|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 17 ::
|
 |
|
:: DIASINUS - kapitola 11. ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Diasinus
 koci |
publikováno: 09.12.2008, 21:36
|
| Kapitola 11. - Na střeše světa |
| |
|
|
„…ale úplně nejvíc mne hledej sám v sobě.“
To jméno jsem nikdy neslyšel ani nečetl. Puralba Desipero – písmem z tekoucích květů. Ale přestože mi ta cizokrajná slova byla neznámá, či snad naopak kvůli jejich nečekanosti a kráse, viděl jsem ji najednou v té podzemní stoce jasněji než cokoliv jiného.
Vzkřísila obrazy mé fantazie! Klečel jsem před zapálenými svíčkami na jejím rozkopaném hrobě a mou hlavou se zničehonic opět proháněly malby neznámých představ a kresby nových myšlenek.
Za zavřenýma očima na mne útočí havran, bije křídly do větru a krouží nad mou postavou. Ležím na zemi zasypané sněhem tak rozlehlé, že snad nemá hranic. Shora bez přestání padají nové a nové vločky a havran vyhlíží tu správnou chvíli, kdy střemhlavě napadnout mé zesláblé tělo. Jenže já nejsem tak vysílený, jak by se mohlo zdát. Rovně jako střela se řítí ke mně a dvakrát nebo třikrát mne klovne do tváře, jenže já hbitě chytám jedno jeho křídlo a druhou rukou mu svírám hlavičku i se zobákem…
Další představa; havran zmizel. Všude kolem je voda; nevím, kterým směrem se nachází hladina; světlo se tu mezi proudy odráží do všech stran. Zadržuji dech a lehkými pohyby končetin se vznáším ve vodném prostoru. Pak otevřu ústa a zjišťuji, že mohu normálně dýchat! Naberu si plné plíce vzduchu a velkoduše si vychutnávám jeho čistotu. Nechávám se unášet vodou, když v tom něco chytne mou ruku…
Opět jsem otevřel oči. Puralba Desipero je tedy ona poutnice, jež v mém snu započala všechno, co zde mělo skončit. A zároveň byla také dívkou, které zemřela v jezeře nebeském; to s ní jsem tančil v údolí pod snášejícím se saxofonem.
Její jméno – její opravdovost – mi navrátilo představy a ty mi prozradily skutečnost, že nikdy nezemřela; ani pod tíhou sněhu, ani za branami vod.
Žila. Nadále dýchala i přesto, že měla vlastní hrob, z něhož se musela probudit.
V potemnělém kanále mi po zádech přejelo chladné zavanutí. Kolem šumělo ticho.
Rozměry vyhloubené díry pode mnou odpovídaly tak akorát potřebám k uložení urny. Ať už byla pohřbena za jakýchkoliv okolností, její schránka už nikdy neměla být nikým spatřena, jak tomu naopak při zpopelnění často bývá. Ona sama měla být zapomenuta, jen její jméno se ponechalo pamětem.
A v tu chvíli jsem si konečně všechno uvědomil.
Tu urnu vykopal Randy. Postavil si ji na kuchyňskou linku a její obsah vyměnil za cukr. Ne aby si osladil život na úkor lidské smrtelnosti, právě naopak – aby mohl život znovu vzkřísit. Zasadil její popel na mé zahradě, zalil ho svými slzami a svou vlastní krví a nechal tak vyrůst magnólii, v jejíchž pěti květech se Puralba Desipero znovuzrodila a dovedla mne až sem – k hrobu, který vždy bude začátkem a pokaždé byl koncem; dala mi tak definitivně poznat nekonečnost a nesmrtelný koloběh své existence.
Kruh se uzavřel. Neuspořádaná krása dostala svou zřejmou tvář a nyní již konečně může světlo života spatřit i poslední květ. Protože teď už vím, že naděje je nesmrtelná, a to díky touze, jež nikdy nevymizí z duše člověka.
Chladné vanutí větru znatelně zesílilo a provokovalo plameny svíček. Prostor kdesi pode mnou začal dunět a ten rachot se odrážel mezi stěnami kanálu; země se třásla a já s nehybnýma nohama vystrašeně zíral na hrob; pravá svíce zhasla. Zemina se nadzvedávala, hroudy hlíny a kamení se sesypávaly do stran, až zem protrhly kořeny magnólie. Jejich pahýly trčely do prostoru, obalené černou hlínou a oslizlé rudou krví; ty dřevinné končetiny, vzrostlé z prachu Puralby Desipero, na mne civěly z jejího vlastního hrobu. Z nekonečné dálky – z kanálu či snad z hrobky těhotné ženy – ke mně doléhaly nářky a pláč dítěte, ale vichr prohánějící se kanalizací stále zesiloval a jeho svištění vzlyky přehlušovalo, stejně jako umlčelo i oheň druhé svíce. Mé oči se opět ztratily uprostřed tmy.
Vítr dosáhl nepředstavitelné síly. Mlátil mnou do stran a o zem, až mne jeho neviditelné paže popadly do pevného sevření a já nekontrolovatelnou rychlostí letěl kanálem pryč. Zdivočelý vzduch mě hnal na svých křídlech temnotou zpět, odkud jsem přišel; nic jsem neviděl ani neslyšel, pouze jsem cítil, jak okolo mne utíká svět.
Letěl jsem tmou jako bych padal do bezedné propasti, až se z dálky konečně začaly přibližovat paprsky světla; tekoucí záře těch nitek, linoucích se skrze kulatý poklop kanálu, pronikavě zesilovala; řítil jsem se k tomu světlu, vítr prorazil víko a s lupnutím mě vyplivnul ven, jako by někdo vyfouknul bublinu z bublifuku.
A v bublině jsem se také ocitnul. Obklopila mne průhledná koule a unášena větrem pomalu stoupala stále výše k nebi. Pronikaly jí paprsky vycházejícího slunce a vytvářely na jejích stěnách duhové obrazce, které se mezi sebou neúnavě roztékaly a zase míchaly v roztodivné ornamenty.
Vycházelo slunce!
Upřeně jsem vzhlížel k obzoru, z nějž zatím vyčuhoval jen malý červený pupínek celého kruhu. Nekonečná noc skončila a ustoupila před novým dnem. Běžel jsem dlouho a hodně daleko, ale mé kroky mne nakonec dovedly k cíli, k novému začátku –
pokrčil jsem nohy a plácl se do lýtek; cítil jsem je.
Svět se zmenšoval a vzdaloval, jak bublina stoupala stále výš. Krajina tam dole vypadala jako obrázek, jako dětská omalovánka z jednoduchých čar a barev. Křižovatka byla maličká a křivolaká a u jedné z jejích cestiček svítila oranžová magnólie.
Opět do ní pronikl život, větve se propnuly a obrostly je zelené listy; všechny květy znovu vzkřísily svou krásu, včetně pátého, jenž vykvetl jako poslední zbývající střípek mozaiky na samotném vrcholku stromu – ukazoval na nebe, na mou nynější cestu. Zlatavá aura zářila mocněji než kdy předtím, ani svit vycházejícího slunce ji nemohl předčít, a ze všech květů se linula ztěžklá pomerančová vůně…
Shora mělo všechno podobu ledabyle sestavené papírové skládanky; jezero byla jen malá kaluž a skály nad údolím sestávaly z pár velikých kamenů. Všechna ta místa propojovaly přes křižovatku prosté pěšinky, jako by to byla dobrodružná mapa malého dítěte. A všechno se to vzdalovalo a zmenšovalo.
Ten pláč…
Poklop od kanálu byl skutečně kulatý. Když jsem tam dolů vstupoval, mělo víko tvar čtverce, ale změnilo se; netuším proč, snad aby mne pak vítr mohl vyfouknout do této bubliny, ať už to má znamenat cokoliv.
Avšak má mysl se nemohla zbavit toho hlasu vzlykajícího dítěte, který se nesl kanálem. Bez přestání mi zněl v uších a před očima se mi zjevoval obraz těhotné ženy, jak ji Randy pohřbívá ke kořenům stromu. Ale nebylo to špatné znamení, naopak; znamenalo, že dítě je naživu, bylo vzkříšeno a je mu dopřáno existence. Přes všechen útlak, strach, bolesti a pochyby nakonec zvítězilo odhodlání a naděje. Touhy a přání nesmějí být životu nikdy upřeny.
Slunce se již v plné kráse vyšplhalo nad obzor a celý ten maličký svět pode mnou jako by z plných plic lačně vdechoval přítomnost denního světla. V barevné bublině jsem přelétával přes celé lesy, nekonečná pole, táhnoucí se řeky a silnice i přes rozsáhlá města; ale vznášel jsem se příliš vysoko, než abych tušil, co se mnou bude.
Avšak když se tam dole, kdesi daleko na obzoru, vynořilo další město, má létající bublina se k němu jala pozvolna klesat. A nebylo to žádné obyčejné město, ale veliká metropole; a jak jsem se pomalu blížil k jejím střechám, rozpoznal jsem, že již brzy stanu nohama v hlavním městě Francie – Paříži.
Věžičky katedrály Nottre Dame se tyčily nad Seinou a po jejím levém břehu se pyšnila Eiffelova věž; bublina však plachtila přes Louvre ještě kousek na sever a dosedla až na trávníku v jednom parku ukrytém za kostelem Sacre Coeur, který majestátně stojí na kopci rázně převyšujícím všechny okolní čtvrtě.
V postraních uličkách, které obklopovaly toto místo, se hemžilo mnoho spěchajících lidí s fotoaparáty a kamerami. V samotném parku si spokojeně hověly asi dvě desítky turistů; leželi v trávě s knihami a časopisy nebo na lavičkách rozbalovali své svačiny. Bublina přistála přímo uprostřed všeho dění a s lupnutím praskla; voda se roztříštila na všechny strany a pokropila každého ve vzdálenosti několika metrů, ale nikdo jako by si vůbec ničeho nevšiml.
Konečně jsem s úsměvem ulehl mezi měkká stébla a složil si ruce pod hlavu. Do vlasů mi jemně vanul čerstvý vítr pomerančové vůně a já pozoroval bělostné mraky, jak s lehkostí plynou po nebi. Ještě před pár minutami jsem se jich skoro dotýkal… Kolika lidem se již tohle poštěstilo?
Kdosi se posadil na zem vedle mne. Beze slova jenom tak zíral do dálky a žmoulal v prstech dva proužky trávy. Pak promluvil:
„Je to moc vysoko. Ať se tady zezdola podíváš nahoru odkudkoli, nebe bude vypadat pořád stejně.“
„Podívej se pořádně,“ odvětil jsem a zavřel oči, „věř mi, nebe není všude stejné. Mění se s každou vteřinou tvojí cesty, ať už jsi kdekoliv.“
„Ta bublina ti pomátla hlavu,“ povzdychl si Randy. „Vždyť je to jen pitomý, velký modrý nic.“
Usmál jsem se. Teď už stačí pouze nalézt odpověď na poslední otázku.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 1 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
