obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Skythský vlk 6: Pod cizím měsícem ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Skythský vlk
 autor Leontius publikováno: 09.12.2008, 17:04  
Omlouvám se za velkou odlmku. Hrdiny jsme zanechali v příbytku podivného Egypťana Moirise.
 

Pod cizím měsícem

Oba návštěvníci v exotické zemi se nervózně ošívali při pohledu na nezvyklou stravu. Vypadalo to jako syrová kachna, naložená do oleje, směsi koření a bylinek. Jejich hostitel jim k hlavnímu chodu nabídnul několik kousků chleba ze špaldy. Timodémos ho zamyšleně žvýkal, zatímco Oiropata nesměle uždibovala kousky masa.
Moiris postával před vstupem, ruce založené v bok, a hleděl na klesající slunce. Co pár okamžiků si s téměř rituální samozřejmostí odepjal některou ze svých ozdob a uložil ji do dřevěné pokladničky.
Řek uslyšel klapnutí a otočil se. Moiris zrovna schovával pokladničku do výklenku u dveří a odepjal si meč. Pohladil kostěnou rukojeť a opřel ho o zeď. Pak zavřel oči a chvilku zvolna oddechoval. Na sobě už měl jen lněný egyptský oděv – kalasiris se střapci kolem stehen a onen bronzový kyrys se soustavou kožených řemínků. Timodémos stále nechápal k čemu slouží a proč jsou tak složitě propleteny.
Moiris nehlučně obešel Oiropatu a usadil se po její levici. Skythka sebou škubla a odtáhla se. Podivný Egypťan se zasmál a napil se jakéhosi nápoje ze zkvašeného ječmene. Timodémos si ho změřil kousavým pohledem.
„Za chvíli se objeví měsíc a stále jsi nás nepřipravil na to, co nás čeká.“
Egypťan pomalu dožvýkal sousto masa a zvedl zelené oči.
„Setkal ses někdy se skutečným hrdinou? Héroem? Napůl smrtelníkem, jenž byl vyvolen bohy?“
Timodémos se zamyslel. Co měla tahle hloupá otázka znamenat? Moiris najednou zavadí řeč do světa mýtů? Dlouho zvažoval odpověď:
„Věk hrdinů minul. Už nejsou. Je čas smrtelníků,“ pronesl sebejistě.
Odpovědí mu byl pohrdavý úsměv a jízlivá poznámka:
„A jak bys hrdiny poznal, příteli?“
Timodémos si vybavil Herakla, Thésea, Persea a další hrdiny své vlasti.
„Bojují s netvory, cestují po světě a konají hrdinské skutky.“
„A proč tedy nejsou dnes?“ zeptal se Moiris nepřítomně a otáčel vázou, na níž si prohlížel výjevy z pověstí.
Timodémos nevěděl. Zdálo se, že odpověď má nadosah, ale nedokázal ji formulovat. Zdráhavě tvořil věty:
„Prométheus už byl z Kavkazu osvobozen… minotaurus byl zabit… strašlivé gorgóny byly zahubeny. Úkoly dané bohy byly beze zbytku splněny a hrdinů není více třeba.“
Moiris se náhle vymrštil, sevřel Řekovu paži do železného stisku a v zelených očích mu zaplál oheň. Šeptal, ale jeho hlas přehlušil vše:
„A co jsme my? Hrdinové, nebo jejich úkoly? Monstra čekající na smrt z rozmaru bohů? Možná žijeme jenom proto, abychom zemřeli, a bohové mohli říci, že to oni sami propůjčili svým chráněncům moc, jak porazit zlé tvory ohrožující smrtelníky. Ať už je to jak chce, Egypt je země, která má blíž k bohům než k filosofické iluzi pravdy, jak tomu je u vás v Řecku. Tady jsou lidé, jenž věří ve své předurčení a už jen to samotné jim dává nesmírnou moc. A dnes večer půjdou po nás. Budeme psát legendy vlastní krví.“
Timodéomovy oči se roztáhly hrůzou. Taková představa pro něj byla děsivá. Moiris se tvářil vítězoslavně, když v tom se za jeho zády vztyčila Oiropata. Její rusé vlasy zavlály a dodaly ji bojovného vzhledu.
„Nejsme žádná zlá monstra, která musí být zabita!“ vykřikla řecky s nepřirozeným přízvukem.
Moiris se pomalu otočil, mile se usmál a položil nevinnou otázku:
„Co tedy jsme?“
Oiropata s odpovědí dlouho neváhala:
„Jsme svobodní! I ve volbě dobra a zla. Necítím se, že bych snad ztratila schopnost rozlišovat správné a špatné. Možná už nepatříme k lidskému rodu, ale o to více jsme svázáni s přírodou a snad jsme blíže dokonalosti.“
„Snad jsme…“ zopakoval pro sebe Moiris. „Ale dokážeš to vysvětlit lidem a kněžím? I když se budeš chovat čestně a upřímně, zůstaneš něčím cizím, co budí nepochopení, které vede ke strachu, jenž vede k opovržení a zabíjení.“
Oiropata sklopila a hlavu a smutně se zadívala na Timodéma. Ani společně nezmohli nic proti Moirisovým argumentům. Egypťan vycítil naprostou převahu a rozhodl se ukončit neplodnou diskuzi:
„Nic už nezměníme na tom, že dnešní večer musíme utéct dál na jih. V této oblasti jsme již prozrazeni, neboť naše akce na moři byla příliš odvážná. Nic nezmůžeme proti přesile nepřátel, která pomalu stahuje smyčku okolo města. Během hodiny se jejich hlídky rozmístí v ulicích a nedovolí nám uniknout…“
„Hlídky? O jakém nepříteli to celou dobu mluvíme? Obyčejní kněží?“ otázal se Timodémos, v němž se probudily válečnické instinkty.
„Ne tak docela. Jsou k nerozeznání od ostatních a mnohdy tak vystupují. Ve skutečnosti však vyhledávají všechny možné odchylky od… úradku bohů.“
Odmlčel se a zvedl pravou ruku. Chvíli se na ni zkoumavě zadíval a sevřel ji v pěst. V očích mu zračilo soustředění. Nadřazenost v jeho hlase byla vystřídána naléhavostí:
„Už není čas. Za pár okamžiků budeme muset vyrazit. Naše cesty se pravděpodobně díky naší… přirozenosti rozdělí. Pokud se ovšem budete držet u levého břehu Nilu, narazíte na malou osadu. Hledejte chatrč stojící nad vodou, tam se sejdeme a budeme pokračovat dál. Hlavně se zbavte všech nepřátel. Nesmí nás sledovat.“
Otočil se ke dveřím a začal urychleně odepínat některé přezky kyrysu. Timodémos s Oiropatou se na sebe nechápavě podívali a vydali se za ním. Moiris vkročil na prostranství před obydlím a lehnul si na bok. Nohy přitáhnul k tělu a objal si je rukama. Zavřel oči a vypadal naprosto vyrovnaně.
Timodémos vzhlédnul. Obloha zde byla zvláštní. Rozprostírala se téměř všude, tohle nebylo hornaté Řecko, ani zalesněná Skythie. Černé rameno obra s perlami na rukávech obepínalo celý svět a Řeka najednou zamrazilo v zádech. Cítil se nahý, bezvýznamný a odhalený útokům s čímž kontrastoval pocit jedinečnosti a jakési nadřazenosti nad zemí. Oiropata sledovala jen měsíc. Ruce měla překřížené na ramennou a modré oči ani nemrkaly. Měsíc uprostřed té temnoty už nepřipomínal jen pobledlou stařeckou tvář, tento večer byly jeho paprsky ostré a bodavé. Jako by napomínal své děti, že mu nemůžou uniknout.
Z toho pohledu se Timodémovi udělalo nevolno. Pokusil se silou vůle uklidnit a odvrátil zrak. Viděl, jak se Moirisovo tělo na zemi zavlnilo a začala jeho proměna. Oiropata se jakoby v transu roztřásla a jemu se podlomily nohy. Dopadl na všechny čtyři. Kosti jeho končetin už dokončovaly svou děsivou transformaci a on pocítil ten nepříjemný pocit. Na chvíli ho opustilo vědomí.
Za malý okamžik už mohutný černý vlk zahrabal tlapou v prachu a otočil se na Oiropatu. Skythka mu pohled opětovala modrýma vlčíma očima a jemně natočila hlavu. Roztomile tak vyjádřila údiv. Timodémos si poté povšiml, že Moiris zmizel. Stáli sami ve změti uliček.
Netrpělivě vykročil k té jižní. Byla prapodivně temná, i pro jeho zrak. Čich však nezklamal – někdo se ukrýval ve stínu. Vlk zavrčel a holohlavý muž vystoupil ze tmy. Přes prošívaný kabátec měl přehozený plášť z bílé vlny a oči upíral na stvoření před sebou. Vypadal neozbrojený. Za sebou uslyšel krátké zakňučení Oiropaty. Vlčice stála zády k němu a hleděla na další dva Egypťany, kteří se vynořili ze zbylých uliček. Všichni vypadali zaraženě. Očividně čekali jiné bytosti než vlky.
Timodémos se napjal ke skoku. Vůbec nepochyboval o tom, že by muže nepřemohl. Nohy se odrazily a v tom mu hlavou bleskla vzpomínka na cvičné souboje ve vojenských leženích. Skrytá zbraň pod pláštěm! Prudce trhnul tělem a to mu zachránilo život. Zahnutý meč zasvištěl vzduchem a podle nenapodobitelného odlesku Timodémos poznal, že se jedná o stříbro. Ostrá špička se jen dotknula chomáče chlupů na vlkově krku, ale přesto se ozvalo zasyčení a ve vzduchu se zavlnily obláčky štiplavého dýmu.
Varovně zavyl a připravil se k provedení rychlého protiútoku. Jenže nakonec měl plno práce s tím, aby se vůbec vyhnul dalšímu pečlivě zamířenému seku. Protivník se pohyboval nadpřirozenou rychlostí. Vlk se opět stáhnul a prosmýkl se úzkou mezerou mezi mužem a zdí. Přitom Egypťana lehce poranil drápem na stehně. Ten tiše vykřikl a znovu se ohnal mečem. Timodémos se však už dávno na onom místě nenacházel a ostří meče zaskřípělo o kámen. Na to vlk čekal a bez otálení se muži zakousl do zápěstí. Pevný stisk roztrhal šlachy a rozdrtil jemné kůstky. Zbraň Egypťanovi vypadla z rukou a nešťastník se otočil k Timodémovi zády, aby mohl utéci. To byla jeho poslední chyba. Vlk se však nezastavil nad jeho mrtvolou a rozběhl se na pomoc Oiropatře.
Vlčice ustupovala před dvěma protivníky a vyděšeně hleděla na jejich třpytící se zbraně.
Jednomu útočníkovi po levém rameni již stékala krev. Timodémos se tedy rozhodl vyřadit nejdříve toho nezraněného. Přitiskl se ke zdi a ve stínu se pomalu plížil kupředu. Náhle se na střeše jednoho z domků vztyčila čtvrtá postava s krátkým lukem a plynulým pohybem založila šíp. Hrot se nebezpečně lesknul.
Timodémos se rozběhl. Situace vypadala beznadějně, ale musel aspoň něco udělat. Celou svou váhou narazil do Oiropaty, která si nebezpečí nebyla vědoma, a odkutáleli se stranou. Šíp zasvištěl a zapíchnul se do země. Oba snědí válečníci se otočil ke své kořisti a lučištník opět šáhl do toulce. Na tváři mu hrál krutý úsměv, když si užíval bezmocnost svých obětí. Náhle tiše heknul a prohnul se v zádech. Z úst mu vytekl pramínek krve a Egypťan se zřítil ze střechy na zem. Ze tří ran na jeho zádech v oblasti ledvin prýštila krev.
Jeden z Egypťanů se s obavami otočil ke střeše domu, na které se mihnul podivný stín. Chvíli vládlo naprosté ticho, ale v okolí se pro Timodéma objevil nový pach. Kyselá vůně strachu. Vycenil zuby a nakročil si k vyděšeným Egypťanům, když v tom z výšky dopadlo jakési stvoření. Dlouhé, mléčně bílé drápy proťaly vzduch a roztrhly Egypťanův obličej napříč. Muž zaječel a šelma dopadla na všechny čtyři. Poslední bojeschopný Egypťan se pokusil zaútočit, ale stvoření se vztyčilo a meč pouze sjel po bronzovém krunýři za doprovodu spršky jisker. Ozvalo se zlověstné prsknutí a tlapa osázená vražednými drápy se opět mihnula před mužem. Bojovník se zhroutil jako hadrový panák s vyhřezlými vnitřnostmi.
Moiris se otočil na své společníky a děsivé zorničky v jeho zelených očích se stáhly. Ve své zvířecí podobě měl skoro černou srst s šedivými pruhy. Dlouhé vousy okolo drobného nosu a nepřizpůsobivou malou tlamičku, která byl v boji nevyužitelná. Zato jeho hbitost a smrtící pařáty z něj dělaly vraždící bestii.
„Podcenili nás,“ zapředl spokojeně a olízl si tlapku. Drápy zmizely v hebkých polštářcích. „Omlouvám se, pokud jsem vás vyděsil svým zmizením, ale je lepší protivníka překvapit, než se spoléhat na početní převahu. Koneckonců… předvedli jste se dobře a schopnosti vašeho druhu jsou jistě ocenitelné,“ pravil beze spěchu a pak se napjal ke skoku.
Ladně se vynesl zpátky na střechu domu a pohlédl dolů.
„Má cesta povede přes střechy, pokusím se odlákat jejich hlídky. Věřím, že do další pasti neupadnete a místo setkání najdete. Hodně štěstí!“
Prudce se otočil a zmizel ve tmě. Timodémos se slabě otřásl. Ukázka Moirisových schopností byla imponující, ale chladná vypočítavost s jako plánoval celý útěk byla zneklidňující stejně jako jeho ledový klid.
„Proč ho vůbec posloucháme? Můžeme si jít vlastní cestou!“ zavrčela Oiropata a poškrábala se na boku.
„Kam bychom šli? Už nám ukázal, že se v této zemi zdaleka nevyznáme a nehodlám pokoušet štěstí někde v poušti. Nehledě na to, že podle mne ví o našem prokletí více, než dal zatím najevo. Třeba díky němu najdeme vysvětlení nebo lék.
„Anebo smrt. V téhle zemi pro nás není místo! Nejsou tu lesy, hory. Jen žhavá poušť a odpudivé bažiny!“
„O to více je tu víry,“ zamyslel se Timodémos. „Víra se rodí z nedostatku a z víry se rodí zázraky. Nehledáme snad právě zázrak?“
Oiropata na něj pochybovačně pohlédla.
„Záleží na čí straně bude přízeň bohů,“ odfrkla si.
„To právě musíme zjistit. Třeba budeme mít možnost zeptat se Olympanů samotných,“ uzavřel a zmizel v uličce. Překročil mrtvolu jednoho z útočníků a podél zdi se odplížil na konec ulice. Dál už se nacházela jen nesourodá sbírka různých chatrčí. Po levé straně se klikatilo jedno z ramen Nilské delty.
Ucítil za sebou Oiropatin dech.
„Připravena?“
„Více už nebudu.“
Kývnul. Moiris jim nenaznačil jak daleko je ona vesnice. Třeba budou muset využít maximum času, který jim noc dává. Naposledy se ohlédnul a pokynul své společnici.
„Jdeme!“
Vzdálenost k řece překonali mrknutím oka. Timodémos opatrně sklouzl k hladině a pokusil se plížit vysokým porostem. Tlapy se mu však zabořily do bláta a jeho těžké tělo do něj zapadlo. V tlamě ucítil nahořklou pachuť rozmočené zeminy a zpanikařil. Zahrabal nohama a spolu se záplavou bahna se sesunul až do vody. Proud ho okamžitě začal odnášet pryč a zmítající vlk měl co dělat, aby se udržel nad hladinou.
Oiropata zmateně běžela podél břehu a nevěděla si rady. Nikde neviděla žádnou větev, či cokoliv jiného, čím by mu mohla pomoci. Timodémos zmizel v hustém porostu, který vyrůstal přímo z vody. Začal se v zajetí tvrdých stvolů zmítat a přiblížil se tak ke kraji. Oiropata se k němu začala natahovat.
„Zůstaň nahoře!“ vyštěkl a začal se sám škrábat do strmého svahu. Vlhké hroudy bláta se kutálely do řeky a až po sušším podloží se vlk úspěšně vyšplhal nad úroveň vody. Otřepal se a unaveně pohlédl na Oiropatu.
„Budeme se držet blíže u cesty, je to příliš nebezpečné. Musíme…“
Oiropatiny uši se ostražitě natočily. Timodémos přivřel oči a vycenil zuby. Pochopil. Nepřítel využil těch pár drahocenných okamžiků a dohnal je. Vlk sebou prudce trhnul a jen tak tak se vyhnul vrženému oštěpu. Protivník se skrýval ve vysokých křovinách. Timodémos na nic nečekal a vyrazil kupředu, nedá nepříteli čas na reakci. Vrazil mezi vysoké rostliny a prodíral se jimi kupředu. Náhle ho něco srazilo k zemi a nemohl se ani hnout. Skupina ozbrojených mužů ze všech sil držela pevnou síť, do které sám hloupě naběhl. Doposud věřil, že ve vlčím těle se mu silou nemůže člověk zdaleka měřit. Jenže tihle…
Zoufale zavyl. Musel varovat Oiroapatu, nemůže dopustit, aby ji také chytili!

Oiropata pochopila jeho varování, ale přesto zůstala stát jako socha. Neviděla ukrutný zápas, avšak nehodlala opustit svého společníka. Pohled na skupinu bojovníků, kteří se vynořili přímo před ní, byl ovšem dostatečně výmluvný. Dala se na útěk.
Strach ji hnal celé hodiny podél řeky. Na hladině se odrážel měsíc a drobné vlnky si pohrávaly s jeho tvarem. Uvěznily ho na své nekonečné pouti. Natahovaly a zkracovaly ho jako by ho mučili. Odraz připomínal zlověstnou, smrtelně bledou tvář v záchvatu smíchu. Takhle ho Skythka neznala. Najednou pro ní byl cizí a nepřátelský. Nil byl přece řekou bohů a proto jeho zrcadlovitá hladina odráží jejich rozverné nálady. Teď zrovna vítězili nad svými největšími protivníky.
Vlčice zpomalila a pohlédla na temné nebe. Stříbrný kotouč se stále skvěl v nedostižných výšinách. Svobodný, nadřazený a klidný bez ohledu na to, zda se smrtelníci radují, či zda umírají.
Oiropata se otřásla a tělem ji projel zvláštní pocit. Fatální jistota. Měsíc tu bude vždy, na světě existují věci, které přetrvávají. Některé chladně září, jiné žhnou a spalují. Podobně postižitelné emoce cítila i ve svém nitru. Mrazivý strach a hřejivá naděje.
Stále si zakládala na tom, že je pořád člověkem i přesto, že se její tělesná schránka mění podle rozmaru měsíce. Jenže teď v sobě potřebovala najít i slunce, které přinášelo naději a bylo čistě lidskou vlastností. Zvířata znají strach a můžou jednat pod jeho vlivem. V opačných případech jednají pouze podle instinktu a nutnosti. Nežijí z naděje, protože ta je jim cizí a ani ji nepotřebují.
„Moiris. Může mu pomoci,“ zamumlala tiše a silou vůle zahnala myšlenku, že si to jen namlouvá. Našla svou naději.
V dálce spatřila shluk chatrčí těsně u vody. V malé osadě mohlo žít tak patnáct rodin, které se věnovaly pěstování papyru a jiných užitkových rostlin rostoucích v bažinách.
Přímo nad vodou se tyčila jedna velká bouda. Rozsáhlý přístavek, podpírán soustavou trámu mizících pod hladinou, přímo bil do očí. Vlčice se přitiskla k zemi a doplazila se k ní. Všichni spali a ona mohla nerušeně vklouznout dovnitř. V temném koutě se objevily zeleně svíticí oči a nevzrušený hlas položil otázku:
„Co vás tak zdrželo?“


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 honzoch 10.12.2008, 11:32:00 Odpovědět 
   Tedy nečekal jsem, že Timodéma chytí, ale tím je to zajímavější. Bylo to příjemně akční
 ze dne 17.12.2008, 21:38:30  
   Leontius: Díky za zastavení. Mimochodem: já to taky nečekal :-)
 Šíma 09.12.2008, 18:02:26 Odpovědět 
   Tož je to hezké pokračování, napínavé a plné akce... Těším se na další díl! Povedlo se. Jednička. ;-)
 ze dne 17.12.2008, 21:38:00  
   Leontius: Díky za věrnost, koment a známku :-)
 m2m 09.12.2008, 17:04:32 Odpovědět 
   Já se taky omluvím, že to trvalo tak dlouho s publikací.
Jsem ťulda, no.


Jinak zdravím a přejdeme rovnou k věci.

Za jedna.

Stačí?

(heh)

Ale ne, tak protože mě znáš, půjdeme na to zase postupně.

| Dávej si už šlápota pozor na "jenž/jež". Jenž je pouze v mužském rodě v čísle jednotném, čili jej nemůžeš užít v množném čísle. Anebo používej tvary "který/která/které/kteří" a máš to vyřešeno. Nač používat něco, co mi očividně uniká, když můžu použít to, co znám? (heh)

| "Cítil se nahý, bezvýznamný a odhalený útokům s čímž kontrastoval..."
- chybějící čárku už si objevíš sám, že? (heh)

| "šáhl" je fuj, dlaku, sáhl je správně

| "Ukázka Moirisových schopností byla imponující, ale chladná vypočítavost s jako plánoval celý útěk byla zneklidňující stejně jako jeho ledový klid."
- jeden nedoklep a dvojice vynechaných čárek. Poradím, že se jedná vloženou vedlejší větu.

| "Moiris jim nenaznačil jak daleko je ona vesnice."
- zase čárka

A jestli jsem něco vynechal, pak za to mohou Tvá slova a Tvůj vyprávěcí dar. Skutečně s rostoucím počtem dílů jejich kvalita neklesá, spíše naopak. Rozvíjíš svůj původně jednoduchý příběh o další (neméně jednoduché) zápletky a tvoříš tak jednoduchou síť napínavého příběhu. Síť, do které čtenář spadne a jen tak se z ní nevymotá.

No. Nechť příběh pokračuje....
 ze dne 17.12.2008, 21:34:37  
   Leontius: Díky za vydání. Nové linie se otvírají...no na naprosto neplánované dílo celkem risk :-D
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
***
Betwithell
Bolesti
M. Daněk
Šťastný den...
Droom
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr