|

|
:: Na SASPI.cz je právě 39720 příspěvků, 5825 autorů a 392946 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
:: Quo vadis,člověče? ::
exiles |
publikováno: 18.11.2008, 15:40
|
Když Vám někdo řekne kolik je hodin,uvěříte mu? |
|
|
|
„A tak mě napadá, znáš alespoň pět písní Karla Gotta?“ zeptal se při zkoušení profesor češtiny.Nechápala jsem to.Proč zrovna on?Hm???Patří to vůbec do českého jazyka?Z čela mi začínají téci krůpěje potu,zuby drkotají jako spěšný vlak do Prahy a srdce nepřestává zrychleně bíti. „Včelka mája a dále už“ nechci říci nevím.Doufala jsem, že se něco za tu chvíli změní ale zatím se nic nedělo.Nenáviděná nejistota. Ve třídě prázdno a přesto jsem čekala nápovědu. Stále jsem jen slyšela zvuk přejíždějící ruky po profesorově nadměrném břichu které přetékalo přes inženýrké křeslo. Zhroutila jsem se, čekala to nejhorší. Ale osud zasáhl krutěji. Vyhodili mě ze školy. Už navždy. Brečím,utíkám, míjím své vlastní tělo a předbíhám prázdný prostor který podle Parmenida stejně neexistuje.Achilles nikdy nedoběhne želvu. Viď Zenóne?Nikde nikdo. Doběhnu do tělocvičny kde se utkávájí dva týmy v basketbalovém zápase. Potkávám zde spoustu známých ale nikdo se se mnou stejně nebaví.Nikdo neodpovídá. Růžovou chodbou se tedy vydávám k úmyvárnám kde potkávám samé chlapce. Líčí se, oblékají se do šedých šatů a kajalovou tužkou kreslí na špinavé zrcadlo. Odvádí mě s nimi vychovatelka z družiny. Vycházíme ven a tam sněží. Nádherně sněží. Vločky padají jako nota za notou na zažloutlý papír a dohromady vytváří harmonii kosimckého světla. Je půlnoc. Mám pocit, že umírám. Bolesti žaludku jsou čím dál větší. Žaludeční křeče svírají nejen můj žaludek ale i mou mysl.Pořád lyžuju. Nahoru, dolů. Z kopce, do kopce. Na barevném sněhu i po trávě.Po kamení i po hlíně. Pořád jen míjím lyžaře. Nepoznávají mě. Nemůžu se zastavit. Můj kolotoč přetne až zvuk orzražení dveří, ve kterých se objeví plukovník německé armády. Svým pohledem se snaží vypátrat, kde se skrývám. Panika, zoufalství strach o vlastní dítě. Třesouc se mlčky srojím,ukrytá ve skříni a cítím jak se má krev dere na povrch. Zahrávají si se mnou.Pud sebezáchovy. Ve zmatku barev a stínů tmavých světel,v rámci instinktu šahám po skleněné láhvi která už delší dobou na mě pokukuje z rohu skříně. Blíží se ke skříní. Stop. Prásk. Krev. Plukovník padá mrtev k zemi. Utíkám přes jeden ostnatý drát za druhým.Ozývají se výstřely.Spousta výstřelů.Přicházím o nohu.Pořád svírám své malé dítě. Najednou ucítím prudkou bolest v zádech a další přicházejí v rytmu blues..Padám k zemi. Cítím slaný teplý rudý sníh.Lucus a non luscentos. Probírám se až na poušti. Pořád se mnou nikdo nemluví. Je to už deset let a pořád nevím. Mám hlad. Kde jít? Potkávám němou ženu se třemi psíky. Každý z nich má tlamu plnou špekáčků. Klekám a prosím. Jeden z nich se ke mně rozeběhne vyrve mi kus masa z ramene a vrací se zpět k paničce.Za odměnu dostává piškot. Z pod vyrvaného masa se zase valí krev. Zasáhlo mě to. Láska! Odpuštění. Červená. Šťastně se blížím k propasti. Skočit?Neskočit? Čeká mě dole? Je za dvě minuty deset a mám pocit, že jsem marně koupila lístky do kina. Čeká mě dole, skáču. Zachytila jsem se o větev. Vděčností bych ji zulíbala listy ale nemohla jsem. Hrdost mi nedovolila.Vzala mi totiž lásku. „Chybí mi kyslík!“ řvu o pomoc. „Ale no tak ponoř se ještě na chvíli.“ Ještě nechci umřít . Tak mladá. I když proč ne? Jen ještě jednou se vrhnout do propasti a umřu ano už umřu. Tak je to správné. Místo činu:neznámé. Hodina úmrtí:neznámá. Vyšetřovatel:nejistý. Mrtvola:jistá. Mor amhibus communis. Čas běží a běží, pořád jen běží. Huráááááááá rekordní čas dvanáct sekund a jedenáct setin. Brazílie, řeč portugalština město Belem. Hádanka touži po vyřešení. Toužíš po mě? Utkáš se se mnou? Utíkej kolem dokola ube však zavřeno z důvodu nemoci. Na hrob ti napíšu memesis bonorum custos. Ať chcípne včela jenž nedonesla dílo“ vyřkla ortel královna.
Loďstvo doplulo až ke břehům sv.Heleny, kde porážka na na cti navždy zničila duši chromým. Ve tmě a zimě se zde dopotácelo pár poustevníků toužících po poznání. „Bída nechť je vám nejbližším přítelem“ zvolala Lanvé a vrátila poustevníky zpět do nehostinných krajin. Za přítele si však poustevníci zvolili vraha. Vrah pro ně znamenal záruku s jistotou. Lanvé z touy po pomstě poustevníkům odpusila a požehnala jim. Mír i s Lanvé jenž zůstala uvězněna v mezičasovém bezmeznu, kde smrt je věčným a měnným zároveň. Dá se nepříteli postavit čelem a čekat smrtelnou ránu přímo do srdce?Či je lepší otočit se zády a padnout jako oběť? Věřme že oběť v řádech tisíců je vpoura a ta se řídí srdcem i zády.Nastavme tedy rozum. V dobách dávno minulých jsem obdržela větší obnos peněz. Hůře se teď spí, lépe snídá a nejlépe hledá nové přátele. Měšec se všemi penězi jsem dala svému největšímu nepříteli. Se štěstím děkoval se smutkem odcházel z toho světa. Za týden se oběsil. SMRT?LÁSKA,KOHOUT,VĚTEV,ŠÍP? Sebevraždu spáchá jen ten kdo má větší strach z života než ze smrti. Život je mnohdy nesnesitelný ale je snesitelnější věčná tma?
Lev zabíjí antilopu, vyrve ji srdce z těla, najednou však počne mít chuť na brokolici. Tu nemůže sehnat.A tak dále žere srce antilopy. Vegetarián? Kdo je to vegetarián? Lev co má chuť na brokolici? Zachránce jedné balené vepřové kýty za 109,50kč. Nebo snad ochránce duše zvířete? Otázku rozhřeší jen velký hlad.
Prší, jedna z mála věcí kterou nikdy nezměníme a ani po ní netoužíme. Jediné relativní absolutno. Ojedinělý stoprocentní fakt, že to co se neschová tak zmokne do doby než nastane změna zhora. To my dolejší vážně neovlivníme. NON SUM QUALIS ERAM
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
autorské hodnocení: 3.0 |
uložit příspěvek
|
|
známka poroty:
4.0 |
tisk příspěvku |
|
počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
počet shlédnutí od publikace: 43 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
|
|
|
|
|
 |
|
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|