» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"

estel

počet přístupů: 2141119

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 11 ::

:: L+L (2) - American Life ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: L+L

An!tta	publikováno: 30.11.2008, 21:51

Rossie Laneová vyráží společně s matkou do Hollywoodu do slavného pořadu American Life, natočit rozhovor. Po pořádném trapasu, který jí způsobí matka se rozhodne utéct za svým tátou až do Kolumbie...


	American Life Ráno se probudím neobvykle brzy. Mamka totiž strašně křičí, rozhazuje rukama a chodí z místa na místo. Když dotelefonuje, otočí se směrem ke mně a vydá nějaký strašně podivný zvuk. Pak popadne svoji kabelku, narve do ní šminky a parfém a pak se vyřízeně svalí na pohovku. „Co se stalo, mami?“ zeptám se. V jednu chvíli mám pocit, že jsem se možná radši ptát neměla, ale pak ten pocit nechám plavat a zeptám se znovu. Mám o mámu starost. Poslední dobou se chová divně. „Co se stalo?“ Máma si podepře hlavu rukama, vzdychne, ale když mě konečně zaregistruje, rozpačitě se zasměje. „Zlatíčko, ty už jsi vzhůru?“ podívá se na mě a přitom unaveně píše rychlou SMSku . „ Nic se neděje… to jenom táta se se mnou zase pohádal,“ vysvětlí mi. „Táta? Vždyť táta ti nikdy nevolá! Má přece svou vlastní rodinu, se kterou žije v Kolumbii,“ vytřeštím na ni oči. „Jasně, že tatínek teď žije v Kolumbii, má pět dětí a tu tlustou obezitní manželku…“ zkřiví opovržlivě máma obličej, „ale občas mi zavolá, jak se mám.“ „Vždyť tě nenávidí. Přece jste se strašně rozhádali…“ „Rossie, nepleť se do cizích věcí. Tohle je pouze moje a tátova záležitost, do které ti vůbec nic není,“ podívá se na mě přísně máma. Mlčím a jsem uražená. Takovýhle tón, jakým se mnou máma někdy mluví, nemůžu ani vystát. „A teď se jdi připravit,“ poručí mi ještě. „A proč? Jedeme snad zase k tetě Alison? Nebo snad někam jinam?“ „Jedeme do Hollywoodu, zlato. Udělají s námi rozhovor.“ „Rozhovor?“ opakuji po ní. „Ano rozhovor! Tak už běž a koukej se rychle zbavit těch špeků nebo mi zas uděláš ostudu!“ rozkřikne se na mě. V očích má slzy. Strašně se mi zatočí hlava. Jednak z nervozity a jednak z téhle celé situace. „Já nikam nejdu…“ zašeptám. „Musíš, jinak si budou myslet, že se za tebe stydím, drahoušku,“ otře si slzy, co jí začnou stékat po tvářích. „Ale vždyť je to pravda…“ zamumlám a pomalu odcházím do koupelny. „A tátova manželka není obezitní!“ zařvu a praštím dveřmi. Slyším mámu, jak brečí. Nejradši bych rozbila umyvadlo a rozmlátila vanu. Máma má nad umývadlem takovou poličku, kam si dává laky n a nehty. Strhnu ji ze zdi. Laky se rozlijí po celém umývadle. Vypadá to zajímavě. Pro mámu se to ovšem tak zajímavé jevit nebude. „Nenávidim tě… nenávidim tě… nesnášim tě… mami…“ šeptám si pro sebe. Najednou mi padne pohled na žiletky ležící pod vrstvou barevných laků. Jednu opatrně vyprostím ven a lehce si s ní přejedu po ruce. Udělala jsem to opravdu jen lehce, ale pramen krve mi nezastavitelně stéká do umývadla. Říznu se po druhé a tentokrát silněji. Krev mi tečepo ruce jako pramen vody. Přináší mi to hroznou úlevu a zapomínám na bolest, co mi způsobila máma. Teď se musím soustředit na tuhle bolest, jenže ta není ještě tak hrozná jako ta, která mě doprovází po celý život. Tati, přijeď si pro mě a odvez mě do Kolumbie s sebou. Tati, prosím, udělej to pro mě. Tati, já se jinak z té mámy zblázním. Tati, osvoboď mě… Jsme na cestě do Hollywoodu. Máma si zapálila cigaretu, aby se uklidnila. Z těch rozbitých laků málem vyletěla z kůže. Sebrala m i kapesné a vrazila několik facek. Je jí naprosto jedno, jak se trápím. Nezajímá ji to. Po půl hodině se stavíme ještě pro dvě máminy oblíbené modelky. Pro Lilly a samozřejmě Katharine. Lilly je vychrtlá blondýnka, o něco vyšší než Katharine. Obě se posadí ke mně na zadní sedadla. Já se mačkám uprostřed. „Dneska nás čeká úplně mega rozhovor! Ani nevíte, jak se těším!“ zašeptá Lilly a netrpělivě se otočí směrem ke mně. Obrátím oči v sloup a snažím se je nevnímat. Ale nejde to. „Jo rozhovor se třemi modelkami najednou, pak focení, přehlídka… ach…“ Katharine si podá s Lilly ruku a obě se zachichotají. „Rozhovor se třemi… modelkami? Já ale nejsem modelka,“ vyhrknu. Holky se dají do smíchu, dokonce i máma se přidá. „No to my taky víme, že TY nejsi modelka. Ty jsi na tohle moc tlustá,“ strčí do mě Lilly. „Nedotýkej se mě!“ zaječím a praštím ji. „Co se to tam děje, děvčata?“ zajímá mámu. „Ale nic se neděje… Rossie má vztek, že není modelka jako my,“ prohlásí hrdě Lilly a pak se s Katharine zase rozesmějí. Zbytek cesty mlčíme, jen Lilly a Katharine si občas něco zašeptají. Máma pořád kouří, aby byla v naprosté pohodě. Dělá to tak vždycky a je jí jedno, že z toho může mít rakovinu. Když dojedeme na místo, nějaký chlap nás zavede do studia, kde s námi chce udělat rozhovor. Je tam strašně moc fotografů, novinářů a jiných lidí. Do toho všeho hraje hudba. Chci jít dovnitř, ale máma mě zastaví. „Ne, Rossie, počkej. Jdi nejprve s paní Vreelandovou do šaten, ona ti půjčí něco vhodného na sebe,“ zašeptá a pak zmizí ve studiu. Nohy se mi strachy podlamují. Nevím, co se stane, co se bude dít a jak to všechno vlastně dopadne. Nechci, aby máma zase kvůli mně brečela. Jdu směrem k šatnám, kde na mě opravdu paní Vreelandová čeká. Znám ji už od dětství. Z velké skříně vytáhne džíny, tričko a modrou mikinu. Do vlasů mi nasadí šíleně trapnou modrou čelenku.Kalhoty nemůžu v pase zapnout. Ach jo... „Větší velikost tu nemáme,“ odbude mě paní Vreelandová a odejde. Asi má hodně práce nebo se mě moc štítí, pomyslím si. Natáhnu si svoje vlastní kalhoty a spěchám do studia. Mamka už sedí naproti novinářům. Posadím se rychle vedle ní. „Á Rossie Lanelová!“ všimne si mě jeden z novinářů. „Peter Johnas,“ podá mi ruku. „Moc mě těší,“ zamumlám, i když ve skutečnosti bych odsud nejradši zmizela a tu strašnou modrou čelenku spláchla do záchodu. Spousta fotografů kolem nás běhá a pořizuje si fotky. Je mi strašně. Nesnáším focení. Mamka se snaží usmívat a je celá štěstím bez sebe, že je takhle slavná. „Vážení diváci pořadu American Life, uvítejte prosím nejslavnější módní návrhářku Lindsay Laneovou a její jedinou dceru Rossii!“ začne novinář Peter a já najednou jakoby ztuhnu. „My-my jsme v televizi?“ vyhrknu?“ Máma se praští do čela a novináři se lámou smíchy. „Ještě, že to není na živo. To by byl trapas,“ směje se Peter. „Střih,“ zavelí kameramanům režisér tohoto pořadu. „Pardon, omlouvám se…“ chci to napravit. „Zmlkni … tiše, děvče…“ oboří se na mě režisér, ale potom se zasměje. Zase to musí vystřihnout. „Jste tak slavná, Lindsay… jak jste to vlastně dokázala?“ zajímá novináře. Máma se usměje. „No… když jsem byla malá, ráda jsem navrhovala různé svatební šaty. A pak když mi bylo šestnáct, šla jsem studovat obor módní návrhářka. Navrhla jsem svou první kolekci šatů stylu volnost a pohoda a začala jsem být slavná.“ „Je to velké štěstí se takhle proslavit. Co říkáte tomu, že tisíce lidí kvůli vám nemůže spát a trápí se láskou? Láskou konkrétně k vám?“ Máma se šíleně rozesměje. „Jestli je tomu opravdu tak, přeju těm nešťastně zamilovaným, ať se zase brzy odmilují a najdou si osobu, která bude milovat i je.“ „Hmm… ano to je správné,“ pokýve novinář hlavou. „A co vy? Jste zadaná? Jste zamilovaná?“ „Nejsem zadaná. Jsem právě rozvedená.“ Ve studiu se všichni napřímí a ani nedutají. Jsou nadchnuti tím, že moje máma je nezadaná a někoho si zřejmě chystá vzít. Ve svém srdci dusí přání, stát se jejím manželem. „Kde jste žila v dětství?“ pokračuje novinář. „Žila jsem v New Yorku, teď žiju s dcerou v Los Angeles.“ „Jste štíhlá a krásná. Vaše dcera je spíš baculatá a.. a taková nepraktická ve světě modelingu…“ „Ano já vím, zato ale může ONA. Pořád se cpe, trdlo jedno.“ „A ty Rossie? Kde bys chtěla žít v budoucnu ty? Chceš být taky módní návrhářkou jako tvá matka?“ Chvíli mlčím. Podívám se na mámu. Usmívá se na novináře a je tak rozrušená, že mi ani nevěnuje pozornost. „V budoucnu chci žít stále v Los Angeles…“ „Myslím Rossii,“ zarazí mámu novinář. Mamka se prudce otočí na mě. Srdce se jí rozbuší a v očích má úzkostlivý pohled. „Chtěla bych žít v Kolumbii s tátou a mít tam normální život. A móda mě nezajímá,“ vypadne za mě. „A-ale Róssinko…“ máma má slzy na krajíčku. „A mám v plánu tam teďka odjet,“ podívám se n a ni. Pak se zvednu a uteču ze studia. Utíkám pryč a snažím se ignorovat volající mámu. Už nikdy se nevrátím. Ať si zůstane s tou svojí Katharine. Ale mě… mě ať už nehledá.


celkové hodnocení autora: 91.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 27		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Pavel D. F.	30.11.2008, 21:49:48

Ujmu se Tvého příběhu, protože tato část už dlouho čeká na publikaci. Mám dojem, že se úroveň textu od minula poměrně dost zlepšila, ale nějaké drobné chybičky se ještě najdou. Hlavně v oblasti interpunkce, tvarosloví a celkové pozornosti textu věnované (poměrně dost překlepů). Obvykle doporučuji všem autorům, aby si text po napsání ještě několikrát přečetli. Je to osvědčená metoda, sám to tak dělám a někdy se divím, co jsem v zápalu popisovaného děj dokázal „napáchat“. Uvedu pár příkladů chyb, po pomlčce následuje správný tvar: říznu se po druhé – podruhé Á Rossie Lanelová! – Laneová ? A pak když mi bylo šestnáct, šla jsem studovat – A pak, když mi bylo… ano to je správné – ano, to je správné Ano já vím, zato ale může ONA – Ano, já vím, za to ale může ONA A ty Rossie? – A ty, Rossie? Po stránce děje jde zatím o poměrně standardní příběh mladé dívky z dobré společnosti, která se nesnese s matkou a dělá samé pitomosti. K drastické „dietě“ z minulé části se přidává řezání, prostě nic, co by mohlo situaci skutečně řešit. Myslím, že je potřeba na tyto věci upozorňovat, protože řada mladých dívek trpí podobně a pak se ocitají v péči psychiatrů nebo skončí ještě hůře. U hodnocení jsem trošku na rozpacích, kolega nastavil laťku poměrně vysoko, ale já si myslím, že máš snahu o svůj tvůrčí růst a předpokládám, že se příběh v další části (jak bylo slibováno) dá do pohybu, takže z motivačních důvodů dám slabší jedničku a budu se těšit na pokračování.


ze dne 01.12.2008, 19:48:43
An!tta: Díky moc za komentář, díky nim se můžu zlepšovat :)