» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."

Gandalf

počet přístupů: 2141154

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 9 ::

:: L+L (4) - Miguel Camargo ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: L+L

An!tta	publikováno: 12.12.2008, 22:59

Do života Rossie zasáhne jeden velký americký Jeep... Kdo v něm sedí za volantem?


	Miguel Camargo Paní Vreelandová opouští místo, kde mlčky sedím. „Počkej na mě, Rossie,“ pokyne směrem ke mně. Přikývnu. Nedívám se jí však do očí. Když už ji nemám v dohledu, rozhlédnu se kolem sebe. Po silnici projíždí jedno auto za druhým. Přemýšlím, jak bych se odsud mohla dostat, než se paní Vreelandová vrátí. Možná bych si mohla zavolat taxi, jenže to než přijede, bude trvat věčnost. Nebo si stopnout jedno z aut? Vůbec mě nic nenapadá. Zoufale se postavím čelem k silnici. Zaujmu polohu, kterou jsem viděla u lidí, kteří se pokoušeli stopovat. Samozřejmě, že prvních deset minut tam stojím jako naprostý hlupák a nemůžu se už skoro ani pohnout. Dalších deset minut už začínám být pořádně nervózní. Po pěti minutách v dálce uslyším známý hlas. „Ne! Paní Vreelandová!“ vyhrknu najednou strašně nahlas. Polije mě zvláštní pocit. Cítím se vystrašeně, zděšeně, nervózně a zklamaně. Možná, že je v tom i špetka dobrodružství. „Róso! Už jsem tady!“ mává na mě. Otočím se k ní zády a zakryju si obličej. Nesmí mě poznat, myslím si. V tu chvíli mi u nohou zastaví nějaký velký černý americký Jeep. Srdce se mi rozbuší ještě víc. Z otevřeného okýnka na mě zírá jakýsi hnědovlasý a krásně do hněda opálený kluk. Jeho oči nerozeznám, protože má sluneční brýle. „Copak malá, ztratila ses?“ začne. Trochu zrudnu a začnu koktat: „Ne-e…. j-já se sna-snažím sto-stop-stopovat…“ „Myslel jsem, že brečíš, když jsi tu tak dřepěla s rukama na obličeji. Poslyš… já sice nikdy stopovat nezkoušel, ale přece si jenom myslím, že se to dělá trochu jinak, chápeš?“ usměje se. Má zářivý úsměv a působí na mě docela sympaticky. „Prosímtě, odvezeš mě na nádraží ? Je to jenom kousek,“ žadoním. Potřebuju jeho rychlý souhlas, jinak mě paní Vreelandová chytí a bude po všem. „Račte vstoupit, mladá dámo,“ zažertuje a pomůže mi do auta. Posadím se vedle něj a křečovitě v ruce svírám mobil. „Rossie… No to snad ne!“ všimne si mě paní Vreelandová a žene se k nám. „Schovej mě! Prosím!“ skrčím se. „Proč?“ diví se můj zachránce. „Půjč mi ty brejle, honem!“ panikařím dál. Kluk si sundá svoje sluneční brýle a podá mi je do ruky. Urychleně si je nasadím. Potom si stáhnu vlasy do ohonu a schovám je pod slaměný klobouk, co leží na zadních sedačkách. Paní Vreelandová prudce otevře dveře od auta a zařve: „A mám tě!“ „Prosím?“ zeptám se hrubým hlasem, který mi není ani trochu podobný. „Ehm… ty nejsi Rossie…“ Paní Vreelandová zčervená jak rajče a dá si zpátečku. „Madam, asi jste si nás s někým spletla,“ zasměje se kluk vedle mě a lehce jí naznačí, ať vypadne. Paní Vreelandová pomalu zabouchne dveře a loudá se zpátky k místu, kde jsem na ní měla čekat. Strašně se mi uleví. „Uff… to bylo teda o chlup,“ vydechnu. Sundám si brýle i slamák a vlasy si zase rozpustím. „Proboha, můžeš mi vysvětlit, co se tu děje? Jsem úplně mimo,“ rozesměje se najednou ten kluk. Má nádherné čokoládově hnědé oči. „Zdrhám před matkou,“ vydám ze sebe. „Před matkou? To byla tvoje máma?“ podiví se kluk. „Ale ne, to byla mámina kamarádka, víš?“ „Aha. Proč před ní utíkáš? Nemyslíš, že je to hloupost?“ „Ne. Já z ní mám strach.“ „Aha.“ Pak nastane hrobové ticho. Kluk se líně protáhne a zapne rádio. „Ty seš Rossie, že jo?“ promluví konečně. „Jo,“ přikývnu. „Hezký jméno,“ posoudí. „Ale nepovídej. Mě se nelíbí,“ odporuju. Kluk mlčí. Místo toho si nabere hrstku popcornu. „Chceš taky?“ nabídne mi. Kývnu a trochu si vezmu. Aspoň nemusím nic říkat. „Není nad sýrovej popcorn,“ zasměje se. Nad jeho slovy se trochu pousměju. „Nechceš něco k pití?“ stará se, „Můžem zajet pro colu. Nebo limonádu. No prostě co chceš.“ „Ne, nemusíš. Nemám žízeň,“ zalžu. Nechci z něj tahat jídlo a pití. „Jak se vlastně jmenuješ ty?“ zeptám se konečně. „Miguel. Miguel Camargo,“ podá mi ruku. „Jsem způlky Kolumbiec.“ „Rossie Laneová,“ představím se. Pak nastane další ticho. „Ty… žiješ v USA?“ zeptám se. „Studuju tady. Ale teď na prázniny odjíždím do Kolumbie. Mám tam rodinu. Tátu, mámu a čtyři sourozence. Drsný co?“ „Ty jo… to je náhoda. Můj táta taky žije v Kolumbii a má pět dětí. Vlastně šest, když počítáš i mě,“ vyprávím mu. „Tak to je dobrý, Rossie. Ty taky žiješ v Kolumbii?“ zajímá ho. „Ne, já žiju s mámou tady. S tátou se rozvedla před dvěmi lety. Ani se mu nedivím. Máma je nesnesitelná!“ „Vážně? Můj táta měl taky před dvěmi lety jednu manželku. Zrovna z USA,“ vykulí na mě Miguel nevěřícně oči. „Máme toho hodně společnýho,“ usoudím. „Kolik ti vlastně je?“ zeptám se ještě. „Šestnáct. V prosinci mi bude sedmnáct,“ odpoví. „Mě je čtrnáct. A patnáct mi bude v září.“ „To je za chvilku,“ pokýve hlavou Miguel. Pak nastartuje auto a my jedeme letní horkou krajinou, kde se všechno krásně zelená. „Kam že jsi to chtěla hodit?“ zeptá se znovu. „Na nádraží. Jak říkám, malej kousek odsud,“ odpovím. „Jo jo… hned to bude,“ usměje se na mě. Sleduju krajinu kolem sebe a sním o chladném moři nebo bazénu. „Proč vlastně teda utíkáš před mámou? A kam?“ ozve se najednou. „Já… já a máma… nevycházíme spolu…“ vydám ze sebe pár slov. „Ale… proč si to spolu s ní nevyříkáš a …“ „Hele Migueli, já na tohle namám vážně náladu. Pořád slyšet zhubni, nejez a ty tlustej zadku… to mě už vážně nebaví,“ začnu. „O čem to mluvíš?“ nechápe. „Moje máma je prostě celá na nervy z toho, že jsem tlustá. Podívej na ty moje nohy… nechutný, že jo?“ ukážu na sebe. „Já… já nic nevidím…“ začne si mě prohlžet. Vzdychnu. „Pane bože, vy holky jste tak pitomý…“ plácne se do čela a jede dál. „Moje máma ze mě chce udělat modelku…“ zamumlám. „Ty jo, máš štěstí, že modelka nejseš. Nesnášim modelky. Jsou to jenom zakomplexovaný, vychrtlý a slabý ženský. A navíc ještě k tomu ke všemu strašně hloupý,“ rozčiluje se Miguel. Vykulím na něj oči. Už odjakživa jsem byla od mámy poučená, že všichni kluci na světě touží jenom po slavných štíhlých modelkách se spoustou peněz. „Rossie, věř mi… Ty JSI hezká… A mnohem hezčí než jakýkoliv modelky…“ položí mi ruku na rameno.


celkové hodnocení autora: 91.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 46		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Pavel D. F.	12.12.2008, 22:58:55

No, začátek byl takový trošku nejasný, jako by tam s Rossie paní Vreelandová byla a zároveň nebyla. Je mi jasné, že byla blízko a hledala ji, ale zdá se mi, že Rossie začala utíkat už minule. To je ovšem jen detail. Trošku hůře na mě působí ta velká náhoda, že by snad Rossie mohla potkat nevlastního bratra. Pokud by se to skutečně mělo stát, asi bych se snažil trošku lépe to zamaskovat, aby to čtenáře vyloženě nepraštilo do očí. Co se pravopisu týče, asi by ses ještě mohla podívat na zájmeno mě/mně, oslovení (oddělení čárkami z obou stran) a částečně i na přímou řeč. Asi to bude spíš nepozorností, opravdu se vyplatí text po sobě (i několikrát) číst. Nějaké drobnosti by se našly i na stylistice, ale není to nic vážného (třeba opakování slova „který“ v jednom souvětí). Celkově bych to asi zase viděl na slabší jedničku. Předpokládám, že příště už bude čistá.