» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."

Luigi Pirandello

počet přístupů: 2141135

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 14 ::

:: L+L(3)- Útěk ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: L+L

An!tta	publikováno: 09.12.2008, 21:13

Rossie Laneová se pokusí o útěk. Kdo ji však brání v cestě? Její matka, novináři a fotografové! Podaří se Rossii utéct? Dá na radu paní Vreelandové?


	Útěk Chtěla bych umřít. Hned teď. Můj život nemá smysl, myslím si a přitom zakopávám o svoje vlastní nohy. Běžím nahoru do kopce a cítím, jak se mi začínají potit ruce. Je to strašné…Jestli mě tady někdo chytne a dovede zpátky k mámě, začne mi z nich možná proudit celá řeka potu a lidi nade mnou budou ohrnovat nos. Já za to nemůžu. Když jsem rozrušená, potí se mi strašně ruce a nedokážu normálně dýchat. Zastavím se, abych popadla dech. Musím se posadit nebo se mi začne točit hlava. V dálce slyší něčí hlasy. Mám dojem, že patří mámě, paní Vreelandové a bohužel i celému televiznímu štábu. Zpanikařím a rychle se vyhoupnu na nohy. Běžím stále nahoru do kopce. Cestou ze sebe strhám všelijaké doplňky a mašličky, kterými mě paní Vreelandiová „vyzdobila“. Doběhnu až někam k propasti. Mám perfektní výhled na celý Hollywood. Zhluboka se nadechnu a pak zas pomalu vydechnu. „Rossie!“ Ne, panebože, to snad ne! To je máma! Za ní se ženou kameramani, pár fotografů a spousta novinářů. Už už si žhaví kamery a foťáky, aby můj útěk pěkně zdokumentovali. To se nesmí stát, mámu to úplně vyřídí! Nesmím jí přijít na oči. Prostě uteču, dole nasednu na vlak a odjedu směrem ke Kolumbii. Na cestu se pak někoho zeptám. Pomalu začnu šplhat dolů. Nohy mi každou chvíli podklouznou a rukama se držím jen tak tak. „Rossie! Vrať se!“ volá mě máma. Stojí přímo nade mnou a natahuje ke mně ruce. „Okamžitě polez nahoru! Nebo se zabiješ!“ varuje mě. Ani se neohlédnu a šplhám pořád dál. To už se máma ale opravdu naštve. Kabelkou praští fotografa, který se to všechno snaží vyfotit a pustí se za mnou. Fotograf zaúpí a svalí se na zem. Mámu to teď ale vůbec nezajímá, pořád mě sleduje. Protože má ovšem lodičky s mega velkými podpatky, pěkně jí to klouže. Když už mě skoro má, z ničeho nic ztratí rovnováhu a s řevem se začne řítit dolů. Zakryju si oči, ze kterých mi najednou vyhrknou slzy. Nad mou hlavou se náhle zjeví vrtulník. Z něho se na mě dívá několik kameramanů a snaží se mě natočit. Neodpustím si na ně ukázat jedno sprosté gesto. Jenže pak mi sklouznou obě nohy a já se začnu řítit dolů stejně jako máma. Zachytí mě nějaká větev. Potom ucítím prudkou bodavou bolest v pravém rameni. Cítím taky, jak mi krev pomalu stéká po zádech a vsakuje se do čistě bílého vypůjčeného oblečení. Všimnu si, že máma visí přímo nade mnou. „Mami! Jsi v pořádku?“ musím se zeptat. Pak mi ale dojde, jak strašně jsme na sebe naštvané. No třeba mi ale odpustí a pochopí, že mi bylo v pořadu American Life strašně trapně a že o mě řekla něco, co se mě strašně dotklo. Třeba pochopí, že prostě nechci mít s modelingem nic společného a nechá mě být. Dole přijíždí hasiči a policie. Jeden vysoký chlapík mámu opatrně začne sundávat. Druhý už si jde pro mě. Jenže to jaksi nestihne. Větev se pod mojí tíhou rozlomí a já se zřítím přímo na něj. Zůstane nehybně ležet na zemi. „Thomasi! Thomasi co je vám?“ třese s ním zběsile druhý z hasičů. Poraněný hasič Thomas zasténá bolestí. „To je balík…“ zamumlá. „Vždyť ta holka je tlustá jak vykrmený prase!“ dovolí si mě zdravý hasič urazit. Chce se mi strašně brečet. Proč mě nikdo nemá rád? Proč nikoho nezajímá, jak strašně se trápím, a to, že jsem tlustá, že za to nemůžu? Když přijede sanitka a odvezou mámu do nemocnice, začne si mě konečně někdo pořádně všímat. „Zbláznila ses?“ vrazí mi hned na úvod facku paní Vreelandová. Neodpovím. Místo toho se rozbrečím. Všichni si to samozřejmě hned fotí. „Mohla jsi klidně spadnout a byla bys už dávno mrtvá!“ rozkřikne se na mě. V mém srdci zní její věta ale úplně jinak. „Mohla jsi klidně spadnout! Proč jsi tu možnost nevyužila? Byla bys už dávno mrtvá a my měli od tebe pokoj…“ „Taková ostuda,“ zrudne najednou. Zase mi to zazní úplně jinak. „Zase ostuda pro celou Ameriku. A to jenom KVŮLI TOBĚ,“ jakoby říkala. Vzpomenu si na mámu. Proč vlastně jela do nemocnice, ale přitom se jí nic nestalo? Přemýšlím a na to samé se o chvíli později zeptá paní Vreelandové, bez ohledu na to, jestli je na mě naštvaná nebo ne. „Co je s nejslavnější módní návrhářkou na světě? Je v pořádku? Proč jela do nemocnice? Přece se jí nic nestalo! A nebo jo?“ „S módní návrhářkou? Proč… proč neřekneš rovnou…. S mámou?“ vykulí na mě nevěřícně oči paní Vreelandová . „Protože se ke mně chová, jak kdybychom si byli cizí. Prostě ne jako pravá máma, chápejte to… „ Dám se do vyprávění. Téměř šeptám, a tak si musí paní Vreelandová ke mně sednout blíž. Televizní štáb společně s kameramany z pořadu American Life odjeli dávno pryč udělat rozhovor s mámou do nemocnice, ale stejně se bojím, že mě někdo sleduje nebo natáčí. Paní Vreelandová překvapeně povytáhne obočí. „Proboha, Rossie, jak tohle o mámě můžeš říct? Vždyť tě miluje. Nesmíš jí jen tak utéct!“ „Chctěla jsem za tátou. Táta se nezabývá o modeling. Táta hraje fotbal, jí kakaovou zmrzlinu, pije španělský víno, mluví španělsky a je veselej,“ vypravím jí o tátovi. „A co ti na mámě tolik vadí?“ zeptá se hloupě, „vždyť je to přece fajn ženská. A navíc… Víš jak je slavná? Po celém světě ji zná hrozně moc lidí! Rossie, když od maminky utečeš, přijdeš o velkou životní šanci!“ „O… o životní šanci?“ zopakuju po ní. Vůbec nechápu, o čem to mluví. „Tvoje máma bude jednou zapsána do dějin. Ve škole v dějepise se o ní bude mluvit jako o nejslavnější a nejlepší návrhářce všech dob! A ty budeš pro lidi její slavnou dcerou!Rossie, není to fantastické! Jako malá, bych se nerozmýšlela už ani vteřinu!“ „Vždyť já se taky vůbec nerozmýšlím,“ namítnu. „Opravdu?“ pousměje se nadšeně paní Vreelandová. „Tak v tom případě tu na mě chviličku počkej, ještě si o tom spolu promluvíme. Pak tě dovezu ke mně, můžeš tam zůstat, dokud mamka nebude v pořádku,“ dovolí mi. Vzpomenu si, že mi ještě pořád paní Vreelandovíá neřekla, co se mámě vlastně stalo. Proto se jí rychle zeptám. „Rossie, růžičko, tvoje maminka je v pořádku. Odvezli jí tam jen preventivně. A navíc jí asi není moc dobře, protože se hrozně lekla, když si utekla. A to ještě počkej, až to bude v novinách. Róso, slib, že už tohle neuděláš,“ podívá se na mě prosebně. Pak odejde. V hlavě slyším nějaký známý hlas. Je to hlas paní Vreelandové . „Ve škole v dějepise se o tvojí mámě bude mluvit jako o nejslavnější a nejlepší návrhářce všech dob! A ty budeš pro lidi její slavnou dcerou!Rossie, není to fantastické! Jako malá, bych se nerozmýšlela už ani vteřinu!“ praví hlas. Potom zaslechnu i svůj hlas. „Vždyť já se taky vůbec nerozmýšlím,“ zní moje odpověď. „Opravdu? No to je výborné!“ slyším paní Vreelandovou. Ne, já se vůbec nerozmýšlím. Prostě vím, že chci za tátou a moje rozhodnutí jen tak nikdo nezmění…


celkové hodnocení autora: 91.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 23		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Romana Tamová	17.04.2009, 7:37:43

Líbilo se mi to.

Pavel D. F.	09.12.2008, 21:13:19

Rossie se chová impulsivně, no prostě jako mladá dívka v pubertě. To se mi zdá autentické. Poněkud zvláštní je chování fotografů a kameramanů, ale uznávám, že někteří z nich bývají v honbě za senzací pěkně otravní, takže i to asi odpovídá skutečnosti. Děj je vyprávěn pěkně dramaticky, zvlášť pasáž prvního útěku Rossie je dost napínavá. Chyb je možná trošku méně, přesto se mi zdá, že by si text zasloužil ještě trošku více pozornosti. Mám za to, že některé z chyb vznikly nejspíš nedopatřením, že dobře víš, jak to napsat správně, ale v zaujetí dějem prostě chybu přehlédneš. Proto je dobré si text po nějaké době znovu přečíst a zkorigovat. Pár chyb naznačím, možná je to zbytečné, ale třeba Ti to pomůže: Kabelkou praští fotografa, který se to všechno snaží vyfotit a pustí se za mnou - Kabelkou praští fotografa, který se to všechno snaží vyfotit, a pustí se za mnou (čárka před „a pustí“ naznačuje ukončení vložené věty, jinak hrozí zmatení smyslu souvětí) že o mě řekla něco - že o mně řekla něco (6. pád – o kom/čem – může se říct „o tobě“, takže „mně“) jak kdybychom si byli cizí - jak kdybychom si byly cizí (přece jen jde o dvě ženy) Víš jak je slavná? – Víš, jak je slavná? (dvě věty v souvětí) Jako malá, bych se nerozmýšlela - Jako malá bych se nerozmýšlela (tady je čárka zbytečná) Odvezli jí tam jen preventivně - Odvezli ji tam jen preventivně (krátce „ji“, protože jde o 4. pád - koho/co) když si utekla - když jsi utekla (paní Vreelandová mluví obvykle spisovně, asi překlep) Na čistou jedničku to ještě není, ale jsi na dobré cestě.