|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Den druhý ::
Kristýna už vyjíždí na tábor. Uvidíme, jak prožije první den.
Za interpunkci a přímé řeči se přredem omlouvám. Moc spolu nekamarádíme, ale snažíme se:) |
| |
|
|
Naposledy zkontroluji, zda mám sebou všechny věci. Zavřu obrovitý kufr, pohladím po hlavě Buddyho a jako trestanec nastoupím do auta. „Copak jedeme na pohřeb?? To sis nemohla vzít na sebe něco jiného?“ peskuje táta. Je fakt, že můj oblek byla dobře mířená provokace. K černé minisukni jsem si vzala černý korzet, na nohy černé lodičky, hnědé oči jsem orámovala pořádně silnou černou linkou a do mých medově blond vlasů jsem umístila dvě černé blýskavé čelenky.
„Nemohla. Vždyť jsem barevná jako duha,“ odpovím otci.
Ten mávne rukou a něco si mumlá pod vousy, mamka se mi začne omlouvat. „Kristýnko, já vím, že bys radši letěla k tomu moři, ale pochop, že to ve firmách beze mě a táty prostě nejde. Omlouvám se za sebe i za tátu, jinak se to vyřešit nedalo. Lepší než sedět doma ne?“
„To pochybuju.“odfrknu a sleduji mihotající se krajiny za oknem auta. PEC POD SNĚŽKOU hlásá velká cedule, když vjíždíme na prudký kopec. „Už tam budeme,“ hlásí mi matka. Nechává mne to však chladnou.
Asi tak po deseti minutách spatřím žalář, kde mám být v následujících čtrnácti dnech ubytována. Na areálu je vidět, že se tu tábory pořádají již několik let každoročně a dlouho. Velká budova s nápisem JÍDELNA vypadá celkem pěkně, vymalovaná na meruňkovo, s lehce oprýskanou omítkou. Vedle jídelny po mé pravici stojí budova s velkou cedulí SPOLEČENSKÁ MÍSTNOST. Zvenku má stejný vzhled jako jídelna, akorát, že je tak o čtvrtinu menší než jídelna. Vzadu vidím bránu, za kterou zhlédnu hřiště na fotbal, košíkovou, beach volejbal a tenis. V areálu to hučí jako v úle, děti se sjíždějí a vedoucí je vítají. Většina dětí se mezi sebou také vítá, takže poznám, že se jedná o party, které se spolu sjíždějí již nějaký čas. Mne se ujme instruktorka Míša.
Z velkého rozhlasu se ozve mužský hlas. „Budeme dělit děti do chatek. Děti šest až devět let k Šarlotě v modré košili. Deset až dvanáct let k Robertovi ve žluté košili. Třináct a víc let k Míše v zelené košili.“ Rozloučím se s rodiči a vrátím se k Míše. Okolo ní spatřím mé spoluoddíláky . Tváře se jim červenají od smíchu. Nasadím svůj nepřístupný pohled.
Míša začne mluvit. „Jsem Míša Chaloupková z České Lípy, kdo mě nezná. Je mi devatenáct a studuju pedagogickou fakultu. Jsem jedna z vašich instruktorek. Další instruktoři jsou ještě Lukáš, Honza a Petra. Budeme se jmenovat Mazáci. Jak bude probíhat každý den? Vstáváme v sedm, sedm deset rozcvička, sedm dvacet osobní hygiena, sedm čtyřicet pět snídaně. Osm patnáct kontrola chatek a pak dopolední program. 12:30 oběd. Od jedné do dvou polední klid, následuje odpolední program. Osmnáct třicet večeře, pak hygiena a osobní volno nebo ještě nějaká akce. Dvacet dva nula nula večerka. Nyní vás rozdělím do chatek.“ Začne číst z jakéhosi lejstra. Vyfasuji chatku jedenáct ještě se třemi děvčaty , třináctiletou Adélou a Soňou a patnáctiletou Lenkou. „Ahoj!“ vítají se se mnou holky. Nabídnuté pravice odmítnu a holky se také nevtírají. Pečlivě si děvčata prohlédnu. Vzhledově se mi rovnat nemůžou. Lenka je pravá zrzka s bílou kůží. Jistě, zajímavý typ, ale hezká moc není. Soňa i Adéla jsou brunetky. Adéla je celá taková nezajímavá, Soně jako plus přičtu prsa, má minimálně trojky, ale zase vypoulené bříško a vystouplý zadek. Prostě něco čemu se říká krev a mléko. Spořádaně si vybalím všechno oblečení z kufru na postel, když si jej chci uklidit do skříně, zarazím se. V celé chatce je jen jedna skříň rozdělená na čtyři stejně velké police a vespodu jsou čtyři malé přihrádky na boty. S bídou do jedné police narvu trička a spodní prádlo.
„ Jak to tam mám asi narvat?“ otočím se na holky.
„Neměla jsi toho sebou tolik tahat. Jsi doma vyklidila všechny skříně?“odfrkne Soňa. Adéla mi naproti tomu navrhne jediné možné řešení. „ Prostě si ten zbytek narvi zase zpátky do toho tvýho loďáku.“
Zrovna když listuji nejnovějším číslem Dívky, rozezní se po celém areálu gong. Jelikož jsem v chatce sama, holky někam odhopsaly, vylezu zvědavě před chatku. „Oběéééééd!!“ křičí jakýsi prcek a já si všimnu srocení před jídelnou. Když dojdu k jídelně, spatřím tu tři skupiny dětí, poznám, že jsou to oddíly zmáčknuté k sobě a čekají na své vedoucí, aby je spočítali a odvedli do jídelny. Postavím se vedle Adély, která mi je z naší chatky zatím nejsympatičtější, a rozhlížím se okolo. Narazím na tvář úplně krásného kluka! Zaujme mne jeho atletická postava, tmavé vlasy i oči a široká ramena. Dloubnu do Adély. „ Co je?“ zeptá se podrážděně.
„Co to je za kluka?“ukážu prstem na tmavovlasého hezouna.
Adéla se utichne. „To je Peťa. Náš oddílový playboy.“ Uznám, že přezdívka Playboye mu sedí! Po chvíli k nám přiběhne kluk s dlouhými, hnědými a vlnitými vlasy, které by mu mohla leckterá dívka závidět.
„Ahoj Honzíčku!“ zdraví ho lidé z oddílu.
„Zdař.“ zazubí se. „tak jako myslím, že já se představovat nemusím ,ale pro nováčky jsem Honza Fišer je mi čerstvých sedmnáct a ještě minulá rok jsem byl v Mazácích jako vy. Letos jsem tu na brigošce jako instruktor. Jdeme na tu baštu ne?“ Všichni mu přikývnou a vydáme se do jídelny. Že bych byla nějak odvařená z toho, že mám poslouchat kluka jenom o dva roky staršího než jsem já, tak to se tedy mýlíte. Na obědě si pošmáknu, řízek s bramborami byla dobrá volba.
„Hele černá vdova.“ ozve se odkudsi poznámka na mou osobu.
„Třeba jí někdo umřel.“
„Nebo je to emo, ty taky nosí černou.“
„ No jo, ale to by musela mít patku až k bradě.“
„A ta barva vlasů. K černý mají daleko.“
„Ale emo můžou mít i blond, někde jsem to četla.“
„Tak v tom případě je to emo.“
Urážky na mou osobu mi vůbec nejsou příjemné, ozvu se tedy. „ Můžete mně laskavě přestat rozebírat?“
„Tak co jsi? Emo nebo černá vdova?“
„Ani jedno.“ odseknu.
„ Nechte jí, blbouni.“ okřikne kluky dívka se zajímavě modrýma očima.
„A proč, Majky?“
„Tak je tu nová.“odtuší. „Jak se jmenuješ? Já jsem Markéta.“
Jelikož se mně zastala před kluky, jsem ochotna přijmout její nataženou pravici. „Kristýna Krumová.“
„Super, Kristýnka.“ řekne holka, na kterou volají Pepíno. „Bejt tebou vezmu si jiný oblečení a boty. Na těch podpatcích si leda rozbiješ papulu.“
Zachovám si odstup. „Rozbije si jí jen ten, kdo v těch botičkách neumí chodit,“ prozradím jí a ukázkovou chůzí modelky odkráčím. Bohužel si nevšimnu výmolu, který se mi připlete do cesty, a tak o něj zakopnu a pořádně si dám do nosu. Okolní lidé se smějí, až se za břicha popadají a Pepinu slyším v smíchu povídat:„ Tak teď jsi nám ukázala, jak se v tom nemá chodit.“ Mám slzy na krajíčku, kajícně se zvednu a dojdu do chatky. Ve vzteku hodím lodičky do rohu chatky, strhnu ze sebe korzet i minisukni a převléknu se do džínových šortek, fialového trička Lacoste a na nohy si nazuji moje sněhově bílé tenisky Nike. Posadím se na postel. Hmátnu po nejnovějším čísle Dívky, kterou jsem si na našich vynutila, když jsme jeli. Zběžně ji prolistuji, teď se mi nechce číst a vezmu si mobil. Odemknu ho a pokusí se o mne mdloby!!! NENALEZEN ŽÁDNÝ SIGNÁL. Oznámí mi můj telefon.
„Sakra já se na to můžu…“ rozčiluji se.
Na dveře se ozve jemné a tiché zaklepání. „ Kristýno, jsi tam?“
„Kdo je?“ zeptám se nejdřív.
„Markéta.“ ohlásí se a vstoupí do chatky.
„Netrucuj,“ poradí mi. „Kluci jenom prostě rádi rejpou.“ utěší mně. „Ale ten držkopád byl úžasnej.“ vybuchne. „No nic, jenom ti chci říct, že za půl hodiny ve společenské místnosti, ve dveřích šest máme spicha celej oddíl. Tak tam buď.“
Společenská místnost, dveře šest. Dveře jsou otevřené dokořán, takže vstoupím, ale k pozdravu se nesnížím. Posadím se do velkého ušáku a zaposlouchám se do hudby ve svém MP4 přehrávači. Písničku Lásky si važ mám moc ráda, a tak si potichu prozpěvuji její text. „ Náš skvělej vztah trval asi dva měsíce, vzájemných polibků, bylo na tisíce..“ V klidu relaxuji a z mé relaxace mne vytrhne celkem nepříjemné zatřesení mým ramenem. Je tu Honza s Míšou, vedle něj stojí ještě nějaký kluk s dívkou, takže logicky usoudím, že jsou to naši zbylí dva instruktoři. Zapátrám v paměti a vzpomenu si, že by se měli jmenovat Petra a Lukáš. Nemýlím se. Když se Petra otočí, vypadnou mi málem oči z důlků! Její tělo zdobí mírně vyklenuté bříško, ne však plné tuku, ale těhotenské. Nejsem jediná, kdo civí jako bacil do lékárny, civí tak všichni, nikdo nejsme schopen slova.
První se vzpamatuje hezoun oddílu Petr. „Peťo? Ještě řekni, že to je Lukášovo a já se picnu!!“
Petra se usměje, uznám, že je to velice pěkná dívka, i když je pravda, že já jsem hezčí. Je stejný typ jako já, já jsem jen vyšší, mám delší nohy a hustší vlasy. „ No je no. Taky už nejsem Veselá, ale Přibylová. A pod srdcem mi vegetuje malej Přibyl.“
To mezi oddílem vyvolá nefalšované veselí.
Soňa projeví zvědavost. „ Petři, jak se ten prcek bude jmenovat?“
„ Honzík. Holčina by byla Jana.“
Honza, instruktor vezme Petru kolem ramen. „ To jméno je určitě za moje zásluhy k vám dvěma co?“
Petra opět s úsměvem přikývne.
Slova se ujme Lukáš. „ Myslím, že se představovat nemusím, ale pro nováčky. Jsem Lukáš Přibyl,je mi 22 a jsem váš hlavní vedoucí. Jakožto vedoucí nechci mít v oddíle žádný nepořádek. Kuřáci zvednou ruce.“ Zvedne se šest paží. Podivím se. Kdybych kouřila, tak se k tomu určitě nepřiznám. Lukáš se tváří klidně. „ Takže všichni kuřáci se zvednou, odejdou do svých chatek a přinesou mi veškeré tabákové výrobky co tu mají. Kdyžtak si ty krabičky podepište,abych věděl, čí co je. Zvednou se i ti, kteří tu mají nějaký alkohol. Ten se zabavuje a vracím ho až poslední den před odjezdem vašim rodičům i s již zmiňovanými cigaretami. Takže vztyk a všechno co máte přinést. Jelikož vám důvěřuji, tak vám nebudu prohledávat věci, ale jestli si něco necháte v chatce, tak si piště, že za to ponesete následky.“ Zvednou se čtyři kluci kuřáci, dvě dívky kuřačky a zbytek kluků. Jelikož tu je deset kluků a deset holek, snadno si dopočítám, že alkohol nebo tabákové výrobky tu má sebou každý kluk. Náš instruktor Honza vejde do místnosti. Vůbec jsem nevšimla, že někam odešel! V každé ruce dřímá tašku housek namazaných s něčím. „Hele, svačina!!“ zakřičí Honza. „ V těch taškách je čtyřicet housek s vajíčkovou pomazánkou. Pro každého dvě. Tak né, že budete jako já minulej rok a na ostatní se pak nedostane okej?“ pár lidí se zasměje a vrhne se na housky. Já si také jednu uzmu, druhou nechám napospas osudu. Kuřáci mezitím Lukášovi odevzdávají krabičky cigaret a lahve alkoholu, které Lukáš naskládá do velké igelitky TESCO.
Opět se obrátí k nám. „ Jako každý rok budeme mít zástupce oddílu. Podávejte své návrhy.“
„Markéta!!“ ozve se od všech.
Jmenovaná se zapýří a se smíchem se všech ptá. „Proč zase já? Jezdím sem pět let a poslední tři roky jsem byla předsedou vždycky já. Navrhněte někoho jiného, já to dělat nebudu.“
Honza cpoucí se zbytkem nesnědených housek věnuje Markétě mírný úsměv. „To víš, ty jsi tu jediná zodpovědná a klidná.“
„To je sice pěkný, ale mě to neba.“
„To máš blbý,“ ozve se Lukáš. „ slyšela jsi hlas lidu ne? Jsi prostě nejlepší.“
Markéta se zatváří nenadšeně. „Tak co mám dělat no.“
„Správný slova!“ zazubí se Lukáš. „ Jen pro připomenutí si povíme, co takový zástupce dělá. Každý den vstává jako první. Obejde všechny chatky a vzbudí všechny spáče. Dohlédne na to, aby byli všichni přítomni na rozcvičce, pak také na snídani. Při kontrole chatek bude přítomen u vedoucích a zapisovat ohodnocení, který mu vedoucí nadiktuje. Na obědě předseda dohlédne, aby tam byli všichni, pokud půjdeme odpoledne někam pryč, předseda zajistí, aby to všichni věděli. Při večeři platí to stejné co u oběda a snídaně. To je asi tak vše.“ dokončí Lukáš řeč, ale vzápětí začne mluvit znova. „ Za deset minut nástup před chatky. Dnes nepůjdeme ještě do přírody, ale jenom na hřiště. A ještě jedna poznámka. Žádný sex u osob mladších i starších patnácti let. Nerad bych měl pak průser. Odchod.“
Všichni se sborově zvednou a rozejdou se do svých chatek. Já také. Ve dveřích se setkám s platinově blond obarveným klukem, který má přezdívku Carlos. „ Á, Černá vdova změnila barvu! Čím to je?“
„Sklapni!“ odpálkuji ho a vydám se směrem k záchodům. Pro to, co tu máme za záchody bych měla jiný, mnohem sprostší výraz, protože kadibudky TOI TOI se záchody nazývat nedají, nýbrž něčím jiným. Vykonám potřebu a dojdu si do chatky pro sluneční brýle Dior, které mne dostaly svou sladkou růžovou barvou. Pilotky si nasadím na oči a odemknu mobilní aparát. Sláva! Mám signál! Okamžitě píšu textovku Šárce. Dojdu k našemu oddílu shromážděného před chatkou číslo 13. Dětí si nevšímám, stejně jako oni mne, občas zaslechnu nějakou tu poznámku o černé vdově, na kterou jsem překřtěná. Šárčina odpověď stále nepřichází. Rozhlížím se kolem dokola. Vonící pryskyřice z okolních stromů má uklidňující účinky. Zasním se. Sním o tom, že nejsem tady, na tomhle stupidním táboře, ale vidím Středozemní moře, lehce se vlnící. Žhnoucí slunce, jemný a bílý písek na pláži. Řadu krásných kluků, kteří se mi snaží vlichotit, protože jsem krásná. V dáli hrající hip-hop nebo nějakou tu kubánskou hudbu.Ale hlavně ne tenhle otravnej tábor! Do mého krásného snění se dostane Markétin otravný hlas.
„Lidi, nechci prudit, ale musím si vás spočítat. Každý ode mne dostanete číslo, které si budete pamatovat, ať nemusíte vždycky stát v řadě jak trotlové .“ Všichni se postaví do řady až na mně. Nebudu se zařazovat, když mě to tady nebaví! Markéta počítá a zarazí se. „ Devatenáct…kdo je poslední? “pečlivě se rozhlédne. Všimne si mne, ležérně opřené o dveře chatky.
„Kristýno, proč ses nezařadila?“
„ Proč bych se měla zařazovat, když už sis mě všimla?“
Markéta odfrkne. „ Děláš mi v tom bordel.“
„To už je tvůj problém,“odseknu.
„ To je kráva!“ vyjádří se o mé osobě Pepína.
Petr se otočí k Pepíně. „Pepi, prosím, neurážej krávy.“
„Ta holka je vážně jenom hezká,“ kroutí hlavou Carlos.
„ Neurážejte mně!“zařvu.
„ Tak co se tady děje?“přijde Lukáš.
„ Nic.“odpoví mu Pepína. „Jenom tady Lady se odmítala zařadit, když nás Majkyna počítala.“
Lukáš se otočí na moji maličkost. „Je to pravda?“
„ Nebaví mě to tu.“
„ Tak to je mi líto, ale poslouchat tu budeš. Kvůli tobě se tu všichni nepřetrhnou.“
„ Přece nebudu poslouchat někoho mladšího než jsem já!“ vyjedu.
„ Budeš a Markéta je mladší jenom o čtyři měsíce, tak nevím proč se tak čertíš.“
„ No já poslouchat nebudu!“
„ Ale budeš. Jinak pak dostaneš nějaký trest.“
„Haha.“ zasměji se.
Lukáš jen zakroutí hlavou. Vydáme se na nedaleké hřiště, které patří k táborovému areálu. Mezi mými spoluoddíláky jsem probíraným tématem číslo 1. Ať si pomlouvají, mě to nezajímá, nezhroutím se z toho. Na hřišti se sejdou i zbylé dva oddíly, tedy Svišti a Frajeři. Na velkém fotbalovém hřišti hrají hromadnou vybíjenou a výborně se u toho baví. Já se hry nezúčastním, nikdo mně nepřizval a já jim o to ani nestojím. Opřu se o kmen nedaleké břízy, z kapsy vyndám MP4 a zaposlouchám se do úžasné hip-hopové hudby.
„Vona to zalomila,“ uslyším odkudsi.
„To by chtělo něco jí provést!
„ Ukřižovat!!“
„Upálit.“
„Pověsit vzhůru nohama jako netopýra.“
„ Zahrabat do hlíny!“
„Hodit do řeky!“
Otevřu oči. „ To mluvíte o mně?“
„ Pojď na večeři,“ oznámí mi Petr.
„Nemám hlad.“
„To nás nezajímá. Tak se v tom jídle alespoň porýpeš.“
„Ani rejpat se mi nechce.“
„Tak hele, ty náno,“ vyjede Carlos. „ Jestli chceš tady všem ten pobyt znechutit jenom kvůli tomu, že se ti tu nelíbí, tak se ti to nepovede. My se kvůli tobě nepoděláme! Ani z těch tvejch značkovejch hadrů, ani z tvejch blonďatejch vlasů, ani z tebe celý. Takže laskavě zvedni svůj zadek a upaluj k jídelně, čeká se jenom na tebe!“
Nemohu popadnout dech! „ Jak to se mnou mluvíš, křupane?“
„Česky,“ odsekne. Aby všichni neměli hloupé hemzy, zvednu se, opráším kalhoty a vykročím k jídelně.
„No hurá!“ zajásá Pepína.
„Kde jste se flákali?“
Carlos si strčí ruce do kapes svých bermud. „Vdova stávkovala.“
„Aha.“
Ve výdejovém okénku v jídelně dostaneme na vybranou. Buď si dáme k večeři gulášovou polévku, nebo zbytek pomazánky, která byla dneska k svačině. Naberu si dvě naběračky polévky a slupnu jí jako nic! Lituji, že jsem si nenandala větší porci! Samozřejmě, mohla bych si jít přidat, ale to mi hrdost nedovolí, protože mi přijde, že kdo si jde přidat jídlo je jako žebrák. Což já nejsem, a tak si radši nechám zajít chuť. Prázdný talíř odnesu do okénka se zbytky a vydám se do chatky. Odchody z jídelen Markéta kontrolovat nemusí, naštěstí.
Mou velkou zálibou je kreslení. Ne nadarmo jsem si podala přihlášku na střední uměleckou školu, kam mě po složení úspěšných talentových zkoušek vzali. Z kufru vyhrabu blok bez linek a penál s psacími potřebami. Posadím se na postel a začnu malovat krajinu , kterou mohu z okna nerušeně pozorovat. Jedná se o klasickou lineární kresbu, nic těžkého. Okolo chatky uslyším hlasy. Popadnu kosmetický kufřík a upravím chybičky v líčení. Být krásná a dokonalá je má povinnost kdykoli a kdekoli. Dveře chatky se rozlétnou dokořán, objeví se v nich zrzka Lenka s jakýmsi klukem a něčemu se nahlas řehtají.
„Tede, moment hnedka to najdu,“ hovoří Lenka k Tadeášovi a hrabe se ve skříni. Podá mu nějakou krabičku. Tadeáš se zasměje a s Lenkou společně odkráčí. Mne si ani nevšimli! Zpupně pohodím hlavou a líčím se dál. Po chvilce se opět otevřou dveře, ve kterých se objeví brunetka Adéla. Z poličky nad postelí si vezme noční košili, ručník, kartáček na zuby, pastu, sprchový gel a šampon. Jelikož je mi zatím ze všech nejsympatičtější, oslovím ji.
„ Jdeš se sprchovat?“
Adéla pohlédne na plnou náruč věcí, které jsou ke sprchování nezbytné. „Né, jdu na houby,“použije ironii, ale pak dodá: „ Radím ti dobře, jdi se taky osprchovat, dokud teče teplá voda. Tady ty bojlery prdlajs vydrží.“
Adéla se se mnou dál nezdržuje a vydá se do sprch. Vezmu si z ní příklad a vykonám stejnou věc jako ona. Sprchy mne doslova šokují! Sprchovací kabinka nemá žádná dvířka nebo plentu, kterou by se právě sprchující se člověk mohl zakrýt. Ty sprchy jsou snad z první světové války! Musím koukat dost vyjeveně, protože Pepína, která zrovna vylezla ze sprchy, mi povídá: „To víš holka, tohle není žádnej hotel Ritz.“
Vlezu do sprchy právě po Pepíně. Zapnu teplou vodu a nechám se laskat jejími proudy. Během minutky se voda změní na vlažnou a najednou začne téci skoro ledová! Vyjeknu úlekem!
„ Co řveš?“ otáže se Soňa, která sebou při mém výkřiku trhne.
„Teče mi ledová.“
„ No tak už dochází teplá,“ konstatuje, „taky se tu rochníš jak kachnička, tak se nediv.“
Nazlobeně sebou trhnu, domyji se v té odporně ledové vodě a opustím sprchu. Otřu se do měkkého ručníku s kanárkem Tweetym a obléknu se do mé sexy košilky, kterou jsem si pořídila v New Yorkeru. Opustím sprchy a pohledy všech se upřou na moji osobu. Nebudu zastírat, že jsem ráda středem pozornosti, tudíž si v této chvilce vyloženě libuji. Kluci se dívají obdivně, holky spíš znechuceně. Spokojeně se zasměji.
„Není to trestný chodit v takhle krátký košilce?“ slintá Tadeáš.
„Na to musí mít určitě zbrojní pas!“ směje se Petr.
„Takhle vypadá dokonalost,“ vydechne Bochánek. Ještě jsem nepřišla na to, jak se jmenuje.
„Docela rajcovní negližé.“
„Hele třeba trénuje na E55,“ vykvikne Carlos, který je známý svou rejpavostí.
„Ta trénovat nemusí, tý bych klidně dal celý svoje jmění.“
Se spokojeným výrazem a elegantní chůzí vkráčím do chatky. Pozornost kluků mi vůbec nevadila! Sice nejsou vzhledově nic moc, ale i tak. A jak ty holky, husy koukaly! Ihned mám to několik stupňů lepší náladu! Juknu na hodinky. 21:32. Ulehnu do postele, i když nejsem zvyklá takhle brzo spát. Rozsvítím si malou lampičku u postele, uchopím nejnovější číslo časopisu Dívka a začnu se do Fashion story.
„ Večerkááááááá.“ Rozlehne se celým areálem. Kapituluji, zhasnu lampičku a ani nevím jak, ale okamžitě usnu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
85.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 27 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
