» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."

William Shakespeare

počet přístupů: 2141116

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303495 komentářů :: on-line: 15 ::

:: Ztracená magie II. (37) - Zlo za zády ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ztracená magie II.

Gandalf	publikováno: 18.11.2008, 13:55

37. kapitola


	Kapitola sedmatřicátá - Zlo za zády "Jsi připravenej?" volal na mě Artur, kterého jsem položil na jeden velmi pěkný pařez. Tedy on ten pařez nebyl nijak výjimečný, ale s jeho hlavou vypadal hodně zajímavě. "Ty, Arture," zahleděl jsem se na ten pařez, "co kdybych ti udělal nové tělo... ze dřeva?" "Skvělej nápad! A za ženu si vezmu opelichanou borovici, co?" Lebka zafuněla a mírně nadskočila netrpělivostí. "Tak jsi připravenej? Chceš se učit kouzlům, ale myslíš na blbosti." "To víš, že jsem." Zřejmě se mu ten nápad moc nezamlouval. A přitom by zas mohl být člověkem... tedy téměř... no spíš člostromem? Ale to je fuk! "Fajn. Tak než začneme, řeknu ti nějaký pravidla. A ty musíš ctít i kdyby ti šlo o neživot, jasný?" "Jasný, jasný. Teorii můžeš přeskočit, já už chci kouzlit!" přešlapoval jsem na místě a ne zcela vnímal každé Arturovo slovo. Sice jsem chtěl umět čarovat, ale ne se znovu vrátit do školních lavic. "Nepřeskočím, nejsem žádnej kůň, abych tu skákal. Ty pravidla..." "Kůň?" skočil jsem mu do řeči. "Dokážeš si představit, jak bys vypadal jako kůň?" Tohle už jsem nevydržel a začal se smát na celé kolo. Ono taky při představě užvaněného koně to ani jinak nešlo. "Ha, ha, ha!" nesdílel mé pobavení Artur. "Jestli chceš, můžu tě v něj proměnit!" "To bys zvládnul?" vykulil jsem oči a rychle listoval v hlavě, jaká jiná zvířata by stálo za to vyzkoušet. "Teď, když je magie všude kolem nás, to nebude problém." "Tak schválně, ukaž, co umíš," pobízel jsem lebku, aniž bych zauvažoval nad následky takovéto proměny. "Ale nejdřív ty pravidla!" "Eh, já myslel, že jsi na ně zapomněl..." "Myšlení přenechej nám..." "Dutým lebkám," doplnil jsem pohotově. "U mýho ztracenýho zubu! Tak budeš mě poslouchat, nebo ne?" "Mám si vybrat?" pousmál jsem se, ale raději už mlčel, abychom se vůbec k něčemu dostali. Artur se na okamžik odmlčel (zřejmě sbíral síly na další slovní boj se mnou). Já se zatím pohodlně usadil a zkoumal hřející plášť. Přemýšlel jsem nad tím, nakolik je mé tělo živé a nakolik mrtvé, když dokáže cítit chlad nebo žár, ale nepotřebuje jídlo ani pití. Dumal jsem i nad tím, zda to byl Emův záměr, nebo jen shoda náhod. "Tak," vrátila se lebka ke slovu, "abych se vrátil k těm pravidlům. Nikdy se nepokoušej sloučit surovou magii, natož pak dva rozdílný póly! Výsledek sis vyzkoušel na vlastní kůži." "Póly?" nechápal jsem. "Tak jako magnet, má i magie dva rozdílný póly, dvě absolutní hodnoty. Zatímco u magnetu se ty póly přitahujou, u magie si pamatuj, že to platí naopak. Červená vyjadřuje nespoutanou sílu, běsnící živly a chaos. Modrá pak duševní rovnováhu, přírodní harmonii a řád. Musíš si s nima pohrávat, dávkovat je s rozmyslem a nedělat takový koniny!" "Díky za vysvětlení. A když už jsme u těch konin..." "To bylo PRVNÍ," zvýšil hlas, "pravidlo. Teď ještě druhý a třetí. Až potom přijde řada na koniny." "Fajn," založil jsem si ruce na prsou. "Ještě k tomu prvnímu bych dodal, že surová magie se musí zpracovat. Je to něco jako s rudou. Můžeš sice čarovat i s neopracovanou magií, jenže tě to pak stojí víc sil, rychlejc se unavíš a výsledek bude stát za houby. Proto se to děcka učí tolik let, než se z nich stanou čarodějové. Jasný, mladej?" "Jasný, mrtvej!" "Od tebe to sedí," zabručel Artur. "Druhý pravidlo je taky důležitý. Nikdy se nesnaž čarovat, když seš unavenej nebo nemocnej. Samotná magie z tvýho těla odčerpává energii a čím silnější kouzlo je, tím víc se unavíš. Neříkám, že by tě to zabilo, to ne, ale kouzlo by se mohlo obrátit proti tobě, nebo se zcela minout účinkem. Jasný?" "Jó," zakoulel jsem očima. "A poslední pravidlo... magie nesmí sloužit jako prostředek k mučení či zabití jinýho člověka nebo živýho tvora. Samozřejmě jsou výjimky a to převážně ve válce nebo v ohrožení vlastního života." "Takže ukecaný lebky můžu?" "Jo, pochopil`s to správně. Ber to jako úvod do teorie a teď se koukneme na praxi." "Konečně!" vyskočil jsem radostí na nohy. "Snad si to zaklínadlo dobře pamatuju... no, přinejhorším z tebe bude osel, nebo tak něco." "Musí se u toho vždycky mluvit? Myslím ta zaklínadla." "Ne, to dělaj jen," Artur se zarazil a bylo vidět, že usilovně přemýšlí, "začátečníci. Zkušenej čaroděj vyřkne zaklínadlo v mysli a k samotnýmu seslání kouzla použije jen gesta." "A když nemá čím gestikulovat?" "Tak musí tou hubou stejnak mlít, jako já. A už nepřerušuj, nebo z tebe bude příšera!" "Mlčím a čekám," zatajil jsem dech. Byl jsem zvědavý, jak si takový kůň žije. "Skloň se níže, skloň se k zemi. Ruce v nohy proměněny!" "Co to je za říkačku..." Jen co Artur domluvil, zatočila se mi hlava a ošklivě zapraskalo v zádech. Urputná bolest se šířila dál podél páteře a já byl nucen padnout na zem na všechny čtyři. Trhající se oblečení naznačovalo neobvyklý růst končetin. "Jejda, zapomněli jsme na ty hadry," řekl Artur po dokončení celé proměny, když se podíval pod má kopyta, kde ležely jen cáry. "Íhááá," zaržál jsem a popošel blíže k pařezu. "No ne, ty jsi mi ale hezkej koník," pochvalovala si lebka svou práci. "Máš trávu?" zahučel jsem odporně nízko položeným hlasem na Artura, až jsem se sám lekl, že mluvím. "Co? Ty mluvíš?" "Máš trávu?" zopakoval jsem svůj nenasytný požadavek. "Krucikost! Jsme v lese, tak se vohni, ne?" "Hmm," zaduněl můj hlas. "Asi drobná chybka při tom zaklínadlu... ale co, kůň seš, tak se nebudeme dívat na detaily." "A nemáš seno?" hučel jsem znova do lebky, jelikož mi zdejší tráva nejela. "Nemám! Letos jsem ještě nenasušil!" "Hmm... a nasušíš?" "Ne a ne a ne! Hele, to by už stačilo, vracím to zpět." "Jo. A to seno bude?" "Nebudeeeeeee," zařval naplno Artur. Z očních důlků se mu zablesklo a má záda zachvátila ta samá bolest. Během okamžiku jsem stál, nebo spíše klečel na zemi před pařezem. A lebka se nemohla přestat chechtat, když mě spatřila zcela bez oděvu. "Co je?" prohodil jsem k Arturovi a snažil se zabalit alespoň do pláště, který nebyl tolik potrhaný. "No to bys musel vidět... no to`s ještě neviděl... no já padám," řehnil se tak, až se překulil na bok. "Víš ty co?" postavil jsem Artura zpátky na pařez. "Nevim." "Jdu si lehnout!" "Co? Chce se ti snad spát?" "Ne, ale ty se koukám potřebuješ pořádně vysmát, tak tě nechci rušit. A navíc si potřebuju utřídit myšlenky." "Myšlenky? Jako ty koňský jo?" smál se znova. "Jak je libo, jen běž. Až budeš mít zase chuť na nějakou proměnu, víš kde mě hledat," blesknul Artur levým očním obloukem a vypadalo to, jako by na mě mrknul. "S koněm už nepočítej. Příště chci naučit čarovat a ne abys ze mě dělal nenažranou kobylu!" "Koně, mladej. Byl to kůň, to ještě poznám," smál se mi za zády. Raději jsem poodešel dál, abych se vymanil z dosahu Arturova smíchu. Lehl jsem si jen tak na zem a ruce složil za hlavu. Slunce pomalu barvilo černou oblohu do fialova a já se vracel myšlenkami zpět ke svému tělu. Netrvalo však dlouho a přemohla mě nebývalá únava a slabost. Náhle mi ztěžkla oční víčka a já nedobrovolně upadl do prazvláštního spánku. Slyšel jsem jen tlukot vlastního srdce. Ale i ten se pomalu vzdaloval. Mé vlastní srdce vystřídal ledově chladný a nepravidelný tep srdce z hvězd. "Jaké to je?" ozval se odkudsi vzdálený hlas. Zněl chladně a nepřítomně. "Co?" promluvil jsem, ale nedokázal rozeznat, zda doopravdy, nebo jen ve snu. "Mít cizí srdce." Tahle věta mi nahnala strach. Našel mě snad nějaký Emův pohůnek? "Já... kdo vůbec jste?" "Jsem ten, komu to srdce patří, chlapče. Jsem Malgernón, nejmladší z hvězdných poslů a promlouvám k tobě právě skrze něj." "Co chcete? Já," roztřásl se mi hlas, "já vám to srdce nevzal!" Bude tomu věřit? "Nemusíš se hájit. Vím toho mnohem víc. A věř mi, že v blízké budoucnosti vás nečeká nic dobrého." "Nás?" "Vás, obyvatele tohoto světa, této planety. Je to dlouhý příběh, na který ty ani já nemáme čas. Já tě přišel jen varovat." "Varovat mě? Cožpak toho už nebylo dost? Těch prazvláštních bytostí, cizích světů a všech těch iluzí?!" "Je jen na tobě, čemu budeš říkat iluze a čemu realita. Ty bytosti skutečné byly a brzy to poznáte na vlastní kůži. Stejně tak i moc, jež dřímá uvnitř našich srdcí." "Chcete ho?" vykřikl jsem náhle. "Nenabízej mi nic, co mi nemůžeš dát, chlapče." "Patří přeci vám, tak si ho vezměte! Přinese mi jistě jen další problémy." "To nejde tak snadno. Je teď součástí tvého těla. Mohl bych jej vyjmout bez toho, aniž bych ti nějak ublížil, ale musel bych být ve vašem světě a mít s sebou své bratry." "Tak přijďte. Nebo vám v tom někdo brání?" "Ano i ne. Bez srdcí nemůžeme na váš svět vstoupit, ale brzy nadejde čas, kdy nám to bude umožněno. Asi bych ti měl říct to, co tomu všemu předcházelo, neboť jsi nyní součástí celé té velké mozaiky." "Součástí?" Bál jsem se nahlédnout do minulosti, ale mnohem víc mě děsila vidina toho, co teprve přijde. "Jsi z rodu Čárymarů, přímý potomek Mojmíra Čárymara a rovněž i vašeho předka Julia." "Julius Čárymar! Ten démon!" "Nosíš jeho tělo, ale duše už se nemusíš bát. Byla zničena společně se zkorumpovaným arcibiskupem Teodorikem. Ten rovněž prahl po našich srdcích." "Tak je to pravda... mám jeho tělo." "Tím byla zrušena jeho kletba, ale stále tu jsou valgadi, nyní již oslabeni, ale stále dost silní." "Ty už jsem viděl, nemám pravdu? Tam co se zbavili Ema." "Ano. Ale musím vyprávět od začátku, abys pochopil, proč vůbec do vašeho světa přišli." "Dobře," souhlasil jsem. Začínal jsem mít na všechny ty události ucelený pohled, který však nevypadal moc pěkně - alespoň pro mě. "Vše to začalo mou zpupností a touhou po poznání nového. Už jsem nechtěl přihlížet, jak společně s bratry tvoříme nové a nové světy, které byly stále stejné. Měl jsem ohromnou touhu stvořit si svůj vlastní svět. A tak se stalo, že jsem bez vědomí ostatních stvořil svět, na kterém nyní žijete. Nemohl jsem ale tušit, že bez jejich pomoci brzy upadne do nerovnováhy a zachvátí jej chaos. Když se můj výtvor počal hroutit, spěšně jsem vyhledal mé bratry a požádal je o jeho záchranu." "Náš svět patří... vám?" "Nám, stejně jako vám všem. Tenkrát jsme jej zachránili a vypadalo to, že vše bude v pořádku. Jenže mí bratři prahli po trestu a já se jich zalekl. V bázni jsem prchnul daleko od vašeho světa, který se mezitím vyvíjel. Bratři si mě ale našli a společnými silami mě svrhli právě do míst, kde jsem později potkal Julia Čárymara." "Který vám ukradl srdce a pak i vašim bratrům. Ale kde jsou ty bytosti, které jsem viděl?" "Valgady stvořila zloba a hněv mých bratrů, když padli do mnou nalíčené pasti. Bohužel je zhroucená hvězda jen zdržela, nedokázala jejich astrální těla pohltit. Rozezlení z mé troufalosti, poslali za mnou trojici mocných bytostí s jediným cílem - zničit mě. Šli za mým srdcem, jako můry za lampou. Kdo však mohl tušit, že Julius získá mé srdce, které v jeho rukách pohasne a valgadi tak ztratí svůj cíl. Julius mi pomohl zpět ke hvězdám, ale draze jsem zaplatil za svou důvěřivost v člověka. Byl jsem připraven na soud rozhněvaných bratrů, ale v moment, kdy i oni přišli o svá srdce, byli zcela bezmocní." "A teď? Když vaše srdce bije v mém těle?" "Teď už je více nezajímá," rozezněl se hlas v mé hlavě a já pocítil, jak se vibrace přenášejí až k srdci. "Valgadi z tebe získali zpět ztracenou energii, a nyní míří do Stínoří, aby..." hlas se odmlčel. "Aby?" naléhal jsem. "Aby jednou pro vždy skoncovali s tím proradným stínem, jenž z nich vysál to, čemu vy říkáte magie. Byla pro ně životně důležitá. Po setkání s ním však museli prchnout do dalekého exilu, který jim poskytla hvězda Mafasa. Zde vyčkávali návratu vyvoleného, který jim měl navrátit ztracenou energii." "Em! To on mě předhodil těm bytostem!" "Ano. Dokázal absorbovat část magie do tvého... tedy Juliova těla. Ovšem netušil, že jej sleduje démonická duše Julia Čárymara, jež pohltila zbylou magii do sebe." "Proto ta ztracená magie?" "Ano, Em se rozhodl riskovat a ponechal magii jen sobě a svým pomocníkům. Dost na to, aby se ubránil možnému nebezpečí. Očekával, že tvá oběť z něj udělá něco podobného, čím jsou samotní valgadi." "Vypočítavá mrcha!" "To ano, jenže se přepočítal. Valgadi jej už nepotřebovali a udělali z něj obyčejného smrtelníka. Em pochopil, že poslední nadějí mu jsou právě naše srdce, které kdyby získal, udělaly by z něj neporazitelného soupeře." "Em už je minulostí..." "On byl jen špičkou ledovce. Po srdcích šel i arcibiskup Teodorik, který byl spojený s Juliem Čárymarem. Od něj získal démonické jednotky a magii, aby mohl dobýt Hrodgard, pod kterým se nalézá druhé srdce. Julius výměnou získal z inkvizičních listů jména těch, kteří jej poslali kdysi na hranici. Celé snažení však ukončil až tvůj otec, když doslova vysál Juliovu duši. Přemohl démona, uvolnil uvězněnou magii a zničil Teodorika i jeho armádu." "Můj otec!" vykřikl jsem. "Je v pořádku. Ale..." "Ale?!" někdo se blížil, cítil jsem to. "Skutečnou hrozbou pro váš svět však nejsou valgadi." "A kdo?" Ochladilo se. "Je tady!" "Kdo?!" Více už vzdálený hlas nepromluvil. Ze snu mě probral výrazný pokles teploty. Okolní šero zhoustlo a srdce z hvězd utichlo. Chlad mě prostoupil a já se pomalu otočil. Vždy, když jsem měl největší strach, stálo zlo za mými zády. "Samueli Sematame," zasyčel cizinec zahalen tmou.


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Alan Dark	10.12.2008, 17:23:47

No jo, další díl, kterému nemohu nic moc vytknout, ledaže bych se hodně snažil.

cattaetmus	07.12.2008, 16:55:37

člověče, takovou grafomanii by ti záviděl leckterý profesionální autor

Fuxik(5)	19.11.2008, 11:16:16

Je zajímavé, že vždycky píšu až po Šímovi, takže na něj můžu reagovat :P Tento díl se mi moc líbil, tak částečně otevírá dříve naznačené otázky, ale nijak nespěchá s jejich zodpovězením. A to kouzlení, tak nějak by asi myslel kůň. clap clap :)1

Šíma	18.11.2008, 14:29:37

Ty jo! ;-) Kouzlení Tvého hrdiny s Arthurem mě pobavilo. Zdá se, že lebka má více trpělivosti, ale také trpí jistým druhem zapomínání, protože při proměně v koně nechala na našem "člověku" šaty! Konečně vím, na co myslí takový kůň! :-DDD Druhá "část" je již poněkud vážnější a popisuje vznik mnohých světů (tady jsem trochu myslel na sci-fi, než na fantasy, ale proč ne?) a také to, proč se vlastně ona magie z tohoto světa ztratila... Hezký! Jednička... Několik "drobků" mi padlo do oka, ale sám netuším, zda-li (nebo "zdali") nejde jen o klam a já se nemýlím (nebo mýlím): - "Ale nejdřív ty pravidla!" - TA pravidla? (ale možná je to matoucí - pro mne) - Tak budeš mě poslouchat nebo ne?" - čárka před "nebo"? (budeš poslouchat, nebo nebudeš - nejde zde o dvě možnosti, které se navzájem vylučují?) - ...přinejhorším z tebe bude osel nebo tak něco. (osel, nebo něco jiného) Jednička! P.S. Skvělé dialogy, pane i popisy a tak dále... Prostě jsem se bavil a zadumal se při posledním souvětí, o koho že to může jít, když onen neznámý vybafl na Tvého hrdinu a zavolal na něj jménem... Drsné! ;-)


ze dne 18.11.2008, 14:41:04
Gandalf: Správně je "ta" pravidla, ale lebka mluví hovorově ;) Nebo doplníme a vrhneme se na dalěí díl ;) Díky za koment a zastavení se.