obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915621 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5791 autorů a 392129 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Zodiak Usmíření- I.díl ::

 autor liliana publikováno: 20.12.2008, 7:10  
Jde o moje vlastní pokračování jednoho francouzského seriálu Zvěrokruh, který mě šíleně inspiroval.
 

Zodiak Odpuštění- I.díl

Z šedivých mraků se snáší k zemi déšť. Kapky se roztříští o silnici v centru Lyonu, rodinný potemnělý dům. V obývacím pokoji leží ženské tělo v kaluži krve, statný muž stojící nad tělem upustí zakrvácenou basebalovou pálku, která se skutálí podál těla do kaluže krve. Postava v kukle a tmavé kombinéze přechází ke dveřím vedoucím do dětského pokoje, opatrně otevírá dveře a vchází dovnitř. Hračky, uprostřed dětská postýlka a v ní stojí dítě. Usmívá se na nočního návštěvníka, vztahuje k němu ruce. Postava přistoupí blíž a dotýká se rukou dítěte, pozvedá ho do náruče. Dítě drobnýma rukama zajíždí muži do vlasů, vrah odchází s dítětem tiše z pokoje. Procházejí obývacím pokojem, dítě pohlíží nevinnýma očima na mrtvé matčino tělo. Vycházejí z domu zadním vchodem ke staršímu hnědému sedanu, vrah uloží dítě na zadní sedadla, zamává mu přes okénko zavřených dveří. Poklidnou spící ulicí projíždí potemnělý vůz, zastavuje na křižovatce a po chvíli se vytrácí z dohledu.
Sportovní areál v centru Lyonu v obložení skandujících fanoušků. Rozvášněný dav demoluje vše, co mu přijde do cesty. Výlohou věhlasného butiku proletí s rachotem těžká dlažební kostka, policista v ochranném obleku hned tento odvážný čin trestá úderem do beder obuškem. Dav prochází centrálním náměstím Lyonu, těžkooděnci na koních je pozorují z bezpečné vzdálenosti. Pár centimetrů nad hlavami jízdní policie exploduje světlice, rudé záblesky prozáří temnou oblohu, statný kůň se vzpíná na zadní a ze sedla shodí svého jezdce. Uprostřed celé této vřavy muž středních let, tmavý elegantní oblek. V uších mu důsledkem exploze světlice monotonně píská, rozhlíží se po zdemolované ulici. Vybité výkladní skříně, chodníky zasypané odpadky a vytrhanými dlažebními kostkami: ,, Kellere!“ doléhá k němu z dálky neznámý hlas. Povšimne si dvojice mladých, kteří s rudými šátky uvázanými přes ústa, násilím odvádí postranní uličkou muže tmavé pleti. Tiše kráčí za nimi ulicí, tiché kroky se nesou přístavní uličkou. Mladý černošský chlapec je vydán na pospas dvoum rozníceným mladíkům, svázané ruce za zády: ,, Tak dělej nebo chceš umřít tady?“ zvolá přes šátek na ústech mladík a na světle se zaleskne hlaveň revolveru. Všemu z dálky přihlíží i běžící Keller, útočníci přivádí svoji oběť k okraji zábradlí mostu přes zátoku, která ústí do nedalekého moře. Černošský chlapec stane na zábradlí, pohlíží dolů do tiše plynoucí hladiny. Jeden z útočníků pohlédne na Kellera, který je od nich pár metrů vzdálen, tasí střelnou zbraň. Padne několik výstřelů, chlapec padá z mostu do temných chladných vod.
,, Jste zatčeni, slyšíte. Čemu se to smějete?“ nechápavě přihlíží policejní komisař ironickému úsměvu vrahů, ale jako by jejich lehký posměšný úsměv zračil vítězství nad postavičkou Antoina Kellera. Neznámá třetí osoba. Vrhnou se na něj jako divá zvěř, bojují s ním. Strhnou z něj sako a roztrhnou mu i košili, jejich zašpiněné ruce se mu obkružují kolem krku. Všemu přihlíží někdo třetí, ten ho ve vhodnou chvíli bodne nožem do zad. Ostrá čepel mu rozpárá bok od beder až k břichu, chtějí ho snad zabít jako to nebohé zvíře při lovu. Spokojeni se svým dílem se vzdalují, Keller se drží za krvácející bok. Pod holýma rukama mu prosakuje krev, bokem těla se mu táhne hluboká rána až do vnitřností. To je konec? Po těch letech věrné služby mi je údělem umřít na ulici jako toulavý pes? Nechce o tom ani přemýšlet, odevzdaně zavírá oči, slzy se rozpíjejí do prachu cesty. Už jen bezedná tma a ticho.
Keller otevírá doširoka oči, pohlíží strnule na strop nad sebou. Kde to je? Pozvedne se v nemocničním lůžku, rukou si přejíždí operační jizvu na bedrech. Pohlédne na stojan, který stojí u jeho postele, na háku transfúzní vak s krví. Krev mu kanylou vtéká přímo do žil, žilami do tepajícího srdce. Tak ho nevykuchali a on stále žije na tom bídném světě!
,, Co tady děláš, neměla si jezdit. Teď si připadám jako v samotném pekle, holčičko ty za nic nemůžeš!“ otočí se na mladou dívku, která ho úpěnlivě sleduje z křesla. Hnědé kudrnaté vlasy stažené do úhledného drdolu, broskvová pleť. Souměrnému obličeji vévodí uhrančivé olivové oči, plné rty. Přistoupí k lůžku a sevře jeho ruku: ,, Musela jsem tě přece vidět, proč bych za tebou neměla přijet? Nikdy jsem ti nerozuměla, za co bych měla moci?“ pohlíží na něj a pohladí ho po tváři: ,, Liliano tvůj osud je velmi složitý a mnoho o něm ještě nevíš. Existují lidé, kteří by ti mohli ublížit. Tak tedy povídej, jak se ti daří ve Státech. Mohu být na tebe pyšný, škoda že se toho nedožil tvůj otec!“ objímá ji.
,, Aspoň už vím, od koho jsem se přiučila tvrdohlavosti, že. No jak se mi daří, vždyť ty to sám moc dobře víš. Neříkej, že jsi přestal pravidelně sledovat moji kariéru z dálky!“ usmívá se vnučka: ,, To víš, že to vím. Přední kriminolog Federálního úřadu pro vyšetřování ve Státech, detektiv prioritního oddělení vražd. Řekni, jsem už na tu práci u policie starý a je čas na odpočinek!“ pokládá si její tvář na prsa, hladí ji po havraních vlasech: ,, Co to říkáš, ty a starý kdo ti to zase namluvil. Jsi přece můj nejmilovanější dědeček a mistr kriminologie. Něco mě trápí- mám takové velmi zvláštní sny!“ vzdychne dívka: ,, Jaké sny? Mě se snad můžeš svěřit se vším, tak povídej!“naléhá Antoine: ,, Nevím, co znamenají. Je tam spousta krve, sekyra a ten přívěšek zvěrokruhu!“ opatrně oznámí dívka a pozvedne se na jeho hrudi, pohlíží mu zhluboka do očí: ,, Zapomeň na ten sen, slib mi to. Tvůj otec kvůli případu Zodiak spáchal sebevraždu, vypusť to z hlavy!“ drží neteř za lokty, cloumá ní a pohlíží ji do očí: ,, Co má se mnou společného ten případ, proč se mi zdají ty sny. Proč mi nikdy nechceš nic říct o mém otci?“ odpoví stejně rázně vnučka: ,, Holčičko zapomeň na to a jak nejdříve to půjde, zmiz z Francie. Tady tě čeká jen trápení, bolest a jeden nesnesitelný starý komisař!“ sevře její obličej v rukou a domlouvá ji. Z bouřlivého rozhovoru je vyruší příchod Esther, která v údivu sleduje výjev mladé dívky v Kellerově objetí, kterou v jeho blízkosti ještě nikdy dříve neviděla.
,, Raději půjdu, nebudu vás rušit. Přijdu zase večer. To, co jsi mi řekl, neberu vážně. Potřebuješ někoho, kdo se o tebe bude starat!“ povstane dívka a odchází tiše z pokoje, Antoine pohlédne na Esther: ,, Ještě něco, moc se omlouvám. Musím prověřit tuto stížnost na centrálu FBI, proto musím zůstat. Prosím Esther, sledujte mu na snímači hodnoty krevního tlaku, až si to bude pročítat, rozčílí se. Tak nashledanou!“ nakoukne znovu do pokoje dívka a k údivu všech znovu odchází.
,, Tak ty už máš ošetřovatelku, to šlo rychle. Mohla bych se optat, kdo to je?“ optá se naléhavě Esther: ,, Prosím tě potřebuji klid, ukaž mi ten spis. Cože kdo se opovážil podat stížnost na moje vyšetřovací postupy až na FBI. No jistě Mathias Rosseau, ale jen co se zvednu z toho lůžka!“ pronáší vztekle zraněný komisař: ,, Víš, že měla pravdu. Stoupnul ti krevní tlak, ta už tě má přečteného. Tak kdo to je?“ usedne klidně na okraj postele: ,, Ještě ty začínej, jsem těžce zraněný. To se raději neptej, kdo to je!“ snaží se změnit téma hovoru Keller, ale Esther na něj jen beze slova pohlíží: ,, Co se na mě tak díváš, něco jako moje vnučka. Nezkoumej to, prosím tě o to!“ ukončí rázně konverzaci Antoine.
Podél pobřeží moře a přístavů jachet projíždí sportovní kabriolet, míří po horské silnici. Za volantem sedí Antoinova vnučka. Středně dlouhé kudrnaté vlasy vlají v poryvech vlahého větru, široká látková čelenka. Vůz smykem zastaví u budovy místní policejní stanice, rázný způsob zastavení zaujme pozornost několika uniformovaných strážníků u vchodu. Ze stříbrného vozu vystoupí Liliana v dlouhých zelených šatech kolem krku, tmavé sluneční brýle na očích a ladně stoupá po schodech.
,, Moment slečno, dovnitř vás nemohu pustit. Koho hledáte?“ pozastaví jí v kroku strážníci, dívka si sundává z očí sluneční brýle: ,, Tak vy mě pánové neznáte. Vidíte na mě snad něco podezřelého- vypadám snad jako vrah, terorista nebo mám pod šaty časovanou bombu?“ zavtipkuje, ale je vidět že tito členové francouzské policie nerozumí příliš americkému humoru: ,, No to nevíme, co máte pod šaty. Jednoduše řečeno, koho hledáte nebo kdo jste?“ pohlédnou na sebe strážníci: ,, Jsem vnučka Antoina Kellera. Zeptejte se jeho podřízeného, on mě moc dobře zná!“ oznámí Liliana a vyčkává poníženě na příchod dědečkova kolegy: ,, Moc se omlouvám, Liliano. No ukažte se vy jste tolik zkrásněla, to je tím že si nejste s Kellerem podobná. Tak jak se daří našemu kapitánovi?“ objímá Lilianu nadšeně: ,, Kromě toho, že mě neustále odrazuje od pobytu v Lyonu, tak snad dobře. Přišla tam potom nějaká jeho známá Esther, byla mu hodně blízká?“ optá se zvědavě: ,, To je dlouhá historie, byla mu jednu dobu hodně blízká!“ vypoví rodinný přítel: ,, Mohu vás o něco poprosit- nemohla bych si přečíst spis Zodiak, vy jste znal mého otce?“ přivádí Liliana přítele do těžké situace: ,, Promiňte, ale váš dědeček by mi to mohl mít za zlé. Nemohu vám pomoci!“ odmítne pomoct Lilianě v představě, že by se o všem dozvěděl Lilianin dědeček. Mohl by přijít o své místo v jeho jednotce a být hromosvodem jeho chorobného vzteku: ,, No tak Paule potřebuji ty spisy nutně vidět, můžete dědečkovi potom říct, že jsem vám třeba ty věci odcizila. Udělejte to pro mě, dáte mi ten klíč od archívu a budete dělat, že o ničem nevíte!“ navrhne prosebně dívka a upírá na něj svoje oči v záplavě kudrnatých vlasů: ,, Není potřeba procházet archív, váš dědeček má ten spis uzamčený v poslední zásuvce pracovního stolu. Jestli to zjistí, odcizila jste mi klíč a o ničem nevím. Připomínáte mi vašeho otce, ale ten u policie nikdy nesloužil!“ uzná Paul: ,, Jak to myslíte, že nebyl policista. Proč se tedy mám držet dál od případu Zodiak?“ optá se zmatená dívka a odhrne si z tváře vlasy: ,, Víc vám už neřeknu. Vím, jak váš otec vypadá a jste mu moc podobná!“ odvrhne se od dívky Paul: ,, O čem to mluvíte, řekl jste vypadá. On nikdy nespáchal sebevraždu, žije?“ naléhá Liliana: ,, Nemohu, nemějte mi to za zlé!“ odchází od zmatené dívky, které se po tváři kutálí slzy.
Liliana vchází do Kellerova bytu, odloží si růžový kabát na věšák a klíče na věšák v předsíni. Vchází do obývacího pokoje, rozhlíží se po útulném bytě. Okna vedoucí přes zalidněnou ulici plné obchůdků, kaváren. Pohled na tak překrásný výhled do liduprázdných ulic a přístavu v dálce ji na rtech vykouzlí úsměv. Otočí se od okna a bere do rukou vystavenou fotografii jí a Antoina, pohlíží na ni a postaví ji na určené místo.
,, Lady no ty sis musela užít, pojď!“ usmívá se na kočku, která se prochází po kuchyňské lince a bere ji do náruče. Je zapotřebí byt staromládeneckého dědečka zútulnit, v rytmu latinské hudby se vlní prostornou halu s příručním smetákem. Krok raz a dva, záklon s opěrou násady od uklízecího náčiní. Esther stane před domem, kde bydlí Antoine Keller a pohlíží do oken, kterými do ulice září světlo, vchází do domu. Vychází po schodišti a naslouchá hlasitě hrající hudbě a zpěvu, který nezní na to, že se line z bytu nesnesitelného morouse, zase tak neposlouchatelný. Zaklepe na dveře. Ani ji příliš nepřekvapí, že ji otevírá dívka z nemocnice. Vlasy stažené do drdolu, dokonce až baletní ošacení a cvičební baleríny. Liliana odloží z rukou smeták a mírně se začervená, že byla přistižená.
,, Mohu dál. Měli bychom se představit, hned ten byt vypadá jinak!“ vchází do uklizeného bytu Esther: ,, Vy jste dvojče toho vraha Zodiaka, Esther co. Nemusíte mít obavy, jsem něco jako vnučka Antoina, nepochlubil se co!“ posadí se naproti Esther Liliana a na klíně ji odpočívá kočka, která při jejím hlazení slastně vrní: ,, No tak to se nepochlubil, ale Antoine neměl žádné děti- jak může tedy mít vnučku. To jsem Zodiakovou sestrou, ale jak vy to víte?“ nechápe šokovaná Esther: ,, Nejsem jeho vnučka, to já mu jen říkám dědečku. Byla jsem dítětem nějakého muže, o kterém mi lhal, že spáchal sebevraždu. Řekněte mi, proč mi Antoine zakázal dozvědět se cokoli o případu Zodiak!“ řekne Liliana: ,, On takhle občas lže, ale on ti nikdy neřekl nic o tvé rodině. Na to se ho musíte zeptat vy, tančíte a malujete?“ povšimne si Esther obrazu na stojanu uprostřed pokoje, zaujatě si prohlíží detailní kresby krajiny a lidí v různých situacích: ,, Když už mi něco řekl, tak lhal. Chodila jsem do baletní školy a tanec je jediné moje odreagování a malování- mám pro něj asi geny. Váš bratr Mathias je moc pohledný, promiňte!“ konstatuje Liliana: ,, To nic bohužel byl odsouzený na doživotí, změnil se ve vězení. Vy jste přece ta Liliana Percey- kapitánka oddělení vražd FBI, psycholog s věhlasnou pověstí, četla jsem všechny vaše odborné knihy!“ vzpomene si Esther nadšeně: ,, Víte co je zvláštní, váš bratr se nikdy k těm vraždám nepřiznal. Usvědčilo ho jen vaše astrologické výklady a ten incident, kdy vás chtěl zabít- to je dost málo. Nechci vás nějak znepokojit, ale měla bych si s ním promluvit, už kvůli té stížnosti!“ navrhne Liliana:
,, Myslíte, že je nevinný. Máte pravdu nikdy se k ničemu nepřiznal, nemohla byste si s ním promluvit jako psycholog. Měla jsi pravdu, Antoine vyváděl kvůli té stížnosti. Pochybuji ,že by Mathias z cely toto napsal!“ přemýšlí Esther: ,, Moc ráda si s ním promluvím, viděla jsem už mnoho vrahů i horšího kalibru a řeknu vám během vteřiny, co je váš bratr zač. Pokud tu stížnost nepodal váš bratr, tak chce někdo Antoina pošpinit. Tak dobrou noc a ozvu se!“ loučí se Liliana a doprovází ji ke dveřím.
,, Nemohli bychom si tykat, stála bych o to někdy si promluvit o vaší teorii psychologie masových a sériových vrahů. Antoine bude velmi překvapený, jak je jeho byt obývatelný!“

Do nemocničního pokoje přichází potichu Paul, Keller pozvedne oči od rozečtené knihy a jako by se beze slov ptal, tak co mi chceš sdělit? Mám se obávat nebo být klidný. Spíš se začíná obávat: ,, Kapitáne, něco jsem asi pokazil!“ oznámí zkroušeně Paul, Antoine uzavře knihu a pronese: ,, Tak když to tak říkáš, tak si něco asi pokazil!“ komisař odloží knihu na noční stolek a věnuje svou soustředěnou pozornost na kolegu: ,, Moc se omlouvám, ale vaše ctěná vnučka odcizila z vašeho stolu spis Zodiak. Jak dlouho chcete před ní tajit pravdu, zasloužili by si oba znát pravdu!“ promlouvá Kellerovi do duše: ,, No co se dá dělat, ale nikdy nezjistí svůj původ, neexistuje ani její rodný list a on vůbec netuší, že Liliana existuje!“ oponuje Antoine: ,, Neříká se tomu krádež, když si přivlastníte něco, co patří někomu jinému. Nebude dlouho trvat a dá si všechno dohromady!“ Na Kellerově tváři lze vyčíst strach, že by se odhalením celé pravdy připravil o svoji milovanou vnučku.
,, Slyšíš se vůbec, mluvíš o křehkém lidském stvoření jako o odcizené věci. Její mladá matka ji raději odložila do kláštera, příbuzní se od ní odvrátili a její otec- co bys po něm chtěl, je to lidská bestie. To já ji vychoval, miloval a ty mě chceš soudit- to nemůžeš!“ zařve se slzami v očích Antoine: ,, Nechtěl jsem vám vyčítat, co jste udělal. Zaslouží si znát, kdo je jejím otcem a on si zaslouží vědět o její existenci!“ uklidňuje Kellera přítel: ,, Nemá právo na nic její otec. Je lehké se hlásit k vychovanému a dospělému dítěti. Ty bys chtěl, aby zažívala to trápení, bolest znovu- to, před čím jsem ji chránil celé roky. Vždyť kdyby se to tenkrát někdo dozvěděl, ukamenovali by ji zaživa. Nikdy se nedozví, kdo ji počal- slib mi to!“ naléhá s prosbou Antoine: ,, Když si myslíte, že je to správné a dokážete ji do konce života lhát, prosím. Všimnul jste si jak je svému otci podobná?“ povolí Paul, ale touto větou ho roznítí k nepříčetnosti: ,, Cože, to nikdy neříkej. Už prosím odejdi. Chci si odpočinout, jestli se od tebe Liliana něco dozví, tak si to s tebou vyřídím!“ varuje s hrozícím vztyčeným prstem Antoine a přihlíží tomu, jak jeho podřízený zkroušeně odchází.

Slunce brzy z rána vychází na obzor, odráží se jako v zrcadle v třpytící se mořské hladině. Rybářské lodě vyplouvají z přístavů, na ulicích panuje již čirý ruch. Pouliční obchodníci se překřikují, aby prodali co nejvíce svého zboží. Z domu v centru vychází Liliana, středně dlouhé kudrnaté vlasy vlají v příjemném přímořském větru. Její vysokou postavu zdůrazňují dlouhé rudé saténové šaty, v rukou svírá kelímek s ranní kávou. Přistoupí ke svému sportovnímu kabrioletu, zasune klíče do zámku. Nastoupí a postaví ranní kávu na přístrojovou desku a chce nastartovat. Zaduní přímo za její hlavou náraz, vůz se posune o pár centimetrů nárazem dalšího vozu. Káva se rozlévá po přístrojové desce, popálí policistce předloktí. Liliana vystoupí rázně z vozu, kráčí k tmavému sportovnímu sedanu: ,, Člověče kam se díváte. Doklady a hned!“ pronese rázně a sundá z očí sluneční brýle, klepe nedočkavě na pomalu se stahující okénko. Pohlíží na k jejímu úžasu pohledného, tmavovlasého muže.
,, Moc se omlouvám, ale vyhýbal jsem se protijedoucímu vozu a přehlédl jsem vás. Opravdu chcete ty doklady. Mohl bych znát jméno tak překrásné, rázné dámy, která mě tak dokonale dokázala seřvat?“ podává ji své doklady elegantně oblečený muž: ,, Ne s těmi doklady to byl vtip. Nemuseli bychom ani přivolávat policejní hlídku, vlastně jsem policista a postarám se o řízení s pojišťovnou. Chcete znát moje jméno- Liliana Keller!“ podává mu ruku: ,, Nejste náhodou do rodiny s kapitánem Antoinem Kellerem. Co máte s rukou?“ povšimne si zarudlého předloktí na pravé ruce, kde se začínají tvořit puchýře: ,, To nic není, mírný stupeň popáleniny. Vy znáte mého dědečka, čemu se divit- ho zná v Lyonu asi každý!“
,, Můžete se dědečka zeptat na Jéroma Saint- André, jistě vám vypoví spoustu zajímavých informací. Tak jsem vám to aspoň trochu ošetřil, převázal a chladit proudem tekoucí vody a za žádnou cenu nestrhávat puchýře. Když vím, jak se jmenujete a kde bydlíte, mohl bych vás někdy pozvat třeba na večeři?“ převazuje dívce ruku obvazem přímo na ulici s pomocí příruční lékarničky a usmívá se na ni: ,, Moc děkuji za ošetření. Uvidíme, co se dozvím od dědečka. Tak nashledanou!“ odchází Liliana ke svému vozu: ,, Tak se vám určitě ozvu. Nemusíte mít obavy, zaplatím tu škodu na vašem voze. Nebyl to osud, potkat se zrovna takhle?“ udržuje konverzaci Jérome: ,, Říkám podle toho, co mi řekne dědeček!“ odjíždí Liliana od Jéroma a sleduje ho ve zpětném zrcátku s úsměvem.
,, Do háje. Kam to myslíš, že jdeš. Kdyby o tom věděl kapitán, vyhodil by mě na hodinu!“ povšimne si Paul Liliany před místní věznicí a hned si uvědomí, kam míří její ladné kroky:
,, Paule jdu navštívit Zodiaka, musím prověřit jeho psychický stav a zda on poslal tu stížnost!“ odpoví klidně Liliana a vchází k centrálnímu příjmu, kde se ohlašují návštěvy vězňů: ,, Nedělej to, je to šílenec. Víš jak bys Antoinovi ublížila, kdybys zpochybnila jeho spravedlivé odsouzení? Proč se o ten případ tak zajímáš, tři roky trvalo než se pozůstalí, policisté a široká veřejnost uklidnila po tom běsnění. Nemůžeš přijít a znovu jim to všechno připomenout!“ umravňuje tvrdohlavou policistku Paul: ,, Víš co je mým mottem- ve vězení by měli být jen vinní a nesmí být pochybnosti. Mathias Rosseau se nikdy nepřiznal, usvědčili jste ho na základě svědectví Esther, která to vyčetla z astrologie. Má právo na nové prošetření případu a případné očištění!“ vypoví Liliana: ,, Jste tvrdohlavá po Antoanovi!“ vzdává marnou snahu Paul. Liliana na pokyn strážníka u příjmu odloží do bezpečnostní zásuvky svoji služební zbraň: ,, Rozmyslete si to, prosím!“ snaží se na poslední chvíli zastavit Lilianu v návštěvě Zodiaka, který byl pro Francii ztělesněním zla, všichni ho považovali za bestii:
,, Nemějte obavy, musím už jít!“ stiskne mu ruku, odchází směrem k zamřížovaným dveřím, které se před ní automaticky otevírají.
,, Budete v návštěvní místnosti. Nebude vás od sebe oddělovat bezpečnostní sklo, kdyby se o cokoli pokusil- budeme nablízku. Nepřibližujte se k němu!“ poučuje cestou traktem k místnosti ostraha: ,, Nemusíte mít obavy, vyslýchala jsem i hrůznější vrahy než je Zodiak!“ stane před dveřmi do návštěvní místnosti, zhluboka se nadechne. Ostraha nejdříve odemkne několik zámků na dveřích, otevírá je před ní. Místnost je šedivá a neosobní, zamřížované okna a uprostřed stůl a pár židlí. Za stolem sedí ON. Mathias Rosseau v tmavé uniformě vězně, krátké hnědé vlasy a uhrančivé oči na ni pohlížejí se zvláštním výrazem. Ruce spoutané pouty. Liliana se pozastaví v kroku, ten pohled na něj ji zcela ochromil: ,, Ty pouta nejsou nutná, sundejte mu je!“ otočí se k ostraze, která provádí její pokyn s dávkou obavy. Přibližuje se k vězni, pohlíží na policistku. Opatrně zasunuje klíček do zámku od pout, pohlédne naposledy na Lilianu a uvolní Mathiasovi ruce. Vrací se k policistce, postaví se ke dveřím a sleduje, co se bude dál odehrávat. Liliana pohlédne na Mathiase a otočí se na ostrahu, která chce veškerému rozhovoru přihlížet: ,, Můžete odejít, promluvíme si o samotě!“ rozhodne a podává mu svoje džínové sako do rukou, ostraha odchází z místnosti a uzamyká za sebou dveře.
,, Dobrý den, Mathiasi. Jsem Liliana Keller, sloužím jako kriminolog, psycholog na FBI. Vaše sestra mě požádala, abych si s vámi promluvila o vašem psychickém stavu. Neznáme se náhodou?“ představí se Liliana a zkoumavě si ho prohlíží: ,, Co to má být, nějaká Kellerova hra. Poslal vás za mnou, aby mě nějak pitval po psychologické stránce. Nejsem hloupý, neustále na vyšetřovně a prý mi prováděli elektroencefalograf. Doktorko, vy umíte psychikou vsugerovat nějaké sny, co?“ rozčílí se Mathias: ,, Uklidněte se. Jsem vnučka Antoina Kellera, ale přišla jsem za vámi jen z iniciativy vaší sestry. Vůbec nevím, o jakých snech mluvíte?“ snaží se zklidnit Mathiase sedícího proti sobě: ,, Keller nikdy potomky neměl, koho byste byla dcera. Tak vy nevíte o těch snech, proč v nich tedy vystupujete. Co to na mě hrajete?“ zařve Mathias a nakloní se až k ní, kamera připevněná na stropě přibližuje záběr a zaostřuje. Liliana pozvedne ruku, že nepotřebuje pomoc ostrahy.
,, Přisvojil si mě, můj otec spáchal sebevraždu a souviselo to s vaším případem. Jak se vám mohou zdát sny o mě, když mě dnes vidíte poprvé!“ povstane Liliana a pohlíží na Zodiaka, když se vidí z takové blízkosti, nachází v sobě skryté sympatie.
,, To je zvláštní, protože nikdo nespáchal sebevraždu při vyšetřování mého případu. To bych musel jako ten bestiální Zodiak vědět, někdo vám asi lže. Popíšu vám ten sen- záblesk. Mluvíte s mojí sestrou Esther v nějakém bytě, byla jste to vy!“ zachytí ji za rameno a přitáhne k sobě přes stůl: ,, Jestli v tom budete pokračovat, přivolají ostrahu- snímá nás kamera. Jestli se vám toto zdálo, tak to neumím vysvětlit- popsal jste včerejší setkání s Esther!“ varuje ho klidným hlasem a pohlíží mu zhluboka do očí, Mathias uvolní křečovitě sevření její paže a pohlédne do bezpečnostní kamery a posadí se na místo: ,, Neublížil jsem vám, omlouvám se. Není to zvláštní, že se mi zdají v noci reálné části vašeho života. Mohu se zeptat na vaše jméno a věk, připomeňte mi to!“ pohladí ji po ruce, Liliana rukou před ním ucukne: ,, Nechte toho, Liliana a je mi 25 let proč?“ špitne Liliana: ,, Jen tak, nějak jsme se nedostali k tomu vyšetření mého psychického stavu. Přijdete zase někdy?