» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."

George Sandová

počet přístupů: 2141133

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 14 ::

:: DIASINUS - kapitola 10. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Diasinus

koci	publikováno: 04.12.2008, 22:05

Kapitola 10. - Přece bys nešláp na čtvercovej kanál


	Seskočil jsem z plovoucího mola a v sametovém obklopení jezerní vody doplaval až ke břehu. Jen co jsem se vynořil a položil ruku na jistotu pevniny, otevřel jsem oči a ty můj první pohled věnovaly obloze – pršelo. Naproti mému zraku svištěla z výšky hustá průtrž dešťových kapek, jako by mě nebeské jezero už nikdy nechtělo opustit. Hvězdy nenávratně zmizely, zastřela je černá mračna táhnoucí se až k dalekým obzorům, jen rudě hořící měsíc si udržoval své dominantní postavení na apokalyptickém nebi. Země se opět rozeběhla; opět se začala vstřícně otáčet na povel nikdy nekončícího běhu; utíkal jsem. A tentokráte to mělo být naposledy. Ale tehdy jsem to ještě nevěděl, když se přede mnou rozrážely těžké zástěny deště. Voda mi při nadechování pronikala do plic a stezka směřující zpět ke křižovatce se proměnila ve špinavý potok plný bláta a kamenů; jako by mi snad měl být poslední květ magnólie navždy zapovězený. Naštěstí však netrvalo dlouho a přede mnou se brzy objevily ty čtyři známé, sbíhající se cesty uprostřed pusté a prázdné krajiny, kterou pomalu zaléval déšť. Najedou jsem si ale uvědomil, že rozcestí, ačkoliv se upíná do všech světových stran, se teď nedobrovolně stává slepým bodem mé pouti. Čtyři magické květy, zrozené z Randyho krve a slz, už ozařovaly aurou můj život, jenže nyní jsem neměl kudy pokračovat. Člověk je tvor na věčnost odsouzený k naději. Pro ten pátý květ, snad pro život jeho smyslu, pro můj život, oné noci na křižovatce pod černým nebem hořícího měsíce, v neutuchající bouřce, padl jsem naprosto odevzdaně na kolena. Už se mi nechtělo křičet, všechna marnost a bolest uvnitř mého těla se scvrkly do pouhého vzdechu, který mi unikl z hrdla v těsné blízkosti země, když jsem se skácel na kolena. Všechny ty životy přece nemohly být zbytečné, teď už to nemohlo jenom tak skončit; sen o poutnici na zasněženém poli, nepoznaná slečna z předsálí kina, muž na vozíčku umlácený Randyho hokejkou, padající saxofonista, mrtvá matka pod kořeny magnólie a dívka utonulá v nebi… Smrt má svůj smysl, stejně jako život, a jednoho dne bychom to měli všichni pochopit. Vždyť člověk sám si konec vybrat může. Jenže já jsem to nestihl. Nestihl jsem to, protože bylo pozdě už dávno předtím, než mne osud připravil o sny a fantazii. Nespavost, permanentní bdělost mého těla, už je jen pouhopouhým trestem, jenž na mě uvaluje nikdy nekončící utrpení, ale snad i možnost vykoupení pronesením veškerosti mých největších bolestí. Jelikož neuspořádaná krása koloběhu rození a umírání nikdy neskončí. Odlepil jsem čelo ze země. A jak jsem pomalu zvedal hlavu, proběhl mi mráz po šíji. Přede mnou se na zemi ocitla svíčka, bílá svíce s plápolajícím knotem. Plamínek se poklidně komíhal do stran a vichřice s hustým slejvákem se mu úplně vyhýbaly, jako by oheň a déšť existovaly každý v jiném světě, jejichž přítomnost se vzájemně vylučovala. Svíce tiše hořela a její světlo ozařovalo okolí; bílé spirály na úpatích cest i… A v tom světle jsem najednou spatřil i víko kanálu zasazené v samém středu – srdci – křižovatky. Bylo čtvercového tvaru a každá z jeho stran ležela rovnoběžně s počátkem jí příslušné cesty. Popadl jsem svíčku a s čerstvým dechem se postavil na nohy. V tom se ale za mohutného zahřmění dalo všechno do pohybu. Čáry bílých spirál se prodlužovaly, jako by je přimalovával někdo neviditelný. Čtyři provazy se sbíhaly ke čtyřem stranám kanálu a když se dotkly víka, roztekly se po celém jeho obvodu. Bílá barva prosakovala škvírami do podzemí a skapávala do temnoty. Musel jsem ji vidět, protože bez fantazie nebylo možné si to představit. Hustý liják tekoucí barvu nikterak nerozpíjel; ignoroval ji úplně stejně jako oheň svíčky v mé ruce. Jeden z těch živlů neexistoval, rozpolcené střepy skutečnosti se tu smíchávaly v nesourodou mozaiku, jíž kdy nebylo dopřáno prožitku. Ignorované pravdy, namačkané a rozpité na obrazu nesouvislého času jediné noci, se hádaly o popírané smysly. Staly se už? A měly se stát? Nebo má jejich čas teprve nastat? Rachot syčivého deště doprovázelo skučení větru, jenž lítal všude kolem, a pouze můj plamen byl pro něj posvátně nedotknutelný. Nadzvedl jsem čtvercové víko kanálu a odtáhl ho stranou; uvnitř mohlo být cokoliv – smrt a ruku v ruce s ní i život; jejich neustálý koloběh, pramenící v bílé tekutině spirál, jež se zrodily z květů magnólie. Pátý květ patřil mně… Těžko se vstupuje do vlastního hrobu s vědomím, že vám někdo, nebo v děsivějším případě něco, zabouchne za zády víko. Je těžké žít. Ale touhu musím úplně nejvíc hledat sám v sobě. Skočil jsem do slepých hlubin podzemí; mé tělo celou svou vahou dopadlo do jakéhosi potoka plného bláta a kamenů – úplně stejného, jako byla cesta ke křižovatce zaplavená deštěm. Svíčka mi při tom pádu vypadla z ruky a její světlo jenom tichounce zasténalo a zmizelo. Celého mne omílal pomalý proud špinavé břečky, vypuzující hnilobný zápach, kdesi nade mnou do zemského povrchu bušila průtrž a na jazyku mě lechtala krev. To vše jsem cítil, pouze zrak se stal jedinou obětí tohoto očistce. Nejzrádnější ze smyslů nemá v naprosté tmě žádný význam. Klekl jsem si a nahmatal stísněné stěny kanalizace. Svíraly mne mezi sebou v neviditelných pařátech, jako bych se stal bolestnou myšlenkou ve vlastní mysli; jako bych se nakonec sám stal tím, co mě dovedlo až sem. Hlavou mi projela tříštivá bolest, až jsem zasykl a padl tváří do stoky. Najednou jsem ji uviděl. Ten obraz jako by se najednou zjevil přímo přede mnou. Viděl jsem zářící magnólii, jak trpí bolestí; nahé větve se jí křečovitě kroutily a praskavě přitom sténaly; krása narozených a rozbalených květů během pár vteřin seschla a schlíple uvadla do šedých barev zapomnění. A kořeny bludně putující pod zemí zhoubně zčernaly, svíjely se v mrtvém těle pohřbené matky a neurvale zmítaly tělíčkem jejího nenarozeného plodu. Svíraly onen plod ve svých spárech jako poslední oběť, poslední dar, jehož se před úmrtím nechtěly vzdát. Dítě, které ještě může všechno vzkřísit. Potlačil jsem tu bolest a shrbeně se vydal kupředu; mé ruce tápaly tmou stejně jako tehdy v lese za severní cestou křižovatky. Brodil jsem se zapovězenými stokami své duše jako Poeův havran – duše samotářsky v jedno slovo zabraná. Jediným obrazem, jenž uchovával poslední zbytky mého odhodlání, byl onen pátý květ; sice sesychal a umíral, ale stále ještě mohl dostát své touhy; nebylo mu dopřáno života, ale trpělivě vyčkával, jeho doba měla nastat právě teď; je posledním střípkem do neuspořádané mozaiky této noci, – prudší krok vpřed – v níž popírané smysly a pravdy mají dojít svého zadostiučinění. Pátý květ musí nalézt svou skutečnost, musí být splacen, musí přestat trpět ve slepé ubohosti lidské slepoty. Umřel, aniž kdy žil. Musí se tedy znovu narodit. Musí žít. Pod nohy se mi pletla těla mrtvých lidí a já po nich šlapal a zakopával o ně. Jejich kosti se lámaly pod mou vahou; musel jsem rozšlapat několik brýlí i s obličeji a spoustu dalších nahodilých předmětů, které se mezi mrtvolami svévolně povalovaly – skleničky, lahve, žárovky, zasklené rámečky s obrázky – nevím proč, ale všechny ty věci byly alespoň z nějaké části skleněné. Až jsem v tom šíleném úprku zničehonic kopnul do jakéhosi velkého a plechového předmětu; se vší prudkostí jsem se poroučel k zemi a ihned mi bylo jasné, že tou věcí není nic než onen saxofon, kterým starý muž obšťastňoval údolí. A pak mi jako ostří nože projel hlavou šok z uvědomění, že nemohu hýbat nohama, že je vlastně vůbec necítím. Plácal jsem se rukama do stehen a štípal do lýtek, ale ty jako by vůbec nepatřily k mému tělu. Mé paže zmateně vystřelily do neviditelného prostoru všude kolem a vystrašeně se dožadovaly jakéhokoliv hmatatelného vysvětlení; našmátraly hlavu mrtvé ženy ležící kousek přede mnou a taky další prázdnou láhev – po saxofonu ani stopy –, až jsem konečně stiskl něco většího – kulatého. To kolo náleželo invalidnímu vozíčku; přesně takovému, jako měl muž umlácený Randyho hokejkou. Mé bolestivě upjaté svalstvo se vydrápalo do sedla a přes zástupy skonalých lidí pod koly jsem znovu vyrazil vpřed. Vozík pod tahem paží bleskurychle uháněl kanálem doslova přes mrtvoly a já přitom nemohl ani tušit, kdy se mi v cestě zjeví zeď či nějaká jiná hrubá překážka, která by pro mne znamenala čelní střet s utrpením. Jako když si na širé pláni převážete oči šátkem a sprintem se rozeběhnete jenom tak nazdařbůh… Byla to jízda vstříc smrti v její nejniternější podobě – reinkarnované smrti, jež je podstatou života pátého květu. Smrt má svůj smysl a nikdo by ho neměl ignorovat, natož se ho pak snažit potlačit. Nyní již přestala být podstatná otázka, zda jsem měl pro ten poslední květ zemřít já nebo Randy, jelikož neuspořádaná krása má dokonale zorganizované příčiny, důsledky i jejich prostředky. A věřte mi – není jich mnoho, proto je zbytečné v důležitosti hledat složitost. Ale tehdy jsem si toto ještě nemohl uvědomit. Magnólie byla totiž rodícím se smyslem všeho; ať už mi to našeptávalo cokoliv, věděl jsem, že ji nemohu nechat umřít, že musím znovu probudit tlukot srdce spleteného v jejích kořenech. Narodí se, bude žít… Se skousnutým jazykem jsem stále zarputileji otáčel koly vozíku, abych tak vzdoroval ucházejícím silám pálícího svalstva a odporu lidských překážek v cestě. Zastavení nepřicházelo v úvahu. Štěkavé klapání železné konstrukce jedoucího křesílka se donekonečna táhlo a odráželo v prázdnotě kanálu jako pohled slepce stojícího před zrcadlem. Až se najednou něco vmotalo mezi dráty pravého kola, cosi dlouhého a pevného se v něm vzpříčilo, zaseklo se a vozík v plné rychlosti nadskočil po jednom z těl – vylétl jsem ze sedačky a zabořil se obličejem do suché, rozryté hlíny. Znechuceně jsem si odplivl a proklínal v duchu tu hokejku, – moc dobře jsem věděl, že to byla hokejka – která násilně určila poslední metr mé cesty. Hruď se mi dmula lačností po kyslíku a tvář mi drásala myšlenka, že od pasu dolů mé tělo již není mým. Přišel jsem o sny a fantazii, odcizili mi spánek i denní světlo a teď jsem ztratil i kontrolu nad svou jedinou hmotnou jistotou; už jsem nemohl běhat. Celý ten kanál pod čtvercovým víkem mohl být mou rakví, ale tato osudová varianta plně zasáhla mé smýšlení až v momentě, kdy jsem zjistil, že celou dobu ležím hlavou v díře vyhrabané pod jakýmsi náhrobkem. Ležel jsem v čímsi hrobě. Po stranách náhrobního kamene plápolaly svíčky, které nemohly hořet déle než pár vteřin. Jejich šelestící světlo se míhalo po písmenech vyrytých na desce stejně nevyrovnaně jako zmatený pohled mých očí. Hlína tam byla rozhrabaná. Pouhá dvě slova – jedno jméno. A zdálo se mi, že ona rytina byla obtažena bílou barvou rozteklých spirál: Puralba Desipero.


celkové hodnocení autora: 97.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 12		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	04.12.2008, 23:00:50

Během více jak hodiny jsem "přelouskal" zatím všechny částí publikovaného díla. Líbilo. Zaujalo a donutilo k zamyšlení! Co bude dál? Uvidíme, přeji mnoho dalších tvůrčích úspěchů... ;-)

Pavel D. F.	04.12.2008, 22:05:12

Opět strhující, příběh se řítí kupředu, oběti dřívějších hrdinových cest splývají s hrdinou samotným, jeden obraz střídá druhý. Tohle se velice špatně hodnotí a komentuje. Myslím, že si každý čtenář musí udělat obrázek sám. Jelikož jsem nenašel žádnou zjevnou chybu, dám tentokrát jedničku. Před chvílí jsem viděl film Rok ďábla a jsem ještě naplněn tou hudbou a tajemnem, k němuž se Tvoje vyprávění dost dobře hodí. Taky není jednoduché a přímočaré, člověk se musí zamyslet. Smrt má možná opravdu svůj smysl, ale musí přijít tehdy, kdy je její čas. Což někdy neplatí a lidé umírají příliš brzo…