|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303496 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta III - Dorka v hrsti... ::
 honzoch |
publikováno: 18.12.2008, 12:21
|
Dnes se podíváme na dvě kapitoly. Chvíli jsme přešlapovali na místě a tak je na čase pokročit dál. Nejprve se sice budu zaobírat Szendreiovýmy námluvami, ale postupně pokročím k důležitějším událostem, které nás nesměrují do divokého finále třetího dílu.
14. a 15. z 16 dílů |
| |
|
|
14) Dorka v hrsti a Ilona na střeše
Přišlo září a chladný podzimní vítr odvál letní události a zametl stopy po zbojnické bandě. Kapitán s pandury po ní pátrali celé dny, až nakonec rezignovali se slovy, že počkají do zimy a pak jí zasadí ránu z milosti.
Když zátahy skončily, byl najednou čas na jiné věci, a Ján Szendrei by jistě zapřel sám sebe, kdyby se nevzdal myšlenek na Ilonu.
Za Morincovic děvčetem ovšem chodil i Ondrej a bylo jen otázkou času, kdy se dostanou do křížku. A tak místo bojů se zbojníky věnovali svůj čas vzájemným schválnostem, které postupně nabíraly na intenzitě. Smáli se jim podřízení a co hůř, zdálo se, že se jim vysmívá i samotná Ilona s matkou a poštvávají je proti sobě.
Pro ilustraci poslouží jedna z mnoha tragikomických událostí, které provokovaly potměšilé úsměvy v širém okolí a stávaly se častým tématem babského tlachání.
„Pane kapitáne, pane kapitáne, dejte nám zlaťáček!“ svorně žadonila skupinka otrhaných, špinavých dítek, která se ještě před chvíli proháněla po návsi.
Hněvivě se po nich ohlédl. Pakáž!
„Táhněte, holoto!“ odsekl a sveřepě sevřel kytici, kterou nesl. Co by dal za to, aby mu tak tahle kuráž vydržela až za práh Morincovic chalupy!
Zabušil na dveře, a zatímco čekal, horečně si uhlazoval rozcuchané vlasy.
Otevřela mu samotná Ilka, oděna v domácím. Přivítal ho rozpačitý pohled a posléze ještě rozpačitější úsměv. Věděla, že přichází kvůli námluvám.
„Pojďte dál, kapitáne,“ řekla konečně, „a dejte pozor…“
Szendrei se praštil o nízký rám dveří. Zaklel.
„Moc se omlouvám!“ honem se snažila napravit nedopatření. To se jí povedlo, ovšem nápadník tou ranou zřejmě zapomněl, co chtěl říci.
„Má drahá, přijměte prosím…, “ zakoktal. Ilona se energicky ujistila: „Přišel jste mě žádat o ruku, pane kapitáne?“
Zahnala nepokojné černé vlasy z čela a čekala, zda ještě někdy promluví. Nastavil kytici a uklonil se. Chladně ji přijala a zvala ho dál: „Dojdu pro matku! Udělejte si pohodlí, pane!“
Dosáhla, čeho chtěla. Svým počínáním vzala nápadníkovi vítr z plachet. Čekal rozhovor mezi čtyřma očima a zatím bude očí šest. A co hůř, ten pár navíc, ten bude patřit její matce, ženě, pro níž není člověka, kterého by neuhádala!
Bezradně se rozhlédl po jizbě, jako by hledal úkryt.
Ta byla zařízena velmi prostě a chudě, jediné bohatství ovdovělé Morincové byla její krásná dcera. Slušelo by se ovšem říci, že pokud bychom si Iloninu matku představovali jako nějakou zarputilou vrásčitou babiznu, hodně bychom se spletli. I vedle Ilony vypadala stále půvabně a přitažlivě.
Za dcerou šla jen velmi neochotně a kapitánovi se při pohledu na její nezlobený obličej sevřel žaludek. Předvídavost ho popohnala, že se alespoň částečně pokusil zakrýt svou zářivou červenou uniformu, aby se na něj nevrhla jako býk. Nesnášela vojáky.
A přitom, jaký kontrast, Ondrej si přijít mohl a nikdo se na něj nemračil.
„Nemusíte se obtěžovat, pane kapitáne! Jestli si v červené připadáte důstojněji, klidně to tak nechte!“ pádně ho usadila a přiměla dceru, aby si přisedla. Pochybovačně zhlédla květinu a optala se: „Přišel jste pro mou dceru, kapitáne?“
„Ano, přišel… chtěl bych vaši Ilonku za ženu!“
„To se musíte nejprve zeptat jí!“ opáčila. Szendreie tím zmátla i rozčílila.
„Přišel jsem za ní! Miluji ji celým srdcem!“ netrpělivě odvětil, vědom si, že mu dělají kličky. Matka pohlédla na dceru, jako by měly vše dokonale sehrané a secvičené. Ilka povstala a hluboce se uklonila: „Vážím si vašeho zájmu, Milostpane! Nechápu však, jak si vaše zkušené oko mohlo vybrat nevěstu tak chudou a bezvýznamnou, jako jsem já!“
Ján v duchu zuřil, jak ukrutnou komedii mu ty dvě ustrojily! Musel v ní hrát, ať chtěl nebo nechtěl. „To přeci nesmíš říkat, Ilonko! Zbožňuji tě a šel by za tebou až na konec světa!“
„Poslyšte,“ zřetelně mu sdělila Ilonina matka, „jste laskavý člověk! Milý! Ale i kdybyste měl celá panství, i kdybyste byl zeměpán, zeptala bych se jejího srdce! Ilko, miluješ ho?“
„Odpusťte, kapitáne! Vždyť se pořádně neznáme! Nemohu si vás vzít!“ nasadilo děvče jeho potupě korunu. „Zdá se, že nejsme hodny vašeho daru, my hloupé vesničanky! Vezměte jej tedy, prosím, zpátky a darujte jej některé, která si ho bude vážit více!“
Vrátila mu květinu. Musel se hodně přemáhat, aby se neloučil kletbou. Přelstily ho, vyštípali ho rychleji než nejčernějším snu! S hrůzou si uvědomil vlastní neobratnost. Jeho vyčpělé milostné fráze je musely spíš rozesmát.
Ján Szendrei si povzdechl, vzal kytku, a mrzačíc ji sevřenou pěstí, vykročil ven.
Ani se nenadál a málem se srazil s Kamenským.
„Stojí to všechno za nic,“ bručel kapitán, „zavolala si na mne matku!“
„Nech toho, Jene! A nenič tu, kytku, za nic nemůže!“
„Já ji neničím!“ zavrčel Szendrei.
„Já tě nechápu! Vždyť máme vlastně štěstí! Kolem nás jsou války, muži umírají nebo utíkají do lesů, ženských je nadbytek! Můžeme si vybírat! Víš, kolik hezkých děvčat zůstává na ocet? Je nás málo a je toho potřeba využít! Perou se o nás! Jsme vzácní!“
„Ty mi máš co povídat, ty, starý mládenec!“ ohrnul kapitán ret. Neměl pocit, že by se o něj zrovna praly.
„Nemysli si, že bych se taky nechtěl jednou probudit, po jednom boku Ilona, po druhém Lidka,“ pokusil se úsměvem o odlehčení Kamenský, „ale takových děvčátek je sakra málo a každá už má nějakého toho Kristiána nebo Ondreje, který ji hlídá jako pes…“
„Moc pěkné!“ zaškaredil se Ján Szendrei. „Ale já ji miluji! A nevadí mi, že je chudá! A když si chci vzít nějakou bohatou, byť ošklivou jako noc, tak jsem jen parchant, levoboček, co se díky zděděnému jménu pokouší vloudit do rodiny! To známe!“
„Nemůžeš za to, čí jsi syn! A ostatně, nevolníkem bys být nechtěl, což? Jsi pandurský kapitán a já barončin doktor! A to snad není málo, he?!“
„Dej mi pokoj! Ničemu nerozumíš!“
„Nenič tu kytku!“
„Budu si ničit, co budu chtít!“
„Marně mluvit! Když jsi naštvaný, chováš se jako malé dítě! Ta kytka ti nic neudělala!
Ostatně, myslím si, že když už jsi ji jednou uloupil přímo před nosem baronce, je škoda ji ničit! Někdo by o ni určitě stál!“
„Kdo asi,“ vysmál se mu Ján Szendrei, „jen mi to řekni! Já se neleknu!“
Kamenský si povzdechl. Pohlédl zpytavě na Szendreie a na nešťastnou květinu, které možná zbývalo jen pár chvil života.
„Podej mi ji, hodí se!“ mámil ji na kapitánovi.
„Tak řekneš mi, kdo po mně touží?!“ houkl na něj uraženě Ján.
„Já tě nepoznávám! Ale ty víš kdo!“
„Opravdu nevím!“
„Vsadil bych krk, že se rychtářova Dorka moc dobře koukala, když jsi vpadl k Iloně!“
Szendrei si vzpomněl na ubohou Doru a dokonale se rozvášnil. „Tu si mám vzít?! Musel bych jí dát na hlavu pytel, abych se za ní nestyděl! Když o ní tak básníš, vezmi si ji, já o ni nestojím! To je to krásné děvče na ocet?!“
„Je mi z tebe špatně! Jestli nás teď poslouchá, tak jsi právě přišel o poslední ženu, která tě měla ráda!“ vychrlil ze sebe doktor Kamenský, všecek vyveden z míry jeho výpadem. Tvář mu zkřivil zarputilý odpor a nesouhlas, pro dobráctví v ní nezbyl ani kousíček. Nesmlouvavě pokračoval: „Já vím, Jene! Až se za chvilku vzpamatuješ, pak budeš všeho hrozně litovat!“
V odpověď mu zaznělo prchlivé „nikdy“.
Kamenský se sám pro sebe pousmál. Věděl, že Szendrei potřebuje čas. Vystřízliví a vrátí se jako beránek. Dorku jako by vždy viděl po jeho boku. Menší, dobrosrdečnou, nijak krásnou, nijak ošklivou…
A tu ji spatřil, vyšla na zápraží rychty, a když ho spatřila, nesměle zamávala. Je možné, aby ho očekávala? Dodal si odvahy a už stál před ní. Slyšela snad jejich bouřlivý hovor? Zahleděl se jí zkoumavě do tváře. Nemohla jej slyšet, to by dala znát, nebyla z těch, co umí maskovat své city a připomínají netečné voskové figuríny.
Ihned ho zvala dál. Celou dobu si zvědavě prohlížela květinu.
„Alespoň jedna věc ke cti našeho kapitána,“ pomyslil si, „kytku vybral dobře!“
„Prosím, pane doktor! Pojďte dál!“
„Máte tu pantátu?“ optal se opatrně, jako by nic.
„Ne, tatínek něco zařizuje na zámku! Lidé nechtějí platit.“ bezelstně odvětila, neschopna odtrhnout zrak od květiny. Jen dobrý mrav jí bránil zeptat se na dárce.
„To je škoda, potřeboval jsem s ním mluvit! Nu což, počká to! A i pro tebe něco mám! Tedy ne já, ale Ján Szendrei!“ svěřil jí květinu a sledoval její reakci. Dorce se rozzářily oči a živě se zajímala: „A proč nepřijel sám? Tak ráda bych ho viděla!“
„On určitě přijde osobně,“ sdělil jí s uklidňující jistotou, „já jsem jen poslíček!“
„Moc hezká,“ ocenila ji, „ale kdo ji tak okousal?“
Kamenský pomlčel. Odešla s květinou, aby ji dala do vody. Zkoumavě se za ní ohlédl a vlastně se Szendreiovi divil. Ne, nebyla to krasavice, za kterou by se točil každý pohled, ale vynikala přívětivostí, naivní důvěřivostí, což byl jasný příslib věrnosti. Čím déle tak uvažoval, tím mu přicházely na mysl i jiné krásy, které mu prve unikaly. Nepochybně se jí, narozdíl například od sester Pleškových, dostalo vzdělání a občas to dávala znát. Nedostatek Zuzčiny potřeštěnosti či Lidčiny přehnané odvahy jí sloužil spíše ke cti.
Jenže Szendrei si vezme buď chudou krasavici, nebo bohatou a nejlépe také krasavici. Kamenský se usmál, když na to pomyslel. Ne, Jene, ty se neoženíš!
Vyhlédl ven, ovšem Szendrei se nevracel. Pavel Kamenský už si skoro připouštěl, že v roli dohazovače selhal, když se Ján obezřetně vyplížil zpoza rohu a nenápadně nakoukl dovnitř. Doktor v té chvíli neodolal zlomyslným choutkám a pandurského kapitána bez váhání prozradil.
„Dori! Ján Szendrei už je tu!“ zvolal a zasmál se pod vousy, jak se oběť polekala. Pandurský kapitán byl polapen a v tváři se mu mísil vztek, překvapení i bezmoc.
Dorka vylétla ven jako střela a hned ho táhla do světnice. Kamenský se smál jako už dávno ne, Ján dostane na vyučenou! Za svou zlobu a ješitnost si to beztak zaslouží.
„Před chvilkou jsem…“ chrlil ze sebe. Dorka ho něžně vzala za ruku. „Sedni si, Jene, jsi celý vyplašený!“
Kamenský se sám nabídl, že nebude rušit, ale byl oběma překvapivě požádán, aby zůstal. Něco nebylo v pořádku, žádní milenci nesnesou svědky! Šlo ovšem jen o předzvěst trápení, které nemohlo nikoho sblížit, natož přimět k lásce. Kamenský se velmi mýlil, pokud myslil, že je ruka v rukávě. Konverzace vázla, Szendrei dusil Dorčinu snahu prázdnými frázemi a dostával ji do začarovaného kruhu. S Rosininou nebo alespoň Zuzčinou dravostí se stále dalo mnohé zachránit, nikoliv s Dořinou mravnou bázlivostí a tichým trpitelstvím.
Kamenskému jí přišlo líto, připomínala mu Sisyfa, zápolícího se svým balvanem. Utrpení ukončil sám Szendrei, když se zkoprněle rozloučil a nechal se doprovodit až k vratům.
Jakmile za ním zavřela, povzdechla si: „To máte marné, pane doktor! Štítí se mě, nemiluje mě! I kdyby ho Morincovy stokrát odehnaly, rád se vrátí! A marně bych ho stokrát zvala…“
Málem se rozplakala: „Čert, aby vzal Ilonu! On kvůli ní úplně přijde o rozum! Chová se ke mně jako ke zrůdě, vymýšlí si falešné lichotky a přitom…“
„Nic si z toho nedělej,“ ucítila na rameni Kamenského ruku, „i Ján jednou dostane rozum! Až mu nějaká z těch jeho krasavic pořádně vrazí! A pak si vzpomene, že na světě existují i hodná, věrná stvoření jako jsi ty!“
„Pane doktore?“ rozpačitě se na něj obrátila a zrudla. Cítila, že ji Pavol Kamenský pevně drží a usmívá se na ni. Nebyla si jista, zda city k Jánu Szendreiovi odeznívají, ale uvědomila si nové pouto vzájemnosti, do kterého byla chycena. Nyní už věděla, že květiny nebyly od pandurského kapitána, ale od doktora Pavla Kamenského.
15) Balašův šach
Toho roku přišla zima velice brzy a tuhý mráz nikoho nešetřil. Tu a tam proklouzla zavátými cestami zpráva o nepokojích v Sedmihradsku či zpoza Dunaje, ale málokoho vzrušila. Lidé měli své starosti a v hloubi tuše tesknili po teplu a modlili se k jaru. Zamrzlý Váh i tvrdě spící bytčianský drak jim mnoho nadějí nedopřávali. Jaro zůstávalo snem. Což o to, draku, ty spi klidně dál, ale co ty, slunce?!
Leden a únor minuly ve sněhovém zajetí. Na věžích opuštěného Štivianova se usadily sněhové čepice, prázdnými síněmi se proháněla meluzína a nedávala spát posledním strážcům, co zůstali po odchodu panstva.
Ve zdech nového kaštělu v Olšici roztopili všechny krby a přesto se nemocná baronka klepala jako ratlík. V té chvíli si nemohla vynachválit Kamenského. Mnohem větší páni si musejí povolávat doktory z měst a ona má vlastního!
Vesničanům se vedlo podstatně hůře než panským, a i ti nejoptimističtější těžko hledali pozitiva. A byli tu ještě zbojníci a loupežníci, připomínající hladovou zvěř. Ve dne se toulali a kradli, na noc přicházeli do lidských obydlí prosit o nocleh, protože v ledových zemljankách by asi umrzli. Lidé je neviděli rádi, nezřídkakdy k nim po setmění vtrhli panští a vše prohledali. Běda tomu, u koho by byl zbojník nalezen!
Abych nedělal z těchto štvanců lidské společnosti naprosté vyvrhele, musím dodat, že měli jen málo jiných možností. Jakákoliv kořist byla tak slabá, že sotva stačila na obživu, a návrat domů by znamenal jistou smrt. A tak přecházeli hranice panství, přecházeli řeky, přecházeli hory, a ti šťastnější se ještě rádi vrátili k robotě pod cizím zeměpánem.
Žigmund Balaša byl pán nad jiné nemilosrdný. Nenáviděli ho jeho vlastní poddaní a dokonce i jeho urození sousedé, trnoucí v bázni před jeho loupeživými výpady.
Proto všechny neobyčejně překvapilo, když se jednoho zamračeného odpoledne objevil v Olšici jeho průvod a vyžádal si naléhavou audienci u Véghové.
„Co mi může ten bystrický loupežník chtít?“ rozčertila se. Přesto ho vpustila.
Předmět jejich hovoru zůstal dlouho utajen, Balaša odjel, jak přijel, ani ne po hodině.
Jisté však bylo, že dva zapřisáhlí nepřátelé našli konečně společnou řeč, soudě alespoň podle barončina vítězoslavného výrazu. A zároveň se přihodilo několik dalších věcí, zdánlivě bezvýznamných. Protizbojnické zátahy v zasněžených lesích či v chalupách poddaných skončily ze dne na den a ve vesnicích ponechala vrchnost jen nezbytné minimum drábů. Zbojníci nové volnosti patřičně využili a trochu polevili ve své ostražitosti. Ne však natolik, aby nepostřehli, že se chystá něco nekalého.
Poslední únorový den se ve velké síni kaštělu uskutečnilo tajné jednání, kterému předsedali Balaša s baronkou Véghovou. Přítomni byli panští velitelé, kapitán Szendrei, jeho protějšek z Balašova panství, několik poddůstojníků a Brezničan s Reichertem.
„Pánové,“ sdělil jim Balaša, „je na čase vám sdělit, proč jsme v posledních týdnech tak apelovali na výcvik vašich mužů! Stojí před vámi těžký úkol!“
Odkašlal si, aby mohl významným hlasem osvětlit, oč se jedná. Než se nadál, baronka mu žárlivě vzala slova z úst: „Půjdete pochytat Cervenkovu bandu! Budete mít tu čest velet největšímu zátahu, jaký kdy svět viděl!“
Ti méně zkušení si vzrušeně poposedli. Jen Luboš Uher se pochybovačně přihlásil. „Milosti,“ pravil, „celou zimu jsme se honili křížem krážem, ale nenarazili na jedinou stopu po jejich úkrytu! Máme snad nějaké nové informace?“
„Nepředbíhejte, pánové, na vše se dostane!“ trpělivě ho vyzval Balaša. Načež se obrátil k ostatním s varováním: „Půjde ale o velmi speciální akci, a to, co si nyní povíme, zůstane jen mezi těmito zdmi! Přísahejte!“
„Přísaháme!“ zašumělo to síní.
„A vaši přísahu přijímám, stateční vojáci! Avšak k vykonání vaší práce budete vedle síly paží potřebovat i bystrý zrak! Mezi zbojníky našli útočiště Kristián Kerkesi a Lidka Plešková, a na toho z vás, kdo je polapí, čeká zasloužená odměna!“
Načež ukázal k truhlici, stojící v čele stolu. Mohli se jen dohadovat, kolik se vejde dovnitř. Na to baronka odhalila i druhou stranu mince: „Kdo je však trefí kulkou, nebo, nedej Bože, usmrtí, místo dukátů dostane holí! Ani nemusím zdůrazňovat, jak jsou pro nás důležití!“
Pár potměšilých úsměvů mladších velitelů se u jejich představených nesetkalo s pochopením.
