» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska neotáčí světem."

F. Jones

počet přístupů: 2141160

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 9 ::

:: 13. kapitola - Plán ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 13.12.2008, 12:45


	„To by mě zajímalo, co tam budeme celý den dělat. Vlastně ani nevíme, kam jedeme,“ přemýšlela nahlas Monika, ležící na znak na své posteli v dětském pokoji. „To je přesně něco pro tebe, ne? Máš ráda adrenalin.“ „No, Jirko, popravdě… Jet někam, kde bydlí náš drahý tatíček a ani nevědět kam… to radši seskok padákem.“ „Třeba to bude podobné.“ Jirka se pohodlně rozvalil na židli a koukal ven z okna – tráva byla pokryta bílou vrstvou čerstvě napadaného sněhu a na celém dvoře mezi panelovými domy nebyl jediný člověk. „Neřekneme mamce o tom, že jsme tam zase byli? Nemám z toho dobrý pocit,“ ozvala se po chvíli s obavami Monika. Jirka zapřemýšlel. ‚Ukažme nepřátelům, že jsme slabší…‘ „Ne, nebudeme jí to říkat. Dneska jedeme za taťkou, něco z něj vypáčíme.“ „Co přesně máš na mysli? Co po něm chceš?“ „Budou mi stačit odpovědi.“ Přesně dvě hodiny po poledni zazvonil nad vstupními dveřmi drnčivě zvonek. Jirka s odporem a smutkem zároveň sledoval Ondru, jak nadšeně vyběhl z pokoje a otevřel dveře na chodbu. „Ahoj,“ pozdravil ho neobyčejně přátelsky taťka. „Chce se mi zvracet,“ podotkla Monika znechuceně a oblékla si bundu, stejně jako to udělal Jirka. „Tak do sedmi, jo?“ zopakovala mamka termín příjezdu zpět, stejně jako už předešlý den několikrát do telefonu - při taťkovi to bylo třeba. Jirka podržel gentlemansky Monice dveře od vchodu, vyšel ven a nechal je taťkovi přibouchnout přímo před nosem. „Jé, promiň,“ omluvil se s přehnanou slušností bez toho, aby se na něj otočil. „A máte tam nějaké zvířátko?“ vyptával se Ondra na, podle Jirkova názoru, zcela nesmyslné otázky. „No, máme tam pejska, takového velkého vlčáka,“ ukazoval taťka nadšeně Ondrovi a snažil se všemi možnými způsoby upoutat jeho pozornost, „a ještě kocoura.“ „To víš že jo, kocoura… To spíš bude nějaké vyžrané prase,“ mumlala si pro sebe Monika, když nasedali do auta – všichni tři se nacpali dozadu, sedadlo vedle taťky zůstalo volné. „Jak se ten kocour jmenuje?“ nenechal hloupých otázek Ondra ani po tom, co na něj Jirka po několikáté hodil vražedný pohled. „Mazan,“ usmál se taťka, zapnul si bezpečnostní pás a lysá hlava se mu zaleskla ve slunci stojícím nízko nad obzorem. „A jak jde škola, hm?“ „Jo, dobrý,“ odpověděl ochotně Ondra. „A vy co?“ zeptal se Jirky a Moniky o něco chladnějším tónem. „Jste oněměli?“ „Ne, neoněměli,“ usmála se zářivě Monika. „Jsme napjati k prasknutí kam jedeme.“ „No a co škola?“ „Dobrý, tak jako vždy,“ odpověděl neochotně Jirka a koukal z okýnka ven, na pomalu řídnoucí zástavbu rodinných domů. Za chvíli už jeli jen po silnici, sem tam se mihl rodinný domek nebo malá chatka. „Rychvald?“ zamračila se nevěřícně Monika, když uviděla ceduli napravo od silnice. „Ty bydlíš v Rychvaldě?“ „No, asi to tak bude, když tam jedeme,“ odpověděl jí rychle Jirka, aby nedal taťkovi šanci reagovat svým obvyklým protivným stylem. Zabočili do ulice lemované z jedné strany rodinnými domky a z druhé úzkým pruhem louky, za níž se táhnul chladně šedý les. Jirka otevřel dveře a vystoupil z auta před jedním z domů. Zahrada kolem byla oplocena tmavě červeným pletivovým plotem, za bránou seděl rozplácle hnědý vlčák a na parapetu jednoho z oken seděl černý kocour. „Tak, pojď,“ otevřel taťka Ondrovi dveře. Jeho syn vyskočil za auta a rozhlédl se kolem. Za znechuceného pohledu Moniky pozamykal taťka auto a otevřel branku vedle veliké brány pro auto. „Auto necháme tady,“ oznámil taťka do větru. Vedl je podél stěny domu až ke vchodu, který byl ze strany od zahrady. K dřeveným dveřím, kolem kterých se válely misky pro psa a kocoura, vedly nízké schody, vedle domu stála hospodářská budova s dvěma širokými vraty a po zahradě pobíhal vlčák, který přiběhl od vstupní brány. Monika stiskla Jirkovi předloktí. „Co je?“ Monika kývla hlavou k oknu nad schody. Za záclonou stála žena s krátkými, zrzavými vlasy, a když si všimla Moničina a Jirkova pohledu, odvrátila se na druhou stranu. „Pojďte, je tu zima,“ pobídl je taťka, který už stál vyzutý v předsíni nahoře. Jirka se rychle také vyzul, položil boty na rozprostřený hadr vedle vstupních dveří a postavil se doprostřed čtvercovité místnosti, která byla velká asi jako polovina jejich obýváku. Monika udělal totéž; oba stáli vedle sebe, čekaje, co se bude dít dál. Taťka otevřel mohutné dřevěné dveře se záclonkami na prosklených oknech a následován Ondrou vešel dovnitř. Jakmile zašel za roh, vystřídal pohled na nevelkou kuchyň s kulatým stolem uprostřed pohled na ženu, která stála před chvílí za oknem. Usmála se ropuším úsměvem; její postava zabrala skoro celý prostor ve dveřích. „Dobrý den,“ pozdravil nesměle Jirka a kdesi vevnitř ho sežehnul plamen vzteku provázený nepříjemným škubnutím v břiše. „Dobrý den, pojďte dál,“ roztáhla žena ještě více svá nepříjemně zkřivená ústa a pobídla jim rukou dovnitř; Monika pozdrav neopětovala. „Dáš si čaj, Ráďo?“ usmála se na taťku. Monika si nahlas odkašlala, nikdo tomu však nevěnoval pozornost. „Když tak za chvilku. Nebo, kdybys mi prosím udělala kafe,“ usmíval se taťka tak, jako snad ještě nikdy, nebo si to Jirka alespoň nepamatoval. „Dobře,“ vytáhla žena zpod kuchyňské linky židličku, postavila se na ni a z poličky nahoře vytáhla hrníček s veselým malovaným obličejem. „Sundejte si ty svetry, ať vám není horko,“ pobízel taťka své děti, zatímco si obouval papuče. Ondra si svetr poslušně sundal a pohodil ho na stůl. Jirku a Moniku, kteří se ani nehnuli, přejel taťka bodavým pohledem, nechal je však bez komentáře. „Pojďte, půjdeme nahoru,“ ukázal taťka rukou za Jirkova záda, kde ve stěně stoupalo nahoru nepěkné betonové schodiště, v jehož zdi tkvělo malé zaprášené okno. Vystoupali po chladných temných schodech nahoru a vešli do nevelkého pokoje s oknem naproti dveřím. Podél stěny stála řada skříní s mnoha knihami, modely letadel a nedbale na poličkách rozházenými věcmi. Na stole pod oknem byly rozloženy veliké plány, nejspíš k dalšímu projektu do taťkovy práce, pomyslel si Jirka, a posadil se na rozvrzanou pohovku na pravé straně pokoje. „Tady jsem začal stavět nové letadlo,“ ukazoval Ondrovi nadšeně taťka a sundal z police polotovar křídla. Monika zamračeně koukala z okna a neříkala jediné slovo. „Přinesu vám čaj,“ zvedl se po chvíli taťka a odešel z pokoje. Jirka se zvedl z pohovky a otevřel šatní skříň hned vedle dveří. Byla prázdná. „Nic tady není,“ šeptl Monice tak, aby ho Ondra, zabraný už tak do studování modelářského časopisu, neslyšel. Monika klekla na kolena a zvedla přehoz pohovky. „Nejsou tady peřiny. Ať mi nevykládá, že je pokaždé nosí nahoru.“ „Takže je to jasné,“ přiznal s lživým úsměvem Jirka. „Spí dole, má tam i oblečení.“ Neříkalo se mu to lehce, ale nalhávat si, že je taťka v tomto domě pouze ubytovaný, by byl hodně naivní. Monika si rukou projela krásnými kudrnatými vlasy. „Jak může… Jak… V čem je proboha lepší než mamka?“ „V ničem,“ odpověděl stroze Jirka. Odvrátil se od sestry, aby skryl vlhké oči, a odešel se posadit na schodiště. Z přízemí se ozývaly tlumené hlasy. „Mám jim něco nabídnout?“ ptala se taťky žena sladkým, ale přesto, alespoň pro Jirku, odporným hlasem. „Uvař prosím čaj, vezmu ho nahoru,“ odpověděl zamyšleně taťka. „Mám to tam dát?“ šeptla žena, ne však tak tiše, aby ji Jirka neslyšel. „Myslíš cukr?“ zeptal se taťka nezvykle nahlas. „Ano, dej ho tam.“ Jirkovi bušilo srdce rozčílením. Proč si takhle taťka nepovídal s mamkou? Proč na ni dokázal jen křičet a bít ji, když teď je na úplně cizí ženskou tak milý? „Jirko?“ ozval se mu z pokoje za zády Moničin hlas. „Jirko!“ „Co je?“ zvedl se a došel až ke stolu s mnoha velkými papíry, nad kterými se skláněla Monika. „Tohle bys měl vidět,“ ukázala na plán jakéhosi velikého pozemku. „Co tam vidíš?“ zeptala se bratra. Jirka odkryl papír, který překrýval informace k plánu. Územní plán obce Orlí Hora Vypracovala: Renea Vogelová, předsedkyně krajského úřadu. „Kdo je Renea Vogelová?“ zeptala se Monika šeptem. „Nevím, kdo je Renea,“ odpověděl Jirka. „Ale to příjmení je na hrobce na hřbitově pod zámkem.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 7		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 14		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ada	25.01.2009, 23:28:17

Ahoj, a jsou tady obvyklé připomínečky: - "při taťkovi..." - zní divě - spíš "při tátově vztahu k zodpovědnosti to bylo potřeba" /2.odstavec - 7. věta/ - Ondra se buď nesmyslně vyptával nebo pokládal nesmyslné otázky /2.odstavec, 11.věta/ - 2.odstavec 23.řádek - chybí čárka před "kam jedeme"- vlčák i kocour "seděli" - možná by jeden mohl ležet, vyvalovat se apod. - "taťka pozamykal" auto - spíše zamknul A jestli mi ke konci něco uteklo, tak to už jsem byla moc "začtená" :-) Je to moc fajn a realistické, jak píší holky pode mnou, ale nemusíš klást až takový důraz na přesný popis, kde bylo okno, pokud to nebude mít v příštím ději nějaký význam, nechej něco i na čtenářově fantazii Měj se

First Girl	14.12.2008, 13:31:55

Je to fakt uzasne. Vazne pred Tebou smekam a chtela bych take umet takhle psat. A nepisu to jen tak, vazne to tak citim. Jsem zvedava, kolik nas ceka dilu ;)


ze dne 14.12.2008, 15:09:39
Miky: Moc děkuju za komentář, potěšil mě :-)) Dílů mělo být původně cca 25, ale jaksi se mi množí nápady, a vidím to tak ke 35 ;-)

Marťa	13.12.2008, 22:19:24

Jsi skvělý. Něco podobného napsat ve Tvém věku je nadlidský výkon i pro starší. Navíc příběh má děj, má svůj průběh i svůj život. Je to tak realistické, až člověka úplně pohltíš do příběhu. Krásné. :) Jen dál piš.


ze dne 14.12.2008, 10:24:14
Miky: Děkuju moc :-))

amazonit	13.12.2008, 12:45:22

Tento díl jakoby ani nenavazoval na ten předešlý. Dostáváme se trochu jinam, víme zase o něco víc, ale pořád ještě dost málo. S kým to vlastně jejich otec žije, kdy a kde tu ženu potkal, co je to za územní plán a... Zkrátka otázek neubývá, jeden se ptá, jak to děláš, ale to se opakuju, že? Prostě to tak umíš napsat:o) Přijde mi dobré, že jsou tam i takové ty rozdíly mezi chováním mladšího bratra k otci a otce k němu a ke starším dětem, je vidět, že to je propracované, že to není jen tak hozené na papír.


ze dne 14.12.2008, 10:23:50
Miky: Moc děkuju :o) Ano, otázek přibývá a odpovědi nejsou... Jak už jsme několikrát psal, takhle to půjde ještě značnou část příběhu :-) Tak snad se to neomrzí.