obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915377 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39516 příspěvků, 5744 autorů a 390432 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: DIASINUS - kapitola 8. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Diasinus
 autor koci publikováno: 27.11.2008, 22:21  
Kapitola 8. - Květ magnólie
 

Pronásledoval jsem prostorem se linoucí vůni bílého létajícího koberce až zpět k osudové křižovatce. V pustinné planině nekonečna se na úpatí východní cesty, z níž jsem se právě vrátil, zjevil další bělavý obrazec spirály.
Znatelná stopa či snad provaz té vůně visel ve vzduchu napříč křižovatkou z východní na západní stranu, tudíž bylo jasné, kudy bych se měl nyní vydat, ale… V tom momentě bylo všechno najednou nepředstavitelně složité; s křečí v nohou a očima upřenýma k západu jsem se v rozpačitém strachu zastavil uprostřed rozcestí.
Tma ponořená ve světě se smršťovala a zase rozpínala ve vzdorovitém tlukotu. Západní směr mi zatím jako jediný zůstával neznámý. Beze spánku a definitivně připraven o veškeré nové myšlenky a představy se mi oči zalévaly krví při vzpomínce, ještě tak živé, na poslední dvě hrůzné cesty ověnčené cejchem smrti.
Všichni se ženou.
S ní.
Sní za pointou.
Překotně jsem zazmatkoval a zapotácel se k očistnému jihu, z nějž jsem se tu prvně ocitnul po Randyho zahradní seanci, kdy vdechl život mé magnólii. Mé tělo zavelelo vrávoravým krokem k útěku a já se tak vydal pryč; zpět tam, kde by se mělo nacházet mé vytoužené zázemí.
A k mému překvapení to byla cesta více než krátká…
Už po několika málo zatáčkách se mi v cestě zjevilo prapodivné místo; byl to snad můj domov, ale nemohl jsem tomu uvěřit. Všechno bylo neuvěřitelné. Pozemek ponořený do tmy prolévala hustá mlha, plot okolo zahrady rozežrala rez, vše jakoby sešlo a skonalo s postupem času – domek z neznámých důvodů přišel o střechu, jeho zdi se bortily a trčely z nich holé cihly.
V tomto mrtvolném obrazu, kde již dávno chcípnul veškerý význam čehokoliv, nabýval život dalšího smyslného rozměru, jelikož ohromující kontrast zde přítomné smrti s uhrančivou magnólií, jež prozařovala mlhu zlatavou aurou a sálala z ní živoucí síla, mi v prvním momentě uzření podlomil kolena.
Druhý moment, jenž následoval možná ještě v té samé vteřině, mě však donutil na ta kolena spadnout a prokousnout si jazyk. Hned vedle nadpozemské magnólie stál Randy nad jámou vykopanou v zemi, držel lopatu a stíral si pot ze sešité tváře. Blízko něj na zemi bezvládně leželo tlusté ženské tělo. Bylo mrtvé.
Tlusté…
Ta žena byla těhotná; a ne jen pár měsíců. Nahé břicho jí naskrz provrtávala dřevěná tyč a na její kůži zasychaly rozmazané prameny husté krve. Ta samá páchnoucí barva pokrývala Randyho ruce i jeho hadry.
Nevšiml si mého příchodu, a pokud ano, ignoroval mě. Odhodil lopatu někam pryč, vytáhl ze ženy tyč olepenou rudým slizem a pracně dokopal znetvořené tělo k vyhloubené díře. Ruce i nohy zmrzačené ženy odkrvil silně utažený provaz, zatímco její otevřené oči prokládaly výrazně nateklé žilky. S tlumeným nárazem dopadla na dno hrobu.
Perkins poté opět popadl lopatu a jal se dokončit pohřeb oběti. Vrah plesnivou hlínou zahazoval svůj hřích. Hrob se pomalu naplňoval…
„To tys popřel její život…“ zachraptěl najednou Randy a mnou v tu ránu probleskl tísnivý úlek.
„Tys ji zabil!“ otočil se s křikem na mě, ale pomalu se zase vrátil k zasypávání.
Jako v odvráceném zrcadle jsem si znovu nechtěl připustit, že vím, co to znamená. Opustila mne všechna síla. Mám za sebou sedmý týden nespavosti, pokud se stavy komatu a hypnózy nepovažují za spánek; a i kdyby, tak na mnou tolik postrádanou a potřebnou regeneraci neměly žádný vliv. Randy, jemuž se pod měsíční lampou leskla na pažích cizí krev, mě obviňoval z vraždy a já nevěděl, jestli vůbec mám právo se tomu bránit.
„Pohltí ji,“ šeptal se zrakem upřeným do hrobu, „na věčnost ji celou uchvátí.“

Záře vzrostlé, leč stroze bezlisté magnólie zesílila. Na její nahé větévce vyšponované k jižní světové straně tichounce bobtnal zelený pupen. Nejprve se z poupěte odloupnul první plátek a brzy na to další, dokud neopadaly všechny. S křehkým šelestem se do stran rozvíjely bílé lístky květu, u kořene lehounce narůžovělé.
Třetí květ se zrodil do plné krásy a zároveň zintensivněla pomerančová vůně, jež se spolu s oranžovou aurou linula z magnólie do okolí.
Ony vyrašené květy v sobě nesly nevinnost a půvab zároveň. Podněcovaly ve mně malebné rozpoložení k odletu do nekonečných výšin snění, a přitom mi v očích křesaly jiskru ostražitosti a vědomého úžasu. Bylo to zakázané ovoce, pokušení, po němž duše člověka prahne navzdory povrchnímu strachu.
Žijí pouze pro mě…
Ať už se má křižovatka nacházela kdekoliv, věděl jsem, že právě teď se na začátku jižní cesty rýsovala bělavá čára do magického spirálovitého obrazce. S chladnou jistotou mi našeptávalo tuto iluzi cosi vyššího. Nebyl to Perkins ani krásná magnólie, ale snad skutečnost, že tyto dva elementy jsou si velmi blízko a mají toho až příliš mnoho společného. Proč mě však více děsilo Randyho přesvědčivé šeptání, jehož slova o pohlcení ženina těla mi zněla stejně děsivě jako cítění oné spirály?
Tři rozvinuté kvítky, spolu se dvěma dřímajícími, musely ve své nevinnosti skrývat tajemství. Jejich tajnosnubná krása na sebe upoutávala všechnu mou pozornost, dokonce nechávaly zapomenout i přítomnosti vraždícího psychopata. Existovaly jen kvůli mně a já utíkal nekonečnými cestami noci zase jen kvůli nim, ale i tak jsem se bál jich zeptat. Měl jsem příliš velký respekt, než abych se pídil po jejich pravdě. Udržoval jsem si odstup od tajemně překrásné naděje, kterou hlásaly; od šepotu, jež se linul napříč mou myslí.
Ten obraz ženy mě děsil, protože byl skutečný. Pod zemí se probudily k životu ztuhlé kořeny magnólie a vlekly se černou hlínou, jež mrtvolu přidušovala ze všech stran. Šlahouny se skrze kůži prodraly do každé části jejího těla a táhly se svalstvem a mezi kostmi stále hlouběji do ztuhlých útrob. S křupáním a tichým praskáním se však nejprůbojněji provrtávaly do ženina nateklého, děravého břicha, kde do svých spár uchvátily matčin nežijící plod a celým jím prorostly.
Magnolia soulangiana v hrobě svými kořeny pohltila tělo mrtvé ženy i s jejím nenarozeným, popřeným dítětem.

Ony mi odpoví samy, když se nebudu vyptávat.

Neuspořádaná krása květu magnólie vrhala nové světlo na vše, co doposud tvořilo cestu mého života. Nechápal jsem ji. Nechápal jsem její smysl ani smrt, kterou kolem sebe rozsévala. Úmrtí kohokoliv a čehokoliv do jisté míry závisí na každém z nás, ale ačkoliv nám melodie v duších mohou namlouvat touhu po oněch divotvorných, voňavých květech, nikdy bychom se neměli nechat docela pohltit jejich šlahouny, stejně tak však jejich vůně nesmí zůstat být ignorována.

„Musíš se vrátit,“ proťal mě Perkins podlitýma očima s hlavou sklopenou k hrudi, stojíc na překopané zemině. Znovu se mi splašilo srdce. Všude kolem neustále tma; Randy stál několik metrů přede mnou na čímsi hrobě, obklopen linoucí se mlhou, jíž prostupovala oranžová záře magnólie a paprsky měsíce. U nohou měl pohozenou lopatu a zakrvavenou tyč z tlustého břicha. Něco mumlal.
„Musíš se tam vrátit! Je zbytečný před nima utíkat a ty to víš…“ sípal a z jeho sešité tváře líně vytékala krev. Najednou se ke mně přibližoval ztěžklým krokem a neodtrhával přitom ze mě svůj pohled. Zastavil, až když se jeho zakrvavená ústa téměř dotýkala mého spánku, a jak promluvil, vehnal mi uchem a nosními dírkami do útrob hlavy tak horký dech, že mi na šíji vyrazily krůpěje ledového potu. Levou rukou mě bolestivě popadl za rameno, zatímco pravou mi něco vstrčil do kapsy.
„Nevracejí se. Nikdy totiž neodešly…“
Najednou v mé hlavě všechno explodovalo, z plic se mi vydral nekontrolovatelný výkřik, prudce jsem od sebe Randyho odstrčil a čelem vzad jsem se rozeběhl zpět k zapovězené křižovatce. Ještě nikdy v životě jsem tak rychle neutíkal, a přestože se to strašné místo již celé ztratilo v mlze, stále ke mně spolu s jemnou pomerančovou vůní doléhal i Randyho hluboký řev:
„Ty jsi na řadě, ony nikdy neumřou…“


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 04.12.2008, 22:50:37 Odpovědět 
   Text se mi líbí i nadále a vlastně ani netuším, co k němu napsat, protože se jen tak nechávám unášet dějem a myšlenkami v něm obsaženými...
 Pavel D. F. 27.11.2008, 22:20:39 Odpovědět 
   Pokračování po hodně dlouhé době, takže i kolega redaktor čuk patrně zapomněl, že Tvoje dílo publikoval. Přečetl jsem si všechny předchozí kapitoly a musím říct, že na mě dost zapůsobily. Píšeš zajímavým stylem a Tvůj příběh naznačuje hrdinovu psychickou nemoc, která nejspíš přerostla do blouznění, v němž hraje hlavní roli smrt. Děsivá smrt.
Insomnie je nepříjemná choroba, protože trpím depresemi a (na rozdíl od Tvého hrdiny) se léčím psychofarmaky, znám některé aspekty psychické nemoci z vlastní zkušenosti. Zdají se mi děsivé sny, ale vždy nakonec skončí návratem do suché, ale relativně bezpečné reality. Jestli jsi něco podobného zažil, víš, o čem mluvím.
Co se týče hodnocení osmé kapitoly Diasina, jsem poněkud na rozpacích. Trošku se mi zdá, že se příběh zhustil, jako by rychle spěl k neodvratnému konci, snad dokonce přímo tato kapitola je tím koncem. Zvolil jsi jiné formátování textu, prošel naráz dvě cesty Tvé magnólie, smrt těhotné ženy je velmi sugestivní a drásající. Asi zvolím dvojku, protože v porovnání s předchozími kapitolami je kvalita textu problematičtější.
Pokud bude nějaké pokračování, doufám, že se ho brzy dočkáme.
 ze dne 30.11.2008, 15:23:03  
   koci: KOlegovi Čukovi se vůbec nedivím, když si vezmu, jaký časový rozpětí jsem zpackal mezi kapitolami ;-)
 ze dne 29.11.2008, 13:20:38  
   čuk: KOlega Čuk bohužel není schopen komntovat příběhy na pokračování, byť ho zaujaly, Paměť totiž rychle vymaže přečtěné a oživování je dost náročné,
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Nevnímáš (Smysl...
Julia de Sena
Arn Dresko IV. ...
jindra
Jsou slova ...
Dick
obr
obr obr obr
obr

Nalgašský průsmyk - třetí část
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr