» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2141118

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 14 ::

:: 12. kapitola - Za oknem ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 21.11.2008, 6:21

Po odmlce krátká kapitola - ale o to podstatnější :-)


	Škvírou mezi dveřmi pronikalo do nevelikého pokoje mdlé měsíční světlo. Na mohutné posteli se nebesy sedělo v načechraných peřinách malé děvčátko; plavé vlasy se mu leskly a na tváři mělo vystrašený výraz. Za oknem, které bylo ve dřevem obložené stěně naproti dveřím, zahoukala sova. Stromy šustěly ve větru a vrhaly na okno děsivé stíny. Holčička sklouzla z postele. Urovnala si bílou noční košili, na bosé nohy si obula tenisky a přes ramena si hodila tmavě modrý svetr. Zachvěla se zimou. Otevřela komodu, která byla jen o kousek menší než ona, a vytáhla z jedné zásuvky mohutnou stříbrnou baterku. Zhluboka se nadechla, rozsvítila ji, přešla ke dveřím a pomalu je otevřela. Chodba byla osvícena měsíčním světlem, které na stěnu naproti oknům kreslilo podivuhodné obrazce. Kamenné zdi čišely chladem, ale holčička se nenechala odradit. Vydala se liduprázdnou chodbou, ve které se ozýval každý její krok, napravo. Tmavé dveře do pokoje jejího bratra byly otevřeny; namířila baterkou dovnitř. Pokoj byl o něco větší než její, a postel stojící u levé stěny zela prázdnotou. Zachumlala se do svetru a svižnou chůzí došla kolem několika zavřených dveří až na konec chodby. Stála na balkoně ve vstupní hale, kterou ozařovala jediná lampa visící vedle velikých dubových dveří. Jak nejopatrněji uměla, sešla vrzající schody s červeným kobercem, a přešla halu až ke dveřím – zdálo se, že nikde v přízemí není ani noha. Zabrala za kliku a vlasy jí pocuchal jarní vítr. Odemčené dveře ji zřejmě nepřekvapily, vyšla ven a jakoby nic je za sebou zavřela. Rozhlédla se kolem – stála na dlážděném nádvoří zámku s mnoha věžemi a hláskami, jindy tak živého, teď, jedné dubnové noci, však tak pustého a tichého. Les, který stavbu obklopoval, do ticha šuměl a dodával noci tajuplnou atmosféru. Zhasla baterku a cupitala malými krůčky po nádvoří k majestátnému velikému schodišti. Několikrát jí po zádech přejel mráz, ale ona šla dál. Když došla k hranaté nádrži plné vody, zavřela oči a proběhla kolem ní. Vodní hladina jí naháněla hrůzu, jak byla černá, a zlověstná! Zastavila se až u kovové brány, kterou se marně snažila otevřít. Chvíli se rozhlížela, až utkvěla pohledem na zdi porostlé břečťanem nalevo. Dlouho se nerozmýšlela, obratně vyšplhala nahoru a na druhé straně se pomocí popínavé rostliny spustila dolů. Stála na příjezdové cestě na hřebeni pahorku tyčícího se nad vesnicí. Nerozhlížela se na strany; zamířila přímo kupředu, po štěrkem sypané cestě, na jejímž konci stála krásná vila, s velikou kulatou věží uprostřed a terasou táhnoucí se kolem celého domu. Lampy kolem domu osvětlovaly temný les a skály, které se táhly dolů po pahorku. „Halo?“ zašeptala do ticha. Žádná odpověď. „Bráško?“ zeptala se znovu krásným jemným hlasem, znovu však bez jakékoliv odezvy. Vyběhla schodiště nahoru ke vstupním dveřím, nezaklepala však – zamířila k oknu napravo, ve kterém se svítilo. Přes jemnou záclonu, zakrývající okraje okna, viděla do místnosti tolik podobné jejich přijímacímu sálu – všude po stěnách knihovny, vysoký klenutý strop a na sedačkách skoro u okna… „…jsi přece silný chlapec. Ne tělem, ale myslí!“ Martinin bratr seděl na jedné ze sedaček a koukal na manželský pár sedící naproti němu. Ve tváři měl podivný výraz zoufalství, nevypadal však, že by ho nudilo je poslouchat. „Za každou pomoc přijde odměna. A o tu nemusíš mít strach,“ usmívala se na Drahoslava ropuším úsměvem žena v odporném růžovém kostýmku. Měla krátké vlasy a postavu, která odpovídala opaku ženské krásy. „Jakou pomoc máte na mysli?“ zeptal se Drahoslav. Martina se za oknem zachvěla a s tichým vrznutím jej pootevřela více. „Sám jsi říkal, že se k tobě rodiče nechovají hezky. Je to pravda?“ promluvil manžel růžové ropuchy, jak ženu Martina v duchu nazývala pokaždé, co ji viděla. „Ano, je,“ odpověděl Drahoslav a zadíval se do prázdna. „Pořád vidí jen Martinu – neznamenám pro ně nic. Jsem jim dobrý jen na to, abych ji pohlídal. To ona je ta chytrá, krásná, ta úžasná dcera, konečně se dočkali potomka, který jo hoden nosit jméno Hykel!“ „Cože?“ šeptla si pro sebe Martina. Ústa se jí rozechvěla a z očí se jí znenadání začaly koulet veliké slzy. Ztěžka oddychovala, osušila si tváře rukávem svetru a přitiskla se těsněji k příjemně chladné kamenné zdi. „To od nich není vůbec správné,“ usmál se muž falešně. „Mohli bychom to skoncovat.“ „Jak to myslíte?“ „Tobě by se nelíbilo, kdyby ses jim mohl konečně pomstít? Za všechna ta léta přehlížení tě?“ To snad nemyslí vážně, pomyslela si Martina. Přestože jí bylo teprve sedm let, chápala mnoho věcí, kterým její kamarádi nerozuměli. A toto byla jedna z nich. Byla si jistá, že ti lidé uvnitř domu nejsou dobří a mluví nesmysly. I když, možná… co když mají pravdu? Co když za to může ona? Třeba se bratr opravdu trápí kvůli ní, kvůli tomu, jak ji mají rodiče rádi, jak si jí všímají… Ne!, zavrhla rázně tuto myšlenku. Nemají ji přece rádi o nic víc, než jeho. To by nebylo správné. A jejich rodiče jsou správní. „Jak to myslíte, pomstít se?“ položil Drahoslav otázku místo zodpovězení té, kterou mu muž položil. „Je tady jedna možnost,“ pronesl tajemně muž, aby upoutal chlapcovu pozornost. Přešel pod okno, vedle kterého stála Martina, otevřel skříňku a něco z ní vytáhl. Otočil se zpět na svou ženu a Drahoslava. „Zkus tohle,“ natáhl ruku k chlapci. Martina se marně snažila zjistit, co mu podává, muž se ale jako naschvál otočil přesně tak, aby nic neviděla. „Já… já nevím…“ zakoktal se Drahoslav. „Ale víš. Je to jediné východisko, které tě osvobodí! Konečně lidé ocení to, jaký jsi! Ti lidé, kteří teď někde v klidu spí, a ani se nestarají, kde je jejich syn, si tě nezaslouží. Udělej dobrý skutek. Pomůžeš nejen sobě.“ Martininy slzy dopadaly na kamennou dlažbu a rozlévaly se po chladných žulových kvádrech. Otočila se na patě, seběhla schodiště, a tmou utíkala po hřebeni pahorku. Třeba je to jen špatný sen, třeba se probudí v pokoji, do kterého jen škvírou, kterou jí nechává otevřenou maminka, proplouvá přátelské měsíční světlo…


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ada	24.01.2009, 23:33:18

Ahoj, tak já si zas zašťourám, jo? - postel "s" nebesy /máš "se"/ - stromy "šustěly" zní divně - ne "šuměly? nebo šustily? ale asi nejlíp listí na stromech šustilo a ty vrhaly stíny - před "a postel" není čárka /12.řádek/ - před "a přešla" taky není čárka /16.řádek/ - před "a zlověstná" není čárka /25.řádek/ - myslím, že by ji břečťan neudržel, ale vyzkoušené to nemám :-) - ne "nerozhlížela se na strany", ale "do stran" - před "s velikou" není čárka /30.řádek/ - "jak to myslíte" - pak máš 2x "položil", jednou nahradit "zeptal se"? - "Martina se snažila zjistit" - možná spíše "zahlédnout" - před "a ani se nestarají" není čárka /6.řádek zdola/ - ta poslední věta - maminka jí nenechává otevřenou škvíru, ale dveře, to by jsi měl nějak líp poskládat A ty slzy? no, aby jí kapaly na zem a ještě se roztékaly? možná by mohly padat jen na parapet toho okna, to je reálnější A vážně by mě zajímalo, jak vypadá postava, která je opakem "ženské krásy" :-) Mám psát, že je to zase čtivé, že to vtáhne do děje /takže se pak musím vracet, abych zkontrolovala, zda jsem něco nepřehlédla - tedy chybu :-)


ze dne 25.01.2009, 10:19:17
Miky: Děkuju moc za ty připomínky, ty ocením více než chválu :-)

First Girl	21.11.2008, 14:41:13

Porad se mi to libi ;)

amazonit	21.11.2008, 6:17:59

Tento díl je retrospektivní, nyní jsme nahlédli to něčeho v minulosti, ale zatím jsme na tom jako malá Martina, nevíme, co se tam dělo, o co šlo, co se stane, k čemu byl Drahoslav vyzván. A kdo jsou vlastně ti lidé... Je správné, když příběh vzbuzuje ve čtenáři otázky, bude číst dál, chce odpovědi. -jak ženu Martina v duchu nazývala pokaždé, co ji viděla - pokaždé když -Za všechna ta léta přehlížení tě - asi bych to tu hodila na vedlejší větu - kdy tě přehlíželi