“ zastaví ji v odchodu, když povstane od stolu: ,, Přijdu raději zítra, až se uklidníte. Mimochodem mě se také zdálo o něčem podobném, akorát tam byl jen přívěšek zvěrokruhu!“ pronese na rozloučenou mezi dveřmi, které za ní urychleně uzavřou: ,, Ostraho, stop. Chci s ní mluvit, Liliano!“ ozývá se jeho hlas návštěvní místností. Liliana si dopíná na džínové sako, kráčí chodbou a jako by ani nevnímala hlas Zodiaka nesoucí se jako ozvěna za ní. Za zamřížovanými dveřmi na ni již úpěnlivě vyčkává Paul a Esther: ,, To se ti povedlo, co to mělo znamenat. O čem jste to mluvili, rozzuřil se!“ okřikne Paul Lilianu, chce snad nahrazovat jejího dědečka: ,, Mě je nějak nevolno. Slyšeli jste o čem jsme mluvili- mám z toho zvláštní pocit, zdálo se mu včera o mém setkání s tebou Esther- jak to mohl vidět!“ otočí se vyděšená Liliana na Esther: ,, Sedni si honem, uklidni se. Polovinu věcí jste šeptali a my slyšeli každé třetí slovo. Já to taky nedokážu vysvětlit, bez ostrahy s ním už mluvit nebudeš!“ promlouvá k rozrušené Lilianě:
,, Je to nějaký druh telepatie, choval se jako šílenec. Prosím Paule Antoinovi ani slovo, zbytečně by se rozčílil!“ poprosí Paula, který všemu naslouchá: ,, Než si ho navštívila, byl klidný a tak se rozčílit- nechápu to. Slyšíš Paule ani slovo!“ rozhodne Esther a pohlédne vyčítavě na Paula.

Pokračování příště
Aby jste byli v souvislostech.
Mathias Rosseau- Zodiak- byl odsouzen pro několik vražd rodiny Saint- André, byl odsouzen na doživotí.
Esther- Mathiasova sestra, přítelkyně Antoina Kellera. Příbuzná rodiny Saint- André
Antoine Keller- policejní detekiv, usvědčil Zodiaka z vražd, nepřátelé na život a na smrt
Liliana Keller- osvojená A. Kellerem, nikdy se nedozvěděla nic o své rodině.
Gérome Saint- André- člen rodiny, kde Zodiak vraždil. Obchodník, majitel hotelu a majitel žen.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 31 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 amazonit 20.12.2008, 7:10:23 Odpovědět 
   Podle prvního dílu je vždy velmi těžké soudit, jaká bude nakonec celá série.
Tento díl je napsán trochu těžkopádně, se zvláštní strohostí a ostrým tempem.
Jeden se v tom dost těžko orientuje, spíše se ztrácí, měla jsem co dělat udržet se při čtení a dočíst...
Snad by tomu pomohla i lepší grafická podoba, tedy více odstavců, ,,vypíchnutí" přímé řeči.
Chtělo by to psát záživněji, snad ne tak ,,ostře", jak tempem tak stylem...
Pro někoho, kdo seriál nesledoval, může být skutečně dost těžké příběh číst.
Ten seriál jsem neviděla (jak jsem již naznačila výše), ale pokud je to jen jeho kopií, ,,přepisem", doufám tedy, že není, že to přináší něco, co na obrazovce nebylo vidět.

-ale jako by jejich lehký posměšný úsměv zračil vítězství - jak by se se v jejich úsměvu zračil - zračit se v

-Mě se snad můžeš svěřit se vším - mNě - pozor, podobných chyb v mě/mně je tu více

-cloumá ní - jí

-domlouvá ji - jí - tady v tomto tu máš mezery - tedy v ji/jí

-sleduje výjev mladé dívky v Kellerově objetí - výjev se k této větě nehodí, nebo by tam muselo být něco jako sleduje výjev, kterým je dívka v Kellerově

-zastaví ji v odchodu - na/při odchodu
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lusi
(12.8.2020, 12:36)
bizparsan
(10.8.2020, 12:15)
couture
(10.8.2020, 11:12)
Virgoacp
(8.8.2020, 09:18)
obr
obr obr obr
obr
Podpásovka
Werrona
Komu dáš své sr...
Petra Vávrová
Experiment
iwka
obr
obr obr obr
obr

Naděje skrytá ve fázovém prost...
Mathew
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr