obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915487 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39725 příspěvků, 5763 autorů a 391383 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Lavanna melmë - 16 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 05.12.2008, 6:23  
Drazí čtenáři, máme tu další část přiběhu.
Copak se dnes uděje?
Jaké bolestné vzpomínky halí mysl elfí čarodějky?
Co Nia skrývá před Rínonem?
Jaká záležitost tíží její čarodějnou duši?
Dozví se Rínon nějaké tajemství?
Jak se princ zachová, až se onu věc dozví?
Čtěte a uvidíte.
 

XVI. -Bolestné vzpomínky


Asi za půl hodiny, když už byl Rínon i Nia po snídani, tak spolu stáli před jejím domem na trávníku.
„Podej mi ruce a pevně se mě chytni." Elf udělal, co mu řekla a uchopil její něžné štíhlé ruce do svých. „Zavři oči a důvěřuj mi. Já ti řeknu, až je budeš moci opět otevřít."
Tohle byla zkouška nejvyšší důvěry. Rínon tedy zavřel pevně oči. Najednou cítil lehké chvění po celém těle, měl pocit, že stoupá ve vzdušném sloupci a vše se s ním točí. Pevně sevřel její dlaně ve svých a s důvěrou se nechal unášet tím prapodivným pocitem, který v něm magický přesun vyvolával. Pak zas ucítil pod nohama pevnou zem a uslyšel hlas Niimey.
„Už můžeš otevřít oči."
Tak to udělal. Zvednul víčka, upřel pohled na Niu a potom se rozhlédnul kolem sebe. Byli na velké mýtině hustě obklopené vysokými a mohutnými stromy, kapradím a křovinami. Rostla tu nízká, sametově jemná tráva a uprostřed téhle paseky se rozprostíral rybník, spíš lesní jezírko s křišťálově průzračnou vodou. Jeho dno tvořil písek a malé oblázky. Sem tam z břehu jezírka vyčuhoval větší hladký anebo mechem porostlý kámen. Rínon pustil Niiny ruce a uchváceně si prohlížel tenhle překrásný zapomenutý kout přírody.
Mezitím co se Rínon rozhlížel a kochal, Nia vykouzlila deku a pomocí kouzla ji rozprostřela na zelenou pokrývku země, a též vyčarovala proutěný koš plný lahůdek a vína. Posadila se na deku a pozorovala hnědovlasého elfa, jak fascinovaně hledí na toto místo a obdivuje smaragdově zelenou hladinu lesního jezírka. Pak se otočil a pohledem vyhledal Niu, která se pohodlně uvelebila na dece s velmi složitým ornamentovým vzorem.
„Je to tu fantastické." Nia věděla, že se tu bude Rínonovi líbit, protože každý elf dokázal ocenit nedotknutou panenskou přírodu a miloval její nespoutanost. „Jak si tohle místo objevila?" zeptal se zvědavě. Přistoupil blíž k dece a kleknul si do trávy vedle ní.
„Když jsem nesměla opustit Černý hvozd, tak jsem se po něm často toulala, abych se alespoň na okamžik ztratila z Gylfironova dohledu. Našla jsem ho učiněnou náhodou a na první pohled jsem si to tu zamilovala. Stal se z toho můj kouzelný kout, kam jsem utíkala vždy, když mi bylo úzko.“ Pronesla a na pár vteřin se odmlčela. S takovým podivně smutným pohledem si palouk s jezírkem prohlédla a pokračovala. „Chodila jsem sem, a později i přenášela, pokaždé, když mi bylo nejhůř a už jsem nevěděla jak dál. Vysedávala jsem na břehu, sledovala zrcadlově klidnou hladinu, poslouchala ptáky a představovala jsem si, že jsi tu se mnou." Zasněně se zadívala směrem k jezírku.
Rínon pozoroval výraz její tváře a zeptal se:
„Co sis představovala?"
Pousmála se a upřela své modré studánky do jeho zlatých očí.
„Všechno možné. Že tě držím za ruku, ty se směješ, povídáš si se mnou o svých výpravách. Hrajeme si na honěnou a schovávanou mezi stromy.“ Perlivě se zachichotala. „Že lovíme ryby, tak jako za starých časů a pečeme je na ohni.“
„To je všechno?“ podivil se. „Nic víc?“
„Ještě další věci zaměstnávaly mé myšlenky a představy,“ přiznala se zrůžovělými líčky.
„Jaké?“ chtěl vědět Rínon.
„Třeba to, že se spolu koupeme ve vodách jezírka, dovádíme, líbáme se a …“ odmlčela se, jakoby se bála to slovo vyslovit.
„A co?“
„A milujeme se na trávě,“ téměř zašeptala zastřeným hlasem, ale pak dodala již o něco pevnějším. „Byly to myšlenky, které mi pomáhaly přežít, když už jsem si myslela, že to tu nevydržím.“ Spontánně natáhla ruku, položila ji Rínonovi na tvář a pohladila ho. „Vzpomínky na tebe byly jako záchranný kruh, kterého jsem se chytala vždy, když jsem měla pocit, že se utopím."
Slunce probleskující mezi větvemi staletých stromů ozářilo její světlou tvář. Zlaté paprsky se zachytily na konečcích jejích řas a černé vlasy dostaly kovově modrý nádech. Světelná aura se jí vznášela a tančila kolem obličeje a Nia najednou připadala Rínonovi tak nadpozemská a křehká. Elf natáhl ruku a též ji pohladil po smetanové, hebké líci.
„No jestli chceš, můžeme se spolu vykoupat. Je tak krásný a velmi teplý den, voda bude jistě příjemně osvěžující." Nabídl jí svou ruku. „Pojď se mnou."
Zavrtěla s úsměvem hlavou.
„Ne, děkuji, ještě se mi do vody nechce."
„Vážně tě nepřemluvím?" zakřenil se vesele.
„Ne."
„No dobře, tak tam skočím sám." Zvednul se do stoje a upřel na ni svůj zlatý pohled. „Opravdu nechceš?" otázal se ještě jednou pro jistotu.
„Ne, možná za chvíli," řekla s úsměvem. ‚Pokud o to budeš ještě stát,‘ dodala smutně v duchu.
Rínon se na ni zářivě usmál, což zahnalo na okamžik její chmurné myšlenky, pak hbitě jako blesk ze sebe shodil modrou tuniku a pouze v přiléhavých béžových nohavicích se rozběhl do jezírka. Voda stříkala na všechny strany, když se hnal v před, a poté, co mu voda začala sahat do půli stehen, tak skočil ladnou šipku. Elfovo hbité, štíhlé tělo se ponořilo do rozčeřené hladiny jako mořská vlaštovka a zmizelo pod vodou. Za pár vteřin se vynořila hnědovlasá hlava pořádný kus od břehu. Rínon upřel pohled na trávu, kde seděla Niamey, zamával na ni a zavolal.
„Ta voda je opravdu božská, nechceš jít za mnou a namočit si alespoň nohy?"
Nia nesouhlasně potřásla hlavou.
„Později," odpověděla mu a přitom se smála tomu, jak Rínon ve vodě dováděl.
Byl jako malý kluk. Šplouchal, cákal, potápěl se, dělal pod vodou stojky a cachtal se jako vydra. Bylo jí tak krásně v jeho společnosti, jako by se vrátili do doby, než se v jejím životě objevil Gylfiron. Tenkrát to bylo stejné, trávívali spolu všechen jeho volný čas různými výlety a společnými hrami. Ano, tehdy se měli moc dobře.
Když se Rínon dostatečně osvěžil, začal se vracet ke břehu. Plaval pomalými táhlými tempy, a když byl jen na tři metry od břehu, postavil se a odhodil si zmáčené vlasy na záda. Bože to byl skvostný pohled na tu mužnou postavu. Třpytivá tekutina letící vzduchem se duhově zaleskla ve slunečních paprscích. Rínon stál po pás v jezírku. Voda z něho crčela proudem a stékala po hladké smetanové kůži na jeho hrudi. Kapičky vody ho zdobily jako blýskavé diamanty a krom nich už se mu na krku lesknul na kožené šňůrce zavěšený dračí medailon. Zatřepal uličnicky hlavou, mokré hnědé vlasy se mu prudce rozvlnily do stran a odletěla z nich drobná sprška. Začal vystupovat z vody a Niamey na něm mohla oči nechat. Byl okouzlující, ztepilý, vypracované svaly hrály úžasnou hru pod světlou pokožkou. Kapičky lesknoucí se vody mu v tenkých cestičkách putovaly po těle a kopírovaly každičký záhyb jeho kůže. Vystoupil na břeh a ladným krokem hodným prince, došel až k Nie. Tam se líně svalil na trávu vedle deky u místa, kde seděla čarodějka. Lehnul si na záda a levou ruku si dal pod hlavu a nechal se osušit od slunce. Nia ho doslova hltala očima. Pak její pohled sklouzl na jeho pravé rameno a tam kousek, asi tak dvanáct centimetrů pod klíční kostí, spatřila už dávno vybledlou malou rozeklanou jizvu oválného tvaru. Nepatrně se zachmuřila při pohledu na ni.
„Copak je? Proč se na mě tak zvláštně díváš?" otázal se Rínon, protože si dobře všiml jejího úzkostlivého pohledu, když našla tu jizvu, kterou utržil na lovu.
„Ai. Nic, jen si tě prohlížím. Je to dlouho, co jsem naposledy viděla do půli těla odhaleného muže a tebe obzvlášť." Pronesla a snažila se usmát.
„Tak to jsem polichocen, ale já v tvém pohledu zahlédnul i něco jiného než jen pouhý ženský zájem o mužské tělo. Co tě trápí?" Volnou rukou ji pohladil po líci a zas ji položil na trávu.
Nia natáhla paži a lehce se dotkla špičkami prstů jemně zvrásněného místa na kůži pod klíční kostí na hrudi.
„Bolí to ještě?" polknula na sucho.
„Ne, už dávno to přestalo bolet. Byla to menší nehoda při honu na vysokou," vysvětlil jí.
Oči se jí zalily vlhkem a povzdechla si
„Menší nehoda, co tě málem stála život.“ Popotáhnula. „Já vím, co se ti stalo," znělo to trochu provinile. „Nebyla to žádná nešťastná nehoda, Rínone. Měl v tom prsty Gylfiron. Byla to má vina, že ti ublížil." Její hlas zněl roztřeseně.
„Cože?" podivil se Rínon a zvedl se do sedu. „Co tím chceš říct?"
„To já. Já můžu za to, že tě trefil ten šíp při lovu." Sklopila provinile oči a odvrátila od něho hlavu. Nemohla se na něj dívat. Ano, tohle ji tížilo. Celou dobu se snažila dělat vše pro to, aby mu čaroděj nic neudělal, a pak ho takhle zklamala.
„Můžeš mi vysvětlit, jak by si za to mohla?"
Nia se zhluboka nadechnula, položila si ruce do klína, žmoulala látku svých šatů a začala mluvit.
„No, jak jsem říkala, chodila jsem sem ve chvílích, když jsem si myslela, že to tu nezvládnu. Jenže tehdy mi ani tohle místo nepomohlo a já to doopravdy nezvládla. Najednou jsem měla pocit, že mě tu všechno dusí a zabíjí. Potřebovala jsem odejít pryč z lesa. Volně dýchat. Osvobodit se od pout, která mě zde držela. Chtěla jsem vidět lidi, promluvit si s někým jiným než jen s Firiel. Žít zas volně jako pták a ohlížet se jen sama na sebe, alespoň pro jednou jsem chtěla být na chvíli sobecká. Bylo toho na mě trochu moc. Gylfironův nátlak a neustávající milostné výpady, probouzející se magická síla v mých žilách, to všechno mě neuvěřitelně drtilo. Zdálo se mi, že mi hlava i tělo exploduje. Měnila jsem se v něco, čím jsem nikdy předtím být nechtěla. Neuměla jsem přijímat energii ze základních elementů, vlastně jsem o ni ani nestála. Cítila jsem, jak mnou ta síla proudí a hromadí v mém podvědomí.“ Nia mluvila a při tom gestikulovala rukama. „Chvíli jsem se třásla zimou a byla jsem zmrzlá na kost, pak se mi zdálo, že stojím ve žvavém sopečném chřtánu a zžíralo mě horko. Hučelo mi v hlavě a políval mě studený pot. Ruce mě brněly, oči pálily, přijímání magické síly mě v té době dohánělo k šílenství. Někdy jsem si přála zemřít, jen abych od toho měla pokoj. Tak jsem se rozhodnula, že uteču pryč." Nedívala se na Rínona, pohled měla upřený na své ruce, která mimovolně svírala v pěst a zase rozvírala.
„Ty jsi mu utekla?"
„Ano,“ přikývla a dodala. „Tedy skoro. V noci, když celý dům spal, jsem se sebrala, vykradla se z domu a vydala se do lesa. Věděla jsem, že cesta na hranice lesa je dlouhá, a proto jsem šla nocí bez zastávky, abych se dostala co nejdál." Mluvila, ale jakoby přítomnost Rínona vnímala jen povrchově. Oči jí těkaly a ztěžka dýchala, neboť ji ovládly vzpomínky.
„Proč si se nepřenesla?" Otázal se Rínon.
„Já to tehdy ještě neuměla, a k tomu mi Gylfiron na každou noc spoutával mou moc magickým zaklínadlem,“ pokřiveně se pousmála. „To abych ho nemohla nějak ohrozit a nečarovala bez jeho vědomí. Takže jsem šla pěšky a za svítání jsem dorazila téměř až na hranici hvozdu. Už jsem skoro viděla svou svobodu a volnost. A pak se objevil on…"
Rínon seděl vedle ní na trávě, bedlivě poslouchal, co mu říká a zároveň si ji prohlížel zkoumavým pohledem. Hlavu měla nyní vzpřímenou a svůj pohled upírala kamsi do dálky, mezi hustě rostoucí stromy. Nedokázala se Rínonovi podívat přímo do očí. Niamey dál nahlas vzpomínala na ten nešťastný den.

Ticho, ptáci ani nehlesli, jen vítr tiše ševelil ve větvích. Rudé slunce stoupající nad vzdálený horizont probleskovalo mezi řídnoucími kmeny stromů. Svítalo a noc předávala svou vládu novému dni. Nia se na okamžik zastavila, už měla hranici Černého hvozdu na dohled a v dáli mohla spatřit volnou svěže zelenou pláň Eglamonthských blat. Srdce jí poskočilo radostí a nadějí, že konečně nabude svobody. Ještě kousek, pár metrů a bude volná, jenže ta radost byla předčasná. Sotva stanula na rozhraní lesa a blat ohraničeném kamennými patníky, objevil se před ní Gylfiron a byl rozzuřený k nepříčetnosti. Černé brokátové roucho lemované šedou portou a vyšité stejným odstínem bavlnky mu dodávala na majestátnosti. Stříbrobílé vlasy mu nespoutaně vlály kolem hlavy, obličej měl brunátný a zkřivený vztekem a temné nelítostné oči se zlověstně blýskaly. Ve své zlobě vypadal čaroděj velmi nebezpečně, až se ho Nia lekla. Nevěděla, co má dělat, a tak se dala na bezhlavý útěk. Nadzvedla si cestovní šaty a klopýtavě uháněla skrz vysoké borůvčí a kapradí. Udělala sotva padesát kroků, když se přední opět objevil mračící se Gylfiron se zlobou v očích.
„Kam utíkáš? Myslíš si, že mi můžeš utéct?“ zahromoval čaroděj.
Nia se zarazila, otočila na podpatku, a jako smyslů zbavená se rozběhla na opačnou stranu od mága. Ale i tato klička jí nebyla k ničemu. Znenadání jí tajemná mocná síla podtrhla nohy, jako kdyby ji chytily do lasa, a ona se odporoučela k zemi jako podťatý strom. Raneček se svými věcmi při pádu upustila a ten odlítl ještě o pár metrů dál. Zalapala po dechu, neb při dopadu do mlází si o starou větev vyrazila dech. Stačila se sotva otočit na záda, když nad sebou spatřila stát mohutnou postavu elfského čaroděje. Gylfiron se nad ní tyčil jako vysoká hora s rukama založenýma v bok. Pak je spustil, sehnul se, popadnul ji za šaty, vytáhnul ji na nohy a nešetrně s ní zacloumal.
„Co si myslíš, že děláš, ty elfská náno!" obořil se na ni.
Do té doby na ni nikdy ruku nevztáhl, ale v tuto chvíli jí uštědřil takovou facku, až se jí zatmělo před očima.
„Chtěla si mě opustit?" zeptal se rozzuřeně. „Jsi tak hloupá, že sis myslela, že si nevšimnu toho, že jsi zmizela?“ vyprskl vztekle. „Uvědom si, že tě najdu vždy a všude. Máš mě za hlupáka?" A znovu ji uhodil, že jen vyjekla bolestí a z levého koutku jí začala téct krev . „Ty nevděčná elfská čubko. Co by jiná dala za to, aby mohla být se mnou, a abych ji učil čarovnému umění. Ale já si vybral tebe."
„Nešlo ti o mě, ale o to, kým byli mí rodiče." Vyhrkla Nia.
„Ne, mýlíš se. Šlo mi o budoucnost elfských mágů a naši budoucnost. Jenže ty jsi neschopná ženská, která nedokáže ani zplodit potomka, natož zachránit budoucí pokolení Linorských čarodějů."
„Tak mě pusť, když ti nejsem k ničemu."
„To by se ti líbilo, odejít a mě tu nechat. Ne, to v žádném případě. Vrátíš se se mnou zpět." Ječel na ni jako šílený.
„Já nechci." Odporovala Niamey vzlykavě a snažila se mu vytrhnout ze sevření.
Vzápětí dostala od Gylfirona další ránu, až jí cvakly zuby o sebe a odporoučela se znovu do vysokého mlází. Opět se k ní sehnul, popadnul ji za šaty a postavil ji na nohy.
„Na to se tě nikdo neptá. Tvůj názor mě vůbec nezajímá." Zařval Gylfiron.
Uchopil ji pevně za zápěstí, lusknul prsty a pomocí kouzla ji přenesl zpět do svého domu. Objevili se na trávníku před jeho obydlím. Nia se vzpírala, jak jen mohla, ale Gylfiron byl ve svém vzteku mnohem silnější než ona, takže proti němu neměla nejmenší šanci. Drapnul ji za ruku a bez řečí ji táhnul za sebou přes zelené prostranství, verandu, skrz dům, chodbou, až ji dovlekl do své obrovské pracovny.
„Pusť mě, Gylfirone. Slyšíš? Pusť mě!" protestovala naříkavě Nia, ale nebylo to nic platné.
Postrčil ji dovnitř místnosti, trhnutím s ní smýknul, až přistála na vyleštěné dřevěné podlaze, že to v ní jen hrklo. Čaroděj vztekle třísknul dveřmi, až se otřásly stěny i okenní tabulky a zamknul na dva západy. V očích se mu blýskaly zlověstné plamínky. Přistoupil k ní, zvednul ji do stoje a bolestivě ji chňapnul za vlasy.
„Aúú!" Vyjekla a do očí jí vyhrkly nové slzy.
Dovlekl ji k magickému zrcadlu, které bylo zahaleno těžkou černou látkou, a tam ji pustil. Prudkým pohybem odhrnul závěs a objevilo se před nimi velké obdélníkové zrcadlo zasazené do ozdobného zlatého rámu. Kruhovým gestem ruky vyvolal na odrazové ploše obraz hnědovlasého elfa jedoucího na koni lesem.
„Rínon," uniklo tiše Niemey ze rtů jeho jméno.
„Tak za tímhle bastardem si chtěla utéct? Copak tě to ještě nepřešlo? Stále ho miluješ?"
„Ano," přitakala hrdě s pozdviženou hlavou.
Gylfiron zlověstně zavrčel, napřáhl se a uštědřil jí další facku, až jí od té rány pálila tvář.
„Pokud sis myslela, že jsem na něho zapomněl, pak ses šeredně spletla. Dlouho jsem ti sliboval, že ho zabiju, když provedeš cokoliv mimo naši dohodu."
Nia hleděla na obraz v zrcadle. Elf projížděl houštinou, přeskakoval s koněm padlý kmen a natahoval se po luku na svých zádech, protože byl zrovna na lovu.
„Tak se mi zdá, že právě přišel čas, abych splnil svou hrozbu a ukázal ti, jak velkou moc nad tvým miláčkem mám." Než to stačil Gylfiron doříct, tak se mu během mžiku v rukou objevil napnutý luk se šípem. „Rozluč se s ním, protože dnes díky tobě zemře."
Natáhnul tětivu a chystal se vystřelit. V tutéž chvíli se na něho Nia s křikem. „Néé!" vrhnula, aby ho zastavila. Gylfiron po ní střelil rozezleným pohledem, jehož silou vyvolal tlakovou vlnu, za pomoci které od sebe Niu odhodil, až se vznesla do vzduchu a zády se přilepila ke stropu.
„Ty nevděčná děvko," zavrčel vztekle Gylfiron.
Čaroděj byl jejím pokusem o napadení mírně vyveden z koncentrace, ale přesto zamířil a vystřelil. Niamey viděla, jak šíp opustil tětivu, prolétl zrcadlem, jako by to byla pouze hladina vody a ne sklo. Prosvištěl vzduchem, zabodl se do elfa na koni a silou svého úderu ho srazil dolů. Muž s bolestným výrazem ve tváři po zádech spadl z hřbetu koně a zůstal nehybně ležet v lesním podrostu.
„Rínoné!!!" vydral se jí z hrdla zoufalý výkřik, pak obraz v zrcadle zmizel.
Gylfiron se začal smát jako šílený, neboť měl škodolibou radost z toho, že jí způsobil bolest.
„Ty parchante." Osopila se vzlykavě Nia na čaroděje.
„Moc mi nenadávej, holčičko. Uvědom si, že je to jen a jen tvá vina, že tvůj princ tak nešťastně skonal a opustil tento svět. Co sis myslela? Že tě nechám utéct bez trestu? Nezapomínej, že ti nikdy nedovolím odejít. To si zapiš za ta svá krásná ouška."
„Zabiju tě, Gylfirone," pronesla se vzlyknutím.
„Ty, mě?" otázal se posměvačně. „Chceš mi snad vyhrožovat? Měla by sis uvědomit," a poukázal na ni výstražně napnutou pravou paží se vztyčeným ukazováčkem. „Že to ty jsi přišpendlená ke stropu a ne já." Zavrčel mág.
„Pusť mě dolů a uvidíme."
„Ha, ha, ha. Ty chceš dolů?" otázal se posměvačně se zlým výrazem ve tváři. „Tak dobrá." Máchnul rukou a Nia se odlepila od stropu, sestoupila níž, ale stále levitovala ve vzduchu. „Asi ti budu muset uštědřit lekci, kdo- je- tu- pánem a kdo- tu- vládne."
Jeho obličej se zkřivil zlostí do odporné grimasy a máchnul pravou rukou. Neviditelná tlaková vlna odmrštila Niu doprava. Přelétnula celý pokoj a tvrdě narazila bokem do zdi, těsně vedle vysoké knihovny, ta rána jí vyrazila dech a dřevo ve stěně skřípavě zaprotestovalo.
„Už chápeš, kdo je tu čaroděj a kdo učedník?"
Nia neodpověděla, protože lapala po dechu, to však mága naštvalo, když od ní nic neslyšel. Mávnul paží, tentokrát levou. Mocná síla Niu opět uchopila do svých spárů, pozvedla ji a vrhla přes celou místnost na protější stěnu u velkého krbu. Nia při tom úderu bolestivě vykřikla a cítila, jak jí zakřupaly všechny kosti v těle, hlavně v hrudi, neb se jí při střetu se stěnou zlomilo jedno žebro a další naštíplo. Byla ochromená fyzickou bolestí a srdce naříkalo žalem nad domnělou ztrátou milovaného muže.
„Už je ti to jasné, nebo ti to ještě nedošlo? Uznáváš, že já jsem tvůj pán?" zeptal se zlověstným hlasem.
„Jen… přes… mou… mrtvolu." Zasýpala s bolestí v hlase.
„Jak chceš, má drahá. Sama sis o to řekla."
Síla magie ji znovu uchopila do svých mocných rukou a mrštila s ní zpět na kazetový strop, až se udeřila zezadu do hlavy. Strop pod nárazem jejího těla zaskřípal a zavířil se prach, jenž byl usazen ve spárech mezi dřevěnými kazetami.
„Chtěla jsi dolů, no prosím, budiž, tvé přání splněno." Gylfiron pokývl hlavou.
Náhle moc magie zmizela a Nia se zřítila z výšky čtyř metrů rovnou na dřevěnou podlahu. V pravé noze jí bolestivě několikrát zakřupalo a zlomená kost protrhla kůži na lýtku a několik kostěných střípků poranilo i pokožku na pravém koleně. Z ran začala v mžiku vytékat rudá krev a obarvovat jak její šaty, tak podlahu. Při dopadu si ještě pochroumala ruku a opětovně se praštila do hlavy, tak silně, až ztratila vědomí. Čaroděj se tyčil nad bezvládným tělem elfky. Vrhnul po ní opovržlivý, povýšenecký pohled a škodolibě se zašklebil. Víc si jí nevšímal, otočil se na patě a odešel pryč ze své pracovny. Nechal ji tam ležet bez pomoci. Niamey zbitá, zraněná a omráčená ležela na zemi. Neboť byla v bezvědomí, nemohla si ani zavolat pomoc.


„Až po půl hodině mě náhodou našla Firiel, když šla kolem dveří a pootevřenou škvírou mě zahlédla ležet zhroucenou na podlaze. Pomohla mi. Dá se říci, že mi zachránila život, bez ní bych tam zřejmě zemřela. Nevím přesně, jak mě dostala z Gylfironovy pracovny do mého pokoje, protože jsem byla v bezvědomí. Srovnala mi zlomené kosti a udělala pro mě vše, co bylo v jejích silách. Z velké části mě uzdravila svou léčivou mocí a bylinkami." Na okamžik se odmlčela, aby se mohla zhluboka nadýchnout a utřít si slzu, jež jí skanula po tváři při vyvolání těch zlých vzpomínek a pokračovala dál. „Byla jsem celá dost vážně polámaná a domlácená. Nejhůř dopadla pravá noha. Měla jsem roztříštěné koleno a nohu na třikrát přeraženou. Dlouhou dobu, téměř několik let, jsem nemohla chodit, aniž bych nepotřebovala oporu holí. Stal se ze mě mrzák, ale zároveň jsem pochopila, že se mě Gylfiron určitým způsobem bojí. Cítila jsem z něho strach, ale tehdy jsem netušila proč. Až o něco později mi to došlo. Protože od toho zranění jsem zjistila, že ve mně roste neuvěřitelná síla, kterou ve mě Gylfiron nikdy nechtěl probudit. Měl obavy, že bych pak byla mnohem silnější než on. Tak jsem svou magii začala rozvíjet bez jeho vědomí. Nakonec jsem po mnoha letech odložila berle i hůl a začala opět chodit bez cizí pomoci, ale…“ nedokončila to.
„Přesto pořád lehce kulháš a někdy tě to i pekelně bolí." Doplnil ji Rínon a ona přikývla.
„Ai. Někdy je to v pořádku, že o tom ani nevím, a jindy to zranění dává o sobě dost bolestivě vědět. Co nadělám." Pokrčila rameny. „Je to cena, kterou platím za svou hloupost a sobeckost." Stále měla skloněnou hlavu, oči se jí leskly slzami a upírala pohled na své ruce , v nichž žmoulala látku svých šatů.
„Nevěděl jsem, že probouzení magické moci je tak strastiplné.“ Poznamenal Rínon.
Nia potřásla hlavou.
„Získávání moci není svízelné pro toho, kdo po té moci touží, ale já ji ze začátku odmítala. Vzpírala jsem se jí, byla pro mě přítěží, dělala ze mě něco, čím jsem být nechtěla. Jenže po tom zranění, když jsem byla upoutaná na lůžko a myslela jsem si, že jsi mrtev, tak mi už na ničem nezáleželo. Všechno mi bylo ukradené, a tak jsem se té energii poddala a nechala jsem ji, ať nade mnou převezme moc. Pak jsem pochopila, že mi nechtěla ublížit, naopak mě posilovala a stala se mou součástí a vytvořila ve mně určitou harmonii. Naučila jsem se čerpat sílu z živlů.“
„Takže jsi byla později silnější než Gylfiron.“
„Ai, on byl silný, neboť ovládal sílu tří živlů, ohně, země a větru. Uměl jen ničit. Zkáza, smrt, moc a zotročení, to byla jeho mota. Neuměl využívat pozitivní zdroj síly. Ale já měla navrch. Neboť mám přístup ke všem pěti základním živlům,“ vysvětlila mu Nia.
„Pět živlů?“ otázal se překvapeně.
„Ano, oheň, voda, země, vzduch a qint esenc – oživení. Využívám energii z přírody, umím léčit, tvořit a mohu oživovat bytosti, pokud je to vůle bohů.“
Rínon jen tiše polkl, když si uvědomil, jak velkou silou je obdařena. Jen ti největší mágové dokázali stvořit nový život anebo oživit mrtvé. Ona patřila k nejvyšší třídě v magické hierarchii, byla něco jako princezna mezi čaroději. Přemýšlel o tom, zda jí byl vůbec kdy hoden. Nia měla v sobě víc vznešené krve než on. Zatímco ona obětovala svou lásku k tomu, aby ho zachránila před zlobou čaroděje, tak on se utápěl v sebelítosti a nenáviděl ji. Ne, už jí nic nevyčítal, naopak ji svým způsobem obdivoval. Možná o sobě neměla valné mínění, ale on již chápal, že ať prošla čímkoliv, její srdce a duše se nikdy nezměnily.

* * * * * *


Překlad a vysvětlivky :
Ai – ach, jo – je to takové trochu neurčité citoslovce


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tracy Harper 29.01.2009, 23:40:20 Odpovědět 
   Bezva :)
 ze dne 30.01.2009, 11:48:14  
   Annún: Díky :-))
 ZITULE 06.12.2008, 17:04:24 Odpovědět 
   Pekne jsi pribeh napsala.
 ze dne 06.12.2008, 23:58:43  
   Annún: Děkuji. :-))
 Šíma 05.12.2008, 14:28:12 Odpovědět 
   Hezké počtení, Jednička! Co bude dál? Nejspíš si budu muset počkat... ;-)
 ze dne 06.12.2008, 11:18:53  
   Annún: Díky Šímo, slibuji, že nebudeš muset čekat dlouho. Další díl je již hotový, jen se musí zkontrolovat a pak vyčkat až se bude moci vložit. Takže když to dobře půjde koncem příštího týdne.
 amazonit 05.12.2008, 6:23:34 Odpovědět 
   Často si myslím, že již nemůžeš do příběhu nic nového vložit, že už bude končit, že už není, co bys ještě čtenářům vyjevila.
Ale ty jsi si celý příběh rozehrála tak, že máš hodně co vysvětlovat. Dokázala jsi do něj zapříst hodně otázek a nyní celé to klubko rozplétáš a vše do sebe zapadá, až se jeden diví.
Přijde mi, že elfská čarodějka má zbytečné pocity viny, a jsem ráda, že Rínonova zlost na ni je konečně zcela pryč, že pochopil a přehodnotil svůj pohled na věci, které se kdysi udály.
 ze dne 06.12.2008, 11:16:41  
   Annún: Děkuji Amazonit.
Příběh byl poněkud zamotaný, ale teď se rozmotává. Rínona zlost přešla, protože pochopil důvod, přesto v něm někde ve skrytu duše trocha podezíravosti zůstává, i nu snad se zbaví všeho negativního myšlení a pomůže Nie najít stracenou sebedůvěru.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
obr
obr obr obr
obr
Na ceste za sno...
Mon
POMSTA INTELIGE...
Asirix
2.kapitola
Mon
obr
obr obr obr
obr

Zpověď šedého listu
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr