|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Přežít a stvořit pouto (10. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 22.11.2008, 19:19
|
| Přežít a stvořit pouto (10. kapitola) |
| |
|
|
Z posledních sil
„Proč jsi nejela za mnou?“ zeptala se Kaileen večer u ohně.
Její otázka mě překvapila. Dosud jsme si povídaly o obyčejných věcech, neptala jsem se jí, co se přesně s Kharem stalo. Chtěla jsem, aby mi to řekla sama.
„Nemohla jsem z Pauluse vytáhnout meč,“ přiznala jsem pokořeně.
„Tys ho zabila?“ divila se.
„Zlostí. Než jsem vytáhla zbraň, byla jsi pryč. Myslela jsem, že se vrátíš, ale ty… Ty ses raději…“
Sklopila hlavu a nastala dlouhá chvíle ticha. Vyčítavého a neméně bolestného ticha. Já jsem se zlobila, že se nevrátila, ona se zlobila, že jsem nepřijela za ní. Obě jsme udělaly chybu a obě nás mohla stát krk.
„Co to do tebe tam ve vesnici vjelo? Najednou jsi byla tak rozzuřená, to kvůli Coritě?“ přerušila jsem mlčení.
„Ona mě přede všemi…“ nemohla doříct.
„Teď je to lepší? Tys opravdu věřila, že ti Khar pomůže? Chtěla jsi mě vyměnit za ty dva? Kaileen, jak jsi mohla něco takového slíbit?“
„Vzal si moje slzy,“ odpověděla zlomeně.
„Měla jsi je dát mně, byla bych ti ráda poskytla rameno. Stejně se to nakonec stalo,“ vyčítala jsem jí, „Já to nechápu. Tys mě najednou tak nenáviděla.“
„To ne, sebou jsem pohrdala. Než bych zabila Coritu, donutila mě k pláči. Vždycky jsi byla slabší než já a zastala ses mě, postavila ses přede mě, když já už jsem nedokázala vstát! Tušíš, jak mi bylo?“
„Říkáš to, jako bych o to stála! Myslíš, že jsem se cítila lépe než ty? Myslíš, že jsem tě tak chtěla vidět? Na co jsi vůbec myslela?!“ křičela jsem na ni.
„Na Coritu! Na otce, kterému jsem nepomohla, když za mě bojoval.“
„Byla jsi dítě, snad si to nevyčítáš?“ přisedla jsem si k ní a položila ruku na ramena.
„Tebe jsem mohla ochránit, ale zase jsem selhala. Ona je silnější, nikdy ji nedokážu zabít,“ začínala se hroutit.
„Nikdo tě k tomu nenutí, Kaileen. Sama se tím trápíš. Otci to stejně život nevrátí. Mě pořád můžeš ochránit, ale musíš mi říct něco o Kharovi. Já ho téměř neznám, nevím, jak se mu bránit. Hlavně nechápu, proč se bojíš jeho démonů? Vždyť oni na svět nesmí, pokud je nepřivoláš.“
Provinile se na mě podívala.
„To jsi neudělala!“ vyděsila jsem se.
„Podvedl mě,“ řekla zdrceně a položila hlavu na mou hruď, „Ukazoval mi ten poslední den pořád dokola! Corita a ty, Corita a ty! Nenáviděla jsem ji za všechno, co mi provedla. Musela jsem se jí zbavit! Když mi ukázal, jak se staráš o Isabeau… To já jsem tě učinila tak silnou a ona měla to, co náleželo mně! Zradila jsi mě, za mnou jsi nešla, ale Valla i Isabeau jsi chránila. Nemohla jsem to snést. Khar chtěl tebe, já jsem chtěla královnu. Souhlasila jsem s jeho návrhem. Měla jsem tě zabít a on měl mému meči poskytnout sílu, s níž bych porazila Coritu.“
Objala jsem ji, nic víc jsem udělat nemohla.
„Kde byli všichni bohové?“ zlobila jsem se, „Proč Coritu neustále ochraňují, ale nás ostatní opouští? Tird mi něco naznačil, věděl o tom, proč tě nezastavil?“
„Nemohl.“
„Je bůh, může cokoliv,“ namítla jsem, přišlo mi to nepochopitelné.
„Tady, ale ne tam.“
„Kde tam?“ začínala jsem tušit.
Podívala se mi do očí. Nechtěla to vyslovit, ani já jsem to nechtěla slyšet, ale bylo to nevyhnutné.
„V pekle.“
Nenapadlo mě nic, co bych mohla říct. Zajímalo mě, čím prošla, ale bála jsem se toho. Muselo to být zlé, když přistoupila na něco tak šíleného, jako je obchod s Kharem.
„Bylo to tam hrozné,“ začala sama vyprávět, „Když chceš stvrdit dohodu s Kharem, musíš se ho dotknout. Ale on mě přitiskl k sobě a nesl skrz zemi až dolů. Tak to nemělo být. Viděla jsem svou spálenou kůži, přesto jsem se ho nemohla pustit. Vzal mi zbraně. V pekle nebyli lidé, jen jeho služebníci a znetvořené oběti. Ani nevím, jak to tam vypadá, vnímala jsem jenom je. Hodil mě mezi ně. Sápali se po mně, chtěla jsem bojovat, ale každý pohyb tam bolí, strašně bolí, a když oni se tě dotýkají, zapomeneš na svoji bolest a cítíš tu jejich,“ zatla prsty do mé paže, „Nechtěli mi ublížit, hladili mě, objímali. Brali si, co on jim dát nemohl, a dali mi za to, čeho měli příliš.“
Poslouchala jsem její zpověď. Teď já jsem musela přijmout, čeho měla příliš Kaileen a prožít její peklo.
„Bránila jsem se, ale Khar je mocný. Držel mě, dokud se nestali mojí součástí. Pak mě i s nimi odnesl zpátky na svět. Jenom zde jsem se jich mohla zbavit, přestala jsem se vzpírat a vzala s sebou ty, jejichž bolest jsem nedokázala snést. Démoni neubližují proto, že je to těší, ale proto, že pak sami přestávají trpět,“ podívala se na mě.
Litovala je.
Prožila tolik zla, že měla soucit s těmi, jichž se bála.
„Lee, já nechci, aby znova přišli,“ dívala se na mě zoufale, „I v tom mi Khar lhal. Měla jsem je jenom přivést sem, ale oni se pořád vrací! Ukazují mi, co udělali, už se na to nemůžu dívat!“
„Bojím se, že ti ublíží,“ dodala po chvilce.
„Neublíží, spolu to zvládneme,“ snažila jsem se ji uklidnit.
Byly to těžké měsíce. Každý den a především každou noc jsme se bály, že nás napadne nějaký Kharův démon. Mohli přijít odkudkoliv, sami nebo se svými poddanými. I u Khara vládla přísná hierarchie a jeho trestu nikdo neunikl, pokud mu nenabídl vhodnou výměnu. O to hůře se s ním obchodovalo démonům. Neměli život, takže ani žádnou hodnotu. Jednoduše je zničil a stvořil nové. Jen smrtelníci měli určitou výhodu, protože nad těmi držel ochrannou ruku Raam a dokud z těla nevyšel poslední výdech, neměl Khar nad našimi životy moc. Pokud člověk neudělal chybu jako Kaileen a neuzavřel smlouvu. Podle mě nenabyla platnosti, ale Khar to viděl jinak. Alespoň soudě podle toho, jaký z něj měla Kaileen strach. V noci téměř nespala, přes den usínala v sedle, každou chvíli jsem ji musela budit a nejednou spadla z koně.
Byla na dně.
Soy byla naší jedinou nadějí. Doufala jsem, že Raam má s námi ještě nějaké plány a nevydá duši Kaileen Kharovi. Ještě jsem netušila, co všechno pro to budeme muset udělat a jaká závěrečná zkouška nás čeká.
Kupodivu se nám celou cestu nic zvláštního nestalo. Buďto Khar vyčkával, nebo nás zase ochránil nějaký bůh, možná Tird, když o tom tenkrát mluvil. Tak nebo tak, zcela vyčerpanou se mi podařilo dotáhnout Kaileen do kláštera. Soy vypadala velmi ustaraně, ale pro nás si čas našla, když jsem jí pověděla, proč přicházíme.
„Tady nad vámi Khar nemá velkou moc, ale pro jistotu s ní zůstaň,“ doporučila mi, když jsem položila Kaileen na lůžko, a odešla pro směs bylin.
Nebyla pryč dlouho, ale byla jsem ráda, když se zase vrátila. Necítila jsem se dobře. Jako by všude číhalo nebezpečí, které jsem zatím nebyla schopna rozeznat, natož pochopit. Když se Soy vrátila, kromě misky držela také tlustou knihu.
„Tyto rostliny mi musíš přinést, abych mohla vykonat rituál a spojit se s Raamem,“ ukazovala mi, „On pak rozhodne, co s Kaileen.“
„Přece nejde jen o ni, musíš mu to říct.“
„Řeknu, ale bez těch bylin to nepůjde. Dobře si je prohlédni. Znáš alespoň některé z nich?“
„Ano, většinu poznávám. Tyto dvě rostliny jsem však nikdy neviděla. Kde je mám hledat?“
„Z tohoto stromu přineseš kůru. Jmenuje se yar a nachází se jen u města Rija. Tento je oiro, z něj přines plod. Roste v Dairé.“
„Kde to je?“
„Všude a nikde.“
„Co je to zase za hádanky? Vzpomeň si, kolik času jsme tak ztratily minule,“ zlobila jsem se.
„To není hádanka. To místo má každý ve svém nitru.“
„To mi v břiše roste strom?“
„Lee, nebuď jako Kaileen!“ napomenula mě, „Podívej se, kam až ji to dovedlo. Nech mě domluvit.“
„Promiň.“
„Ten prostor stvořil Raam se starým mocným mágem. Najde jej jen ten, kdo upřímně miluje a strom ti dá plod jen pro toho, jenž je takto milován.“
„Takže musím najít někoho, kdo Kaileen miluje? To nebude snadné. V jejím případě je to téměř nemožné. Jedině bych se musela vrátit na západ, tam ji někteří lidé mají rádi. Pomohly jsme jim získat svobodu. Ale než se vrátím, plod jistě uhyne,“ přemýšlela jsem nahlas.
„Je mnoho druhů lásky. Sama jsi právě o jedné mluvila. Myslím, že vaše přátelství je upřímné stejně jako tvoje touha pomoci. Nebo to snad děláš jen proto, abys nezůstala sama?“
„Ne!“
„Nekřič, ať ji nevzbudíš. Já slyším dobře.“
„Neměla bych to místo najít jako první?“
„Jen v případě, že si nejsi jista vaším poutem. Pak ti radím, zanech hledání a ulehči jí to. Myslím, že by raději padla tvou rukou než dechem démona.“
„Jsem si jistá. Bude žít.“
„Já také, jinak bych ti nepomáhala. Pamatuj, že ses ocitla v jiném světě, než na jaký jsi byla zvyklá. Zde neběží čas tak, jak myslíš. Všechny rostliny, které přineseš, budou tak silné, jak silná bude tvoje víra. Když začneš pochybovat, nebudou k ničemu,“ radila mi.
„Musím jít sama?“
„Ne, ale každým dnem Kharův vztek i moc rostou. Volba je na tobě.“
„Pak by ale mohl mít moc vyslat démony i sem.“
„Ano, mohl. Ale neboj se, mně nikdo z nich neublíží,“ uklidňovala mě.
„A co ostatní sestry? Co Kaileen, tu ochráníš také?“ doufala jsem.
„Ne, nad ní máš moc jen ty. Dosud jsi ji udržela naživu.“
„Takže dokud bude naše pouto silné, neublíží jí?“
„Dokud Kaileen nepropadne zlobě, tak ne. Až se probudí a zjistí, žes odešla sama a ji nechala tady v úkrytu jako malé štěně, bude zuřit. Víš jaká je, nejdřív koná a pak přemýšlí. Je moc hrdá na to, aby to jen tak přešla.“
„Počkám, až se trochu vyspí. Hned ráno vyrazíme,“ rozhodla jsem se, „Co kdybych našla všechny ty byliny, přivedla Kaileen zpět a pak teprve hledala Dairé? Byla bych klidnější, kdyby už byla v bezpečí.“
„To záleží na tobě,“ odpověděla Soy, „Dairé nenajdeš na žádném místě, proto na tvé poloze nezáleží. Jednej, jak myslíš, ale varuji tě, máš málo času. Není pravda, že se nic neděje. Kaileen zatím žije a dokonce vypadá zdravě, ale má velký strach a tím Khar živí většinu démonů. Čím déle bude cítit tvoji věrnost, tím větší šance, že to stihneš. Nezapomeň, ne vše je uvnitř takové, jaké to na povrchu vypadá,“ varovala mě.
„Co jsi tím myslela – vypadá zdravě?“ polekala jsem se.
„Copak tobě připadá pořád stejná?“ ukázala na spící Kaileen.
„To ne, prostě je vyčerpaná a má strach. Ty bys ho neměla?“ bránila jsem ji.
„To není obyčejný strach, ten zná. Pozoruj ji, pochopíš. Doufám, že nebude pozdě.“
„Soy, prosím, řekni mi vše, co víš,“ naléhala jsem.
„Nemohu. Ale věřím v tvou upřímnost a myslím, že si poradíš,“ odpověděla.
„I tak ti děkuji. Mohla bys nám oběma alespoň požehnat?“
„Já nejsem bůh, Lee. Mé požehnání nemá takovou moc, v jakou doufáš.“
„Budu se cítit líp. Nic jiného pro ni zatím udělat nemohu.“
„Dobrá,“ souhlasila.
Nejdříve požehnala mně a pak přistoupila ke Kaileen. Ta zatím klidně spala, ale jakmile se jí Soy dotkla a vyslovila kouzelnou formuli, byla téměř k neudržení. Zmítala se a bylo těžké ji udržet. Dokonce to vypadalo, jako by trpěla velkými bolestmi. Po chvíli vyčerpaně padla zpět a dál klidně spala. Raději jsem u ní zůstala přes noc.
Ráno jsem ji musela budit, což nebývalo zvykem. Vypadala unaveně, ale byla rozhodnuta se Kharovi postavit. Rychle jsme posnídaly, rozloučily se se Soy a vyrazily.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
