» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."

Francis Bacon

počet přístupů: 2141134

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Šťastné a veselé... ::

Příspěvek je součásti workshopu: Vánoce poslepu

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve

Šíma	publikováno: 16.12.2008, 20:28

Chcete horor? Tak tady ho máte! Snad se bude líbit... ;-)


	„Vánoce jsou zase tady...“ vyřvávala reklama v bedně. Nedíval jsem se na ni, tedy na televizi, jen jsem ji vnímal sluchem. Seděl jsem v obývacím pokoji a hlasitě podřimoval. Jak moc hlasitě? Asi jako parta nadržených dřevorubců, kteří chtějí za každou cenu splnit svou denní normu. Skrze mé drzé chrápání, které docela určitě narušovalo tuto veskrze vánoční atmosféru, mi k uším doléhalo cinkání talířů, příboru a dalšího nádobí v kuchyni. V kuchyni bylo také puštěné rádio, které zaplňovalo tuto část bytu klasickými vánočními koledami... „Tiše a nesměle...“ dolehlo k mým uším, až jsem se otřepal a záda mi polil studený pot. Nesnáším Vánoce. Ten čas všudypřítomné lásky a falešného pocitu přátelství, něhy a smíření... Jakého smíření? No přeci pokoje, klidu a míru. Venku foukal severák a sníh se tiše snášel z nebe. Neviděl jsem ho, za okny byla tma, ale hlásili to ve zprávách. Abych pokračoval v tom, co jsem začal... Trochu jsem si před štědrovečerním nacpáváním zdříml, ale i přesto všechno jsem slyšel dovádět naše dvě nezbedná dítka, stejně tak jsem vnímal tiché klení mé drahé polovičky, která se jako vždy musela o vše postarat, protože... Protože jsem takové nemehlo, že i přes veškerou snahu pokazím vše, co jen pokazit jde! A pak se to stalo! Na okamžik jsem usnul... Ano, usnul jsem bezesným spánkem a když jsem se znovu probudil z toho černočerného nic, bylo vše najednou jiné! Televize sice dál vysílala jako každoročně své vánoční pořady, které jsem už snad znal i nazpaměť a rádio v kuchyni zpívalo dál ony tiché a melancholické koledy, které měly do srdce všech zasít onen Boží pokoj pro všechny tvory dobré vůle... Jenže, já cítil, že se na sporáku něco pálí! Ono se to nejen pálilo, ono to také syčelo a prskalo víc, než bylo běžné. Vstal jsem nasupeně z křesla a otočil se ke kuchyni. „Miláčku?“ zavolal jsem. „Nehoří ti něco?“ Má drahá ženuška se však neozvala. Vypadalo to, jako bych zůstal na Štědrý večer sám a všichni mí blízcí nadobro zmizeli. Těžko říci, zda si je odnesl čert, nebo Santa Klaus. Na Dědu Mráze jsem v tu chvíli nepomyslel. „Miláčku?“ začal jsem znovu. „Nechci ti do toho kecat, ale tady vážně není něco v pořádku. Nepálí se ti náhodou řízky?“ Rádio na okamžik utichlo. V tu chvíli jsem se opravdu vyděsil. Nezdá se mi to? Co když jsem se ještě neprobudil? Co když je to všechno pořád jenom sen? Ano, určitě se probudím a všechno bude v pořádku. Kdesi za mnou v televizi zakřičely jakési děti, ale naše to nebyly. Štípl jsem se do ruky... Zabolelo to! Takže nespím a pokud přece, zdá se mi, že to i bolí. Něco tu opravdu nebylo v pořádku. „Děti, kde jste?“ zeptal jsem se. „Lucinko, Pepíčku... Kde je maminka?“ Na okamžik jsem se snažil zaslechnout nějaký zvuk. Čekal jsem, že na mne někdo zezadu vybafne a začne se smát. Dostali jsme tě! Prohrál jsi... Nikdo na mne však nebafal, ani se nesmál. Přešel jsem do kuchyně ke stolu a zastavil se nad hromadou všech možných i nemožných dobrot. Na sporáku se už pálily nejen řízky, ale i olej v pekáči. Začalo to tu dost nelibě zapáchat. „Marie, jsi tady? Vypadá to, že máme po večeři!“ řekl jsem a nasucho polkl. „Neseme vám novinu, veselme se...“ hlásilo rádio a já měl sto chutí po něm něčím hodit. Chytil jsem první lepší předmět a mrštil jsem po něm a v duchu si přál, abych jej trefil na první pokus. Dostal jsem ho, už ani neceklo. Spadlo na podlahu a s cinknutím se mu vysypaly baterky. Konečně klid! Řekl jsem si. Skrze škvařící se olej a maso se strouhankou mi do nosu přímo vybouchla vůně napečeného cukroví. Byla to krása, jako by někdo do samotného Pekla hodil kus odpuštění a smíření, o kterém se nyní mluvilo snad na každém kroku. „Jste tu někdo?“ zavolal jsem přiškrceným hlasem. „Ještě chvíli a ten olej na tom sporáku vážně chytne!“ Přešel jsem několik kroků na podlaze okolo stolu a málem jsem na něčem uklouzl. Vypadalo to jako... Bylo to takové mazlavé a vonělo to po jahodách... Jako by někdo dole na zemi rozmazal celou sklenici jahodové marmelády. Usmál jsem se. No a co? Nehody se přeci stávají a o Vánocích jakbysmet! Klekl jsem si na kolena a o něco jsem si pořezal levé koleno. Tak přece! Rozbitá sklenice... Kurva! sýkl jsem v duchu. Neřekl jsem to však nahlas, co kdyby mě slyšely děti. Co když spolu s matkou tiše stojí ve dveřích do kuchyně a dívají se, co tu dělám? Málem jsem se přerazil o převrácenou židli. Copak ti nezbedníci zase dělali? Kolikrát jsem jim říkal, aby neběhali v kuchyni... Jako by nestačilo, že jejich matka vaří štědrovečerní večeři! Vaří... Kde se ta ženská toulá? „Nezlobím se... No tak jste rozbili sklenici s marmeládou, no a?“ řekl jsem a pokusil jsem se o úsměv. Ještě štěstí, že v kuchyni nebylo zrcadlo. Ani nevím proč, nabral jsem prsty trochu té marmelády do pečení a přiložil ji k nosu. Voněla nějak divně... Jako by měla takový kovový nádech. Vzal jsem veškerou odvahu a olízl si prsty. Na jazyku jsem cítil ještě i něco jiného... Krev! Zděsil jsem se. Co tu dělá krev? O vánocích v kuchyni? Něco se tu stalo? Ale vždyť jsem neslyšel žádný výkřik... „Marie... Děti? Co se tu stalo? Kde jste?“ řekl jsem polohlasně. Začal jsem po čtyřech prohledávat kuchyni. Zdálo se mi, že v ní není nic takové, jaké by to mělo být. Židle ležely na zádech na podlaze okolo stolu, jako by je rozházel nějaký obr. Často jsem narazil na kousky vánočního cukroví a onu krvavou marmeládu, která mi takřka neslyšně čvachtala pod rukama. Připadal jsem si jako v nějakém béčkovém filmu, který by o Vánocích nepustil ani ten nejbláznivější promítač v tom nejzapadlejším kině. Pak jsem našel nůž, zdálo se mi, že byl také celý od krve... Když jsem přejel prsty po ostří, zůstala mi na ruce jakási mazlavá hmota, kterou jsem cítil i v rozlité marmeládě. Proč tolik krve? Odkud se vzala? V rozčílení jsem zapomněl i na škvařící se řízky... „Marie? Co se tu, sakra, stalo? Kde jsou děti?“ zakřičel jsem a na malý okamžik jsem přehlušil i večerní program v televizi. Nikdo mi neodpověděl. Kdesi nad mou hlavou chytl na sporáku již dost přepálený olej. Cítil jsem to sálavé teplo, ale neodvažoval jsem se zvednout. Věděl jsem, že máme dřevěnou kuchyňskou linku, ne tu plechovou a tuctovou, ale dřevěnou a dřevo... Dřevo docela dobře hoří! Co mám dělat? Kde máme ten zpropadený přenosný telefon? Kam jej Marie zase položila? Připadal jsem si jako tygr v kleci a čas utíkal. „Chytly ti ty řízky!“ řekl jsem nahlas. Hned na to jsem našel na podlaze u dveří do chodby ležet Lucinku. Nehýbala se. Na krku jsem neucítil žádný tep a ani hruď se jí nehýbala, jak by měla. Ruce a nohy měla bezvládné a její tělo bylo až podezřele studené! Takřka se mi zastavilo srdce... Byla mrtvá a kus od ní ležel i můj syn. Ani on na tom nebyl lépe. Všude okolo mne byla cítit krev, jako bych čvachtal v jedné velké kaluži... Moje děti jsou mrtvé! Krve by se ve mně nedořezal... Jsou mrtvé? Jak mrtvé? Proč? Co se tu děje? Jestli je to zlý sen, proč jsem se už neprobudil? Koleno mě bolelo čím dál víc, ale já jsem musel ještě najít svou ženu. Podle praskání ohně již hořela kuchyňská linka okolo sporáku a dým začal zvolna zaplňovat kuchyň. Trochu jsem se i škodolibě usmál, když jsem si představil, jak budou sousedi okolo nervózní, co že se to u nás zase děje? O Vánocích? Kdo na koho zase řve? Hází vším možným... Vyhrožuje... Čas letěl a já ještě ani nenašel svou ženu! „Marie?“ zavolal jsem do chodby. „Pálí se nám Štědrý večer... Jsi tady někde?“ Nebyla nikde v mém dosahu. Jen se mi zdálo, že slyším ono dobře známé kapání vody ze špatně utaženého kohoutku. Koupelna! Ano, možná bude tam! Řekl jsem si a vydal se po čtyřech do chodby, ve které ještě nebylo horko. Otočil jsem se ke kuchyni. Vzduch okolo mne zhoustl a podle všech zvuků a pazvuků mi bylo jasné, že kuchyně hoří veselým plamenem, jako jedna velká prskavka a že ten oheň míří také do obývacího pokoje. „Marie, asi vyhoříme a tobě je to jedno? Co se stalo našim dětem?“ zeptal jsem se docela ledovým hlasem. Odpovědí mi bylo pouze šplouchání kapra ve vaně. Čert ví, proč jsme ho každý rok kupovali, přestože nikdy neskončil na talíři, ale svorně jsme ho pustili před Novým rokem do řeky. Třeba bude mít štěstí, možná také ne a někdo si jej ulovil k večeři. Možná i nějaký ten bezdomovec pod mostem. V duchu jsem jim záviděl, i když mohli kdykoliv umrznout, protože jejich kartonová obydlí toho mnoho nesnesla. „Marie, tady asi skutečně hoří... Nezavoláme hasiče?“ zavolal jsem. Venku za dveřmi začínalo být rušno. Zdálo se mi, že naši sousedi na patře a v jeho okolí již zaregistrovali, že se v baráku děje něco hrozně podivného. Zdálo se mi, že se někdo přede dveřmi dohaduje, zda je vyrazit, nebo ne. Ale cesta ke vchodovým dveřím byla pro mne hrozně daleká, má příští zastávka se zdála být snazším cílem. Dobelhal jsem se do koupelny jako zpráskaný pes. V obýváku stihla už i ta protivná televize, patrně ji sežral stále narůstající ohnivý kohout. Trochu jsem se rozkašlal, naštěstí jsem byl pořád na všech čtyřech a držel hlavu u země. Voda, co tu dělá voda? Hoří nám byt a tady je vody jako u Jadranu. „Marie... Chytala jsi kapra? Víš dobře, že jej nejíme...“ řekl jsem udiveně a natáhl jsem se u vany, abych dosáhl na její okraj. Zdálo se mi, že se v ní něco pohybuje. „To jsi ty, Pepo?“ zeptal jsem se kapra. Vždycky se jmenoval stejně. Pepa, prostě Pepa... Zůstal jsem klečet na kolenou a strčil jsem do vany, která byla až po okraj plná vody, obě ruce. Otřásl jsem se. Byla studená, hrozně studená... Vlastně byla ledová a já se divil, že je to té rybě fuk. Pak jsem něco nahmatal. Něco slizkého a kluzkého, ale ryba to nebyla... „Marie? Co se stalo? Proč jsi to udělala?“ zeptal jsem se. V očích jsem měl slzy. V dětském pokoji plakaly plastikové panny a pomocníci pana Bořka, který všechno spraví, ale tohle se spravit nedalo... Tohle ne! Někdo vyrazil dveře a ozvaly se něčí hlasy. Vypadalo to na požárníky. Ani jsem nezaslechl hasičské sirény. Vždy jsem měl dobrý sluch, slyšel bych i spadnout špendlík na zem. Přitáhli hadice a začali hasit oheň... Také jsem zaslechl řinkot skla a hučení naftových motorů. Patrně někdo vylezl po žebříku do čtvrtého patra a rozbil zvenčí okna obývacího pokoje a kuchyně, aby je provětral od kouře a poletujících sazí... „Pane Novák, jste tady?“ volal na mně někdo z dálky. Bylo to směšné. Půl těla mi mrzlo a druhá půlka se potila jako v sauně. „Slyšíte mě? Víme o tom, že jste slepý... Kde jste?“ Měl jsem sto chutí se neozvat, ale pak mě napadlo, že mě v tomhle poměrně malém bytě stejně najdou. Chtěl jsem zakřičet, ale nemohl jsem. Jen jsem potichu sípal. Styděl jsem se, že jsem patřičně nezareagoval, ale nedivte se... Život mnohdy jednoho docela zaskočí. Někdo vkročil do koupelny a málem uklouzl na kachličkách ponořených ve vodě. Usmál jsem se, přestože mi do smíchu nebylo, protože právě jsem přišel o rodinu a zázemí. Přes praskání ohně, hučení vody a všeobecný rámus mi k uším dolehlo hasičovo: „Do prdele...“ Pak mě vzaly čísi ruce a já byl odtažen ven na chodbu. Byl jsem napůl utopený a napůl uvařený. Řízky nám shořely a s nimi i všechny dárky. Vánoce byly v hajzlu, ale to mi tak nevadilo. Před očima jsem měl ležící těla mých dětí a ptal jsem se své mrtvé ženy: „Proč?“ Ta mi však neodpověděla a určitě mi neodpoví, ani když se vydám za ní... Kam? Možná do Nebe, možná jinam. Jedno je však jisté, již nikdy nebudu slavit žádné Vánoce. Ježíšek, Santa a ostatní zemřeli, když se nám začaly připalovat řízky a já si na malý okamžik zdříml. Spolu s naším bytem shořela nejen má minulost a vše, co jsem měl rád, ale i má bílá hůl. Byl jsem sám v cizím světě, obklopen nekonečnou temnotou, skrze kterou ke mně doléhaly nesčetné hlasy a pachy... „Vaše žena i děti jsou mrtvé, ale oheň ani kouř je nezabil... Proč máte ruce i kalhoty od krve? Krvácíte? Pomoc je již tady...“ řekl mi jeden z přivolaných policistů. „Co se u vás stalo? Můžete nám to říci?“ „Nevidím...“ řekl jsem mu. „Narodil jsem se jako slepý, nevím co se tam stalo... A dejte mi už konečně pokoj!“ „Budeme vás ještě potřebovat!“ řekl mi policista a já slyšel, jak se shýbá a jde do bytu za hasiči. „Já jsem je nezabil!“ řekl jsem polohlasně. „Jen jsem si na malou chvíli zdříml!“ Cítil jsem na sobě pohledy kdejakých čumilů a myslel na to, kolik lidí mě bude nadosmrti proklínat, protože mají na Vánoce vyuzený a vytopený byt. Ale takové nehody se přeci stávají, nebo snad ne? Pak přišli doktoři a něco mi píchli... A dál? Dál už byla jen černočerná tma, dokud jsem se znovu neprobudil. Ještě stále cítím na svých rukou krev mých dětí, jako by nic neskončilo. Odněkud se ozývá cinkání rolniček a dětský smích a já myslím na to, co se asi dělo po ten čas, kdy má duše na malý okamžik odešla bůh ví kam... Sedím v křesle a poslouchám zvuk vycházející z televize. Venku za okny patrně padá neslyšně sníh, alespoň si to tak představuji, že se tiše snáší k zemi. Má milovaná ženuška chystá jídlo k večeři a děti natěšeně pobíhají okolo stolu v kuchyni. Slastně se protahuji a natahuji svou ruku, abych do ní vzal bílou hůl, kterou jsem od jisté doby neodložil. Najednou mám takový divný pocit, jako by se něco změnilo a vzpomněl jsem si na ten podivný sen. Krev mi tuhne v žilách a já jen polohlasně volám do kuchyně: „Marie, nepálí se ti něco na plotně?“ Odpovědí mi je jen vánoční koleda z tranzistoráku...


celkové hodnocení autora: 98.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 9		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 26		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 74		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kondrakar	26.03.2009, 9:39:24

No maucta. Po x povídkách, kdy sem se culil od ucha k uchu přijde takovejhle masakr.


ze dne 26.03.2009, 13:54:33
Šíma: Ehm, no ano... ;-) Dík za zastavení a komentík!

Leontius	23.12.2008, 9:25:29

Škoda toho rozsahu, neboť tahle Šímovina se mi skutečně líbí! Čtu ji jako poslední WS a docela od ostatních vybočuje. Tedy děj je podobný, ale tísnivé atmosféry je dosaženo mnohem rafinovanějšími metodami. Skutečně se mi to líbilo, až na pár vět, jako třeba: "Před očima jsem měl ležící těla mých dětí..." Ale jinak dávám za jedna :-)


ze dne 23.12.2008, 12:09:08
Šíma: Že jo? Jak je mohl vidět, když neviděl? :-DDD Díky za zastavení a komentář! ;-)

VanillaSky	22.12.2008, 18:42:30

Dlhší, ale neškrtala by som nič. Poviedka sa mi páči. Napriek jej vážnosti, sú tam také kúsky ktoré vyznievajú trocha ironicky. Nad nimi som sa musela pousmiať. Ked sa pán Novák, napriek tomu, že jeho rodina už nežije o čom vie, stará o to či neprihoria rezne a čo bude so sviatočnou večerou.


ze dne 22.12.2008, 20:39:10
Šíma: Díííky, jsem rád, že se líbilo takové, jaké to je! Ona délka bývá u mne většinou problém, protože nikdy nevím, kdy to useknout! ;-))) Ano, špetka humoru a srandy, špetka ironie a trochu toho strachu, ale asi velmi málo... Ještě jednou dík! ;-)

Alan Dark	20.12.2008, 14:32:36

Sice trochu delší příspěvek (dlouho jsem se neodvažoval toto WS přečíst :-)), ale dobře čtivé. Jinak zadání WS bylo splněno a já nemám co vytknout.


ze dne 20.12.2008, 17:57:35
Šíma: Jo, jo, až na tu délku! ;-))) Dík za zastavení a komentík!

čuk	19.12.2008, 18:01:16

Nezdá se mi to ukecané neb už má delší vedení. Podle zvuku televize a tranzistoráku příběh vypadá na snový. Což je trochu laciné neb ve snu se může zdát cokoliv. Cinkání nádobí ustalo, tedy čas pokročil a rodina si asi šla zchrupnout před večeří a absence čichu je důsledkem snu Pokud je to horor beze snu, pak bych uvítal lepší pointu. A pokud bys při spaní slintal a slintal, pak by pocit na rukou byl autentický.


ze dne 19.12.2008, 20:15:15
čuk: Jistě jsi pochopil, že já mám delší vedení


ze dne 19.12.2008, 18:04:21
Šíma: Dík, čuku za zastavení a komentík! Sen tam hraje důležitou roli... ;-)

nooble	19.12.2008, 8:56:45

Jak se zdá, máš svůj osobitý, vycizelovaný styl, se kterým jsou zde na saspi povětšinou lidičkové familiérně seznámeni a snadno jej rozpoznávají. Sám uznáváš, že tvůj příběh poťapkává v tragikomedickém hávu peripetií mezi napětím a nadsázkou, drsnějšími a odlehčenějšími okamžiky. Proč by ne? Člověk se přece může zasmát i u hororu, ikdyž tím třebas autor provádí kotrmelec stranou z žánrových hranic, aby se pak zase s grácií, ladným krokem vrátil nazpátek. Rád jsem se pousmál na některými poznámkami tvého hrdiny. Co se týče textu, jediné, co mi padlo na první pohled do oka je věta: "Přešel jsem několik kroků na podlaze okolo stolu a málem jsem na něčem uklouzl." Přijde mi zbytečné uvádět, že přešel několik kroků "na podlaze", pokud předtím hrdina nelevitoval půl metru nad zemí :) My většinou doma chodíme na/po podlaze. Ale je to drobnost (blbůstka), která vpravdě kromě délky textu ničemu nevadí. Zacyklený konec? Dobrý tah směrem "přečti si to znovu a popřemýšlej". Mně donutil příběh si v budoucnu něco z tvé bohaté tvorby přelouskat, což je myslím největší plus ;)


ze dne 19.12.2008, 13:36:55
Šíma: Díky za zastavení a komentík! ;-) P.S. No, co se týče šímovy tvorby, málokdy zůstane u jednoho žánru, jak se zdá, má rád víceméně vždy nějaký ten "žánrový guláš", jen kdyby nebyl tolik ukecaný... Chjo... Ještě jednou dík a pokud třeba i nějaké to dílo "od šímy" přelouskáš, budu rád... Ten šíma je totiž strašně skromný, tak to musí někdo vzít za něj... Hezký den přeji! ;-) -- šímovo druhé "Já" --

Irena Mayer	19.12.2008, 0:20:17

Šímo, Šímo... když už toho musíš napsat tolik, měl bys při druhém čtení škrtat - no jasně, vím, že to neuděláš :) Zadání splněno není už tím překročeným rozsahem (skoro 7,5 NS). K příběhu: pokud sem to správně pochopila, ono se mu to celé zdálo? Ten závěr není zcela jasný, ale pokud ano, je to dost velké zklamání. Taková řešení už dávno nefungují (snad naposled v Alence). Jinak pode mnou tě rozebrali detailně, nebudu to opakovat. Přeju krásné svátky a neusni :)


ze dne 19.12.2008, 0:22:52
Šíma: Díííky za zastavení a komentííík... Chrrrrr...

janie	17.12.2008, 20:18:04

ou.. mno.. neber to zle ale.. tak nejak je to trosku mimo.. nevim, nektere veci jsou asi mimo me chapani.. jako treba.. jak muze slepy clovek slyset (a vedet, jak zni), kdyz hasici tahnou hadice do bytu.. nebo jak muze vedet, ze se ohen rozsiril uz i do obyvaku.. copak tam hori jinaci vyskou tonu? jako ze chapu, ze je obyvak jinak daleko od koupelny a proto je i hlasitost horeni jinaci.. ale i presto.. zmateny clovek moc na logiku veci nedba.. a ze by srovnaval lasitosti zvuku.. no nevim.. mnoo.. proste.. nepobiram tyhle detaily.. protoze kdyby jsi to treba zestrucnil a dal si na oci vazne tu pasku, zjistil by jsi, ze je to neuveritelny zmatek v hlave, kdyz nevidis nic.. vubec nic.. ale.. dejme tomu.. ze tim, ze se ten muze uz slepym narodil, tak vsechny tyhle zvuky zna a moc dobre vi, jaky ma zvuk hadice, ktera je vlecena pres prah panelakoveho bytu.. .) jinak se mi to libi:) trosku prehnany(s tim ze umrou i deti).. vsechny je povrazdit, takovy zly Sima jsi byl:) ale vis jak, nebyla bych to ja, kdybych si odpustila to, co mi tam nesedi.. vzdyt me znas no.. proste janie :) takze zaver je jako ze fajn, dobry.. jen detailista (jako ja) proste vidi i to, co tam asi ani neni:) krasne svatky!:) jan


ze dne 17.12.2008, 20:50:45
Šíma: Dík za hezky kritický komentík a zastavení! ;-)))

Viktor	17.12.2008, 19:50:11

.. ani nevíš jak mě to mrzí... :o(


ze dne 17.12.2008, 19:52:15
Šíma: Třeba ani nemá co, Viktore! ;-) Drž se... Když se to vezme kolem a kolem, mám svůj tip a tuším, kdo asi vyhraje tohle WS-ko, ale pšt! :-D

Viktor	17.12.2008, 18:44:26

I ty Brute??? ..proč´s i ty , starý dobrák, pobil nevinné děti, to nebyla po ruce třeba tchyně .. no uznávám, že to tady nebylo samoúčelné.... ... nicméně tenhle horůrek ti moc nevyšel ... bylo to nepřesvědčivé... zejména v části, kdy slepec najde děti -„Marie, asi vyhoříme a tobě je to jedno? Co se stalo našim dětem?“ - ten chlap se nejdřív stará o požár a pak se zeptá na mrtvé děti???? .. leda , že by je pobil sám, coby pan Hyde ve svém druhém převtělení, ale to jsem tam niukde nezaznamenal.... ... jak jsem psal i jiným - nominovaní 1, nenominovaní 2....(v rámci kandidatury na nominaci) ... takže 2, je mi to trošku žinantní, ale v rámci pofiderní spravedlnosti mi to jistě odpustíš... :o)


ze dne 17.12.2008, 19:02:51
Šíma: :-DDD Ano, pane, co se dá dělat... No, tento "horůrek" mi malinko sklouzl do "tragikomedie", že jo? No, ale takový už jsem já... ;-) Dík za zastavení a komentík!

m2m	17.12.2008, 2:23:38

Tak, Šímo. Tebe jsem si přečetl jako prvního a pro Tebe si připravil asi ten nejdelší komentář, jaký jsem pro účastníky WS napsal - a že jsou tedy i všechny ostatní mega dlouhé. Takže jdeme na věc. Zadání je sajrajt. To narovinu. A týká se to tak i potenciálních nadpisů. Do-nebe-volající-název-obsahující-Vánoce je taková znouzectnost a zrovna u Tebe by se dal vymyslet název lepší. Ale neva. \| Fascinuje mě, že někdo je schopen podřimovat a přitom vnímat vyřvávání televize... ale přitom HLASITĚ podřimovat tak... No asi víš, co tím myslím. Každopádně si nemyslím, že spát a vnímat své okolí jde... Pokud ovšem takhle spíš Ty sám, pak beru vše zpět... a viz níže... \| ...a pak nevnímat smrt svých blízkých. To je pro mě skutečně velká záhada, ale což o to, když se jedná vlastně o sn... (viz níže) \| A jdeme do tuhého. Překlepníček řádil, ale jeho práci Ti vypisovat nebudu. Jdu totiž přemýšlet. To, že je hlavní postava slepá, se dalo čekat, ovšem mimoděk ses místy - dle mě - dopustil vizuálního popisu (pekáč s olejem například, ale hlavně plastikové panny a Bořek stavitel - mohly by hořet naprosto jiné hračky, ale třeba žádné jiné neměli), každopádně jeden příklad zcela stoprocentní tu po krátkém zamyšlení mám (ale budeš se mi smát): "Připadal jsem si jako v nějakém béčkovém filmu, který by o Vánocích nepustil ani ten nejbláznivější promítač v tom nejzapadlejším kině." Pan Novák je slepý, že? Jak může vědět, jak to skutečně v tom béčkovém filmu vypadá? Slovní popis mu to skutečně neukáže, opravdu ne, protože slova nevystihnou přesně tu danou atmosféru, přesně ten daný obrázek. Je to kontroverzní, tohle, co jsem právě napsal, ale stojím si za tím, že skutečně nemůže vědět, jak to v tom filmu vypadá. Můžeš namítnout, že jde o frázi, ale i to se dá setřít. Ale jak říkám, rejpu hodně hodně moc. Sám jsem se dopustil mnoha podobných chyb. Mno jo no. Další věc je to samotné snění. Protože je to sen, že ano? Já si tedy myslím, že ano. Tuax je asi jiného názoru. (Nebo předtucha.) Snění je de facto smyslové - Tvoje podvědomí kreslí obrázky a Ty je vidíš, sníš, cítíš, chutnáš i slyšíš, přesto i vidíš. I slepí lidé prý sní s obrázky. Slepí lidé tak podvědomě prý vidí samotný svět. Samozřejmě v jiných barvách a jiných podobách. Snění je dle mě audiovizuální, čichový i hmatový dojem - ale pokud namítneš, že nemusí u slepých být, pak samozřejmě není co řešit. Tvůj největší problém je v tom, že nevíš, kdy máš přestat "tlachat". Tvůj Novák je ukecanej, až to bolí - a narušuje to dost jinak hutnou atmosféru. Vlastně jsi horor taky nestvořil, protože jsi jej pohřbil pod nánosem zbytečných vět a slov. Proškrtat a vznikne hodně hodně hutný horor. Takhle bohužel. Zadání jsi taktéž nedodržel, normostran je více než povolené množství, ale jinak vlastně nemám výtek. Přesto tomu skutečně cosi chybí, atmosféra (opravdu mi přišla spíš úsměvná) a hlavně... No narovinu? Nápad. Ale to neřeš, protože ani já to nemám a je tak zbytečné u ostatních hledat to, co sám nemám. Čili spokojenost, ačkoliv bych si dokázal představit text ještě lepší. Přesto, pokud smím, myslím, že jedna z mých nominací je na Tvém stole. Ch.


ze dne 17.12.2008, 13:05:17
m2m: Tak já u bedny taky usnu, ale že bych usnul a přitom jí poslouchal? To asi ne... Hehe.


ze dne 17.12.2008, 11:18:56
Šíma: Díííky, Chemiku! ;-) Co na to říci? Určitě máš pravdu, že: a) jsem děsně ukecaný (až to pěkné není); b) s tím filmem máš pravdu, pokud byl slepý od narození, jak mohl vědět, jak vypadá béčkový akční film (ujelo, nebo neujelo?) c) co se týče spaní, dokážu dřímat u hlasité televize a také u toho hlasitě chrápat (netuším jak, ale u televize se mi spí nejlépe) :-DDD d) ještě o snu, co když se mu zdálo, že se mu něco zdálo? Tedy ve snu měl ještě jeden sen? Třeba nebyl v reálu slepý od narození, jen se mu to zdálo a když procitl z tohoto "prorockého snu"? Jenže, možná je to trochu "nedobře" pojato... Souhlasím se všemi Tvými "výtkami", milý Chemiku a stydím se za délku textu, ale bohužel, už s tím nejde nic dělat. Děkuji Ti za povedenou (a přesnou) kritiku a přeji Ti hezký den (bez nočních můr)... :-DDD šíma šímovič (ukecaný a vykřičnikový, který nikdy neví, kdy přestat, což platí i v této reakci na Tvůj komentík... ;-)))

Tuax	16.12.2008, 23:04:33

Ahoj, tak si myslím, že je to o dost lepší než původní verze. Vychytal jsi spoustu detailů, které ti předtím unikly a přestože pžíběh je zančně morbidní, vnesl jsi dotoho i část svého humoru, který zde je díky příběhu takový zbarvený do černa. Jako třeba poznámka o množství vody jako u Jadranu. Přijde mi zvláštní, že si je někdo schopen schrupnout a neprobudit se při tom, když umírají jeho blízcí ve vedlejší místnosti, ačkoliv tam vyřvává rádio a před ním televize. Ono když se jedná onaše blízké, tak většinou nemusí ani hlesnout a když něco není v pořádku tak se probudíme. Teda nevím zda si něco předtím nepřipil, ale to asi přžed štědrovečerní hostinou s dětmi, ne. Takže být policistou, tak bych mu taky nevěřil ani za mák. V bytě našli jeho otisky na dětech, na noži, po celém bytě. Rozťapal krev a navíc ho našli jak rukama máchá svou ženu ve vaně. V takové situaci by mu uvěřil asi... no asi nikdo. Takže se diuvím, že hopolicie nechá být tak jednoduše. Protože pokud nenašli v bytě důkazy o cizím zavinění, tak vše svědčí na našeho slepce. Ale to jsou jen konstrukce, možnosti. Příběh se mi líbí, bohužel dojel jsi opět na svou drogu a tou je ropzsáhlost tvých děl. Celkem o dost jsi překročil pět normostran, jinak je ten příběh hororový (dost morbidně), je zdařile popsaný. Tak jen škoda té délky, přesto u mně je to za jedničku.


ze dne 16.12.2008, 23:09:58
Šíma: Díky, Tuaxi! Ano, "dojel" jsem na svou "ukecanost" a trochu se i stydím, že jsem se nedal na "škrtání", ale pak by byl možná příběh zase o něčem jiném... Jsem rád, že se líbilo! ;-)