu přestat;-)

Šíma	16.11.2008, 23:25:21

Celý příběh se vyvinul v docela zajímavý "horor", jen co je pravda... Každá z postav má svůj osobitý charakter (i starosti) a žije si svým vlastním životem. Z počátku není v ději ani zmínka o tom, co naši hlavní hrdinku trápí. Vše začíná pozvolna a nenápadně tajemnými "kroky" v podobě tichého skřípění, které se brzy změní v tiché "dupání", nebo "ťapání", aby se jí nakonec zjevila (zjevovala) i čísi nejasná tvář u okna... Motiv povídky (onen tajemný "host", který ji samotnou nakonec i ochrání před smrtí) se mi jeví i jako kámen úrazu, tohoto dílka. Přestože je jasné, že je postava skutečná a ne jen výplodem hrdinčiny mysli, není ona tajemná bytost dostatečně vykreslena. Ale možná to bylo Tvým účelem, ponechat strůjce všeho v pozadí, přestože jsou důkazy existence tohoto "návštěvníka", který možná i tušil (nebo věděl) co se stane, trochu "mimo hru" a zabývat se osudy všech hrdinů... Nakonec ani horory většinou nezačínají tím nejděsivějším, protože by si čtenáři (nebo diváci) zvykli a už by je nic nevyděsilo. Správná "dávka strachu" nejen vyděsí, ale také navnadí, tady je jí (dávky strachu a napětí) patrně trochu málo a neškodilo by, kdybys více "přitlačila na pilu", ale je docela možné, že by to pak již nebylo ono a každý by hned tušil, o co tady jde... Jedna až Dvě... P.S. Gramatických chybek jsem si nevšiml. Dialogy jsou věrohodné a uvěřitelné, ona tajemná postava trochu nabourává celý příběh, přestože je patrně něco mezi "nebem a zemí" a co se týče zadání WS-ka, splnila svůj účel (tajemných kroků a nekroků, vrzání a kdo ví čeho). A protože jsem už toho trochu o tajemných jevech četl (a i viděl), můžu Ti dát zapravdu... "Duchu, kdo jsi? Jsi dobrý, nebo zlý?" Ale někdy je lepší se neptat... ;-) Nakonec musím také přiznat Tvou "odvahu", nejen že jsi publikovala na SASPI své první dílko, ale rovnou do Workshopu! Proč ne? Hodně zdaru a ať se Ti daří!!! ;-)))

Katy Kvapilová	16.11.2008, 18:18:17

Zajímavé psycho. Doufám, že hlavní postava pak navštívila psychiatra a ten ji z toho patřičně vyléčil :o) Co se týče psaní, občas nějaké ty úlety(...a vyrazila se směrem k zš =>...a vyrazila směrem k zš... ne?:o)) ale to se dá přehlédnout. Docela dobrý, dočetla jsem to až dokonce, takže to (v mém případě) hovoří za vše :o)


ze dne 16.11.2008, 19:53:50
FeBs: Za úlety se omlouvám, některé formulace jsem několikrát překopávala - a tak je možné, že jsem sem tam něco přehlédla:-( Jinak jsem ráda, že tě příběh alespoň trochu zaujal;-)

Matylda Kratinová	16.11.2008, 15:41:09

Rozdělím to na plusy a mínusy. Plusy se týkají děje a celkového podtextu, mínusy technického zpracování, ale z toho si nic nedělej, je to jen o řemeslu, nápad je tu hlavní. Takže k věci: Klára má problém, ale v dnešní hektické společnosti, kde se každý soustředí hlavně na sebe, je pro ni dost těžké s tím vůbec jít ven a smířit se s tím, že nejpíš bude za blázna... racionalistický materialismus zkrátka vyhál a pro člověka je težké uvěřit, že jsou nějaké věci mezi nebem a zemí (které několik století tak pracně vytěsňoval). A dětské volání o pomoc je bohužel to, co obvyle ve světě dospělých prohrává. Jak jsem říkala, technicky už to trochu drhne, ne gramaticky nebo slovosledem, ale spíš logickou stavbou textu. Nejdřív je scéna s kamarádkou a rozjíveným bráškou, pak první náznak problému, pak halasná rodinná večeře a to, že Klára má podivné pocity už delší dobu se dozvídám v jejím rozhovoru s matkou. Do té doby až na tu miniscénku v pokoji nic. Nějaký náznak v začátku by to spravil. Dál by trochu chtělo uvést její rozhovor s maminkou, nevím nic o okolí, kde se rozhovor odehrává. Taktéž závěrečná pasáž (jakéže dveře se to rozletěly?) by chtěla trochu projasnit. Co říci závěrem? Našlápnuto máš dobře, tak držím do budoucna palce! ;-)


ze dne 16.11.2008, 19:21:29
FeBs: S technickými nedostatky souhlasím, můj hlavní problém je totiž rozsah - píšu, píšu a najednou koukám, že to má už deset stran. No a při osekávání, zkracování a redukování logika trochu utrpěla :-( Ale zdá se, že všichni chápete, o co tam jde, a to jsem moc ráda:-)

janie	16.11.2008, 12:59:43

drsné.. ehm.. co dodat.. snad jen, to už se tak stává.. Ti, co jsou citlivější, mají život vždy těžší.. :)

VanillaSky	16.11.2008, 12:45:28

Klára má pocit, že ju niekto alebo niečo stále sleduje. Ći už sa toto všetko deje len v jej hlave, alebo je to skutočnosť, nikto si nevšíma jej volanie o pomoc. Možno keby sa s ňou o tom pozhovárali a snažili sa nájsť neaké riešenie, Klára by nesiahla po poslednom možnom riešení, pokusu o samoveaždu. Ako keby sa všetci v rodine zaujímali len o svoje veci o to čo je podstatné pre nich. A na tom čo prežíva ten druhý im až tak nezáležalo.

čuk	16.11.2008, 8:08:23

Tedy nejen kroky zakrývané chůzí ale i tajemné kroky zaobalené do synonym, zde mají svůj dějový účel. byť se mi zdá příběh dost upovídaný.Horororvý pčíběh s kroky a stöpami se mi zdá být určující roli kroků dosti blízko zadání. .Užřváš dobrá synonyma prokroky. Sice přimuřují nad celkovou kompozicí oči, ale dávám opět slabší jednotku.


ze dne 16.11.2008, 19:26:35
FeBs: Díky, o nedostatcích vím, logičnost kompozice nejvíc utrpěla při zkracování na požadovanou délku - upovídanost je můj velký problém. Moc děkuji za přimouření:-)