„Ale nemyslím, že bude potřeba střelba! Zbojníci se vám zdají sami!“ ohromil vojáky Balaša a pásl se na jejich údivu. „Nu, co koukáte, mysleli jsme na všechno!
Napětí prostoupilo místností až po strop. Jaký ohromující plán má zničit nepolapitelnou Cervenkovu bandu? Jaký úskok má dostat před tvář spravedlnosti nejobávanější loupežníky v kraji a k tomu bez velkého boje?
„Pánové, naše eso z rukávu, Anton Murárik!“ pokynul Balaša strážím. Ti uvedli nevelkého muže sešlého zevnějšku. Tvář měl zarostlou černými vousy, přes špinavou halenu mu splýval vypelichaný kožich, působící vedle parádních uniforem jako pěst na oko. Silně zapáchal a z bot se na světlo boží draly palce, zčernalé bahnem.
Šilhavě se rozhlédl a smekl děravý klobouk. Tolik pánů pohromadě asi v životě neviděl. Ovšem trochu trémy za dukáty stojí a pro chudáka může být stejně jen lépe.
Reichert nezastíral zhnusení a zakryl si nos kapesníčkem.
„Anton je zbojník,“ usmíval se vychytrale bystrický pán, „ale jen na oko! A za poslední dny se k těm lotrům dostal blíže, než vy a vaši vojáčci za celé roky! A Anton také ví, že se naše služby platí zlatem!“
Říkat více by bylo zhola zbytečné. Kdo nebyl hloupý, dovtípil se, co je nově příchozí zač, a vytušil panské plány. Pohledů přes prsty se zrádci dostalo jen poskrovnu. Jde přeci o osvědčený způsob a historie mu budiž dostatečnou obhajobou!
„Antone! Řekneš pánům, co jsi pověděl nám?“ obrátil se Balaša na řečníka. Murárik horlivě přikývl a povystoupil.
Potlesku pro zrádce by se nikdo nenadál, ten naznačil jen bystrický pán a velmi ironický. Snad chtěl ticho pro svůj objev, ale to se rozhostilo stejně. Poslouchali se zatajeným dechem. Vždyť jakýkoliv předchozí pokus prostrčit mezi zbojníky zrádce končil nezdarem a jidášovou smrtí. A koneckonců je mnohdy milejší přijít k hotovému, než se nechat zmlátit skupinou zuřivých zbojníků.
„Vzácní pánové! Podařilo se mi na rozkaz urozeného a osvíceného pana Balaši dostat do Cervenkovy bandy a získat si jejich důvěru! Znám již jejich úkryt a číhal jsem s nimi na cestách! Čekám jen na pokyn urozeného panstva, abych je vydal do vašich rukou!“
„Výborně, Antone,“ nenechala na sebe dlouho čekat Balašova pochvala, „útok podnikneme již zítra! Vrať se k tlupě, aby tě nepodezírali! Za soumraku přijdeme a tvá odvaha bude odměněna!“
„Šťastný je ten, kdo vám slouží, pane!“ uklonil se a odcházel o měšec bohatší. Balaša rozvinul mapu a rozdal instrukce. Baronka vztekle zatínala pěsti, že s plánem nepřišla ona sama. Přesto očividně ožila. Přes skleněné tabulky toužebně pohlédla do zasněžené krajiny, kde se skrýval její milovaný Kristián.
Kamenský rozevřel okno dokořán, aby z plných plic nasál čerstvý venkovní vzduch. Bylo to trochu jako mrazivé políbení, ale udělalo mu to dobře. Už se chystal zavřít, když k jeho uším dolehly hlasy z nádvoří. Ignoroval tedy zimu, deroucí se dovnitř. Zvědavě se vyklonil.
„Tak to by stačilo!“ křičela Žofie na Zuzku s Rosinou. „Kolikrát vám mám říkat, abyste se nechovali jako poběhlice!“
„A co jsme provedly, panno Žofie?“ drze opětovala Zuzana, neboť si dobře všimla, že se blíží baronka a tudíž by měla vyváznout bez trestu.
„Stalo se něco, Žofinko?“ přelétla z tváří služek na hněvem zastřenou tvář dceřinu.
„Procházely jsme kolem strážnice, když se ty dvě nemravné coury začaly předvádět!“
Zuzka si důležitě odkašlala, aby se dostala k obhajobě.
„Milosti, odpusťte! V průjezdu bylo bláto, musela jsem si zvednout sukni, abych se nezamazala!“
„Že bylo to bláto zrovna před strážnicí! Měla jsi strach, aby se ti nezamazaly podvazky?“ obořila se na ni Žofie. Matka, jejíž slabost pro Zuzanu stále sílila, zkusila přesměrovat dceřinu zlobu na Rosinu.
„A co udělala ta druhá nestyda?“ zajímala se. „Ta jim taky ukazovala nohy?“
„Podívejte, drahá matko, co má na sobě!“
Baronka se ani nemusela příliš namáhat, aby přišla na to, kde je problém. Třebaže byl mráz, Rosina neváhala vystavit svá ňadra jako ve výkladní skříni, a zdálo se, že schází málo, aby vyklouzla z těch pár ubohých hadříků, co měla pod rozhaleným kožíškem.
„Tohle přehnala! Můžeš ji potrestat!“ chladně pokynula směrem k snědému děvčeti.
„A ty běž do kuchyně,“ pobídla Zuzku, „každá ruka dobrá!“
Ta si při odchodu neodpustila samolibý úsměv Žofiiným směrem. Odpověděl jí pohled plný potupy a nekonečné nenávisti. Ponížená Žofie měla na jazyku tisíc zlých slov, ale udržela se. Věděla, že by jí matka v případě potřeby nafackovala přímo před Zuzanou. Služčino vypočítavé chování ji nakonec rozladilo tak, že zcela ztratila zájem o trestání Rosiny, což byla věc nevídaná.
Kamenský přibouchl okenní tabulky v předtuše čehosi neblahého. Ne, že by Žofii trochu ponížení nepřál, ale zneklidnilo ho to. Nevystoupala Zuzka příliš vysoko ke slunci? Neroztaje již brzy vosk na jejích křídlech? Nezřítí se z výšin jak dlouhá, tak široká?
Shodou okolností se s ní dal do řeči hned po obědě.
„Ty Zuzko, nezdá se ti, že to se Žofií přeháníš?“
„Proč? Chovala se k nám jako k dobytku, tak ať si také vyzkouší, jaké to je!“
Pavol Kamenský se nemýlil. Ustrašené stvoření, které přinesli polomrtvé na hrad, bylo minulostí. Před ním stála barončina dcera, nikoliv služka, a dařilo se jí to úspěšně předstírat již delší dobu. Počínala si drze, koketně mrkala a nechávala se rozmazlovat tak, že ji i Rosina nenáviděla k smrti.
„Snad si nemyslíš, že mi ta čarodějnice ublíží? Baronka by jí dala,“ sama se utvrdila v beztrestnosti svého chování a pohodila svůdně plavým copem.
„Kdy jsi naposledy mluvila s otcem, Zuzko?“ zkusil to jinak, pozorně zkoumaje její reakci.
Lhostejně pokrčila rameny: „Nevím. Nějaký čas to bude. Proč?“
„Nemá o tebe strach? A co Lidka?“ nejistě se optal. Zdálo se mu, že jí jeho otázky vadí.
Skoro odsekla: „Nemůžu se každý den setkávat se zbojníky! Co by se lidé řekli!“
Kamenský to poslouchal s rostoucím neklidem. O zbojnících mluvila s pohrdáním a o Žofii se vyjadřovala jako o služce. A že by se stále ráda hlásila ke zbytku rodiny, to už očividně neplatilo. Přistihl se, jak o ní pochybuje, a jak ji porovnává s Dorkou, její upřímností i charakterem.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
