» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."

Ludovico Ariosto

počet přístupů: 2141115

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303495 komentářů :: on-line: 13 ::

:: Stejně jako stín pochybnosti ::

Element	publikováno: 21.11.2008, 19:50

Vím, že jste asi zvyklí, že píšu hlavně dlouhé povídky a jako vždy máte pravdu. Tohle není žádný román na pokračování, žásná povídka, kterou si musíte vytisknout, abyste si ji mohli v klidu přečíst.
Byla napsána ve škole, když všude bylo ticho a já si udělal hodinu volno, sedl si k počítačům na chodbě a z nudy začal psát. A tak tady před vás předkládám výsledek toho, co z toho vzniklo. Výtvor, který se zrodil pod rukama jednoho studenta, který nepřemýšlel nad příběhem, ale chtěl jen bez ohledu na překlepy napsat něco, co by zmírnilo onu nudu a myslím, že se mu to i celkem povedlo...


	Když sedíte ve škole a díváte se ven, zatímco se ve všech třídách učí a vám se právě v tu chvíli učit nechce, je všude kolem zvláštní tichý hluk. Putuje od dveří ke dveřím jako slepý návštěvník hledající tu pravou cestu. A jak takhle sedíte například u počítače, píšete mail své milé a místy se zahledíte na venkovní počasí, říkáte si, že je to vlastně i celkem fajn, takhle si tu sedět a na nic nemyslet, pouze si psát mail, mrknout co je nového ve světě a tak. Ale zároveň pociťujete zvláštní pocit odloučení, jako by všichni ti lidé za zavřenými dveřmi, byly na kilometry vzdáleni vašemu místu nynějšího působení. A právě to se mi přihodilo, zatímco jsem psal mail a hleděl ven na zachmuřenou oblohu podzimního času. A asi právě tak jako myška v koutě i já seděl tiše u stolního počítače a v pravidelném rytmu jsem ťukal do klávesnice mail, abych se alespoň necítil tak moc osamělý a odříznutý od zbytku světa. A stejně tak se od všech dveří linul právě ten tichý zvuk, který jsem popisoval. Slova „chybíš mi“ se mi píší s obtíží, ale cítím, že je to zároveň nutné. Je nezbytné to napsat, aby ten druhý věděl pravdu, kterou cítím v nitru. A právě v tom okamžiku jsem na svém teplém zátylku ucítil mrazivý dech. Chladný jako sama smrt, i když je to zvláštní přirovnání, protože jsem vlastně nikdy neumřel ani jsem k tomu neměl nikdy blízko. Chtěl jsem se otočit, ale cosi mi v tom bránilo. Něco mi říkalo „neotáčej se“ a já tedy jen seděl. Bubnování do kláves ustalo a já upínal zrak před sebe k těm zářivým vrcholům Krušných hor majestátně se tyčících k modrému nebi uspokojovaného slunečním svitem čtvrtečního dopoledne. Mrazivý pocit pronásledovaného mě neopouštěl a já se děsil, že tu budu takto ztuhlý sedět ještě opravdu hodně dlouho. Cítil jsem to plazivé šimrání, při němž se mi ježil každý chlup na krku. Foukal mi na krk a já se nemohl otočit, protože jsem věděl, že to není správné. Věděl jsem, že za mnou není nikdo koho znám. I když jsem možná takovou pravdu neměl. Možná jsem ho znal. Nebyl to nikdo ze školy, žádný spolužák. Ale znal jsem ho. Dnes to nebylo poprvé, kdy mne navštívil a zajisté ani naposledy. Přicházel často, když jsem snídal, močil do záchodové mísy nebo šel na autobus, ale nikdy jsem ho doopravdy neviděl. Stál se mou součástí. Byl jsem to já. Ten chlad je mé druhé já. To děsivější, které mi našeptává, abych se otočil a pohlédl na něj. Místo toho mu ale čelím se sílou nezměrnou a doufám, že odejde. Vždycky odejde. A jak jsem tak seděl a hleděl na hnědé listí dubů, vnímal jsem, že odchází. Nehorázně pomalým krokem se odporoučel pryč. Ale chlupy zůstaly zježeny ještě dlouho poté, co odešel. Slyšel jsem jeho tiché kroky ve své hlavě, cítil jsem jak opět uléhá ke spánku, aby se zase někdy mohl probudit a navštívit mě. Aby mi opět způsobil tu husí kůži a smrtelný strach. Ale je to vlastně můj přítel, nemůžu přeci nenávidět sám sebe. Nenávidím ho, ale zároveň miluji, je součástí mne samotného a proto ho vždy rád vidím, i když ta návštěva bývá mnohdy strašně nepříjemná. Už usnul a já se opět chytím klávesnice a naťukám poslední větu: „Miluju tě,“ která patří oné známé neznámé. Větu která patří mě, která patří mému duchovi v mém nitru. Slova lynoucí se z obrazovky, přetékající a lahodná jako cukrlátko pro dítě. A pak už jen následuje oznámení: „Váš mail byl úspěšně odeslán“ a zvonek znějící „Crrr“ a dávající mi na srozumněnou, že se mám odhlásit na počítači a opět splynout s všedním životem na téhle škole, s všeprostupujícím spěchem a nehorázným šumem hlasů.


celkové hodnocení autora: 89.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 3.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kaileen	22.11.2008, 17:19:39

Tak se někdy asi cítí každý, podle mě je to zbytečně natažené. Slovo mail se opakuje tolikrát, že už mě začínalo pomalu štvát.

SophieGreen	22.11.2008, 16:32:29

Promiň, pro mě tohle bylo marné. Nudná slovní zásoba, příliš patosu. Mám pocit, že "lynoucí" se píše měkkým i. Mrknu na to. Měj se a neber si to. Prostě mám pocit, jako kdybych si nic nepřečetla.

Panano Nymni	21.11.2008, 22:44:09

Já ti nevím...přišlo mi to maličko kýčovitý. Navíc jsem tak uplně nepochopil, proč je všechno v minulém čase, jen jedna věta v přítomném, buď je to literární genialita přesahující mé inteligenční možnosti (stejně jako 4 maily za sebou) nebo je to neúmyslně. Snad poprvé jsem na vážkách co dát za známku, normálně bych dal dvojku, ale ten konec mi to táhne nahoru doslova "za tkaničky od bot" a dílu dodává úplně nový náboj. Proto jsem se rozhodl raději nehodnotit, ale jsi pro mě mezi 1/2.

taira	21.11.2008, 19:50:30

"...a myslím, že se mi to celkem povedlo." Jo, tohle jsou slova, do kterých by se dala celá kritika shrnout také. Celkem se to povedlo. Čtivá momentka stavějící na pocitech a jejich popisu. Lyrické obraty, možná ne příliš originální, ale působivé. Myslím, že mohu vytknout snad jen "na svém teplém zátylku jsem ucítil mrazivý dech" - to "teplém" je tam úplně zbytečně a připadá mi, že ruší strukturu věty. Je otázkou diskuze, jestli je dobré dávat věci psané z nudy na literární fórum, ale rozhodně nelituji toho, že jsem si mohla tenhle textík přečíst. Kdybych byla tvoje učitelka češtiny a tohle jsi mi odevzdal jako slohovou práci, byla bych z toho rozhodně nadšená. Takhle coby redaktor přemýšlím nad oblíbenou otázkou "CO S TÍM?" Že by 1? :-)