|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta III - Zbojnický funus ::
 honzoch |
publikováno: 13.12.2008, 16:18
|
Zatím budeme pokračovat v poklidnějším tempu, podíváme se na nedělní bohoslužbu v Olšici, zavítáme k rozvrácené a zdeptané loupežnické bandě a ke slovu přijde i kovář Siheľský, stále držený v hradní temnici.
13/16 |
| |
|
|
13) Zbojnický funus
Zbožný zpěv se nesl prostorem kostelíka, prostoupeného povznášející atmosférou. Desítky hlasů stoupaly vzhůru ke klenbě a protkávaly se ve své čistotě se slunečními paprsky, které pronikaly skrze pár úzkých oken po stranách.
Zatímco dole se v několika skrovných lavicích tísnili poddaní, jejich vrchnost měla své místo na tribuně visuté nad vchodem.
Výhled, jaký tu nahoře měli, byl vskutku majestátní, ale ten den byla bohoslužba to poslední, co by panstvo zajímalo. Dokonce ani víno a chléb z rukou kazatele neprobudily barončiny smysly, zcela ovládnuté radostí z nového sídla. Štivianovu dala definitivně vale, rozhodnutá se natrvalo usídlit v Olšici. A jak se jí zkrátila cesta do kostela! Tohle je přece něco úplně jiného, než tmavá hradní kaple, natlačená v prostorách staré bašty.
„Nějak jsem neviděla Ondreje s kapitánem,“ zašeptala baronka Kamenskému, „tak důležitou věc jako přijímání by se přece neměli nechat ujít!“
„To zajisté, Milosti,“ diplomaticky přitakal doktor, „ale mladý Ondrej je stále zkroušený z toho, že musel zabít Luškovického… však víte, bývali přátelé… samý vtípek! A teď tohle!“
„Rozumím. A Szendrei?“
„Jána jsme nechali na hradě! Měl v noci škaredou nehodu, tak jsem mu doporučil klid!“
„Ale to né,“ děsila se baronka, „chudák kapitán! Co se mu přihodilo? Je to vážné?“
„Spadl ze schodů, milostivá paní,“ procítěně špitl Kamenský. „Ale nemějte strach, jen rozbitá hlava, nic víc… “
Baronka mlčky přikývla. Zpěv ustal a shromáždění povstali k modlitbě.
Když opět napjali své hlasivky, Véghová se pohroužila v mlčení.
Bohoslužba byla ten den dlouhá i někomu jinému. Schiller a Reichert se nepokojně vrtěli na svých místech u zdi, a jen, co se kostel opětovně rozezvučel zpěvem, zašeptal správce malířovi: „Koukněte na ni, příteli, jak zbožně spíná ručka! Div nespí s Písmem pod hlavou! A přitom, pohlédněte!“
Schiller se ani nemusel příliš snažit, aby dole nalezl Zuzanu. Podobna andílkovi, cudně upírala zrak ke kazateli, ruce vroucně sepjaté.
„Prosím, pane správce?“ nechápavě se optal v předtuše, že bude mít noční událost dohru. Zuzka mu nevědomky odpověděla sama. Ohlédla se kamsi dozadu. Snad na sobě zachytila pohled některého z pacholků, a její výraz, do té chvíle čistý a nevinný, přešel v letmý úsměv, který už neměl s mravy nic společného.
„Je okouzlující!“ hrál si Schiller na nechápavého.
„Možná,“ zamručel Reichert, „však si, Herr Schiller, všimněte, jak je falešná! A pokud se modlí, tak leda, ať už je konec! To známe! Ženské, děvky… nechápu, že ještě dělají drahoty!“
„Vidíte to moc černě, na můj vkus,“ mínil Martin Schiller. „Ta chudinka byla včera dost vyděšená! A neskrývá se za tím odmítnutím právě mravnost?“
„Mravnost je pouze maska,“ odsekl tlustý správce, „vyděsila se, protože jsem přišel na to, že si pozvala milence a že si spolu dopřávají! Tak je to!“
Schiller chápavě přisvědčil, rozhodnutý nic neprozradit.
Zpěv utichl, tentokrát již naposledy, a farář prošel uličkou k východu.
„Milosti,“ optal se Kamenský ve dveřích kostela, „vrátíte se na oběd na hrad?“
„Nedělejte si starosti,“ odvětila, „zařídím se podle sebe! Myslíte, že je procházka podél Váhu dobrý nápad?“
„Proč ne,“ usmál se doktor a pohladil si pleš, „v tomhle vedru bude u vody báječně!“
„Půjdete s námi, pane doktore?“
„Bohužel, Milosti, musím se podívat, jak se daří našim raněným!“ trošku nezdvořile odmítl.
„To je škoda, ale co se dá dělat,“ pokrčila Véghová rameny a hned mu kladla na srdce, „podívejte se také na Vavřince, leží v obecním domě! A dohlédněte, ať je na Štivianově pořádek a ať se Ondrej oklepe z toho smutku!“
„Samozřejmě, paní!“ úslužně se uklonil, obrátil se směrem ke koním, aby se pak otočil zpět s novým dotazem.
„Ještě něco, doktore?“
„Víte,“ opatrně začal, „neměla byste mít Zuzce za zlé tu událost s pacholkem! Je mladičká… bylo jí moc líto, že nemohla jet s vámi! Dala se na pokání… “
„Já jí to ale vůbec nemám za zlé,“ ohradila se překvapeně Véghová, „jen nechci, aby se s Žofií ustavičně škorpily! Jsem z těch jejich naschválů dost unavená.“
„Samozřejmě… “
„Ať se s vámi Zuzka vrátí na hrad, pane doktore! Mám ji ráda, a ten hříšek, ten už jsem jí dávno odpustila. Ale chápejte, Žofie je moje vlastní dcera a nemohu to opomíjet!“
„Chápu, paní! A užijte si to!“
„Probůh, ti vás tedy porubali!“ zabědovala Lidka při pohledu na otce s bratrem, kteří mezi sebou vlekli krvácejícího Cervenku. Ve tmě za nimi spatřila ještě dvě postavy a srdce. Jeden z nich je jistě Kristián!
Rozbušilo se jí srdce úzkostí a rozeběhla se vstříc k nešťastníkům. Nic ji nezklamalo a nezkroušilo víc, když na ni unaveně hleděli Juraj s Jankem.
„Korčán, Belo a Luškovický jsou mrtví!“ zaznělo jí v přivítání. Nevnímala je.
„Kde je Kristián?“ trošku bezohledně a hystericky vyhrkla.
Pokrčili rameny a svalili se do mechu. Marně se zahleděla mezi stromy a pátrala po zbytku výpravy.
„Lidko, pojď nám pomoci! Kde vězíš?“ zaslechla za zády otcův hlas.
„Kde je?“ zanaříkala se slzami v očích a mátožně se dovlekla k otci s bratrem, kteří ošetřovali Cervenku. Zbojnický kapitán přišel o hodně krve a zdálo se, že co nevidět ztratí vědomí. Sotva vnímala, když ji přiměli, aby mu podepřela hlavu.
„Nestrachuj se,“ konejšil ji otec, „vrátí se, uvidíš! No tak, Lidko!“
„A i kdyby ho chytili, neublíží mu!“ dodal Václav, zatímco bojoval s obvazem. Sestřina hysterie mu svým způsobem iritovala a starost o Kristiána působila v porovnání se Staňkovým hrozným zraněním a tragédií celé bandy jako prkotina.
Lidka mohla ve svém osobním neštěstí sotva myslet na krev a nářek, který zbyl po zbojnické auře neporazitelnosti. Ty tam byly příběhy o hrdinech, co berou bohatým a dávají chudým! V bajkách jako by jim nestáli v cestě lidé, ale slamění panáci…
Jen co se raněnému udělalo lépe, Liduška vstala a rozčileně přešlapovala po ležení, hotova se hned sebrat a hledat milého v širých hvozdech.
Teď najednou pochopila to, co se jí Zuzka snažila marně vysvětlit. Jaká pro ni bude budoucnost a tvrdý zbojnický život bez Kristiána? Proč nechápala sestřinu slepou důvěru v paní, doprovázenou otrockou poslušností a bezduchou oddaností? Proč ji odsoudila, když se raději rozhodla pro barončin hrad? Myslila si snad, že pokud zvládne v lese žít ona sama, dokáže to i Zuzana? Ale sestřička žádného Kristiána neměla…
Dva životy by jí nestačily, aby se vzpamatovala, když se objevil.
Unavený, špinavý, ale živý a zdravý!
Padla mu do náruče, a protože byl celý zesláblý, skáceli se k zemi jako podťatí. Chtěla ho hladit, líbat a laskat, ale byl tak unavený, že sotva dokázal zavrtět hlavou.
„Máš ve vlasech slámu,“ pravila mu něžně, osahávaje si ho, zdali je skutečně živý.
„Schoval jsem se v krmítku pro zvěř,“ odvětil, „pořád slídili kolem a já se bál jen vykouknout… nevím ani, kolik hodin jsem tam ležel a čekal, až les utichne!“
Když se zvedli a došli k ostatním, seskupeným kolem ohně, byli nemilosrdně vtaženi do diskuse. Slova se ujal Václav a Lidku rozhodně nešetřil.
„Máš opravdu silného ochránce, sestřičko,“ přiostřil hlas, „bil se jako lev, nezůstal těm psům nic dlužný… bez něj by ses neměla odvážit ani na krok!“
Tázavě na něj pohlédla, kam tím míří.
„Ani v noci na hrad!“ doplnil jej Martin Plešek a vyčítavě si ji přeměřil.
„To vám řekli ti dva šmíráci?“ zlobně cukla hlavou směrem k Markovi s Miškou.
„Řekli a udělali dobře,“ důrazně odvětil otec, než se mu tvář změnila jako mávnutím proutku.
„Viděla jsi Zuzanku?“ už dále nemohl skrývat, co v sobě dusil, a nebyla to jen zvědavost.
„Šla jsem tam právě kvůli ní! A mluvila jsem s ní! Vypadala spokojeně!“
„Vypadala?“ pozvedl Václav obočí. Lidka ho ignorovala.
„Šla jsem tam, abych ochránila tebe, tatínku! Zuzku jsi neztratil, má nás ráda a stýská se jí! Musíš však chápat, jak by pro ni bylo těžké opustit hrad a jít spát do lesa…“
„A vzdát se pandurského kapitána,“ posměšně ji přerušil Vašek. Lidka pocítila velmi silné nutkání vrazit bratrovi facku. Kdyby se otec nechopil iniciativy a neuhasil jejich hádku vodopádem smířlivých slov, jistě by si ti dva vjeli pořádně do vlasů.
„Byl jsem na ni sobecký,“ provinile prohlásil, „nezaslouží si, abychom jí tu nadávali do nevděčnic, nebo ji hanili jako Vašek! Co by tu s námi dělala? Ne, ne, dokud se jí tam bude líbit, ať radši zůstane, kde je.“
„Ale otče, to je přeci nejde,“ bránil se Václav a pohlédl na ostatní zbojníky, „zaprodala se pandurskému kapitánovi! Je jen otázka, kdy nás zradí a vydá pánům! Co vy na to?“
„Kdyby ji chtěli využít k našemu dopadení, už by to udělali!“ odvětil Jura.
„No dobře, ale jak se dcera zbojníka může milovat s pandurským kapitánem?“
Na to se prudce ohradila Lidka: „Jeden polibek ještě neznamená, že se milují! A Zuzka mi osobně přísahala, že spolu jinak nic neměli! A i kdyby, tak co?“
Václav jí chtěl okamžitě oponovat, ale otec je radši přerušil.
„Nikdy jsi nebyl zamilovaný? Ne? Já to Zuzce přeji a požehnal bych jí s kýmkoliv, koho by chtěla, a kdo by ji měl rád!“
„Ale proč si vybrala právě toho lotra?“
„Má to po Mařce! Té se taky líbili chlapi v uniformách,“ odpověděl otec a pak se lišácky pousmál, „jinak by si mě nevzala!“
Otcův úsměv poněkud pročistil dusnou atmosféru, což pobídlo Lidku k tomu, aby jim vypověděla, co vše zažila na hradě. Zbojníkům z toho běhal mráz po zádech. Spílali jí za neopatrnost nebo ji naopak chválili za odvahu. Asi by od její spanilosti nedokázali vůbec odtrhnout zrak, kdyby se nevrátili znavení Bellák a Cyril. Uvolněné místo v kruhu však nepřijali a na odpočinek také neměli ani pomyšlení.
„Měli bychom si najít jiný úkryt! Kentoše chytili, a jestli ho skřípnou, tak potěš pánbůh!“ udýchaně zvěstoval Cyril. Rozmetali ohniště.
„Gratuluji, Ondreji, skvělá práce!“ plácl Szendrei skleslého Ondreje po zádech. Desátník tiše poděkoval a zahleděl se do prázdna.
„Vždyť jsi konal svou povinnost,“ rádoby nechápavě pravil Ján.
„Jene, nemusíš mě utěšovat,“ ohradil se mladý Javor, „vylížu se z toho sám!“
V té chvíli vešli Reichert, Schiller a Kamenský, spiklenecky na sebe pohlédli, načež doktor pravil: „Paní baronka se vrátí až večer, tak bychom mohli to vítězství nad zbojníky nějak oslavit, pánové!“
Načež cinkl číšemi, které vyňal ze skříně.
„Jaká bystrá hlava to jste, pane doktor!“ zasmál se Schiller. „Menší oslava zvedne náladu každému… “
„Prosím vás, na co oslavy?“ ohradil se zádumčivě desátník, ale Kamenský už naléval.
„Byl by hřích plakat na loupežnických hrobech!“ odsekl Reichert. Ostatní mu bez váhání přizvukovali.
„Na Ondreje a jeho vítězství nad loupežníky!“
Patero číší svorně zacinkalo. Ale pánům to nestačilo, a tak Szendrei navrhl: „Měli bychom přinést něco k snědku! Snad se ve spíži něco najde! Půjde někdo se mnou?“
„A od čeho máme služebnictvo?“ zarazil ho Schiller, který právě přelil vlastní číši.
Kamenský si zavolal Zuzku a poručil jí, ať přinese, co najde.
„Ale paní baronka…, “ namítlo děvče, stále ve svátečním, jak přišla z kostela.
„Paní baronka tu není,“ s úsměvem jí napomenul, „moc tě prosíme, Zuzanko!“
Nespokojeně našpulila rty a odešla.
„Co se vám to stalo s hlavou, kapitáne?“ zajímal se Reichert, vida bílý obvaz.
„Kapitán včera spadl ze schodů,“ pospíšil si s odpovědí Kamenský a honem přešel k jinému tématu. „Ani si nevzpomínám, kdy jsme naposled takhle oslavovali!“
„Ale já ano,“ bodře odvětil správce, „ještě za pana barona! To byly časy! Celé noci se pilo a hýřilo! A těch hostů! Ale to víte, ženská na trůně, darmo mluvit! Služky jsou líné a neopotřebované, člověk se jich musí ještě prosit, aby nám sehnali trochu jídla! S takovými by se pan baron nepáral! Pěkně na lavici, pětadvacet a hned by se balila!“
Nebudeme dále rozebírat správcovy lamenty, neboť si jistě sami uděláte obrázek, jak že to za časů onoho slavného barona Végha vlastně vypadalo. Fakt ovšem je, že se ostatní, snad s výjimkou Ondreje, k podobným řečem rádi připojili, aniž věděli proč. A nezmlkli ani potom, co se objevila Zuzka, obtěžkaná košíkem, plným jídla, a nesoucí konvici.
Reichert ji přivítal nemravným vtipem a při nejbližší příležitosti plácl děvče po zadku.
Ani Zuzka však nezapomněla na své poslední setkání s tím tlustým vepřem a uskočila z jeho dosahu. Nevědomky přímo k Szendreiovi, který ji stáhl k sobě na židli.
„Jene, pusť mě! Au! Copak nevidíš, jak mě tiskneš?“
„Ale ty mi utečeš a já ti ani nestihnu poděkovat, jak jsi nám krásně prostřela!“ domlouval jí.
„To jsem na to tvé poděkovaní zvědavá,“ rozveselila se a zamrkala.
Bez ostychu ji políbil. A nestačil se divit, když pocítil políček, který mu přistál na tváři. Ostatní se hlasitě rozesmáli. Pokusil se ji pohladit, ale dostal druhou.
„Když sis ulovil lvíče, tak si ho kroť!“ pobaveně poznamenal Kamenský a neopomenul přitom rýpnout do posmutnělého Ondreje Javora. „No tak, kamaráde, prober se! Když se budeš pořád jenom chmuřit, nezbude ti čas…vem si příklad tady ze Zuzanky!“
„Dejte mi pokoj! Tys přítele nikdy nezabil! Nemůžeš nic vědět!“ zamručel Ondrej, zvedl se a zabouchl za sebou dveře, div se neotřásl celý hrad. Místnost ztichla.
„To jsem asi trochu přehnal,“ omluvně konstatoval Kamenský, lokl si z číše a rozpačitě se rozhlédl. Pochopil, že Ondreje může vyléčit jen čas či úplné zapomnění.
Trapná chvilka se dost protáhla, a když ji Zuzka s Jánem přerušili, nikdo se nezlobil.
„Au, můj nos!“ zanaříkal pandurský kapitán. „Zuzano, ty jedna surová…!“
Blondýnka se mu hbitě vysmekla: „Zavinil sis to sám, Jeníčku! A teď si mě chyť!“
„Jste malí! Jak sourozenci,“ usmíval Kamenský, pozoruje, jak se ti dva honí kolem stolu.
„Takového bratříčka by pohledal!“ vmetla mu do tváře rozjařená Zuzka, když jej míjela.
Doktor trošku nevěřícně vrtěl hlavou nad jejich počínáním. Vida, jak v její přítomnosti rozmrzl i takový chladný morous, jako Ján Szendrei! Když je tak pozoroval, napadlo ho, že je to spíš ku prospěchu věci, k odlákání Szendreie od Ondrejovy Ilony. A Dorka, kterou Jánovi vždycky dohazoval, také příliš neztratí. Podobné hrátky stejně k ničemu nepovedou, na to je tahle mladá hezká Moravanka příliš přelétavá a zapomnětlivá!
Jejich radovánky ustaly nečekaně, příchodem hajduka s naléhavou zprávou.
„Pánové, pan rychtář se omlouvá, že ruší, ale stala se nepříjemná věc! Naši chvilku nedávali pozor a ten chycený zbojník… “
„Snad zase neutekl?“ vpadl mu do řeči pandurský kapitán, po smíchu ani památky.
„Ne, blahorodí, neutekl,“ zmateně zakoktal a sklopil zrak, „oběsil se na vlastních poutech! Není mu pomoci!“
Zatímco se páni veselili a hodovali, Brezničan naříkal na lůžku v Olšici a paní se procházela u Váhu, v temném hradním vězení se ke konci chýlilo jedno usilovné snažení.
Mikulu Siheľského čekal okamžik pravdy. „To by v tom byl čert,“ říkal si, „abych nepokořil mříže, které ukoval nějaký lajdák! Tohle se přeci nedá nazvat poctivou prací!“
Na chvilku ustal v práci a počkal, až projde hlídka. A hned byl zase sám a mohl se chopit svého páčidla, ukrytého ve slámě. Nejprve vyzkoušel, zda již není možné normálně otevřít, a když mříž odolala i tentokrát, pustil se do páčení. Mocně ho poháněl strach o rodinu i obava, že bude brzy přemístěn do bytelnější cely.
K jeho obrovské úlevě a euforii vyklouzla mříž z pantů a zůstala mu volně viset v natažených rukách. Položil ji nanejvýš opatrně na zem a opustil zatuchlou celu.
Tma v rohu, kde se skrývala tajná chodba, ho magicky přitahovala. Aby o ní nevěděl, když měl sám ukovat mříž na její opačný konec! Zaplesalo mu srdce a vehnal se do tmy. Chodba ho sevřela jako těsná kazajka, musel se dokonce skrčit a jít bokem napřed. Snad vchod ještě neosadili novou mříží, jeho vlastní!
Naopak, dokonce vylomili starou mříž, aby udělala místo té nové, po které stále nebylo ani památky. Málem zakřičel radostí. Je volný! Už ho nechytnou!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
