» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."

Rochefoucauld

počet přístupů: 2141120

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 13 ::

:: Pan Korbel a My fair lady ::

OH	publikováno: 27.11.2008, 6:10

Slibuji, že tyhle postižený kecy publuju naposled...
Děkiji za upozornění na pravopisné chyby.


	„A já si fakt připadal jak z toho muzikálu My fair lady, jak už je ta Doolitleová jako dáma a jdou s tím Higginsem na zkoušku na dostihy. Jak tam připluje a jak...“ „Jó, to jsem viděla, ona byla nějaká kamelotka, nebo tak něco...“ „Květinářka, ty kamelotko... Nó, pokračuj, byly jste na Staroměstský radnici?“ Dámy na dílně přerušují Petra ve vyprávění o víkendovém výletu za památkami Prahy. „No jó, jsme to tam všecko volítali, ale mně jsou ty památky celkem... A jak se ta Doolitleová celej ten dostih drží a je za dámu, tak na konci přece začne křičet na toho koně, na kterýho vsadili, ať hne tou svou shnilou prdelí a všecko je v hajzlu...“ Na dílnu vchází osobní asistentka Dita s postiženým Honzíčkem a šeptem, jako by se bála, že vyrušuje, se ptá: „Prosím vás, mohla bych si tu s Honzíčkem někde v rohu udělat misku, nebo něco malýho? Někde, kde by jsme se vám nepletli...“ Mistrová vstává, uvolňuje v rohu dílny stůl a Honzíčkovi, který ze sebe vydává na pozdrav směsici zvuků, přisouvá kolečkovou židli. Usazují se u okna a Dita ukazuje Honzíčkovi, jak na sebe lepit hliněné kuličky. „A to jako mluvíš o Marušce, jo?“ ptá se Petra paní Fajklová. „Jo, o Máře. Já jí, jak jsme šli k tetě, říkal: Prosím tě, Maruško, slova na pí, na ku a na ču před tetou neříkej, pokus se to, prosim tě, vydržet, kočičko moje nejkrásnější. A vona se na mě podívala jak na nějakýho vola, jako co si to vo ní myslím a...“ „No je pravda, že ona mluví jak dlaždič... A to je to mladá holka...“ uznává paní Fajklová a vedle ní sedící paní Ditrichová si přihazuje, aniž by ustala v kreslení vánočních motivů: „Občas by se i ten dlaždič styděl...“ Ale v rohu sedící pan Korbel, důchodce po mrtvici, kterému art terapii v keramické dílně doporučil lékař, se Marie jako jediný zastává: „Ale tak ji tak nehaňte... Vždyť je to naše sluníčko, si vzpomeňte, jak...“ „Jó, to tak ... Vy, jak se kolem vás mihne nějaká mladá sukně, tak...“ rázně zasahuje paní Lorencová. „Ále prosím vás, vždyť já ...“ brání se s úsměvem, který připomíná vysloužilého napoleonského vojáka, pan Korbel. Honzíček se zatím naučil v dlaních vyválet z hlíny kuličky a za pomocí Dity je nalepit na ty spodní. Po každé nalepené kuličce se nechápavě podívá na své špinavé ruce, zakroutí pohoršeně hlavou a vezme si od Dity další kousek hlíny. Chvilkami vysíleně oddechuje, pokládá ruce na stůl a dívá se oknem na parkoviště. „Nó a Mářa se celou tu návštevu držela a byla úžasná! Tetka z ní byla nadšená, jak se jako ke mně hodí, a ták... A jak jsme odcházeli, tak se jí teta ještě na něco ptala a Mářa ve dveřích, celá rozzářená, jaká byla dáma na úrovni, zavejskla: Protože by to nebyla taková prdel!