» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."

Publilius Syrus

počet přístupů: 2141160

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Z deníku Nikol - červen (1) ::

An!tta	publikováno: 23.12.2008, 22:15

Nikol je 14-ti letá dospívající holka, která si píše deník. Krátké zápisky z každého měsíce pojednávají o jejím (trochu chaotickém) životě.
---------------------------------------------------------------
Musím dodat, že tahle kniha začala vznikat před půl rokem, zrovna v den mých narozenin, když jsem chtěla vyzkoušet, jaký to je, psát cizí vymyšlený deník. Jestli mám být upřímná, sama uznávám, že mám na víc a s tímhle dílem nejsem ůplně tak spokojená. Prosím napište mi svůj názor. Stojí to za to, s trouhle knihou pokračovat?


	2. 6., pondělí, škola Jmenuju se Nikola Šťastná, je mi 14 let a žiju s rodiči v Praze. Jsem jedináček. Mám sestřenici na Slovensku. Moje nejlepší kmoška je Edita Mahalésová, taková trochu rebelka. Říkáme jí Eddie. Nevím proč zrovna Eddie, ale říká, že ty dvě d dodáváj tomu jménu jeho „výjimečnost“. Ve škole mám několik dobrých přátel. Není jich zas tolik, ale dalo by se říct, že do mojí party patří samozřejmě Eddie, a pak nesnesitelnej Leoš, kterej miluje USA a poslouchá hip hop. Potom bych vám ráda představila Lukase Lesiase a jeho sestu Báru Lesiasovou. Bára je Lukasova nevlastní sestra. Je to Češka, kdežto Lukas je Španěl. Lukas je vtipnej, energickej a zábavej kluk. Rád hraje fotbal a basket. Já hraju basket taky, ale rozhodně ne tak skvěle jako on. Už od doby, co ho známe, říkáme mu Luke. Bára Lesiasová se kdysi jmenovala Bára Navrátilová, než si její máma vzala Lukeova tátu. Prej se ti dva poznali přímo ve Španělsku, když tam Bára a paní Navrátilová jeli na dovolenou. Jelikož byla paní Navrátilová rozvedená a panu Lesiasovi (nebo „vznešenýmu Donu Lesiasovi, jak mu říká Bára) zemřela manželka, vzali se a odjeli sem do Česka. Pro Lukea to bylo strašný. Přišel chudák o moře a kámoše. V jeho kůži bych být nechtěla. Jenže co čeština? Neuměl česky ani slovo. Paní Navrátilová španělsky tak trochu umí, takže ho musela učit česky. Lukas říká, že čeština není zrovna špatná, ale radši by se učil francouzštinu, kterou mimochodem děsně nesnáší. Všechny románský jazyky jsou podle něj mnohem lehčí než čeština. Dokonce ji srovnával s matikou. Tvrdil, že čeština má určitý pravidla, stejně jako matika. Pak se divil, proč teda my Češi nejsme nejlepší v matice. Teď tu s náma žije už dva roky a dokáže se normálně bavit. Promiňte, nestíhám psát, musím do školy. Ještě měsíc a máme nechvíli pokoj! Celá uřícená padnu do lavice a pomalu zjišťuju, že všichni už čekáj ve třídě jenom na mě. Eddie se rozječí a celá nedočkavá se mi vrhne kolem krku. „Eddie, co se děje? Vždyť jsme se neviděli jenom dva dny!“ vydám ze sebe a přitom omylem vdechnu mentolovou žvejku. Já jsem v tom nevinně, za to může jedině Eddie. Eddie mě vší silou začne bušit do zad, abych se náhodou neudusila. Měla bych správně říct gorilí silou, protože vši by mi rozhodně na zádech neudělaly modřinu. O tom nepochybuju. „Nikol, mám pro tebe suprovou zprávu, budeš nadšená!“ ječí. Hmm… copak to asi bude? Zavřou ji na měsíc do místnosti pro šílence? To by ji prospělo. Když mi má něco sdělit, jsem v nebezpečný situaci. „Pojedeme stanovat! A to spolu! Bez rodičů, sami… no není to bájo? Hele, něco ti povim, já snad upadnu do mdlob, jestli mi nepodepřeš tělo!“ Pak mě obejme. Sakra, musela zrovna pod krkem? „No tak co ty na to? Máš radost?!“ „Jasně, Edd. Mám radost. Ale nesmíš mě do tý doby zabít, jinak budeš muset stanovat sama. A to nechceš, viď?“ snažím se ji uklidnit. Naštěstí mi dá na chvilku pokoj. Ať žije klid… S Eddie jsme od první třídy nejlepší kmáošky. Obě máme rádi stanování, táboření, kino, pizzu a taky se obě chceme možná živit jako herečky. Brala bych kriminálku, to musí být zajímavý, tam hrát. Moje snění přeruší naše matykářka paní Kráterová. Je to třídní sedmýho ročníku, kam mi s Eddii chodíme. Její poznávací znamení je to, že se absolutně vůbec neřídí módou. Má u nás přezdívku Kráterka. Maxmilián Mýdlo (ano, slyšíte dobře) se strašně rozesměje. Jeho kámoš Jonatán Žulebre se přidá taky. „Máte dobrej vohoz!“ křine na učitelku a přitom buší pěstí do stolu. „Sednout! Mlčet! Móda mě nezajímá,“zavelí , ale zatváří se trošku zaskočeně. Maxe zase ovládne nezastavitelný smích. Teprve teď mi dojde, že má Kráterka na sobě župan a růžový holínky. Tak taková je naše třídní Kráterová… 2. 6., pondělí, odpoledne na hřišti S Eddii, Bárou, Lukem a Leošem hrajem basket. V basketu jsem mistr, protože dokážu porazit i Leoše, kterej vyhrává dost často.Je mu právě čtrnáct let. Je to blonďák s modrýma očima a světlou pletí. Luke má oči hnědé, vlasy taky a pleť krásně snědou. Narodil se ve Španělsku. A teď je mu patnáct. Bára je hnědovlasá, sympatická holka. Jinými slovy skvělá kámoška pro zasmání. Jenom mi vadí, že pořád poslední dobou cvičí, protože si myslí, že je moc tlustá. Je jí třináct. Hrajeme hodinu, pak se přidají i Max s Jonatánem. Troufáj si porazit mě a mojí partu jenom ve dvou. Tak to teda zkusíme a oni pak odcházej jeden s odřeným loktem a druhý s kolenem. Jo jo, basket je má silná stránka. Kluci třeste se! 2. 6., pondělí, večer Jdu si lehnout a číst si něco o nových módních trendech. Nevím proč zrovna tohle. Obvykle čtu spíš dívčí romány a ne módní časopisy. A taky musím dohánět povinnou četbu, jinak mám nemilosrdně za pět. To se chci vidět v osmičce. Hned jak se do toho dám, vyruší mě zvonění mobilu. Na displeji bliká velkým písmenem Bára. „ Nikol, to jsem já Bára, nerušim?“ozve se. Já: „Báro, nemyslíš že je trochu bezohledný, mě prozvánět skoro v jedenáct večer?“ Bára: „No promiň, Luke s tebou potřebuje mluvit. Má porouchanej mobil.“ Trochu ožiju a už se na Báru nezlobím. Já: „Luke? Tak ať mluví.“ Chvílka ticha a pak se ozve Lukuv hlas. Luke: „Čau Niki, prosimtě….jo…no jasně už to mám….nevíš jakej máme úkol na ajinu?“ Na angličtinu nás spojili společně s osmákama, kam Luke chodí. Já: „Strana padesát, cvičení osm.“ Hlas se mi nezvykle chvěje a mám divnej pocit. Jsem napnutá. Luke: „ Dík moc, jsi moje záchrana.“ Já: „Echich…“ No nazdar. Mám problémy s řečí! Luke: „Tak zejtra. Čau.“ Já: „Eeee…“ Pak zavěsil. Trapas… VELKEJ trapas… 3.6., úterý, škola Kráterka si dneska vzala místo sukně igeliťák. Hmm…vidím na obzoru nové módní trendy. Po škole jdeme Bára a já hrát basket. Eddie se na nás vykašlala a šla hrát s klukama fotbal. Nesnáším fotbal. „ Hele, nemůžem hrát basket ve dvou, to nejde,“ namítnu. „Tak jdem domů,“ nakopne otráveně míč Bára. „A co fotbal?“ otočí se pak. „Ne, jen tohle ne!“ protestuju, ale během minuty už stojím vedle Luka, Leoše, Maxe, Jonatána a dalších kluků z naší školy. To se mě pokouší Bára zabít krutou smrtí nebo co? „Šmarja, dyť holky fotbal nehrajou, ne?“ zaslechnu Leoše. Je dost vzteklej, protože do jeho družstva patřím já a já rozhodně na fotbal nadání nemám. Radši bych byla s Lukem, jenže u něho už jsou Bára a Eddii. Hned na začátku dostanu míčem přímo do obličeje. Od Lukea. Zmohu se akorát tak na zoufalé vyjeknutí a přitom se mi podlomí nohy. „ Pane bože Nikolo, ty seš tak nemotorná…. Zase nedáváš bacha,“ zaslechnu z dálky Leošův hlas. Cítím, jak mi po tvářích stékají slzy bolesti. Proč zase já??? „ Nikol , je ti dobře?“ letí mi na pomoc Eddie. „ Krvácím,“ zaječím do dlaní. Proč já ten fotbal jenom hrála? „To bude v pohodě. To se stává každýmu,“ konejší mě Eddie. Nechtěla snad říct každýmu idiotovi? Mám dojem že jo. Pak se nečekaně seberu a aniž bych někoho pozdravila, letím domů. 3. 6., úterý, večer Nějak se mi motá hlava. Navíc mě teď šíleně štve, že jsem se před rukama takhle krutě ztrapnila. Jako by nestačil ten trapas včera s Lukem. Kéž by někdo zavolal a rozveselil mojí plačící duši! Jenže nikdo nevolá a na mě padá únava. Je teprve šest večer, to nikdy nejsem ospalá. 4. 6., středa, ráno Probudím se a pomalu zjišťuju, že jsem někde, kde jsem předtím vůbec nebyla. No jasně…v nemocnici. Cítím se dost slabá. Kolem mě stojí Eddie, Bára, Leoš a Luke. „Mělas otřes mozku,“ vysvětluje mi Eddie. „Jo. A říkalas úplný kraviny,“ přidá se Bára. Hlavně, ať mi neříkají, co jsem říkala. „Povídalas, že Luke je jako motýl,“ chechtá se Leoš. „No a co? Třeba si to fakt myslí, že jo Nikol?“ usmívá se přehloupě Eddie. Šmarja kolik jí je? Šest let? Já tu káču jednou zabiju… „ Hele… a už je ti dobře?“ chytí mě za ruku Luke. Ne, je mi najednou nějak skvěle, mám na jazyku, ale nevyslovím to. „ Kdy odsud můžu vypadnout?“ zaúpím. „ Mám pro tebe špatnou zprávu – za týden,“ dostane se mi odpovědi od Lukea. Bára mezitím dělá dřepy. Luke si ji změří udiveným pohledem a pak se na ni oboří: „Barboro, kroť se hergot!“ Pak mě pustí a odejde k ní. Pitomá Bára… „ Pojď, zavedu tě na oddělení pro anorektičky,“ vtipkuje Luke. Bára se jenom ušklíbne. „Lukáši nebuď tak hloupej, ty nevidíš ty moje nechutný špekatý nohy nebo co?“ Leoš se rozesměje a Luke vrazí sestře facku. Nikdy nechtěl, aby Bára zhubla. Měl ji rád, takovou jaká byla. V tu chvíli k nám dorazí jejich španělskej táta, odtrhne je od sebe a dá každýmu po jednom pohlavku. Nesnese pohled na to, že se jeho děti neustále perou a hádáj. Situaci ztěžuje ještě to, že jsou to nevlastní sourozenci. Luke je Španěl, Bára Češka. Vůbec si spolu ti dva nerozumí. „Jdeme,“ popožene je jejich otec. Oba mi zamávají a následují ho. Eddie mi položí na stůl ještě pár věcí a společně s Leošem odcházejí taky. Pak už po nich zbude jenom ticho, které mě každou chvíli unudí k smrti… 5. 6., večer v nemocnici, čtvrtek Zazvoní mi mobil. Volá Eddie. Já: „Čau, umírám nudou…“ Eddie: „ Já taky, bez tebe se nedá nic dělat. Jo a Luke má až do konce roku domácí vězení, za to, že tě takhle zranil.“ Já: „ Nejsem zraněná… je mi fajn.“ Eddie: „ Jsi zraněná a Luke za to může.“ Já: „Udělal to omylem.“ Eddie: „No tak, Nikol, nezastávej se ho! Udělal to proto, aby se lidi pobavili a on vypadal jako drsňák.“ Já: „ Já si teda ne myslím, že to bylo naschvál..“ Eddie: „Nikolo!Kdo tě trefil? Lukas!“ Já: „Ale má o mě teď trochu starost, ne?“ Eddie: „Nikčo, radši jdi spát. Brnknu ti zejtra.“ A pak byla ten tam. 6.6., zase večer v nemocnici, pátek Eddie mi opravdu zavolala. Tentokrát náš hovor ale nedopadl o moc líp. Já: „Ahoj, tak co?“ Eddie: „Jonatán Žulebre podkopl řídě nohy a ona má ted něco s kolenem.“ Já: „Ty bláho… samý úrazy.“ Eddie: „To jo. Luke a Jonatán jsou nebezpeční.“ Já: „Jsi na Luka vlastně ještě naštvaná?“ Eddie: „Jo.“ Já: „No možná, že za to trochu může, ale nemyslím si, že…“ Eddie: „ Niki, já už se bála, že ses úplně pomátla nebo co. Zastávala ses takovýho hlupáka…“ Je mi najednou nějak divně. Eddie: „Niki, jsi tam?“ Já: „Ne.“ Moje ruka se najednou dostala k tlačítku, kterým se ukončuje hovor. Ještě párkrát jsem v tu chvíli zaváhala a pak ho stiskla. 7.6., a už zase večer v nemocnici, sobota Volala Bára. Já: „Zdarec, tak jak?“ Bára: Jonatán Žulebre se musel omlouvat řídě před celou školou. Škoda, že jsi u toho nebyla.“ Mě ale nezajímá nějakej Jonatán. Mě zajímá Luke… myslím si. Jako by Bára četla moje myšlenky, prohodí: „Luke má v neděli fotbalovej zápas. Hraje proti Německu.“ Já: „ Škoda, nesmím ještě domů.“ Bára: „Luke ti pak brnkne, říkal to.“ Já: „Tak jo. A vzkaž mu, že mě to děsně mrzí, ráda bych na ten fotbal taky přišla.“ Bára: „Jo jo… ta cukrová vata, co tam prodávaj, je na tribuně obzvlášť skvělá.“ Báro, Báro… Já nemyslím na cukrovou vatu, ale na Luka… 8.6.,další večer v nemocnici, neděle 20:30- Samozřejmě, že mi Luke nezavolal. Odvážila jsem se napsat Báře SMS, kde se ptám, jak dopadl ten fotbal. Bára pořád neodepisuje a já se zase šíleně nudím. 21:00-Volala zase Eddie. Já: „Čau Edd, jak dopadl fotbal?“ Eddie: „ Jakej fotbal zase?“ Já: „No Bára říkala, že Luke hraje proti Německu.“ Eddie: „Už jsem ti nejmíň stokrát říkala, že mě ten machýrek nijak nezajímá.“ Já: „Ale je to můj kámoš.“ Eddie: „Ublížil ti!“ Já: „Tak mu to odpusť, bylo to přece omylem.