|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Letos ::
 Sapfó |
publikováno: 02.12.2008, 9:12
|
| Co říct? všechno napsáno dole. těžký rok... |
| |
|
|
Polovina příběhu, který má být řečen, jako pohádka dětem před spaním, když se nedočkají konce, dávno před ním usnou. Neuslyší hrůzy toho vyprávění, vzbudí se až na šťastný konec. Půl zlomeného srdce jako ta nejhloupější metafora ze všech, půl slzy dopadající na nos, cestou někam se ztratí, vsákne zpátky do trpícího příběhu. Ano, příběh, to je to správné slovo.
Pocit létání, když stojí na vesnické rozhledně, kolem ní vítr a lesy. Miluje výšky a nenávidí pády. Cesta nahoru byla strmá a schůdky klouzaly, byla ale rozhodnutá zdolat tu výšku, dokázat sněhu, že ji nezastaví, ani kdyby chtěl. Chytá revma do prstů pravé ruky, drží to studené zábradlí, natřené na zeleno, aby jaksepatří ladilo se zbytkem ekologického světa. Možná nevydrží to mravenčení a zatřepe rukou, chce se zbavit pocitu napětí.
Teď mává pro úsměv těch dole, její rodina sedí na lavičce. Jeden pes, čtyři děti, jeden kluk, dvě ženy a dva muži, dnes je jich dohromady jedenáct. Je silvestrovský den, dnes končí jeden rok a začíná druhý, magický den, kdy všechna slova jsou vyslyšena a žádné přání není zapomenuto.
Prý, říkali jí, když dnes řeknete něco, cokoliv, do roka a do dne se to splní.
Všechno už jsme spolu zažili. Zbývají nám už jen ty pohřby, křikl někdo přiopilý do noci, ozvěna se bude vracet ještě dlouho.
Dědečkovy nohy, na které se nedokáže postavit, leží pod přikrývkou, všude kolem dezinfikovaná vůně, nikde nic nepatřičného, tohle je soukromý svět, soukromá válka proti okolí. Leží a je sám, jen občas některá sestřička nakoukne dovnitř. Ta poslední běží pro doktory, má pocit, že muž není v pořádku.
Tvůj strýc, daří se mu dobře? Ptá se.
Ne. Rakovina, možná, příznaky by měl. Pamatuješ na Pavlu? Na její bolesti a oteklé nohy? Touhle dobou, před pěti lety? Ano? Laďa je na tom podobně.
Pavla umřela v květnu.
Měla tuhý kořínek, dodnes ji obdivuji. Laďa tak silný není.
Aha.
Ahoj, babi, jak se máš?
Umřela teta Lída.
Ahoj, Kamilo, je sobota, přijedete ve středu?
Jo, rádi, těšíme se na vás.
Ne, vlastně ne. Je pondělí večer, Laďa přestal chodit. Už to dlouho nebude trvat.
Já ho chci vidět. K ničemu to nebude, ani jemu, ani mně, ale chci tam být, chci mu říct, že jsem ho měla ráda, že jsem na něj nezapomněla. Jsem tvá nejstarší dcera, vezmi mě za Laďou. Měl by mě vidět. Jsem jeho krev, krev jeho sestry, poslední do rodiny. Tohle je správné, tohle se má udělat.
Dobrá.
Sobota. Tři v černém, dvě ženy a jeden muž za volantem, jedou na sever na pohřeb jedné Lídy, zrzavé a kudrnaté ženy, osm let rakoviny, tři krásné dcery, sedm vnoučat, vdova.
Pípíp, esemeska došla.
Lada umrel pred hodinou, ted volala Kamila. Svatka
Auto stojí, jedna z žen pláče, všichni se drží za ruce. Pět minut piety, pak znovu do pohybu.
Stejně tam pojedeme. Nemůžeme v tom Kamilu nechat samotnou.
Jen jeďte. Pozdravujte. Ulevte jí.
Tentýž den, o dvanáct hodin později, jedna z žen, která jela v autě. Je mladá, už není v černém, sedí u baru, vnuk nebožtíka je tu s ní a je opilý, přesto ani jeden nemyslí na to, co je svedlo dohromady. Smějí se vtipům a povídají si o škole, ne však o životě. Když se nad ránem vrací domů, žena je stále střízlivá, on se ovládá, ale že stačí chvíle a propadne. V noci chrápe, jeho dech prosakuje skrz tenkou zástěnu, oddělující jejich ložnice. Ona neslyší nic, zdá se jí o soudržnosti a přátelství, sny pod střechou, kde spíš poprvé, se plní.
Je daleko, ta, která stála před devíti měsíci v lesní rozhledně, je teď geograficky nejdál, kam mohla dojít, australské počasí jí hladí pleť. Je šťastná, jak už dlouho nebyla, je veselá, je bezstarostná, jazyková bariéra je pro ni dalším důvodem proč být vysmátá, nic neřeší, nic není aktuální – nic kromě pocitu, že všechno zůstalo doma.
Teď volá její matka. Rodinný přítel je mrtev. Jeho žena umírá.
Kam uteče, když ani tohle není dost daleko?
Zpátky doma, nikdo jí nerozumí, maska setrvačnosti spadla, najednou vidí nedokonalosti svého života, nechápe, proč ostatní neprotestují s ní.
Pak zapadá znovu do tenat zvyku, přestává se divit, přestává se usmívat, znovu. Rutina…
Kam uteče, když nemá křídla? Má smysl dostat křídla na splátky? V ekonomické krizi dvacátých let, splátky, blázne? Kam utečeš, když ani tohle není dost daleko?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