“ nenechává se Petr vyrušit ve vypravování. Dámy se uchichtnou, pan Korbel stáčí pohled k zaprášenému oknu, za kterým vytrvale a od brzkého rána prší a Petr, který se opět chápe svých pracovních nástrojů, ještě dodává: „Jenže když Mářa řekne prdel, tak to není jen tak, ona říká PRDEL! To je, jako když U Šaška bouchne starej Jůza po těch svejch patnácti dvandách pěstí do stolu...“ Dveře dílny se s prásknutím rozlítávají a do dílny vpadává Lenka z kanceláře. Poslední metr dojíždí na svých pánských pantoflích a když kolem sebe vidí vylekané výrazy, frajersky pronese: „Co je? Čáu, né?“ Nato začíná zblízka cosi šeptat mistrové do ucha, očima přitom nepřítomně bloudí po lidech a pan Korbel přemýšlí, jestli se její jazyk dotýká ucha mistrové. Za chvilku se se svůdným úsměvem k panu Korbelovi obrací a nahlas, aby to všichni slyšeli, se ho ptá: „Tak có? Jak vám to dopadlo s tou bytnou, pane Korbél? Co vám řekla? Dal jste na mou radu a shodil ji z těch schodů, čůzu jednu?“ Pan Korbel pokládá na stůl jehlici, svůj pracovní nástroj a s omluvným úsměvem plaše odpovídá: „No, Leničko, ona mi řekla... Ať ji políbím prdel... To mi řekla, Leničko... Přímo takhle, představ si to...“ Lenočka k panu Korbelovi přiskakuje a přísně se ho ptá: „A co vy nato? Políbil, nebo né? Jó, to mně by jste ji nepolíbil, že né? Nebo jó?“ Jak to dořekne, otáčí se zády, vystrkuje na pana Korbela svůj krásný zadek v upnutých džínách a pan Korbel zjištuje, že mu je šedesát let zkušeností k ničemu. Téměř proti své vůli se zklání, aby ty krásné tvary políbil, ale Lenka v posledním okamžiku uskakuje, přes zadek se plácne a se smíchem utíká. Na druhé straně dílny už Honzíček s Ditou dokončují malou a trochu křivou misku a Honzíček se už teď netrpělivě těší na okamžik, kdy ji Ditě věnuje darem a úplně zadarmo. V tu dobu pan Korbel vychází otlučenými dveřmi bez kliky na parkoviště, kde právě přestalo pršet. Zimomřivě se tam choulí do své staré vesty a dívá se do kaluže na slábnoucí podzimní slunce, přes které běží deštivé mraky. Pohled na ten šedivý obraz připomínající oko parkoviště mu opět dodává sil, protože mu připomíná jeho vlastní život. Chce se mu plakat nad tím, jak je ten život těžký a přesto ho člověk musí žít, ale místo toho se jen sklání a prsty se dotýká slunce v kaluži, protože na to pravé na obloze se podívat neodváží, jako by toho pohledu nebyl hoden. Na dílně se ztichlý Honzíček užasle dívá na rozbitou misku, kterou neodložil, když začal tleskat nad tím, že pan Korbel si na parkovišti myje ruce v kaluži. „To nic, Honzi, začnem znova...“ říká mu s úsměvem jemně Dita.


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 8		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 21		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 44		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Axis	13.04.2010, 21:15:36

Abych nezapomněl, to " a pan Korbel zjištuje, že mu je šedesát let zkušeností k ničemu," to se mi moc libí! Nejsem si jistý, jestli to nekoukání na slunce a ruce v kalužích atd... z něj nedělá už trošku filozofa, místo smrtelníka v dílně, ale to ber jako můj osobní názor.

Axis	13.04.2010, 21:11:00

OH, řekni upřímně, bez póz: Kam na to všechno chodíš? :-) Neříkej, že jsi tohle všechno zažil... Nebo jo? Protože jestli jo, tam ti můžou být ukradený všechny pravopisný chyby - ty ti opraví nějakej doktorant z filozofické fakulty... Ale ty narozdíl od většiny máš psát o čem... Království za koně! Aneb kde brát a nekrást :-)

CATHERINE	26.02.2009, 11:10:09

Vždyť to říkám stále. Vzít nás za ruku a nechat nás projít někudy jinudy... A zase mám v hlavě tolik slov a vět a neumím je použít. Velmi pěkně sepsaný příběh. Velmi! Pa


ze dne 26.02.2009, 14:04:52
OH: Díky mocinky, Káťo, za zastavení a kom. nyní je situace vlivem modré politiky se zdravotně postiženými natolik neutěšená, že je, ano, odvážím se to říci "uplněvhajzlu", takže i atmosféra v neziskových organizacích je blízka absolutní nule, podobná je tím stále více státním dotacím. Jinjak chválu si simtě nechej pro někoho Statnýho, ale i tak díky moc.

dascha	11.12.2008, 16:14:37

Ahojky. Nestrojené, opravdové, svižné, prostě fajn a relaxová četba.


ze dne 11.12.2008, 17:12:02
OH: Jó, tak to moc děkuji za zastavení a kom. Jsem rád že to...

Vladimír Samiec	09.12.2008, 1:12:01

Zdravím, určitě zajímavě napsané a co je hlavní, tak ty postavy žijí. Je to takové, jak když na chvíli nakoukneme na tu dílnu a zahlédneme kousek jejich života. Mě se to líbilo. Vláďa


ze dne 09.12.2008, 10:10:02
OH: Díky za zastavení a kom.

Apolenka	07.12.2008, 14:53:05

Odpověď na příspěvek od uživatele: Apolenka* ze dne 07.12.2008, 10:13:46* Ale né, s tím profilem to nemám na svědomí já, nýbrž pan xxx. A svojí existenci tu budu jak se patří prosazovat. Apolenka alias Karina


ze dne 07.12.2008, 15:16:17
OH: tak je to správný tak to má být, prosazovat se zuby nehty a pořádně a vztekle se při tom dožadovat, takhle kecám v neděli, tj. můj slabší den, ahojky

Apolenka	07.12.2008, 10:13:46

Tohle dílko mě při vstupu na saspi hned zaujalo. Moc hezké, hřejivé. Dočkala jsem se práva hodnotit a hned ti dávám čistou jedna. Apolenka - ale na právě vyšlo jsem uvedena jako Karina /systémová chyba - bohužel/.


ze dne 07.12.2008, 12:59:35
OH: Ahojky a díky píšu pochybné existenci, která nemá, nebo si odstranila profil. To mě ale nevadí, i přesto ti děkuji za zastavení a koment, který mě moc potěšil...

Vanessa Kuzníková	01.12.2008, 14:53:05

Moc hezké, todle mi mic chybí. Něco pěkného si přečíst a říct na to svůj kladnej názor. Myslím si, že by bylo škoda nepsat o postižených kecech.


ze dne 01.12.2008, 17:51:38
OH: Pěknejch věcí o kterejch můžeš pronášet kladný názory je mraky, nejen saspi, čéče Díky za zastavení a kom.

Šíma	27.11.2008, 11:46:10

Zdar, Oh-sane! Mohu před Tebou smeknout svůj užmoulaný širák? Myslel jsem "slamák", ale to je jedno... ;-) Proč to všechno? Proč tolik "pompéznosti"? Líbilo! Příběh je plný lidskosti, nehledě na to, že je v něm znát Tvůj osobitý styl, který se mi líbí! Já vím, jako bych odtušil Tvé: "Víš ty co, šímo? Běž s tím někam..." Dělám si legraci. :-D Viděl jsem před očima celý příběh jako v biografu a nemyslím si, že by šlo o nějaké "tentononc", jak píšeš v Perexu. Piš tak, jak to cítíš a jak Ti huba narostla a ve stylu, jaký máš rád. Ty nedokončené dialogy se mohou někomu nelíbit, ale mi nevadí, prostě každý čtenář, který má hlavu na správném místě, musí pochopit, co tím chtěl autor říci a jak by mohly dané věty pokračovat, nehledě na to, že na ně již navazují další... A jsou velmi zajímavé a hezky dokreslují atmosféru rozhovoru i samotného příběhu (jednohubky, momenty, nebo jak to nazvat)! ;-) Bylo mi líto Honzíčka, i pana Korbela! Honzíček patrně žil ve svém vlastním světě a pan Korbel... No, kdo ví, co se honí hlavou starému muži, který již něco prožil, ale zdravíčko mu neslouží? Možná to měl v hlavě také už malinko "pomíchané". Já bych té švitorce (čili oné dívčině), které skoro pan Korbel políbil zadek, po tom zadku pořádně naplácal a to s potěšením, protože nevím proč, ale představoval jsem si ji jako pořádkou "kočku"! Máš tam prostě hodně různorodých lidiček a tak to má být, protože i v životě potkáváme kdejaké... Osobnosti!:-DDD Jednička! P.S. Pozdravuj své šotky! Proč? Mrkni na "Perex!" Alespoň že Ti nechali text povídky na pokoji, viz ono: Děkiji. ;-)


ze dne 27.11.2008, 16:23:49
OH: Buenos, El-Šímo, děnka za za a za. Nic nesmekej, venku je kosa a mlha jak v Londýně. Jo fakt je soda, když napíšu pravop. špatně žádost o upozornění na chyby, zvlášť když je to jedna věta. Svýho pravop. šotka si představuju jako starýho tlustýho frajera, total zdeprivovanýho mým pravopisem, kterej se na ty moje chyby, který on už ani netrumfne, nemůže dívat. Tutově sedí vedle když píšu a má hlavu v dlaních a jemu z mýho pravopisu do smích/do breku. Uplně ho slyším a vidím, jak každou chvilkou odbíhá a volá si: Panebože!!! Co to je? Dyť von píše jak absolutní...

mistrovamarketka	27.11.2008, 11:38:02

Je to pěkné... takové - ach jo, zase mě nenapadá správný výraz... - lidské ;-)


ze dne 27.11.2008, 16:24:42
OH: Děkuji, Markétko, za zastavení a koment! Moc potěšil.

OH	27.11.2008, 9:06:25

Ahojky, Am, díky moc za publ a koment. Začínám tohle psaní, téma nenávidět, lebo mám pocit, že se čím dál víc přikláním k tý straně mý osoby, která je za jedno s Otou Pavlem. Pro mě je to symbol, jak v Dukle mezi mrakodrapy jezdili všichni v limuzínách, jen češi chodili po tom Yorku pěšky a jeden dával každej den žebrákoj dolar a pak tam pár dní nešel a když zas, tak si mu ten žebrák řek o dolar i za ty dny, kdy šel jinudy a on poctivě dal. Ty vole, řikám si, plačky-sr. Ale co naděláš - dětma nezatopíš, jak se říká čert ví v jaký jiný souvislosti. Ještě jednou děkuji.

amazonit	27.11.2008, 6:10:17

Opět taková momentka, dokázal jsi do ní vložit opravdu mnoho. Zdá se, že je to o ničem, pouhé tlachání a nikde nic. Je tu ale hodně lidství, hodně emocí, je tu hloubka, je tu život, takový, jaký skutečně bývá - vše napsané působí přirozeně, a jeden skutečně nemá možnost pochybovat o tom, že jsi u toho stál a "jen" to zachytil na papír. Dialogy působí velmi reálně a uvolněně - ne ve smyslu ,,rozvolnění" a nesoudržnosti, ale že nejsou křečovité. Poslední odstavec je hodně silný, musím přiznat, že se mě dotknul, samozřejmě ne ve smyslu pohoršení:o)) -proti své vůli se zklání


ze dne 27.11.2008, 9:07:13
OH: Omluva, jsem zase odpověděl výše.