“ Eddie: „ Stejně je starší než my, neměl by v naší partě co dělat. Je tam vlastně jenom proto, že je Bářin brácha.“ Já: „ Je mu patnáct, je jenom o rok starší.“ Eddie: „ No a nám je čtrnáct, Báře třináct a Leošovi taky čtrnáct. Vážně ti nepřijde blbý, že Lukovi je patnáct? Navíc chodí do osmičky a my všichni do sedmičky.“ Já: „Ale vypadá pořád na čtrnáct. Není zrovna moc velkej. To Leoš je větší.“ Eddie: „Nechápu, co na tom Lukovi vidíš. Je to pitomec.“ Já: „Podle mě je Leoš taky pitomec, jestli mám být upřímná.“ Eddie: „No jo…dobrá.. Náš telefonát skončí kompromisem.“ Já: „Co navrhuješ?“ Ededie: „ Oba jsou pitomci.“ Pak dostaneme záchvat smíchu a ani nevíme proč. Hmm… dobrý způsob, jak vyřešit hádku. 9. 6., škola, pondělí Konečně zase zpátky. Zpátky v partě. Leoš sedí vede Eddie na lavici a Bára jí čokoládu. „Hele, Báro, promiň, jestli ti nějak srážím sebevědomí, ale jestli chceš zhubnout, čokoláda není zrovna nejlepší řešení,“ řeknu jí na rovinu. „ Jsem úplně na dně. Táta mi dal k narozkám celou krabici čokolád,“ vzdychne. „Tak je přece nejez, ne?“ divím se. Někdy Báru vážně nechápu. „Čokoláda vytváří hormony štěstí. Štěstí tě zbaví depky.“ A pak načne další balíček čokolády. 9. 6., po škole v cukrárně Eddie a já jsme si zašly na zmrzku. Slunce nám pálí do obličeje a já mám takový tušení, že se mi připaluje nos. Výborně, Nikol s rudým nosem …. To zní zajímavě. Eddie se opaluje docela dobře, Bára taky nemá problém a natož Luke, vždyť ten se může i opejkat nad ohněm a zůstane nespálenej. Lížem s Edd zmrzku a v tu chvíli za námi přijde takovej malej chlapeček a představí se nám jako Božidar Kvokáč. Je mu údajně šest a chodí pravidelně plavat do „bejby bazénu“, což je bazén pro děcka, který neuměj plavat. Celou dobu ten prcek otravoval a nakonec mě zval i na rande. Povídám. „Odprejskni.“ Prcek Kvokáč na to: „Nejprv ti musim dát pusu!“ Eddie se smíchy polila colou a následně ji vyprskla jednomu chlapovi na sako. Musely jsme okamžitě ven, protože chap dostal šílenej záchvat vzteku. Furt mával rukama a řval cosi o policajtech. Letíme s Eddii ulicí jako dvě splašený slepice, když v tom se přerazím o obrubník a spadnu hlavou do koše na odpadky. Lidi, nikdy tohle nechtějte zažít. Je to víc než jenom pouhej trapas. 10. 6. , škola, úterý Celej den jsem neviděla Lukea. Bára tvrdí, že si včera při fotbale vymknul kotník. Leoš se nabídl, že mu donese úkoly. „Báro, máš dneska čas?“ zeptám se. „Jo, proč?“ zajímá Báru. „No říkala jsem si, jestli bys nešla třeba na zmrzku.“ „Nikolo, já zmrzku nesmím,“ upozorní mě Bára okamžitě. „Tak půjdem ven. Třeba hrát basket.“ Tohle na ni platí. Super, stavíme se prej u ní doma! 10. 6., odpoledne, úterý „Pojď se mnou nahoru do pokoje, musím si na sebe vzít něco sportovnějšího,“ vyzve mě Bára u nich doma. Nikdo, až na Lukea, tu není. Tiše vstoupáme po schodech. Mlčky vklouznu do Bářinýho pokoje. Náhle mi ale padne do očí nějaký lístek, co leží na stole. Báro, už jsem sehnala letenky. Vykliď obývák prosím, nestíhám… Vzkaz Lukasovi, ať umyje nádobí, ano? Objednala jsem službu, která nám věci odveze natrvalo do Španělska. Večer nezapomeň pomoc tátovi balit knihy a další drobnosti. Máma „Co to je?“ ptám se vyjeveně. „Já nevím… nic…“ odbyde mě Bára. „Jedete na prázdniny do Španělska?“ zeptám se ještě. Přitom mi je ale úplně jasné oč jde doopravdy. Luke a Bára se tam natrvalo stěhují. Oči mám najednou plné slz. „Co ti je?“ strčí do mě. „Nic, nic…“ mávnu rukou a kráčím směrem ven. Luke mi z pokoje zamává. Zrudnu a běžím rychle na hřiště. Prásknu míčem o zem takovou silou, až mě rozbolí ruce. Všechno… prostě všechno je zase v háji. 10. 6., večer, úterý Mám oči rudé od pláče. Je půl dvanáctý. Eddie mi volala kvůli úkolu. Kdyby to byla Bára, třeba bych se i odhodlala zeptat, jestli do toho Španělska fakt jedou. Zrovna když si najdu takovou skvělou partu, musíme se zase rozpadnout. Nesnáším Lukea. Proč mi tohle udělal? Nesnášim svůj pitomej život. 15. 6., úterý, odpoledne Dneska odpolednebylo hrozný vedro, tak jsme šli s Eddii a Bárou plavat. Bára je fakt dobrá. Voda je snad její živel. Když jsme se navzájem pokoušeli utopit, někdo nám šíleně zařval za hlavama. Samozřejmě, že to byli kluci. Luke s Leošem. Zbláznili se snad? „Zbláznili jste se?“ povídám proto. „Jo už od narození,“ chce být Leoš zase jednou vtipnej. Pak si dáváme závody. Luke je první a není vůbec unavenej. Bára druhá, třetí já, pak Eddie a poslední je Leoš. Luke si na něm pěkně smlsnul. My holky jsme ho totiž do slova a do písmene porazily. Potom nás Luke zkouší učit skákat šipku. Teda učí to spíš jenom mě, ostatní to samozřejmě už umí. Vždycky jsem v něčem pozadu. Ach jo… Luke skáče i z nejvyšších skokánků, což já bych si asi netroufla. Leoš machruje, že skočí i skok smrti. My tak říkáme skoku ze skokánku, kam smí jenom lidi od osmnácti let, takže vlastně jenom dospělci. Nakonec tam stojíme všichni zdráhavě se díváme dolů. „No…tak tohle jsem teda ještě nezkoušel,“ přizná Luke. Jestli to neskočí on, ať nepočítá ani se mnou, myslím si. Ale nakonec to odvážně skočí. Skočil bezvadnou šipku, a když se vynořil, byl úplně v pohodě. Pětkrát za sebou polknu a rozběhnu se. Nohy se mi sami odlepí od země a hodím pořádnýho placáka. Bolest to byla strašná, ale nedám na sobě nic znát. „Seš fakt dobrá Nikol,“ mrkne na mě přátelsky Luke. „Huh.“ Tak to jsem vážně říct nechtěla. Ale co… třeba to znělo jako uf. „Neřek‘ bych to do tebe,“ pokračuje. „Hula.“ Sakra, možná mi ten pád zničil slovní zásobu a já teď nevím, co mu mám na to říct. „Ale být tebou bych příště radši skočil šipku. Placáky už prosimtě nedávej, jo?“Podotknul opatrně. „Farehulbla...jej...“No to snad není pravda! Co to mám s řečí??? 15. 6., úterý, v kavárně Všichni popíjíme horkou čokoládu. Nikdo kromě mě, už skok smrti nezvládl. A udělali dobře, protože je teď nepálí celý tělo. Aspoň teď Lukeovi budu připadat odvážná a cool. „Farehulbla?“ šťouchne do mě se smíchem. Chce mi odnést prázdnej tác. Mě snad porazí! On si to z toho bazénu pamatuje! „Huha,“ odpovím. Asi už nikdy nepromluvím česky. „OK,“ kývne Luke a odnese ho. „Co blbnete, vy dva?“ zakření se na mě Bára. Pokrčím rameny. Pak si dáváme čokoládovej dort. „Ble mńamka. Huble?“ ozve se po chvilce ticha. Holky se dusí smíchy. Bože, ten Lukas je idiot. „Haf.“ Já fakt asi zešílela, říkám si. „Žokolda mimóz. Sladkózus čoko,“ dává si už druhý kousek. „Si,“ přitakám. Začíná mě to docela bavit. „Hele… kdy se budeš učit španělsky?“ konečně začal mluvit normálně. „Asi až na gymplu.“ Hurá! Zase mluvím česky. Jaká to novina na Starém Bělidle… „Můžu tě pak doučovat.“ „Kolik za to chceš?“ Luke se strašně zasměje, až z toho omylem Leošovi vylije do klína kávu. Holky přímo smíchy brečí. Já začínám rudnout. „Samo, že to je zadara. Nechci od tebe žádný prachy.“ Celá se rozzářím. On mi fakticky nabídl společné doučování! „Tak to moc gracias, kámo,“ zamrkám na něj. Moc půvabný to nebylo, spíš jsem musela připomínat ňákou sůvu, co má v očích řasy. „Hej, jako za co?“ diví se. „Za to, že mě chceš doučovat.“ „Doučuju spoustu milých holek,“ usměje se. Fajn. Takže radost marná… *Pozn.překl.: gracias- šp. Děkuji, si- šp. ano


celkové hodnocení autora: 91.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 21		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Romana Tamová	10.03.2009, 8:37:57

Mně se to líbí, ale myslím si, že máš na víc, než na deníček.

Pavel D. F.	23.12.2008, 22:14:23

Střídání deníkových zápisů s dějem (případně kombinace obojího) není špatný nápad, problematická může být hovorová řeč v popisných větách děje (zatímco v deníku a přímé řeči se dá akceptovat bez potíží). Na druhou stranu čtrnáctiletá holka takto asi normálně mluví, takže to nevidím jako zásadní problém. Nikol řeší prakticky samé běžné záležitosti (i když otřes mozku je o něco kritičtější událost), místy je příběh vtipný, třeba při tom skoku do vody a následném mumlání. Nějaké chyby se v textu najdou, ale nejde o nic kritického. Těžko říct, jaké zvolit celkové zhodnocení Tvého pokusu o fiktivní deník. Na jedné straně se mi jeví sympatické, že se děj odehrává u nás, i když možná bude směřovat do Španělska. Trošku mám problém se zorientovat v rodinných vztazích jednotlivých aktérů, ale to taky může být moje chyba a nepozornost. V každém případě vidím jako problematické pouštět se do publikace dvou příběhů na pokračování najednou. Mateš tím čtenáře, takže je můžeš ztratit. Já bych být Tebou pokračoval nejdřív v příběhu L+L a dovedl ho do nějakého solidního konce. Klasický problém postupného psaní a okamžité publikace je totiž možný výpadek inspirace – no a takový nedokončený příběh čtenáře nenadchne, budou zklamáni, že nedospěli k nějakému závěru. Prostě bych to dnes viděl na dvojku. Zkus uvážit, jak budeš v publikaci pokračovat. Deník Nikol není špatný, ale potřeboval by učesat. Když ho na čas odložíš a třeba po chvilkách dopíšeš a později zreviduješ, může jít o docela vtipnou a svěží záležitost. Mezitím dokončíš příběh Rossie a uvidíš, jaké získáš jeho publikací zkušenosti.