obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915495 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39737 příspěvků, 5764 autorů a 391455 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Lavanna melmë - 15 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 20.11.2008, 18:50  
Tak a náš příběh pokračuje.
Jak pak se vede Rínonovi?
Co nového se o své staré lásce doví?
Čí há ne něho snad nějaké překvapení?
Inu čtětě a uvidíte.
 

XV. - Výlet k jezeru.


Princ domů opravdu vůbec nespěchal, chtěl opět poznat svou ztracenou lásku a nový směr života. Přál si začít jí opět plně důvěřovat a sblížit se s ní. Teď, když znal pravdu o Gylfironovi a o ní, díval se na ni v jiném světle. Snažil se získat všechny informace o čarodějce, kterou nyní Niamey byla. Věděl, jaká bývala Nia kdysi, toužil znát, jaká je nyní, a jak moc se změnila. Povídal si s ní i s Firiel a pozoroval ji při jejích každodenních činnostech. Nia se tím nenechávala nijak vyvést z míry a brala to jako samozřejmost. Rínon sedával na verandě a sledoval, co dělá.

Jednou brzy ráno, to ještě princ vyspával v hostinském pokoji, byla Nia vzhůru již od kuropění a věnovala se své práci. Firiel na tom byla podobně, poklízela v kuchyni a připravovala si suroviny a chystala snídani. Nia se nacházela v pracovně a míchala mazání z léčivých bylinek. Zvláštní vůně se linula po celém domě, když byl přípravek uvařený a trochu zchladlý, rozlila ho do několika malých fiol a uzavřela je korkovou zátkou. Vzala lahvičky, označila je pergamenovou visačkou s názvem a účinkem oné tinktury a uložila je do poličky k dalším fiolám. První věc měla pro dnešek splněnou. Sundala z háčku režnou zástěru přírodní barvy a uvázal si ji přes své temně zelené šaty, vzala košík a zamířila do zahrady, protože musela vyplít záhonky s léčivkami a také potřebovala natrhat nějaké čerstvé bylinky do dalších léčivých preparátů. Proklouzla ztichlým domem, otevřela dveře, vyšla na verandu, sestoupila po schůdkách a přes zatravněnou mýtinu vyrazila k zahrádce obehnané nízkým dřevěným plůtkem. Otevřela laťkovou branku a stoupla si na cestičku mezi zelené záhonky. Shýbla se, odložila košík, a pak si klekla mezi záhony s léčivými rostlinkami. Pustila se do práce, probírala se jednotlivými druhu bylinek a opatrně vyškubávala škodný plevel, který rostl mezi nimi. Slunce pomalu stoupalo po obloze a úhlem svých paprsků oznamovalo, že bude devět hodin ráno. V té době se na verandě objevil rozzívaný Rínon. Byl obvykle ranní ptáče, ale když měl tu možnost, tak si rád přispal. Protáhl se jako líný kocour, nadechl se svěžího vzduchu prosyceného vůní lesa a rozhlédl se kolem. Spatřil Niumey, jak klečí v zahradě a pilně pleje. Díval se na ni a připadala mu půvabná. Černé vlasy si na zátylku stáhla stužkou, aby jí nepřekážely při práci, ale přesto jí pár kratších neposlušných pramínků uteklo a spadlo do tváře. Narovnala se v sedě, jednou rukou chytila pramínky vlasů a zastrčila si je za špičaté ucho. Druhou rukou si předloktím otřela čelo a zanechala na něm černou šmouhu od hlíny. Elf se pousmál. Byla tak roztomilá. Nevšimla si ho a dál se zabývala svou prací. Plela záhonky, plevel dávala na kopičku po své levé straně a utržené léčivky ukládala do košíčku po pravé straně. Rínon sešel z verandy, plouživě se nesl přes mýtinu, až se zastavil u oplocené zahrádky a chvíli ji nepovšimnut pozoroval, a pak promluvil.
„Přeji ti krásné, dobré jitro.“ Pronesl zvesela.
Nia sebou cukla leknutím. Přiložila si ruku na srdce, které se jí rozbušilo.
„Och, to jsem se tě lekla,“odtušila a zhluboka se nadechla. „Dobré jitro? Spíš bych řekla poledne.“ Přátelsky ho popíchla.
„Nepřeháněj, vždyť je teprve devět a do oběda je ještě daleko.“
Nia se na něho podívala a oplatila mu úsměv.
„Jak ses vyspal?“
„I nu docela dobře. Skoro jako nemluvně, ani vstávat se mi nechtělo.“ Odvětil princ. „Za to ty jsi již delší dobu na nohách, jak vidím. Dřív jsi tak brzo nestávala. Vychutnávala sis rozbřesk hezky zalezlá pod peřinou.“
„Ai, to bývalo, zvykla jsem si vstávat brzy, abych toho víc stihla a užila si každou minutu požehnaného dne. Krom toho v posledních stoletích nebylo s kým vychutnávat radost z příchodu nového dne. Pokud se pamatuji, tak tys vstávával taky mnohem dřív než teď.“ Vrátila mu narážku.
„Ai, máš pravdu.“ Usmál se. „Stále se probírám za úsvitu, ale když nemám žádné povinnosti, tak si rád poležím. Naučil jsem se vychutnávat si nic nedělání a odpočívat, protože jeden čas jsem to trochu přeháněl a občas to vypadalo, že se zhroutím.“ Pronesl Rínon v odpověď.
„V tom případě svou výtku beru zpět.“ Řekla Niamey a přiložila do košíku čtyři snítky šalvěje k rozmarýnu, levanduli, meduňce a mateřídoušce. „Přepínání není zdravé, někdy je zapotřebí vypnout a odpočívat.“
„Souhlasím,“ přitakal Rínon.
„Hej, vy dva, snídaně je na stole.“ Zakřičela na ně zvučným hlasem Firiel, která prostřela na verandovém stole a nanosila na něj ranní jídlo.
„Díky, Firiel, hned jsme tam.“ Zahalekala Nia s úsměvem.
Očistila si dlaně do zástěry. Zapřela se rukama o stehna a chtěla se postavit, už se téměř narovnala, když jí ostrá bolest projela zdřevěnělým pravým kolenem a nohou.
„Auú,“ zaúpěla a z očí jí vytryskly slzy bolesti.
Chytila se za koleno a začala se kácet k zemi, neb ztratila stabilitu.
Rínon v mžiku přeskočil plůtek a zachytil ji dřív, než stačila spadnou do bylinek. Podepřel ji a ona se ho chytla za paži. Snažila se udržet rovnováhu na zdravé noze.
„Jsi v pořádku, Nio?“ Otázal se starostlivě.
Na vteřinku zavřela oči, aby překonala ostré píchání a mravenčení v noze. Polkla, zhluboka se nadechla a odvětila:
„Ano jsem, to nic, Rínone, jen mě bodlo v noze. Přeseděla jsem si ji a dostala jsem do ní křeč. To za chvíli přejde.“
„Vážně?“ znělo to trochu skepticky. „Neublížila sis?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou.
„Ukaž mi tu nohu, podívám se ti na ni, a když budeš chtít, tak ti ji namasíruji.“
„Nedělej si starosti. Opravdu to bude dobré.“ Snažila se ho ujistit.
„Prosím, ukaž mi ji. Jen se podívám a přesvědčím se, že ti nic není.“ Nečekal na odpověď a vzápětí jí vyhrnoval sukni vzhůru, aby mohl zkontrolovat její končetinu.
„Ne, prosím.“ Stačila jen vypísknout Nia, ale to už Rínonův pohled spočinul na její noze.
Po délce pravého lýtka se jí táhla dlouhá tmavší jizva a na koleni byla též jedna ve tvaru roztřepeného půl měsíce. Teď už vypadaly docela dobře, ale v době, kdy k nim přišla, to musely být hodně ošklivé rány. Rínon jen tiše zalapal po dechu.
„Tak proto kulháš. Pro všechny Manar, co se ti stalo? Kde jsi k tomu přišla?“
Nia mu vyškubla látku sukně z ruky, spustila ji dolů a zakryla známky svého někdejšího zranění.
„Byla to ošklivá nehoda.“ Při vzpomínce na onu událost se otřásla. „Nechci o tom teď mluvit. Možná ti to řeknu někdy jindy, ale ne dnes. Nenaléhej, prosím.“ Požádala ho.
„Dobře, jak si přeješ.“ Přikývl na srozuměnou, ale nešlo mu z hlavy, co to mohlo být za nehodu, když se při ní tak zmrzačila.“
Odstrčila se od něho a chtěla udělat krok dopředu, ale rozbolavělá noha zaprotestovala dalším návalem bolesti. Klopýtla a opět málem upadla, kdyby ji Rínon nechytil. Přitiskl ji k sobě v ochranném gestu. Zahleděl se jí do tváře, přiložil jí dlaň k líci a palcem setřel vlhkou cestičku od slzy, která jí skanula po skráni. Pak jí něžně očistil šmouhu z čela a políbil ji na něj. Podívala se na Rínona nebesky modrýma očima, prosebným pohledem.
„Asi to sama nezvládnu. Mohl bys mě podepřít a pomohl bys mi dojít na verandu?“
„To víš, že ti pomůžu.“ Přitakal elf a v zápětí na to ji zvedl do náruče.
„Co to děláš, Rínone?“
„Vždyť vidíš, pomáhám ti,“ odvětil na její otázku, překročil plůtek a zamířil s ní na verandu.
Na kryté terase ji usadil do křesla v momentě, kdy Firiel zrovna nesla konvičku s kouřícím čajem. Postavila ji na stůl a hned přispěchala k Nie.
„Co… Co se ti stalo?“
„Ale nic,“ odsekla podrážděně čarodějka.
„No jasně, můžu hádat? Zase to koleno, že?“ otázala se Firiel.
Nia souhlasně přikývnula.
„Fajn, tak v klidu seď a já donesu mast z dračího kořene a obvaz. Za minutku jsem tu,“ řekla elfka a zmizela uvnitř domu.
„Často tě ty jizvy takhle sužují?“ položil jí otázku Rínon.
„Někdy, když na ně zapomenu a příliš je přetěžuji, tak o sobě dají vědět dost bolestivým způsobem. Ale jak jsem řekla, bude to v pořádku, jen co nanesu mast a zabandážuji nohu, ale zřejmě toho na zahrádce dneska již moc neudělám,“ povzdechla si. „Někdy si přeji být úplně zdravá.“
„Tak použij svou čarovnou moc.“
Posmutněle se usmála.
„Ach, kéž bych mohla. Jenže to nejde, mé čáry na mě nepůsobí, jsem proti nim imunní. Rány zapříčiněné kouzly se nedají vyléčit obyčejnými bylinkami. Mohou se zacelit, ale ne úplně.“ Pronesla se zarmouceným nádechem v hlase.
Rínon si sedl do dřepu před křeslem, do kterého ji uložil, vzal její ruku do své a něžně ji hladil.
„To je mi líto, Nio,“ pronesl upřímně. „Pokud bys chtěla, znám jednoho velmi skvělého léčitele, ten by ti jistě pomohl a uzdravil tě. Zachránil mou sestru, když se jí skrze rány po biči do krve dostala skřetí krev. Vyléčil ji. Věřím, že by to samé udělal i pro tebe.“
Natáhnula ruku a položila ji na jeho.
„Děkuji za tvou starostlivost, ale nepotřebuji ničí pomoc. Vše se za pár hodin spraví a zase mi bude dobře. Koleno si odpočine a já si příště musím dávat větší pozor. “ Odpověděla Nia.
V ten moment se vrátila Firiel se skleněnou dózičkou s mastí a obinadlem. Přiklekla k čarodějce, vyhrnula jí sukni nad koleno a otevřela dózičku. Nabrala na dva prsty žlutohnědou mazlavou hmotu s dost výrazným kafrovým aroma a vtírala jí ji do pokožky. Niamey vyprostila ruku z Rínonova sevření a zaryla prsty do opěradla houpacího křesla, protože každý Firielin dotek sjíždějící po jizvách byl bolestivý. Zadržovala steny, které se jí draly na rty, při každém promnutí poraněné nohy. Princ si stoupl a pozoroval její obličej zkřivený bolestí. Připadalo mu to jako mučení. Firiel svými obratnými prsty vmasírovala léčivou mast do pokožky zjizveného lýtka a kolena. Když byla postižená místa namazaná, ovinula jí téměř celou končetinu obinadlem a zase sukni stáhla dolu. Nia si povzdechla, děkovně pokývala hlavou a Firiel její tichý vděk přijala. Vzala dózičku, uzavřela ji, vstala z pokleku a nesla ji zpět do domu. Nia měla zavřené oči a odpočívala, protože ji bolest unavila a v tu chvíli nevnímala okolí. Rínonovi to nedalo a šel za Firiel. Když byli uvnitř domu, z dosahu bystrého elfského sluchu, princ oslovil černovlasou elfku.
„Firiel?!“
Obrátila k němu svou pohlednou tvář a tázavě pozvedla obočí, což znamenalo: ‚Co je?‘
„Ty víš, co se Nie stalo?“ otázal se Rínon.
Přikývla, ale nic neřekla.
„Tak, jak k těm jizvám přišla?“
Elfka nevědoucně pozvedla ramena a zavrtěla hlavou.
„Jak to, že nevíš? Utahuješ si ze mě? Vždyť jsi naznačila, že ano,“ zamračil se na ni princ.
„Vím, i nevím, ošetřovala jsem ji hned po jejím úrazu, ale to je vše, co mohu říct. Možná, žes královské krve, princi, ale já věrna zůstávám své paní, své drahé přítelkyni. Ona mě mockrát ochraňovala a já nyní ochraňuji ji. Pokud ti to Nia sama neřekne, tak já nemám právo ti o oné události cokoliv zjevit. Je to jen a jen na ní,“ odvětila Firiel klidným hlasem.
„No, tak to jsem se mnoho nedověděl.“
„Já nejsem žádná klepna, výsosti. Ode mne se toho příliš nedozvíš.“
„Ai, tak toho jsem si všimnul. Však na ještě jednu otázku bys mi snad mohla odpovědět.“
„Co tě zajímá, princi Rínone?“
„Není-li v jejích silách sama sebe uzdravit, tak proč se neobrátila na někoho mocného, kdo ovládá velkou sílu léčivých schopností? Proč se tím zraněním nechává trýznit?“
Firiel si povzdechla.
„Víš, Rínone, ono je to určitým způsobem velmi složité. Řekněme, že jsou tři vysvětlení. Buď je to komplex mučedníka, nebo čistá hloupost anebo trest. Je jen na tobě, co z toho si vybereš.“
„Tak ti tedy pěkně děkuji. Opravdu jsem z tvého vysvětlení o hodně chytřejší,“ poznamenal ironicky.
„Nemáš zač, princi,“ odtušila Firiel a ušklíbla se.
Pak se od něho odvrátila a pokračovala dál do útrob domu.
Rínon stál a hleděl za ní. Tahle elfka byla velmi zvláštní a tajemná. Za těch několik dnů, co zde byl, zjistil, že dokáže být velmi milá, laskavá, dobrosrdečná, ale i tvrdá, podezřívavá, protivná a hlavně plně oddaná své čarodějce. Jen málokdy ji viděl chodit v šatech, neustále spíš nosila mužský typ oděvu, i když musel si přiznat, že jí to v kalhotách, haleně a vestě slušelo. Potřást hlavou nad svými podivnými myšlenkami a odebral se zpět na verandu. Nia stále odpočívala v houpacím křesle a nohu měla podloženou nízkou stoličkou. Teď už měla otevřené oči a zdálo se, že největší příval bolesti již pominul. Přičarovala si košík s natrhanými bylinkami, který nyní stál na stolku, a ona otrhávala jednotlivé lístky do ošatky, aby je pak mohla usušit a použít do svých medikamentů a lektvarů. Rínon se posadil na lavici a nabídl se, že jí s tím pomůže. Niamey přikývla a vysvětlila mu, co má dělat. Potom oba svorně oškubávali bylinky a čarodějka požádala prince, aby jí vyprávěl o všem, co zažil on anebo Anneris. Rínon souhlasil a při práci jí povídal o tom, jak Anneris odcestovala do Dragoladu k příbuzným. O jejím zajetí skřety a také o tom, že když ji objevil v paláci svého dobrého přítele půlelfa Doriena, tak že trpěla ztrátou paměti a vůbec si na něj nepamatovala. Mluvil i o dalších věcech, které se týkaly jeho sestry, mladšího bratra Diriela, ale i jeho. K tématu týkajícího se Niina zranění se již nevrátili. Práce jim šla od ruky a čas pomalu utíkal. Přešla doba oběda, minulo odpoledne, nastal večer, a pak se odebrali ke spánku.
* * * * * *

Od Rínonova příjezdu do Magického hvozdu uplynul celý měsíc. Nia měla z jeho přítomnosti radost, i když ji stále trápila jedna věc, kterou Rínonovi ještě neřekla, protože se obávala, že až se to dozví, tak u něho opět upadne v nemilost. A to nechtěla, neboť ji těšilo, že se začínají znovu poznávat a sbližovat. Měli co dohánět. Přece jen se za uplynulých dva tisíce let oba určitým způsobem změnili, hlavně tedy ona. Kdysi byla pouze obyčejná elfka s magickým dědictvím po svých rodičích, o němž neměla tušení, a teď je z ní čarodějka nejvyšší třídy s téměř neomezenou mocí. Dokáže vyvolávat hromy, blesky, bouře, krupobití, větrné smrště, stvořit nový život, tedy pouze v podobě zvířat a rostlin, lidské bytosti stvořit neumí, nebo spíš je to zakázané čarodějnickým řádem, ale pokud to jde, může jim navrátit život, jenž jim byl neprávem či nešťastnou náhodou vzat. Dovedla mluvit se zvířaty a číst myšlenky všech živých bytostí, ale zásadně to nedělala, protože to považovala za nevhodné prohlížet si myšlenky druhých. Byl to zásah do soukromí ostatních a zdálo se jí to neetické. Znala kouzla a zaříkadla, která mohou kohokoliv nebo cokoliv přeměnit v něco úplně jiného, dokonce i sama sebe. Může se přenášet na různá místa a ví, jak připravit léčivé masti a odvary, ale zároveň je schopná namíchat i přípravky, co mohou život vzít a zabít. Má to dvě menší nevýhody. Její vlastní uzdravovací kouzla na ni nepůsobí, takže se sama nedokáže pořádně uzdravit, a pak nemůže použít obranná či smrtící zaříkadla proti osobě, kterou miluje celým srdcem. Na takovou osobu její kouzla nepůsobí. Tedy dobrá ano, ale ne ta špatná, která by mu mohla ublížit. Láska totiž na tato zaklínadla působí jako protilék. Takže proti bytosti, kterou miluje, je v případě potřeby, dá se říci, téměř bezbranná, může pouze utéct. Niamey si na své schopnosti již zvykla, i když zpočátku se s nimi nemohla srovnat a dělaly jí velké problémy, ale teď se staly její součástí a ona je brala jako samozřejmost. Prostě to k ní patřilo a pevně doufala, že by na ni její čarodějní rodiče byli jistě pyšní, kdyby žili.
I Rínon si musel zvyknout na to, že je Niamey magicky nadanou bytostí a dělá určité věci jinak než normální elfové. Když něco potřebovala anebo jí něco chybělo, a neměla to nikde blízko po ruce, tak si to prostě přičarovala. Avšak zdálo se, že mu nečinilo problémy tento fakt akceptovat, ba naopak se mu to, že je čarodějkou, líbilo. Dokonce jí asistoval v její pracovně při přípravě léčivých medikamentů a moc se mu to zamlouvalo. Dělal jí společnost, hodně si spolu povídali o všem možném a Rínon jí vyprávěl o tom, co se událo po té, co odešla z jeho domu v Ilcatirionu. Chodili na procházky nebo se projížděli na koních po lese. Ani jeden z nich na nic nechvátal, všemu nechávali volný průběh. Rínon se těšil z každého okamžiku, který s ní mohl strávit. Jediná věc, která mu stále vrtala, hlavou byla ta, proč Nia nevyhledala pomoc někoho, kdo by mohl uzdravit její pochroumanou nohu. Za těch několik týdnů, co zde byl, si nejednou všimnul jejích potíží.
Někdy chodila tak lehce, že její kulhání nebylo vůbec znát, ale jindy bylo vidět, že jí i delší stání na jednom místě působí určitou bolest. Často zaznamenával, že se snaží nemocné noze dopřávat odpočinek, a tak přenášela většinu své muší váhy na levou nohu anebo, když to bylo možné, posedávala. Zatím se znovu neodhodlal zeptat se jí na to, jak k tomu kulhání a jizvám přišla, a ona se mu s tím sama též nesvěřila. Nechtěl zbytečně vyzvídat, doufal, že až přijde vhodná chvíle, tak se jí zeptá, anebo mu to do té doby sama poví. Říkal si, že jí musí dát čas, aby k němu opět získala důvěru, kterou u ní před mnoha lety ztratil. Vždyť i on v ní ztratil důvěru a teď se jí pokoušel též najít a obnovit to, co mezi nimi před tolika sty lety bylo. Srdce Nie již dávno věřilo, ale rozum zůstával pozadu a stále váhal. I když moc chtěl, nebylo jednoduché všechno hodit jen tak za hlavu a začít jí opět plně důvěřovat. Rozum byl možná podezíravý, ale city k elfce začínaly nabírat na intenzitě a jeho tělo po ní toužilo stejně jako před dávnými časy. Možná nastal čas, aby se odpoutal od temné minulosti a pohlédl na světlou budoucnost.

* * * * * *

Bylo krásné brzké jitro. Vítr sebou nesl zbytky svěžího nočního chladu, který měl být za pár hodin nahrazen horkým vzduchem. Nebe nad Magickým hvozdem mělo azurovou barvu a nádechem dorůžova a zlatava od vycházejícího slunce. Stoupající zlatooranžový kotouč denice probleskoval skrze nízko položené husté větve stromů a keřů a začínal příjemně hřát tam, kam dopadly jeho první paprsky. Nia vstala s rozbřeskem, oděla se a pustila se do práce. Chvíli po probuzení se postarala o všechna nemocná i zdravá zvířátka v jejich stáji. Nakrmila je a nemocným zvířecím pacientům zkontrolovala, jak jim drží obvazy a jak se hojí zranění. Mezitím, co Niamey pečovala o své pacienty si její elfská přítelkyně ze stáje vyvedla vranou klisnu jménem Cassi a osedlala si ji. Firiel byla totiž na odjezdu do přímořského města, tak jako obvykle. Pohladila svou kobylku po šíji a popleskala ji. Ujistila se, že pobřišnice, která upevňuje sedlo, drží, a pak k sedlu připevnila dvě velké sedlové brašny naplněné po okraj léčivými prostředky. Část medikamentů měla připravenou pro léčitele Aldëona v Eglamonthském domě uzdravování, který byl jejích pravidelný zákazník a odebíral od nich léčivé masti a přípravky pro své pacienty, a zbytek byl určen k volnému prodeji na Eglamonthském tržišti.
Klisna byla připravená na cestu a zatím si v klidu oždibovala delší stébla trávy. Firiel si ještě zaběhla do domu a k pásku si pro jistotu připevnila pouzdro s dýkou a na záda si připnula svůj toulec se šípy a luk. Jeden nikdy neví, kdy se můžou zbraně hodit. I když je Magický hvozd chráněný kouzly, a málokdo má odvahu do něj jen tak vkročit, přesto se občas našli jedinci, kteří do něj vstoupili a dělali neplechu a kladli pasti na zvířata. Vyšla z domu a zamířila k pasoucí se kobylce. V tu chvíli opustila Nia stáj a s proutěným košíčkem v ruce se objevila na mýtině. Pohlédla na svou přítelkyni. Elfka se zastavila kousek od koně. Štíhlé tělo jí halily tmavě hnědé přiléhavé kalhoty, béžová halena a zelená vesta. Černé vlasy si spletla do dlouhého, silného copu, který jí sahal do pasu.
„Už vyrážíš?“ otázala se Nia.
„Ano, ale váhám,“ odvětila Firiel.
„Váháš? Proč?“ podivila se čarodějka.
„Nejsem si jistá, jestli tě tu mohu nechat samotnou s ním.“ Hlavou naznačila směrem k domu, v němž se nacházel spící elf.
„Máš snad strach, že mi něco udělá?“
„Ai, už jednou ti usiloval o život. I když prý nechtěně,“ znělo to dost pochybovačně. „Já mu příliš nevěřím, Niomey. Co když odjedu a on se ti pokusí pomstít?“ pozvedla tázavě obočí Firiel.
„Firiel, kdyby mě chtěl zabít, mohl to udělat již několikrát. A jak vidíš, stále žiji. Krom toho se o sebe umím postarat. Neměj starosti a jeď,“ uklidňovala ji Nia.
„Dobře, ale buď opatrná. Cítím z něj zlobu a temnotu. Jeho duše je zakalená,“ poznamenala elfka.
„Ai, já vím. Též to cítím, ale zjistila jsem, proč to tak je. Onehdy jsem bez jeho vědomí náhodně nahlédla do jeho minulosti, když jsem jej držela za ruku. Před mnoha lety procházel velmi těžkým obdobím, kdy v něm doutnala jen zloba, nenávist a chuť zabíjet. Temno se mu vkradlo do srdce a ovládalo ho negativním myšlením. Už je to za ním, zase se vrátil ke světlu.“
„Nemám dobrý pocit, když tě tu nechávám samotnou. Ta záporná energie se mi nelíbí,“ zabručela Firiel.
Nia se usmála jejímu brblání.
„V každém z nás je dobro i zlo, které vyzařuje na povrch. Jde jen o to, k čemu se přikloníme. Nepřeháněj, on pro mě není žádná hrozba,“ odvětila čarodějka.
„Jak mu můžeš věřit, Nio? Čím si zasloužil tvou bezmeznou důvěru?“
„Copak si nikdy nebyla zamilovaná?“ odpověděla jí otázkou.
„Samozřejmě, že byla.“
„A věřila jsi tomu jistému?“ položila jí otázku Nia.
„Ai, milovala jsem ho.“
„No vidíš, a se mnou je to to samé. Nevěříš-li jemu, důvěřuj alespoň mně.“
„Jak myslíš,“ povzdechla si Firiel. „Opravdu tu nemám zůstat?“
„Ne, jen klidně jeď, máš stejně nejvyšší čas vyrazit. Cesta na pobřeží je dlouhá. Pokud chceš být v Eglamonthu ještě před obědem, tak bys měla nasednout na Cassi a vyjet,“ pronesla Nia s lehkým pousmáním.
„Ai, máš pravdu.“ Přitakala elfka, přistoupila k Nie a objala ji. „Dávej na sebe pozor, Nio a nepouštěj si toho holobrádka příliš k tělu. Buď na pozoru.“
Nia ji též sevřela v objetí, tiše se usmála jejímu starostlivému tónu a odvětila v legraci.
„Ano, mami.“
Firiel se odtáhnula a zamračila se.
„Takhle mi neříkej. To ty bys mohla být svým věkem mou matkou a ne já tvou.“
„To ti tedy pěkně děkuji. Nemusíš mi připomínat, že jsem o tři milénia starší než ty,“ pronesla Nia s úšklebkem.
Firiel se její grimase od srdce zasmála.
„Promiň.“
„Zapomeň na to a jdi už,“ pobídla ji čarodějka.
Černovlasá elfka se chytila sedla, dala nohu do třmenu a ladně se vyhoupla na koňský hřbet. Vzala do rukou uzdu.
„Dej na sebe pozor, Firiel a pozdravuj ode mne Aldeöna.“ Řekla Nia.
„Vyřídím. Márea,“ odvětila Firiel.
„Márea.“
Pak elfka zamlaskala a nohama pobídla klisnu k chůzi. Vydala se po stezce směrem na východ na rozcestí, odtud na cestu do města na pobřeží Linorského moře. Za pár okamžiků Firiel i s Cassi zmizela Nie z dohledu v hustém lesním porostu. Čarodějka se rozhlédla po ještě ztichlé mýtině. Den se líně probouzel a s ním celý hvozd. Zaslechla zpívat první ptáčky. Krásné ráno naznačovalo, že nastávající den bude opravdu nádherný a velmi teplý. Nia s košíkem v ruce přešla přes prostranství a vystoupala na verandu. Odložila jej na podlahu a udělala si pohodlí ve svém oblíbeném houpacím křesle. Přičarovala si na stůl konvici s teplým čajem a talířek sušenek, které včera s Firiel upekly. Nalila si nápoj do porcelánového hrníčku a i s ním se uvelebila na měkkém polstrování. Odrazila se jednou nohou a mírně rozpohybovala křeslo.
‚Jo, jo, tohle je báječná idyla,‘ pochvalovala si v duchu.
Nia seděla na verandě v křesle, pohupovala se a pomaličku popíjela voňavý ranní čaj. Firiel před chvílí vyrazila na cestu, Rínon ještě spal a Nia si užívala poklidné ráno. Když dopila svůj šálek čaje, odložila hrníček na stolek, pohodlně se opřela a nechala se unášet harmonickým švitoření ptáků a ševelením probouzejícího se lesa. Melodické štěbetání opeřenců a něžný vánek plný vůně jehličí, mechu, kapradí, vřesu a bylinek ze zahrádky ji během okamžiku ukolébal a Nia usnula.

O hodinku a půl se ve dveřích na verandu objevil Rínon. Zhluboka se nadechnul svěžího vzduchu a slastně se protáhl. Musel si přiznat, že takhle dobře, jako se mu spalo zde, se mu už hodně dlouho nespalo. Jako by opět našel svůj vnitřní klid a rovnováhu. Rozhlédl se po verandě a všiml si Niimey sedící v křesle. Měla zavřené oči a hlavu lehce nachýlenou na pravou stranu, ruce uvolněně položené na vyřezávaných opěradlech, tiše oddechovala a zdálo se, že spí. Nechtěl ji nijak polekat. Opatrně a neslyšně k ní přistoupil. Sledoval každičký nádech i výdech její krásně tvarované hrudi. Moc jí to slušelo. Byla oděná v šatech z jemně modrého lehkého hedvábí a černé lesklé vlasy se jí v něžných loknách vlnily kolem obličeje a na ramennou. Obezřetně položil své ruce vedle jejích na opěradla, židle se nepatrně zhoupla, naklonil se k ní a políbil ji na pootevřená ústa, které ho tak svůdně lákala. Byl to první opravdový polibek, jenž jí věnoval po dlouhém odloučení. Zavrněla jako kočka a maličko se pohnula. Víčka se jí zachvěla, probrala se a rozespale zamžourala očima. Upřela pohled svých modrých studánek na Rínona.
„Ty už jsi vzhůru?" zeptala se hlasem zastřeným od rozespání.
Elf se stále nad ní skláněl, usmíval se a díval se na ni svým medovým pohledem.
„Ano jsem, ale zdá se, že ty ještě spíš," odvětil s úsměvem Rínon.
„Asi jsem si musela zdřímnout. Byl tu takový božský klid, že mě to uspalo," pronesla s jemným pousmáním.
„Tak to bych tě měl nejspíš ještě jednou políbit, abys úplně procitla."
Sklonil hlavu a věnoval jí něžné políbení. Svými rty pohladil její, jako když se jí dotknou motýlí křídla, pak lehounce chytil její spodní ret mezi své a mírně jej oždiboval. Povzdechla si a on to vzal jako výzvu. Přisál se k Niiným ústům a políbil ji mnohem vášnivěji. Dělalo mu radost škádlit ji svými rty. Po chvíli ukončil políbení, oddálil hlavu a zahleděl se do těch modrých hloubek. Vzdychla jako zasněná a roztoužená školačka a srdce se jí v hrudi třepotalo splašeně jako ptáček lapený v síti. Byl to krásný pocit, opět cítit své srdce tak hlasitě tlouct. Jen on ho dokázal takhle rozbušit. Pohladil ji po líčku a věnoval jí zářivý úsměv, pod kterým tála jako sněhová vločka na slunci.
„Co budeme dnes dělat? Máš něco v plánu?"
Nia se na něho tajemně usmála. „No, vlastně ano."
„Mohu se zeptat, co?"
„Ráda bych s tebou podnikla malý výlet. Chtěla bych tě vzít na jedno zvláštní místo. ´Ano, na jedno pro mě moc vzácné místo a ráda bych ti něco důležitého svěřila.‘ Pomyslela si v duchu Nia.
„To by bylo příjemné. A co Firiel? Půjde s námi?"
„Ne. Jen my dva."
„Kde je vlastně Firiel?"
„Odjela hned brzy po ránu do Eglamonthu a vrátí se možná navečer nebo zítra během dne či pozítří. Nikdy nevím, jak dlouho se ve městě zdrží, má tam totiž pár známých."
„Takže tu jsme úplně sami, jen ty a já." Nebyla to otázka, ale konstatování.
„Přesně tak. Vadí ti to snad?" pozvednula tázavě obočí.
„V žádném případě. Kam by sis chtěla udělat výlet, nebo spíš, kde se nachází to jisté místo?"
„Na nejvzdálenější straně Magického hvozdu."
„Pojedeme na koních?"
Zavrtěla zamítavě hlavou.
„Chceš jít pěšky?" podivil se, protože věděl, že tak dlouhá procházka by jí určitě moc dobře neudělala.
Opět zakroutila hlavou, až se jí rozvlnily vlasy.
„Tak jak se tam chceš dostat?" otázal se Rínon.
„Přeneseme se. Použiji na naše přemístění svou magickou sílu."
„Není to pro nás oba moc nebezpečné?"
„Ne, není. Ale musíš mi plně důvěřovat. Pokud bys mi nevěřil a při přenosu se mě pustil, tak by sis mohl trochu blížit." Připustila jistou možnost újmy na zdraví.
„Myslím, že to podstoupím."
„Dobře. Pojď teď se mnou. Připravím ti snídani, a pak můžeme vyrazit."
Zvedla se z křesla a společně s Rínonem vešla do domu.

* * * * * *


Překlad a vysvětlivky :
fiol - lahvička zastarale
Ai – ach, jo – je to takové trochu neurčité citoslovce
Márea - nashle


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tracy Harper 29.01.2009, 22:29:01 Odpovědět 
   Fajne :)
 ze dne 30.01.2009, 11:47:50  
   Annún: Vďaka ti. :-))
 ZITULE 21.11.2008, 3:23:43 Odpovědět 
   Opet moc pekny pribeh , cetl se velmi dobtre, davam za 1. Zitule
 ze dne 21.11.2008, 8:53:48  
   Annún: Děkuji Zitule. Jsem ráda, že se líbí.
 Josef Novotný 20.11.2008, 22:22:21 Odpovědět 
   Moc krásné, ač nečtu pravidelně, musím říci, že tohle mi připomíná tvorbu dánských autorů. Takový styl se mi prostě líbí...
A formátování je věc jednoho, či dvou seminářů, pak to bude ještě hezčí...
 ze dne 21.11.2008, 8:53:00  
   Annún: Děkuji za komentář. To formování mi tentokrát poněkud zazlobilo, snad příště bude vše v pořádku.
 Šíma 20.11.2008, 19:36:23 Odpovědět 
   Ahoj! ;-)

Předně: pozdravuj své šotky, nadělali Ti neplechu nejen v Perexu (viz): Čí há ne něho snad nějaké překvapení?, ale také v samotném textu, tuším, že Ti zdrhl při centrování těch hvězdiček "tág" na ukončení onoho "centrování ([/center]) a celý zbylý text až do konce byl prostě "na střed"... Ale toho sis patrně také všimla... Trošku to vadí při čtení, ale opravdu jen trošku (maličko), snad by Ti pomohl Admin, Gandalf, nebo Kev a dali by to (třeba) do pořádku, když je hezky poprosíš... ;-)

Líbilo, jako vždy! Usmíval jsem se a držel jim palec! Zdá se, že naše hrdinka (čarodějka) si opravdu vytrpěla svoje... Těším se na další díl, že by bylo mezi našimi "staronovými" přáteli znovu i něco více? No, já vím, teď trochu vypadám jako ten "mlsný kocour", ale to víš, když "romantika" tak "romantika"! :-DDD
 ze dne 21.11.2008, 8:51:16  
   Annún: Ahoj Šímo, budu ty svý mizerný šotky pozdravovat. Určitě mě chtěli naštvat, když mě takhle pozlobili, snad příště už to bude bez problému.

Děkuji za komentář. :-))
 amazonit 20.11.2008, 18:50:17 Odpovědět 
   První, co zaujme je, jak se podivně zformátoval text, ale to nevadí...
Měla jsem pocit, že už vše bylo vyřčeno, že není nic, co by bylo před Rínnonem ukryto, ale mýlila jsme se. Opět máš něco v rukávu, nějaké to eso, doufám, že bude trumfové. Podařilo se ti vzbudit ve čtenáři zvědavost, kam bude vzat, co mi milá řekne...?
 ze dne 21.11.2008, 8:48:56  
   Annún: Ahoj Amazonit, děkuji za komentář.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Příliš silná ká...
Liliam
Je mi to jasný
Stanislav Klín
Cena odvahy / 1...
Anne Leyyd
obr
obr obr obr
obr

Společenstvo Elementálů:Posled...
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr