obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915732 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39651 příspěvků, 5807 autorů a 392671 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Radost stíhaná tragédií ::

 autor Element publikováno: 09.12.2008, 12:58  
Další kratší dílo. K tomuhle ale nemám tekový citový vztah, jako k dvěma předešlým. Ale i tak doufám, že svůj účel plní dost dobře. Nejprve nabudit radost a něhu a poté krutostí a ostrostí břitvy udeřit do otevřené rány. Něco na tom stejně bude, že za vším dobrým je něco zlé. Něco špatné, co je ale i tak nahrazeno radostí, byť ji prve nevidíme.
 

A se spěchem jsem utíkal dál. Běžel jsem s větrem o závod, porážel jsem ho, nechával za sebou. Silně mi narážel do tváří, zrudlých dosud chladným vzduchem. S rozpálenými vzrušením. Asfalt pod mými kroky vydával dunivé zvuky. Zněl „klap, klap“ a nesl se lidnatou ulicí. Prosmíkl jsem se kolem jakési ženy s kočárkem a minul budovu České spořitelny. A stále dál, až tam kde nebudu moci popadnout dech. Vítr se valil těsně za mnou, neopouštěl mě. Dorážel mi na zátylek, ale já se neohlížel a sprintoval pořád kupředu. Oslnivé jarní slunce mi naráželo na sítnice, ale mé brýle si už přivykly a zbarvily do hněda. Sluneční svit se plazil po budovách a lidech a ten krásný orchestr barev zůstával za mnou.

Zastavil jsem u fontány, rozhlédl se a rozdýchával se. Snažil jsem se opět nabrat dech. Ta krása všude kolem mne oslepovala. Zářila, prosvěcovala celé náměstí a kamenná fontána zářila, byla odrazem všech přítomných návštěvníků. Tiše a nehybně pozorovala kolemjdoucí a nechávala je opět zaniknout ve vodách zapomnění.
Přistoupil jsem k ní blíž. Studenti spěchali kolem, jdoucí na autobus nebo vlak si ani neuvědomovali onu nádheru a výjimečnost dnešního dne. Jako by si nikdo nechtěl dnešek užít, každý někam spěchal. Nikdo se nepozastavil, aby se se mnou podělil o pohlazení slunce, pohlazení větru – lahodné a nezapomenutelné.

Už ji vidím. V záři světla jde spolu s ostatními spolužáky a směřujíce ke mně, usmívá se. Na rtech jí hraje přívětivý úsměv. Na rtech, jichž se nemohu dočkat. Rozloučí se s kamarádkami a vykročí mi vstříc. Následuje „ahoj“ a poté si ji přitáhnu blíž k sobě držeje ji přitom kolem pasu. Vytáhne se výš a já se malinko skloním. A pak...tak sladký polibek, cítím jahody. Bože, jako eufórie, jako de javú. Pokaždé to je tak nádherné, nezapomenutelné. Nedokážu ji pustit, nechci. A ona se stále drží mne. Nakonec se se svými ústy přilepenými na mých usměje a pomalu odtáhne. Podívá se mi do očí „co dneska podnikneme?“ říkají ty hnědé oči a já vážně netuším, co bychom mohli podniknout. Něco by se našlo, ale na to je tady přiliš mnoho lidí. A tak ji jenom zavedu k fontáně, k níž se na malý okamžik posadíme, popovídáme o tom, co se událo zajímavého a pak se věnujeme sobě navzájem.

Okouzlen jejím půvabem si ani nevšimnu, že kolem už prošla ta žena s kočárkem, nyní mířící k hotelu Václav. Omámem kouzlem mé společnice zaslechnu pouze skřípění brzd a silnou ránu. Společně vzhlédneme a navzájem na sebe pohlédneme. Naše oči se ptají: „Co se stalo?“ ale z tohohle místo nic nevidíme. Pomohu své přítelkyni vstát a jdeme se podívat, co se stalo.

U křižovatky, která dělí náměstí těsně u fontány, leží na zemi ona žena – teď už bez kočárku. Osaměle spí na dlažebních kostkách, neuvědomujíc si, co se s ní stalo pozoruje bledé mráčky putující oblohou. Běžím k ní, ostatní kolemjdoucí jen nezúčastněně pozorují mé počínání místo toho, aby se snažili přivolat pomoc. Snažím se někoho přimět k tomu, aby vzal sakra mobil a zavolal sanitku, ale má prosba zůstává bez odezvy. Zazněla naprázdno, jako když střílíte z pistole bez nábojů, taky následoval takový hluchý zvuk. Ohmatal jsem puls, ale téměř žádný jsem nenašel. Auto, které do ženy narazilo, stálo opodál a řidič v něm stále nepřítomně seděl a sledoval scénu. Vytáhl jsem tedy mobil a vytočil 155. Informoval jsem je o stavu zraněné a oni slíbili, že tam za okamžik budou.

Dítě v kočárku se rozkvičelo. Vyřvávalo a postrádalo svoji maminku. Ručičkama se domáhalo jejího dotyku, ale toho se mu nedostávalo. Položil jsem ženě pod hlavu svoji bundu a šel utišit její dítě. Usmívalo se na mě. Otočil jsem se na svoji přítelkyni a jv ejím pohledu se zračil strach a naděje. Víra i bolest. Odvrátil jsem se, abych nevystavoval mimino těmto výjevům jako z hororu a z dáli ke mně doléhalo houkání sanitky. Přijížděla a spolu s klaksonem si prodírala cestu mezi chaoticky jedoucími auty. Blížila se a já stále držel malého chlapce s jemným chmýřím na hlavě v náručí. Jeho maminka nejevila žádné známky života.

Další skřípění brzd, rozbitá skla, auta na šrot a já se otočil, abych se podíval, co se to ksakru zase stalo. Na místě, kde stála žena, kde stálo auto s řidičem a kde stála má přítelkyně s dalšími lidmi, ležela přes bok převalená sanitka, zaklíněná do osobního auta. S rostoucí hrůzou jsem dokázal jen zírat a stále jsem držel chlapce. Přední skla aut se vysypala, předky byly zničené a mezi nimi zůstala zaklíněná mrtvá těla, dožadující se pouze poslední pomoci...

Od té doby chodím každý den na tohle místo. Vzdát památku všem, kteří zde přišli o život, ale hlavně si upamatovat ony chvíle plné hrůzy spolu s mojí přítelkyní. I když už nebude nikdy schopna chodit úplně normálně, alespoň to přežila a za to vděčím Bohu.
Toho chlapce jsem adoptoval. Nemohl jsem ho tam jen tak nechat napospas hroznému osudu.
A s vírou doufám, že už nikdy nic tak hrozného neuvidím.

Ty krásné slunné dny jsou pryč, zastínil je temný mrak chmuru a zlé minulosti. Ale pomalu se jistě vyjasňuje, opět místy vysvitne slunce a dopřeje nám svůj teplý dotyk na naší pokožce. Opět můžeme kráčet k fontáně, nyní už tři a dopřávat si klidu a radosti stíhané dávnou tragédií...


 celkové hodnocení autora: 89.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 40 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 amazonit 09.12.2008, 12:58:28 Odpovědět 
   začátek je takový trochu poetický a pak, jak píšeš v anotaci, bác a je to pryč. V sekundě se změní mnohé životy...
Zdá se mi to malinko nedotažené, že atmosféra šla zachytit lépe, že jsi snad příliš spěchal, že jsi se tomu mohl věnovat více- spěchání za milou jsi snad dal více prostoru než tomu všemu. Konec je potom takovým ,,divným" happyendem, který to tak trochu shazuje a připomíná jakousi ,,sladkou", komerční věc.
Tím vším nechci naspat, že by to bylo špatné, že by se to nedobře četlo, to rozhodně ne:o)

-Silně mi narážel do tváří, zrudlých dosud chladným vzduchem. S rozpálenými vzrušením. - tyhle dvě věty jsou trochu divné, nenavazuje ta druhá na tu první, mohla by být klidně dána jako věta vedlejší, takto sama o sobě působí, že nikam nepatří - není plnohodnotná, ono ,,S" je tak skutečně divné

-Prosmíkl - prosmýkl

-Zářila, prosvěcovala celé náměstí a kamenná fontána zářila, - opakuješ ,,zářila"

-Zazněla naprázdno - možná spíš vyzněla

-Ohmatal jsem puls - puls se neohmatává, nahmatává

-Dítě v kočárku se rozkvičelo. - asi by bylo lépe použít jiné sloveso, ono kvičí prase
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
Šumavské moment...
sumus
Cesta do nikam
Miro Sparkus
Nepokojná noc.
aegitalos
obr
obr obr obr
obr

Láska není pro všechny
feelMorefreedom
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr