|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta III - Pod pláštěm noci ::
 honzoch |
publikováno: 03.12.2008, 10:59
|
12/16
Dnes se přesvědčíme, že i po barončiném odjezdu je na hradě pořádně živo. Schiller ukáže, že má talent i na jiné věco, než kreslení obrazů a hlavně Zuzka asi nebude mít moc klidný spánek.
Jinak jsem si vzpoměl, že jsem v jednom ze starších dílů zmínil údaj o výšce tehdejších osob, tak pokládám za nutné jej přivést na pravou míru. Pro nás je to těžko představitelné, ale Zuzka (vyšší než Lidka), mohla mít tak 165 cm a to platila za vysokou...
Tentokrát se omlouvám za délku, trošku se to zvrhlo. Dobrý spisovatel by asi uměl i trochu prošrktávat, tady se musím hodně učit, protože absolutně nejsem toho srdce něco vyškrtnout. |
| |
|
|
12) Pod pláštěm noci
Jen, co se barončin průvod ztratil za branou, opustil Schiller své lůžko a vydal se do vylidněných chodeb. Vycítil příležitost vše důkladně prozkoumat, aniž by ho na každém kroku sledovaly zvědavé oči.
Sotva by se nadál, že hned za rohem potká zamračenou Zuzku.
„Měla jsi kvůli mně problémy, viď?“ omluvě ze sebe vysoukal.
„Kvůli vám ne,“ zádumčivě odvětilo děvče, „kvůli mladé baronce, nemá mě ráda…“
Schiller chápavě přikývl.
„Ale co se o mně najednou tak zajímáte, pane?“ rozdurděně odvětila. „Své místo máte jisté, tak se přece nemůžete zahazovat se služtičkou!“
Načež odkráčela.
Schiller polkl a omráčeně se za ní ohlédl. Jako by ucítil dopadnout neviditelnou facku. Zlobné plamínky v jejích očích byly možná ještě působivější, než vyslovená výčitka, a bohatě stačily, aby se ho zmocnily palčivé pochybnosti.
Zapomněl jí poděkovat? Čekala od něj za svou službu ještě víc? Snad se do něj nezamilovala?! Ať dělal, co dělal, to poslední ho strašilo jako noční můra a začal si být jistý!
Ta naivka! Ta čistá duše! Když si vybavil její nevinný ksichtík, pocítil, jak chutná provinilost.
Až do setmění se procházel po ochozech, ne a ne setřást špatný pocit z poslední události. Když padla tma a strážní zažehli louče, vrátil se do hradu, a s ním i dilema, co a jak. Přemýšlel, zda se nevydat přímo za Zuzkou, aby jí vše vysvětlil a udobřil si ji. Nebyl do ní sice zamilovaný jako muž do ženy, ale stejně by ho mrzelo, kdyby se kvůli němu trápila, a kdyby ztratil její přátelství. Nakonec se rozhodl počkat s omluvou do rána, v alibistickém přesvědčení, že je děvče už dávno v posteli.
Jako by chtěl osud vytlouct klín klínem, když navedl Schillera, aby se vracel oklikou.
Všude bylo liduprázdno, plameny loučí tancovaly po stěnách, stará brnění se leskla…
Na tom by ostatně nebylo nic podivného, ani strašidelného, ale Schillera udivila jiná věc. Komnata Ondreje Javora, kde byl včera hostem, vítala příchozího pootevřenými dveřmi. Něco tedy není v pořádku, je-li mladý Ondrej v Olšici.
Schiller instinktivně uchopil jílec meče a pak nakoukl dovnitř.
„Kapitáne!“ vyhrkl překvapením, vida známou postavu, naklánějící se nad stolem.
Szendrei vyrazil ke dveřím jako blázen.
„Nechtě mě jít!“ odbyl Schillera. Malíř učinil pravý opak, stoupl si přímo do dveří. Jeho neklid jen burcovalo Jánovo vzezření. Kapitán pozbyl své obvyklé uniformy a dokonce se i vzdal svého knírku! A co víc, ruka, kterou vydával za zraněnou, byla úplně zdráva!
„Co blázníte, Schillere?“ utrhl se na nově příchozího, neboť stále doufal, že by mohl uniknout. Schiller hbitě tasil horní část meče, pořád dost ostrou, aby mohla ublížit a přitiskl mu jej ke krku. Szendrei chabě zaprotestoval, ovšem bez úspěchu, a musel ustoupit zpět.
„Pácháte tu nepravosti, kapitáne!“ obvinil jej malíř bez skrupulí a zamával mu zlomeným kordem před očima. „Jediný pohyb, Jene Szendrei, a odskáčete si to!“
Martin Schiller přikročil ke stolu, ani na chvilku nespouštěje oči z pandurského kapitána.
A hle, v záři jediné svíce se na dřevě bělal jakýsi list, připíchnutý nožem.
Ondreji Javore,
protože oba Ilonu mít nemůžeme, rozhodl jsem se vzít situaci do vlastních rukou. Až tenhle dopis najdeš, ujisti, prosím, Iloninu matku, že je dcera v pořádku. Nebude jí zkřiven jediný vlásek, tak přísahám.
Ale chraň Tě ruka Páně, aby ses ji snažil hledat. Odjedu s ní daleko, tak daleko, že si to ani neumíš představit.
Na Tebe na oplátku zbude kapitánská hodnost, která mě poslední dobou už vůbec netěšila. Baronka Ti obstará to nejlepší doporučení, takže o ostatek již nemusíš mít strach. Vzpomínej na mě v dobrém.
János Szendrei, bývalý pandurský kapitán
„To není hezké, kapitáne.“ mínil Schiller. „Vy jste ji chtěl unést!“
„Tohle vůbec není vaše věc, vy patlale!“ nazlobeně odsekl Szendrei, hotov domoci si odchodu mečem.
„Že mi říkáte patlal, mně, pane, sice mrzí,“ konstatoval malíř klidně, „ovšem to, že jste se pokusil uloupit Ondrejovi jeho milou a milující matce její dítě, to je lumpárna nejhorší kategorie!“
Szendreiova ruka opustila jílec zbraně. Ponořil si obličej do dlaní, a když jej opět ukázal, vypadalo to, jako by z něj strhl masku slepého odhodlání a bezcitnosti. Vypadal rezignovaně a zlomeně, až to i samotného Schillera zarazilo.
„Příteli, udělal jsem chybu.“ pravil přidušeně.
„O tom není pochyb!“ řekl Schiller, hodně se přemáhající ve své nekompromisnosti. Odtrhl dopis od stolu a přikročil k nehybně stojícímu kapitánovi. Ten se po svém psaní natáhl, avšak zle pochodil. Ruka s listinou ucukla zpět.
„Tenhle dopis,“ sdělil mu Schiller, „mohu hned zničit! Pokud ovšem budete rozumný!“
Kapitán horlivě přikývl a nejistě čekal na svůj ortel.
„Slíbíte mi, že se nic podobného nebude opakovat…“
„Slibuji…“ skoro děkovně vydechl napravený.
„To není všechno,“ zmírnil pan Schiller jeho předčasný optimismus, „zajdete za Zuzankou! A to hned…“
„Ale proč?“
„Když jsem ji před chvilkou potkal, byla dost smutná! Je do vás zamilovaná a vy si jí vůbec nevšímáte! Málem se mi tu rozbrečela! A nechte si ten obvaz na ruce, ať nikdo nepozná, že jste baronce lhal!“
Kapitán se na odpor nezmohl. A když se poslední proužek té zlé listiny proměnil v nevinný šedavý popel, dokonce váhavě poděkoval. Nezbývalo než splnit, v co se zavázal. Ondrejova komnata ztichla.
Schillera až udivovala chladnokrevnost jeho vlastního jednání a napadlo ho, že by si trest zasloužil právě tak on sám. V první chvíli se opájel pocitem zlomyslnosti nad možnými následky své lži, ale pak ho přepadl pocit trapnosti. Jaká intrika! Jaký to rozmar! Pocit studu ho utvrdil v tom, že si příště podobné taškařice s cizí láskou odpustí.
Zuzka kráčela zpět do své komnaty a s každým metrem jí opouštěl smutek. Upřímně se bavila myšlenkou, že se do ní ten podivínský umělec zamiloval a směle si plánovala, jak si s ním pohraje, než ho odkopne.
Trochu si vyčítala, že je krutá, ale na druhou stranu bezpečně poznala, že ji Schiller považuje za romantické naivní stvoření, prosté vlastního uvažování, a tedy za snadný cíl.
Bezmyšlenkovitě vzala za kliku a vklouzla do komnaty.
Ztuhla a slabě vykřikla.
Na posteli seděla temná postava.
„Neplaš se, Zuzi!“ uklidňoval ji známý hlas. „To jsem já!“
„Liduško!“ zvolala Zuzka a vrhla se sestře kolem krku.
„Tiše, tiše,“ napomínala ji Lidka, „někdo by mohl přijít! Přišla jsem se podívat, jak se ti vede.“
„Jen tak ses přišla podívat?“ žasla Zuzana. „A to ses nebála, že tě chytí?“
„Lepší než kdyby chytili tatínka!“ odvětila Lidka a vyčítavě si ji přeměřila. Zuzka okamžitě zvážněla a dost nervózně sevřela sestřinu ruku: „Co se přihodilo? Ty tu opravdu nejsi jenom tak, že ne?“
„Tak si sedni a nepřerušuj mě! Tatínek se na tebe zlobí a chce sem přijít osobně!“
„A proč nepřišel na naši schůzku? Na tu, co mu slíbila paní baronka!“
„Čekala jsem, že tě to bude zajímat,“ podotkla šeptem Lidka, „ale po tom, co se přihodilo mezi tebou a kapitánem, má strach… myslí, že je to past! Nevěří baronce, ani tobě!“
Zuzana zoufale hledala půdu pod nohama. Tak dlouho se neviděly, a když se konečně sejdou, je sestra jen nositelem špatných zpráv.
„Probůh, Liduško! Co mi to děláte? Co jsem spáchala tak strašného?“
„Nic a všechno! Jen mě nech mluvit! Chceme, aby ses k nám vrátila! Všichni o tebe máme strach, jsi tu ve velkém nebezpečí!“
„To tedy nejsem!“ ihned oponovala mladší sestra, aby utnula příval pálivých slov. „A jak ses sem vůbec dostala?! To hrad nikdo nehlídá?“
Lidku sestřina dotčenost rozzlobila. „Pokud tě to zajímá, Kamenský mě doprovodil! Copak ty nejsi ráda, že jsem přišla?“
„Nejsem ráda?“ škytla Zuzka a rozplakala se Lidce na rameni. „Jak to jen můžeš říci?! To jsi mezi zbojníky tak znecitlivěla? Stýská se mi, ani nevíš jak.“
Vidouce její slzy, Lidka pochopila, že musí postupovat mírněji.
„Hlavně neplač, to bude dobré, Zuzko! Mohu se tě na něco zeptat? Pokud nechceš, nemusíš odpovídat!“
„Klidně se ptej!“ pípla plavovláska a hlasitě se vysmrkala.
„Ty se nechceš vrátit kvůli tomu svému kapitánovi, viď?“
Zuzka překvapeně vzhlédla a přeslabikovala: „Kvůli Szendreiovi?!“
„Václav říkal…“ načala Lidka. Na Zuzku mělo bratrovo jméno přímo elektrizující účinek a rozhorleně vybuchla: „Mně je jedno, co Vašek říkal! Szendrei mě jednou políbil, v mé slabší chvilce! Ten ničema vám určitě nakukal, že mně kapitán hned zprznil, co?“
„Nerozčiluj se, Zuzanko,“ pohladila ji Lidka po vlasech, „je to zbytečné!“
Ale naštvanou Zuzku nebylo tak lehké umlčet.
„Jestli si i ty myslíš, že jsme spolu něco měli, tak jsi vedle! Od té události běhá jen za Ilonou a na mě ani nepohlédne!“
„Chápu, chápu, a věřím ti,“ jen obtížně ji přerušovala, „ale kdyby ses k nám vrátila…“
„Já nechci žít v lese a už vůbec nechci vidět, jak se přímo před mýma očima laskáš s Kristiánem!“ pokračovala mladší sestra a odtrhla se od Lidky.
„Ale ty žárlíš,“ načala starší, než si uvědomila, že další výčitkou by jen přilila olej do ohně. Už tak jí dost vadilo, jak se sestra opřela do ní samotné a jejího milence.
„No tak, Zuzi,“ vábila uplakanou sestřičku zpět k sobě, „vždyť já ti věřím! A řeknu otci, jak to doopravdy bylo!“
„Co mu řekneš?“ nechápavě zvedla Zuzka uslzené oči.
„Že se máš na hradě lépe a že by ti život v lese neudělal dobře.“ pravila Lidka přesně to, co chtěla Zuzka slyšet. Pro sestru to bylo lepší než nejdražší lék. Jako by v té chvíli ztratila jejich rozmluva část ze své dusivé atmosféry. Za cenu toho, že si Zuzana prosadila svojí.
Chvilku na sebe mlčky pohlížely, neschopny porozumět jedna druhé. Lidka jí skoro záviděla lesklé vlasy, čisté šaty či nové střevíce, ale za svůj lesní život by neměnila. S Kristiánem se i jehličí a mech změní v nejměkčí lůžko s baldachýnem hvězd.
Zuzka se viditelně uklidnila a po jejím pláči zbylo jen slabé posmrkování.
„Otec ví, že jsi tady?“ tázala se Zuzka, zatímco zapálila svícen.
„Ne, neví… a zakážu mu sem chodit! Tohle nebezpečí podstupuji nejen kvůli tobě, ale i kvůli němu.“
Rozhostilo se opětovné ticho.
„Máš krásné zrcátko.“ poznamenala Lidka, prohlédla si v něm vlastní tvář a v duchu jej porovnávala s lesními tůněmi.
„To mi dal Ján,“ pípla Zuzka a najednou byl znát i úsměv, „ale někdy by ho potřeboval sám!“
Než stačila Lidka cokoliv říci, sestra ji honem předešla: „Ale není to tak, jak si myslíš! On neví, co chce…zkrátka mezi námi nic není!“
Lidka přikývla, a i když už měla o slovech pro otce jasno, sama nevěděla, čemu věřit. Prohlížela si vlastní tvář v zrcátku, až ji sestra žertovně vrazila herdu: „Neboj, ještě jsi zkrásněla! Nechceš, abych ti došla pro něco k jídlu? Musíš být hladová!“
Lidka kvitovala její návrh s povděkem a počkala, až sestra zmizí za dveřmi. Klesla na prázdné lůžko naproti, skoro netknuté Rosinou, a ponořila se do měkkých peřin. Rozhovor se Zuzkou jí v hlavě napáchal víc nepořádku, než myslela. Sestra se sice příliš nezměnila, ale trochu přece jen. Snad vůči rodině i zbojníkům zahořkla, snad se jen stala dospělejší.
A tu byla Zuzana zpět. Sice s podnosem, ale udýchaná a vystrašená. Dveře zabouchla tak rychle, že v nich málem nechala cop.
Lidka honem povstala: „Stalo se něco?“
„Málem jsem se srazila s Reichertem,“ vykládala jí sestra, „schovala jsem se za brnění… a slyšela to jeho funění… asi nemůže spát, tak se potuluje po chodbách!“
Starší sestra si vyděšeně přeměřila tu mladší, a když pochopila, že ze Zuzky nic rozumného nevyleze, zvolala: „Musíme zamknout! Ale kde je klíč?“
„Klíč? Není v zámku? Ale ne! Kam ho ta Rosina mohla dát?!“ naříkala Zuzana a létala po místnosti jako splašené hříbě. Její paniku ještě vystupňovaly kroky, které se rychle blížily chodbou. Sestry měly dojem, že zaslechly i Reichertovo pověstné funění.
Zuzana mezitím obracela celou komnatu vzhůru nohama, ale klíč ne a ne najít. S blížící se pohromou si počínala stále chaotičtěji a ve chvíli, kdy zaznělo zaklepání za dveře, převrhla úlekem svícen a uvrhla všechno do naprosté tmy.
Zaklepání zaznělo znovu a o poznání netrpělivěji.
Pak se dveře začaly pomalu otvírat a ubohé sestry umíraly strachy.
A tak jim sotva můžeme zazlívat, že se, bůhvíjak, ocitl v Zuzčině ručce těžký svícen a v Lidčině dřevěná stolička, svorně namířené na hlavu vetřelce.
Ten záhy vstoupil, či spíše jen nakoukl. Lidka chtěla počkat, zda neznámý zase nezmizí, jako se objevil, ale Zuzka udeřila. Svícen, ač vedený její slabou rukou, zasáhl svůj cíl a zlosyn se sesul k zemi jako mrtvý.
„Probůh, Zuzko!“ vyjekla Lidka, vyběhla na chodbu a vrátila se s loučí.
To, co její plamen odhalil, vyrazila děvčatům dech.
Na zemi neležel správce Reichert, ale kapitán Ján Szendrei!
„Sestřičko moje,“ s nefalšovaným děsem ji Lidka přitiskla k sobě, „tys ho zabila! Zuzanko, za to tě pověsí! Ach ne… jen to ne! Zuzko! Sestřičko, uteč! Vezmu to na sebe…“
Klesli na kolena vedle Jána a s malými nadějemi hledaly známky života.
„Jene, Jeníčku, prober se!“ plakala Zuzana, cloumala s ním a propleskávala ho, zatímco praktičtější Lidka vzala s podnosu džbánek s vodou a vychrstla jej Szendreiovi na hlavu.
„Je živý!“ zaplesala jim srdce radostí
Pandurský kapitán skutečně přicházel k životu. Zmateně zamrkal očima a pak, jako by se chtěl přesvědčit o skutečnosti světa, přitáhl k sobě obě sestry.
„Je v pořádku?“ pochybovačně se ozvala Zuzka, které se čelo lesklo potem.
„Na můj vkus je v pořádku až moc!“ poznamenala Lidka a starostlivě si prohlížela krvavou bouli. „Možná by mu neuškodila ještě jedna!“
„A mířila bych tentokrát jinam!“ podotkla Zuzana a Lidka až poskočila na místě, jak ji sestřiny vědomosti překvapily. A nyní, když už se zdálo, že je Ján zachráněn, přišla Liduška na jiné myšlenky a tuto událost si jen zařadila do mozaiky podezření, které usvědčovaly Zuzku ze zřejmé lži.
„Ty sis ho pozvala? Takhle v noci?“ zněla z Lidčina rozladěného hlasu jasně i jiná otázka.
„Ne, já tedy opravdu ne,“ zavrtěla se Zuzanka dotčeně, „to je mi pěkný zvrhlík! Sám nám poví, co tu pohledával! Jinak ho ani nepustíme!“
„A neměli bychom ho spoutat?“ ozvala se Lidka, která měla pořád za to, že jí Zuzka lhala.
„Ne, prosím!“ vyjekl a doplazil se k posteli. S pomocí sester se na ní usadil. Zuzana se zájmem i jistým rozrušením uklidnila sestru: „Ne, není nebezpečný, to by se choval jinak!“
Pak uhodila na kapitána: „Jene, víš kolik je hodin? Mohla jsem tě zabít! A jak se sem vůbec opovažuješ chodit? Po tom, co ses mi ani neomluvil za tu událost v lese…“
„Omlouvám se, Zuzi.“ slabě pravil Ján. Zuzka odmítavě odvrátila tvář. Lidčina mysl se začala rozjasňovat, Szendrei její vážné pochyby o Zuzčiných slovech svým zmateným jednáním úplně rozmetal. Nyní spíš žertem popíchla zakaboněnou sestru: „Tuhle omluvu bys měla přijmout, je od srdce! A nesmíš se tak durdit, chlapi už nikdy jiní nebudou!“
„Přijmu. Ale musí vysvětlit, co tady dělal!“ trvala na svém Zuzana.
„Chtěl jsem se přesvědčit, že je vše v pořádku, bloudil tu Reichert! Však víte…“ nepřiznal by za nic na světě, že ho poslal Schiller.
„Budeme mu věřit?“ tázavě pohlédla Zuzka na Lidku.
„Co nám zbývá! Já bych mu věřila,“ pokrčila tmavovláska rameny a rozesmála se, „dokonce se kvůli tobě i oholil a umyl, to bys mohla taky ocenit! Koukni, jak má čistou košili!“
„Omluva se přijímá!“ oznámila se zívnutím Zuzana, už dost netrpělivá. „Ale už je strašně pozdě, takže bych byla radši, abychom to moc neprotahovali!“
Byla to pravda, půlnoc již nebyla daleko a Lidka tu ostatně byla nazapřenou.
Chvatně obvázali Szendreiovi rozbitou hlavu a nastal čas loučení.
„Vy máte ale šikovné ručičky!“ chválil sestry Ján, zatímco se ty dvě dojatě loučily.
Lidka se odvrátila od sestry a směle mu navrhla: „Tak pokud chcete hubičku, kapitáne, tak mě vyveďte z hradu!“
Szendrei se samozřejmě mohl přetrhnout ochotou, aby taky ne, když ho čekala taková odměna. Hlavně se nemohl nabažit pohledem na Lidku, a když splácela svou daň, byl blahem bez sebe. Váhavá Zuzčina hubička zůstala jakýmsi přídavkem, neméně sladkým.
O chvilku později se už Ján s Lidkou kradli nočním hradem. Kapitán šel sice poněkud mátožně, ale polibky sester příjemně hřály na tvářích, a Lidčina přítomnost ho povzbuzovala. Vyvedl jí bez potíží ze Štivianova. K ránu dorazila až do ležení, kde však našla pouze Marka s Miškou. Ostatní se stále nevrátili.
Zuzana v komnatě osaměla a už se chystala zhasnout a lehnout si, když jí padl zrak na osiřelý podnos z kuchyně. Lidé by si o ní mohli povídat všelicos, kdyby jej vrátila až ráno, přímo před zraky zvědavých osob, kterými se to v kuchyni jen hemží.
Ovšem překvapení, které jí potkalo při návratu z kuchyně, byla z těch nejnepříjemnějších.
Sádelnaté mužské ruce ji sevřely tak, že nevydala ani hlásku.
Poznala Reicherta.
„Ale copak to tu děláme, takhle v noci a sama,“ promluvil na ni odporně sladce, „má milá, drábové jsou pěkná prasata a noční hlídky se tak nekonečně vlečou! Co kdyby tě je napadlo si je s tebou zkrátit?“
„Pane správce,“ zalamentovala, „udělalo se mi špatně a musela jsem jít…“
„Dost hloupých výmluv,“ okřikl ji, až se lekla, „vím, žes máš v komůrce milence! Dokonce jste se už pohostili z naší kuchyně…“
„Nikoho tam nemám, pane správce!“ zaprotestovala a silně se ošila, když rukou zabloudil nejprve k jejím podvazkům a pak jí zaníceně ztiskl ňadra.
„Tak, moje drahá,“ šeptal jí do ucha ten žok, ten sud sádla, „teď budeš hodná a postaráš se mi na zbytek noci o společnost! Cítím se dnes nějaký osamělý a vím, jak to napravit! Ale na to jsou potřeba dva!“
„Vy odporné prase!“ zoufale se zazmítala.
„Že jsem kaňour, to vím,“ zachechtal se a ponořil jí nos do plavých vlasů, „ty ale krásně voníš! Ach, dítě! Takové nádherné vlasy! Taková ouška!“
„Pusťte mě, pane, nebo budu křičet!“ varovala ho.
„Slepice jsi, a hloupá,“ posmíval se jí, „pořádného kohouta potřebuješ! Jednou cekneš a tvůj noční host bude prozrazen! A víš, jaká hanba a jaký trest bude následovat! Chceš být holohlavá jako Rosina?“
„Pomóc!“ vyvřískla Zuzka z plných plic. „Pomóc! Kde jste kdo?!“
Dostala facku. Vidouce, že se ji chystá odvléct někam stranou, křičela jako na lesy.
Dupot na schodech byl slyšet i přes její srdceryvný nářek.
Že by se vracel Ján Szendrei? Ne, to není Ján, ten má jiné kroky!
Reichert ji ani nestačil pustit a překvapeně pohlédl na Schillera v županu, přehozeném přes noční košili, a s loučí v ruce.
„Bože! Všichni čerti by mě nevyděsili víc!“ vysoukal ze sebe německy a tázavě pohlížel na rozcuchané děvče i na násilníka. Reichert ho rázně umlčel: „Buďte zticha, Herr Schiller! Raději mi pomozte a dejte jí roubík! Za odměnu se budete moci přidat!“
Schiller popošel blíže a pak pochybovačně zavrtěl hlavou: „Herr Reichert, nemějte mi to za zlé! Ale cožpak není vaší velikosti hodna pořádná dáma a né tohle hloupé house, které si vás ani neumí vážit?“
Reichert Zuzku odhodil na zem jako poběhlici, div do ní nekopl.
„Je to přeci ještě dítě, pane správce.“ domlouval mu Schiller a po očku ji soucitně pozoroval.
„Máte pravdu, pane! Nechal jsem strhnout!“ odměřeně odsekl Reichert a měl se k ústupu. Zuzka jim nerozuměla ani slovo a mohla se jen dohadovat, co se na ní chystá. Odchod tlustého Reicherta pro ni byl jednoznačně dobrým znamením.
Ne, správce se nevzdal kvůli příchodu Schillera, ale spíše proto, že odhalené hříšky pro něj pozbývaly jakékoliv slasti. Služebná děvčata se vždy styděla natolik, že svou noční zkušenost úzkostlivě tajila.
„Nesnáším ožralé chlapy.“ posteskla si a pohlédla na svého zachránce. Schiller si honem zakryl ústa, a když odvrátila zrak, navrhl: „Tak pojďme, radši tě doprovodím!“
Zuzana se váhavě sebrala a následovala ho. Vedl ji neomylně zpět ke komnatě a s naprostým klidem jí vypověděl, jak viděl odcházet Jána Szendreie s Lidkou.
„Takže vy to všechno víte?“ zaraženě se optala.
„To ano! Ale nemusíš se bát, jsem s vámi!“ s úsměvem jí ujistil.
Na schodišti potkali vracejícího se Jána Szendreie. Kapitán neměl ani, kam uhnout.
„V pořádku?“ optal se Schiller. „Je Lidka v bezpečí?“
„Jaká Lidka?“ zkusil to Szendrei, ale když viděl, že je vše prozrazeno, přiznal barvu. „Doprovodil jsem jí až k zadní brance! Pak šla sama…“
„Pan Schiller chápe naši choulostivou situaci,“ uklidnila Jána Zuzka, „ví, jak se věci mají!“
V tlumeném hovoru dorazili zpět k její komnatě. Zde se nevyhnuli menším neshodám.
Zatímco děvče dávalo slovy díků a loučení jasně najevo, že půjde spát, kapitán se Schillerem byli evidentně jiného názoru.
„No tak, pánové,“ zaprotestovala, když se za ní vhrnuli dovnitř, „nemusíte mě doprovázet až do postele! Nevím, jak vy, ale já chci spát! A sama!“
S nevěřícným zavrtěním hlavou je vypoklonkovala zpět na chodbu a zabouchla. Unaveně, ale spokojeně odložila šaty a zachumlala se do peřin. A tu ji překvapilo cosi tvrdého pod hlavou. Klíč!
A pak, že ho Rosina někam zašantročila! Ani se neodvážila pomyslet, jak by se situace odvíjela dál, kdyby dokázaly zamknout. Nakonec s ulehčením konstatovala, že to ještě dopadlo dobře a jedna rozbitá hlava není zase až tak velká oběť.
Něco jiného by si mohl myslit Ján Szendrei, ale svou roli vzal statečně.
„Taková stvoření jako Zuzka jsou na světě pro to, abychom je chránili!“ zrovna s úsměvem poučoval Schillera.
„To je pravda, pane kapitáne! Nezajdeme ještě na sklenku?“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
